Josh a ostatní spěchali k základně, aby ještě pokud možno pomohli s přípravama na bitvu.
Dorazili jako poslední z hlídek, skála ze které šli byla totiž daleko a cesta vedla těžkým terénem, proto pro ně zůstal jen jeden z volných okopů a ne místo v bunkru.

Všechno co šlo už bylo připraveno, takže jen zalezli do okopu kterej si vybrali a zvnovu čekali na bitvu, tentokrát proti dvojnásobné přesile. Na druhou stranu měli připravenou docela dobrou léčku a bunkr poskytoval velkou výhodu. Všeobecně se čekalo, že přesilu nájezdníku zvládnem bez větších ztrát, nejspíš umřou jenom lidi v okopech. To se Joshovi ani nikomu z okopů moc nelíbilo ale nedalo se stím nic dělat. Ti co byli poblíž a třebas neměli přesný, nebo dokonce žádný informace o nepříteli se jich vyptávali co a jak. Všichni byli rádi, že jich není tisíc, ale zároveň měli i strach. Pořád šlo o velkou přesilu.

Čekali už dvě hodiny, nájezdníci by měli dorazit každou chvíli. Oči všech se upírali k průsmyku na severu, kterým procházela silnice.
Začali se oběvovat první řady nájezdníků. Pro větší věrohodnost léčky na střechy různých boud vyskákali lidi v převlecích a jásali: "Hurá už sou tady, posily jedou!!" Byli samozřejmě připravení hned jak začne palba seskočit do přilehlejch okopů. Rozkaz byl takovej, že se mělo střílet teprve až budou hodně blízko, aby už nestihli utýct z dostřelu. První řada už byla skoro v dostřelu když se všichvni zastavili a začali se formovat do dlouhých řad.

"Kurva někdo asi utek z bitvy a vyslepičil jim že sme to tady dobyli. My všichni co nejsme v bunkru vytuhnem. Do hajzlu!" Řekl naštvaně Brett a už se připravoval ke střelbě. "Počkej, stejně sou zatím mimo dostřel." Sklidnil sem ho. Ve vysílačkách nám zněl Jonannův hlas "Nestřílejte, čekejte, jestli se do nás rovnou pustí tak se lidi z předních okopů okamžitě stáhnou a snajpři budou střílet první řady. Jestli budou dál normálně pokračovat tak plán zůstává stejnej." Ale v to že naše past vyšla už nikdo nedoufal, vojáci po dlouhé cestě by se před svou základnou neformovali do línií ale rychle by spěchali dopředu ke konci pochodu.

Pak se ale stalo něco s čím nikdo nepočítal. Dopředu na deset metrů před první řadu vyšel chlápek v kevlaru bez helmy s rukama nad hlavou, párkrát se otočil aby bylo vidět že nemá zbraně. Po chvíli se začal pomalu blížit a křičel "Nestřílejte chci vyjednávat, sem velitel Calahan!" Z vysílačky přišel rozkaz nestřílet. Naproti mu po chvíli vyšli tři paladini s Jonannem v čele. Dorazili k sobě a začali mluvit, všichni sme ten rozhovor slyšeli ve vyslílačkách.

O čem chcete vyjednávat? Zeptal se Jonann.
O míru s bratrstvem. Odpověděl mu krátce a rozhodně nečekaně Calahan.
Proč chcete tak naráz mír s bratrstvem. Myslíte si snad že bratrsvo by uzavřelo mír s otrokáři a nájezdnáky?
Dobrá nechte mě to vysvětlit, řekl Calahan a jal se vypravovat.

Skoro před rokem k nám začali přicházet lidi ze severu, po malých skupinkách. Chtěli s náma vyjednávat, když sme je přivedli Ricovi tak sme zjistili, že celý jejich vyjednávání spočívalo v tom, že nám oznámili: "Sme z Evropy, vzdejte se nám, nebo váz všechny do jednoho pobijeme." To se samozřejmě Ricovy nelíbilo a tak vydal rozkaz, že všichni kdo přídou ze severu s tím že chtěj vyjednávat se maj postřílet. Takhle to šlo asi čtvrt roku, ze severu pořád chodili malý skupinky lidí a my sme je na potkání stříleli. Po tom půl roce se však na severu objevila obrovská armáda těch podělanejch evropanů. Nikdo netuší jak se jich sem tolik dostalo. Dali nám ultimátum dva týdny abychom odložili zbraně a vzdali se jim. Rico okamžitě začal svolávat co nejvíc lidí, za dva týdny sehnal pět tisíc vojáků, teda asi o polovinu víc než měli evropani a opevnil se v jedné základně na severu. Evropani ale mají lepší vybavení, ne tak dobrý jako bratrstvo, neviděli sme u nich jedinou energozbroj, ale rozhodně lepší než my. Ta bitva byl masakr, nikdo z našich to nepřežil, tam Rico padnul a já sem nastpupil na post vůdce nájezdníků. Evropanů zbyla z té velké armády taky jenom hrstka a tak sme mysleli že už nám dají pokoj. Pro všechny případy sem však nechal posílit obranu severních hranic co nejvíc to šlo. To se za dva měsíce ukázalo jako skvělá volba, protože na severu se objevila armáda snad deseti tisíc evropanů, nešli přímo do války, začali si pár kilometrů od našeho pohraničního opevnění stavět tábory. Tentokrát nám dali na rozmyšlenou měsíc, podmínky byly pořád stejný.

Bylo mi jasný že s šesti tisícema lidí co nám zbyli nemám šanci, zvlášť když musíme nechat ještě aspoň minimální obranu na jihu. Takže sem zakázal všechny nájezdy a otroctví, kvuli tomu mě dali přezdívku šerif, předtím mě to docela sralo ale teď sem na to skoro hrdej. Objížděli sme všechny města a oznamovali jaká je situace, lidi pochopili co se děje a všichni kdo věděli něco o boji se k nám přidávali na obranu svejch domovů, z nájezdníků se vlastně stala jakási domobrana. Když končil měsíc kterej nám dali měl sem sílu dvaceti tisíc lidí na severních hranicích. Odmítl sem jejich poslední výstrahu a spustil se boj. Nemohli tušit že sme pobrali tolik síly, protože věděli co sme zač, nájezdníci co zotročujou ostatní, všichni nás nenávidí a taky si mysleli že ta poslední bitva nás úplně vyřídila, nečekali od nás to co sme udělali.

Do boje se vrhali bezhlavě s vidinou lehkýho vítězství. Začali taktizovat až když jich bylo tak polovina mrtvých a na naší straně nebyly vpodstatě žádný ztráty, pak se stáhli a začali nás ostřelovat minometama. To trvalo dva dny, pak jim buď došla munice, nebo si mysleli že to už stačí. Ostřelování nám úplně zničilo opevnění, ale naštěstí při něm neumřelo moc lidí, my sme se prostě schovali. Potom se na nás zase vyřítili. Bojovali sme dlouho, ale ani ten poslední z nich se nevzdal, ztratili sme během celé bitvy šest tisíc lidí.

To, mysleli sme si, byl konec, hodně nájezdníků chtělo zase vrátit všechno ke starýmu, ale já sem to nedovolil, myslel sem že evropani ještě neřekli poslední slovo. Někteří se trhli a po malejch skupinkách zase začli s nájezdama a otrokářstvím, dohromady jich bylo asi tisíc. Všichni umřeli, lidi z měst a vesnic se už dokázali bránit, sami sme je to naučili.

Nechal sem všude stavět takový bunkry jako je tady ten, některý větší a někerý menší, všech třináct tisíc lidí bylo v bunkrech poblíž měst a větších vesnic, jedinej problém byl, že další lidi sme už neměli jak získat-měli sme všechny.

Po třech měsících dorazila ze severu obrovská síla seveřenů, nikdo je nedokázal spočítat, začali postupovat přes naše jen napůl dokončený bunkry ve kterých sme se nedokázali dlouho udržet, nebrali žádný zajatce, bez milosti zabíjeli i bezbraný obyvatele měst do kterých přišli.
Ustupovali sme a ztráceli spoustu mužů, narychlo sme dokončovali bunkry na jihu a nechal sem stavět tady tenhle v horách, měla to být obrovská pevnost sedící na jediné cestě přes hory. Na severu sme měli posledních pět základen a v nich šest tisíc vojáků.

Evropani zase zpomalili svůj postup každej z pěti už dokončenejch bunkrů je na dlouho zdržel a tak sem měli čas podminovat obrovskou plochu na jihu, nechali sme tam asi deset chlapů aby to odpálili a všichni ostatní sme se vydali na jih zkusit vyjednávat s bratrstvem. My sme předvoj, asi den za náma dou dva tisíce vojáků a asi sedm tisíc žen, dětí a dalších kteří nemůžou nebo neumí bojovat.

"Proto sme přišli vyjednávat s brarstvem, netušíme kolik jich ještě může být, ale je to jakoby se celou tu dobu co sme tady my byli zalezlí ve vaultech tam v evropě jenom množili jako krysy.

Calahan to nevěděl ale nebyl moc daleko od pravdy. V Evropě sice neměli ani tolik vaultů co v americe takže po válce jich přežilo sotva pár tisíc ale měli spoustu G.E.C.K.ů. G.E.C.K.y totiž nevymysleli američani ale evropani, američani je jen obšlehli těsně před vypuknutím války a nestihli je dokonce ani dodat do všech vaultů. Takže zatímco v Americe si život pomalu razil cestu pustinou a lidi mezi sebou bojovali o vodu a jídlo nebo jiný věci kterých byl nedostatek v Evropě lidi použili svoje G.E.C.K.y a všude se příroda rychle obnovila, oni neměli o co bojovat takže se skutečně jenom množili. Když jich bylo moc než aby je jejich země uživila tak vypluli přes moře do kanady, tam začali pomalu budovat farmy, neměli už žádný G.E.C.K. Po pár letech byly farmy docela dobrým zdrojem potravin a tak se Evropa rozhodla, že by mohla prozkoumat i jih, když zjistili jak to tam vypadá rozhodli se dobít celou Ameriku
A tak začali v kanadě budovat vojenský základny a přesouvat na ně vojska. Když měli v Americe dost velkou armádu začali útočit na jih.

"Dobrá mě osobněs celkem přesvědčil, zvlášť pokud zítra dojdou ti civilisti, ale já sem malej pán abych rozhodl o našem spojenectví. Vrať se ke svým mužům a čekej. Zůstaňte tam kde ste jestli se začnet přesunovat tak vás všechny postřílíme."
"Vyřiď svýmu velení, že když se s náma spojí budete silnější o dva tisíce šestset lidí a když proti nám budete bojovat jen se oslabíte do boje s evropanama."

S tím Calahan vrátil ke svým mužům a Jonann se vydal informovat radu starších.

"Co si o tom myslíte?" zeptal sem se ostatních.
"Myslim že nekecají a pěkně mě to sere, líp vyzbrojení než nájezdníci a je jich bůhví kolik" řekl Brett "Jo ale aspoň budem mít do koho střílet." Zasvítili Crys oči. "No aspoň to vysvětluje proč tenhle bunkr postavili čelem na sever." Řekl zase Parker.
"Já osobně si myslím že ten Calahan vypadá na nájezdníka jako docela správnej chlap, podle mě nekecá. Čekaj nás problémy." Vyjádřil sem svůj názor.

Jonann poslal radě starších nahrávku jeho rozhovoru s Calahanem.

Rada starších se rozhodovala dva dny, během druhého dne opravdu přišlo dalších dva tisíce mužů domobrany severu, jak si teď říkali nájezdníci a asi sedm tisíc civilistů. Večer přišlo rozhodnutí rady starších. Civilisty sme podle příkazu poslali na jih do měst kde budou v bezpečí. S domobranou severu bylo uzavřeno příměří. Podle dalších příkazů máme tuhle základnu udržet, nemůžeme však prej dostat posily dokud nebude jistý, že na severu sou opravdu evropani, jediný co nám poslali sou ňáký zásoby a náboje.

Začaly přípravy na evropany, nevíme za jak dlouho můžou přít ale snažíme se dělat co nejrychlej. Na sever Jonann poslal jednu skupinu aby vyhlížela nepřítele, pak zase svolal všechny velitele do hlavního stanu, byl tam i Calahan a pár dalších z domobrany.

"Tak jo" řekl Jonann "Potřebujeme plán, tentokrát nechystáme léčku ale co nejefektivnější strategii boje proti bůhvíkolikanásobné přesile, kdo má ňáký nápady?"
"Já bych ňák přehradil cestu od severu, jinudma nemůžou přít." Ozvalo se kdesi vzadu. "Jo uděláme tam val a zákopy" "Dobrej nápad, ale udělal bych to jinak, na val se postavíme my paladini a budem je tam kropit olovem, do toho zákopu za valem nalijem tu hořlavou sračku co jí máme plný barely a když už je nebudem moct udržet tak to zapálíme a dá nám to čas na ústup." Prohlásil jeden z paladinů. "To je dobrej nápad todle použijem." Řekl Jonann. Pak se ozval jeden z domobrany: "Můj brácha jich sejmul aspoň stovku se svou buginou, měl na ní přidělaný asi metr a půl dlouhý čepele a najel přímo do nich, sice je to sebevražedný ale jeden za sto je podle mě dobrá výměna." "Dyť to nemusí být sebevražedný, stačí dát cihlu na plyn a zablokovat volant aby to jelo rovně." "To je taky taky dobrej nápad připravíme je na pláň před opevnění, vezmeš si to na starosti Wille?" Obrátil se Jonann na toho z domobrany.
"Jo jasně."
Jonann mě zase překvapil tím že si už pamatuje nejspíš všechny ména bývalých nájezdníků.
"Další nápady?" "Jo udělal bych pár příkopů s tou hořící sračkou i na pláni, když zaútočí ve dne tak je to zpomalí a snajpři jich budpou most spoustu sejmout a když zaútočí v noci tak budou proti ohni snadný cíle."
"Dobře ale nesmíme jich udělat moc, aby mohli projet ty buginy."
"Zatímco je budou zdržovat paladini u valu mohli bysme na ně z okolních skal shodit ňákou tu lavinu šutrů, nesejme jich to sice moc, ale každej mrtvej je dobrej a navíc je to zpomalí."
"Dobře to by šlo, ještě někdo ňáký nápady?"
Po chvíli ticha nás pak Jonan rozpustil a my se vydali za prací, stavět a posilňovat opevnění z vraků aut, kopat díry na pláni, připravovat buginy a udělat ten val.

Od severní skupiny nepřicházely žádný zprávy o nepříteli, to už sme tři dny tvrdě makali, už bylo skoro všechno hotový. Mezitím taky přijely z jihu vozy se zásobama a municí, to druhý bylo potřebnější, taky přes všechna očekávání přišla skupina deseti rytířů vedená paladinem Royem. Později sme se dozvěděli, že tu sou bez rozkazu, takže z toho asi budou mít dost problémů což sme jim sice nepřáli ale i tak sme byli rádi, že přišli.
Jeden těžkooděnec v energozbroji vydá totiž aspoň za padesát vojáků.

Už šestej den přichází od průzkumné skupiny ze severu jenom standartní hlášení. Všechna práce v základně už je hotová, takže teď zase jenom čekáme. Někteří si už začínají myslet, že
nájezdníci si to všecko vymysleli a covaj se k nim dost nevraživě.
Čekáme tady, tentokrát i s Monikou, všichni kdo se v tom aspoň trochu vyznaj byli totiž přiřazení k medikům protože domobrana si sebou žádný nepřivezla a tak jich teď máme málo.
"Nemůžu se dočkat až dorazí, už sem si dlouho nezastřílela." Prohlásila se svým obvyklým zápalem Crys.
"Já se na ně tak moc netěším, jestli jich bude vážně hodně tak nejspíš prohrajem nebo budem mít obrovský ztráty, to se mi moc nelíbí."Řekl Parker.
"Mně je to vcelku jedno, sem hlavně ráda, že sem tu zase s váma a ne tam nahoře ve skalách je tam totiž děsná nuda."
"To my sme taky rádi, že sme zase kompletní."Odpověděl sem Monice.
"Kdo ví jestli vůbec přídou, nezdá se mi to, že ještě nejdou. Jestli sem to správně pochopil tak nájezdníky pronásledovali, proč by tady teda ještě nebyli?" vyslovil svůj názor Brett.
"Já si myslím, že nekecaj. Jen se podívej jak se chovají, opravdu to vypadá, že se připravujou na bitvu. Proč jinak by taky hráli tu habaďůru?"
Tak přesně tohle sem chtěl říct Brettovi když se ve vysílačkách ozval Jonann a oznamoval, že přišli zprávy ze severu. Nepřátelé už dou, sou vybavení převážně lehkýma zbraněma a je jich nepočítaně. To Bretta usadilo mnohem líp než cokoli co bych mohl říct.
K večeru se vrátila skupina průzkumníků a hlásila, že jich napočítali šest tisíc, pak už museli odejít jinak by se nestihli vrátit na základnu před nima. Spolu s nima přišlo deset chlapů z domobrany severu, ti co je tam nechali na odpálení. Všem živě popisovali jak to odpálili a že jich tím sejmuli aspoň dva tisíce. Všichni z DS jásali jak se jim to s těma minama povedlo.
Do té doby než přídou evropani zbývaly teda asi dvě hodiny, útok teda bude v noci.

Zase se čekalo na bitvu, zase všichni přemýšleli jestli přežijou dnešní noc, tentokrát i paladini. Proti takové přesile si nemohli být jistí ani v energozbrojích. Zbývala ještě hodina do předpokládanýho příchodu evropanů. Jonann všechny svolal na pláň před opevnění, vylezl si na auto a začal s proslovem.
"Dneska v noci k nám příde obrovská přesila nepřátel, nemáme naději na posily ani na to, že jestli prohrajem tak budem žít dál. Proto musíme bojovat do posledního dechu a nejen proto, ale i proto, že tohle je v případě války se severem strategicky nejvýhodnější místo pro obranu. Jedinej větší průchod přes hory co se táhnou od západu k východu celou amerikou (vim že takový ve skutečnosti neexistuje ale atomová válka může dělat divy :), jestli tohle místo neudržíme bude další obrana jihu mnohokrát těžší. Mnoho z nás tady dneska nejspíš padne, ale až vyhrajeme tak se všichni co tady dneska sme zapíšeme do dějin jako hrdinové.

Optimisti se těšili až si budou po bitvě užívat hrdinství a pesimisti se připravovali na smrt, takže Jonannův proslov měl dost rozporuplný účinky, ale stejně bylo dobrý že prohodil aspoň pár slov.

Po skončení svýho proslovu se i s ostatníma třiatřiceti paladinama Jonann vydal k valu.

Uběhlo sotva půl hodiny a Jonann dal znamení, že už přichází. Když byli evropani na dostřel zakřičel Jonann: "Stůjte! Přicházíte na území Bratrstva oceli, otočte se a odejděte! Jestli budete pokračovat dál bude to bráno jako akt války a budeme nuceni na vás zaútočit."
Chvíli jejich první ředy nehnutě stály a potom se rozběhli na paladiny. Nejspíš si mysleli, že když je jich tak málo tak nemají žádnou šanci.

Paladini a rytíři na valu spustili palbu, nezačali střílet naráz, aby pak taky všichni naráz nepřebíjeli. Z hlavní jejich zbraní lítaly kila olova a megawatty energie. Evropani se rozpadali na kusy, další řady už měly pohyb výrazně stíženej tím, že se brodili vrstvou svých spolubojovníků která jim sahala do půlky lýtek, ale i přesto se k Paladinům blížili. Směrem k valu taky lítalo spousta nábojů, ale jich málo jich našlo svůj cíl a když už ho našli tak mu nijak neublížily.
Evropani se pořád pomalu blížili a i když jich už z valu spoustu postříleli zpoza zatáčky se řinuli pořád další. Evropani už byli dost blízko, to byla ta pravá chvíle na svrhnutí kamenů ze skal. Desítky jich to rozmačkalo a ti ostatní výrazně zpomalili, což dalo Paladinům další čas na střelbu.
Každej z těch co byli na valu už měl nejspíš větší skóre než Švarcenegr ve všech svých filmech dohromady, když se evropani dostali na vzdálenost asi padesát metrů, teda vzdálenost ze které by už mohl ňákej ten šťastnej zásah poškodit i energozbroj. Jonann vydal rozkaz a všichni paladini se obrátili, přeběhli po připravenejch lávkách přes příkop, stáhli je za sebou a utíkali k opevnění.

Eddy čekal, viděl v optice své odstřelovačky jak se paladini stahujou z valu. Po chvíli se na valu objevil první evropan a chvíli po něm další a další, bylo vidět že sou radostí bez sebe z dobytí valu. Chvíli se rozhlíželi a potom první z nich začali brodit přes příkop. Ten úplně první už skoro vylízal z příkopu, když Eddy vystřelil. V ohni se začaly svíjet desítky postav. Na val se tlačili další a další evropani, všichni chtěli stanout na tom malým kopečku, kvuli kterýmu ztratili tolik mužů. Všichni se tam samozřejmě nevešli a tak ti vzadu co nic neviděli nevědomky zabíjeli ty vepředu tím že je hrnuli do ohně jako buldozer.

Ve tmě snajpři přes oheň samozřejmě nic neviděli a tak měli stejně jako všichni ostatní čas asi půl hodiny než příkop dohoří.

Příkop dohořel. Evropani se zase bezhlavě vrhli dál. Jonann stiskl tlačítko který odpalovalo rozbušky v ostatních jámách s hořlavinama. Na pláni se rozhořelo spousta menších ohňů, tyhle jámy měly totiž menší plochu, aby vydržely dýl hořet. Do těchhle jam už skoro žádnej evropan nespadl, ale na druhou stranu dávaly ohně dost světla snajprům aby se mohli pustit do své práce.

Snajprů bylo ale celkem málo a tak se evropani pomalu začali dostávat na posledních čtyřysta metrů absolutně rovné pláně před opevněním. Když byli první z nich už asi v půlce pláně tak na Jonannův rozkaz Will a jeho chlapi vypustili buginy. Evropani spustili do bugin zběsilou palbu, ale nebylo jim to nic platný. Nebyl v nich žádnej řidič kterýho by mohli zasáhnout a zastavit rozjetý auto střelbou z lehkých zbraní není nic lehkýho. Buginy se zakously do řad evropanů jako nůž do másla a zařezávaly se pořád dál a dál. Nakonec se však pár z nich podařilo zastavit a pak se jich zastavovalo čím dál víc.Evropani se hrnuli dál k opevnění kolem vraků bugin.

Někoho mimo poradu ve velitelským staně napadl ještě jeden fígl. Takže když Jonann zmáčkl druhý červený tlačítko buginy se rozletěli na statisíce kousků, exploze zabila evropany poblíž, ti měli ještě štěstí. Ti co byli z dosahu výbuchu byli roztrhaní na sračky tisícema střepin, ti měli taky jěště štěstí. Ale ti co byli ještě dál už měli smůlu. Dostali střepinou do ruky, trupu nebo nohy a spadli na zem kde je ušlapali jejich kolegové, což je mnohem horší a pomalejší smrt než roztrhání na sračky výbuchem během mrknutí oka.

Světlice byly všechny vyplýtvány při útoku na základnu a se zásobama taky žádný nepřišli, takže si s nima teď nemohli osvětlit bojiště. Musely jim stačit ohně na pláni.
A asi padesát halogenovejch reflektorů vymontovanejch z aut jejichž světlo se nepřátelům zařezávalo do očí že nemohli nic vidět. Ale i přesto pořád zuřivě stříleli před sebe, čímž ovšem sejmuli taky pěknou řádku svejch.

Takhle se evropani bezhlavě vrhali proti opevnění, jakoby úplně bez rozumu a pálili naslepo vpřed. Ze střílen v několika patrech a z ochozu na vrchou zdi jim odpovídalo mnoho, mnohem přesnějších ran.

Evropanů už muselo padnout několik tisíc a na straně Bratrstva oceli a Domobrany severu se zatím obešli snad úplně beze ztrát. Jenomže evropani se pořád hrnuli další a další, jako by jich bylo nekonečno.

Pak přišla částečná změna v jejich chování, zpomalili svůj postup a začali se krýt za co se dalo. Vzhledem k tomu, že pláň byla upravená tak aby se za nic krýt nedalo tak jedinou možnost úkrytu poskytovaly hromady mrtvých evropanů. Začali postupně rozstřelovat reflektory, brzy nezbyl ani jediný a jejich palba se stala mnohem přesnější.
Od této chvíle byl boj mnohem vyrovnanější, na straně Bratrstva a DS naráz byli zapotřebí i medici, běhali od jednoho zraněnýho ke druhýmu a píchali jim stimpaky a nebo ňáký látky proti bolesti. Evropanů už padlo nepočítaně ale pořád přicházeli další, před opevněním se už kupily hromady mrtvol. Vypadalo to skoro jako by se chtěli dostat přes zeď tím že přeběhnou po hromadách svých mrtvých a tak nám sem zatím jenom posílaj materiál abychom jim udělali cestu.

Josh stál v jedné ze střílen u země a střílel jeden zásobník za druhým. Nenechal se však unést a nestřílej jen tak do davu tak jako Brett, kterej stál necelý dva metry napravo u další střílny. Střílel spíš jako Crys, snad po každým jejím výstřelu se na zem skácel evropan s dírou v hlavě ,možná sice ne tak přesně, ale snažil se jich rači sejmout míň a napořád než jich hodně jenom poranit.. Parker stál v další střílně za Brettem a střílel ze svýho AKčka dávky do davu, tady byl stejně přesnej jako spousta jinejch, stačilo mu jen držet hlaveň v určité výšce a mačkat spoušť. Monika kmitala mezi zraněnejma stejně jako ostatní medici.

Takhle to pokračovalo pořád dál. Až asi o půlnoci přestali přibývat evropani, postříleli sme těch pár posledních co se ještě schovávali a čekali jestli si jen dali pauzu, nebo už sme je všechny dostali.

Ve vysílačkách se nám ozval Jonannův hlas. "Nevím jestli sme je jenom odrazili, nebo úplně porazili. Ale z obojího se můžeme radovat, vždyť sme jich postříleli nepočítaně a my sme ztratili zatím jen dvaasedmdesát mužů.
To zatím se nelíbilo nikomu, ale všichni si byli vědomi toho, že má nejspíš pravdu.
Každej pátej zůstane na hlídce, ostatní si můžou dát voraz, ale neměli byste chodit spát, můžou kdykoli zaútočit."

Josh ani nikdo z jeho skupiny nemusel zůstat na hlídce, vzali si Jonannovu radu k srdci a nešli spát, jen se pohodlně uvelebili kde se dalo a povídali si.
"Sem rád že nikdo z nás není mezi těma dvaasedmdesáti." Zahájil sem náš rozhovor.
"To snad my všichni ne? Řeknu vám, že sem ještě nikdy neviděla tolik raněnejch jako dneska, čtyři mě umřeli pod rukama."
"To si tak neber Moniko, vsadím se žes pro ně nemohla udělat nic víc." Řekl Parker aby ji uklidnil a zdálo se, že jí to opravdu trochu pomohlo.
"Bylo to super, cítila sem se v té bitvě jako v ráji." Řekla Crys (kdo taky asi jinej že?)
"Nedokážu pochopit, jak o zabíjení lidí můžeš říct, že to bylo super?" Zeptal se jí Parker.
Než stačila cokoli odpovědět vložil se do rozhovoru Brett. "To je vcelku jedno kdo si co myslí o zabíjení, ale já si myslim že jestli ještě přídou tak sme pěkně v prdeli. Všechny fígle sou už vyplýtvaný a nábojů taky nemáme nekonečno, vsadim se že sme jich určitě vystříleli víc než půlku."
"Takže jediný co nám zbývá je doufat, že sme je opravdu všecky sejmuli." Řek sem Brettovi.
"To se mi ale ani trochu nelíbí." Vyjádřila se Monika.

Povídali se ještě docela dlouho až je nakonec přecejen přemohl spánek. Probudil je až za pár hodin úsvit.

Právě mě probudilo slunce co mi svítí do obličeje, ostatní ještě spí protože leží ve stínu. Du se podívat nahoru na zeď. Když se rozhlížím po pláni je mě na blití, všude samý těla kam až oko dohlídne. Na ochozu kromě hlídek stojí i Jonann, těžko říct jestli si prohlíží padlý nepřátele a nebo vyhíží další. Přišel sem k němu a zeptal se ho na to.

"Vlastně ani sám nevím, mám strach z toho, že by mohli přijít další. Nemuseli bysme to už přežít, sou jako zvířata, jenom se hrnou dopředu, je to děsivý. Řekl bych že kdyby mezi ně někdo přepadl přes zeď tak ho rozsápou na kusy."
"Jo je to vážně dšsivý, sám sem to viděl. Je jim jedno kolik lidí před nima nebo vedle nich padne, hrnou se jenom do útoku."
Chvíli bylo ticho a tak sem se zeptal na otázku, jejíž odpovědi sem se celkem bál.
"Jak sme na tom s municí?"
"Nic moc, Paladini už pro soje gatlingy a energetický zbraně nemaj skoro nic snajpři toho taky moc nemaj a oho ostatního sme dneska v noci vystříleli asi šedesát procent. Už sem poslal zprávu, že potřebujeme munici a posily, ale jestli zaútočí ještě dneska tak nám nikdo nestihne pomoct . Ještě horší je, že rada starších se na žádost o posily moc nadšeně netvářila, myslej si, že to docela dobře zvládáme. Takže je docela možný že až sem dojede ta munice tak si ji jenom převezmou evropani."

Po tomhle rozhodně povzbuzujícím rozhovoru sem se rači vrátil k ostatním a dal si k snídani konzervu.

Zatím se nic nedělo, už je to dvě hodiny od svítání a pořád žádná známka nepřátel. Někteří už začínali oslavovat naše vítězství a jiní se báli příchodu každé další minuty, aby s ní nepřišel i nepřítel. A Crys se samozřejmě těšila na každou další minutu, protože by s ní mohl přít nepřítel.

K poledni se už většina lidí řadila k té první skupině a tak všichni strnuli když se ze zdi ozvalo volání, že vidí nepřítele. Všichni bleskově doběhli na svý místa a připravovali se k další bitvě. Nikdo tu už nebyl zelenáč, každej kdo je tady už zabil desítky lidí v boji, každej už ví o tom jak vypadá boj a umírání a každej se toho druhýho bojí. Ze skal se začaly ozývat první výstřely snajprů a v dálce bylo vidět jak se k zemi klátí malinký postavičky.

Už se zase blížili na dostřel, tentokrát postupovali rychle protože je nemělo co zpomalit. Na i z opevnění se spustila palba.

Boj už trval asi třičtvrtě hodiny když začali ke střílnám a na ochoz přicházet první snajpři, brali do rukou SMGčka a začali pálit do evropanů stejně jako ostatní. Do půl hodiny nebyl ve skalách už ani jeden snajpr, došla jim munice do odstřelovaček. V řadách evropanů sem tam vybuchl granát nebo raketa a krev s kouskama masa lítala až přes zeď.

Boj trval už několik hodin, poměr padlých byl asi 1:25, ale evropanů bylo na rozdíl od Bratrstva pořád dost.

Stojím ve své střílně a střílím do davu evropanů, rameno mě už od pušky bolí jako bych ho měl prostřelený ale pořád střílím dál a jenom měním zásobníky. Nevnímám čas ani nic jinýho, jediný co vnímám sou umírající evropani a to kolik mi zbývá zásobníků, je jich už jenom jedenáct. Vždycky při přebíjení se kouknu kolem sebe a kontroluju jak to vypadá s ostatníma.
Vidím spoustu mrtvejch, ale moje skupina je pořád kompletní, občas dokonce někde zahlídnu Moniku jak se sklání nad ňákým raněným.

Zbývá mi sedm náhradních zásobníků. Na chvíli sem se zarazil, ve vysílačce se ozval Jonann. "Už vidím jejich poslední řadu! Bojujte, konec se blíží, je za nima jejich velitel. Za chvíli bude vítězství naše. Udělejte to pro Ameriku!!" Znova sem spustil palbu.

Měním zásobník, poslední tři náhradní, snad to bude stačit mělo by jich být už sotva pár set.
Když se však rozhlížím tak vidím jak Parker padá na zem a z krční tepny mu stříká krev. Nemůžu se ani hnout jenom se dívám jak ten proud krve postupně ztrácí tlak. Brett dál střílí, ničeho si nevšiml. Když z Parkerova krku přestala sříkat krev tak sem se probral, jeko když hypnotyzér luskne prstama. Zároveň mám však pocit jakoby mý tělo ovládal někdo jinej a já se jenom díval. Slyším jak řvu HAJZLOVÉ a pálím do evropanů. Po chvíli začal zásobník cvakat naprázdno. Vystřelil sem granát a moje ruka okamžitě zabloudila k opasku pro další. Vydím vyletět ještě tři granáty a pak se trochu vzpamatovávám. Beru si další zásobník. Poslední dva náhradní. Pustil sem se zase do nich. Po vystřílení zásobníku vystřelila moje ruka pro další a já se zase rozhlížel kolem. Vidím jak Crys leží na zemi a drží se za břicho. Zase se nemůžu hýbat, jako předtím když sem viděl umírat Parkera. Je to špatný říkám si, krev je černá, koupila to do jater. Ke Crys přibíhá medička, když se přiblížila tak sem v ní poznal Moniku. Dala jí kolem pasu superstimpak a zvedla se ,aby zavolala nosítka. V tu chvíli jí hlavou proletěla kulka. Zbraň mi vypadla z ruky. Slyším Crys jak řve, tentokrát ne bolestí, křičí Néééééé. Po chvíli si uvědomuju, že křičím to samý. Ke Crys přiběhli dva chlápci s nosítkama a odnesli ji někam pryč. Chvíli jen stojím a koukám n Moničinu mrtvolu, po té chvíli sem od ní odtrhl oči a rozhlídl se kolem, všude vidím mrtvoly. Mezi nima je jen pár lidí co ještě stojí a střílí. Uvědomuju si, že ti všichni co ještě žijou taky viděli umírat svoje přátele.
Shýbám se pro zbraň a tentokrát úplně sám za sebe křičím HAJZLOVÉ a pálím to do nich.
Nezbyl mi už ani jeden granát, právě sem do zbraně zarazil poslední zásobník a při rozhlídnutí sem viděl, že aspoň bret je v pohodě. Střílím do posledních evropanů co ještě žijou, už jich moc není.

Z mé zbraně se ozývá cvakání na prázdno. Na nic nečekám a du ke střílně kde teď jen leží Moničino tělo a beru Crysinu P90ku. Krátce sem ještě pohlédl do Moničiných modrých očí a zavřel je, potom se zvedám a začínám pálit do těch zkurvenejch evropanů. Teď už nestřílím na přesnost, jenom kropím prostor před střílnou olovem. Ani nevnímám, že už před střílnou nemám žádnýho nepřítele. Všiml sem si toho až když mi P90ka zase začala jenom naprázdno cvakat a už sem nenahmátl žádnej další zásobník.

Z vyslílačky se ozval Jonann. "Dokázali sme to!! Radujte se lidi, my sme to dokázali, porazili sme je!!!"

Já se však nedokázal radovat. Jen stojím před střílnou a dívám se na Moničino tělo, podemnou leží v kaluži černé Crysiny krve její P90ka a moje M4ka. Ani sem si nevšiml, že mám prostřelený rameno, až když ke mně přišel Brett a píchnul mi do ruky stimpak. Podíval sem se mu do obličeje a viděl v něm, že je mu stejně jako mně, nebyly potřeba žádný slova.

Tuhle bitvu Bratrstvo vyhrálo. Ze skoro tří tisíc lidí přežilo sotva dvěstě. Z Joshovi skupiny jen on, Brett a po dlouhým boji se zaněním nakonec i Crys.

Kdo pozná od které postavy z fallouta mám hlášku "Udělej to pro ameriku" má u mě bod : )).