Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Jára - Fallout story Jsem potomek mutanta , který cestoval s vyvoleným. Nevím , jak se můj otec jmenoval , ale vím , že dělal sherifa v nějakým městě , kde těžili uranovou rudu. Mou matkou , jak správně tušíte , je jedna bývalá šlapka , které pracovala v New Renu. Jednou k nim do baráku vtrhl chlapík s partou kámošů , jedním z nich byl právě můj otec a všichni si objednali svou , tak zvanou zábavu. Ten den si má matka dobře pamatuje , protože takovou tržbu , kterou tu pánové zanechali , už nikdy neměli. V dětství se díky radiaci , které tu bylo stále dost , začali projevovat mé zděděné rysy.V dospělosti jsem měřil dva metry třicet , ale má pokožka zůstala bílá , a však odolnější než u všech ostatních lidí , za což jsem se považoval. I síly jsem měl na rozdávání nemluvě o mích odolnostem vůči všemu. S těžkým kulomet jsem zacházel , jak s hračkou a díky matce se mi dostalo , na tu dobu , dost dobrého vzdělání. Žili jsme spolu v jedné jeskyni , do té chvíle , než se nám sesypala na hlavu. Matku zával zabil. A tak jsem vchod zavalil kamenem , do kterého jsem vyryl její jméno spolu s varováním , před vstupem , to kvůli lidem , kteří by chtěli něco vyhrabat. Zde začalo mé putování. Neměl jsem skoro nic , jen podomácku udělané plátové brnění , pět set těžce našetřených peněz , černé brýle , pár dávek munice do rotačního kulometu a nůž , kterým jsem stahoval geckony. Nevěděl jsem kudy kam , a tak jsem se jen toulal od města k městu . Toulal jsem se do té doby , než jsem narazil na základnu Bratrstva Oceli , kde nabírali nové členy. Ohromil jsem je svými proporcemi , a tak jsem nemusel dělat žádnou vstupní zkoušku. Hned jak sem vstoupil dovnitř , se mě chopil Max , paladin a můj budoucí nejlepší přítel. Zavedl mne do zbrojírny , kde mi Johny , skladník , nabídl ochod. Měl cosi v olověné truhle a chtěl , abych to donesl ke zpracování do Sant Franciska. Počkal až skončí s prací a pak výrobek donesl zpět. Prý to měl být nějaký prototypní materiál , z kterého by se dali vyrábět Supra zbroje , jak tomu říkal. Za to mi prý jednu udělá. Tak na tohle se nedalo říci nic jiného než ano. Jenže bedna byla tak těžká , že i já jsem sní neušel víc než pár kroků. Musel jsem si opatřit nějaké vozidlo a díky Maxovi to nebyl problém. Protože , když čuchal nějakou akci , byl k nezadržení. Za mou nabídku , sto babek mi div neutrhl ruce. To víte , nedělal to pro peníze , ale pro akci , protože nemohl už dále snášet nic nedělání. Sehnal parádní šestikolku na sluneční pohon , do které jsme naložili bednu spolu s našimi zbraněmi a proviantem , respektive sušené maso a lahve s vodou. Vzali jsme si raketomet , plamenomet , plazmovou pušku , desert eagly a munici. Nezapomněli jsme ani na potřebné lékařské vybavení. Každý jsme měli po dvaceti stimpacích a v autě byla lékárnička , pro případ největší nouze. Dostal jsem brýle pro noční vidění a dokonce i pipboyje , s kterým jsem se rychle naučil , protože jsem měl tak říkajíc načteno. Překvapila mě jeho nově přidaná funkce termosonic , což bylo tepelné vidění terénu. To napomáhalo k nalezení jeskyní , min a případných požárů , které pustošily trosky měst , když v nich bylo co by hořelo. Ulehli jsme na patrových postelích , já dole a vyčkávali rána. Já jsem spal jak nemluvně , ale Max nemohl nedočkavostí usnout , a tak navštívil doktora , který mu dal něco na spaní. Ráno mě probudil pipboy. Vyskočil jsem z postele a šel se nasnídat. V jídelně jsem byl představen zbytku obyvatel základny. Všichni po mě vrhli jen letmým pohledem , tedy až na jednu fakt moc pěknou holku. Byla od pohledu milá , a proto jsem s ní posnídal. Chtěl jsem se o ní dozvědět víc , a taky že jo. Jmenovala se Kelly , měla dlouhé lesklé blond vlasy , které jí spadávali do obličeje. Narodila se tady v Bratrstvu , ale matku i otce jí zabily hlídky z enklávy. Bylo mi jí líto. Chvíli jsme si povídali a pak jsem se sní musel rozloučit. Políbila mě a pak zmizela za rohem jídelny. Přišel jsem k autu , kde na mě již čekal Max. Vyjeli jsme železnými vraty ven a zamířili k pobřeží , kde leželo Sand Francisko. Po hodině mi to nedalo a zeptal jsem se : "Hele Maxi neznáš náhodou nějakou Kelly?". " Znám asi tři , kterou myslíš?" "No , takovou blondýnu bez rodičů?" "Ty bláho , snad nemyslíš nemluvku Kelly? Abys věděl nemluvka se jí neříká jen tak pro nic zanic. Ona totiž s nikým nemluví. Mluví jen když musí a to je zřídka kdy." "Né , to si asi jenom myslíš. Vždyť se se mnou dala hned do hovoru a dokonce mě i políbila." "Tak to kecáš." "No nekecám. U snídaně jsme si spolu moc dobře pokecali. A myslím si , že by to nebylo vůbec marný sní něco mít." "Tak tomu říkám klikař , já jsem to na ní zkoušel. A jediný čeho se mi dostalo byla sprška vody , kterou pila.". Takhle jsme si spolu povídali až do západu slunce , kdy jsme nemohli pokračovat. Mohli jsme sice jet na baterie , ale ty se rychle vybíjí. A co vy víte , kdy budete potřebovat rychle odjet. Zaparkovali jsme pod skalním převisem. Max rozdělal oheň a pak jsme si přihřáli sušené maso. Já jsem si vzal první hlídku. Do rána se nic nestalo , a když mě Max ráno zbudil , tak jsem byl plný sil. Po rychlé snídani jsme vyrazili. Řídil jsem já. Zprvu mi to nešlo , ale rychle jsem si zvykl. Slunce mi pralo do očí , a tak jsem si vzal brýle. Po pár mílích mi Max řekl , ať sešlápnu plyn až k podlaze , protože projíždíme územím Enclavy. Poslech jsem a radši jsem si přisunul plazmovou pušku blíže k tělu. Zapnuli jsme rádio a poslouchali , jestli neuslyšíme nějaké hlášení. Bohužel či bohudík nic. Bylo slyšet jen chrastění. Zbytek dne uběhl jako voda. Druhý den , tak okolo desáté jsme konečně dorazili do města. Takové město jsem ještě nikdy neviděl. Všude bylo plno lidí i dětí , které kupodivu zanechávali vaše kapsy bez návštěv. Bylo zde i pár obchodů , kde jsme nakoupily jídlo. V jednom obchodě jsem pod rohem skříně nalezl velmi zajímavou knihu. Byla to tlustá kniha věd a techniky. "Aspoň si budu mít čím krátit chvíli." pomyslel jsem si. Mimo té tu měli i pár románů , ty jsem však nechal ležet. Při placení jsem se ptal po Mikym , chlap kterému jsme měli předat bednu. Prodavač mi však řekl , že zná jen Miky , děvče žijící v chajdě kousek od města. Když jsme dorazili k chajdě , tak Max řekl : "Myslíš , že tu jsme správně?" řekl při pohledu na chajdu. "Vždyť v tomhle je sotva místo pro přespání , natož pro laboratoř potřebnou k vytvoření slitiny." "Třeba nám má jen říct kudy máme jet dál , to víš utajení." řekl jsem s úsměvem. Na to vyšla Miky držíce v ruce Jackhammer. Zeptala se , co chceme. Jakmile jsem řekl jméno Johny , tak se začala usmívat a vyzvídala , jak se má. Po krátké konverzaci nás vedla , k našemu údivu , do chajdy , kde pod poklopem byl průlez do podzemních místností. Dole jsme bednu položili na vozík. Miky nám řekla , ať si pro to přijdeme ráno , že to prý bude hotové. Chvíli jsme nevěděli co dělat , až Max navrhl návrat do města a občerstvení v místní hospodě. Auto jsme nechali u chajdy , chůze nám určitě po těch dnech sezení prospěje. Hospoda byla narvaná lidmi. Sedli jsme si ke stolu , kde se vyprávěli sprosté vtipy a pár jsme jich taky přihodili. Když Max ležel na stole a nemohl se hýbat , rozhodl jsem , že je čas se vrátit. To víte , já mám velkou odolnost díky otcovi , ale Max ten ne. Ráno mě zbudilo naříkání a prosení Maxe ať ho zastřelím. Tomu jsem se musel jen smát. "No, vy jste se ale ztřískali." říkala Miky , když nám podávala obrovské kufry. "No čemu se divíte? To víte. Ono to trochu nabude." K tomu se nedalo nic říct. Místo truhly povezeme šestkrát tak větší kufry. Šel jsem k prvnímu a mocným trhem jsem ho chtěl zvednout. Jenže , jak jsem trhl vyletěl kufr do výšky a já spadl na zem , kufr po chvíli také. "To si mi ne mohla říct , že se to i o hodně zlehčilo?" rozčiloval jsem se na ni. To bylo marné , smíchy se válela po zemi nemohouce ze sebe vydat hlásku. "Jsem rád , že se bavíš." řekl jsem uraženě. Vzal jsem Maxe , naložil kufry a vyrazil zpět. Kolem oběda byl Max už vystřízlivělý a začínal dostávat hlad. Na obzoru jsem zpozoroval geckoní stádo. Asi ožírali nějakého cestovatele. Sešlápl jsem plyn až k podlaze a v plné rychlosti jsem do stáda najel. Dva geckoni zůstali ležet , zbylí po dvou varovných výstřelech utekli , schovat se do přilehlé jeskyně. Když jsme vylezli z vozu všimnul jsem si , že mrtvolou není žádný chuďas , protože byl oblečen v Kevlarově zbroji a to byla jen špička ledovce. Při bližším ohledání těla jsem nalezl brokovnici s upilovanou hlavní , mento , droga ke krátkodobému zvýšení inteligence , šest vrhacích nožů a v boční kapse neuvěřitelných třinátcet. To ale není všechno , v druhé kapse měl mapu , na které byli zakresleny všechny Enclávské základny v oblasti. A na krku , který byl takřka sežraný byli psí známky , na kterých bylo napsáno cosi nečitelného nechal jsem si je jako talisman. Když jsem nenalezl žádné náboje , bylo mi hned jasné proč zemřel. Došla mu munice a tím pádem se nemohl bránit vyhladovělým geckonům. Ti ho po chvíli boje povalili na zem a "finýto". No , špatně pro něj. Dobře pro mě. Věci k prodeji se vždycky hodí. Max mezitím , co jsem stahával geckony rozdělal oheň a olizoval se při představě čerstvě upečeného masa. Po najedení a sbalení věcí jsme pokračovali. Než padla noc , stihli jsme urazit slušných pár mil. Večer se mi zdál krásný sen o Kelly a nemohl jsem se dočkat , až ji znovu uvidím. Ráno jsem se zbudil dřív než obvykle a to nevěští nic dobrého. Počkal jsem na úsvit. Chvilku po něm se zbudil Max. Dnes nás čekala cesta přes území Enclavy. Jeli jsme na plný plyn. Max řídil a já jsem zkoumal cestu před námi dalekohledem. Najednou jsem za námi spatřil konvoj. Směřoval k nám. "Šlápni na to, Někdo jede za námi." volal jsem. "To je zlý. Kolik jich je?" "Dvě terénní vozidla s kulometem na střeše a jeden náklaďák." "Pošli jim pozdravy." řekl Max. Vzal jsem raketomet , počkal až se přiblíží a vypálil. Raketa letěla jak mířená a zasáhla je. Hořící koulející vrak málem narazil do druhého. Ten jak viděl , co se sním stalo zastavil a neodvažoval se pokračovat v pronásledování. Tím nám udělal velkou radost. Ale i přesto vypálil salvu z kulometu. Ta jen polechtala naše pancéřování. Jeli jsme dál s radostí z vyhraného boje. "Co si myslíš , že vezli?" ptal se Max. "To nevím , ale muselo to být něco velkého , když kvůli tomu na nás tak vyjeli. " "Máme štěstí , že jsi tak dobrej střelec. Kde ses naučil tak dobře střílet?" "No , něco tu a něco zase támhle. Hlavně to mám v krvi. A vůbec , jakej ty jseš vlastně střelec?" "Ten nejlepší. Hned jak bude příležitost , tak ti to předvedu." "To nemusíš. Já ti věřím." Z novu jsem si prohlédl mapu od mrtvoly a pro jistotu si ji i nahrál do pipboyje. Jeli jsme i přes noc , to abychom si zkrátili cestu o jeden den. Po cestě jsem si přečetl knížku , a když jsme konečně dorazili do základny. Připojil jsem pipboyje k centrálnímu počítači , to byla povinnost všech příchozích. Byl jsem cestou natolik unaven , že jsem se rozhodl jít k Johnymu až ráno. Zmožen jsem došel k posteli a plácl sebou do ní. Ráno už jsem byl jak rybička. Šel jsem k Johnymu , ten na mě už čekal. "Tak co , máš?" ptal se nedočkavě. "Jako , kdybys neviděl ty kufry , co táhnu. Jo a mám tě pozdravovat od Miky." "Ona to je holka?" "Jo , a docela pěkná." "Já jsem ji totiž nikdy neviděl. My si jenom píšeme. A já myslel , že to je nějakej teplej vědec , ale to je jedno. Hlavní je , že jsi mi přivezl ten materiál." "Tady ho máš. A co moje odměna?" "Jistě. Stoupni si pod tento senzor , ten tě změří. A já podle toho vyrobím to slíbený brnění a jako bonus ti udělám i helmu." "Sakra chlape. Ty se asi musíš nudit. No neva. Kdy se tu pro to mám zastavit?" "Tak asi za rok." "Có!!?" "Ha ha. To byl jenom vtip. Do týdne to bude." Cestou do jídelny jsem se zašel podívat na rozpis služeb. Obchůzku území mám až zítra.Ta zabere asi tři dny. Jídelna byla kupodivu poloprázdná , a tak jsem si sedl do rohu. Potom , co jsem skromně pojedl odešel jsem vyčisti a zkontrolovat výbavu. To mi zabralo tři hodiny , ale byl to dobře strávený čas , protože ve zbraních bylo tolik svinstva , že radši nevědět. Dál na plánu byla tělocvična , které bylo vyhrazeno celé druhé patro. Vešel jsem dovnitř , kde jakmile mě spatřil trenér zařval : "Á , čerství maso. A já si zrovna obul svoje oblíbený rozkopávačky prdelí. Tak pojď , ty novej. Zatancujem si.". Jakmile jsem vstoupil na žíněnky mrštil se mnou o zem. "Tak vstávej , přece se nebojíš?" burcoval mě. Snažil jsem se ze všech sil , se ho alespoň dotknout. Nebo kopnout , ale jak kdyby mi četl myšlenky. Byl všude a zároveň nikde. Trénink se mi vyplatil , protože po hodině otloukání o zem jsem ho konečně zasáhl. Radostně se předemnou uklonil a řekl , že hodina je skončena. Zašel jsem ještě k činkám. Ty , ale neplnili svůj úkol , a tak jsem se rozhodl odpočívat. Nejprve jsem zašel do knihovny , vzal si pár knížek a ty si v klidu v posteli prostudoval. Tím jsem si krásně odpočinul. Znovu jsem dostal hlad , a tak mi nezbylo nic jiného , než se jít najíst. Cestou k jídelně jsem potkal Kelly , šla se taky najíst , a tak jsem jí nabídl doprovod. Mou nabídku s úsměvem přijala. Vyprávěl jsem , co se mi stalo a co mě zítra čeká. Po celou dobu rozhovoru se na mě dívala zasněnýma očima. Nejprve jsem váhal , jestli se jí mám zeptat na ten polibek , ale pak jsem se zeptal. "Víš ten polibek ,jak jsme se naposled viděli , se mi moc líbil. A myslím si , že by jsme to spolu mohli zkusit , co říkáš?" "Bála jsem se , že se nezeptáš , protože já na tebe musím stále myslet. Byl jsi mi sympatický už od první chvíle , kdy jsem tě viděla vejít do vrátnice a ty sis mě ani nevšiml." "To proto , že jsem tu byl poprvé a vše pro mě bylo nové neokoukané." No nebudu vás dlouho napínat , skončili jsme v jejím pokoji , ten měla moc pěkně zařízen. Veliká postel , terminál na stolku a na zdech visely obrazy , které sama malovala a za které by se nemusela vůbec stydět. Ráno jsem se musel připojit k patrole , která měla službu. Chodili jsme v kruzích okolo naší základny. Během naší obchůzky jsme zachránili dvě karavany. První napadli banditi a druhou párači. Po třech dnech jsem se vrátil. Připojil pipboy , na kterém se mi zobrazil pokyn , nechť se neprodleně dostavím k velícímu štábu , který sídlil čtyři dny odsud. Pro urychlení jsem si vzal dvousedadlové vozítko , podobné tomu jaké na nás útočilo. Max za mnou byl samozřejmostí , protože jsem si tam nedovedl nikoho lepšího ani představit. Vyrazili jsme na lehko. Já jsem měl pumpovací brokovnici a on si vzal pár tříštivých granátů a malou disturzní pušku. Rychlost tohoto vozítka byla závratná , a tak jsme na základnu dorazili v rekordním čase. U vchodu nás už očekávali. Zavedli nás rovnou před velící štáb. "Kde jste vzal souřadnice těch to nepřátelských stanovišť , které máte ve svém pipboyovi?" vyptávali se. "Nalezl jsem je u jedné mrtvoly v pustině , když jsem plnil úkol." "To je velmi zajímavé , protože my vysíláme špehy , kteří je mají odhalit. A vy si jen tak jdete pouští a čirou náhodou naleznete nejutajovanější základny vůbec. Nečekáte snad , že tomu budu věřit?" "Na mou obhajobu může jed podotknout , že se mnou byl váš paladin , kterého jsem potkal až u vás a který mi to může dosvědčit." "To tedy můžu." volal hrdě Max. "Tak v tom případě se vám omlouvám a mám pro vás úkol. Půjdete do téhle malé základny pod úpatím skal a přinesete mi plány k výrobě regeneračního střediska. Budete mít veškerou možnou podporu , ale je vám jasné , že vás tam nesmí jít víc jak tři. Protože většina jejich hlídek chodí ve trojicích. A teď odejděte." "Dle rozkazu provedeme pane." odpověděli jsme. Nejprve jsme se vrátili zpět na základnu , kde jsme se připravili. Zašel jsem za Johnem , ten mi celý šťastný podával novou zbroj. Byla lehká a člověk se v ní cítil rychlejší pružnější a dokonce i silnější , což u mne zbudilo jistý neklid , který ustal po nasazení helmy. Ta zdokonalila zrak , mohl jsem číst na vzdálenost přes třista metrů. A nejen to, člověk rychle přemýšlel , což způsobovali vnitřní výčnělky , které masírovali spánky. S takovým to vybavením jsem se nemusel bát jít do pekla a zase zpátky. Max , také dostal novou zbroj. Její jméno bylo H2X a byla hybridem Bratrské technologie spolu s Enclávskou. Pro Enclavu to byly zlé časy. Ztratili svou hlavní mořskou základnu a nové velení se potácelo v problémech zapříčiněných ztrátou důvěry a sebejistoty ve svých činech. Proto to byl nejlepší čas k získávání starých technologií z jejich archívů. Chvíli jsem s Maxem debatil , jestli máme vzít i Kelly. Jelikož jsme moc dobře nerozuměli počítačům , byla vítaným členem. Když jsem jí to nabídl , rozzářila se , protože tím mohla alespoň maličko pomstít své rodiče. Vyrazili jsme ještě ten den. Šli jsme pěšky , to abychom nevzbudili podezření. Prvních pár dní pochodu bylo tichých. Všichni jsme přemýšleli nad nastávající a kcí. Jak jsme se blížily k základně stoupala nervozita spolu se strachem z hlídek , které obklopují každou z nich. Štěstí stálo při nás. Když jsme měli na dohled ochranné věže , zastavili jsme a ujasnili si plán. "Vidím to asi takhle. Já budu velitel. Kelly bude vědecký doprovod a ty Maxi , budeš můj pobočník. Doporučuji se nerozdělovat , s nikým se zbytečně nevybavovat. Musí to být rychlá čistá akce. Když někoho zabijete , tak tiše a hlavně ho pak odkliďte. To platí hlavně pro tebe Kelly. Budeme předstírat kontrolu stavu bojové připravenosti , a proto neuškodí , když někoho občas seřvete." "Co když nám to neuvěří?" ptal se Max. "Potom , nám nezbude nic jiného , než si ty dokumenty vybojovat. Doufám , že k tomu nedojde." Dlouze jsme se s Kelly políbili a pak jsme vyrazili. U vrátnice stáli dva muži. Dívali se na mě , jak ne zjevení , to asi kvůli mému brnění , které se stále lesklo. Nenechal jsem je ani nic říct a rovnou jsem spustil. "Jak je to možné , že za celou dobu , co jsem k vám jdem , nás nikdo nezastavil? To tady , ale máte bordel! Já se vám podívám na zoubek. A stůjte rovně , když mluvíte s nadřízeným. Vaše jména a zaměření." "Jack a Paul , pane. Naším úkolem je tu stát a kontrolovat , kdo jde dovnitř. Pane." "Znamenám si vás. A teď nám otevřete dveře. A zavolejte místního velícího." "Rozkaz. Tři osoby. Dva muži a jedna žena. Otevřete jím dveře , jdou na kontrolu." řekl do vysílačky. Po pár sekundách se otevřeli dveře. Vešli jsme do vnitř. Po chvíli vyběhl z výtahu malý brýlatý mužík , který byl asi velícím. Chtěl po mě nějakou identifikační visačku. Naštěstí jsem stále měl ty psí známky , které jsem našel. Podal jsem mu je. Ten na ně jen letmo pohlédl , a pak mi je hned vrátil. Vysvětlil jsem mu , co jsme zač. A požádal ho , o prohlídku objektu. Nejprve jsme prošli garáží , kde jim Max vynadal za rozlitý olej , po kterém uklouzl. Pak jsme prošli ubikace , ty byli bez problémů. Pokračovali tělocvičnou , velínem , skladem. Zbývaly nám už jen archiv a kuchyň. Nejprve jsme zašli do kuchyně , tam pro nás byla připravena královská hostina. To , aby si nás udobřili a povolily ledy. S chutí jsme se najedli. Jelikož se už připozdívalo , byl nám nabídnut nocleh. Když jsem viděl , jak vše probíhá hladce , souhlasil jsem. Každý jsme dostali svou místnost , která byla přepychově vybavena vším možným. Byla zde i tolik kdysi oblíbená televize , na které běžela smyčka předválečných filmů. Televizi jsem viděl prvně , a tak jsem ulehl až po shlédnutí celé smyčky. Ta skončila ve čtyři hodiny ráno. U snídaně jsem zpozoroval , že se pobyt zalíbil i Maxovi. Jenom Kelly měla na vše kromě mně kyselý pohled , který jí zajišťoval autoritu. Přikročily jsme tady k poslednímu bodu naší mise. Což bylo získání veškerých možných dat z jejich archivu. Tam jsme trefili sami. Když jsem připojil kopírovací zařízení , naskočil odpočet. Pokynul jsem Kelly a ta blesku rychle vypnula bezpečnostní systém. Díky neuvěřitelnému bordelu , který byl v datech , kopírování zabralo 1 hodinu 33 minut 7 sekund přesně. Za to jsem seřval velícího , který okamžitě zajistil nápravu. V duchu jsem se jim musel smát. Že to bude takhle jednoduché , by mě ani ve snu nenapadlo. Oznámil jsem konec naší kontroly , podal si s velícím ruku a vypůjčil si vertibild se slibem , že po návratu jim ho zas vrátím. Bylo mi vyhověno. Když jsme již byli v bezpečné vzdálenosti začali jsme se smát. Toto byla nejvydařenější akce v celém mém životě. Měli jsme celý jejich archiv a jako třešničku na dortu nový vertibild. "Za ten nás určitě odmění." pomyslel jsem si. Vysílačkou jsme oznámily náš návrat. Když jsem řekl čím se dopravujeme , tak se mi div nevysmáli , ale když nás spatřili všechen smích je přešel. Týden nás oslavovali , jako hrdiny , a pak nás nechali zvěčnit do kamene , který byl vystaven všem na obdiv. Kelly jsem si vzal , ale práce jsem nenechal. V pustině je totiž stále dost práce , kterou musí někdo udělat. Max dostal na starost vlastní základnu , v které připravoval armádu na poslední bitvu s Enclavou . V té jsem hrál taky důležitou roli , ale to je zas jiný příběh.