Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Devítiletý Stanley Bagger spí. Malá chajda, vyrobená ze starého vlnitého plechu a pobitá všemožnými deskami, už touhle roční dobou docela profukuje. William Bagger se podíval na širokou podélnou škvíru ve střeše, kterou byly vidět hvězdy na noční obloze. Nejspíš to bude muset zítra spravit, nebo se tu přes zimu nebude držet ani ten ubohý zbytek tepla, který jim mohla malá kamínka v rohu dopřát. Letošní sklizeň kukuřice ale byla slušná, takže když si ji rozdělili se starým Benem z vesnice, mohl si koupit dvě brahmíny, spoustu sušeného masa, dostal taky nějaké zátky pro strýčka Příhodu a nakonec mu stejně dost mouky zbylo. Vypadalo to, že po dlouhé bídě se jim začne konečně dařit. Podíval se přes stůl na May, která už ve mdlém oranžovém světle staré petrolejky klímala. Usmál se - co si může přát víc, má mladou ženu a synka, s Benem z vesnice společné políčko, tři brahmíny a spoustu zásob na zimu. Momentálně by byl ten nejspokojenější člověk na světě - kdyby... Tvář se mu zachmuřila. Gizmo. Ten parchant, myslel si, že je už konečně nechá na pokoji. Včera se ale ve vesnici doslechl, že v Shady Sands už Gizmo byl - to nevypadalo na jeho obyčejné nájezdy, tak daleko od Hubu. Gizmo je hledal. Doufal že ho vesničané podrží - s většinou z nich měl celkem dobré vztahy, snad nebudou mít potřebu ho hned naprášit tomu tlustému šmejdovi. Možná až na Eddieho Marwina, se kterým se porval minulý měsíc v hospodě, když ten malý zahořklý hajzl vykřikoval, že May je jenom malá Gizmova čubka, že kvůli ní všichni ve vesnici chcípnou. Dostal co si zasloužil, ale Williama pořád zneklidňoval poslední pohled, co na něj ten skrček vrhnul. Nikdy neviděl tak odpornou směs úzkosti, zbabělosti a žhavě rudé nenávisti. Ano, pomyslel si, Eddie je nebezpečný. Možná by se s ním měl jít domluvit na ceně za jeho mlčení... William nastražil uši a rozšířily se mu zorničky. Naprosto zřetelně uslyšel zvenku kovové cvaknutí. Teď nějaký šepot... Will tiše sykl: "May! Schovej malého, hned!" May otevřela oči a rozespale zamžourala. Chystala se něco říct, ale když uviděla smrtelně vyděšený výraz ve Williamových očích, okamžitě jí došlo, o co jde. Začala uvažovat chladně - vzbudila Stana, strčila ho pod postel a když protestoval, chytla ho za ústa: "Stanley, buď hodný, teď tady chvilku lež a ani nedutej!" Stanley se na ni nechápavě podíval, ale poslechl. William už jasně slyšel kroky a tlumený hovor zvenku. "Cože kurva? Si myslíš že ty svině sou vzhůru? Hovno ti říkám, tydle pouštní hovada dou spat hnedka jak se přestanou rýpat v hlíně." Druhý hlas, při kterém ho zamrazilo v zádech, prvnímu odpověděl: "Samozřejmě jsou vzhůru ty idiote, nevidíš, že jim tou škvírou nahoře prosvítá světlo? Myslíš si že by v takové chajdě nechali rozsvícenou zkurvenou petrolejku přes noc? Někdy nenapadá, proč já se s takovýma imbecilama vůbec tahám." Willliam ten hlas poznal, i když jej slyšel naposledy před více než devíti lety. Pocítil v zátylku chladný dotek strachu. Podíval se na kredenc, kde měl schovaný svůj starý Colt Python - ale místo toho odklopil prkno v podlaze a vyndal odtud váček se zátkami. Možná... možná nechají May a Stana jít. Určitě. Vtom se ozvala ohlušující rána a dveře vletěly do místnosti. Křik May a Stana se smísil do jednoho. Ve dveřích stál svalnatý muž v mírně rezavém železném brnění, na hlavě měl poslední zbytky vlasů a oba boltce dokola ověšené náušnicemi. V rukou držel Jackhammer a mířil na Williama. Mírně poodstoupil stranou aby uvolnil dveře, stále ho však držel na mušce. Dovnitř vstoupil Gizmo. Už tehdy mu špeky přetékaly přes pásek kalhot a pro kohokoli byl naprosto nadlidský úkol na tuto hordu masa udělat brnění. Proto chodil jen v upraveném koženém brnění, popravdě řečeno - byly to tři brnění, rozřezané a snýtované dohromady tak, aby pokryly jeho mohutný pupek. Gizmo držel v pravé ruce svůj Mauser M/96 a velice zlomyslně se usmíval. Na jeho vypaseném prasečím ksichtu to vypadalo komicky, William se však nebavil ani trochu. Napjaté ticho přerušil Gizmo. "No teda Wille, kamaráde, dlouho jsme se neviděli, nejsi rád, že vidíš starého strejdu Gizma?" Chrochtavě se zasmál. Will se narovnal. "Co chceš? Dám ti peníze, dám ti brahmíny, úrodu, co budeš chtít, jenom nech May..." Podíval se za sebe. May se na něj dívala vyděšeně, ale zvláštním způsobem naléhavě. Stanleyho postel byla prázdná. Pochopil a dokončil větu: "Jenom nech May jít." Gizmo se zase zasmál a popošel dovnitř. Za ním vešli ještě čtyři jeho kumpáni, všichni v koženém brnění, v rukou drželi automatické pušky. Tvářili se pobaveně. Gizmo se podíval na May se směsí nenávisti a chlípnosti. "Víš, May, když jsi mi utekla s tímhle slabošským hajzlíkem, moc jsi mě urazila. Teď konečně přichází chvíle, kdy si to můžu vynahradit." Přitáhl si židli a posadil se na ni. William čekal, že se židle rozpadne a rozlomené nohy se mu zabodnou do jeho tlusté prdele. Doufal že se to stane, ale židle jen zaskřípěla a zůstala stát. Gizmo si odkašlal a pokračoval v proslovu: "Tak hoši, teď si uděláme malé divadýlko. Můžete začít, jak jsem říkal - ale dejte pozor, aby si stejnou měrou užili oba!" Po jeho slovech vazba v kovovém brnění chytila Williama zezadu pod pažemi. Kožený váček spadl na zem a zachrastil. Jeden nájezdník s puškou ho zvedl a hodil Gizmovi. Další dva chytili May, která se nebyla strachy schopna bránit. Dva zbylí si otočili pušky v rukou, a pažbami začali mlátit do bezmocného Williama. Chatrčí se ozývaly tupé údery a podlahu zkropily první cákance temně rudé krve. V mihotavém světle petrolejky vypadala skoro černá. Will mlčel, jen při obzvláště bolestivých úderech tiše zasténal. Dostal tvrdou ránu do ledvin. Cítil jak mu teplá moč stéká kalhotami a slyšel Gizma jak se dětinsky hihňá. Další rána vedla do obličeje, vyrazila mu většinu předních zubů, další mu zlomila čelist. Poslední, vedená zezadu, mu zlomila dvě žebra. William už skoro ztrácel vědomí, vtom však údery přestaly. Nájezdníci poodstoupili stranou aby viděl na May. Ta měla doširoka otevřené oči, po tvářích jí stékaly slzy a celá se klepala. Otevírala ústa, nevyšel z nich však ani hlásek. Gizmo se posunul na židli a ta pod jeho ohromným tělem bolestně zasténala. "Hoši, myslím že přistoupíme k dalšímu bodu programu, ale první toho ubožáka trochu proberte, ať dobře vidí." Po jeho slovech vzal jeden z jeho kumpánů kbelík s vodou, který předtím stál v rohu, a vylil ho Williamovi na hlavu. Stružky vody se mísily s čerstvou krví a tekly mu dolů po košili. Na podlaze se vytvořila široká kaluž a nepravidelně se rozlévala do stran. Jeden z nájezdníků přistoupil k May a začal jí strhávat oblečení. Teprve tohle ji probralo, a začala pronikavě křičet. Malý Stanley s hrůzou v očích celý výjev pozoroval zpod postele, ústa doširoka otevřená. Nebyl schopný pochopit co se to děje a proč. Celého ho naplňoval děs a bezmocnost. Chtěl vykřiknout, vylézt zpod postele a něco udělat, ale strach a děs ho ochromil natolik, že se nebyl schopný ani pohnout. V hrdle měl sucho a místo křiku jen tiše sípěl. Mezitím nájezdník serval z jeho matky všechno oblečení, a surově ji bil. Když skončil, začali ji oba dva znásilňovat. William se zpřeráženými žebry se v pevném sevření vazby kroutil a vydával nelidské skřeky, jak se pokoušel přes zlomenou čelist a napuchlý jazyk řvát. May po několika kolech přestala ječet, už nemohla ani plakat. Její suché oči byly vytřeštěné bolestí, hrůzou a ponížením. Gizmo vypadal nadmíru spokojeně. "Bravo hoši, bravo! Teď může přijít velkolepé finále. Náš zlatý hřeb večera!" Po těchto slovech muž v železné zbroji zkroutil obě Willovy paže nahoru a vykloubil mu ramena. Ten jenom tiše zachroptěl a sklopil hlavu. "Ne, chci aby se ten parchant pěkně díval!" zařval podrážděný Gizmo. Nájezdník v kožené zbroji chytl Willa za zlomenou sanici a zvedl mu hlavu. Jeden z těch, kteří do té doby drželi May každý za jednu ruku, teď vytáhl velký lovecký nůž a pomalým tahem jí podřízl hrdlo. Děs v jejích očích se změnil v překvapení, naposledy pohlédla na Williama a oči jí vyhasly. Will se postavil na nohy, vydal divoký výkřik a vyrval se překvapenému nájezdníkovi. Udělal pár kroků směrem ke Gizmovi. Ozvala se rána, z hlavně pistole v Gizmově ruce vycházel tenký proužek dýmu a kroutil se v tmavém vzduchu místnosti. William Bagger se podíval dolů na svůj hrudník, ve kterém teď byla malá krvavá díra. Podíval se znovu na Gizma, a ten do něj postupně vyprázdnil celý zásobník. Will byl mrtvý dávno předtím, než jeho tělo s tupým nárazem dopadlo na dřevěnou podlahu. Gizmo se ztěžka zvedl ze židle, přešel k jeho mrtvole a plivl na ni. "Odcházíme hoši, zapalte tu barabiznu." Utrousil, než vyšel ze dveří. Nájezdníci jeden po druhém vycházeli ze dveří, ten poslední vytáhl rezavou plechovku petroleje z poličky a začal ji rozlévat po celé chatrči. Stanley byl příliš šokovaný aby se uvědomil, že k němu pod postel teče louže petroleje. Jeho noční košile nasákla petrolej jako hladová houba. Nájezdník odhodil prázdnou plechovku do rohu a sebral ze stolu petrolejku. Chtěl sundat cylindr, ale ten byl moc horký. Spálil si ruku a s temným zaklením petrolejku pustil. Ta spadla na zem a s třeskem se rozbila. Knot zhasnul desetinu sekundy předtím, než se dotknul rohožky, nasáklé skrz naskrz petrolejem. Nájezdník s neustálým klením vyšel z chajdy a namířil na ni automat. Začal střílet, kulky prorážely do chajdy, odtrhávaly kusy dřevěných prken, některé klouzaly po šikmém plechu a házely spršky jisker. Přestal střílet, když mu do týla dopadla těžká pažba Jackhammeru. Na chvíli se mu zatmělo před očima, začal se sbírat ze země. Vazba v železné zbroji na něj zasyčela: "Defekte, co si kurva vo sobě myslíš? Máš do háje pocit, že nás musí bejt slyšet až do tý blbý prdele? Zase tak daleko vod cajtů nejsme ty chytrej, a když je šéfik spokojenej, tak se na to vyser a poď." Oba se sebrali, a odešli do tmy noci. Devítiletý Stanley Bagger pláče nad mrtvolami svých rodičů. Ráno se skupinka lidí z města vypravila zkontrolovat Baggerovu farmu - v noci prý stráž slyšela výstřely. Starý černoch Ben Hooligan se před chatrčí sehnul a sebral mosaznou nábojnici. Zamračil se: ráži 5,56 v širokém okolí nikdo nepoužívá. To je munice pro zbraň strážců z Hubu... ale taky Gizmova gangu. Benovi bylo jasné co vevnitř najdou. Will se mu nedávno svěřoval, že měl dřív s Gizmem konflikt, kvůli May. To ale bylo před skoro deseti lety. Jeden by řekl že ten tlustý kripl na to zapomněl... Skupinka stála před chatrčí. Všichni byli bezradní - byli to jenom ustrašení vesničané. Vypadali takhle naprosto uboze. Bandička vidláků v roztrhaném oblečení, někteří v rukou vidle, nože, ti movitější měli brokovnice nebo lovecké pušky. V přímém kontrastu k nim stál Ben se svojí pečlivě udržovanou M16 opatřenou optikou. Jako první vešel do tmy chatrče, aby tu našel zkrvavené mrtvoly svých přátel. A nad nimi malého chlapce, jak drží svého otce za ruku, oči zrudlé pláčem. Čtrnáctiletý Stanley Bagger zatajuje dech. Stanley stál na ztvrdlé, suché zemi pár mil od farmy. Dnes byl s pomocí na poli hotov rychle, tak sem šel brzo odpoledne. Ben i ostatní z vesnice o něm říkali, že je blázen. On si tak nepřipadal. Sžírala ho nenávist. Vesničané jeho touhu po pomstě brali jako dětskou posedlost, mysleli, že ho to přejde, že zapomene. Ale on nezapomněl, jeho nenávist byla čím dál tím silnější, pálila jako oheň. To ona ho nutila chodit sem, vyrábět ze starých plechovek terče a přivazovat je na větve starého seschlého stromu. Obloha už byla tmavě oranžová, ale vzduch na obzoru se stále tetelil horkem. Stanovi po tváři stékal pot a tvořil tam v prachu tmavé stružky. Držel svou vzduchovku Red Ryder, kterou dostal od Bena ke dvanáctým narozeninám. Jejich farma prosperovala velice slušně, dostali se na dvanáct brahmín a skoro ztrojnásobili rozlohu pole. Brahmíní trus se dal velice dobře použít jako hnojivo a jejich pole dávala nejvíc kukuřice v okolí. Táta by si vzduchovku tehdy ještě nemohl dovolit. Táta... Stanley zatajil dech a stiskl spoušť. Vzduchovka štěkla a prostřední plechovka na provázku poskočila. Představoval si, že je to Jeho hlava. Gizmova hlava. Devatenáctiletý Stanley Bagger zavírá oko. Kdyby tento Stanley nebyl o pět let starší, v ruce místo vzduchovky nedržel starou Benovu M16 a nestál o pěkných pár desítek metrů dál od plechovek, nebyl by mezi nimi žádný rozdíl. Stanley zavřel oko, podíval se skrze optiku na plechovku a zacílil. Stiskl spoušť a puška mu v ruce s mírnou ranou poskočila. Plechovka odletěla i s provázkem. Stan přepnul na automatickou střelbu a popošel dopředu. Zalehl a vyprázdnil do řady plechovek zásobník. Už se naučil udržet zbraň v potřebném rozptylu; všechny plechovky postupně začaly poskakovat a odletěly. Zbyla jedna jediná. Narovnal se a z pouzdra na zašlém koženém opasku vytáhl otcův starý Colt Python. Zamířil a vystřelil. Ozvala se rána jako z děla (dlouhou dobu si nebyl Stanley schopný na takový dělobuch zvyknout) a rezavá plechovka se rozletěla do všech stran. Představa Gizmovy hlavy rozmlácené na kusy, s kousky mozku visícími přes roztřepené okraje lebky Stanovi působila radost. Mohl si dovolit plýtvat municí jak chtěl, jeho a Benova farma teď byla největší v okolí, dokonce začali zaměstnávat hodně lidí z vesnice. A Stanley už měl plán. Pětadvacetiletý Stanley Bagger klepe na dveře. "Dále." Ozvalo se zpoza dveří tlumeně. Na širokých veřejích byla tabulka s ozdobně vypáleným emblémem "Hooligan + Bagger jr.". Stanley otevřel dveře a přešel přes širokou místnost ke stolu, za kterým seděl Ben. Byl už notně prošedivělý a sešlý, ale měl výraz naprosto spokojeného člověka. Všechno se mu dařilo, měl dobrou, produktivní farmu, manželku, zaopatřené děti a spolehlivého společníka. Jenom Baggerovi mu kazili radost. Přemýšlel, co by tak asi Will řekl na to, jaký se z jeho syna vyklubal chlap. Byl by asi hrdý. Určitě. Když se na něj Ben podíval, viděl starého dobrého Willa, ale když se mu zahleděl do očí, podoba okamžitě mizela. Stanovy oči byly chladné a tvrdé. Skoro by řekl... bezcitné? Také když Stanley mluvil, nepoznával v jeho hlase Willa. Nebylo v něm nic z jeho dobrosrdečnosti a hřejivosti. Stanleyho hlas byl mrazivý a tichý. Když mluvil o Gizmovi, zdálo se Benovi, že na něj dýchá samotná Smrt. Jako první promluvil Stanley: "Benny, mám k tobě prosbu." Ben k němu tázavě vzhlédl. "Chci ti prodat svůj podíl z farmy." Pokračoval Stan. Ben vytřeštil oči a otevřel ústa: "Stanley, t-to přece nemyslíš vážně ty blázne, víš jakou bude mít hodnotu za pár let? Stan nehnul ani brvou: "Jo, to je mě jasné starouši. Problém je v tom, že já nechci čekat." Ben se zamračil. "To chceš všechno, co jsme budovali tolik let, jenom tak rozfofrovat? To bych do tebe sakra nikdy neřekl, kluku!" Stanley se neradostně usmál a oči mu ztvrdly. "Ne, Bene. Já musím jít. Možná se vrátím a možná taky ne. Až ty... No prostě, firmu můžeš přece předat Jimmymu, ten je talent, kdybys bůhvíproč nechtěl, tak je tu přece ještě George." Ben svraštil obočí. Tohle ten kluk přece nemůže myslet vážně. V žádném případně ho nepustí, takové nálady by pochopil kdyby mu bylo osmnáct, ale teď? Znovu vzhlédl a chystal se mu to říct, ale výraz jeho tváře ho zarazil. Nic, co by řekl, mu to teď nevymluví. Nemá smysl odporovat - ve chvílích jako byla tato, se ho dokonce tak trochu bál. Jeho oči byly jednoduše děsivé. Ten kluk je maniak, pomyslel si Sam. Šestadvacetiletý Stanley Bagger stojí před obchodem v Hubu. Na velkém štítě nad vchodem stálo starými odrbanými písmeny: "Hub's best arms" a Stanley tak trochu zapochyboval. Ten krám vyloženě vypadal na to, že dost brzo spadne. Pomyslel si, že by nebyl rád, kdyby se to stalo zrovna když on bude uvnitř. Ušklíbl se, věnoval pohled strážci v kevlarové zbroji se zašlou opakovací brokovnicí v rukou, který si ho podezřívavě prohlížel, a vešel dovnitř. Pokud to venku vypadalo nevalně, uvnitř to byl pro jeho oči ráj na zemi. Vytřeštěně si prohlížel stěny a regály. Byly nacpané puškami, samopaly, pistolemi, nábojovými pásy, náložemi, kulomety, různými typy granátů, plamenometů, protipancéřových střel a chladných zbraní. Potěšeně se usmál. Plešatý páprda za pultem na něj zamžoural a otráveně zamumlal: "Budeš tu jenom tak celej den vejrat, nebo si koupíš aspoň zasranej pilníček na nehty, vole?" Stanley ze zad shodil batoh a vytáhl z něj velký pytlík naditý víčky. Když s ním hodil na pult, prodavači málem vypadla z ruky flaška zvětralého piva. Začal se velice mile usmívat, Stanleymu se až zdálo, že ten špinavý pajzl trochu prozářil. Jeho hlas zněl najednou jako med: "Pro tak váženýho zákazníka bych tamdle vzadu měl pár speciálních tipů." Zamrkal na něj prodavač. Devětadvacetileý Stanley Bagger vchází do baru. Hovor okamžitě utichl, a když se znovu rozezněl, byl značně tišší. Všichni na Stanleyho zahlíželi zpoza svých lahví a čekali, co udělá. Ten muž byl známý jako Lovec. Pronásledoval po pustině malé skupinky Gizmova gangu, co pašovaly drogy a vybíraly "daně". Nikdy nepřežil nikdo, kdo by mohl vyprávět, jestli opravdu loví sám. Mezi lidmi kolovaly zvěsti, že informace sbírá sám, ale nedaleko města má vždycky utábořenou celou armádu ostřílených bojovníků. Gizmo se o něm samozřejmě dozvěděl a posílal teď početnější a lépe vyzbrojené skupinky, ale to mu nebylo ani trochu platné. Pro lidi z okolí Junktownu teď bylo mnohem těžší se uživit, protože Gizmo potřeboval peníze. A tak zavedl "poplatky", jak jim s oblibou říkal, a zvyšoval ceny drog a platby v kasinech. Lidé neměli Lovce moc rádi, nebyl pro ně žádný hrdina, ani mstitel. Doby, kdy Gizmo pořádal loupežné nájezdy, byly dávno pryč. Od té doby přinesl okolí Junktownu prosperitu. Všichni věděli jakým způsobem, ale to jim bylo jedno. Teď Stan přišel k baru a objednal si Roentgen Rum. Způsob, jakým si ho hospodský prohlížel, se mu nelíbil. Na nevraživost si zvykl, ale tohle bylo víc než to. Bylo to něco jako očekávání, co viselo ve vzduchu téhle smradlavé putyky. Stanley vyčkával. Konečně přišlo to, na co čekal - v hluku hospody jasně zaslechl tlumené křísnutí kovu o kov. Bezpečně poznal závěr lovecké pušky. Z věčně otevřeného pouzdra vytáhl svůj Desert Eagle a bleskově třikrát vystřelil na temný stín za zábradlím ochozu. Jedna kulka jen odštípla dlouhou třísku od příčky, ale další dvě neomylně trefily svůj cíl. Na podlahu s rachotem dopadla puška, a hned za ní velká kapka krve... a další. Těsně za nimi se po podlaze rozstříkl velký chlístanec krve a ozval se rachot a skřípění lámaného dřeva. Ochoz se prolomil a zpoza něj vypadla zahalená postava. Rozplácla se na zemi jako žába, za ní dopadlo pár úlomků madla a příček. Z úst muže vytékal tenký pramínek krve. Stanley v nastalém tichu přešel až k muži, každý jeho krok se místností rozléhal jako rána bičem. Muž ještě ztěžka dýchal, na nose se mu utvořila krvavá bublina a když praskla, pokropila jeho horní ret jemnými rudými tečkami. Stanley si k němu klekl na jedno koleno a potichu se ho zeptal: "Kam odjeli?" Muž vyvrátil oči, aby na něj dobře viděl. Bez hlesu pohnul rty. "Co?" Zeptal se Stan. "Na... ughhh... Naser si si čuráku." Zašeptal nájezdník a rty se mu stáhly do mrtvolného šklebu. "Ty jsi nám ale vtipná mrtvola. Asi bych ti měl zatlačit oči, abys neměl blbé kecy." Poznamenal Stanley do ticha. Pár štamgastů otevřelo ústa, když Stanley přiblížil svoje palce k jeho očím a ostatními prsty ho chytl za spánky. Pak rychle zabořil palce do mužových očí. Ticho protnul šílený řev, muž sebou přes smrtelná zranění začal házet a cákal krev po špinavé dřevěné podlaze. Hospodský, který se snažil zachovat dekorum a leštil sklenici, ji teď upustil a ta se rozprskla po podlaze. Nikdo se neohlédl, všichni měli pohledy upřené na umírajícího, který se z posledních sil snažil vyprostit z Lovcova bolestného sevření. Konečně Stanley vytáhl palce z jeho očí. Otřel si je do kalhot, a klidným hlasem na něj promluvil: "Nemyslím si, že umírání je sranda, ale já ti ho můžu znepříjemnit mnohem víc než je nezbytně nutné, kamaráde." Muž se na něj nepodíval. Bál se otevřít oči, nevěděl, jestli mu nevytečou. Skrze sevřené zuby se snažil rychle protlačit nějakou větu, ale nedařilo se mu to. "Mám ti pomoct?" Zeptal se mile Stanley, který si uvědomoval, že by nájezdník mohl umřít, aniž by mu sdělil jedinou užitečnou informaci. Lehce jej nakopl do prostřeleného břicha a to stačilo. Muž vydal nelidský skřek, vyzvracel trochu krve a když se bolest uklidnila, začal potichu něco drmolit. Stan se k němu naklonil a napjatě hltal všechna slova. Když muž skončil, bylo vidět že je na konci sil. Zkrvavené zuby měl odhalené a zatnuté, oči pevně sevřené a tělo se mu napínalo v křeči. Stanley sebral ze země pistoli, a udělil mu ránu z milosti. Jeden z ochlastů se neudržel a začal zvracet do kouta. Stan přešel zpátky k baru, po cestě schoval pistoli do pouzdra. U baru do sebe rychlým pohybem lokte hodil rum, na stole nechal malý komínek víček, naposled pohledem přejel celou místnost a beze slova odešel do pustiny. Devětadvacetiletý Stanley Bagger bere do ruky kus ohořelého dřeva. Byli tady. Nedávno, podle toho jak to tady vypadá. Geckoni nestihli ani ohlodat zbytky brahmíní kýty, která tu ležela. Ta brahmína byla z farmy asi pět mil odtud, Stanley tam našel mrtvého farmáře a jeho pomocníka. To bylo podivné - Gizmovi muži už dlouho nepořádali nájezdy za kořistí. Buď s nimi měli nevyřízené účty oni, Gizmo, nebo se jim prostě postavili na odpor, když po nich nájezdníci chtěli "pohostinství". To většinou znamenalo smrt, v lepších případech jenom pěknou nakládačku, Stan se divil jejich tvrdohlavosti. Teď na tom ale nezáleží, stejně už jsou nájezdníci prakticky mrtví. Během zítřka je dostihne, a večer, až budou minimálně ostražití (a někteří pravděpodobně taky dost ožralí), pak je dostane. Devětadvacetiletý Stanley Bagger si přikládá okuláry noktovizoru k očím. Je jich deset. Kulaté číslo, pomyslel si Stanley. První byla na řadě stráž, bez ní bude moci zaujmout perfektní postavení pro střelbu. Taky by mohl použít plamenomet, ale ten si nebral z jediného důvodu. Mohl by zničit něco, co potřeboval... to, kvůli čemu se vůbec za touhle skupinkou žene pustinou už bůhví jak dlouho. Jeden z těch nájezdníků by měl být velitel stráží "Junktownské Gardy", jak si říkala skupina osobních strážců samotného Gizma, tvořená převážně lidmi, co s ním byli už od začátku. Zamrazilo ho při pomyšlení, že mezi nimi bude pravděpodobně i ten, co zabil jeho matku. Kdyby toho hajzla tak dokázal poznat... Teď se ale musel soustředit. Pomalu se plížil k první stráži. Chlápek nevyspale mžoural do tmy a občas upíjel z lahve bez etikety nějakou čirou tekutinu. Stan byl už skoro u něj, když strážce nabral chrchel až z paty, a vyplivl ho směrem k němu. Plivanec spadl ve vzdálenosti asi jedné stopy od Stanova nosu. Stanley zatnul zuby. Když se nájezdník chystal znovu napít, ze tmy před ním se vynořila ruka a zabodla mu nůž hluboko do krku. Nájezdník upustil láhev a otevřel ústa. Stanley druhou rukou chytil láhev a silně trhl nožem do strany. Ze široké rány ve strážcově krku se vyvalila spousta krve. Muž klokotavě zachroptěl a přepadl dopředu. Stanley ho zachytil a pomalu položil na zem. Druhá stráž pomalu přecházela k prvnímu stanovišti. Vypadalo to, že pomalu pojímá podezření. Stanley vytáhl nůž z krku mrtvoly a odhodil jej na bok. Strážce se na okamžik otočil a sundal si z ramene pušku. To stačilo. Stanley přeběhl až k němu a než si muž vůbec stihl něco uvědomit, jeho puška byla v cizích rukou. Nájezdník se na Stanleyho překvapeně otočil a padl k zemi s lebkou roztříštěnou těžkou pažbou. Stanley zalehl a doufal, že dutou ránu neslyšel žádný ze strážcových spolubojovníků. Když nezaznamenal žádný pohyb, potichu se odplazil zpátky na vyvýšené místo nad táborem. Přichystal si svou M16 - nabil podvěsný granátomet, přestavil zbraň do polohy "semi-automatic" a zapnul noktovizor. Podíval se z výšky na tábor. Stany byly osvětleny zevnitř, siluety postav se rýsovaly na slabě zářících celtách. U skomírajícího ohniště seděli dva nájezdníci a jedli něco z otlučených ešusů. Stanley skoro slyšel jejich mlaskání a obhroublé řeči. Zamířil na hlavu toho, co k němu byl otočený zády. Zbraň krátce štěkla, nájezdníkova ruka s lžící se zastavila a ten přepadl obličejem do ohniště. Jeho kolega přestal jíst a z otevřených úst mu vypadl kus jídla zpátky do ěšusu. Puška znovu štěkla a druhému muži se mezi očima objevila díra. Složil se na bok. Stanley začal okamžitě kontrolovat situaci ve stanech. Jeden byl prázdný, v dalším si nikdo ničeho nevšiml, ale v posledním se jeho dva obyvatelé začali shánět po zbraních. Stanley přesunul prst na spoušť granátometu, odhadnul náměr a vystřelil. Ozvala se tupá rána a za okamžik se stan změnil v ohnivou kouli. Ke Stanleymu se dostal zvuk exploze později spolu s lehkým závanem teplého vzduchu. Teď už se drali nájezdníci i z druhého stanu. Stanleyho zbraň se znovu rozezněla a nájezdníci začali umírat. V prsou jednoho rychle za sebou naskočily tři díry, jako kdyby je tam někdo naťukal štětcem. Další dostal kulku do břicha a když se překvapeně díval, jak se mu z něj hrne krev, dostal druhou do hlavy. Stanley se rychle rozhlédl, ale posledním dvěma se podařilo někam schovat. Teď slyšel už jen jejich výkřiky, jak se snažili dorozumět. Rychle sebral pušku, sklopil trojnožku a přepnul zbraň na automatickou střelbu. Přeběhl k velkému kameni před hořícími troskami druhého stanu a schoval se za něj. Nabil do pušky nový zásobník a vyhlédl zpoza svého krytu. Zahlédl stín, míhající se mezi dvěma stany. Poslal za ním dlouhou dávku stopovek, ale jedinou odpovědí mu bylo pár jisker od kamení a dvě díry zející ve stanové celtě. Za ním se ozvalo pár rychlých kroků a Stanley stihl jen tak tak uskočit před ranou z pistole, střela neškodně vykřísla z kamene pár jisker. Stanley proti muži rychle obrátil zbraň a rachot jeho pušky se smísil s jeho výkřikem. Mrtvola spadla na zem se spoustou děr v těle. Stan si uvědomil, že stále drží prst na spoušti, zbraň však už ztichla. Odhodil ji a sáhl do opasku. Málem už vytáhl špatnou zbraň - otcův Colt Python. Zřetelně si pamatoval, jak když odcházel z rodné farmy, zahrabal do otcova hrobu pět nábojů z bubínku. Šestý tam nechal - pro Gizma. Teď rychle přesunul ruku k druhému pouzdru a vytáhl svůj starý dobrý Desert. Proběhl kolem ohniště a rozhlížel se kolem dokola. Ozval se výstřel a Stanley pocítil v levé ruce bodavou bolest. Zatnul zuby a otočil se ve směru, odkud výstřel přišel. Nájezdník byl skrčený za vozíkem se zásobami a chystal se k dalšímu výstřelu. Stanley skočil ze všech sil na stranu a během letu nájezdníkovým směrem dvakrát vystřelil. Slyšel, jak mu kolem nohy hvízdla kulka. Těžce dopadl na zraněnou ruku, zasténal, se supěním se zvedl a zamířil na vozík. Nic se nehýbalo, slyšel jen nějaké zdušené zvuky. Rychle se postavil na nohy a doběhl na místo, odkud po něm nájezdník střílel. Odkopl pušku, která mu ležela v cestě a uviděl ho. Ležel na zádech, držel se za břicho a vydával nějaké chrochtavé zvuky. Mezi prsty mu protékala čerstvá krev a stékala na prašnou zem. Stanley zařval a vší silou ho nakopl do nechráněného rozkroku. Nájezdník zaklonil hlavu a začal ječet, jako by teprve tohle uvolnilo blok v jeho krku. Toho využil Stanley a narval mu pistoli do úst. Jeho křik teď zněl zdušeně, a Stanley na něj sípavě zařval: "Co si ty brahmínomrde myslíš, že si to udělal s mojí rukou?" a zmáčkl spoušť. Křik okamžitě ustal, ozvala se zdušená rána a temeno mužovy hlavy explodovalo. Vypadalo to téměř komicky, jako nějaká sopka. Mozek se rozstříkl na zem a Stanley vytáhl pistoli z úst mrtvoly. "Kurva, takhle si mi ji zaprasit nemusel." Postěžoval si. Podíval se a svoji ruku a zaklel. Vůbec to nevypadalo dobře, až to dá doktor do pořádku, měl by si rozhodně dát na nějakou dobu pauzu. Jeho kožená bunda byla na lokti proděravělá a ze záhybu rukávu mu pravidelně odkapávala krev. Rychlost toho odkapávání se mu vůbec nelíbila. Podíval se na druhou stranu a uviděl druhou díru. Paradoxně ho to trochu potěšilo - čistý průstřel. Aspoň mu nebude v ruce hnít žádný zasraný kus Gizmova špinavého železa. Klopýtavě se vrátil ke svému předsunutému stanovišti a rychle si ránu ošetřil. Pak se vrátil do tábora aby prohledal stany. Po nějaké době hledání konečně našel to o co mu šlo. Měl to v kapse ten, co ležel hlavou v ohni (touhle dobou už na něj nebyl hezký pohled), zabalené v malé tabatěrce. Malý složený arch zažloutlého papíru se spoustou skvrn od levné whisky. Když jej Stanley rozbalil, neubránil se nadšenému výkřiku. Byly to zjednodušené plány Junktownu s časy střídání stráží, jejich počtem, trasami a rozmístěním. Zhruba uprostřed, v celkem velké budově byla skryta místnost, popsaná malým vybledlým písmem jako "Gizmo's office". Bez ohledu na bolest, Stanley zaklonil hlavu a začal se šíleně smát. Jeho smích se temně nesl noční pustinou. Třicetiletý Stanley Bagger přelézá hradby Junktownu. Nebylo by nic lehkého, táhnout se s taškou plnou zbraní přes ty rezavé trosky, co kdysi bývaly supermoderními auty. Teď se mohl tak nanejvýš pořezat o jeden z ostrých rezavých plechů, a dostat otravu krve. Naštěstí na mapě byla zakreslena i velká hromada brahmíního hnoje. Stanley se modlil, aby tam ta hromada byla pořád, když tašku přehazoval přes vrak velké dodávky. Napůl očekával ránu, která na něj zaručeně upozorní stráže. Zásobovat municí je ale nehodlal a proto připojil k zipu pojistku granátu, který předtím zevnitř pevně přivázal k látce tašky. Neuslyšel však nic, a tak začal přelézat vyšší, ale schůdnější hromadu osobních automobilů. Když byl u konce, uslyšel najednou tlumený hovor. Rychle seskočil do hromady hnoje a sebral tašku. Vytáhl nůž, prořízl stěnu tašky a odstranil kožené poutko, napojené na pojistku granátu, od zdrhovadla. Pak granát odřezal úplně a schoval si jej do kapsy. Pochyboval o tom, že by ho zrovna tady k něčemu potřeboval, a pokud ano, nebude to dřív než zítra. Teď potřeboval nocleh - a taky schovat ten arzenál. I když se každou zbraň zvlášť pokusil zabalit do hadru, asi se hadr shrnul, když tašku přehazoval, takže to teď celé rachotilo jako čert. Stanley si nechal celý minulý rok růst vlasy a vousy, protože věděl, že přišel jeho čas. Teď vypadal jako úplně jiný člověk. Možná jako nějaký buran ze Shady Sands, možná spíš jako ghúl z Necropolis. To bylo jedno, hlavně že v něm nikdo nepozná Lovce. Ta skupinka co měla plány byla těmi posledními nájezdníky, které Stanley zabil. To se stalo dost daleko od Junktownu na to, aby se tu Gizmo mohl cítit bezpečně. Od té doby se Stanley zdržoval jakékoli aktivity (I když, pomyslel si, to možná bylo taky do určité míry tou rukou) a nevyhledával konflikty. Teď přichází zúčtování. Stanley se škodolibě usmál - strašně se těšil na Gizmův překvapený ksicht, až půjde na návštěvu. Teda, pokud všechno půjde hladce. Rychle zahrabal tašku do hnoje a přeběhl přes cestu k hotelu, kde hodlal hrát ožralu, který se chce ubytovat. Vytáhl si placatku a trochu se polil, aby tak nesmrděl hnojem. Mělo to jediný efekt - kromě hnoje teď smrděl taky jako sud levného chlastu. Otevřel dveře, které vypadaly, že drží v pantech jenom silou vůle majitele, a vešel dovnitř. Tam seděla stará žena, oblečená do ošuntělé blůzy a naprosto strašné sukně. Vzhlédla k němu s údivem, který se okamžitě změnil ve směsici znechucení a pohrdání. "Vypadni, otrapo, pro takový jako ty tady místo nemáme, kdo si sakra myslíš že bude po tobě ty blivance uklízet?" vyjela na něj. Stanley místo odpovědi vytáhl slušně naditý váček víček a praštil s ním na chatrný pult takovým způsobem, že se bál, aby se mu ruka neprobořila dovnitř.. Podle toho, jak se "recepční" najednou rozostřily oči soudil, že už takový balík neviděla hodně dlouho. "P-pokoj štyry - tam pane, kdyby-kdybyste měl jakékoli... ehm... přání, stačí říct!" Vykoktala ze sebe najednou a rychle shrábla víčka, aby si to náhodou nerozmyslel. "Děéékuju... škyt... ti mockrát, krasotinko... škyt." Řekl Stanley a odebral se do svého pokoje. Z lavice vedle staré ledničky ho pozoroval nějaký dědula. Stanley za sebou zavřel dveře a rozhlédl se po pokoji. Nic moc to nebylo, ale co taky mohl čekat. Stará vyvrzaná postel s rozervanými matracemi, dva noční stolky v naprosto dezolátním stavu a jedna docela zachovalá masivní skříň. Stan přešel k posteli a pod polštář si pro jistotu ničím nerušeného spánku schoval revolver pistoli ráže .223. Na zítřek se těšil víc než na Vánoce. Lehl si na postel, ale dlouhou dobu nemohl usnout. Přemýšlel nad tím, co vlastně hodlá zítra udělat. Nejspíš to nepřežije, ale musí to dokončit. Nevěděl, jestli mu to přinese nějakou úlevu, ale v každém případě to musí udělat. Nikdy neměl jiný cíl, nikdy ho ani mít nebude. Smyslem jeho života je zabít Gizma. Až Gizmo konečně chcípne, může Stanley s klidem vypustit duši. Pak konečně usnul bezesným spánkem. Třicetiletý Stanley Bagger se probouzí do pošmourného rána. Když se Stanley probudil, hodnou chvíli se zmateně rozhlížel po pokoji. Když mu došlo kde je, rychle vyskočil z postele. Dneska nesmí vyspávat. Revolver si hodil zpátky do pouzdra a nasadil si široký černý klobouk. Kdesi v dětství slyšel, že se mu říká kovbojský. Nevěděl přesně kdo je to kovboj, ale rozhodně to musel být asi nějaký otrapa. Kdokoliv s tím kloboukem vypadal dneska jako ubohý obejda co nemá ani na kus sušeného brahmíního masa. Tak přesně on chtěl vypadat alespoň do doby, kdy vyjde z tohohle plesnivého hotelu. Otevřel okenice a vpustil tak do místnosti trochu denního světla. Samozřejmě to mělo jiný účel, ale záminka to byla dobrá. Vyšel ze dveří svého pokoje a bleskově si vzpomněl, že musí hrát kocovinu. Chytil se za hlavu a vrávoravým krokem přešel chodbu. Recepční se na něj soucitně podívala (Stanley si pomyslel, že to nejspíš má co dělat s tím včerejším tučným dýškem) a ten děda (pořád seděl na té lavici jako včera) se škodolibě uchechtl. Stanley vyšel přede dveře a shodil ze sebe masku ochlasty. Musí jednat rychle, pokud ho někdo uvidí s velkým rachotícím báglem, nebude se mu to lehce vysvětlovat. Přinejlepším by se dostal do zdejší basy, v tom pravděpodobnějším případě by bez ptaní dostal kulku rovnou mezi oči. Rychlým vzpřímeným krokem přešel k hromadě hnoje a vytáhl svoji tašku. Byla celá od hoven a smrděla jako bolavá noha. Ale co bylo hlavní - docela se k němu hodila, což snižovalo pravděpodobnost toho, že by se zdál nějakému hlídači podezřelý. Vrátil se k oknu svého pokoje a opatrně tam hodil svoji tašku. Když se předním vchodem vracel do hotelu, recepční pospávala a dědek už na lavičce neseděl. Vzbudil recepční a zeptal se jí, jestli nemá něco na holení. Vypadala sice hodně překvapeně, ale nakonec z ní dostal alespoň trochu vody a břitvu. Nůžky měl, a tak se odebral zpátky do pokoje. Tašku si schoval do skříně a vytáhl malý kousek zrcadla. Namočil si obličej ve vodě a začal se holit. Šlo to ztuha, ale když s tím byl o hodinu později hotov, vypadal skoro jako dřív. Nakonec se i docela slušně ostříhal. Ta podoba byla až nebezpečná. Bylo mu jasné, že až vyjde z těch dveří, už nebude cesty zpět. Podíval se na sebe do zrcadla znovu - ale teď tam neviděl jen sebe. V odrazu za sebou viděl toho dědu z lavičky. Stál tam a smál se. "Mno, podívejme, jak si se nám vyklubal, Lovče." Třicetiletý Stanley Bagger míří na starého muže pistolí. Těsně předtím, než zmáčkl spoušť, si Stanley uvědomil, že by zabití toho děduly přineslo jenom problémy. Potřeboval se připravit. Proto sklopil zbraň a zeptal se: "Co chceš, prachy?" Děda se uchechtl. "Né, jenom bych sakra rád věděl, co chceš jako dělat. Jesli chceš zabít Gizma, tak si mnohem větší pošuk než sem si dycky myslel." Stanley se zamračil. "Ty máš něco proti tomu, abych toho hajzla zabil? Tak mě pověz proč bych neměl!" Děda se nadechl a začal vyprávět. "Před ňákou dobou, to si byl eště mladej sopel, tady žil ňákej Killian Darkwater. Ten se z Gizmem vubec nemohl snýst, esli víš co myslim. Byl to takovej správnej chlap, ten Killian. Měl sem ho rád." Děda si utřel slzu. "Jó, to teda měl. Byl tady dřív šéf policajtů, takový strážci pořádku, chápeš. Ale Gizmovi se furt nemohli dostat na kobylku, nemohli mu nic přišít. Je to had mazanej svinskej." Stanley ho přerušil: "Jo, to teda je, ale co to má co dělat se mnou?" Děda se naštval. "Hele kluku, esli mě teda jako nechceš poslouchat, tak si mě klidně voddělej. Pak sem dojdou Gizmovi lidi a dostanou tě i s tvojim celým posraným arzenálem. Jinak mlč a kušuj. Tak teda ten Killian šel po Gizmovi tak, že se jednou Gizmo fakt fest naštval a poslal za nim zabijáka aby ho vodkrágloval. Ale Killian měl štěstí, protože zrovna vykecával s takovym týpkem, nevím jak se menoval, ale teď se mu po celé Pustině říká Zakladatel, byl prej z toho Vaultu tam za kopcema. Tak ten Zakladatel ti toho negra oddělal tak snadno, jako bys mazal máslo. Hoši z Killianovy gardy si tehdy nestihli ani uprdnout." Starý muž se zase odmlčel. "Já sem tehdá byl jeden z nich a mužu ti říct, ten Vyvolenej byl fakt bouchač, nechtěl bych se s nim dostat do fajtu, to ti říkám. Nebyl ňák extra silnej nebo nabušenej, ale byl kurevsky rychlej a střílel sakra přesně. Tak trochu mě připomínal tebe, mladej. Tak Killian ukecal Vyvoleného, aby mu donesl ňákej důkaz vo Gizmovi a von to vzal. Nikdy už se asi nedovim, co si tam řekli, ale jistě vim to, že když se vrátil ke Killianovi, tak mu řekl jenom, že to dělá pro dobro Junktownu, a vystřelil mu mozek z palice. Pak musel sakra rychle zdrhat, když nechtěl nějakou schytat, ale já si myslim, že on nechtěl nikoho dál zabit. Jinak kdyby chtěl - pánbůh tehdy s nama, sakra." Muž se na chvíli zahloubal do svých vzpomínek a za chvíli pokračoval. "Nebyl sem tehdá už sice mladej, ale byl sem sakra prchlivej, tak sem se za nim táhnul jako smrad až do Hubu. Když tam zehnal nějakej nocleh, šel sem ho tam zabit. Ale von vo mě věděl, a dostal mě jako prvního. Přišel sem vo tři zuby, chlapče, jakou sem dostal. A von mě tehdá něco řekl. Řekl, že kdyby zabil Gizma, šichni bysme v Junktownu skapali hladem. A byla to pravda. Jenom jeho kasíno to všechno drželo nad vodou a když pak začal prodávat drogy, bylo to ještě lepší. Drogy byly prachy a kasíno lákalo lidi. Začali sme se trochu vzmáhat, nakonec to teda naštěstí dopadlo jak to dopadlo. Nikdy sme tu nemohli nic kloudnýho pěstovat, na to tu nebyla jaktěživ hlina. Takže tím nás vlastně šechny zachránil, ale pak se nemohl sám sobě podívat do vočí. Zabil totiž rovnýho týpka, co mu nikdy nic neudělal. Vzal na sebe vinu a pomohl druhejm. Já si myslím že von byl už takovej typ. Kudy chodil, tam se snažil pomáhat, a dost často sklidil kurevskej nevděk. Co sem slyšel, dokonce to byl on co zničil Mutanty a udělal Novej Kráter. A doma v tym Vaultu ho za to vykopli, protože kvůli nim dělal špinavou práci a byl už na jejich jemný nosánky moc vobtíženej pustinou. Teďka už to chápu trochu víc než tehdy. Von nás zachránil, i když to tehdá tak vypadat nemuselo. Myslím že myslel mnohem víc do budoucna než kterejkoli z nás. Tak to je, a teď si toho tvého Gizma klidně běž zabít." Stanley se na starocha podíval. "Děkuju za příběh, bylo to pěkný, ale opravdu si to nerozmyslím." Děda se na něj zářivě usmál (pokud se dalo jeho shnilým zubům a rozpraskaným dásním tak říct) a řekl: "Já sem ti to mladej nepovidal, abych ti to rozmluvil. Já sem to povidal aby ses na to nedíval jenom z tý svoji strany. Stejně nám to teďka už neublíží, Gizmo má tolik kamarýdů, že si to tady ňákej utčitě vezme za něho. Tak běž, a dělej co máš, Lovče. A pamatuj si, bude to taky za Killiana" Děda se zvedl a odešel ke dveřím. Když je otevíral, naposledy se jeho pohled střetl se Stanleyovým a povzbudivě se na něj usmál. Třicetiletý Stanley Bagger si zastrkuje vrhací nože za opasek. Když dokončil přípravy, připadal si s takovou zátěží sice trochu neobratný, bylo mu však jasné, že by nedostal tolik času, aby mohl přebíjet zásobníky. Vyšel ze dveří a otočil se k recepci. Ženská hleděla užasle na jeho proměnu. Vedle stál jeden muž z Gardy a popíjel pivo. Když spatřil Stanleyho, ruka, která pivo nesla k ústům se mu zastavila. Stanley zvedl brokovnici. "Zdravím." Stiskl spoušť. Rána bodyguardovi na tu vzdálenost utrhla hlavu i ruku s pivem, střepy z lahve se mu zaryly do brady a do krku a celá tahle směs vytvořila zvláštní abstraktní obrazec na protější stěně. Recepční se hlasitě pomočila. Stan vyšel ze dveří a dvěma těsně za sebou jdoucími ranami nadělal mrtvoly ze dvou překvapených strážců u vedlejší budovy. Když se začali sbíhat i ostatní, zahodil brokovnici a vytáhl dva malé 10 mm samopaly. Vyběhl do vedlejší uličky a uviděl dva zmatené bodyguardy jak utíkají k zadním dveřím hotelu. Zvedl jeden samopal a poslal za každým z nich krátkou dávku. První se zastavil v běhu a rozhodil ruce na stranu. Pak přepadl dozadu a zůstal tak. Druhý to schytal do nohy. Zbraň mu vypadla, a teď se ji snažil nahmatat. Stanley byl rychlejší - zamířil na hlavu a samopal krátce zaštěkal. Mozek nájezdníka se rozprsknul po stěně hotelu, zrovna když konečně nahmatal svoji pistoli. Stanley rychle běžel uličkou. Vypadalo to, že město je po ránu ještě zmatené a spousta lidí si ničeho nevšimla. Nebo tu něco takového prostě bylo na denním pořádku. Zvolnil do kroku a schoval samopaly. Vytáhl pistoli s tlumičem a schoval ji za lem kabátu. Vešel do nenápadného průchodu mezi dvěma plechovými baráky, který měl podle plánku vést přímo ke Gizmovu kasinu. Za ním se objevila stráž. "Hej, ty, co to tam..." Víc nestihl muž doříct, protože ho dvě střely z pistole zasáhly do plic. Strážce jen zachroptěl a padl na kolena. Z úst se mu vyřinul proud krve a on se ještě pokusil zvednout svou pušku. Pistole neslyšně vystřelila potřetí a mužova hlava sebou trhla. Z malé dírky v jeho čele vytékaly dva tenké pramínky krve, které se u jeho obočí slily v jeden. Potom muž ztratil rovnováhu a přepadl nazad. Stanley byl blízko... tak blízko. Zahodil pistoli a oba samopaly. Musí být obratnější. Uvnitř v budově půjde o desetiny vteřin. Blížil se ke kasinu. Po obou stranách jeho širokých dveří stáli muži v kvalitní kožené zbroji a s Gaussovými pistolemi v pouzdrech. Jestli teď udělá chybu, je okamžitě mrtvý. Tyhle zbraně nejsou nic, s čím by si měl kdokoli zahrávat. Stanley jednou viděl, co tahle věc udělal s brahmínou. Na straně, kde střela vnikla, nebylo nic než malinkatá dírka. Strana, kudy projektil vycházel, byla vyrvaná ze svého původního místa a rozstříknutá pět metrů daleko. Stanley zmírnil krok a nasadil výraz člověka, který se ještě se zalepenýma očima jde brzo ráno opít do kasina. Skoro se mu to podařilo, ale když byl pět metrů od vchodu, jeden ze strážných najednou vyvalil oči a ruka mu sjela k pouzdru se zbraní. Stanley okamžitě vytáhl svého miláčka, pistoli .223. Když byla strážcova ruka s pistolí asi v polovině cesty k zamíření, Stanleyův prst už mačkal spoušť. Jedna, dvě... čtyři díry zely v bodyguardově slušivém pancíři. Bez hlesu se sesunul k zemi, zanechávaje za sebou na zdi kasina krvavou stopu. Poslední náboj ukončil svou životní cestu v mozku druhého strážce, ještě než si jmenovaný stihl uvědomit co se děje. Stan zahodil i pistoli a pocítil určitou lítost. Ze země sebral Gaussovu pistoli prvního strážce a rozkopl dveře. V první místnosti byli jen hráči a krupiéři, ale jeden z krupiérů okamžitě vytáhl nůž. Když napřáhl ruku k hodu, Gauss ve Stanleyho ruce vydal podivný svištivý zvuk a všechny hráče za krupiérovy zády pokropily kusy vnitřností. Muž s nechápavým výrazem přepadl dozadu. Stanley se nezdržoval pozorováním zvracejících gamblerů a omdlévajících gamblerek. Přešel k druhým dveřím a čekal. Dveře za několik vteřin otevřela stráž, načež spadla mrtvá na zem s vrhacím nožem hluboce zaseknutým v očním důlku. Stanley sebral její automatickou pušku (s potěšením shledal, že je to typ s rozšířeným zásobníkem) a vešel do místnosti s automaty. Tady už na něj byli bodyguardi připraveni, to jim ale nebylo nijak platné. Okamžitě jak zahájili palbu, Stanley prudce uskočil do boku. Sklouzl se po podlaze a kulky, které byly určeny pro něj, jen neškodně vyrvaly pár kusů dveří a znehodnotily jeden hrací automat. Stanley teď zamířil a stiskl spoušť. Jeho puška začala plivat žhavé železo jako zběsilá. Průrazné střely trhaly kusy tapet, dělaly díry do automatů a čistě prolétávaly těly stráží, zanechávaje vedle děr na protější stěně také podlouhlé krvavé cákance. Když střelba utichla, Stan přepnul zbraň na jednotlivé výstřely. Nemůže přece dopustit, aby Gizma trefila náhodná kulka. Pro něj tu je jedna rezervovaná už devatenáct let. Třicetiletý Stanley Bagger vchází do dveří Gizmovy kanceláře. Vedle Gizmova stolu stál muž v kvalitní kovové zbroji. Sebejistě se na Stanleyho usmál a namířil na něj hlaveň své pistole. Puška ve Stanleyho ruce poskočila. Jednou, dvakrát, potřetí. Muž se udiveně podíval na svoji ruku. Chyběl mu na ní prst, ale hlavně v ní nebyla pistole. Ta s rachotem dopadla daleko za něj. Muž se podíval na svoje nablýskané brnění, na kterém teď byly dva rovné, hluboké škrábance. Ozvalo se tiché cvaknutí - Stanley přepnul zpět na automatickou střelbu. Puška začala rachotit, její zvuk se v uzavřené místnosti stal ohlušujícím peklem. Od bodyguardovy zbroje odlétaly celé gejzíry jisker a muž byl vodopádem kulek unášen dozadu. Konečně si střely našly škvíry v jeho zbroji a krev zbarvila tapety v Gizmově kanceláři doruda. Na zemi umíral muž, který před devatenácti lety podřízl hrdlo jeho matce. Ani jeden z přítomných si však tuto souvislost neuvědomoval. Stanley už věděl že vyhrál. Pomalým krokem se blížil ke Gizmovu stolu. Gizmo už teď byl notně sešlý starý tlusťoch. Neuvěřitelně velké špeky přetékaly přes jeho židli rozkládaly se i na čtyřech židlích okolo. Jeho vypasený prasečí obličej teď byl bledý jako stěna, po faldách a trojité bradě mu stékaly stružky smrtelného potu. Když se Stanley přiblížil až těsně k němu, cítil odporný pach koncentrované moči. Bylo slyšet, jak její proud stéká po noze židle na zem. "Nazdar prase, došel jsem si pokecat." Řekl Stanley chladně. Gizmo spustil nepřirozeně pisklavým vyděšeným hlasem: "A-a o čem? Já - nic sem ti neudělal, nemám s tebou problém, chceš peníze? Vem si, vem si jich kolik budeš chtít a běž!" Stanley se začal nehorázně chechtat. "Máš se mnou problém, prase, veliký. Vzpomínáš na starého Willa Baggera? Tak já jsem ten malý fakan, kterého jste pro samou zábavu přehlídli. A teď jsem tě přišel oddělat, ty vypasená hromado sraček." Gizmo začal pištět, ale Stanley už vytahoval otcův Colt Python z pouzdra. "Já, mě to mrz í- to byly blbé roky a já jsem tvoji matku chtěl, a pak si ji vzal ten... no, Will - a mě to hrozně vzalo, byl sem n-nepříčetnej, fakt mě to teďka mrzí, byl sem mladší a neměl sem rozum, p-proboha snad se můžem domluvit jako rozumný lidi!" začal Gizmo drmolit. Stanley mu zamířil mezi oči. Najednou nemohl zmáčknout spoušť. Nemohl zabít tu strachy pochcanou, bezmocnou hromadu sádla co se mu potila před hlavní. Nemohl toho pištícího zmrda prostě jenom tak oddělat. Vzpomněl si na otce, jeho zbité mrtvé tělo a na matčino podřezané hrdlo. Zmáčkl spoušť a ozvala se ohlušující dělová rána, zvuk Pythonu stokrát zesílený stísněnou místností. Gizmo zavřeštěl - vřeštěl dál. Stanley položil pistoli na stůl. Mezi očima Gizmova portrétu na zdi zela velká černá díra, ale opravdový Gizmo byl tady dole, živý a zdravý. Právě se podruhé ten den pomočoval strachy. Stanley se na něj podíval, a rozloučil se. "Sbohem prase, už se asi nikdy nepotkáme, ale to nevadí. Budu si pamatovat jak smrdí tvoje chcánky." Otočil se na podpatku a odcházel. Pozdě uslyšel zvuk vytahovaného šuplíku a vypínané pojistky. Možná ani nechtěl vytáhnout zbraň, když se otočil a hleděl do hlavně Gizmovy Mauser M/96. Uslyšel ránu a uviděl malý záblesk plamene z hlavně. V hrudníku cítil pronikavou bolest, nedokázal nabrat dech. Cítil, jak přepadává dopředu, na kolena. Vzpříčil se představě že ho Gizmo uvidí na kolenou jako jeho otce. Z posledních sil se znovu napřímil a pohlédl Gizmovi do očí. Gizmo pocítil stejný nával strachu jako před chvílí. Na okamžik měl pocit, že ten muž je nesmrtelný. Nikdy se mu ho nepodaří zabít a on si pro něj nakonec přijde a dostane ho. V Stanleyho očích viděl svou smrt. Neměl daleko k tomu aby se potřetí pomočil a kdyby neměl tak prázdný měchýř, tak by to asi udělal. Rychle za sebou začal mačkat spoušť a v Stanleyho hrudníku začaly naskakovat další otvory s roztřepenými okraji. Když už byl zásobník prázdný, Stanley udělal dva kroky dozadu a narovnaný spadl dozadu. Ležel na zemi a z úst a nosu mu vytékala krev. Měl roztažené ruce a nohy sražené k sobě, napadlo ho, že musí určitě vypadat jako ten podivný muž bůhvíproč přikovaný ke kříži, jehož dřevořezbu našel v ruinách staré budovy nepochopitelného tvaru nedaleko od vesnice, když mu bylo šest. Tvrdě se udeřil do hlavy. Posledních pár vteřin než zemřel, cítil konečně naplnění. Nezabil Gizma, přese všechno co mu udělal. Nechal ho žít. Byl volný, necítil zlobu, zášť ani nenávist, které cítil po celý život. Gizmo nevyhrál, vyhrál on. Třicetiletý mrtvý Stanley Bagger leží na podlaze Gizmovy kanceláře v kaluži krve. Osmapadesátiletý Gizmo právě čtyři metry od něj umírá na infarkt myokardu. KONEC |
