Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hra o život Psal se rok 2205. Obyvatelé jedné z malých vesniček na kontinentu dříve zvaném Jižní Amerika nevěděli, co se událo na dálném severu. Nevěděli ani o Zakladateli a Vaultu 13, ani o souboji Východního Bratrstva Oceli s nájezdníky, Pány šelem, mutanty, Reavery, dokonce ani s roboty z Vaultu 0. Obyvatelé vesničky si žili celkem v klidu a míru. Tedy pokud se tomu tak dá říkat, neboť Válka napáchala hodně škod. Zmrzačila planetu, pozabíjela doslova miliardy lidí a způsobila přeživším nemalé problémy. Téměř zázrakem však ušetřila část Jižní Ameriky, jež byla ještě před Válkou zarostlá hustými deštnými lesy. Tento kousek země zůstal ušetřen poškození radiace, avšak deštné lesy byly skoro zničeny. Lidé, kteří přežili, se však museli stát lidmi houževnatými a soběstačnými. A po několika desítkách let se prales začal vzpamatovávat z katastrofy a poskytovat zbytkům populace obživu, ochranu a materiál na budování jejich domů a nové 'civilizace'. Je nutno podotknout, že v tomto regionu nikdy nebyly domy chudiny a ve vesnicích stavěny s ohledem na životnost či komfort. Naopak byli stavěny co nejjednodušeji, aby se po proběhlé katastrofě daly co nejdříve rekonstruovat. Nejinak tomu bylo i v Nuevo Kosorře. Nueva Kosorra se skládali z několika desítek domů, jež měli stěny a konstrukci střechy z kmenů stromů spoutaných pevnými liánami a výplň střechy z palmových listů. Obyvatelé Nuevo Kosorry byli vesměs lovci, sběrači, zemědělci a také pastevci. Čtrnáctiletý Roberto se zrovna procházel před domem svého otce, když šlápl na kokosový ořech, který mu pod nohou podjel, takže s sebou Roberto plácnul na zem. Znechuceně se zvedl na nohy a rozhlédl se, co bylo příčinou jeho pádu. Když spatřil asi jako dětská hlava velký kokosový rozmáchl se nohou a vší silou do viníka kopl, a to tak silně, že ho noha zabolela. Kokosový ořech se odlepil od země, vznesl se a nabral rychlost, aby se o několik vteřin později mohl rozplácnout o jeden z kmenů. Roberto se s zadostiučiněním pousmál a šel se podívat, co z ořechu zbylo. K jeho potěšení jen pár skořápek a něco sladkého kokosového mléka. "Jó, jó," zazněl za ním hlas jeho dědečka. "Chlapče s takovouhle ránou by sis před válkou moh přivydělávat jako hráč," zahuhlal téměř stoletý Anselmo. Robertův pradědeček. Jeho kůže byla svrasklá a vysušená, obličej celý vrásčitý, ale jeho ruce nesly nesmazatelné mozoly, jež značily, že se musel dřít od rána do večera. Anselmo se navíc opíral o hůl. Roberto se na dědečka udiveně otočil. "Hráč," otázal se. "Hráč čeho?" "Vždyť musíš poslouchat, chlapče. Jako hráč fotbalu přece," odpověděl Anselmo, jako by tenhle pojem byl samozřejmý. "Co to je fotbal, dědo?" "Cože, ty nevíš, co je fotbal," řekl Anselmo a ve chvilkovém rozhořčení se vzepřel tak, že mu zakřupalo v zádech a hůl mu upadla. Kupodivu se však neskácel k zemi. Naopak, stál pevně na svých starých nohou. Roberto jako by tomu nevěřil si myslel, že jde o zázrak. Roberto k dědečkovi přiběhl, aby ho zachytil, ale zdálo, že stařec jeho pomoc nepotřebuje. Bez hole se totiž vydal do domu, kde bydlela Robertova rodina. Na půl cesty se však zastavil a ohlédl se. "Na co čekáš, Roberto, pojď sem," zavelel Anselmo a Roberto starce poslušně následoval do domu. Anselmo vešel do pokoje, v kterém už strávil nespočetně let. Vybavení bylo skromné. Postel, stolek, několik židlí a koš na prádlo, v němž bylo několik pečlivě složených šatů. Anselmo se sehnul a odsunul postel. Poté vytáhl jedno z prken tvořících podlahu a z útrob díry, která se objevila, vytáhl plechovou kovovou krabici o rozměrech asi 30x20x20 centimetrů. Zvedl jí a podal jí Roberto se slovy: "Podrž to chvíli, chlapče," mu ji podal. Roberto ihned pocítil náhlou tíhu krabice a jeho ruce ji neudržely, takže upadla na zem a zlomila několik prken v podlaze. Anselmo mezitím dal skrýš do pořádku a hrozivě se vztyčil. "Dávej pozor, sakra," zaklel. Teprve teď si Roberto, který také nebyl se svými sto osmdesáti centimetry nejmenší, všiml že Anselmo, když se nehrbí, ho svou vytáhlou šlachovitou postavou převyšuje přinejmenším o několik centimetrů. "Promiň dědečku, ale je to hrozně těžké," omlouval se Roberto a otázal se. "Ale proč je to tak těžké?" "Nic se jí nestalo, neboj se. Je to tak těžké, protože je to z olova. A navíc ukrývá poklad," s těmito slovy krabici otevřel. Uvnitř spočívalo několik svazků paperbacku ve skleněných deskách navíc omotaných vlnou. Anselmo vylovil z krabice jeden ze svazků a podal ho Robertovi se slovy: "Tohle je fotbal." Roberto na časopis pohlédl. Jeho titul byl napsaný v řeči, které zcela nerozuměl. Na titulní straně byl tmavší muž zrovna kopající do jakéhosi kulatého bílého lesklého předmětu. Roberto navíc na stránce uviděl datum 2005. Takže ten časopis je dvě stě let starý, pomyslel si. "Dědečku, trochu tomu rozumím, ale není to napsané v portugalštině," přiznal se nepříliš ochotně Roberto. "Máš pravdu," odpověděl Anselmo. "Je to španělsky. Ale na to, abys pochopil fotbal nepotřebuješ znát řeči. Hráči fotbalu si rozumí i beze slov. Když jsem byl jen o pár let starší než ty hodně jsem cestoval a byl jsem dokonce na severu u moře na území, které se dříve nazývalo Mexiko. V jednom z trosek domů, jež prý byl před válkou muzeem, jsem našel tohle." "Aha," kývl Roberto, že rozumí. "Hm, tak se dívej. Tohle je tedy fotbal," řekl Anselmo znovu a začal chlapci ukazovat fotografie a předčítat mu některé články. Tím strávili celý den, takže když jak Anselmo, tak Roberto byli unavení bez řečí ulehli. Jenomže Roberto nemohl na obrázky, které viděl, zapomenout. Rozhodl se. Naučí se hrát. Hned jak se ráno vzbudil, došel se umýt k potoku a oblékl si čisté oblečení. Pak šel ihned vzbudit Anselma. "Dědečku, dědečku, chci se naučit hrát fotbal," hlaholil už ve dveřích starcova pokoje. Stařec se v posteli zavrtěl, otočil se na záda a unaveně zvedl těžká víčka. "Musí to být zrovna teď, vždyť je sobota a není ještě ani osm hodin," promluvil Anselmo rozmrzele. "Dědečku, nauč mě to," žadonil Roberto. "Dobrá, dobrá, vždyť už jdu," řekl Anselmo a vstal z postele. Za necelou hodinu už Roberto zvědavě hleděl na plánek hřiště vyrytý v hlíně před domem. Anselmo držel jeden ze stařičkých časopisů, v němž zrovna byl španělsky napsaný článek Fotbal a jeho pravidla. Roberto, ač ho mu to připadalo jako zdržovaní, se chtě nechtě musel naučit alespoň základní pravidla, která mu Anselmo na plánku ukazoval. To trvalo téměř půlku dne. Pak však Anselmo z nenadání vstal a řekl: "Je čas poohlédnout se po míči." S těmito slovy se vydal do domu. Tam našel měkkou kůži, jíž seřízl a počal jí sešívat tak, aby alespoň působila dojmem kulatosti. To mu trvalo téměř hodinu. Když byl 'míč' sešitý pevnou lněnou nití, zbývalo jen najít nějakou výplň. Anselmo zvolil směs palmových listů a výtažků z kaučukovníku. Výtažkem poté naplněný míč potřel, takže se na něm vytvořila lesklá vrstva, která mu dodávala pružnost. Míč poté zašil. Zkusmo ho pustil na zem a míč se odrazil asi do výše necelého půlmetru. "Tak to by mělo stačit," řekl a mávl na Roberta, aby šel k němu. Celý den mu potom ukazoval, jak do míče správně kopat. "Ne špičkou, ale nártem nebo stranou chodidla," zdůrazňoval Anselmo. Takto Roberto trénoval až do večera. Během dne se však kolem dvojice nakupilo spoustu zvědavců, dětí i dospělých. Některé ze starších dětí se k Robertovi dokonce přidali a nechali se také od Anselma učit. Takhle to šlo pět dní a zájemců o hru přibývalo. Na konci týdne už jich bylo přes třicet. Vesměs chlapci do sedmnácti let. Na konci týdne se také chlapci rozdělili na družstva. "Tak," řekl Anselmo. "Je vás tu dost, takže se rozdělte na dvě poloviny." Chlapci tak učinili a zanedlouho před Anselmem stáli dvě skupinky po šestnácti. "Hm, dobře," kývl Anselmo. "Dnes bychom mohli zkusit hru, ale nejdřív vám musím říct, jak budete hrát…A málem bych zapomněl, musíme připravit hřiště," dodal zapomnětlivý Anselmo. Proto na vyšlapané planině, kde celý týden trénovali začali se 'stavbou. Nejdřív udělali brány. S pomocí svých otců nařezali několik štíhlých kmenů. Dva z kmenů udělali asi dva metry dvacet vysoké a dali je sedm metrů od sebe. Na vršky obou kmenů poté přidělali delší kmen, který byl upevněn k vrškům obou 'tyček'. Ve vzdálenosti asi sto metrů udělali stejnou bránu. Poté Anselmo spolu s několika otci vyměřil hřiště. Sto metrů na délku a padesát na šířku. Okrajové čáry byly vyryté do země a do prohlubní poté byly zasazeny světlé liány. To samé potom udělali s brankovými čárami. Pak následovalo utvoření velkého obdélníku před branou a malého v něm. Malý obdélník přečníval bránu jen asi o dva metry. A byl ve vzdálenosti pěti metrů od brankové čáry. Velký obdélník se táhl na dvanáct metrů od každé tyče a šestnáct od brankové čáry. Za velkým obdélníkem potom udělali ještě půl kruh a vně obdélníku vyznačili místo pokutového kopu ve vzdálenosti deset metrů od středu brankové čáry. Poté to samé udělali na druhé straně hřiště. Nakonec vyryly uprostřed hřiště kruh a značku výkopu a půlící čáru táhnoucí se středem hřiště na šířku. Anselmo pak více než půl hodiny chlapcům vysvětloval, jak mají hrát. K tomu používal plánek hřiště vyrytý na zemi. Kolem něj se proto tisknul houf chlapců. "Budete hrát podle klasického rozestavení," vysvětloval Anselmo. "To je nejjednodušší. Hraje jedná hráčů na každé straně. Úplně vzadu v bráně je jeden, brankář. Ten jako jediný může chytat míč rukou v prostoru velkého obdélníku a následně ho buď vykopnout z rukou nebo hodit spoluhráči. A když soupeř kopne míč za zadní čáru, vykopává brankář od brány. Jinak když se míč za postranní čáru. Vezme jeden z druhého družstva míč do obou rukou, dá jej za hlavu a hází ho svému spoluhráči…" Anselmo si utřel pot z vrásčitého čela do své hrubě tkané košile a pokračoval. "Dobře. Pak jsou tu čtyři obránci vzadu před brankářem, čtyři záložníci a dva útočníky. Cílem hry je samozřejmě trefit se míčem do soupeřovi branky. Buď to nohou nebo když se vám to podaří a míč dostanete do vzduchu, tak i hlavou. A abych nezapomněl, když je útočící hráč sražen k zemi nebo přidržen v soupeřově vápně, následuje pokutový kop," dokončil Anselmo."Můžeme hrát?" zeptal se poté. Chlapci kývli. Tak tedy začali hrát. Jenže Anselmo se zřejmě přepočítal. Žádný z chlapců, kromě Roberta, který z nich rozuměl pravidlům nejvíce a byl v jedné z branek, nehrál tam, kde měl. Dokonce i druhý brankář se spolu s ostatními chlapci honil za míčem. Jeden z hráčů Robertova týmu pak kopl do míče a než se brankář stačil rozkoukat a vrátit se do brány byl z toho gól. Vté chvíli Anselmo zařval: "Dost" a počal chlapcům vše znova vysvětlovat. Zvláště to, že se všichni nemusí hnát za míčem. Nakonec se rozhodl, že hřiště je pro ně na začátek moc velké. Řekl chlapcům, aby si polovina z nich sundala košile, aby se od sebe vůbec rozeznali a z košil aby udělali brány. Menší a v menším hřišti. Pak znovu začali hrát a hráli s pěti hráči v poli a brankářem. Ostatní střídali. To už jim šlo o něco lépe. Takhle Anselmo chlapce trénoval asi dva měsíce. Za tu dobu se všichni naučili správně kopat do míče, hlídat si své pozice, přihrávat a střílet. Po těchto dvou měsících se Anselmo rozhodl, že si vyzkouší, jak chlapci hrají na velkém hřišti. Znovu každému přiřadil jeho post a nechal chlapce hrát. Výsledek se od toho předchozího diametrálně lišil. Neviděl už dvě desítky kluků, kteří se honí za koženým kulatým předmětem, ale budoucí dobré fotbalové hráče. Anselmo také musel otestovat, jak si chlapci vedou při kopání na bránu. Byl si však vědom toho, že chlapci si budou muset vystačit s bosýma nohama. Musel také pro ně zhotovit víc míčů, které víc vydrží. Během několika dalších měsíců se do Nuevo Kosorry začali scházet i lidé z okolních vesnic a pozorovali chlapce, které Anselmo trénoval a vyptávali se ho. Pak se vraceli do svých vesnic a vyráběli si míče a také začali hrát fotbal. Když se vytvořilo několik dalších týmů. Začala se čas od času v Nuevo Kosorře hrát přátelské zápasy. Chlapci z Nuevo Kosorry v nich však nenašli přemožitele a stále vyhrávali a během doby se zlepšovali. To v jejich protihráčích z jiných vesnic vyvolávalo zášť. Říkalo se, že se z Mexika blíží jakási skupina bandídos zvaná Anakondy a směřuje k severu, aby zde plenila. Skutečně tomu tak bylo. Bandité plenili vesnice a zabíjeli, ale některým nabízeli, aby vstoupili do jejich řad za to, že jim dají jídlo, přístřeší a zbraně. Mnozí ochotně přijímali a zapomínali na to, že bandité zabili některé z jejich vesnic. Za necelého tři a půl roku bohužel Anselmo zemřel. Když se Roberto ptal proč, odpověděl mu jeho otec: "Byl už hodně starý a ty poslední roky žil na dluh při velké námaze, aby vás něco mohl naučit." Na jeho pohřbu byli všichni hráči z Nuevy Kosorry, aby tak uctili památku starého Anselma. Anselmo, dříve než zemřel, odkázal všechen obsah olověné schránky Robertovi. Roberto pak začal jako zkušený hráč fotbalu učit další. Zanedlouho byl fotbal v Nuevo Kosorře fotbal tak oblíbený, že ho hrál téměř každý bez ohledu na pohlaví. Mezitím se však teď už dost početná banda nájezdníků dostala dokonce do sousedství Nuevo Kosorry a plenili a najímali ve vesnicích, které dokonce dříve hráli proti Nuevo Kosorře fotbal. Bandité se tedy vydalo dál na jih až do Nuevo Kosorry. Tady však jejich počínání bylo odlišné nezačali ihned plenit. Ale nabídli vůdci vesnice, aby vybral nejlepší hráče fotbalu z vesnice, kteří proti jeho mužům budou hrát o životy obyvatel vesnice. Druhou variantou bylo, že je bandité všechny postřílí. Vůdce vesnice samozřejmě zvolil první variantu a sestavením týmu pověřil nyní osmnáctiletého Roberta. Robertovi nezbývalo než souhlasit. Všichni hráči za těch pár let vyrostli a mnozí z nich byli i devatenáctiletí. Proti nim však měli stát povětšinou dospělí muži, z nichž někteří dříve bydleli v sousedních vesnicích. Vůdce banditů, který si říkal El serpento Robertovi slíbil, že se bude hrát podle pravidel a že oba týmy budou mít ve 'Hře o život' vesničanů stejné podmínky. Proto měli všichni hrát pouze s bosýma nohama a tým mělo tvořit jedenáct hráčů. Mělo se hrát dvakrát tři čtvrtě hodiny, což měl zajistit časoměřič a rozhodčí v jedné osobě. Tento 'nestranný' rozhodčí však byl vybrán z jedné z okolních vesnic a El serpento se patřičnými prostředky postaral, aby byl nakloněn týmu jeho banditů. El serpento byl přímým opakem typického nájezdníky. Neměl neupravený zevnějšek, právě naopak. Byl důkladně oholený i ostříhaný a byl oblečený v bílém 'saku' a černých kalhotách. Tento oblek doplňoval černý klobouk. Vůbec se nevypadal nikomu z místních. Roberto počal svému týmu na plánku vyrytém v zemi jako vždycky před zápasem vysvětlovat rozestavění a taktiku. "Všichni se dívejte. V bráně jsem já, to je jasné," začal. Pak ukázal na jednoho z hráčů. "Ty, Rodrigo, budeš hrát jako poslední obránce. Máš velkou sílu v noze a umíš hrát hlavou. Navíc máš po mně největší přehled," vysvětlil Roberto a pak ukázal i na ostatní. "Ty, Aquíno, budeš hrát před Rodrigem. Mário a Pedro, vy budete hrát levého a pravého obránce. Gonzále, ty budeš hrát ve středu zálohy a dávat dlouhé přihrávky na Augustína a na Fernanda, kteří budou v útoku. Augustíno napravo a Fernando nalevo. Vedle Gonzála bude hrát Pablo. Ty, Pablo, hraj spíš dozadu a dopředu se snaž hrát přes Gonzála, když uvidíš, že před sebou má místo. Kdo ale bude hrát křídlo?" položil na hlas otázku Roberto. "Enrique, by moh," odpověděl mu Rodrigo, vysoký rozložitý chlapec s temnou pletí a silnýma nohama. "Bude hrát nalevo, je nejrychlejší . A napravo zas může bejt Juan," navrhl. "To je pravda," přiznal Roberto. "Juan může hrát. Enrique je sice nejrychlejší a neumí pořádně kopnout přihrát. Ale budeme to muset zkusit. Připraveni budou Sancho, Eladio, Hernán, Elias a druhý brankář Gustávo," skončil rozestavení Roberto a počal vysvětlovat taktiku. Za hodinu byl jeho tým připravený a seřazený na hřišti. Zelenou planinu osvětlovalo prudce pálící slunce, jemuž bránili jen okolní vzrostlé stromy. Okolo hřiště stáli bandité, kteří hlídali obyvatele vesnice stojící kolem hřiště. Ti všichni upírali prosebné pohledy na hráče, kteří jim měli vykoupit život. Roberto kapitánovi druhého týmu podal ruku. Bandita ji stiskl tak silně, až to Roberta zabolelo. Navíc se ještě škodolibě usmál, takže bylo vidět jeho křivé a zkažené zuby. Rozhodčí vytáhl z kapsy minci. Roberto si vybral pannu. Rozhodčí minci vyhodil do vzduchu a následně ji chytil. Padla panna. Roberto vybral míč, takže měli možnost výkopu ze středu hřiště. Rozhodčí pískl na prsty a zápas mohl začít. Augustíno přihrál na Gonzála a spolu s fernandem se rozeběhli na jednu stranu. Roberto přihrál Enriquemu, který se rozeběhl po pravé straně. Byl tak rychlý, že mu ani jeden z obránců nestačil. Zatáhl míč k rohové tyči, zastavil a kopl si míč na pravou nohu, takže mohl nacentrovat. Už už se zdálo, že se mu to podaří, když v tom se vynořil jeden z obránců a Enriqueho poslal nekompromisně k zemi. Rozhodčí se ani neohlédl a signalizoval, že hra může pokračovat. Teprve když se ozval řev vesničanů pískl na prsty a hru zastavil hru. Roberto se ihned rozeběhl k Enriquemu, který ležel v rohu hřiště a strčil do protihráče, který ho fauloval. Ten mu to chtěl oplatit, ale rozhodčí je od sebe odtrhl. Dva z hráčů přiběhli k Enriquemu a odnesli ho. "Hernáne," zařval Roberto. "Vystřídej ho." Hernán ihned vběhl na hřiště místo Enriqueho, který vypadal, že má zlomenou nohu. Rozhodčí znovu pískl a hra pokračovala. Asi pět minut míč poletoval od nohy k noze a ani jeden z týmů se nedostal k tomu, že by ohrozil soupeřovu bránu. Při jednom z útoků se však Robertovi spoluhráči nestačili vrátit a tři z týmu banditů běželi proti Rodrigovi a Aquínovi. Rodrigo jednoho z útočících bez milosti sestřelil skluzem, ale míč se dostal k dalšímu. Toho už Rodrigo zvedající se ze země nemohl dohonit. Aquín vyrazil proti jednomu z dvojice vyrazil a pak přeběhl k druhému. Ten přihrál míč na svého spoluhráče, který teď běžel sám na bránu. Roberto vyrazil. Protihráč byl už ve velkém obdélníku a udělal fintu. Naznačil pohyb doleva, ale hnul se doprava a chystal se vystřelit. Vtom ho však Robertova noha zasáhla do levačky a bandita se, než stačil vystřelit, skácel k zemi. Rozhodčí pískl a ukázal na značku pokutového kopu. Faulovaný hráč pomalu odkulhal od brány. Roberto rezignovaně potřásl hlavou a rozkřičel se na Pedra a Mária. Ti jen pohlédli k zemi. K pokutovému kopu se postavil jeden ze soupeřových útočníků. Menší agilní typ. Rozhodčí znovu pískl. Bandita se rozběhl a hleděl na pravou stranu brány. Roberto se však nenechal oklamat a skočil doleva, kam směřoval míč, avšak bandita mířil tak přesně, že míč se lehce otřel o spojnici tyčí a proletěl bránou. Roberto zlostně praštil do tyčky. Zápas se tedy vyvíjel 0:1 pro 'domácí'. To běžela 20. minuta. V následujících deseti minutách měli oba týmy několik šancí. Robertův zvláště tehdy, když Gonzálo dvakrát poslal Juanovi míč do běhu a ten zopakoval Enriuqeho pokus ze začátku zápasu, kdežto tentokrát běžel po druhé straně. Dokonce se mu podařilo odcentrovat a najít jednou Augustínovu hlavu a podruhé jeho pravou nohu. Ke vší smůle 'domácích' však Augustíno ani jednou netrefil branku, ale vysoko přestřelil. Soupeřovo družstvo mělo tři šance, z nichž jednu proměnilo v gól. To když brankář poslal dlouhý výkop z ruky až na jednoho z útočníků a ten Roberta z vápna přehodil, protože Roberto byl téměř pět metrů od brány. Bylo to tedy 0:2. Pak snažení Robertova týmu ochablo, takže do konce prvního pětačtyřicetiminutového poločasu bandité stačili ještě dvakrát vystřelit na bránu. Obě rány však skončily v Robertově náručí. Pak se ozvalo písknutí rozhodčí, který ukončil první poločas. El serpento přišel k banditům, kteří hráli a poplácal je po zádech. Roberto důrazně pohlédl na každého z hráčů. Dokonce i na Enriqueho, jehož zlomená noha byla v dlaze a opřená na kameni. "Měl si ten míč odkopnout dřív. Mohl si vědět, že se stane tohle. Vždyť to bylo normální i v zápasech mezi vesnicemi," napomenul Roberto Enriqueho. Ten jen smutně kývnul. "Všichni se na mě podívejte," řekl Roberto. "Podívejte se na mě. Tohle není jen fotbal, je to zápas o život. Nejen o náš, ale i o životy všech obyvatel vesnice. Takže se vzchopíme a začneme hrát jako vždycky," na chvíli se odmlčel. "Mám nápad. Prvních asi dvacet minut se budeme bránit a jejich rozehrávku bude napadat jen jeden z nás. Budeme čekat na jejich chyby. Budou si myslet, že jsme to vzdali. My zatím budeme střádat síly a pak udeříme," navrhl Roberto. "Dokážeme to a vyhrajeme," zařval a vyběhl k bráně. Teď se strany vystřídaly. Prvních dvacet minut se skutečně Robertův tým držel vzadu a čekal. Pak přišla Fernandova chvíle. Odražený míč se dostal k Pablovi a ten poslal Fernandovi přihrávku mezi dvěma obránci. Ti mu nestačili, a tak šel Fernando sám proti brankáři. Ten čekal do poslední chvíle v naději, že Fernando zvolí kličku a on bude moci zmenšit střelecký úhel. Fernando však běžel přímo na bránu a na hranici šestnáctimetrové vzdálenosti se napřáhl a vystřelil. Míč letěl velkou rychlostí a směřoval k pravé tyči. Klobouk dolů, ale brankář stihl zareagovat a vrhl se po míči. Ten se ale odrazil od tyče a do brány. Brankář jen proletěl místem, kudy měl míč směřovat. Bylo tedy sníženo na 2:1. Robertovi spoluhráči tedy začali hrát. Napadali rozehrávku soupeře už za půlící čárou. Jeden z banditů však dostal křižnou přihrávku z levé na pravou stranu a běžel k bráně. Rodrigo však k němu stačil přiběhnout a míč odkopnout do zámezí. Rozhodčí ukázal, že se bude kopat roh. "Ať nehrajou na krátko," řval Roberto a Mário přiběhl k rohu. Hráč, kterému měla být určena přihrávka zaběhl zpět na hranici pokutového území. Bandita míč nakopl a ten letěl obloukem směrem k zadní tyči. Roberto vyskočil do vzduchu a zařval: "Já." To však malinký útočník, který předtím proměnil pokutový kop nejspíš přeslechl a vrhl se do souboje s Robertem. To bylo nemoudré. Roberto zachytil míč ve vzduchu a soupeře smetl kolenem. Ten s krvácejícími ústy a přeraženou čelistí padl k zemi. Roberto se mu snažil pomoci na nohy, ale soupeř jeho ruku odmítl. Rozhodčí ukázal, že musí střídat. Místo něj tedy na hřiště přiběhl dvoumetrový hromotluk, který vypadal, že vidí míč poprvé v životě. Roberto se však přesvědčil, že tomu tak není, když musel pěstmi vyrážet prudce hlavičkovaný míč, který na branku vyslal tento obr. Běžela 75. minuta. Roberto vykopl míč a našel Juana. Ten ihned přihrávkou posunul míč na Augustína a ten následně na Hernána, který probíhal kolem jednoho ze soupeřů. Ten by se nestihl otočit a Hernána dohnat, takže by běžel sám. To však bandita nemohl dovolit, a proto Hernána doslova zápasnickým chvatem srazil k zemi. Tohle nemohl přehlédnout ani přesvědčený rozhodčí, který zřejmě měl v těle trochu svědomí. Proto ukázal, že se bude kopat směrem na bránu banditů. Teď nastala Robertova chvíle. Přiběhl k míči a postavil ho na mírný hrbolek. Brankář soupeře zařval na hráče, aby si stoupli proti míči. Rozhodčí je posunul na vzdálenost osmi metrů. Proti míči, který byl ve vzdálenosti dvaceti pěti metru od brány, se postavilo pět hráčů. Brankář nervózně polkl. Rozhodčí pískl. Rodrigo lehce posunul míč Robertovi k noze a ten se do něj vší silou opřel. Míč letěl a pak se v letu jakoby zlomil a stočil se napravo. Brankář, který čekal, že míč půjde přes obránce doprostřed brány se musel rozběhnout a skočit k tyči. Dosáhl sice na míč špičkami prstů ale míč letěl tak rychle, že prsty jen bolestivě ohnul a vletěl do brány. Vesničané podruhé zajásali. Bylo to tedy 2:2. V 82. minutě. Bandité teď, když ztratili náskok, hráli spíše odevzdaně a na moc se nezmohli. Nezřídka proto Robertovi spoluhráči procházeli obranou a poslední banditů musel míč několikrát odkopávat do zámezí. Právě z takovéto situace se zrodil zázrak. Roberto si řekl, že nemají, co ztratit. Protože jedině výhra je může zachránit. Proto zariskoval a naběhl si na roh. Gonzálo se krátce rozeběhl a nakopl míč tak vysoko, že na něj nedosáhl, ani žádný z hráčů, ani brankář. Znenadání se však objevil Roberto a ve vzduchu udělal salto, přičemž vykopl pravou nohou směrem na bránu. Čímž vyslal další prudkou střelu. Ta brankáři banditů ostudně proklouzla mezi nohama. To bylo v poslední minutě. A proto, že se rozhodčí rozhodl nenastavovat, vyhrál Robertův tým gólem v poslední minutě. Rozhodčí naposledy pískl a rozhodl se ukončit zápas. Roberto a jeho spoluhráči ač špinaví a zpocení unaveně objali několik vesničanů. El serpento se zamračil, ale pochopil, že tentokrát prohrál. "Tobě i tvým lidem daruji život. Bojovali jste statečně a zvítězili jste, aniž byste zmařili život. Vraťte se do svých domovů a vězte, že Anakondy už nikdy nepřijdou do vaší vesnice, aby jí plenily," s těmito slovy vůdce banditů chtěl propustil Roberta a jeho lidi a odejít z vesnice. Asi měl v těle něco cti. Uražená ješitnost však jeho mužům nedovolila Robertovy lidi propustit. Proto se spustila palba. Jako první zemřel rozhodčí, který banditům nedokázal pomoct k 'regulérnímu' vítězství. Palba po několika desítkách vteřin ustala. Na planině, kde dříve stálo improvizované hřiště se nyní válely na dvě stovky padlých vesničanů. El serpento se ani nepokoušel potrestat své muže. Svářily se v nich různé vášně a on se nechtěl stát jejich terčem, i když si uvědomoval, že tím možná oslabí své vůdcovství. Bandité se ani neobtěžovali těla pohřbít a Nuevo Kosorru jen zapálili. Těla nechal tlející napospas mrchožroutům. Pustina není místo pro čest. A od těch, kteří nemají čest nelze očekávat ani soucit.