Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Bylo přesně pět třicet a na nočním stolku vedle jeho nepohodlné postele, erární výbavy každého Vaultu se rozkřičel budík. Neohrabaně po něm máchnul rukou, aby ho umlčel… Ten budík ho vzbudil z krásného snu, snu o venkovním světě, světě svobody a naděje… Posadil se na posteli a promnul si oči. Podíval se kolem dokola a jako každé ráno svého života viděl ty ošklivé kovové zdi, které ho uzavírali uprostřed hory, ve vězení zeminy a kamene, která ho chránila před radiací, která prý venku byla, ale on tomu nevěřil… Narodil se v této díře pod zemí a vnější svět znal jen z obrázků před velkou válkou… Promnul si oči a jeho pohled sklouznul na druhou polovinu postele na které spala jeho žena… Zpod deky jí vykukovala noha a tak jí přikryl a pohladil po vlasech… Zašel do sprchy a dal si svůj pětiminutový příděl ranní vody, škoda že jí bylo tak málo, dokázal by sedět ve sprše celé hodiny a nechat se bičovat proudy horké vody… Oblékl si svou uniformu velitele zbrojního skladu, ještě jednou se naklonil nad postel a políbil svou ženu na tvář. Do moře tmy ve východní chodbě čtvrtého patra se vlil malý potůček světla, jak otevřel dveře svojí ubikace. Údery bot na podlaze chodby se rozléhaly od jednoho konci ke druhému a zastavili se u výtahové šachty… Dveře se otevřeli a on vstoupil… Jako každý den přesně za deset minut šest zmáčknul tlačítko s číslem šest a výtah začal rozvážně klesat do hlubin hory, do velína. Došel k očnímu scanneru, kterým se otvíraly dveře do služební části velína, došel až ke dveřím zbrojního skladu, vložil kartu a dveře se se skřípěním otevřeli. Vešel dovnitř a sundal ze stojanu na zdi blok a tužku. Nadepsal datum a otevřel první bednu na zemi. Sto nábojů ráže 8mm průrazné a příslušná zbraň-nic nechybí.Druhá bedna 100 nábojů do brokovnice a příslušná zbraň - nic nechybí a konečně třetí bedna, otevřel jí skoro až netrpělivě s nadějí, že něco bude špatně, s nadějí že bude chybět jen jediný náboj, jaké ale bylo jeho zklamání, že ani tenhle den, šestý rok jeho služby ve zbrojním skladu nic nechybělo, což ho odsoudilo na další nudný den, naplněný hlídáním těch plných beden… Posadil se za svůj stůl přede dveřmi zbrojního skladu a sledoval červené světlo, které blikalo nad dveřmi… Blik, blik, blik, blik…. Šest let se díval na tohle světlo a už prostě nemohl dál, cítil to… Určitě to zná každý, jak se vám kyselina nekonečného a stereotypního opakování zařírá do mysli a nakonec jí ponechá groteskně pokroucenou a pokřivenou, jako když natřete polystyrén ředidlem a on se začne scvrkávat a rozpouštět… Nakonec z něj nezbude nic… Jen podivný zápach a vědomí, že tam ten polystyrén byl… Tohle přesně se dělo s myslí velitele zbrojního skladu… Pomalu se rozkládala na prvočinitele jednotlivých myšlenkových pochodů… Náhle se zarazil, přistihl sám sebe jak se hluboko uvnitř té pokřivené mysli prochází venkovním světem a zažívá neobyčejné dobrodružství při kolonizaci venkovního světa, snil o setkání s radiací pozměněnými tvory a o tom jak se stane hrdinou pustin… Skoro každý den ve své mysli unikal ven, aniž by měl nejmenší představy o tom, jak top venku vypadá a co se tam děje… Pustiny byly jeho soukromý ráj, kde se stále něco dělo a on byl svým vlastním pánem, ne jen loutkou, za jejíž provázky tahá správce vaultu se svého povýšeneckého křesla… Celou tuhle službu bojoval s nástrahami venkovního světa… Až ho pak najednou z jeho představ vytrhl mladý důstojník, který ho přišel vystřídat ve službě… Beze slova mu předal celou agendu a začal se loudat chodbou k výtahu do obytného patra… Většina obyvatel v modrých kombinézách, kteří pracovali na velínu, už odešlo. Venku už určitě byla neproniknutelná tma a svítili hvězdy… Něco ho ale zarazilo, jedna z mříží na vstupu větrací šachty byla nakřivo a tvářila se během několika příštích vteřin spadne. Odbočil směrem k ní, aby jí tam pořádně nasadil. Sundal jí, aby se podíval, proč nedržela tak jak měla… Všechno se tvářilo v pořádku a tak jí chtěl vrazit na vstup šachy, když se najedou zarazil. Jakoby zahlédl na konci šachty žebřík, stoupající vzhůru. Vzal svítilnu, která mu visela na pásku a nechal paprsek bílého světla proniknou do temnoty a odhalit tajemství, které skrývala tahle větrací šachta… Opravdu to byl žebřík stoupající kamsi nahoru, což bylo podivné,protože tohle bylo nejvyšší patro vaultu… Položil mříž na zem a poněkud poplašeně se rozhlédl, jestli ho někdo nevidí i když dobře věděl, že tu už nikdo není… Vyhoupl se do šachty a začal se plazit směrem k jejímu konci, směrem k žebříku… Zavanula k němu podivná vůně, když byl malý miloval vůni střelného prachu a naolejovaných zbraní, přesně taková vůně byla ve zbrojním skladu… Když byl malý a cítil tuhle vůni, přepadlo ho vždycky podivné vzrušení a běhal mu mráz po zádech. Když se tak plazil úzkou větrací šachtou cítil úplně stejné vzrušení. Soukal se centimetr za centimetrem ke svému cíly. Natáhl ruce dopředu, aby se dotknul žebříku, aby sám sebe přesvědčil, že se nezbláznil, že ten řebřík do "nikam" tam skutečně je. Zase ta vůně. Jako šílený začal stoupat nahoru po žebříku… Ve spáncích mu bušila krev a on se začal šíleně potit. Nad jeho hlavou najednou nebylo nic. Volný prostor. Vylezl ven z té šachty a ocitl se na malé terásce na skále se zábradlím… Otevřel pusu a vůbec nechápal co to je. Viděl vnější svět. Nad jeho hlavou bylo temně modré nebe s miliardami drobných zářících teček. Měsíc byl v úplňku a ozařoval pustinu nebývalou krásou. Vítr pustin se k němu nesl, jako nádherný zpěv. Zpíval mu o svobodě a jeho snech… Nechápavě a dost možná i trochu bázlivě se rozhlížel po světě a nechápal, jak může být něco tak nádherného. Pak se ale podíval nahoru. Na nebe a jeho život se náhle změnil… Stál tam několik hodin a díval se na hvězdy, na miliony světů možná ještě krásnějších než ten, který právě viděl. Na nic nemyslel, jeho už takhle zničená mysl se začala ještě více rozplétat do jednotlivých provázků zářivě bílých a krásných myšlenek… Byl tak blízko svých snů, stačilo jen natáhnout ruku a vzít si to po čem toužil. Naději a svobodu. Do svého domova se vrátil až k ránu. Položil se do postele vedle své ženy na záda a přemýšlel o tom, co dnes viděl. Jen tak se převaloval a rozhodoval se. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zazvonění budíku, který ho jako každý den neúprosně poslal do služby. Nevrle ho srazil ze stolu a vydal se ke zbrojnímu skladu. Dneska ty papíry prostě zaškrtal a vůbec neřešil jestli třeba nejsou bedny prázdné… Ve službě to dnes poněkud nemohl vydržet, ale pak se rozhodl. Dnes večer si vezme to po čem touží. Ukradl ze skladu pistoli a několik dávek nábojů. Když odcházel ze služby ještě ve skladu ukradl láhev syntetické vodky, pro případ že by neměl dost kuráže… Stál tam nahoře a díval se na hvězdy. Chtěl odejít jako ještě nikdy před tím, ale kladivo pochybností začalo pomalu drtit i zbytečky jeho zdravé mysli. Trápilo ho , že opustí ženu a syna. Co budou bez něj dělat??? Ale ta tichounká píseň pustin, ho přemohla. Teď nebo nikdy. Přelez zábradlí a pomalu sešplhával dolů ke svým snům… Seskočil z posledního stupínku skály a písek pouště zakřupal pod jeho nohama. Rozhlédl se kolem a zjistil, že tohle místo vůbec není krásné. Tak nehostinné a plné beznaděje. Každý z těch kamenů, které před tím vrhaly tak krásný stín se před ním náhle tyčil, jako strašlivá příšera, která se rozhodla ho rozdrtit. Ta píseň, která ho sem zavolala už nebylo krásné volání. Teď to byl nervy a uši drásající křik, ten křik který ho teď děsil až do morku kostí. Když zjistil, jaký je venkovní svět, chtěl se vrátit do tepla a bezpečí Vaultu, ale bylo pozdě, skála, kterou slez dolů se bez lana vyšplhat nedala. Několikrát se rozběhl proti skále s marnou snahou dostat se domů… Jeho sny o svobodě a naději se zbortily jako domeček z karet, když do něj fouknete. Padl tváří do písku a plakal. Nic jiného mu vážně nezbylo… Od té doby se pustinami plazí ta prázdná lidská schránka, bez jakékoli další naděje na život. Někdy je moc těžké unést něco tak nádherného, jako je svoboda. A někdy je ještě těžší zjistit to, že to po čem jste moc toužili je vlastně hloupost, která vám přinesla jen bolest a utrpení. Věnováno pessovi za tenhle námět a všem, jejichž sny jim přinesli jen bolest a utrpení…
|
