Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Obchodník a jeho rodina náš útok přežili? To je dobře, že aspoň oni unikli osudu svých předchůdců. Seznam těch, které jsem zabil, je i tak pěkně dlouhý. Budu se smažit v pekle, a patří mi to. Mám k vám prosbu, šerife. Nemusíte poslouchat prosby nějakého prašivého lupiče, ale já vás prosím. Přiveďte sem pár lidí a posaďte se sem naproti mně. Chci vám něco povědět. Ten samopal není nutný. Už teď mám horečku a síly mi rychle ubývá. Za chvíli přijde konec. Ale ještě předtím bych vám všem chtěl něco říct. Povědět vám svůj životní příběh. Je podobný mnoha jiným příběhům a je docela nudný, ale je to to jediné, co mám, a chci to dát vám, šerife, protože jste chytrý muž a protože máte ještě dlouhý život před sebou. Kde, kdy a komu jsem se narodil, to není důležité. Ani to, že matka zemřela na ozáření, když mi bylo pět let. Ani to, že otce zabili radškorpióni. Vyrostl jsem ve společnosti svých bratrů a jednoho dne vyrazil do pustiny. Kus od města Hub jsem našel starou předválečnou farmu, byla opuštěná, a tak jsem se na ní usídlil a začal pracovat. Aby mě nepotkal stejný osud, jako otce, učil jsem se rovněž používat nůž a pušku. Pak jsem se zamiloval. Ta dívka byla dcerou obchodníka, jehož karavanu přepadli lupiči a zabili ho. Tehdy jsem ty lupiče ještě nenáviděl, tak jako všichni ostatní lidé. Ale o tom později. Ta holka neměla na světě nikoho jiného, než svého mrtvého otce a neměla ani dost peněz, aby se mohla někde v Hubu ubytovat. Přespávala ve Staré čtvrti, na jídlo si vydělávala tím nejstarším řemeslem. Co jiného jí zbývalo?! Všiml jsem si jí, když jsem jednou v hubu něco kupoval. Zželelo se mi jí a tak jsem ji vzal sebou na farmu, kde mohla aspoň poctivě pracovat. Časem se mezi námi vytvořilo přátelské pouto, a přátelství přerostlo v lásku. Do té doby neměl můj život žádný cíl, ale teď, teď jsem se cítil kompletní, plný síly a radosti ze života. Dejte mi prosím napít, vyschlo mi v hrdle. Děkuji. Kde jsem skončil? Ano, tehdy jak jsem byl tak šťastný. Ale to štěstí netrvalo dlouho. Víte, moje farma ležela osamocena v pustině, a občas na ni zavítala patrola Hubské stráže, když šla zrovna kolem. Donášeli nám nějaké zásoby a mi jim na oplátku dávali jídlo, a vždycky bylo veselo. Až jednou. Nechť je navždy proklet ten den, ta hodina, kdy k nám zavítala hlídka vedená jedním domýšlivým seržantem!! Byl to arogantní tupec, kterého se všichni báli, a tak ho Hubský šerif poslal hlídkovat mimo město v domnění, že tak napáchá míň škody. Když ten parchant upřel své zraky na mou dívku, bylo mi jasné, že je zle. Chtěl ji. Bránil jsem ji, ale jediná rána jeho pěsti mě srazila na zem a omráčila. Když jsem se probudil, ležel jsem v prachu na dvorku. Farma hořela, ale strážci už byli pryč. Stalo se to nejhorší, co se stát mohlo. Když domek dohořel, našel jsem v jeho troskách jediné spálené tělo, které jsem okamžitě poznal. Byla to ona! Ty svině ji zabili!! Cítil jsem se, jako by mi v žaludku vybuchl granát. Ne, bylo to ještě horší. Každý nerv v mém těle byl otřesen, mysl se zapotácela. Když mi došlo, co se stalo, rozbrečel jsem se. Nakonec jsem usnul, zmožen únavou a žalem. Nechci hanobit Hubské strážce nebo jejich šerifa. Stalo se to přesně tak, jak vám vyprávím, přísahám. V každé, byť sebelepší společnosti se najdou zlí lidé, šerife, to si pamatujte! Jakmile jsem procitl, spíše automaticky, než vědomě jsem její tělo pohřbil. Několik dalších dnů jsem strávil vzpomínkami na ty krásné chvíle. Znovu jsem se třásl žalem. Ale ta bolest neustávala, byla příliš velká. Odjakživa, po celé lidské dějiny, když muž cítí bolest, zatouží po pomstě. A tak i já. Můj žal se změnil v hněv. Vyhrabal jsem z popela svůj nůž a vyrazil do Hubu. Věděl jsem, že strážci už jsou z hlídky zpátky ve svých kasárnách. S krví podlitýma očima jsem se jedné noci vplížil do města, ke kasárnám. Podíval jsem se oknem. V jedné místnosti tam seděli strážci a popíjeli. Byli tam téměř všichni ti, kteří vypálili mou farmu, a jejich seržant s nimi! Hněv, který jsem tak dlouho nosil v sobě, se teď změnil v šílený vztek. Vrazil jsem do místnosti. Opilý seržant se na mně podíval a poznal mě. Zašklebil se. Mě se zmocnil berserk, skočil jsem mezi strážce s nožem v ruce, před očima rudo. Co bylo dál, si moc nepamatuju. Vím, že jsem je zabil, všechny jsem je brutálně rozřezal nožem. Probral jsem se hluboko v poušti. Celé tělo bylo samá modřina, samá řezná a tržná rána. Taky jsem měl pár průstřelů. A v ruce jsem křečovitě třímal zakrvácený nůž a skalp toho seržanta. Byl bych zemřel, ale potkala mě výprava nájezdníků. Jejich vyzvědač jim řekl o mém činu, a tak mě vzali sebou a vyléčili. Léčbu jsem si ovšem musel odpracovat. A kdo zabije jednou, zabije i podruhé, a pak i potřetí… Stal jsem se nájezdníkem. Kam jsem měl jinak jít? Nic jsem neměl, ani domov, ani žádný cíl. Mé srdce bylo mrtvé, mé tělo si koupili nájezdníci a duše, ach, ta už patřila ďáblu! Už brzy si pro ni přijde. Jeden ze zástupců náčelníka se pohádal se svým šéfem. Z obavy, aby ho ten nezabil, si jednou v noci sbalil svý věci a odešel. Já a ještě jeden chlapík jsme šli s ním. Přepadli jsme pár poutníků, pak jsme narazili na další zatracence. Bylo nás dost, měli jsme dobré zbraně a soustu zkušeností, a tak jsme začali přepadávat karavany. Vždycky jsme uspěli, vždycky. Sebrali jsme kořist a hurá do Junktownu, za Gizmem. Dělal nám překupníka. Podívejte, už ani nekrvácím. Už ze mě nemá co vytékat. No, to je konec mého příběhu. Tečku za ním udělala kulka tady pana šerifa. Neprosím o slitování, ani o odpuštění. Jsme vrah a zasloužím si takový konec. Prosím, paní, neplakejte. Škoda slz. To dítě, to je vaše dcera? Jsem rád, že jste nás postříleli, nechtěl bych mít na svědomí ještě i její smrt! Pojď sem, dítě. Podívej, umírám; ale ty máš ještě celý život před sebou. Zapamatuj si můj pří…příběh a pouč se z něj. Věz, že život dává tvrdé rány, ale také sladké odměny. Těš se z těch řídkých chvilek štěstí, protože nic lepšího…nikdy nebude…a nikdy, nikdy nedopusť, abys svůj život promarnila…jako jsem ho promarnil já… B…buďte s…s Bohem…“ Při západu slunce ho pohřbili. |
