Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Chekotay - Sucho a otrokáři v Shady Sands Takový sucho, jaký přišlo v létě čtyřiašedesátýho nepamatovali ani nejstarší lidé v Shady Sands. Voda v studni téměř vyschla, a tak se starosta Aradesh rozhodl poslat výpravu, která by našla další zdroje vody někde v okolí vesnice. Výpravě velel zkušený lovec jménem Irwing. Byl to celkem starý, zkušený muž, který nejednou bojoval proti radškorpiónům a nájezdníkům ohrožujících vesnici. Jako jeden z mála lidí ve vsi měl pušku. Dalšími členy týmu byli dva mladí lovci, dvojčata Peter a Paul. Byli sice vyzbrojeni jenom kopím, ale uměli se s ním dobře ohánět. Sestavu doplňovala Myra, mladá holka, o které se říkalo, že vycítí vodu na míli, a já, protože jsem měl pistoli a jednou jsem přece šerif, že. Co se týče té pistole, už jsem si párkrát zkušebně vystřelil, samozřejmě když mě nikdo neviděl. Kvůli těmto zkouškám jsem často odcházel ze Shady Sands a tak jsem se seznámil i s okolím vesnice. Zkušební výstřely dopadly katastrofálně, a proto jsem se radši rozhodl trénovat vrh, kterýžto mi šel mnohem lépe. Vyrazili jsme časně zrána a zamířili na severovýchod. Po hodině pochodu jsme se potkali se skupinou našich lovců, kteří se vraceli z nočního lovu. Nesli několik malých škorpiónů a jednu zdivočelou brahmínu. Popřáli nám hodně štěstí a pokračovali v cestě domů. Chvíli potom vyšlo slunce. Zářilo nízko na bezoblačném nebi a vysušovalo ranní rosu. Náhle Irwing mávl rukou. Všichni jsme zalehli. Vykoukl jsem zpoza uschlého keříku a na skalní stěně kaňonu, kterým jsme zrovna procházeli jsem uviděl stín mohutného radškorpióna. Připravil jsem si pistoli. Takovéhle hovado nemůžu netrefit i při své vrozené nešikovnosti! Také Irwing odjistil a připravil se k palbě. Vtom však Myra vstala a přešla pár kroků dopředu. Následoval prudký pohyb a stín na skále zmizel. Myra se obrátila k nám, usmívala se a v ruce držela za ocas maličkého třiceticentimetrového škorpiónka. Chvíli jsem to nechápal, ale pak jsem se podíval na vlastní stín. „Debilní slunce…,“ prohodil tiše Irwing, když procházel kolem Myry, která se mohla potrhat smíchy. Další tři hodiny jsme šli téměř bez slova. Pak se před námi objevily trosky jakéhosi starého města. „Ve městech prý často měli vlastní zdroje vody. Ve stokách možná něco bude,“ řekla Myra, která si ještě stále hrála s tím idiotským škorpem. „Jo, slyšel sem, že tam bejvaj krysy velký jak brahmína,“ prohodil Paul. „Ále, to se jen zase někdo lekl stínu. Takovou blbost může říct jen…“ Zmlkla, protože z trosek hospody vylezla krysa velká jako brahmína. „Do hajzlu,“ řekla Myra a hodila po ní škorpióna. Netrefila se a ubohý tvoreček se rozplácl na zdi. Do krysího těla se zabodl oštěp. Potvora si nás všimla a vyrazila proti Paulovi. Zleva však přiskočil Peter a zabodl jí oštěp do břicha. Krysa změnila cíl útoku a hnala Petera proti zdi. Irwingova puška vyletěla k ramenu a nad městem se rozlehl výstřel. „Tak to by jsme měli,“ prohodil Peter, když si bral zpět svůj oštěp. „Snad abychom šli jinam, tady nás nemaj rádi,“ dodal Paul. Přišel jsem blíž ke kryse. Střela jí urvala půlku lebky. Kousky tkáně ležely kolem krysy jako nějaká morbidní svatozář. A pak jsem si toho všiml. „Podívejte, vždyť ona je mokrá!“ Krysa skutečně měla srst až po břicho mokrou. „Tahle potvora se ještě nedávno procházela vodou.“ „Tak to je první dobrá dnešního dne. Ve městě je voda. Teď stačí už jen vykopat foggar až do vesnice a je to v klidu,“ jásal Paul. „Napřed musíme zjistit, kde přesně je ta voda. A taky musíme ověřit kvalitu,“ oponoval Irwing. A protože on je tu šéf, vyrazili jsme do města. Procházeli jsme po hlavní ulici. Z domů zbyly jen trosky. K nebi se pateticky zdvihaly rozbité zdi. Na kraji města stála zeď, ve které vítr vydrolil cihly. Zbyla jen malta. Celá zeď tak připomínala síto. Blíž k centru se charakter zástavby měnil. Nejdřív cihlové trosky vystřídaly hromady rozdrcených betonových panelů, později přibyly hromady skla a vysoké ocelové nosníky výškových budov. Z vysokého mrakodrapu zbyla jen kovová kostra vypínající se vzhůru k nebi, z něhož přišla zkáza. „Co radiace?“ s obavou v hlase se zeptala Myra. „Nehrozí. Tohle město bylo zničeno plynovými zbraněmi,“ řekl Irwing a kopl do velkého kovového válce. I přes korozi byl vidět nápis v čínštině a široký žlutý pruh. Opodál se povalovaly další podobné válce. Na chvíli jsem si představil davy lidí pobíhající po městě a umírající v oblacích nervového plynu. Ženy, děti vzbuzené sirénou, válející se na zemi ve smrtelných křečích, slintající a umírající. „Bože můj,“ vydechla Myra a vyjádřila tak pocity nás všech. Pokračovali jsme dál do centra. Kolem nás se rozhostilo dusné, strašidelné, absolutní ticho, přerušované jen našimi kroky. Ani vítr nevanul uprostřed mrtvoly města, jehož kosti v podobě zborcených zdí se tyčily vzhůru k sálajícímu slunci. Myra vběhla pod jakési podloubí. „Co je tohle?“ řekla a kopla do hromádky bílého prášku nakupeného u paty sloupu. „To je obyvatel města. Respektive to, co z jeho kostí zbylo za století rozkladu.“ „No fuj. Teď mám od něj zašpiněné kalhoty,“ otřásla se Myra, oprášila se a pak se otočila ke dveřím poměrně zachovalého domu. Otevřela je. Uviděli jsme schody vedoucí dolů. „Pojďte sem, je tady příjemný chládek. A cítím tady vlhkost.“ Ze dveří vyběhl pavouk o velikosti dlaně. Vyběhl na slunce před dům, pak si to rozmyslel a zmizel zase zpátky do sklepa. „Tohle byl asi vinný sklep nebo pivnice,“ řekl náš vůdce. V tom se z dálky ozval řev spalovacího motoru. „A sakra. Asi tady nejsme sami. Musíme to jít prozkoumat.“ Vyrazili jsme za kraválem. Zdálo se, že jde z východní čtvrti. Když jsme byli dost blízko, zavelel šéf „K zemi!“ a všichni jsme zalehli za nízký pahorek tvořený troskami řady činžovních domů. Před námi se rozkládalo několik baráků v lepším stavu, než zbytek města. Před jedním z nich popojíždělo podivné vozidlo. Vypadalo jako poskládané z dvaceti rozbitých, a asi taky bylo. Naši pozornost však upoutalo několik ohrad, kolem kterých přecházely stráže. „Hrome, základna otrokářů! A tak blízko Shady Sands!“ „To je v háji. Musíme vypadnout dřív než si nás všimnou.“ „Na to je pozdě,“ řekl Paul a věnoval vřelý úsměv otrokáři, který stál za náma s puškou v ruce. „Sakra Petere, něměls nám krýt záda!?“ vztekal se Irwing. „Když vono to bylo tak zajímavý,“ bránil se dotyčný. „Kdyby ses věnoval tomu, čemu máš, nebyli bychom teď v takovým průseru,“ ječela Myra. Otrokář se na nás stále díval, ale zdálo se, že je stále nerozhodnější. Nezdálo se totiž, že bychom ho brali na vědomí. Myra se hádala s Paulem, Irwing s Peterem a dvojčata si nadávala navzájem. „Sakra, tak dost!!“ zařval otrokář, kterého ta hádka dožrala. „Všichni pěkně ručičky nahoru!“ Všichni jsme se zvedli ze země. „Toho bohdá nebude, abych zvedal ruce jindy, než když se chci protáhnou,“ zavrčel Irwing a kopl Petera tam, co záda ztrácejí slušné jméno. Peter vyletěl a spadnul rovnou na zmateného otrokáře. Toho jsem využil já a praštil jsem ho po hlavě pistolí. Paul přiskočil, vytáhl otrokáři pistoli z pouzdra a odhodil ji do prachu. Já jsem klepl ještě párkrát hřebíček po hlavičce a pak jsme uložili tělo otrokářovo na zem. „Tak, teď ale fofrem,“ řekl Irwing a otočil se, že jako vyběhne pryč. „Dejte hezky pracky nahoru jako byste chtěli seškrábat omítku ze stropu, vy radioaktivní bastardi!“ řekl druhý člen otrokářské hlídky. Stál asi sedm metrů od nás, v ruce držel útočnou pušku a na sobě měl jakési improvizované brnění z brahmíní kůže, kevlaru a keramických plátů. „Nemám slov,“ řekl překvapený Peter. „Já mám, ale tobě ještě není osmnáct!“ řekl na to Irwing. Od budov k nám běželo několik dalších otrokářů. Nebyla šance na útěk. „FUBAR“ řekl jsem a trochu se mi ulevilo. „Co?“ nechápal otrokář. „To je taková zkratka jednoho hodně sprostého výrazu.“ „Aha. Tak jdeme!“ * * * Stmívalo se. Seděli jsme před domem. Máma nesla večeři… a někdo moc blízko říkal: „To by mě sakra zajímalo, kde sakra trčí Myra, sakra!“ Probudil jsem se z příjemného snu. Vedle mě seděl Peter a furt dokola říkal: „To by mě sakra zajímalo, kde sakra trčí Myra, sakra!“ Rozhlédl jsem se. Už se stmívalo. Seděli jsme v ohradě před domem otrokářů. Irwing nesl chabou večeři, potkana uloveného na smyčku ze šňůry z bundy. Otrokáři nám nic nedali, akorát nás obrali o všechny naše věci, včetně mé zaječí pacičky pro štěstí. „To by mě sakra zajímalo, kam se zdejchla Myra,“ řekl Irwing, když si sedal k nám. Ukusoval přitom syrového potkana. „Dáš si?“ nabídl mi. Podíval jsem se na potkana, kterému už chyběla půlka těla, odvrátil se a vyvrhl trochu žluči a půldolar, který jsem spolkl jako malý. Od protějšího konce ohrady k nám zaznívalo: „ By mě sakra zajímalo, kde je Myra!?“ Seděl tam Paul. Trucoval, protože prý dostal větší nakládačku než my. Jeho bráchu už znudilo ptát se, kde je Myra, a tak si lehl. Zlomená žebra ale asi bolela, protože si opět sedl a usnul v sedě. Pak mi to došlo. „Nevíš, kde je Myra?“ zeptal jsem se Irwinga, který právě dojídal svého potkana. „Přece tady,“ řekla Myra a vystoupila ze tmy. „Výborně. Kdes byla celou tu dobu!“ „Ležela jsem za takovým velkým balvanem a sledovala, jak vás mlátí.“ „Kdy jsi sakra zdrhla, že jsem si toho ani nevšim?“ „Když jste mlátili toho otrokáře po hlavě, musela jsem si naléhavě odskočit…a když jsem se vrátila, ležela v prachu jen pistole a o vás se zajímal ten dvoumetrovej černoch s energopěstí.“ „Toho si nepamatuju, omdlel jsem hned po tom sadistovi s obuškem... Moment, a co ta pistole?!“ vyhrkl jsem. „Tady je,“ řekla Myra a podala mi ji. „Mám plán. Paul vyláká otrokáře ven, ty ho zastřelíš, Irwing a Peter mu vezmou jeho zbraně a zastřelí další a pak ujedeme tím autem. Sledovala jsem, jak se učí řídit. Zvládnu to.“ „Moment,“ řekl Irwing, „a jak ses dostala ty sem?“ „Prostříhala jsem si díru v plotě nůžkama , co jsem otrokářům ukradla z dílny.“ „A nebylo by lepší utéct tou dírou?“ „Noo…vlastně jo, ale přece nenecháme ty šmejdy dál konat své špinavé řemeslo!“ „Necháme,“odvětil jsem a vyrazil. Tu srážku jsem nezavinil. To jen Peter se mě snažil předběhnout. Proletěli jsme dírou v plotě a upalovali, jako bychom měli za patami otrokáře. Jen Paul se trochu zdržel, protože se nemohl rozhodnout, jestli bude trucovat dál, nebo půjde s námi. Nakonec se rozhodl pro kompromis. Půjde sice s námi, ale nebude s námi mluvit. Náhle se před námi objevil otrokář. „Neviděli jste takový ty nůžky na stříhaní drátů?“ „Jo,“ řekla Myra a hodila ty nůžky po něm. Zase se netrefila, nůžky proletěly kolem otrokáře a zabodly se do stěny dílny. „Díky,“ řekl otrokář, vzal nůžky a zmizel v dílně. „Jak to, že mu nebyla podezřelá skupina utíkajících lidí?“ zeptal se Peter. Vtom kolem nás proběhla skupinka pěti lidí, zpívající „My jsme dobří otrokáři, vraždit lidi se nám daří…,“ nebo něco v tom smyslu. „Měli bychom taky něco zpívat, abychom nebyli nápadní,“ strachovala se Myra, a hned začala vykřikovat něco, v čem se až podezřele často objevovala slova čest, právo, nezná, Irwing. Během chvilky jsme proběhli kolem místa, kde jsme byli ráno zajati, a pak jsme odbočili doprava mezi otrhaný billboard Red bull a trosky školy. „Já si myslím…,“ řekl Irwing a zmizel. Zaraženě jsme se zastavili. „Kde je?“ zeptala se Myra. „Já si myslím,“ řekl Peter a zmizel. „A sakra, to je jako ten vtip o mutantovi, co přišel k páračovi, který jedl lháře. Ten taky řekl `Já si myslím….`“ Řekl Paul, který asi zapomněl na trucování, a zmizel. Začala se mě zmocňovat panika. „Sakra, kde jsou!!!“ Myra začala „Já si myslím,“ a zmizela. Řekl jsem si, že když oni, tak já taky: „Já si myslím…“ Nic se nestalo. Úplně zmatený jsem udělal pár kroků dopředu a taky spadl do té díry. Dopadl jsem do měkkého. Ozvalo se: „Au, jau, auvajst“ a úplně naspod tlumené „Sakra, slezte ze mě!“ Slezli jsme z Irwinga. „Do háje, kde to jsme?“ otázal se Peter. Myra vylovila ze svého baťůžku světlici a zapálila ji. „Vypadá to na noru obřích superpotkanokrysobrahmín,“ řekl Paul trucovitě. Kolem proletěla drobná myška. „Musíme odsud. Můj přirozený orientační smysl vytrénovaný dlouhými toulkami pouští mi říká, že musíme jít tudma,“ řekl Irwing, a vyrazil. „Ono se ani jinudy jít nedá, druhá strana je zavalena,“ odpověděl jsem mu na to, ale Paul do mě strčil a řekl: „Pravdu má náčelník!“ Šli jsme dlouhou temnou chodbou. Irwing nám vyprávěl o svých zkušenostech s potkany aby nám zkrátil cestu a taky asi aby se nebál. Začal zeširoka: „Vesmír je jedna velká proměnná, složená z mnoha jiných proměnných. Ale žádný živý mozek nedokáže tolik proměnných pochopit, a proto si každé organizované společenstvo vytváří konstanty, aby se mělo čeho chytit.“ „Co to je vesmír, proměnná, konstanta? A co je organizované společenstvo?“ tázal se Peter, ale vůdce ho ignoroval. „Úplně na začátku si každé společenstvo určí dvě proměnné jako konstanty. Pak od nich odvozuje další konstanty podle relativně konstantního vzorce. Tento vzorec je konstantní jen pro dané společenstvo, jiná společenstva mají tento vzorec jiný. Určování konstant se odráží do všech stránek života společenstva. Stačí porovnat mapy Shady Sands a potkaních nor. Jsou odlišné, protože lidé a potkani tvoří odlišná společenstva.“ „Co to meleš?“ nevydržel to Peter. „Nerušte ho. Mě to zajímá,“ okřikla ho Myra. Chvíli před tím, než dohořela světlice, jsem před námi uviděl další zával. „Ták a je to v pytli. Dál se nedostaneme.“ „To vám právě chci říct. Studováním organizačního vzorce se můžete naučit mnoho užitečného o určitém společenstvu. Tak například studiem potkanů jsem se dověděl, že když je někde zával, je vykopána náhradní nora, které ho obchází. Tato nora je vždy kousek před závalem,“ řekl Irwing a prošel kolem nás trochu zpátky, „a odbočuje v úhlu asi 70°. Takže musíme jít tudma,“dodal a vrazil do stěny. „Hm, asi to nefunguje vždycky,“ řekla Myra a zapálila další světlici. Pak vytáhla skládací lopatku a se slovy „Prokopeme se nahoru“ ji podala Paulovi. Ten začal kopat díru směrem vzhůru. Po půlhodince usilovné práce jsme vykopali dost široký otvor a vysadili nahoru Petera, který pomohl ostatním vylézt nahoru. Rozhlédl jsem se. Nad hlavou zářil měsíc. Před námi svítila nějaká světla. Stáli jsme uprostřed otrokářské ohrady. Když to Irwing zjistil, tiše si sedl do kouta a prskal vzteky. Nebyla to ta samá ohrada, ze které jsme utekli. Spolu s námi tu bylo několik dalších otroků. Poznal jsem je. „To vypadá, jako by tu bylo celé Shady Sands!“ „Ne, jen půlka. Druhá je na trhu v Junktownu,“ opravil mě Fešák Billy. „Výborně.“ Myra vypadala zdrceně. „…vadrát sakra!“ Irwing se asi už vzpamatoval, protože se zase vrátil k nám. „Tak prostě skočíme do tý díry a vrátíme se zpět,“ navrhl Paul. „To je ale hluboká myšlenka, na to že je teprve pondělí…Billy, svolej všechny lidi ze Sahdy Sands a řekni jim, že výlet končí a je čas jít domů!“ Za půl hodiny už bylo celé osazenstvo ohrady v noře. Kromě asi padesáti vesničanů ze Shady Sands tady bylo taky několik vesničanů z východu, jedna mluvící brahmína a Enklávista, který se před seržantem neprozřetelně prořekl, že by se možná lidi venku nemuseli vraždit, že prý mají stejné právo na život jako Richardson. Jeho kecům jsme moc nerozuměli, většinu času taky jen tak nesmyslně blábolil. Měl totiž asi tak polovinu všech nemocí, které lidstvo za 40 000 let evoluce potkalo. Jeho řeči o Enklávě mě ale znepokojily. Irwing nás jen tak pro formu přepočítal asi třikrát, pak z těch tří výsledků vypočítal aritmetický průměr a po zjištění, že je tady přesně 78,256448913 lidí + brahmína konečně dal povel k odchodu. Světlice nám už dohořely, ale protože chodba nikam neodbočovala, mohli jsme jít po tmě. Po třech hodinách pochodu nás Irwing zastavil. „Už jsme měli být na konci, né?“ otázal se nejistě. „Už asi dvakrát. Zdá se, že tvá teorie o potkaních obchvatech je přece jen pravdivá,“ řekla na to Myra. „Tiše, co to bylo?!“ zastavil Myru Peter. „To nic, to jsem si jen tak teskně zabučela,“ řekla brahmína. „Ne, Peter má pravdu. To je kapání vody! Zní to tam z té tmy před námi.“ Po patnácti minutách chůze se před námi ukázal světlý bod. Ano, byla to díra vedoucí na povrch. Byla to studna. Ale až poté, co jsme vylezli nahoru se ukázalo, že jde o studnu stojící před hlavním sídlem otrokářů. „Aúúúúúúú, božský Zakladateli, co jsem komu udělal?!!“ zaúpěl Irwing. „Sakra, sakra, sakra, sakra, sakra, sakra, sakra, sakra, sakra!“ To byla zese Myra. Peter se bezvládně sesul na dno studny. Bylo slyšet akorát šplouchnutí a zaúpění, když dopadl na zlomená žebra. Paul se plácl po čele a šel oznámit tu neblahou zvěst ostatním uprchlíkům. Jenom já jsem pokládal za vhodné vytáhnout pistoli a odzbrojit toho otrokáře, co se na nás nechápavě díval. Podal jsem Irwingovi jeho pušku. U stěny baráku ležely další zbraně, tak jsem si vzal pár pistolí a granát. Uprchlíci už nechtěli jít zpátky, a tak se vyšplhali nahoru. Irwing jim rozkázal, aby šli směrem na jih a společně se mnou a Peterem je kryl. Když Enklávista uviděl plasmovou pušku, celý pookřál, vzal ji láskyplně do náruče a pak zaklekl za studnu, aby taky pomáhal chránit konvoj. Jakmile ze studny vylezla i ta brahmína, zvedli jsme se i my a po jednom jsme se stahovali. Otrokáři si nás ještě nevšimli. Byli jsme už u toho pahorku z trosek, když z baráku vylezl jeden z nich a všiml si toho svázaného otrokáře u studny. Okamžitě tasil pistoli a vystřelil na nás. Minul, ale z ostatních domů začali vylézat další a další otrokáři. A taky jejich šéf. Měl na sobě energozbroj a hnal se přímo na mě. Irwing i Enklávista stříleli, Peter a Paul si přichystali svá kopí. Najednou bylo všude kolem plno otrokářů. Naštěstí mnozí z nich neměli zbraně. Přímo přede mnou se objevil šéf otrokářů. Byl celý v oceli, ale hlavu měl nechráněnou. „Krejž holého!“ zařval jsem a vystřelil na něj z pistole. Střela samozřejmě netrefila, nýbrž se odrazila od pancíře na lýtku a trefila propanbutanové láhve, kterými otrokáři svařovali to svoje auto. Zemí otřásl strašlivý výbuch. Poslední, co si pamatuju, je nestvůrně velký plyšový medvídek mířící přímo na moji hlavu. * * * Svět se potácel v žáru plamenů posledního soudu. Maličký kousek mysli se snažil být vtipný a poznamenal, že se jedná už o druhý poslední soud za uplynulých 100 let. Země se začala třást. Vlastně se chvěla už delší dobu, ale signál ze smyslů nebyl v mozku vyhodnocen a zanikl. Začalo se mi vracet vědomí. Jen tak na zkoušku jsem otevřel jedno oko. Když mi ho nikdo nevypíchl, odhodlal jsem se otevřít i to druhé. Pomalu jsem zaostřoval. Nade mnou se skláněla pěkná dívčí tvář. Moment, tu už jsem někde viděl…ale kde? „Myslím, že je v pořádku,“ řekla Myra. I paměť se mi začala vracet. Přijal jsem nabízenou ruku a postavil se, ale vzápětí jsem zavrávoral a zase klesl na zem. Sedl jsem si a obhlížel okolí. Budovy otrokářů byly zahaleny dýmem. Na pláni před nimi leželo několik těl a přímo přede mnou ležel vůdce otrokářů. Energozbroj byla v pořádku, ale v temeni hlavy vězel otvírák na konzervy. Myra si sedla vedle mě. Byla celkem v pořádku, akorát měla roztržené obočí a ve vlasech čísi střevo. „Ten výbuch asi odpálil zásoby benzínu pro to auto nebo se vznítily vodíkové palivové články,“ prohodila. „Kde je Irwing?“ „Támhle se baví s Aradeshem.“ „?“ „Aradesh a pár dalších chlapů přišlo před chvílí. Vrátili se předčasně z Junktownu, zjistili, že je vesnice vypleněná a tak se vydali po stopách otrokářů. Dorazili právě včas, aby dobili ty otrokáře, co přežili výbuch. Ale mnohem zajímavější je támhleto,“ řekla a ukázala na místo, kde dříve bývala základna otrokářů. Vítr na chvíli rozptýlil dým, a já jsem uviděl asi tři metry hluboký kráter, který se pomalu plnil vodou z několika děr nebo trubek, které do něj ústily. Přistoupil k nám starosta s Irwingem. „Teď máme dost vody a navíc se nám podařilo zachránit naše lidi. Tomu říkám happy end. Taky se ukázalo, že jsme tě oprávněně považovali za schopného plnit funkci šerifa. Vždyť jsi zabil šéfa otrokářů! To už je něco. Jednou možná budeš tak dobrý, jako Irwing.“ Tohle mi řekl, otočil se a odcházel. Myra mi opět pomohla se postavit a oba jsme se vydali společně s ostatníma na cestu domů. * * * Irwing byl za své činy pochválen, Peter sbalil jednu bývalou otrokyni odněkud z východu, Paul se zlil jak prase, Myra nestíhala odhánět své ctitele a já jsem strávil měsíc v křesle, protože jsem si cestou domů zlomil nohu. Shady Sands bylo zachráněno před žízní a otrokáři byli zlikvidování. Za tohle by se nemusel stydět ani Zakladatel. Pokračování