Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

…Kulky Gatlingu Rockwell se pomalu zařezávaly do cihel polorozpadlého domu, blízko místa zvaného Seneca Factory. Schovaný za oknem jsem se zpomaleným pohybem podíval na ležící těla mých spolubojovníků.
„Timhle tempem se tam nikdy nedostaneme, takhle nás tady klidně můžou odrážet další dva dny!“. Zakřičel voják.
Během další salvy toho přitroublého mutanta jsem se přesunoval k poslednímu oknu v západní části domu.
„Zvedáte kotvy pane?“ ozval se mi trochu vyčerpaný hlas za zády. Řekl jsem si, že to budu brát jako řečnickou otázku a mezitím jsem doskočil do rohu vedle okna a dobíjel svojí odstřelovací pušku. Nábojnice o rozměru 7.62mm by mohla tomu mutantovi aspoň trochu pocuchat to jeho trapné tupé.
Prásk, ozval se výstřel a mutant se svalil k zemi, v tu chvíli bylo vše klidnější. Kulky Gatlingu se přestaly zavrtávat a mně hlavou problesklo, že by to nemuselo být tak zlé, třeba se přece jenom dostaneme do té továrny ještě dnes.
„Obcházejí nás, šest mutantů na jižní straně!“. Tahle informace mě opravdu velice potěšila, miluji ironii. Když jsem vykoukl z okna, čekalo mě tam překvapení, dva metry ode mě vybuchl granát. Dopadl jsem na záda, obklopila mě tma, bylo ticho… konečně




Kapitola první: 38

Kondenzované mléko a sušenky z předválečných dob, každý den jedno a to samé. K mojí posteli se přiloudal malý servisní robot a zase mě přemlouval ať to sním. Típnul jsem cigaretu o levou část jeho plastické hlavy a začal se pomalu ládovat sušenkami. „Zkus Tedovi z kuchyně vzít nějakou baštu, tohle jim každý den“, robot smutně zapípal a odjel pryč. Místo vanilkových sušenek přinese ty čokoládové, už to vidím, jako minule.
Vstal jsem z postele a šel na chodbu, přečíst si nástěnku jestli je něco nového. V pravém horním rohu byla růžová cedulka, zaujala mě hned na první pohled: „Hledá se člověk, na kterém bychom mohli provádět pokusy, nabízíme kolektivní práci, zajímavé prostředí a legraci zároveň“. Zvláštní, ještě pár dní se budu ládovat těmi sušenkami a asi se přihlásím.
„Koukáš na seznamku? Nebo tě jenom hypnotizuje ta růžová barva?“, otočil jsem se a uviděl jak ke mně pomalu přichází vysoká a hubená postava. Metr devadesát, hnědé učesané vlasy vždy perfektně lehce na patku a elegantně vybraný styl oblečení. Je to hodný kluk, takový ten typ hezounka co když přijde večer do baru tak nikdy neodejde sám, pokud tedy on sám nechce.
„Jákobe, nech si ty vtípky, dnes na to nemám náladu“. Ohradil jsem se a dodal trochu utrápeného výrazu.
„Děje se něco Johny? Už vim, pořád ti blbne klimatizace v pokoji co? Moc mrazí a škodí to tvému mozku“. Škodolibý výraz ve tváři, culení, opravdu jsem nevěděl co na to říct, spíš mě trápila úplně jiná věc.
„Už si někdy přemýšlel jaký to je tam venku? Jak to tam teď vypadá? Jestli tam vůbec někdo žije?“. Jákob měl pohled jak servírka v tom nejhorším pajzlu, která dostala tip vetší než deset centů.
„O tomhle jsem fakt nikdy nepřemýšlel, spíš jsem neměl důvod, tady jsme v bezpečí a nic nám tady nechybí, se podívej okolo. Máš tu vše co potřebuješ, jídlo, pití, zábavu a hlavně bezpečí“.
„To je sice hezký, ale mně tady začíná hrabat, už to fakt nemůžu vydržet. Každý den stejný program, stejný jídlo, stejný ksichty…“ odmlčel jsem se a otočil zpátky k nástěnce.
Zítra bude přednáška na téma GECK, to jsem zvědavý co nám zase budou cpát do hlavy.
„Já nevim, třeba ses jenom blbě vyspal, je to náš osud. Nijak to nezměníš a hlavně určitě je tam ještě radiace a nějaký monstra, který jsou hladový po tvojim krku“. Pokyvoval hlavou ze strany na stranu a na jeho tváři bylo vidět, že nad tím začíná opravdu přemýšlet.
„To neni pravda, už dlouho naše senzory na povrchu hlásí devadesáti devíti procentní bezpečnost od radiace. Čtyřikrát týdně tady děláme tréninky ve střelbě, boj z blízka a ve všem možným, neděláme to jen tak pro legraci abychom se tady pak pomlátili“.
„To určitě ne, ale nějaký programy nám dělat musí, to bychom se tady za chvíli úplně zbláznili“.
Strhl jsem růžovou cedulku z nástěnky, znova si přečetl obsah a založil ji do kapsy. „Nech to bejt, to je jedno“, otočil jsem se a pomalu odcházel do místního baru.


Problém ve Vaultu je ten, že po delší době začnete bláznit, dvacet osm let zavřený pod zemí je sakra dlouhá doba na to abych už začal. Pořád stejní lidé, denně děláte skoro stejné věci, jíte stejné jídlo, a tak dále. Radiace je venku skoro nulová, a pokud by nás tam čekalo nějaké nebezpečí tak to risknu. Hlavní je, že uvidím denní světlo, normální, ne jako tady ze sto wattových žárovek co blikají tak intenzivně, že vám hrozí epileptický záchvat. Nadýchal bych se čerstvého vzduchu, pokud tam nějaký je. No, bylo by to krásné, ale to se nejspíš stane až budu moc starý a už si to tolik neužiji.
Sedl jsem si na barovou židli a kývnul na robota. Obsluhovací stroj s pěti rukama se začal pomalu přesouvat k mojí části baru a zase na mě pokukoval tím jeho jedním okem. Levitující Kyklop měl na čele vyražený nápis, jmenoval se pan Handy.
„Dáte si něco k pití pane?“, dobře položená otázka na zákazníka, který si zrovna sednul k baru. „Hm, nedám, spíš bych chtěl použít tvojí tupou hlavu jako boxovací pytel“.
„Omlouvám se pane, ale tato položka není v našem sortimentu“ pohotově odpověděl robot a začal mrkat.
„To byl vtip, sice ubohej ale byl. Dám si Nuka-Colu“. Už mě to tady opravdu lezlo na nervy, možná jsem byl moc výbušný, ale začínám mít nejspíš klaustrofobii, asi půjdu navštívit doktora.
„A jakou by jste si přál pane? Máme červenou, zelenou, modrou, Ice Cold, Quantum“ Začínal jsem být čím dál tím víc podrážděný.
„Červenou“
„Omlouvám se pane, ale Nuca-Cola red není momentálně na skladě“. To snad nemyslí vážně..
„Tak mě dej modrou, tu snad máš“.
„Omlouvám se pane, ale Nuca-Cola blue není momentálně na skladě“. Už jsem opravdu začínal zuřit, ale řekl jsem si, že se prostě uklidním a budu dělat jako by se nic nedělo.
„Dobře pane Handy, tak já se zeptám jinak, jakou Nuka-Colu máte momentálně na Vašem skladě?“
„Zelenou a Quantum pane“, to jedno oko mě začínalo znervózňovat.
„Víš co? Dej mi Rot Gut!“
„To je opravdu silné pití pane, jste si jistý?“
„Sakra jsem si jistej! Okamžitě mě dej ten Rot Gut nebo tě roztavim a výhodně prodam!“ Můj hlas zněl asi moc silně a hlučně, polovina baru se podívala mým směrem, nevěřícně koukala a valila bulvy. Druhá polovina to už ani nevnímala.
„Ano pane, zajisté pane, hned to bude pane“. Opravdu otravný robot, horší než ženská v sedmém měsíci.
Vychutnával jsem si svojí dávku Rot Gutu a pořád přemýšlel jaké to je tam venku. Není tam radiace, je tu celkem slušná možnost vyjít ven a za pomocí toho GECKu nebo co to přesně je, založit osadu, vesnici nebo dokonce menší městečko. Žít konečně aspoň trochu normální život. Mohl bych si promluvit se správcem, třeba něco podobného chystá, ale to spíš ne, je to takový posera. To radši tady být zavřený až do smrti a dělat, že jsem prožil plnohodnotný život. Mít jeho myšlení tak se tady zblázním už před lety, ale jsem mladý, přece tady nebudu dalších třicet let. V padesáti osmi letech poprvé vidět denní světlo…to není moc skvělá vyhlídka.
„Nazdar“ silně mě poplácala ruka po zádech. Ani v baru nemám klid, prostě dneska můj myšlenkový pochod na téma „jak to asi vypadá venku“ vynechám. Šikmo jsem zaklonil hlavu a chvilku rozpoznával tvář, divné, měl jsem jenom čtyři skleničky. Necelé dva metry vysoká postava silnějšího typu s delšími černými vlasy na mě koukala s lehkým úsměvem.
„Mathiasi, ahoj, nějak jsem tě nemohl poznat jak si byl vzhůru nohama“, v mém hlase bylo něco, čemu se říká „být lehce přiopilý?“ No možná trochu víc.
„Co tady vyvádíš, bavil jsem se s Jákobem vedle na ošetřovně a slyšel tě přes celou chodbu“, zase ten tázavý pohled. Když jsem ho viděl naposledy, skončili jsme u vědeckého a anatomického rozhovoru, ohledně těla správcovy dcery. Jmenuje se Karin, malinká blondýnka, roztomilá, chytrá, prostě takový ten skoro ideál. Ale myslím, že kdyby...
„Johny? Haló, slyšíš mě? Lítáš někde v oblacích nebo co?“ Zase ten tázavý pohled.
„Ne, promiň, jenom jsem se trošku zamyslel“
„Jákob řikal, že si dneska nějakej divnej, tak jsem se stavil co s tebou je. Hlavně když jsem slyšel jak tady řveš“.
„Protože tady pan Handy nemá smysl pro humor, nemá skoro žádnou Nuka-Colu a ještě když si objednám pití, tak se mě ptá jestli ho fakt chci. Je to normální?“ zase jsem se dostával do varu. Típnul jsem svojí oblíbenou cigaretu a spláchnul to panákem Rot Gutu.
„To je ale zloun, jste opravdový zloduch pane Handy“. Mathias se zjevně dobře bavil, což se o mně říct nemohlo.
„Ano pane, zajisté pane, dáte si něco pane?“ Pan Handy okamžitě zareagoval.
„Dám si Nuka-Colu“. V duchu jsem se začal válet smíchy a usilovně naslouchal jak pan Handy odpoví.
„A jakou by jste si přál pane? Máme červenou, zelenou, modrou, Ice Cold, Quantum“. Jedna a ta samá písnička…
„Hoď mě Quantum, musim tady Johnyho dohnat“, posadil se a barová židle unaveně zapraskala.
„Ano pane, zajisté pane, hned to bude pane“
Podíval jsem se do stropu a poslal pár milých slov… „ach jo“…
„Copak?“
„Ale nic, jenom jsem z toho pití nějakej zmoženej“ v duchu jsem mlátil hlavou o stůl.
„Co to pro boha piješ? To je nějakej zakázanej alkohol ne?“ Mathias udiveně koukal na prachem zanesenou láhev.
„Hele, já ani nevim, ale na skladu je toho opravdu hodně, skoro nikdo to nepije. Před válkou to byl buď hodně silnej likér nebo nějaký druh čistícího prostředku. Bůh ví co je na tom pravdy“, pousmál jsem se a pomalu vytahoval další cigaretu z krabičky.
„Fuj, to by mě asi zabilo. No, to už tě asi nedoženu“.
„Mam blbej den tak jsem si dal něco tvrdšího, ale výhoda je, že v noci si s tim můžeš posvítit!“ zase jsem se pousmál.
„Tak to je paráda, až večer neuvidim na cestu tak si tě vezmu jako lampičku“.
Rot Gut je opravdu silné pití, u normálního člověka, který vypije celou láhev se dostaví takové zažívací potíže, že nemůžete nic dělat, kromě toho že se sklátíte pod stůl. Po necelé půl hodině těchto bolestí přijdou tak silné křeče, že to u jistých jedinců způsobilo i smrt.
„Ha ha ha“, suše jsem odvětil.
„Víš co se říká o lidech co na vtip odpoví ha ha ha ?“
Kývnul jsem hlavou a očekával odpověď.
„Že nemají smysl pro humor, tak pořád říkají ha ha ha“.
Podíval jsem se na dno skleničky, potom zpět na Mathiase a řekl jsem: „ha ha ha“, zvedl se a poplácáním po zádech dával najevo, že už toho mám dneska dost.


Druhý den ráno mě probudila bolest hlavy, slepenýma očima jsem šmátral po Pip-Boyi na nočním stolku vedle postele. Hm, už je jedenáct hodin. Posadil jsem se na postel, pomalu si nasazoval Pip-Boye na ruku a dalších pár minut vůbec nereagoval, koukal jsem před sebe na kovovou skříň se znakem Vault-Tec, jako bych byl duchem někde jinde. Po chvilce ke mně dojel můj osobní robot a držel tác s kondenzovaným mlékem a čokoládovými sušenkami.
„Ale to je změna Coudy, ty si mi přinesl čokoládový? To ses pochlapil, asi ti za to večer vyčistim obvody“. Robot měl takovou radost, že začal poskakovat a při té příležitosti na mě vylil mléko a rozsypal sušenky.
„To nic“ díval jsem se jak mléko stéká z mé levé nohy.
„Stejně jsem neměl hlad, ale dobrá práce Coudy“. Robot smutně zapípal a vrhl se do uklízení.
Dal jsem se trochu do kupy a navlékal si klasický úbor našeho Vaultu. Modrá kombinéza, složená z takového materiálu, že i když rostete tak se zvětšuje a formuje podle vaší postavy. Není to špatné, ale někdy to tlačí v těch citlivějších partiích. Přesunul jsem se k umyvadlu a díval se na ten svůj utrápený obličej. Ty vypadáš, říkal jsem si v duchu a prohraboval si při tom vlasy. V odrazu zrcadlové skříně, která stála zamnou, jsem zahlédl na svých zádech velké, žluté dvoj-ciferné číslo. 38. Každý Vault měl tyhle modré kombinézy a na zadní části napsané číslo daného Vaultu. Něco na způsob věznice z minulých dob, kde trestanci měli vězeňskou uniformu a někde na ní napsáno číslo bloku, četl jsem o tom v jedné knize. Smutné je, že jsme si za to museli zaplatit, i když já se narodil o mnoho let později...
Zatím co jsem vycházel z pokoje a kódoval dveře, vytahoval jsem si svojí první ranní cigaretu. Byl jsem na cestě do lékařského střediska. Cítil jsem se lépe, asi po tom Rot Gutu co jsem včera měl jsem na všechno zapomněl a vyčistil si hlavu, opravdu vyčistil. Vzpomínkou jsem se oklepal, ten dryák už si nikdy nedám. Pip-Boy mě začal pípat, podíval jsem se na svojí levou ruku a četl data. Je to dobrá věcička, popisuje to snad úplně všechno, od data a času až po inventář a lokaci kde se nacházíte. Ještě k tomu to má hodně výstupů, takže tam můžete klidně nahrávat data z holodisků, nebo přiložit papír s údaji a čidlo hned rozpozná slova a převede je do elektronické formy. Aspoň to nemusím přepisovat. Kliknul jsem na displej a začal stahovat data z centrálního počítače. Každé ráno rozesílá informace do všech Pip-Boyů co ve Vaultu jsou, respektive každému členu Vaultu. Je to povinnost.
V čekárně bylo dusno, zadýcháno a díky hrozivým zvukům, které vycházely z ošetřovny se nervozita potencionálních pacientů téměř dala chytit do ruky. Místnost pro dvacet lidí byla skoro plná. Tenhle systém jsem nějak nepochopil, když vám něco je, ať je to psychický nebo fyzický problém, a nebo vás bolí jenom břicho, musíte přijít sem a čekat dlouhou frontu. Až potom vás teprve pošlou za odborným lékařem, pokud zjistí co vám vlastně je. Já si v klidu četl ranní novinky, které se mi před třemi minutami nahrály do Pip-Boye.
Vodní čip, který filtruje podzemní vodu je lehce opotřebovaný a pracuje na sedmdesát procent. Zásoby jídla a vody odhadem vydrží dalších čtyřicet dva let. To mě celkem uklidnilo, snad už tady za takovou dobu nebudu. Prstem jsem klikl na další zprávu na obrazovce.
Tohle jsou moje nejoblíbenější zprávy, je to z Galaxy news což bylo jedno z nejvyhlášenějších rádií tady v Americe ještě před katastrofou, vždycky počítač rozešle úryvek z jednoho dne co tohle rádio vysílalo…

Galaxy News Network Přepis vysílání z 11. ledna 2073
Zprávy dne na GNN. Díky svému finančnímu zázemí bude USA jako první spravovat příděl posledních světových zásob ropy. Tato situace potrvá do té doby, dokud vydrží zásoby nebo dokud se nenajde způsob, jak se dostat k ložiskům ropy ukrytým tisíce metrů pod hladinou Tichého oceánu. Se světovou zásobou ropy blížící se nule bude národ, který první přijde na způsob těžby, velmi dobře zajištěný. My z GNN jsme hrdí, že můžeme ohlásit, že USA jsou první, kdo má projekt na těžbu, a v závislosti na to prohlašuje tyto zásoby za majetek Spojených států. Směle do toho Ameriko!

Čína to prohlašuje za nechutnou kachnu vydanou třetí mocností. Čínský prezident Xin na to reagoval okamžitým prohlášením, že projekt jejich těžebních věží byl dokončen měsíce před uveřejněním projektu USA, avšak čínské plošiny doprovází neustálý řetězec nešťastných událostí činících celý projekt neuskutečnitelným. Prezident Xin také poznamenal, že je na sto procent přesvědčen, že ve všech těchto sabotážích jejich plošin mají prsty USA a požaduje přešetření před mezinárodním soudním dvorem.

Další zprávy, mezi obyčejnými lidmi se projevují nepokoje v souvislosti s nárůstem cen paliv. Zatím se nikdy v minulosti ceny nepohybovaly tak vysoko a všechny dosavadní rekordy byly už dávno překonány.

Z domova, zimní teploty dosáhly velmi nízkých teplot. Ve středu USA kolem -3 až -5 °C a na obou pobřežích -10 °C. Oblečte se dnes teple!

„Další!“, rozlehl se hlas sestřičky po celé čekárně, ani jsem se nepročetl ke sportu.
Zmateně jsem koukal po čekárně a starší paní, která seděla po mé pravici do mě lehce dloubala holí.
„Jste na řadě mladý pane“, kývnul jsem, namačkal na Pip-Boyi úsporný režim a pomalým krokem se vydal do ordinace.
„No tak, urychlete to, nemáme na to celý den“. Byla to typická sestřička, věk lehce nad padesát, menší obtloustlé postavy a na její tváři bylo vráskami popsáno kolika stresovými situacemi prošla. Dveřmi jsem vešel do menší ordinace, klasický Vault-tec styl s kovovými doplňky mne vítal s otevřenou náručí.
„Mám spíš psychickej problém, ale taky bych rád, abyste mi tady udělali celkový vyšetření“. Hleděl jsem na mladou, celkem pohlednou doktorku. Na mikádo černé vlasy, bílá uniforma s minisukní, něco jako ta sestřička z Playboye…říjen 2063 tuším.
„Celkové vyšetření Vám ale udělá Pip-Boy, vždy když spíte, Váš tep a rytmus srdce se do hodiny dostane do vyrovnaného stavu a on začne skenovat Váš stav. Samozřejmě pokud si ho necháte na ruce“, ohradila se doktorka.
„Jistě, to vím, ale když už tady čekám skoro dvacet minut s tim, že mě pošlete za doktorkou Chin na psychologické oddělení, tak jsem tady s Vámi chtěl aspoň chvilku pobýt. Když je tady tak milá společnost“. Sarkasticky jsem se pousmál na sestřičku, která udělala takový obličej jako když žvýkáte kyselý citrón.
„No tak dobře, sedněte si“. Rukou mne doktorka navedla na lehátko, které bylo obklopeno samými divnými přístroji. Lehnul jsem si a nechal do sebe zapichovat různé hadičky a nastavovat senzory.
Po dvou minutách se ozvalo cvakání v počítači, doktorka odjela na své kolečkové židli k psacímu kovovému stolu. Chvíli udiveně četla zprávu, poznal jsem to podle nerytmických výdechů, které jí vycházeli z úst a začala posílat lékařskou zprávu na můj Pip-Boy. Mezitím mě ta milá sestřička surově vytahovala hadičky z žil.
„No teda! To jsem ještě neviděla“.
„Něco je špatně pani doktorko?“. To už jsem seděl na lehátku a potvrzoval na Pip-Boyi data z lékařského počítače.
„Špatně? Tohle je nemyslitelné! Vaše plíce vypadají jako byste kouřil třicet cigaret denně!“.
„To není možné, dám si jich jenom dvacet“, usmíval jsem se.
„Nežertujte semnou laskavě. Dále..“, odmlčela se a v zápětí pokračovala „máte sice skvělou fyzickou kondici, ale váš věk je dvacet osm, a biologický tak odhadem třicet čtyři. Navíc ve vašich játrech je nějaká látka, ani nevím co to je“. Doktorka se zadívala na scan.
„Jako byste vypil nějaký čistící prostředek míchaný opravdu těžkým alkoholem“, tak je to tak, řekl jsem si v duchu a pomyslel na Rot Gut.
„To je opravdu divné, normálně jsem vždy pil jenom Nuka-Colu“. Kdo pije Rot Gut je nepřítel Vaultu číslo jedna, a to jsem nechtěl zrovna rozkřikovat po ordinaci, i když to včera večer slyšela půlka baru, která si to naštěstí sotva pamatovala.
„Tak to opravdu divné je, no nic, tady máte jeden Rad-Away, ten to dá do pořádku a dojděte si za paní Chin, když teda soudíte, že potřebujete psychiatra. Víte kde to je?“
„Na devátém podlaží tušim“. Září 2063 kývla a podávala mi potvrzení. Slušně jsem se rozloučil a vyrazil ven z ordinace. K výtahům jsem to vzal vedlejší chodbou abych nešel okolo baru, ještě by za mnou levitoval pan Handy s Rot Gutem. Zmáčkl jsem devítku na panelu a dveře se zavřely. Výtah jel opravdu pomalu, ale aspoň jsem si mohl vychutnat tu příšernou hudbu, která zrovna hrála.


Dveře se pomalu otevíraly, všiml jsem si, že uprostřed chodby stojí správce Vaultu Mcqueen a doktorka Chin. Vydal jsem se tím směrem. Správce Mcqueen byl už postarší pán s prošedivělými vlasy, vyhublý a v jeho pohledu bylo vidět, že je ze všeho už vyčerpaný.
„Dobré poledne“, pozdravil jsem.
„Dobrý den. Tak já musím jít zpět“. Paní Chin se otočila a mizela ve své ordinaci.
„Zdravím tě, Johny, jak se máš?“, pohlédl na mě Mcqueen.
„Celkem dobře pane, spíš bych měl na Vás pár otázek, asi to nebude to povídaní na pět minut, tak kdyby jste si na mě potom udělal čas, byl bych vděčný“.
„Jistě, zastav se za mnou zítra ráno, dnes musím ještě zařídit pár věcí“. Už to začíná, když správce vycítí téma, které se mu nelíbí typu: „můžeme jít na povrch a za pomocí GECKu založit osadu?“, tak se vždy vymluví a uteče. Každopádně to zkusím zítra, nic jiného mně ani nezbývá.
Poděkoval jsem za sjednaný termín na další den a zaplul do ordinace doktorky Chin. Čekárna byla celkem hezky zařízená, pár menších umělohmotných židliček, stolek, časopisy a čtyři kytky v každém rohu.
„Johny, pojďte dál“, promluvila doktorka, která stála ve dveřích další místnosti. Pohodlně jsem se usadil v křesle naproti ní a trošku nervózně čekal, co se bude dít.
„Jak Vám mohu pomoci?“. Byla to hubená, hnědovlasá Asiatka, která se vždycky dokázala vcítit do každého „pacienta“ a náležitě mu pomoc. To jsem opravdu obdivoval, asi by mě nebavilo sedět v ordinaci a poslouchat všechny ty problémy co mají obyvatelé Vaultu. Polovina z nich byl stejně výmysl, aby se tu lidi zabavili.
„Nejspíš trpim lehkou klaustrofobií pani doktorko, včera večer jsem měl takový divný stavy. Měl jsem pocit, že se zblázním. Všechno mě rozčilovalo anebo otravovalo, nemohl jsem přestat myslet jaký to je tam venku.“ Tiše jsem očekával reakci a doufal, že mě po chvilce nevyhodí z ordinace.
„To je celkem normální stav zde ve Vaultu, když je tady člověk tak dlouho zavřený. Dlouhá léta v podzemí a za celý život nevidět ani denní světlo“, mile mě překvapila.
„Co s tím mám dělat, abych se nějak uklidnil? Včera jsem se šel lehce opít do baru a bylo to sice lepší, ale takhle to řešit opravdu nechci“.
„Alkoholem se nikdy nic nevyřeší, akorát to oddálíte, ale další den to na Vás klidně přijde znova. Neexistuje na to žádný lék nebo prášky, pokud nechcete nějaký oblbováky, ale to byste tady potom mohl dalších dvacet let slintat na stůl“. Začal jsem si představoval jak sedím v baru pana Handyho, je mi lehce přes padesát, slintám mu tam na stolek a on mi připíná bryndák okolo krku.
„Musíte se hodit do psychického klidu, snažit se nemyslet na to, jaké to je tam venku a vnitřně se srovnat s tím, že tady budete třeba dalších deset let“. Chin nejspíš měla ještě něco na jazyku, tak jsem jenom seděl, koukal a čekal až dokončí myšlenku.
„A nebo nastavte Váš Pip-Boy aby v noci když spíte promítal sny, jak jste třeba na povrchu a něco tam děláte, například pěstujete zeleninu, něco uklidňujícího. Každopádně pak tuto proceduru musíte podstupovat každou noc a může to mít úplně opačný výsledek, takže ji moc nedoporučuji“.
„Zajímavý, spíš se hodim do klidu a budu se snažit na to nemyslet, ty sny se mi nezdají jako nejlepší řešení a žádný prášky brát nechci“. Bylo to asi jediné možné východisko. Kdyby mě Pip-Boy promítal každou noc sny, tak bych se po týdnu chtěl vydat na povrch. Prášky to je kravina, dopadl bych jak ten z jedenáctého patra. Chudák, tak usilovně chtěl na povrch, že mu dali antidepresiva, po měsíci se vkradl do skladu zbraní a zastřelil se. Správce s ním ani nechtěl mluvit ohledně jeho problému, což byla chyba, stačilo ho aspoň vyslechnout.
„To je nejrozumnější co byste mohl udělat, kdyby jste chtěl nějaké opravdu lehké prášky tak si řekněte, třeba nějaké na spaní“.
„To je v pohodě, nějak to zvládnu. Děkuji“. Vycházel jsem z ordinace a přemýšlel, jak asi zítra bude probíhat ta schůzka s Mcqueenem. Musím se ho zeptat nějak opatrně, aby mě hned neposlal na samotku za sabotující myšlenky proti Vaultu. Nebudu z toho dělat zas tak velkou vědu, prostě se ho zeptám, jestli tu je reálná možnost vydat se v blízké budoucnosti na povrch a zkusit tam normálně žít.
Pip-Boy začal agresivně pípat, přečetl jsem si zprávu, že jdu pozdě na přednášku ohledně GECKu. Svižným krokem jsem se vydal do třídy C2, kde se to konalo.
Otevřel jsem dveře a otočilo se na mě asi třicet hlav.
„Dobrej“, poslal jsem do místnosti a sedal si na volnou židli blízko dveří.
„Dobrý den, jdete pozdě a zbytečně vyrušujete!“. Horlivý profesor Myron se mě snažil nejspíš uhranout pohledem, ale moc dobře se mu to nedařilo. Mlčel jsem a použil svůj oblíbený provinilý výraz.
„Takže jak jsem řikal. GECK je zkratka pro Garden of Eden Creation Kit neboli souprava pro vytvoření rajské zahrady. Tato jednotka byla vyrobena od firmy Vault-Tec a má jí každý Vault, který byl postaven. Patří to k standardnímu vybavení“. Na obrázku to vypadá jak nějaký šedý kovový kufřík, na jedné straně je logo firmy. Nezdá se mi, že by takhle malý kufřík dokázal vytvořit rajskou zahradu.
„GECK je projektován jako výchozí zdroj pro znovu vybudování civilizace po jaderné válce. Stačí prostě přidat vodu a zamíchat“. Profesor ukazoval na plátno, kde zrovna byla scéna jak nějaká vysmátá pani lije do kufříku vodu. Opravdu je to divný, zajímalo by mě z čeho je to složený, ale ptát se na to radši nebudu. Pan Myron by mně řekl, že po přednášce mi to vysvětlí detailněji a já bych tady zůstal další dvě hodiny.
„Dále do tohoto projektu patří ještě jedna věc, jmenuje se Geigerův počítač. Přesněji řečeno Geiger-Müllerův počítač. Jde o model C-Radz od firmy Watts Electronics. Když ho spustíte, tak detekuje přítomnost a množství radioaktivních částic. Pip-Boy sice dělá skoro to samé ale v mnohem menším rozsahu“.
Po hodině, když přednáška skončila, jsem odešel na chodbu před třídu a zapaloval si cigaretu. Za okamžik se místnost vylidnila a jako poslední vycházeli Mathias a Jákob. Dva věrní kamarádi, nebo spíš opravdoví přátelé. Nedokážu si představit, že bych tady byl zavřený jenom s těmi pubertálními individui co tu s námi „žijí“.
„Nazdar hoši“, culil jsem se a vydechoval kouř z úst ve tvaru retardovaného kolečka.
„Ahoj, tak co, už je ti lépe?“. Usmíval se Jákob.
„Včera vychlastal půl láhve Rot Gutu, ještě aby mu nebylo lépe“.
„Ne tak na hlas Mathiasi, jo je mně už líp, byl jsem u doktory Chin a docela dobře jsme si pokecali“.
„Tak co zajdeme na oběd? Už mám strašný hlad“. Jákob má sedmdesát kilo, ale to nemění nic na tom, že strašný hlad má opravdu pořád. Vzhledem k jeho výšce je spíš podvyživený.
„Jo jdem, já jsem ani nesnídal“. Výtahem jsme odjeli do čtvrtého patra a mířili si to rovnou do jídelny.


Oběd probíhal jako vždy, klasická témata ohledně přednášek, nových aktualizací Pip-Boye anebo jsme pomlouvali jiné členy Vaultu. Po hodině a půl jsme už stáli na chodbě šestého podlaží, kde jsme měli pokoje.
„No nic, musím běžet, mám takové menší rande s Karin“. Mathiasův zákeřný úsměv nám prozradil jak to nejspíše dopadne. Začal jsem se smát a představoval si, jak zítra bude stát na koberečku u správce v jeho obrovské kanceláři a vysvětlovat mu, že to s ní myslí upřímně a že jí má rád.
„Hlavně si dávej bacha na Mcqueena, nemá rád, když mu někdo balí dceru. Aby tě potom nezavřel na samotku, víš jak dopadl Trevor“. Nálada se mně po tom obědě vrátila skoro do normálu. Není nad posezení u nepoživatelného jídla s partou přátel.
„Ty si zase vtipnej viď, se ti nějak zlepšila nálada co?“ Mathias se začínal trochu červenat, říkal jsem si, že bych ho mohl trošku pozlobit.
„Mně se nálada zlepšila, což se nedá říct o Mcqueenovy, až se večer dozví, s kým byla jeho dcera na kafíčku“. Mathias byl proutník, což se o mně opravdu říct nedá. Když si představím, že bych měl sedět dvě hodiny v baru s nějakou slečnou a poslouchat její problémy o tom, jak ztratila svojí oblíbenou rtěnku nebo nedej bože, že jí došel odlakovač na nehty, dělá se mi opravdu zle. Psychicky nejsem stavěný na to, abych poslouchal tyhle nesmysly.
„Ale já to s ní myslim opravdu vážně kluci, to není sranda nebo jenom nějaký povyražení“.
V tu chvíli jsme se s Jákobem tak začali smát, že po pár vteřinách nás začaly bolet bránice.
„Jste blbý, odcházím“. Mathias uraženě ohrnul jeho orlí nos a odešel.
„To se mu povedlo, dlouho jsem se takhle nezasmál“, Jákob sotva popadal dech.
Po menším rozveselení na hlavní křižovatce v šestém patře jsme já a Jákob odešli do jeho pokoje. Měl to zařízené opravdu útulně, vše pečlivě srovnané, bundy měl hezky pověšené na ramínku ve skříni, trička a košile poskládané do klasických komínků a nikde ani špetka prachu. Ale jedna věc mě zaujala hned na první pohled.
„Tu postel si steleš sám nebo to dělá robot?“. Podle Jákobova výrazu v obličeji jsem se nejspíš netvářil, že bych to myslel moc vážně.
„Tak tahle otázka si nezaslouží ani odpověď“. Jákob se otočil zpět ke skříni a pečlivě si uklízel vestu, kterou si zrovna sundal.
„No jistěže já, před týdnem se o to ten malý robot snažil, ale aktivovala se mu omylem pájka a on mi propálil prostěradlo, pak to začal hasit pěnou a jak se lekl postříkal celý pokoj. Uklízel jsem to ještě další den“.
„Tvoje problémy bych skutečně chtěl mít“. Sedl jsem si na pečlivě ustlanou postel a hlavou se opíral o zeď.
„Co táta? Je to s nim lepší?“. Jákob se na mě otočil a ve tváři se mu začali objevovat známky smutku.
„Ani ne, pořád neví co s nim je. Podle mě bude hospitalizovanej ještě dlouho“.
„To je mi líto, snad se to brzo vyřeší“. Jeho taťka je opravdu frajer, udělal strašně moc věcí ohledně Vaultu, aby se nám tady žilo lépe. Jeho pokoj vypadal jako kdyby to byl nějaký druh pokusné místnosti, všude samé přístroje co měří věci, které ani neznám. V tu chvíli jsem pomyslel na moje rodiče.
Téměř vůbec si je nepamatuji. Zahynuli, když mi bylo pět let při nějakém biologickém pokusu, který dělali ve své laboratoři. Oba byli zapálení pro vědu, aspoň mi to každý tvrdí.
„Taky doufám, leží tam už měsíc“. Jákob byl opravdu smutný, jediný koho má je jeho otec. Matka zemřela při porodu, někdy nám život zasazuje těžké rány.
„Jdu, zajdu si na skleničku a slíbil jsem Coudymu, že mu vyčistim dneska obvody. Když jsem mu to ráno řekl, tak na mě radostí vylil mléko. Jo a zítra mam schůzku se správcem“.
„V pohodě, pozdravuj Coudyho, ať už se hodí do klidu a nejančí tolik. A nezapomeň jak se máš u Mcqueena chovat, moc nekritizuj a aspoň s polovinou věcí co řekne souhlas“. Na jeho rady jsem vždycky dal, většinou nešlo o nějaký extrémně důležitý věci typu „jak zachránit svět“, ale měl skoro vždy pravdu.
Seděl jsem u stolu, popíjel Nuka-Colu Ice-Cold a polemizoval s místními štamgasty o méně chytřejších věcech. Opravdu smysluplná debata plná intelektuálních postřehů, nápadů a domněnek. S partou alkoholiků jsem se po pár lahvích rozloučil a odešel na pokoj. Dal jsem si osvěžující sprchu, převlékl jsem se, sedl na postel a zavolal Coudyho. Malý robůtek ke mně okamžitě přijel, byl natěšený jako děcko na vánoce, protože moc dobře věděl co ho čeká. Otevřel jsem jeho zadní část krytu a začal mu malým hadříkem čistit prachem zanesené obvody. Po chvilce jsem se odvážil sáhnout i na větrák, kdybych ho nevyčisti, tak by se mu zavařil zdroj, při jeho ztřeštěnosti bych to asi moc nepoznal. Tuhle proceduru dělám každý měsíc, ale teď jsem udělal výjimku a začal dřív. Je to opravdu bláznivý robot, takový panák se směšným vzhledem. Někdy si říkám, že se chová jako člověk, ale pak udělá nějakou nemyslitelnou hovadinu a já si to okamžitě přestanu myslet.
„Co si zase vyváděl? Máš tady samý drobky od sušenek“, nervózně jsem se přehraboval v jeho obvodech a vysával prach. Coudy otočil hlavu o devadesát stupňů a začínal vydávat divné, ale agresivní zvuky.
„Vim, nic mi do toho není, už mlčim. Nemusíš se hned rozčilovat“.
Tři hodiny je dlouhá doba, když se musíte soustředit na každý drát abyste ho nepoškodili. Nebo vysát drobky, aniž byste s sebou nevzali nějaké povolené šrouby. Coudy odjel do boxu a začal se napájet. Normálně jeho baterka vydrží i tři dny, ale poslední dobou jak chce Tedovi z kuchyně vzít něco navíc, kromě kondenzovaného mléka a vanilkových sušenek, spotřebuje mnohem více energie. Vymýšlí vždycky důmyslné taktiky jak Teda oblafnout, aby mu vzal třeba sýrové oplatky, nebo rovnou sušené maso. Aspoň někdo má každé ráno o zábavu postaráno, taky bych se dobře bavil kdyby za mnou jezdil malý servisní robot s jmenovkou „Coudy“ a snažil se mi ukrást zásoby s jídlem.
Začínal jsem být unavený, dnešek mě společensky zmohl. Doufám, že to zítra u správce dopadne dobře, snad vstane tou správnou nohou, jinak skončím opravdu na samotce. To by se mému malému robůtkovi nejspíš nelíbilo.


Další den ráno po běžné hygieně, jsem snídal a četl novinky na Pip-Boyi.
„Coudy nech toho!“. Ztřeštěný robot se snažil dostat do skříně a vytáhnout z ní holodisk na který jsem si zapisoval důležité poznámky. Už přes dva měsíce se snaží zjistit co na tom disku je, ale schovávám ho úplně dozadu a on tam nikdy nemůže chudák dosáhnout.
„Radši tu skříň zamknu a vypnu ti pájku, ještě bys to tady podpálil“. Coudy začal ujíždět z pokoje a vydával rozčilující se zvuky. Mezitím co pelášil chodbou pryč, jsem si v klidu sednul k počítači a přes pár příkazů jsem ho naprogramoval, aby se vrátil zpět na pokoj. Jediný co mohl dělat, bylo pořád vydávat ty jeho zvuky, tak jsem mu snížil hlasitost. Nejsem na něj zlý, ale byl jsem nervózní z nadcházející schůzky se správcem, protože se dozvím jestli někdy půjdeme na povrch nebo ne.
Coudy byl v úsporném režimu s deaktivovanou pájkou a vypnutým zvukem. Zase jsem si vychutnával tu příšernou hubu a nervózně čekal, až se výtah zastaví na nejnižším patře. Po chvilce už jsem stál před dveřmi správce Vaultu Mcqueena na čtrnáctém podlaží.
Přes Intercom jsem se řádně ohlásil a dveře přede mnou se začaly otvírat. Intercom je komunikační přístroj, který je u každých dveří nebo na důležitých bodech Vaultu, jako je strojovna, lékařské středisko, skladiště, a tak dále.
„Vítám tě Johny, jdeš přesně na čas, to se mi líbí. Řád a disciplína jak to má ve Vaultu být“. Doopravdy povzbuzující věta na to, že se mu chystám navrhnout opuštění Vaultu.
„Dobrý den pane Mcqueene, nerad chodím pozdě“.
„To je dobře, takové lidi jako jsi ty zde potřebujeme“.
„Chtěl jsem s Vámi o něčem mluvit, asi to nebude moc příjemné téma..“ odmlčel jsem se.
„Ano? Pokračuj“. Správce byl značně netrpělivý, nebyl zrovna šťastný, že jsem si požádal o schůzku. Moc dobře ví, že mám podobnou ideologii jako měl můj otec. Když jsem pročítal jeho deník, dozvěděl jsem se, že se pořád hádal se správcem ohledně cesty na povrch.
„Jde o to, že jsem se chtěl zeptat, jestli je tu reálná možnost opustit Vault a podívat se ven“. Mcqueen zvedl hlavu od záznamů, které si pročítal a v jeho výraze bylo vidět, že tuhle otázku čekal, možná mnohem déle než jsem si myslel.
„Hm, tvůj otec se mě také snažil přesvědčit, abychom opustili Vault a použili GECK na povrchu a vytvořili osadu. Problém je, jak jsem tvému otci dávno řekl, že to nejde“.
„Nejde? Radiace je venku přece skoro nulová, většina z nás máme i dobrý trénink sebeobrany není to tak nemožné“. Nechtěl jsem mu odporovat, pomyslel jsem na Jákoba, ale chci tuhle otázku vyřešit už jednou provždy.
„To máš sice pravdu, ale hlavní důvod je ten, že GECK nemáme“. Správce se pousmál.
„Nemáme? To přece neni možný, profesor Myron nám řekl, že každý Vault má GECK“. Tázavě jsem hleděl na Mcqueena a čekal nějaký druh šokující odpovědi.
„My ho nemáme z jednoho zcela prostého a logického důvodu. Před válkou firma Vault-Tec sice řekla, že každý Vault bude mít vlastní GECK, ale postupem času byli jejich finance skoro nulové a nemohli si dovolit investovat tolik peněz do těchto malých kufříků. Byli strašně drahé, radši postavili další Vaulty“. Tahle informace byla opravdu šokující, myslel jsem, že každý tenhle „bunkr“ má svojí instantní rajskou zahradu, aby lidé mohli zkusit po pár letech začít nový život. Ale jak to vypadá, slavná předválečná firma Vault-Tec nechala pár Vaultů na holičkách.
„Tak to jsem nečekal, je divný, že by tak obrovská korporace s podporou Americké vlády neměla dostatek financí na vytvoření všech GECKů“.
„Divné to možná je, ale mi na tom nic nezměníme. Jestli tě to uklidní, náš výzkumný tým chodí dvakrát do měsíce na povrch zkoumat tamní život“. Zvláštní, že správce tyhle výpravy vůbec povolil.
„A zjistili jste něco? Je tam nějaká forma života? A co lidé, přežil někdo?“. Netrpělivě jsem ze sebe vypouštěl jednu otázku za druhou.
„Uklidni se Johny, bohužel ti k tomu nemohu nic říct, záznamy ohledně našich průzkumů jsou přísně tajné a žádný člen Vaultu nemá pravomoc do těchto složek nahlédnout“.
„Se vší úctou pane, nemůžete nás přece nechat žít v nějakých iluzích a představách o tom, jak to tam venku vypadá, máme právo se to dozvědět“. Snažil jsem se být neústupný a zachovat si chladnou hlavu. S tímhle přístupem se snad dostanu dál, než kdybych tady na něj začal řvát a nadávat.
„Vy nemáte žádná práva!“. Bouchnul rukou do stolu a vyskočil z křesla.
„Všichni jste pod mojí kontrolou a budete dělat co já řeknu! Já jsem správcem celého Vaultu, to mně byl přidělen tenhle důležitý úkol. Musím Vás ochránit za každou cenu“, žilka na jeho čele začala agresivně pulzovat. Moc, kterou byl obdařen mu nejspíš stoupla do hlavy.
„To je sice hezký, ale nemůžete tady přece držet lidi, kteří tady být nechtějí!“. Zloba, která se ve mě během té chvilky nahromadila se mi hnala celým tělem. Zatnul jsem pravou pěst abych jí aspoň trochu ventiloval.
„Já si tady budu dělat co chci, to já tady rozkazuji! A pokud mi budeš dál odporovat tak tě nechám zavřít!“. Oba jsme byli rozčílení, ale ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Dalších pár vteřin jsme mlčeli a mně se hlavou honilo tolik myšlenek, že jsem skoro nemohl logicky uvažovat.
„Dobrá. Jak tak koukám, není tady žádné východisko ohledně opuštění Vaultu“. Dlouho mi trvalo než ze mě tahle věta vypadla, ale nemění to nic na tom, že Mcqueenův názor nesdílím.
„Výborně“, správce si sednul do svého obrovského křesla.
„Jsem rád, že jsme se domluvili. Abys věděl, že nejsem žádný tyran, tak na tuto naší malou roztržku zapomenu, pokud přestaneš myslet na odchod z Vaultu a nebudeš to dále řešit“. Nezbývalo mi nic jiného než opět se správcem souhlasit a lhát mu do očí o tom, že tohle téma už řešit nebudu.
„Domluveno, omlouvám se za tento nepříjemný rozhovor pane“. Pořád jsem tam stál před jeho velkým dřevěným stolem a zubní křeny mi pracovali na plné obrátky.
„V pořádku, nic se nestalo Johny. Můžeš jít“. Mcqueen se opět zahleděl do záznamů, které si četl před tím než jsem ho rozzuřil.
Zloba, rozčílení, hněv a vztek. Všechny tyto emoce se ve mně vařily jako by měli každou chvíli vybuchnout. Ve svém pokoji jsem vzteky poškodil skříň. Potom jsem se řádně jako správný občan Vaultu snažil dovolat přes Intercom údržbě, abych je mohl o mém jistém problému informovat. Mezitím co jsem čekal, než se z přístroje ozve nějaký člen údržby, jsem rozkopal koš.
„Tady údržba, co potřebujete?“, ozval se chraptivý a rozespalý hlas z Intercomu.
„Omlouvám se, že jsem Váš probudil, měl jsem předpokládat, že okolo poledne normální pracující lidé teprve vstávaj“. Zněl jsem sarkasticky a bylo poznat, že jsem opravdu naštvaný.
„V pořádku, co teda potřebujete?“. Technik se snažil mému výstupu nevěnovat pozornost.
„Nejde mi počítač“, zaprskal jsem do mikrofonu.
„A co přesně Vám na něm nejde?“
„Monitor“. Když si z něj udělám malou legraci, aspoň se trochu uklidním.
„Aha, a píše to nějaké chybné hlášky nebo je úplně tmavá obrazovka?“, dumal servisní technik.
„Nic to nepíše, jak by taky mohlo. Monitor leží uprostřed mého pokoje“. V duchu jsem se zasmál a vzpomněl si, jak jsem před chvílí rozčílením vytrhoval monitor ze zdi.
„Jo takhle, to nic, já Vám potom přinesu nový, ale až k večeru jestli to nevadí“. Ten chudák byl asi hodně vystrašený, normálně se musí každý technik snažit určitý problém vyřešit co nejdříve. Tenhle si patrně řekl, že jsem nějaký psychopat a že bude lepší přijít později až se uklidním. Nehezky jsem se s technikem rozloučil a po pár minutách se svalil na postel a vyčerpáním usnul s vědomím, že jsem se ve Vaultu narodil a taky i umřu.


„Johny vstávej! No tak, vzbuď se!“, probudil mně silný a pronikavý hlas.
„Sakra prober se chlape!“. Pootevřel jsem jedno oko a spatřil jak vedle mé postele stojí Mathias a za ním Karin.
„Co? Co se děje?“. Na takové brutální probuzení nejsem zvyklý, aby na mě někdo křičel, když se mi zdál tak krásný sen. V tom snu jsem byl u správce Mcqueena a mlátil jsem do té jeho hloupé hlavy obuškem naší ochranky.
„Vault byl napaden, musíme se ihned schovat!“.
„Napaden? Jak napaden, kým?“, seděl jsem na posteli a nevěřil vlastním uším.
„To nevíme, ale je to tak pět minut co se dostali přes hlavní bránu, nemáme moc času, na naše patro se dostanou za chvilku“. Karin byla nervózní a mluvila tak rychle, že jsem zachytil každé druhé slovo.
„To neni možný, nic se nedostane přes hlavní bránu, to prostě nejde!“
„Je to tak, vezmi si to nejdůležitější co potřebuješ a mizíme“. Mathias se snažil být klidný ale moc mu to nešlo. Kdo by taky v této situaci byl klidný, někdo napadl náš Vault, proniknul dovnitř a já to málem zaspal! Jediná možnost jak se sem dostat je výbuch atomové bomby v extrémní blízkosti a šanci na to, že by uspěla jsou jenom dvě procenta. Byl jsem tak vystrašený, že jsem nevěděl co mám dělat. První co mě napadlo byl Pip-Boy. Když jsem ho měl na ruce, vytáhl jsem svojí koženou bundu a vběhl na chodbu, kde na mě čekal Mathias s Karin.
Rudé blikající světla, lehký dým a popadané věci kam jsem se podíval. Tak vypadala chodba na šestém podlaží jak jsme jí neznali.
„Kde sou vlastně ostatní? Co Jákob?“. Pohleděl jsem na Mathiase a čekal to nejhorší.
„Běžel pro ostatní, už tady měl být, řekli jsme si, že se sejdem tady“, srdce se mi trochu uklidnilo a netrpělivě jsem se rozhlížel okolo sebe. Chvilku jsme čekali a mezitím jsme poslouchali jak z rozhlasu vychází jedna věta zaseknutá do smyčky. „Vault napaden, pohotovostní režim, ostraha ať se ihned dostaví do prvního patra, toto není cvičení!“. Robot nám tuto větu zopakoval ještě třikrát a už jsme viděli jak k nám dobíhá Jákob a za ním další dvě postavy. Když dorazili tak jsem rozpoznával kdo to je. Kluk a holka, neznal jsem je jménem, jenom od vidění v baru, nejspíš Jákobovy kamarádi.
„No to je dost, že jste tady!“. Karin se chudák třásla a nevěděla co dělat, tak aspoň pečlivě kritizovala.
„Nemohl jsem je najít, co teda budeme dělat?“. Jákob se opíral levou rukou o stěnu a dodýchával ten maratón co před chvilkou absolvoval.
„Karin měla nápad, řekni jim to“, pohleděl Mathias na Karin tak nervózně, jako kdyby kontroloval čísla v loterii.
„Táta má pod stolem v pracovně tajnou skrýš, můžeme se tam schovat“
„Dobrej nápad, ale co všichni ostatní?“. Rozhlížel jsem se na pět postav co stáli okolo mě a čekal kdo dřív odpoví.
„Musim za tátou, nemůžu ho tady nechat!“. Jákob byl odhodlaný stejně tak, jako Mathias.
„Já taky, musim najít rodiče“. Koukal jsem na oba dva a nevěděl co říct. Kdo napadl Vault? Jak se dostali vlastně dovnitř a hlavně, kde teď jsou? Jestli se dostali dovnitř tak je ochranka nezadrží ani omylem. Obušky a lehké zbraně nezastaví toho kdo se dostal přes hlavní bránu.
„Dobře tak jděte najít...“. V tu chvíli se otevřeli dveře výtahu na konci chodby, otočili jsme se jako jeden muž a začali mžourat. Skoro dvou metrová mohutná postava v nějakém druhu brnění. Neměli jsme páru kdo to je, ale jeho obrovská zbraň nám napovídala, že nepřichází v míru. Pořád jsme tam stáli jak solné sloupy. Muž udělal dva kroky naším směrem a vyšel z výtahu. Byl od nás necelých dvacet metrů, žárovky na stěnách se rudě točily a všichni jsme čekali co se bude dít. Bylo nám jasné, že musíme utéct. Pokud zůstaneme stát, zabije nás, ale jestli se dostaneme do správcova krytu, můžeme přežít. Dva metry za námi byla odbočka k servisním výtahům, kromě techniků jsme je nesměli používat, jenom v nouzových případech. Teď je podle mě ten správný čas, kdy se mají doopravdy použít.
Výtahový muž se rozešel k nám a já pomalu šeptal ostatním, že na „tři“ musíme zdrhnout do vedlejší uličky. Snad mě každý slyšel.
„Raz, dva…tři!“. Otočili jsme se a vyběhli opačným směrem. Našemu novému návštěvníkovi se to zjevně nelíbilo a začal po nás pálit laserem. Byl ale odlišný než jsme měli my. Naše zbraně byly jedno-paprskové a měly dlouhý interval mezi jednotlivými výstřely. Zato tenhle byl o hodně pokročilejší, tři lasery najednou a během další vteřiny už pálil znova. Nevýhoda byla, že se s jeho zbraní podstatně hůře mířilo, nejspíš není stavěná na tak velkou vzdálenost. Štěstí stálo na naší straně a všichni jsme zaběhli do vedlejší chodby. Měli jsme namířeno přímo k servisním výtahům a slyšeli, jak se výtahový muž pomalu ale jistě začíná rozbíhat. Zas tak rychle mu to nešlo s tím, co měl na sobě. Doběhli jsme k výtahům a agresivně mačkali přivolávač. Nastoupili jsme a škvírkou dovírajících se dveří viděli jak na konci uličky stojí mohutný maniak a kouká na nás.
„Co to sakra bylo?“
„Tak to fakt netuším“, rozklepaně jsem odpovídal Jákobovi.
„Ať to bylo cokoliv, musíme se dostat do správcovy skrýše, na nic jiného teď neni čas“. Mathias měl pravdu, deset minut jim stačilo aby se dostali do našeho patra, dalších pět by nás mohlo stát život.
„Ale co táta? Nemůžu ho tam nechat!“
„Já vim Jákobe, ale jestli se tam vrátíš, zabijou tě“. Nevím jak mu to mám vysvětlit. Jeho otec je jediný koho má, ale pokud tam půjde, už ho nikdy neuvidím.
„To přece nejde, je to můj otec! Potřebuje pomoc!“. Atmosféra začala houstnout, právě jsme projížděli deváté podlaží.
„Já tam mám taky rodiče, všichni máme. Jestli se tam ale vrátíme, tak nikdo z nás nepřežije. To by určitě nechtěli!“. Mathias se mi snažil trochu pomoc Jákoba přesvědčit, i když se s tím ostatní nechtěli smířit. Hádali se tam do té doby, dokud nám hlas z mikrofonu neohlásil, že jsme na čtrnáctém podlaží.
Najednou bylo ticho. Na chodbě opět blikala rudá světla a hlas nám oznamoval, že náš Vault byl napaden. Pomalým krokem jsme se vydali temně rudou uličkou. Po dlouhé a strachy prožité minutě jsme došli ke dveřím správce Mcqueena. Karin otevřela a pustila nás dovnitř.
„Zavřete dveře, ale nezamykejte, já zatím otevřu ten poklop“. Karin už stála u počítače a něco tam mačkala. Zavřel jsem dveře a řekl jsem si, že to je chytré nezamykat. Když zjistí, že jsou zamčené dveře tak displej Intercomu jim řekne, že zevnitř. To by bylo hodně podezřelé. A kdyby náhodou někdo přežil a znal tuhle tajnou skrýš, budeme jedině rádi.
„Hotovo“, Karin se otočila od počítače a všichni jsme zírali na ten obrovský stůl. Podlaha se začala rozjíždět a stůl se rozdělil na dvě části. Prošli jsme vchodem ve tvaru kola a pod schody aktivovali vypínač. Vše se začalo skládat do původního stavu a nás obklopila tma.
Na Pip-Boyi jsem našmátral světlo a začal se rozhlížet okolo sebe. Byla to místnost o rozměrech 5x5 metrů se třemi židlemi, stolkem a pěti postelemi. Sedl jsem si na židli a úplně odrovnaný koukal na podlahu.
„Našel jsem tu jídlo a pití, bude nám stačit tak na tři dny“, podíval jsem se na Mathiase, který stál u menších skříněk v rohu místnosti.
„To je skvělý, hlavně, že jsme tam nechali naše rodiče a ostatní!“. Jákob se právem rozčiloval a já si říkal, že teď jsem na tom nejlépe patrně já.
„Hlavně se musíme uklidnit, určitě teď nepolezeme nahoru. Musíme počkat“, chtěl jsem zabránit tomu, aby se to tady nezačalo hádat.
„Tobě se to řekne, počkat. Ty nemáš nikoho! Žádnou rodinu a ještě k tomu…“ Jákob se odmlčel. Trochu jsem pokýval hlavou a začal si hrát s Pip-Boyem.
„Omlouvám se, ujelo mi to“
„To nic Jákobe, máš pravdu. Nikoho nemam kromě Vás. Ale jsem si jistej tím, že pokud teď vylezeme ven, tak se sem dolu, už nikdy nevrátíme“. I kdyby chtěl, nedovolil bych, aby šel nahoru. V chvílích jako jsou tyhle musí člověk zachovat chladnou hlavu, zanechat si racionálního uvažování a zdravý rozum. Bohužel, většinou nás ovlivní city k ostatním. Ani si nechci představit co teď ostatní musejí prožívat. Čekat v zavřené místnosti s myšlenkou, že nahoře naši nejbližší potřebují pomoc.
Po čtyřech hodinách neustálého ticha a pár prohozených slov jsem si lehnul na postel a snažil se usnout. Stejně teď nemohu nic udělat. Pokud vylezeme, zastřelí nás nebo nás někam odvedou. Nejlepší bude počkat do dalšího dne. Uvidíme co nás tam bude čekat.



Další den brzo ráno jsme se dohodli, že se konečně podíváme jak to tam nahoře vypadá. Karin otevírala tajné dveře a já se opět připravoval na nejhorší. Potichu jsme vylézali z úkrytu a seřadili se u východu správcovy kanceláře.
„Půjdu první“, zastavil mě Mathias.
„Ale dávej pozor, nemáme se jak bránit“. Pošeptal jsem a uvědomil si že nemáme žádné zbraně, žádnou tyč nebo rouru. Prostě nic, jenom holé ruce. Nevím proč do té tajné místnosti nedali aspoň nějaké vybavení.
Mathias lehce otevřel dveře, na chodbě pořád blikalo červené světlo. Viděli jsme až k výtahům, ale nikdo nikde nebyl, ani stopy po střelbě. Mathias se plížil podél pravé zdi, po chvilce co dorazil na konec, nám dal znamení, že vzduch je čistý. Nastoupili jsme do výtahu a řešili kam pojedeme. Po pár teoriích a úvahách jsem zmáčkl šesté patro. Domluvili jsme se, že bychom tam mohli začít náš malý průzkum. Vyšli jsme na chodbu a na hlavní křižovatce vymýšleli co dál.
„Měli bychom se rozdělit“, navrhl jsem. Aspoň ten náš průzkum bude rychlejší a budeme moci odsud hned vypadnout.
„Myslíš, že to je dobrej nápad?“
„Teď opravdu nevím co je a co není dobrej, nápad Jákobe. Rozdělil bych se po dvou, když je nás šest“.
„To zní rozumně, a co dál?“. Mathias už byl mnohem klidnější, nejspíš se smířil s tím, že nikdo kromě nás nepřežil.
„Půjdeš s Jákobem Mathiasi, já půjdu s Karin a vy dva půjdete spolu“. Svá jména už mě ty dva říkali dole v úkrytu, ale nějak jsem to vypustil z hlavy.
„Já bych se šel podívat do skladu, vzít si nějaký zbraně ať tady pořád nechodíme neozbrojeni“.
„Dobře Mathiasi. Vemte co budete moc, já a Karin půjdeme do řídícího centra, podívám se jestli něco najdu na záznamech z kamer. A vy se podívejte do lékařského střediska, vezměte co nejvíc léků a jídla. Za 10 minut se sejdeme tady“.
Všude bylo ticho, usoudili jsme, že naši nevítaní hosté už dávno odešli. Jinak bychom se ani nerozdělovali.
Zastavili jsme na desátém patře a vydali se do řídícího centra. Všude byl opět klid, blikající žárovky, bzučení počítačů, kromě těch žárovek nic neobvyklého. Dlouhá táhlá chodba se zdála být nekonečná. Po dvou minutách neustálé chůze jsme byli na místě. Velká zaoblená místnost se spoustou monitorů podél zdi. Bylo jich tam deset.
„Karin, poohlédni se po nějakých poznámkách nebo záznamech“. Musel jsem jí odlákat od monitorů za každou cenu. Nevím co tam sice uvidím, ale nečekám nic dobrého. Přetáčel jsem všechny záznamy z kamer, chvilku před tím, než mě Mathias vzbudil. Jako první jsem si vybral kameru, která směřovala na bránu Vaultu. Obrovské a masité kulaté dveře s číslem třicet osm. Odhadem mohly mít tak čtyři metry na výšku a necelé tři metry na šířku. Zajímalo by mě jak se přes ně dostali, a kdo to vůbec byl.
Po pár vteřinách k vratům přišel správce s ochrankou. Začali otvírat dveře. Dvou metrové gorily ve futuristické černé zbroji napochodovali dovnitř. Byl tam taky nějaký velitel, necelou minutu se bavil se správcem. Mcqueen začal dělat nějaká divoká gesta. Ten druhý mezitím vytáhl pistoli a zastřelil ho. Dívat se na to, jak lehce pronikly do našeho Vaultu je opravdu strašné, ani nevím co jim řekli, aby je vylákali ven. Když jsem prohlížel další prostory Vaultu skrz kamery, nikoho jsem nenašel. Jediné co jsem zahlédl byla mrtvá ochranka, nebo spíš sedm členů ochranky. Vypadá to, že ostatní někam odvedli. Aspoň nějaké dobré zprávy za poslední dva dny. Můžou pořád žít, třeba je i najdeme.
„Našel si něco?“, zeptala se mě Karin.
„Když jsem koukal po celém Vaultu, našel jsem jenom zavražděnou ochranku na různých patrech. Vypadá to, že ostatní někam odvlekli“.
„Opravdu? Takže máme naději, že je najdeme? Doufám, že je otec v pořádku“. Musel jsem to říct, nebudu jí lhát a určitě jí nenechám žít v omylu, že její otec pořád žije.
„Víš Karin, musím ti něco říct“. Nevěděl jsem, jak mám pořádně začít.
„Co se děje Johny?“
„Tvůj otec. On je… je mrtvý, mrzí mě to Karin“
„Co? Neee! To nemůže být pravda!“. Karin se rozbrečela a po chvilkovém šoku mi spadla do náručí, chudák, celá se chvěla. Na útěchy nějak nejsem, nevěděl jsem co říct. Tak jsem tam jenom stál, objímal jí a mlčel.
„Chci vidět ten záznam Johny, prosím“. Moje obavy se vyplnily. Jedna z nejhorších věcí je, když vidíte smrt někoho na kom vám nejvíce záleží.
„Radši ne, věr mi. Už na tom nic nezměníš“.
„Já to musím vidět, aspoň to!“. Karin byla celá uplakaná a já si opět nevěděl rady. Nesnáším tyhle situace.
„Dobře“. Zavedl jsem jí k monitoru a začal přehrávat záznam. Mezitím co se dívala na smrt vlastního otce, jsem stahoval veškeré informace ohledně Vaultu 38 do Pip-Boye.
Během pěti minut jsem nesl Karin k výtahům. Nebyla schopná ani chodit. Zmáčkl jsem šesté podlaží.
S ostatními jsme se sešli na domluveném místě, už tam na nás čekali.
„Kde sakra jste? Máte tři minuty zpoždění!“. Vykřikl Mathias
„Klid, máte všechno pro co jste šli?“. Rozhlížel jsem se a pozoroval, jak každý drží narvané pytle.
„Jo, probereme to radši potom, co říkáte? Měli bychom zmizet“. Jákob měl na zádech velký batoh a v ruce hnědý plátový pytel.
„Dobře, jdeme odsud!“. Zavelel jsem. Utíkali jsme dlouho chodbou, která byla pokryta rudým poplašným světlem. Nervózně jsme stáli ve výtahu, já mačkal první patro a Karin neustále plakala.
„Co se děje?“, ptal se Mathias.
„Nech to bejt. Potom..“. Klidným hlasem jsem se ho snažil odradit od dalších otázek.
Vylezli jsme a zahlídli tři ležící těla u hlavního vchodu. Věděl jsem, že jedno z nich je tělo správce Mcqueena, a zašeptal Mathiasovi, ať Karin pořádně chytne. Naštěstí mu to rychle došlo a podával mi dva pytle, které nesl. Pravou rukou chytl Karin okolo ramen a začal jí uklidňovat. Určitě mu to půjde lépe než mně, pomyslel jsem si. Míjeli jsme ležící těla a procházeli mohutnými dveřmi Vaultu. Poprvé jsem je viděl otevřené, byli tlusté dva metry.
Stáli jsme před Vaultem a koukali dovnitř. Popošel jsem k terminálu vedle dveří a zablokoval vstup. Jiskry a skřípání železa doprovázely zavírání masitých dveří, které se začaly pomalu šroubovat do zakonzervovaného stavu. Rudá kontrolka před Vaultem se přestala točit a blikat.
„Jdeme?“. Podíval jsem se na ostatní a vyčkával. Konečně spatřím denní světlo, čerstvý vzduch a krajinu. To byli první myšlenky co mě napadaly, když se obrovské kulaté dveře zavřely a vše utichlo.
„Jo, uvidíme, co nás tam bude čekat“. Mathias stále držel ubrečenou Karin a všichni jsme malým tunelem vycházeli ven. Na konci byli užší dřevěné dveře, skrz škvírky a dírky po vypadaných sukách jsme viděli pronikat světlo. Otevřel jsem a vyšel ven.
Slunce mě náhle tak intenzivně oslnilo, že jsem se zastavil. Měl jsem tak rozmazané vidění, že jsem ztratil rovnováhu. Během chvilky si moje oči na první střet s denním světlem zvykly. Začal jsem se rozkoukávat a podíval se před sebe, nevěřil jsem vlastním očím. Ten pohled byl neuvěřitelný.

Kapitola druhá: Pustina

Vchod našeho Vaultu byl vestavěn do skály. Podle toho co jsme věděli o ostatních Vaultech tak byly sice postaveny v podzemí, kvůli bezpečnosti, ale vchod byl vždy určitým způsobem schovaný. Jeden Vault měl vchod ve sklepení nějaké opravny aut, jiný zase ukrytý pod historickým muzeem a nebo prostě v nějaké jeskyni. Bylo to různé, nikdy ale ne na povrchu.
Na sever od nás byly v dálce vidět rozbořené budovy a továrny starého světa, popraskané silnice, zdemolovaná a ohořelá auta. Vítr mne šlehal do tváře a sluneční paprsky oslepovaly. Kamkoli jsem se podíval, všude bylo to samé. Půda byla vyschlá, popraskaná a lehce pískovitá. Dokonalá pustina, pomyslel jsem si. Vše bylo díky velké katastrofě roku 2077 zničeno a zpustošeno. Jediné co jsme se dozvěděli o Velké Válce bylo, že to začalo dvacátého třetího října. Bohužel nikdo neví jestli bomby vypustila první Čína nebo Amerika. Já se narodil o šedesát let později.
„To je strašný, myslíte, že někdo přežil?“. Jákob se rozhlížel a byl stejně zoufalý jako ostatní.
„Netušim, ale radši vyrazíme“. Říkal jsem si, že do dvou hodin zapadne slunce. Aspoň něco jsme se na přednáškách naučili.
„Ale kam? Nemůžeme přece cestovat a přitom nevědět kam jdeme“.
„Já vim Karin. Musíme se někde utábořit, hlavně daleko odsud“. Podíval jsem se na část zprávy od průzkumnického týmu co chodil na povrch. Psali, že po šesti hodinách směrem na jih našli osadu. K naší smůle se neodhodlali jí blíže prozkoumat, takže jediné co víme je přesná poloha. Na Pip-Boyi jsem naťukal cíl cesty, kdybychom náhodou sešli z našeho směru, on nás na to hned upozorní.
„Nic jiného nám asi nezbývá, tak jdeme“. Povzdychl Mathias.
Necelých deset kilometrů, dvě hodiny cesty a všudypřítomná pustina. Před námi byl rozbořený dům. Měl půl střechy a vysklená okna. Na první pohled by to bylo ideální místo na nocleh. Po bližším prozkoumání to nebude zas tak útulné. Děravé palubky, hnijící dřevo a vedle v místnosti byla dokonce probořená stěna.
„Na nic lepšího teď nemáme“. Theodor se snažil o vtip, nikdo na to ale neměl náladu. Hodil batoh na děravou postel a začal zírat z okna. Po fyzicky náročnějším cestování jsem si konečně zapamatoval jména těch dvou. Theodor a Rosemary.
„Zkontrolujeme zásoby a někdo by měl jít přes noc na stráž“.
„Johny má pravdu. Půjdu na tu rozpadlou půdu nahoře a budu hlídkovat. Zatím se podívejte co jsme vlastně v tom spěchu sbalili“, ozval se Mathias a vzápětí vytahoval z batohu pistoli o ráži 10mm. Kývl jsem na něj a přešel k hnědým ošoupaným batohům, které se válely uprostřed zatuchlé místnosti. Byly čtyři, polovinu jsem podával Jákobovi a sledoval, jak Mathias jde pomalu po ztrouchnivělých schodech. V jednom batohu bylo lékařské vybavení a v druhém nějaké zbraně a munice. Theo a Rose toho vzali poměrně dost. Tři malé lékárničky, pár pilulek Rad-X, sedm balíčků Rad-Away, prášky na bolest hlavy a necelých deset stimpaků. Nejdůležitější byli právě stimpaky, je to injekce naplněná léčebnými a stimulačními chemikáliemi. Funguje to na bázi červených krvinek, urychlí to jejich chod, takže pokud budete mít prostřelenou nohu skrz na skrz, červené krvinky to za pomoci stimpaku během pár minut zacelí. Samozřejmě musíte být v klidu. Po pečlivém shlédnutí prvního batohu jsem se vrhl na druhý. Byli v něm menší zbraně. Jedna pistole 10mm, druhou si vzal Mathias, jeden revolver .44 Magnum a menší samopal. Na dně jsem ještě našel rozsypané nábojnice více druhů, skoro jsem nepoznal, které do jaké zbraně patří.
„Mám tady pár granátů, šest balíčků nábojnic 10mm a lékařský věci, ale moc jich není“. Jákob položil oba batohy ke zdi a ulehl na proděravěnou postel.
„Mohlo to bejt lepší, ale aspoň něco“, ustlal jsem si na podlaze a dal si pod hlavu koženou bundu. Byl jsem vyčerpaný. Theo si sednul do křesla, které nebylo v tak dezolátním stavu. Rose si s Karin lehli na jednu postel, byla to ta nejlepší, která tady byla. Tenhle pokoj byl docela divně řešený. Nepoznal jsem jestli to byl obývák nebo ložnice. Jedna menší postel a jedna manželská, televize a gauč. Těm, kterým to patřilo, měli nejspíš „jiný“ vkus.
Dírou ve stropě a ve střeše jsem se koukal na černé, čisté nebe. Do plic mě pronikal pravý nefalšovaný vzduch a já začal být klidnější. Poprvé za celý svůj život jsem se dostal ven, na povrch. Moje touhy a nejbláznivější sny se konečně začaly plnit.


Je šest hodin ráno. Pronikající paprsky skrz děravé dřevo domu, mě začaly hladit po tváři. Probudil jsem se a potichu vyrazil po ztrouchnivělých schodek na půdu.
„Dobré ráno“, pohlédl na mě Mathias.
„Dobré, nejsi unavený?“
„Trochu, ale při tom adrenalinu a myšlenkách ani nemam chuť spát“. Vypadal celkem ztrhaně, ostatně jako mi všichni.
„To chápu, dojdem do té osady a uvidíme co dál. Pokud budou přátelští dáme si pár dní oraz a vše proberem“. Doufal jsem, že to nebudou divoši, kteří po nás hned nezačnou házet kameny.
„Snad to bude v pohodě“.
Z malé pomačkané krabičky jsem vytahoval dvě cigarety. Svojí jsem si zapaloval a druhou podával Mathiasovi. „Cigaretu?“.
„Víš, že nekouřim..“, pohlédl na vycházející slunce a znaveně vydechl.
Po pár minutách konverzace o budoucích plánech a vykouřené cigaretě jsem sešel dolů a začal budit ostatní. Když se všichni probrali a sbalili těch pár věcí co jsme měli, mohli jsme vyrazit dál. Opouštěli jsme naše noční přístřeší a pokračovali směrem na jih. Během dlouhých pěti hodin jsme ušli devatenáct kilometrů, a narazili na tamní osadu.
Krčili jsme se za kouskem skály a sledovali dvě postavy u menší brány. Bylo to spíš městečko než osada. Polorozpadlé baráky obklopené plechovými stěnami tvořící zeď. Ty dva budou asi hlídači, pomyslel jsem si.
„Aspoň víme, že někdo přežil“, pronesla Rose.
Po diskuzi o tom, jestli tam žijí přátelští lidé nebo nějací divoši, jsme se domluvili, že to nejlépe zjistíme, když se půjdeme podívat blíž. Vylezli jsme zpoza skály a vydali se k hlavní bráně. Stráže už nás spatřili a okamžitě na nás namířili zbraně. Mathias nervózně svíral pistoli na svém pravém boku.
„Klid, to nějak zvládnem“, zašeptat jsem.
„Co jste zač a co chcete?“. Zeptala se stráž. Ušmudlaný hlídač v divné kožené zbroji na nás hleděl spolu se svojí puškou.
„Nechceme žádný problémy, jenom hledáme místo na pár dní“. Nejspíš jsem to neřekl moc důvěryhodně, protože jeho puška začala mířit jenom na mě.
„Vy nejste nájezdníci?“. Zeptal se ten druhý.
„Nájezdníci? Nejsme, vypadáme tak?“, trochu uraženě jsem se mu díval přímo do očí. Nevím co přesně nájezdníci dělají, ale asi to nebude nic hezkého.
„Hm, nevypadáte tak, to je fakt. Pust je dovnitř Butchi“. Ten druhý pohlédl na svého kolegu, kterému se to zjevně nelíbilo.
„Já ti nevim, nějak se mě nelíběj, seš si jistej?“. Vypadal, že nemá rád cizince.
„Nejsem si jistej, ale aspoň nevypadají jak nějací vrazi“. Mezitím co se tam ty dva dohadovali jsem si prohlížel bránu. Pět metrů pokračovala ulička a po stranách byla zeď z kovových plotů. Na konci byl starý, nejspíš školní, žlutý autobus. Stál podél ohrady a dokonale blokoval cestu dovnitř. Jsem zvědavý jestli je opravený, třeba i jezdí.
„Tak běžte, ale žádný problémy!“. Butch na nás výhružně mířil jeho puškou.
Poděkovali jsme a pomalu se přesouvali dovnitř.
„Jo, a vítejte v Sand Rock“, zavolal na nás ten milejší.
Stál jsem u autobusu a nevěděl co mám dělat. Prokopaný a odřený bok dvou tunového šrotu nás nechtěl pustit dál.
„Hned ho odsunem, vydržte. Pohněte se vy lemry líný“. Ozval se hlas na druhé straně a žlutý kolos začal pomalu couvat. Něco ho táhlo, motor neběžel. Půl metrová mezera nám stačila abychom se protáhli dovnitř. Seskupili jsme se a zahlédli dvě divné dvouhlavé krávy, byli zapřáhnuté za konec autobusu. Zírali jsme na ně a nevěřili vlastním očím.
„Koukáte jako byste nikdy neviděli brahmíny“. Promluvil k nám ženský hlas. Odtrhnul jsem pohled od zmutovaných krav a spatřil slušně upravenou mladou ženu s rudými dlouhými vlasy.
„Zdravim, ještě bohužel ne. To jim udělala radiace?“. Zeptal jsem se trochu horlivě.
„Cože? Vylezli jste teď z Vaultu nebo co?“. Žena se začala smát. Snažili jsme se tvářit neutrálně, ale podle oblečení by musela být slepá.
„Počkat, vy jste fakt vylezli z Vaultu, že jo? No to mě podrž“. Rudovláska začala mít vyděšený výraz, udělala pár kroků vpřed a začala mně tahat za ruku.
„Rychle, musíte pryč, než to někdo zjistí“.
„Co? Proč? Co se děje?“, odporoval jsem, ale marně.
„Vysvětlím vám to, pojďte, prosím“.
Táhla mě podél ohrady, až jsme se zastavili u jednoho šedivého baráku. Ostatní nás zmateně dobíhali. Budova nebyla zas tak v mizerném stavu. Střecha byla celá plechová, okna sice byla rozbitá, ale byli tam dřevené okenice. Dokonce jsem na první pohled nenašel ani díru ve zdi.
„Dovnitř, rychle“. Potichu zakřičela rudovláska, její jméno jsme pořád neznali. Vtrhli jsme dovnitř budovy a vůbec nevěděli co se děje. Stál jsem uprostřed útulně zařízeného pokoje. „Co se tady sakra děje“, zaklel jsem.
„Hlavně klid, kdyby vás tady někdo viděl, měli by jste průšvih“.
„Průšvih? O čem to mluvíte?“. Ničemu jsem nerozuměl. Hlavou mně projíždělo tolik myšlenek, že jsem ani nevěděl kolik je hodin.
„Lidé tady jsou jak supy, pokud by viděli, že máte na sobě uniformu toho vašeho Vaultu, tak by vás tady ukamenovali. Pochopte, žili jste tam spoustu let v bezpečí, nejste nijak poznamenaní. Ale lidé co žijou venku se každý den snaží přežít“. Konečně se tady někdo rozpovídal, netrpělivě jsem očekával pokračování.
„Co by nám přesně udělali?“ zeptala se Karin.
„Nic vážného. Nemusíte se bát, že by vás chtěli třeba zabít, ale spíš by vás okradli a nebo zmlátili. Závist je strašná věc“. A to jsem si myslel, že se nám může stát něco horšího.
„Aha, no tak my radši půjdem“. Opatrně řekl Jákob.
„Počkejte, seženu vám aspoň oblečení. Jestli chcete, můžete tu nějakou chvíli zůstat“. Začínal jsem si říkat, že tady něco není v pořádku. Tahle „divoška“ nás rychle zachrání před ostatními obyvateli městečka, přivede nás do svého domu a chce nám dát nějaké „normální“ oblečení.
„Tak co po nás chcete?“, na rovinu jsem se zeptal a dodal seriózní výraz.
„Co chci? Nerozumím“. Pohlédla na mě rudovláska.
„Logicky. Přivedete nás do vašeho bytu a chcete nám pomoc i za cenu, že kdyby se to provalilo, tak ostatní lidé co tady žijou by k Vám nebyli tak milí jako dřív. Pokud tedy někdy byli“. Směle jsem čekal odpověď.
„Špatně jste to pochopili, chci vám jenom pomoc. Já po vás přece nic nechci, teda..“, odmlčela se.
„Teda co?“. Mathias se opřel o stěnu a vyčkával.
„Podívejte, můj otec je tady šerif. Je taky něco jako starosta, možná on by něco potřeboval, ale určitě vám nepomáhám jenom proto, aby jste potom vy pomohli jemu“.
„Bude lepší, když odejdem“. Začal jsem pomalu s ostatními mířit ke dveřím.
„Prosím. Chci vám opravdu pomoc. Zůstaňte aspoň pár dní, můžu vám poradit jak to v tomhle bláznivém světě teď chodí. Nějaká ta rada se určitě hodí“, pokračovala rudá hostitelka.
„Možná má pravdu, jsme venku pár hodin. Nevíme co nás čeká a už vůbec, co budeme dělat dál“. Opět jsem musel dát Jákobovi za pravdu. Na povrchu jsme opravdu jenom pár hodin. Potřebujeme někoho kdo zodpoví naše otázky, a není jich málo. Co mě nejvíce tížilo bylo, kde jsou obyvatelé Vaultu a jestli vůbec žijí. Možná opravdu bude lepší tady zůstat, stejně nemáme kam jít.


Sedl jsem si na rozvrzanou postel a obklopil mně prach z madrace. Ve vydýchané místnosti bylo šero, sluneční paprsky prostupovaly jen přes skulinky dřevěných okenic. Atmosféra byla klidnější. Soustředěně a usilovně jsem se připravoval na otázku, kterou položím jako první.
„Jak se vlastně jmenujete?“. Bohužel, jsem se na nic důmyslnějšího nezmohl.
„Sheila, můžeme si tykat?“.
„Mě to problém nedělá, já jsem Johny“. Chvilku jsem se na ní koukal, a potom nechal ostatní, aby se navzájem představili. Po společenské audienci jsem začínal mít hlad. Došel jsem ke stolu, kde byly naše věci a začal se přehrabovat v batohu, ve kterém bylo jídlo.
„Tak Sheilo, můžeš nám něco říct o tomhle místě?“, zakousl jsem se do uměle vytvořeného ovoce.
„Jistě“, rudovláska se posadila na starou kancelářskou židli.
„Sand Rock založil můj dědeček, před více než padesáti lety. Měl karavanu se kterou cestoval celou pustinou a jednou se rozhodl, že je čas usadit se. Po prozkoumání zdejší oblasti zjistil, že na severu je váš Vault, ale nikdy s nikým nenavázal kontakt. Podle mě nevěděl jak, ani jestli jste vůbec chodili na povrch“.
„Průzkumnické týmy chodily ven, vědělo se o tomto městečku. Proto jsme vlastně tady“. Znovu jsem se zakousl.
„Cože? My jsme měli nějaké průzkumnické týmy? Proč si nic neřekl?“. Jákob na mě hleděl, jak kdybych mu vrazil dýku do zad.
„Dozvěděl jsem se to, když jsem stahoval všechna data ze správcova terminálu. Nechtěl jsem vás tim zatěžovat, chtěl jsem to probrat dneska“. Kdybych to začal řešit včera večer v tom rozpadlém domě, ani bychom neusnuli.
„To je jedno, potom to proberem. Kolik tady vlastně žije lidí?“, zeptal se Mathias.
„Moc ne, asi sto. Přesný počet nevím. Většina obchodních karavan, která jezdila skrz pustinu tady nakonec zůstala a vybudovala si tu nový domov. Bohužel hodně našich lidí umírá při obraně města“. Sheila zvážněla a trochu posmutněla, poměrně dobře uměla skrývat své emoce.
„Kdo na vás útočí?“. Mathias pokračoval v otázkách.
„Nájezdníci. Rabují, zabíjejí a kradou. Jsou jak zvířata, muže napichují na kůly a ženy znásilňují“.
„Hm“. Mathias se zamyslel a dál čistil svojí zbraň.
„A co jídlo? Pěstujete tady něco?“. Theo si vždy umí vybrat tu správnou dobu na dobře položenou otázku. Je to omezenec, nemám ho rád.
„Venku máme za městem plantáže na všechno možný, zkoušíme co se v těchto podmínkách udrží a normálně vyroste. To normálně berte s rezervou. Problém jsou ti nájezdníci, nedokážeme pořádně uchránit ani jednu celou úrodu“, odpověděla Sheila.
„Civilizace poklesla na tu nejnižší sociální vrstvu. Jak jinak. Nejlepší bude, když půjdeme ven a poohlédnem se. Můžeš nám prosím sehnat nějaký oblečení?“. Dokončil jsem otázku a utíral si pusu od uměle vytvořeného ovoce.
„Můžu, pro vás šest?“, podívala se na mě Sheila.
„Jenom pro mě a Jákoba“. Ostatní na mě koukali jako kdybych něco provedl.
„Co je?“, zeptal jsem se.
„Proč jen pro vás dva?“. Karin se na mně dívala a myslela si to nejhorší.
„Jen chci jít vyměnit nějaký zásoby a Jákob je takovej hezounek, že určitě ukecá lepší cenu. Vrátíme se do hodiny“. Pousmál jsem se.
V našem novém azylovém domě jsme netrpělivě čekali na návrat naší hostitelky. Samozřejmě proběhla debata o tom, jestli jí můžeme věřit. To bohužel nikdo neví, tak jsme to museli risknout. Když se vrátila, držela dva hábity. Jeden byl hnědý a druhý nazelenalý, oba byly totálně ošoupaný a špinavý.
„Tak tady to je“. Podávala nám naše nové oblečení.
„To si na sebe musíme vzít zrovna tohle?“. Uhasil jsem cigaretu a nevěřícně si prohlížel kus hadru.
„Nic lepšího nemám, můžete si zkusit něco koupit na tržišti“. Sheila si sedla na svoje oblíbené kolečkové křeslo a já si oblékal hnědý hábit na kombinézu našeho Vaultu, samozřejmě tak, aby nebyla skoro vidět. Jákob si smutně vzal svoje nové oblečení a odešel do vedlejší místnosti. Ponořil jsem se do nízkého křesla v rohu vedle okna, zaklonil hlavu a bezmyšlenkovitě zíral do stropu.
„Nééé!“. Hystericky zakřičel Jákob.
Lekl jsem se. Do mého mozku začaly vesele plout nové myšlenky, teorie a následky o jeho výkřiku, který jsme všichni dostatečně hlasitě slyšeli. V tom okamžiku jsem automaticky vylétl z otrhané sedačky a cestou do pokoje sebral ze stolu pistoli o ráži 10mm. Rozrazil jsem dveře vedlejší místnosti a vtrhl dovnitř.
„Co je?“, vykřikl jsem a svíral v ruce pistoli namířenou na vysokou, hubenou postavu v zeleném hábitu.
„Zelená? To si děláte srandu, já tu barvu nesnášim!“. Rozzuřeně odvětil Jákob, který se zrovna prohlížel v popraskaném zrcadle.
„Děláš si srandu? Přestaň blbnout a pojď!“. S naštvaným výrazem jsem zbraň odjistil a zasunul si jí za pas.
„To je vůl“, zasmál se Mathias a spokojeně se dál ládoval sýrovými oplatky.
Ukončil jsem menší pubescentní rozpravu o barvě oblečení a vyrazili jsme do ulic města. Zeptali jsme se pár kolemjdoucích a po deseti minutách, jedné hádce „kdo do koho strčil“ a rozšlápnutém brahmíním výkalu jsme byli konečně na místě. Tržiště bylo narvané lidmi. Chumly tlačících se obyvatel u stánků s oblečením a jídlem až po obchody s lékařským vybavením.
„Co teď?“, povzdychl Jákob.
„Sheila řikala, že platidlo jsou tady zátky, tak zkusíme věci, které nepotřebujeme vyměnit, za ně“. Mezitím jsem se koukal do batohu a přemýšlel co prodat.
„Hlavně co koupit, nejspíš tady funguje i výměnný obchod“. V Jákobových očích jsem zahlédl jiskru. Vypadá to, že se v krátké budoucnosti chce dohadovat s nějakým chudákem o ceně lepšího oblečení.
„Jídla máme celkem dost, chtělo by to nějaké zbraně a medikamenty“.
Lehkým krokem jsme došli k obchodu s názvem „Rychlá oprava“. Vyšší kovový pult, kde ležely otevřené lékárničky, lahve s protijedem a prošlé tabletky na srdce. Letmo jsem si prohlédl muže, který nás divně pozoroval. Měl tmavší pleť, rozbité skleněné brýle a starý doktorský oblek.
„Vy jste doktor?“. Zeptal jsem se troufale s nedůvěřivým výrazem.
„Jo, nevypadám tak?“. Rázná a rychlá odpověď, jenom doufám, že se tak nechová i ke svým pacientům.
„Abych řekl pravdu, na první pohled se nezdá, že by jste své práci dostatečně rozuměl“. Dokončil jsem větu a Jákob se na mě podíval s výrazem, že takhle určitě nic nekoupíme.
„Ale rozumím! Chcete si něco koupit? Jestli ne, tak vypadněte!“. Doktor se rozčílil a s malou injekční jehlou máchl směrem od stánku.
„Omluvte ho, není dnes ve své kůži. Potřebujeme lékařské zásoby, byl byste tak ochoten a poradil nám?“. Jákob nasadil vážnou a profesionální tvář nelítostného obchodníka. Snažil se dát náš menší spor do pořádku. Pochybný doktor odtrhl svou rozzlobenou tvář ode mě a se spokojeným úsměvem pohlédl na Jákoba.
„Ale samozřejmě pane. Potřebujete klasické věci jako obvazy a prášky, anebo něco na vážnější zranění?“.
„Obvazy se hodí, možná potom také prášky proti bolesti“. Byl tak milý, že jsem se musel obrátit zády a dívat se na obchod s jídlem.
„Hned to zabalím“.
„Děkuji“, odpověděl Jákob a začal prohraboval batoh. Já jsem zatím došel k protějšímu stánku a pozoroval nabídku dne: „Leguán-na-špejli, sušené maso, nudle, brahmíní steak“. Kromě těch nudlí to nevypadalo zas tak zle. Dvě zátky za leguána není tolik. Začal jsem uvažovat, proč se platí zrovna zátkami. Když projdu nějaký starý super market musím jich nasbírat hromady. Ale nějaký důvod to určitě mít musí, jinak by to takhle nefungovalo.
„Hotovo a příště to nech radši na mně“. Poklepal mi na rameno Jákob.
„Co si mu za to dal?“.
„Ten revolver a donutil jsem ho, aby přidal ještě pár stimpaků“, usmíval se.
„Revolver? Zbláznil ses?“, nevěřícně jsem na něj koukal a čekal rozumnou odpověď.
„Nic jiného nechtěl a zátku mám jen jednu, z tý Nuka-Coly. Stejně do něj nemáme žádné náboje a pochybuji, že se tady nějaký seženou. A ještě k tomu je rozbitý, naštěstí to nepoznal“. Opět správně, rozumná odpověď a rozumné řešení. Že já se ptal.
Ušli jsme pár kroků a narazili na velice zajímavý obchod, aspoň mně se líbil.
Obrovská, zrezivělá cedule s nápisem „Guns and Bullets“, nejspíš jí strhli z nějakého starého poutače. Zkoumali jsme zbraně na pultu a v tu chvíli k nám došel vysoký, statný pán.
„Přejete si?“. Zeptal se slušně. Na první pohled bylo vidět, že už má něco za sebou.
„Ne-ne, jenom se koukáme“, odvětil jsem a zahleděl se na zadní stěnu obchodu. Byly tam pověšeny druhy různých zbrojí. Většina byla vyrobena z nějaké kůže, ale bylo tam i pár kusů z poškozeného kovu.
„Hezký, ale na to teď nemáme“. Pokýval jsem na Jákoba a dal mu za pravdu.
Prošli jsme ještě pár obchodů a vraceli se zpět za ostatními.


„Koupili jste něco?“. Zeptala se Karin.
„Obvazy, prášky, stimpaky a nějaký oblečení“. Než jsem dořekl poslední slovo, seděl jsem na posteli a četl si v Pip-Boyi zprávy od průzkumnického týmu.
„Můj otec by vás rád viděl“.
Přestal jsem číst a pohlédl na Sheilu, která stála u rozbitého okna.
„Proč nás chce vidět?“. Díval jsem se jí přímo do očí a hlavou mi problesklo hned několik důvodů.
„Chce vás poznat, nikdy se nesetkal s někým kdo pochází z Vaultu“.
„Ty si mu o nás řekla?“. Mathias se na ní díval, jako na zrádce.
„Ano, jsem jeho dcera, měl by o tom vědět. Ujišťuji vás, že vám nic nehrozí“.
„Nikdy nás neviděl, nic o nás neví. Mělo by to tak zůstat“. Nevím, co bych si bez Jákoba počal. V podobných debatách to pokaždé rozseknul, a vždy to většinou dopadlo tak, jak řekl.
„Má pravdu, bude to tak lepší“. Vrátil jsem se ke zprávě, kterou jsem četl.
„Čeho se pořád bojíte? Myslíte si, že jste nějací hrdinové co spasí svět, a za každou cenu musí zůstat v anonymitě? Chce se s vámi jen poznat a popovídat si. Určitě to bude prospěšné pro obě strany“. Na jejím výraze byla poznat známka hněvu.
„V žádném případě nejsme hrdinové. Pokud se setkáme s tvým otcem, tak vznikne určité riziko, které by nám mohlo překazit naše plány“. Jákob opět nezklamal, jeho výřečnost byla ta nejsilnější zbraň, kterou jsme momentálně měli.
„Plány? Jaké plány máte? Byli jste tam zavřený celý život!“.
„To ano, byli. V našem Vaultu se stala taková menší nečekaná událost. Ale o tom se teď bavit nebudeme..“, odmlčel se.
„Jákobe máš pravdu“. Připojil jsem se opět do debaty.
„Díky Johny“.
„Ale taky nemáš“.
„Prosim?“, tázavě se na mě podíval.
„Je čas, připojit se do tohoto světa. Už nikdy nebudem žít v žádném Vaultu a musíme se naučit, jak tady na povrchu přežít. Bude lepší, když s určitými lidmi budeme spolupracovat a ne se jim vyhejbat“. Patrně jsem ho překvapil.
„To máš sice pravdu, ale nezapomínej co musíme udělat. Musíme je najít!“.
„Nezapomínám, ale nic o nich nevíme. Jestli žijou, nebo ne. A ty co se dostali do Vaultu, měli určitě vyspělejší technologii a zbraně, než máme teď my“. Jákob mě chvíli pozoroval a kývl. Bylo to moje malé vítězství, na počest jsem si zapálil cigaretu a chvíli ho pozoroval. Připadalo mi jako by mě bral jinak, než jako přítele, ale nikdy jsem nevěděl jaký přesný postoj ke mně chová.
„Sice nevím, o čem to mluvíte, ale je to vaše věc. Půjdete teda za mým otcem? Slibuji, že to proběhne v klidu, nemusíte se ničeho bát“. Sheila se pomalu přesunovala ke dveřím, připadalo mi to, jako by nás vyhazovala.
„Půjdem“. Zvedl jsem se a vyrazil s ostatními ven z domu. Sheila nás vedla přes trh na menší náměstí, kde stála budova s nápisem „Radnice“. Měla tři patra a byla celá bílá. Od ostatních budov se hodně lišila, byla upravená tak, že dovnitř se mohlo pouze jedním vchodem, před kterým jsem napočítal šest schodů. Stály tam dvě stráže v kovovém ošoupaném brnění. Jeden měl samopal, druhý nějaký druh útočné pušky.
„Jsou tu se mnou, můj otec je chce vidět“. Sheila působila nadřazeným dojmem, kdyby se mnou takhle někdo mluvil, asi bych nezachoval chladnou hlavu.
„V pořádku“, opověděl mladý muž a otevřel mohutné ocelové dveře.
Hlavní hala bylo to první co jsme viděli, byla velká a měla osm oken. Všechna byla zatlučená dřevěnými prkny, sluneční světlo nemělo skoro šanci proniknout dovnitř. Všiml jsem si, že po pravé straně jsou skříněmi a stoly zablokované dveře, zřejmě to byl boční vchod. Čtyři muži nás pozorovali tak nedůvěřivě, že se Karin začala podlamovat kolena.
„Nebojte, držím své slovo“, obrátila se na nás Sheila.
„To doufám“. Nevěřil jsem jí, ale na druhou stranu, co by z toho měli, kdyby nás tady postříleli. Kromě práce s našimi těly, by se Sheilin otec nedozvěděl to, co chce.
Vystoupali jsme do posledního patra a další početná stráž nás pustila do starostovy kanceláře. Nechtěl bych se probíjet až dovnitř. Dveře klaply a my stáli před obrovským starým stolem, byl hodně zachovalý. Místnost byla krásně prosvětlená a příjemně provonělá.
„Konečně“, usmál se na nás starosta. Jeho utrápený výraz plný vrásek nebylo možné přehlédnout.
„Zdravim“, odpověděl jsem neutrálně.
„Jmenuji se Thomas Moore, vítejte v Sand Rock“.
„Díky, já jsem Johny“. Rychle jsem představil ostatní.
„Přejdeme rovnou k věci?“. Nechtěl jsem se zde moc zdržovat, necítil jsem se tady moc dobře.
„Zajisté, pokud pospícháte. Víte, proč jsem vás sem pozval?“.
„Bohužel ne“, Jákob si založil ruce na hruď.
„Chci vám navrhnout dvě věci. Dozvěděl jsem se, že pocházíte z Vaultu, je to tak?“. Ať nám chce starosta nabídnout cokoliv, byl jsem si jistý, že to nebude zadarmo.
„Ano, přišli jsme z Vaultu“. Jákob začínal být mírně nervózní.
„No..“, Moore se odmlčel. Zvedl se ze svého koženého křesla a přešel na pravou stranu stolu. Ze šuplíku vyndal letitý polorozpadlý doutník.
„Asi takto. Já vám dám podrobné informace jak přežít v pustině, různé poznámky a mapy s městy z cest mého otce a vy mně na oplátku povíte něco o tom vašem Vaultu“. Starosta měl na sobě vybledlý společenský oblek z předválečných dob.
„A ta druhá věc?“, zeptal se Mathias.
„S ní to je už trochu horší. Jak jste zjistili, máme tady menší problém s nájezdníky. Říkají si Pouštní Krysy a vede je barbar jménem Petrox“.
„Co s tim máme společného?“. Obratem jsem odpověděl.
„Chci vám nabídnout toto“. Starosta si zapálil doutník a při prvním výdechu se snažil udělat kolečko.
„Pokud tohoto barbara určitým způsobem přesvědčíte, aby naše městečko nechal na pokoji, lukrativně vám zaplatím“.
„Nejsme žoldáci, nemůžete si nás jen tak najmout a poslat nás, vyřešit váš problém“. Jákob nejspíš neměl moc velkou radost z naší další nabídky.
„Je to návrh, berte nebo nechte být. Kdo je vlastně velitel této skupiny?“. Moore byl opravdu divný, neměl jsem z něj dobrý pocit. Choval se sice slušně, ale na můj vkus příliš chladně a vypočítavě.
„Tahle skupina nemá velitele“. Podle mého postoje, jsem přilákal jeho pozornost víc než je zdrávo.
„Takže vy jste velitel“. Začínal jsem toho chlápka nemít rád.
„Tahle skupina nemá velitele“. Zopakoval jsem a nechal si malou odmlku.
„Zítra vám dáme vědět, jestli vaše nabídky přijmeme“.
„V pořádku, tak tedy, uvidíme se zítra“. Starosta Moore podal Mathiasovi kus papíru, rozloučili jsme se a vyšli ven z budovy, zamířili jsme si to rovnou k Sheile domů. Musíme si to všechno dobře promyslet, nechci abychom dopadli jak nějací žoldáci, co chodí od města k městu a zabíjejí za peníze. Hlavně nesmíme zapomenout na náš primární úkol. Co se stalo s obyvateli Vaultu 38.
Večer jsme seděli u stolu v obývací místnosti. Ještě před hodinou jsme se dohadovali co zítra řekneme starostovi, ale teď si v klidu povídáme o bezpředmětných tématech. Nebo spíš ostatní si povídají, já jsem neměl náladu. Došel jsem si pro Nuka-Colu, zapálil si cigaretu a pohodlně usedl na schod před hlavními dveřmi domu.
Začínalo být chladno, plíce se mi plnily studeným vzduchem a nikotinem. Mám už jen tři krabičky, s mým tempem to jsou dva dny. Nemáme peníze a skoro žádné vybavení. V ten moment mně došlo, že jsme na tom opravdu bídně. Kdyby nebylo Sheily, která se o nás poctivě stará, tak bychom na tom byli podstatně hůř. Dnes večer nás pozvala na večeři, dal jsem si leguána na špejli se zeleninou, nebyl špatný. Popravdě nevím co jsem čekal, lepší leguán na špejli než uměle vytvořené ovoce z laboratoří Vaultu.
„Nerušim?“. Poznal jsem Mathiase podle hlasu.
„Ty? Vždycky“. Napil jsem se Nuka-Coly a popotáhl další doušek cigarety.
„To je dobře. Já si v klidu sednu vedle tebe a budu dělat, že tu nejsem“.
„Tebe nejde přehlídnout“. Zasmál jsem se a nabízel Mathiasovi cigaretu.
„Nekouřim, kolikrát ti to mám říkat?“.
„Zapomněl jsem. Zase.“
„Máš nějaký plán? Myslim, co se týče Moora“. Mathias dojídal kousek brahmíního steaku a klacíkem do písku kreslil obrázek.
„Nemám. Jsme na tom celkem špatně, máme trochu jídla a léky. Bojím se, že nám nezbude nic jiného než do toho jít“.
„Jídlo nám vystačí na pár dní“.
„Co bys udělal? Šel bys do toho?“.
„Jestli není jiná možnost, tak jo. Bude aspoň legrace“. Mathias bral vždy vše s humorem. Byl akční a pro každou srandu. Jak bychom se vypořádali s tlupou nájezdníků, to ale netuším.
„Kdo by všechno šel? Nemůžeme vzít Karin a Rose. Ještě by se jim něco stalo“.
„Oni dvě určitě ne a Theo je moc vystrašenej, pořád mumlá něco o tom, že se chce usadit“.
„Takže by to bylo na nás třech. Paráda“. Zahodil jsem cigaretu a pomalu se zvedal. Když jsem se otáčel ke dveřím zahlédl jsem obrázek, který Mathias namaloval. Byl tam zobrazený celý tábor nájezdníků. Nad mapu napsal „Pouštní Krysy“. Počítá s tím. Ví, že nemáme na výběr.
Druhý den ráno jsem vstával pozdě. Všichni už byli vzhůru a seděli v obývacím pokoji. Pozvolna jsem se vydal za ostatními abychom vyřešili naši schůzku se Starostou.
„Tak jak to uděláme?“. Zašeptal jsem chraplavým hlasem.
„Jak uděláme co?“, otočil se na mě Jákob.
„Se starostou, máte nějaké návrhy?“.
„Jo tohle, no já nemám ponětí. Ty máš nějaký plán?“.
„Nevim jestli se tomu dá řikat plán, ale udělal bych to takhle. Karin, Rose a Theo tady zůstanou a proberou s Moorem všechny věci ohledně Vaultu a zapíšou si všechny informace, které vám dá“. Nebyl jsem si jistý jestli to je nejgeniálnější návrh, jenže lepší mě nenapadl.
„A co budete dělat vy?“. Zeptala se Karin.
„Přijmeme tu druhou nabídku ohledně Petroxe“.
„Cože?“, vykřikla Karin.
„Slyšela si dobře, nesnaž se nám to prosím rozmluvit“. Odešel jsem do kuchyně a zapaloval si cigaretu. Hlavou mě probleskl Jákobův pohled, kterým mě pozoroval, když jsem se zmínil o té druhé nabídce. Včera jsem usnul tak rychle, že jsem mu to zapomněl říct. Po chvíli ke mně přišel Mathias. Řekl jsem mu, ať to Jákobovi vysvětlí, neměl jsem nějak sílu se s ním hádat o jiných možnostech. Dalších patnáct minut jsem seděl u okna a pozoroval procházející se lidi. Krabička byla ochuzena o další tři cigarety.
Odpoledne jsme už stáli v kanceláři Thomase Moora a nervózně hleděli na jeho vypočítavou tvář. Každá jeho věta mě přesvědčovala, že plánuje nějaký podraz. Možná jsem začínal být paranoidní, ale nemohl jsem si pomoc.
„Je mi jedno co s Petroxem uděláte, stačí když ho přesvědčíte, aby naší osadu nechal na pokoji. Pokud by na nás podnikl další dva, možná tři výpady, určitě bychom podlehli“. Starosta se tvářil vážně, a v jeho pohledu byl náznak nervozity. V naší přítomnosti nebyl ve své kůži.
„Dobře. Máme pár podmínek“.
„Poslouchám“.
„Na tuhle akci potřebujeme vybavení. Bohužel to co máme, nestačí. Samozřejmě potom budeme chtít určitý obnos. Nechám ho na vás“. Moore si to chvilku nechával projít hlavou a se zamyšleným pohledem kývl.
„Marcus vás zavede do skladu a ukáže vám mapu. Vezměte si co potřebujete. Až se vrátíte, můžeme mluvit o odměně“. Starosta se postavil a otočil k oknu. Čas vyrazit.
Ve skladu jsme každý dostali vylepšené kožené brnění, označené jako Mark II. Speciálně upravené z několika vrstev brahmíní kožešiny. Její kůže je po vlivu radiace tak tvrdá, že běžná kulka má velký problém dostat se skrz. Mathias si vzal univerzální 5mm útočnou pušku Kalašnikov AK-112. Je to stará armádní zbraň vyřazená v průběhu války. Dobré je, že můžete střílet i dávkou. Jákobova oblíbená zbraň byla vždy Desert Eagle .44, vzal si rovnou dvě. Byly stříbrné a bylo vidět, že mají leccos za sebou. Uvědomil jsem si, že máme ještě samopal z Vaultu, tak jsem si vzal jenom loveckou pušku. Byli jsme celkem dobře vyzbrojeni, aspoň mě to tak připadalo, na druhou stranu, o Pouštních Krysách takřka nic nevíme. Může to dopadnou úplně jinak, než si představuji. Přece jenom útočí na města a osady, zas tak málo jich být nemůže.
Pip-Boy nám ukazoval přesné umístění jejich tábora. Manuálně jsem nastavil deset kilometrů směrem na Severo-Západ. Šli jsme opravdu rychle, někdy i dokonce běželi. Okolo nás se linula poušť, zničené budovy, auta i půda. To vše kvůli jadernému holocaustu roku 2077. Zajímalo by mě jak by svět vypadal, kdyby neproběhla nikdy ta zatracená válka. Vyspělejší technologie a lepší život? Možná ano, ale možná taky ne. Třeba by nové technologie vedly k úplné záhubě lidstva, bylo by to horší než Velká válka. Je těžké zjišťovat, jak by to dopadlo, když máme tak málo informací, ale kdybych se dostal do…
„Jsme tu, ticho“. Pošeptal Mathias. Leželi jsme za prohnilým autem, byl to model Buick, poznal jsem to podle značky na disku předního kola. Rozbitým okénkem spolujezdce jsem si prohlížel brloh nájezdníků. Pět budov postavené do tvaru písmene „U“. Z našeho pohledu bylo obrácené. Na malém plácku před osadou domů bylo větší ohnisko.
„Co teď?“, zeptal se Jákob.
„Počkáme, ve dne by to byla sebevražda“. Zašeptal jsem.
Odplazili jsme se za větší pahorek. Teď už jenom vyčkat na noc a vymyslet plán.




Dlouhých pět hodin jsme leželi za horizontem a netrpělivě vyčkávali. Mezitím co byl Jákob na stráži jsem ležel na zádech a pozoroval černé nebe. Pořád dokola jsem se snažil vymyslet plán, který by byl trochu bezpečný, ale v tomhle případě bych musel být génius.
„Něco se tam dole děje“. Oznámil Jákob a já začal potichu budit Mathiase.
„Co to dělají?“. Sotva jsem dořekl větu hned mi to došlo. Celý tábor byl na nohou, všichni stáli uprostřed okolo rudého planoucího ohně. Proč by vstávali uprostřed noci, když je nikdo nenapadl? Odpověď byla jasná, chystají se na lov.
„Je jich asi padesát a my jsme tři“, prohodil Jákob.
„V počtech si pořád dobrý“, dodal Mathias.
„Plánují útok, jdou rabovat“. Nevěděl jsem co dělat. Nemůžeme zaútoč a ani varovat jejich budoucí oběť, nevíme kam půjdou.
„Hm, to nevypadá dobře, co teď?“.
„Nevím Jákobe, musíme počkat co udělají“. Po půl hodině prožité plné nervozity, drtivá většina nájezdníků naskočila na dva staré oprýskané náklaďáky a další čtyři do džípu, který byl v dezolátním stavu. Detailnější shlédnutí nám prozradilo, že pět mužů zůstalo v táboře.
„Myslíš, že jeden z nich je Petrox?“. Jákob si přebil oba Desert Eagly a utahoval si vestu.
„Nevím, ale pokud ty ostatní jeli rabovat, neměli bychom někoho varovat?“.
„Dobrý postřeh Mathiasi, ale netuším, jak bychom je mohli předhonit a včas někoho varovat. A také nevíme koho“. Sundal jsem si loveckou pušku ze zad a odjistil samopal, který jsem měl zavěšený na pravém boku.
„To je fakt, takže?“.
„Takže se jdeme podívat jestli chůva zůstala doma“.
„Chůva?“, zeptal se Mathias.
„Petrox. Ten jim velí, stará se o ně a dává rozkazy. Chůva ne?“, pousmál jsem se. Oba nechápavě zakroutili hlavou.
„Obklíčíme dům a na znamení vtrhneme dovnitř“. Dodal jsem.
„Na jaké znamení?“, Jákob na mě nedůvěřivě pohlédl.
„To poznáš“.
Dvě minuty nám stačili na to, abychom si zkontrolovali výstroj a přesvědčili se, že zbývající nájezdníci zalezli zpět dovnitř. Tichým během jsme zdolávali cestu z pahorku, byli jsme jen pár metrů od celé osady. Sprintovali jsme k prvnímu domu na pravé straně, letmo jsem pohlédl za sebe a jediné co jsem zaznamenal byl levitující prach a odskakující kamínky. Zbylí nájezdníci vstoupili do prostředního domu, jen doufám, že tam Petrox bude, a neodjel. Ostražitě jsme se plazili k našemu cíli, Jákob obešel budovu na druhou stranu, Mathias se krčil za rohem a byl připraven na útok hlavním vchodem. Odplížil jsem se k zadní části stavby a skrz ztrouchnivělé dveře pozoroval místnost. Tři muži, jeden seděl rozvalený na zeleném temném gauči a dva stáli před ním, o něčem se dohadovali. Další jsem neviděl, ale podle toho randálu vevnitř, byli všichni dostatečně opilí na naší menší vizitu.
Přebil jsem pušku, dvakrát rychle vydechl a postavil se před vchod. Pravou nohou jsem rozrazil polorozpadlé dveře.
Ve smršti lítajících třísek jsem doskočil do pochmurné a zatuchlé místnosti. Puch alkoholu a několika týdnů nemytých a špinavých zbrojí se probojovával ven na čerstvý vzduch. Stál jsem tam a moje pravá ruka se hystericky chvěla. Žilou mně koloval adrenalin a nepřemožitelný pocit strachu, který provázel mrazení v zádech. Mířil jsem na slušně oblečeného nájezdníka na rozvaleném gauči a pět ostatních zabijáků se bleskově otočilo s vytasenými zbraněmi.
„Odvahu máš, to musím uznat“. Promluvil muž, kterému jsem mířil mezi oči. Na obličeji měl spoustu jizev a kouřil cigaretu.
„To není odvaha“. Dořekl jsem větu a v tu chvíli se rozrazily dveře ve kterých se zjevil Mathias s krvechtivým výrazem a nabitou puškou.
„Ale. máš tady pomocníka?“. Pronesl nájezdník
„Ty jsi Petrox?“. Zeptal jsem se poněkud nervózně, sám jsem to poznal na mém hlase. Čtyři otrhaní a lehce opilí nájezdníci v tom zmatku nevěděli, co mají dělat. Sice máme na naší straně moment překvapení, ale nemění to nic na tom, že stojí v půl kruhu a všichni míří jenom na mě.
„Ano jsem. A ty si blázen, když si myslíš, že tady něco zmůžeš“.
„Spíš jestli dokončím to, co jsem začal“.
„Pět proti dvěma? Světlá vyhlídka to zrovna není chlapče“. Petrox byl tak chladný, že mě začal vyvádět z rovnováhy. Následující půl minuty jsme tam na sebe jenom koukali. Já mířil pořád na Petroxe a Mathias házel útočnou puškou ze strany na stranu a nevěděl na koho dřív mířit. Zajímalo by mě kde je sakra Jákob, to nás v tom nechá samotné?
„Hlavně klid chlapci, zkusíme to nějak vyřešit“. Petrox se rozhlížel na své muže a začal se zákeřně usmívat.
„Vyřešíme to jednoduše, půjdeš s námi do Sand Rock a popovídáš si se starostou“, vyhrožoval jsem.
„Takže starý dobrák Moore tě poslal? Zajímavé, velmi zajímavé“. Vůdce nájezdníku si začal mnout svojí zarostlou bradku.
„Jo, půjdeš se mnou dobrovolně?“.
„To nepůjde chlapče, zdá se, že máš menší problém“. Chladně odvětil Petrox.
„Co?“. Studená ocel mě chladila na zadní části hlavy. Konec hlavně Desert Eagla jsem poznal během prvních dvou vteřin.
„Vidíš? Měl sis to promyslet lépe chlapče“. Petrox se pousmál a potáhl další doušek cigarety.
Tlak pistole začal pomalu mizet a postava, která stála za mnou se začala pomalu po mé pravici přesouvat přede mě. Periferním viděním jsem zahlédl o trochu vyšší postavu s hnědými delšími vlasy.
„Co? Co to děláš?“. Nevěřícně jsem zíral na Jákoba. Stál vedle mě a mířil na mě stříbrným oprýskaným Desert Eaglem.
„Promiň Johny“. V jeho tváři nebyl náznak zrady, smutku, lítosti. Neviděl jsem tam nic. Jenom na mě koukal, klidně a vyrovnaně.
„Tohle nemůžeš!“. Zakřičel Mathias.
„Věřím, že tady pan Petrox pro mě udělá lepší nabídku než Moore. Je to tak?“. Jákob se otočil na svého nového zaměstnavatele a po jeho kývnutí se podíval zpět na mě.
„Samozřejmě. Dám ti mnohem víc než ten patetický hlupák“. Souhlasil Petrox.
Pocit zrady je to nejhorší co může být. Vím o čem mluvím, momentálně to prožívám na vlastní kůži. Věřil jsem mu, pomáhal mu, chránil ho a byl mu oporou, a teď tohle. Chladnokrevně mě tady zastřelí? Prodá mě do otroctví? Nebo mě tady snad umučí k smrti? Pár dní jsem venku z Vaultu a skončím takhle, ani se mi tomu nechce věřit. Něco ve mně se po těch pár otázkách zlomilo, nevím přesně co. Snad naděje na lepší život? Nejspíš. Jediné co vím je, že v tomto světě už nebudu mít možnost Jákobovu zradu oplatit. Možná až v pekle…


Nájezdníci zpacifikovali Mathiase a já dobrovolně, s pocitem vinny, složil zbraň. Odepnul jsem samopal a hodil ho na zem. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Udělal jsem něco špatně? Ublížil mu snad někdy? Na nic jsem ale nepřišel. Jákob se podle usmíval a pomalým krokem se šoural k zelenému temnému gauči.
„Skvělá práce, můj neznámý zachránce. Jak se jmenuješ?“. Pronesl Petrox s blahodárným výrazem.
„Jmenuji se Loxley“. Odpověděl Jákob.
Loxley? Nechápal jsem o co se snaží, proč nechce říct své pravé jméno. Stál tam vzpřímený tváři v tvář Petroxovi. Nevěděl jsem jakou hru se snaží hrát, ale začínalo mi to být jedno. V tuhle chvíli jsem myslel jenom na jedno, na pomstu.
„Těší mě Loxley, já jsem Petrox. Vůdce Pouštních Krys“. Pokračoval.
„Vím kdo si, proto jsem tady“.
„Hledáš práci?“.
„Ano, můj minulý šéf se na mě rozhněval když jsem obtěžoval jeho dceru“. Odpověděl Jákob.
Jakmile dokončil větu, začínal jsem tomu přicházet na kloub. Loxley, šéfova dcera. Pokud se teď začne zmiňovat o vězení a smrti spoluvězně tak vím co chystá. Netrpělivě jsem čekal jakým směrem se bude konverzace vyvíjet. Mathias byl na kolenou u zdi hlídán dvěma nájezdníky. Tak jako já, ale aspoň jsem stál.
„Ha ha, to se ani nedivím, takže si takový menší zvrhlík? Co bylo dál?“. Zasmál se Petrox.
„Dál? Chytili mě, poslali do vězení“. Jákob si zastrčil oba Desert Eagly za pas.
„A jak si se odtamtud dostal?“.
„Zabil jsem spoluvězně, byl to kamarád. Když se přišly stráže podívat do cely co se stalo, tak jsem je přepadl a utekl“. Jákob měl chladný tajemný výraz a Petrox začínal být lehce nervózní.
„To bylo chytré, zradit přítele. Tak jako si to udělal teď. Soudím podle překvapených pohledů těch dvou“. Rozmáchl se Petrox naším směrem.
„Přesně tak, je to ta nejlepší věc jak dostat to, co chci“. Jákob se odmlčel a lehkým krokem začal obcházet Petroxovo křeslo.
„Cestujete spolu, jíte spolu, spíte pod jednou střechou a kryjete si záda. Nikdy by nikoho z nich nenapadlo, že bych je mohl zradit. Tu myšlenku zavrhli dříve než je napadla“. Pokračoval Jákob a postavil se za Petroxe.
„To je pravda, ale já jsem jiný. Pokud bys mě někdy chtěl zradit, tak počítej s tím, že ti to neprojde zrovna lehce“, vyhrožoval vůdce nájezdníků a váhavě pohlédl na revolver po své pravici.
„To bych nedělal, nemuselo by to dopadnout dobře“.
„Nevím co po mně chceš, ale pokud odsud v klidu odejdeš, tak se ti velmi dobře odvděčím“. Na Petroxovi bylo poprvé vidět jak velký má strach. Snažil se zachovat důstojnost, ale nedařilo se mu to. Dokonce i jeho muži si toho všimli a začali mít pochybnosti.
„Neboj se, já odsud odejdu. A v klidu budu určitě“. Jákob sotva dořekl větu a vytáhl oba Desert Eagly. Levou rukou se zaměřil na nájezdníka, který stál po mé levici. Kulka svištěla kolem mojí hlavy přímo mezi oči nechápavého zabijáka. Jeho mozek vymaloval část stěny hned vedle vchodu, kterým jsem přišel. Otočil jsem se na druhého „hlídače“, který už měl vytaženou pistoli a chystal se zamířit na Jákoba. Svižným a těžkopádným úderem mé pravé ruky jsem mu rozdrtil část jeho čelisti. Pár veselých zubů nekontrolovatelně letěl směrem k baru, který byl přistrčený ke zdi. Nájezdník se zapotácel a svalil se na bok, zvedl jsem jeho pistoli a nemilosrdně ho střelil dvakrát do krku. Když jsem se vypořádal s posledním z mých osobních strážců, obrátil jsem se směrem k Mathiasovi. Stál tam před dveřmi a po jeho stranách ležely dvě těla. Oběma se kouřilo z hlavy.
Petrox se třásl na svém gauči, až se pomočil strachy. Ze začátku vypadal mnohem tvrději abych řekl pravdu. Když si představím, že tenhle srab mě vyvedl z míry, tak se začínám trošku stydět. Namířil jsem zbraň na Petroxe a levou rukou si utíral krev z obličeje.
„Vypadá to, že s námi půjdeš dobrovolně, že?“. Tázavě jsem na něj pohlédl.
Petrox něco zabručel. Poté co ho Jákob popálil hlavní své zbraně, souhlasil.
„Co to mělo znamenat?“, zeptal se Mathias.
„Menší hra“. Oznámil Jákob.
„To si nám nemohl říct, že něco podobného chystáš?“.
„Jste špatný herci, určitě by to poznal“. Zasmál se a já se usmál taky. Byla to úleva. Netušil jsem, že to byla jenom hra. Snad z tohoto důvodu nám na to Petrox skočil a Jákoba z ničeho nepodezíral.
„Sežral jsem ti to i s navijákem“. Vyslal jsem směrem k Jákobovi a v hlase jsem nechal zaznít menší náznak uraženosti a rozčílení.
„Ale Loxley bylo jasný ne? Došlo vám to?“. Zeptal se a odepínal mrtvému nájezdníkovi s prostřelenou hlavou pásek.
„Došlo mně to až potom, co si se zmínil o dceři šéfa“.
Jákob se pousmál a začal Petroxovi svazovat ruce. Mathias si sedl na gauč vedle samotného vůdce Pouštních Krys a chvíli na něj bezmyšlenkovitě koukal. Potom zakroutil hlavou a začal se koukat do stropu. Byli jsme vyčerpaní. Stěží jsme to psychicky ustáli. Ve Vaultu jsme zvládli všechny tréninky na výbornou co se týče boje, jako je střelba nebo sebeobrana, ale nikdy jsme nezažili nic podobného. Teprve tenhle zpustošený, zvrácený a zrůdný svět nás k tomuhle donutil.
Loxley. Bylo mě kolem dvaceti když se to stalo. Loxley byl velitel bezpečností ochranky ve Vaultu. Byl hodný, spravedlivý, ale i tvrdý. Jednoho dne seděl v jídelně, když tam vtrhla ochranka a zatkla ho. Důvod: znásilnění dcery správce. Mysleli tu starší, ne Karin. Samozřejmě to byla hloupost. Ano, Loxley s ní randil, ale nikdy by jí nemohl udělat nic podobného. Týden seděl ve vězení a potom údajně zabil svého nejlepšího přítele, který shodou náhod byl uvězněn s ním. Byla to past, aby přivolal stáže, které potom také zabil. Dále se prý snažil zaútočit na správce. Byl ale zabit dřív než doběhl k jeho kanceláři. Většina lidí ve Vaultu tomu věřila, ale Jákobův otec potom zjistil, že se Loxley dozvěděl něco hrozného o správci. Bohužel, správce měl oči všude, a tak si vymyslel příběh o znásilnění, vraždě kamaráda a ochranky, aby měl důvod ho zavřít a „uklidit“. Nejspíš se řídil heslem „sejde z očí, sejde z mysli“. Když se potom Jákob zmínil o té dceři svého šéfa promítl se mi tento příběh a já věděl, že i když si ostatní o něm myslí, že je zlý a podlý, tak doopravdy to tak není. Pravda je, že bychom skončili daleko hůř, kdyby neudělal tenhle podvod. Nejspíš bychom se tady postříleli navzájem.
„Už jsem vám říkal kam jeli moji hoši?“. Pronesl Petrox s úsměvem.
„Ne, povídej“. Mathias se na něj otočil a gestem naznačil ať pokračuje.
„No přece do Sand Rock, za starým dobrým starostou. A přišli jsme na to jak se nepozorovaně dostat dovnitř do města “. Vůdce Pouštních Krys si to začal užívat.
„Cože?!“, odvětil jsem nevěřícně.
„Musíme jít! Nemáme čas, jestli vědí jak se dostat dovnitř, tak je Karin s ostatními v nebezpečí“. Mathias měl pravdu, ale byl jsem si jist, že přijdeme pozdě.


Cesta do Sand Rock trvala dlouho, v noci není dobré toulat se po pustině. Za každým šutrem čeká nebezpečí, ať od zlodějů nebo divokých zvířat. Hvězdy nás sledovaly na každém kroku a úplněk nám dodával zvláštní mrazení v zádech. Petrox po pár kilometrech už nemohl, byl unavený, zjevně není zvyklý na cestování bez auta nebo náklaďáku. Necelých devět kilometrů jsme měli za sebou, dokola jsem si opakoval, že každou chvíli už tam musíme být. Když jsme po dvaceti minutách vystoupali na větší pahorek, který nám stál v cestě, zahlídli jsme rudé záblesky na horizontu. Sand Rock, pomyslel jsem si. Stáli jsme v řadě na kopci a zděšeně hleděli na krvavé záblesky necelý kilometr od nás. Rozběhli jsme se a utíkali jako o život. Petrox běžel před Mathiasem, který ho soustavně nakopával do jeho pozadí.
Hořící domy, stánky a mrtvá těla na ulicích, tak vypadalo Sand Rock jak jsme ho ještě neznali. Zdálo se, že byla zasažena pouze první část města. Dovnitř jsme se dostali hlavní bránou, žlutý kolos někdo odtáhl.
„Vezmi Petroxe na radnici a dej ho do vězení, my se půjdeme podívat po ostatních“. Zavolal jsem na Mathiase. Kývl a zmizel v nekončícím černém dýmu.
S Jákobem jsme utíkali podél zdi k domu Sheily. Kromě rozražených dveří jsme si všimli, že hoří střecha a začíná se propadat. Vytáhl jsem loveckou pušku a vběhl dovnitř. Věci byli přeházené, nábytek zničený a strop se začínal hroutit. Periferním viděním jsem zahlédl nehybnou postavu na kolečkovém křesle. Byla to Rose, měla pět zásahů na hrudníku. Došel jsem k ní, vzal jí do náruče a vynesl ven. Položil jsem jí ke zdi naproti domu, bylo to necelých šest metrů. Klekl jsem si a jen tak se na ní díval. Bezmoc mnou cloumala ze strany na stranu. Po chvilce vyšel Jákob. Táhl Theodora. Pomohl jsem mu. Nic jsme neříkali. Položili jsme ho vedle Rose a zděšeně na ně koukali. Pak nám to došlo. Karin. Otočili jsme se a znova zaběhli dovnitř. Kousek ode mě spadla část stropu. Rozrazil jsem dveře a dostal se do vedlejšího pokoje, ležela tam na posteli, celá od krve. Zaklel jsem, dopadl na kolena a v zoufalství zač al křičet. Jákob se postavil vedle mě, těžko dýchal. Kouř byl všude, v první místnosti se už propadl celý strop. Vchod se zavalil masivními hořícími kusy betonu. Cítil jsem na zádech příval tepla, každou chvíli byl intenzivnější. Postavil jsem se a rozhlížel se kolem sebe. Jediná cesta ven byla skrz menší, kulaté okno s dřevěnými okenicemi. Co Karin? Řekl jsem si v duchu a podíval se na Jákoba. Z mého výrazu vytušil co chci udělat.
„Na to není čas Johny, celá budova se hroutí, musíme odsud!“. Zakřičel.
„Nemůžeme jí tady nechat!“
„Pokud jí budeš chtít dostat ven, tak tady uhoříme“. Část stropu se zhroutila a dopadla dva kroky ode mě. Leknutím jsem uskočil zpět a zády se nabodl na planoucí kameny, které blokovaly vchod. Cítil jsem jak se žár dostává přes koženou zbroj. Jákob mi podal ruku a vší silou táhl k sobě. Oheň byl tak silný, že se prožral až na má holá záda. Díky šoku, adrenalinu, smutku a zlosti jsem naštěstí nic necítil, zatím.
„Pojď!“. Jákob se škrábal do okna a rukou rozrazil okenice.
Chvilku po tom co jsme se dostali ven, bez Karin, se celý dům zbořil.
Sedl jsem si ke zdi a hleděl na zbytky stavení. Kdybychom se nevydali za Petroxem, možná by ještě žila. I Theodor a Rosemary by snad ještě žili.
„Theo žije!“, ozval se Jákob.
Nájezdníci už byli dávno pryč, odjeli ještě dřív než jsme dorazili do města. Na ulicích plál oheň a z vyhořelých domů se ozývala bolest a utrpení. Lidé běhali sem a tam, buď ošetřovali raněné nebo hasili neskomírající oheň. Theo měl skrz na skrz prostřílenou ruku, slabě a tiše oddechoval. Zjevně byl v bezvědomí. Opatrně jsme ho dopravili k doktorovi, kterého jsme tehdy potkali u stánku „Rychlá oprava“. Okolo jeho stánku bylo narváno jako kdyby dával slevu na medikamenty. Poranění lidé leželi všude kolem a čekali, až se jim doktor s jeho pomocníkem začne věnovat.
„Doktore, máme tady těžce raněného“. Zavolal jsem.
„Bude muset počkat, nevidíte kolik tady mám práce“. Jeho starý, předválečný doktorský oblek byl celý od krve.
„Ale on je v bezvědomí!“, zakřičel jsem.
„Tím lépe, nebude remcat, až ho někdo předběhne“.
Pomalu jsem položil Theodora na zem a vyrazil za plešatým doktorem. Po cestě jsem vytáhl samopal a namířil mu ho k hlavě.
„On opravdu potřebuje Vaší pomoc, hned!“.
„Dobře, dobře, hlavně klid“. Pronesl rozklepaným hlasem.
Vešli jsme do většího stanu a položili Thea na stůl. Doktor si ho chvíli prohlížel a po chvilce zavolal asistenta.
„Budeme mu muset amputovat ruku, je rozstřílená na kousky. Přines vybavení!“. Zavelel muž v zakrváceném obleku. Jak zakřičel, napadlo mě, že vypadá spíš jako řezník než doktor.
„To mu vážně useknete ruku? Není jiná možnost?“. Vypadlo z Jákoba.
„Není, všechny šlachy jsou poškozené a ztratil moc krve, pravděpodobně to ani nepřežije“.
„Doufám, že uděláte maximum proto, aby to přežil“. Pozdvihl jsem samopal a dal najevo, že to myslím smrtelně vážně. Doktor se na mě podíval a začal se věnovat svému novému pacientovi. Tady nic nezmůžeme, jdi najít Mathiase a všechno mu pověz, já jdu za Rose“. Jákob kývl a rozeběhl se směrem k radnici.
Výraz Rosemary a Karin mě pronásledoval celou dobu co jsem běžel k Sheilině domu. Byl jsem v takovém šoku, že mě pořád nedocházelo co se vlastně stalo. Cestou jsem automaticky vzal lopatu, která byla opřená o zeď jedné budovy. Když jsem dorazil na místo chvilku jsme smutně koukal na její tělo a se slzami v očích ho odnesl za hradby města. Tři sta metrů od hlavní brány byl na kopci menší hřbitov a kaple. Desítky poškozených náhrobků byly rozmístěny po osmi do několika řad. Položil jsem tělo Rose vedle jednoho hrobu, bylo na něm napsáno „Benjamin Bratt: příliš soutěživý“.
Stará lopata se probojovávala skrz tvrdou a prašnou zem čím dál hlouběji. Úplněk na obloze osvětloval místo kopání. Po necelé hodině byla jáma dostatečně hluboká na to, abych mohl pochovat mojí bývalou kamarádku. Opět jsem její tělo vzal do náruče a skočil do nově vytvořeného hrobu. Položil jsem ji na chladnou, bezcitnou zem a drápal se nahoru.
„Doufám, že se budeš mít lépe tam, kde jsi teď“. Zašeptal jsem a začal vhazovat dovnitř hlínu.
Když jsem dokončil tento neoficiální a malý pohřeb, vzal jsem dva dřevěné kůly co ležely vedle kaple. Rozepnul jsem si opasek a svázal je do tvaru kříže. Bohužel jsem neměl náhrobek, tak jsem musel improvizovat. Na kůl jsem kamenem vyškrábal její jméno.
„Odpočívej v pokoji“, dodal jsem a vydal se směrem k městu. U hlavní brány stál Mathias s Jákobem.
„Kde jsi byl? Všude jsme tě hledali“. Zeptal se nešťastně Jákob.
„Pochoval jsem Rose, na kopci u kaple“. Oba smutně kývli.
„Jdeme se podívat za Theodorem“, dodal jsem.
Už to byly skoro dvě hodiny co jsem odešel od místního felčara, snad ho dal do pořádku.
Doktor klečel u jedné ženy před jeho stánkem a zavazoval jí ruku.
„Jak je na tom?“. Zeptal jsem se.
„Amputovali jsme mu ruku, ale přežije to“.
„Můžeme ho vidět?“
„Jistě, půjdu s Vámi“. Doktor dovázal ruku staré ženy a pustil nás dovnitř.
Theo ležel na rezavých nosítkách v rohu stanu. Neměl levou ruku a na obličeji měl něco jako dýchací masku. Jeho oblečení bylo roztrhané, všiml jsem si, že na pravé straně měl obvaz.
„Střelili ho do boku, čistý průstřel“, doktor začal kontrolovat pahýl na levé straně.
„Co ta maska?“, zeptal se Mathias.
„Pořád těžce dýchá. Na druhou stranu si aspoň nestěžuje, že nemá ruku“. Odvětil felčar.
„Vtipný“, podotknul jsem.
„Jak dlouho bude trvat než se probere?“ Zeptal se Jákob.
„Do dvou hodin, dal jsem mu trauma balík“.
„Co to je?“
„To je mimořádně účinná hojivá chemikálie určená k bezprostřednímu vyléčení zranění, popřípadě když je člověk v komatu. Potom způsobí rozsáhlá vnitřní zranění, ale to dokážu dát do pořádku“. Odvětil doktor.
„A dělal jste to už někdy?“. Dodal jsem nedůvěřivý výraz.
„Jo, jednou. Na psovi“.
„Aha, hned jsem klidnější“.
Dal jsem znamení ostatním a otáčel se ven ze stanu. Ještě se musíme zastavit na radnici a zjistit co se doopravdy stalo. Taky by mě zajímalo kde je Sheila. Když jsem vycházel ze stanu, zavolal na mě doktorům asistent.
„Počkejte, co to máte se zády?“
„Co?“. Nedošlo mi o čem je řeč.
„Na Vašich zádech, máte popáleniny“. Asistent dořekl větu, doktor se zvedl ze židle vedle Theodora a došel ke mně.
„Otočit“. Prohlásil.
„Pane bože, máte spálená celá záda. Co jste dělal?“.
„Hrál jsem si s ohněm“, odvětil jsem.
„Spadl na hořící kameny v jednom domě, byla to taková suť“. Podrazil mě Jákob.
„Pojďte si lehnout, ošetřím Vám to“.
„Na to nemám čas, přijdu potom“. Musel jsem jít zkontrolovat Petroxe a Sheilu.
„Musím Vám to ošetřit. Může tam být infekce!“. Naléhal doktor.
„Jdi Johny, o vše se postaráme“. Poplácal mě Mathias po rameni.
„Tak dobře“. Vydechl jsem a dodal: „hlavně se podívejte po Sheile“.
Sedl jsem si na lehátko a nechal asistenta ze mě sundat koženou zbroj. Bolest byla opravdu veliká. Kdyby mě ten snaživý mezek nezastavil, ani bych si na to nevzpomněl. Měl jsem pocit, že mám celá záda v jednom ohni. Kousky zbroje se přiškvařily ke kůži a já teprve ucítil ten nesnesitelný zápach.
„Nebojte, bude to v pořádku“, uklidňoval mě doktor. Lehl jsem si na břicho a čekal, až začne ta pravá bolest.


Od doktora jsem se vydal přímo na radnici. U hlavních dveří stáli dvě ženské postavy. Jednu jsem poznal podle rudých vlasů, druhá žena ke mně stála zády.
Hrdinně jsem pokořil osm schodů a zahleděl se na Sheilu.
„Ahoj, jsi v pořádku?“.
„Jsem, proč bych neměla být?“. Sheila na mě působila divným dojmem. Náhle se ke mně otočila druhá postava. Cítil jsem jak se mi na krátkou chvíli zastavilo srdce.
„K-Karin?, vykoktal jsem.
„Ahoj Johny“. Pozdravila opovrženě.
„Co tady děláš? Já. Já jsem tě viděl v tom domě. Ležela si tam na posteli“.
„Ležela. A ty si mě tam nechal!“.
„Ale já. Nemohl jsem nic dělat, celá budova se bortila, kdybych neutekl tak…“. Odmlčel jsem se a zahleděl se do země.
„Tak co? Dostala jsem se odtamtud sama!“. Karin zrudla, v jejích očích jsem viděl nenávist, kterou si za tu chvíli ke mně vypěstovala.
„Nevím co říct. Snad jen. Omlouvám se“.
„Myslíš, že omluva stačí? Tohle ti nikdy nezapomenu Johny. Nikdy!“. Zakřičela. Její hlas se v půlce věty začal vzdalovat. Najednou jsem cítil, že mě někdo cloumá s pravým ramenem. Z dálky jsem slyšel mladý hlas asistenta doktora, který mě ošetřoval.
„Jste v pořádku?“. Cloumal semnou dál.
„Co?“. Zmateně jsem zvedl hlavu.
„Něco se Vám zdálo“.
Nechápavě jsem kývl a posadil se na postel. Levou rukou jsem si začal kontrolovat popáleniny na zádech.
„Nesahejte na to!“. Okřikl mě chraptivý hlas.
„Doktore? Jak jsem na tom?“. Zeptal jsem se.
„Dobře, jenom Vám to posypu, dám na to mast a obvaz, tak se nehýbejte.“ Odmlčel se a pokračoval. „Celkovým stresem jste tu bolest nevydržel, jak jsme Vám to ošetřovali. Nervovým vypětím jste usnul. Nebojte, teď už to bude lepší, povedlo se nám odstranit i části přiškvařené zbroje“. Ta hojivá mast byla opravdu dobrá. Po celých zádech se mi začínal pomalu rozvalovat chlad. Ulevilo se mi a bolest začínala pomalu odeznívat. Vzpomněl jsem si na ten sen. Že by mi podvědomí naznačovalo, abych se cítil provinile? Už byla mrtvá, viděli jsme to s Jákobem na vlastní oči, nemohli jsme nic dělat. Kdybychom se snažili její tělo vyprostit z toho domu, tak bychom to nepřežili.
Východ slunce pomalu pohlcoval celou radnici a oheň byl téměř uhašen. Na ulicích bylo tišeji, konečně se neozývaly bezmocné výkřiky plné agónie a zoufalství. Stráž mě pustila do kanceláře starosty, kde mě už všichni čekali. Vešel jsem dovnitř a zahlédl Sheilu, vypadala v pořádku, její oblečení bylo od krve, ale zjevně nebyla její. Mathias seděl na křesle u okna a Jákob postával před masivním dřevěným stolem.
„Konečně jsi tady“. Starostovy oči se zajiskřily.
„Co se tady stalo?“. Zeptal jsem se, i když jsem znal odpověď.
„Nájezdníci nás napadli když jste byli v jejich táboře“.
„Petrox říkal, že našli nějakou slabinu města“.
„Našli prasklinu ve zdi. Byla nestabilní, takže stačila šikovně položená trhavina a byli vevnitř. Naštěstí jeden místní farmář nemohl v noci spát a uslyšel je když se domlouvali kdo tam umístí tu bombu. Byli to amatéři“. Moore se začal smutně koukat z okna. Nejspíš na trosky budov.
„Takže Vás varoval v čas?“.
„Ano, stáhl jsem veškeré jednotky co střežily hlavní bránu, ale tu napadli taky. Pronikli do města ze dvou bodů. Neměl jsem tolik mužů, abych pokryl oba vchody tak jsme se stáhli k radnici. Tady jsme je drželi asi hodinu. Potom se z minuty na minutu stáhli, měli velké ztráty. Uteklo jich sotva dvacet“. Starosta se opět otočil mým směrem a v jeho výrazu se objevila značná úleva.
„Bez Petroxe už nebudou dělat potíže. A jestli jich uteklo pouze dvacet, tak si na Vás netroufnou“. Začal jsem si oblékat roztrhanou vestu, kterou mi dal doktor.
„Snad ne“.
„Chtěl bych si jít promluvit s Petroxem, je to možné?“.
„Jistě, Marcus tě tam dovede“. Moore dořekl větu a za mnou se otevřely dveře. Dvoumetrový svalovec ošlehaný zkušenostmi už mě očekával.
„Jo a upřímnou soustrast. Je mi líto co se stalo Vašim přátelům“. Dodal starosta a zapaloval si doutník.
„To mě taky. Jákob s Vámi vyřídí věci ohledně Petroxe“. Rozpolceně jsem odpověděl a nechal se vést svalovcem do vězení.
K mému překvapení bylo vězení přímo pod radnicí. Klesali jsme po šikovně schovaných schodech, když v tom jsem ucítil hnilobný puch masa a zvratků. Procházeli jsme dlouhou, táhlou a tmavou chodbou. Po stranách jsme míjeli kovové mříže. Byl to odporný pohled, v celách byly mrtvoly ohlodané krysami. Konečně jsme došli k Petroxovi. Seděl v místnosti 2x2 metry a zákeřně se usmíval. Postavil jsem se před mříže a pozdravil. V jeho výrazu jsem spatřit náznak šílenství.
„Hm, kdopak mě to přišel navštívit?“. Zeptal se neúspěšný vůdce nájezdníků.
„Doufám, že tu budeš hnít do konce života ty nulo!“. Agresivně jsem odsekl.
„Taky v to doufám. Začíná se mi tu líbit“.
„Proč si to dělal? Zničil si toho tolik, ukončil tolik životů lidí, kteří ti nic neudělali“. V mém hlase jsem i já slyšel smutek, musel by být hluchý, aby ho přeslechl.
„Proč? Protože zabíjení je jako orgasmus. Jak jednou začne, nejde ho zastavit“.
„To je ta nejhorší odpověď kterou jsi mohl říct. Dělal si to pro zábavu co?“.
„Jo, dělal. Ty pohledy lidí, když jim pomalu zajíždí tupý a rezavý nůž do břicha. Nebo když znásilňuješ ženu před očima celé rodiny. Je to neuvěřitelná…moc“. Petrox se vzrušením celý rozechvěl.
„Moc? Jsi blázen!“. Zakřičel jsem.
„To jsem, myslíš, že by tohle všechno normálního člověka vzrušovalo? Těžko“.
„Blázen ale neví, že je blázen. Takže si jen zvrhlej“. Měl jsem chuť otevřít dveře od jeho cely a chladnokrevně ho umlátit k smrti. Byl bych jako on, a to jsem nechtěl. Vím, že by mi to Rose a Karin nikdy nedovolily.
„To jsem taky, jsem všechno špatný. Můžu se tě na něco zeptat?“. Petroxův podlý úsměv naznačoval jeho budoucí dotaz.
„No?“.
„Zavraždili moji hoši někoho tobě blízkého?“.
„Ano, dvě ženy“. Už jsem ani nebyl naštvaný, věděl jsem, že se mě snaží vyprovokovat.
„Jak je znám, určitě si to s nimi ještě pořádně užili“. Začal se neovladatelně smát.
Zubní křeny mi pracovali na sto-deset procent a žilka na čele mi začala agresivně pulzovat.
„Chcípneš tady sám a bez tvých zvrhlostí!“. Zařval jsem. Když jsem odcházel zaslechl jsem jak se otevřely dveře jeho cely. Najednou začal křičet a já uslyšel jen tupé nárazy kovového obušku. Blahem se mi na tváři objevil úsměv.
Další hodiny jsem strávil na kopci u kaple. Vedle hrobu Rose jsem na památku Karin zatloukl kříž. Dokola jsem šeptal omluvy a vyčítal si tu chvíli, kdy jsme odešli z města. Mathias a Jákob stáli vedle mě. Mlčeli. Jen se koukali na dřevěné, ohoblované kříže se dvěma jmény. Několik minut bylo nesnesitelné ticho.
„Johny?!“. Pronesl opatrně Mathias. Pohlédl jsem na něj a bezduše koukal.
„Stáhli jsme veškeré informace z Theodorova Pip-Boye s mapy a osobními poznámkami co mu tam nahrál starosta“. Kývl jsem a otočil se zpět.
„Zjistili jsme, že v den, kdy byl náš Vault napaden přeletěly nad Sand Rock nějaké stroje. Když jsem popis porovnal s helikoptérami z doby před válkou tak si byly dost podobný“. Dodal Jákob a chytl mě za rameno.
„Na jih odsud je velké město. Nalezneme tam prý odpovědi“. Pokračoval Mathias.
„Tak máme další cíl naší cesty“. Zašeptal jsem a po dlouhé době si zapálil cigaretu.
Hodinu nám trvalo než jsem se zabalili. Stavili jsme se za Theodorem u místního doktora, vypadal lépe. Po menší debatě a přemlouvání se Theo rozhodl, že zůstane v Sand Rock. Chce založit rodinu a zkusit normálně žít. Má zálusk na Sheilu. Popřáli jsme mu štěstí a rozloučili se. Thomas Moore byl velmi štědrý. Dal nám hodně zátek, vylepšené kožené brnění a zbraně jsme si mohli nechat. Dokonce jsme dostali i další munici. Sheila nám dala jídlo a rozloučila se. Nejspíš už jí nikdy neuvidíme, ani nevíme kde skončíme. Co jsme ale věděli bylo, že nám začíná další pouť. Musíme pokračovat v hledání obyvatel Vaultu, je to naše povinnost. Hlavní branou jsme vyšli ven, nastavoval jsem souřadnice našeho nového cíle do Pip-Boye. Podle údajů má to velké město více jak dvě sta obyvatel, zavlažovací systémy a vedení stylem úřednické vlády. Takže zkušený voják řídí obranu města zatímco něj aký velkostatkář se stará o celkové chování brahmín. No, bude to zajímavé. Získali jsme za tu chvíli v Sand Rock mnoho zkušeností, kladných i záporných, ale jestli nám pomůžou v obrovském městě plném zkažených lidí a podlých vrahů to nevím. Nic méně to budeme muset zjistit.