Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hamster - Návrat do podsvětí "Tady loď Galileo Galilej, kapitán Robert Leer. Volám pozemní letecký personál kosmodromu Denver. Opakuji..." "To by stačilo Bobe." Řekl Jean Garner a opřel se o terminál vedle něj. "Do hajzlu! Jeane! Ty si pilot. Starej se radši o svoje blikátka a mojí práci nech na mě!" Rozčílil se Robert a pak opět stiskl vysílací tlačítko. "Zkoušíš to celou cestu." Nenechal se odbýt Jean. "Sakra, Bobe! Zkoušíme to už dobrejch sto padesát let!" To ovšem nebyla tak úplně pravda. Poté, co byl přerušen kontakt se Zemí, měla malá a nezaopatřená marsovská kolonie na práci důležitější věci, než vysedávat u telefonu. "A co teda chceš dělat? Ta planeta je jak mrtvá! To proto jsme sem letěli??" "Snad jsou i jiné cesty, jak postupovat." "Ovšem, že jsou." To byl Mark Edwards, palubní strojní inženýr, který právě vcházel. "Co nám neseš Marku?" otočil se na něj Jean. "Možný řešení tohohle kvízu, pánové." Řekl sebevědomě Mark a sedl si na místo druhého pilota. "Určitě znáte Martu..." Oba přikývli. Marta byla Marsovská universální družice. "Pak by vás mohlo zajímat, že tady na Zemi jich mají desítky, ne-li stovky." Řekl jakoby mimochodem a začal si prohlížet nehty. Jean se zarazil a Robert vyvalil oči. "Stovky Mart?" Ujelo kapitánovi mezi rty. "Můžeš je použít?" "Dobrý nápad." Mark vyskočil ze židle, přišel k terminálu a začal do něj klepat tak rychle, jak uměl jenom on. Po třech minutách hvízdl. "Tak co chcete vidět, slečny?" "Spojené státy." Řekl nadšeně Robert. Mark se chvíli hrbil nad konzolí, načež se postavil a mávl k oknu, kde se rozkládala modrá planeta. "Na to nepotřebuju družici. To je celá ta pevnina pod námi." "OK." Zaváhal kapitán. "Tak tedy hlavní město." Neuběhlo ani pět minut, když Mark hvízdl a otočil se na ostatní, ke kterým se zatím přidala Olivia Black, hlavní fyzička. "Tak?" Zeptal se Robert Leer a kývl k terminálu. "Bez problému. Družicový systém jim funguje na jedna, pánové. Chci říct pánové a jedna slečno, že?" Zazubil se. "Neflirtuj a radši nám ukaž ovoce." Řekla trpělivě Olivia. "Tak fajn. Za sto devadesát tři vteřin to tu je. Teď už jen za sto devadesát jedna, jestli máte naspěch..." Edwardsovým vtípkům se vyjímečně nikdo nesmál. Bylo to nejdelších sto devadesát jedna vteřin v jejich životě. Pak se před nimi na displeji objevil obraz. Obraz zkázy. "Co to pro Krista je??" Zalapal po dechu Jean. "Washington D.C." zašeptal Mark. "Přece musel někdo přežít!" Udeřila do stolu Anna Bukowski, palubní socioložka. Nezdálo se ale, že by její humanitní iluzi někdo sdílel. Všichni právě seděli v konferenční místnosti kolem oválného stolu. "Víte co je to jaderná bomba?" Řekl potichu Antonio Sprock, astrofyzik. "Myslíte, že jsem hloupá? Zbraň fungující na principu řetězové jaderné reakce." "Dobrá, tak tedy víte jak funguje jaderná bomba. Ale víte co je to jaderná bomba?" Nikdo nepromluvil. Všem se vybavily fotografie, pořízené družicemi. "Někdo přežít ale přece jen musel..." To byl Jean Garner. "To zjistíme až přímo na povrchu." Kývl Robert Leer. Joshua Novak, zástupce firmy Agrotech, který byl doposud zticha, se prudce postavil. "Zbláznili jste se??" Rozhodil ruce. "Vy chcete přistát? To nedovolím!" "Napadá vás jiná varianta dalšího postupu?" Zeptal se kapitán. "Tak to si pište, že mě napadá! Otočíme to a poletíme domů!" "Je mi líto." "Je vám líto?? Teprve budete mít proč. Naše společnost financovala tuhle výpravu, loď i vás. Já jako její zástupce tu mám poslední slovo a já říkám: Jedeme domů!" To už nevydržel Tom Sonn, pomocný mechanik. "Ty tlustej zabedněnče!" Vykřikl. "Kvůli tvý firmě jsme teď v pěknym srabu, protože kvůli úsporám nemáme palivo na cestu zpět!" "Na cestu zpět palivo máme. Ve skutečnosti bychom neměli jenom na zastavení." Uchechtl se cynicky Mark Edwards. "Nikdo nemohl předpokládat, že bude zničený Denverský kosmodrom." Řekl Novak a posadil se. Kapitán si ho změřil pohledem a pak se otočil ke zbytku posádky. "Je tedy jasné, že musíme na povrch, abychom získali dostatek fůzního paliva na návrat. Zničení Denverského kosmodromu ale situaci komplikuje, jelikož nemůžem přistát s celou lodí." "Takže člun..." Kývl Jean. "Přesně tak. Člun. Pošleme na zem člun s tříčlennou posádkou." "Mě vynechte!" Odsekl Joshua Novak. "Tebe se nikdo neptal." Odbyl ho Mark Edwards. "Já poletím." "Fajn, Takže to máme dva dobrovolníky." "Dva, Bobe?" Nechápal kapitána Jean. "Ovšem. Marka a mne." "Neměl byste raději zůstat na palubě?" Zeptala se Anna Bukowski. "To bych tedy neměl, protože jsem jako jedinný z posádky ozbrojen. Nevíme, co můžeme čekat a tady na orbitu jste v bezpečí. Potřebujem ještě třetího dobrovolníka." Na to se přihlásil Jean. "Já klidně poletim." "Na to zapomeň Garnere. Ty tu zůstaneš a převezmeš velení." "Pak tedy poletím já!" Všichni se podívali na Toma Sonna. Mladík se jen zakřenil. "Pak jsme domluveni." Dal mu Robert zelenou. "Budem muset ukončit rotaci Marku?" "To neni zapotřebí. Takhle to bude vetší vzrůšo." "Tak do práce." "Pět sekund do zážehu!" Křičel Edwards. Všichni tři byli připásáni v sedačkách a řítili se k zemi. Motory se zažehly a tím přehlušily Tomův jekot. takových několikavteřinových zážehů je čekalo ještě několik, než se Markovi podařilo zpomalit na přistávací rychlost. Pomalu se strojem dosedl na zem, sto metrů od malé skály. Všichni zbývající členové posádky lodi Galileo Galiei, mimo Joshua Novaka, stáli kolem vysílacího terminálu a čekali. Nikdo neřekl jedinné slovo a nebýt šumu statické elektřiny a občasného zachrchlání Antonia Sprocka, slyšeli by i souzvuk svých rychle bušících srdcí. Náhle se z vysílačky ozval udýchaný kapitánův hlas. "Tady Robert Leer. Přistávací člun přistál bez obtíží." Všichni v místnosti začali jásat a křičet. Ta radostná zpráva jim dokonce i pomohla zapomenout na ostatní okolnosti. Jean se předklonil a stiskl vysílací tlačítko. "To je supr, Bobe! Jaký to tam je??" "Nechápu, odkud se vzal názor, že Země je ráj. Já bych řek, že to tu vypadá, jak u nás. Jen ten písek je tu žlutej." "Už jste byli venku?" "Právě se chystáme Jeane." Nad mikrofon se sklonila Olivia: "A nezapomeňte na suvenýr ze Země, chlapci." "Rozumím a končím." "Kde tady asi najdem fůzák?" Nechápal Mark. On, Robert a Tom stáli před člunem a rozhlíželi se po okolní pustině. Všichni na sobě měli robustní skafandry se skladatelnou helmicí. "Takže to vypadá v cajku. Jen si budem muset zvyknout na větší hustotu vzduchu." Řekl Tom manipulující s malým počítačem. Mark se podíval na Roberta a ten kývl. Všichni si odklopili helmici na zátylek. "Pane bože! Už vím, proč lidi vypadli na Mars!" Chytil se za nos Mark. "To je hrůza!" "Srovnáme tlak ve člunu." Řekl mu Robert. "Jen to ne!" "Musíme si zvyknout. Pár dní tu budem a tolik vzduchu sebou nemáme." "Tak mi aspoň nech natlakovaných těch pár metrů krychlových ve strojovničce, ať se tam můžu zavřít." "Ne-ne." Vysmál se mu Robert. "A dost keců. Jdem se dát do práce." Během následujících dvou dní provedli, ve spolupráci s lodí na orbitu, spoustu měření od atmosférických po rádiová. Znepokojovaly je především dvě věci. Za prvé, že všude kolem, v každém kamínku, objevili zbytkovou radioaktivitu a za druhé, že po celou dobu nenarazili na žádné domorodce. Pustinou vál ostrý vítr a zem, sotva pokrytá jen tou nejodolnější vegetací, vypadala ještě nehostiněji, než pláně u nich doma. Třetí den, když Mark s Robertem seděli v člunu a snídali, se dovnitř vřítil Tom. "Ty vole! Venku jsou nějací lidé." Oba ihned vyskočili ze stoliček a seběhli tři schůdky vedoucí ven. Tam, asi třicet metrů od stroje, stála dvojice osob. Byli sice špinaví a na sobě měli otrhané šaty, přesto vypadali jako obyčejní lidé. Tento dojem v kosmonautech zůstal jen do doby, než doběhli blíž. Muž byl zjizvený a unavený. Žena byla zbitá a na svůj zdánlivě mladý věk měla hluboké vrásky. Obě skupiny na sebe chvíli zíraly. Pak se Robert začal opatrně usmívat a koutkem úst promluvil k Markovi po jeho boku: "Teď bych dal nevím co, kdyby místo tebe jela Anna. Myslíš, že se spolu domluvíme?" "Vypadají zaostale, ale celkem inteligentně." Přemýšlel Mark nahlas. "Skoro bych až řekl zvídavě." "Musíme si je nějak naklonit. Nemáš sebou něco k jídlu?" "V lodi máme přece snídani..." Oba návštěvníci po nich těkali očima. Pak se ozval muž. "Kdo vy tři sakra ste??" Mark s Robertem se okamžitě přestali dohadovat a snažili se pochopit, k čemu to právě došlo. "Oni mluví anglicky!" Řekl pak nadšeně Robert. "O čem to tu mluvíte?" Nechápal muž. "Nemáte něco do huby?" "Ale jistě." Usmál se Robert a mávl na Toma, který se rozeběhl k člunu. "Vy máte hlad, že?" Odpověď nedostal. Oba domorodci nervózně pozorovali je a jejich skafandry, dokud se nevrátil Tom s konzervovaným ovocem. Nechali si jídlo otevřít a beze slova se do něj pustili. Vůbec je nedojímalo, že na ně tři neznámí lidé fascinovaně zírají. "Takže... Kde bydlíte?" Zkusil to Bob. "V Bazar village." Odpověděl muž, aniž by se přestal ládovat. "Bazar village??" Vyrazil ze sebe Mark. To byla skvělá novina, potvrzující Anninu teorii, že přeživší jsou zformovaní do městských států. "Žije tam, v tom Bazar village, víc lidí jako vy?" Naléhal Robert. Muž přikývl. "Ještě za trochu tohohle..." Poukázal na prázdnou konzervu. "... vás tam dovedem." Robert řekl ať počkají a s Tomem se klusem vydali k člunu. Jakmile vyběhl schůdky, šáhl po vysílačce. "Tady Robert Leer..." Chvíli čekal. "Tady Robert Leer!" "Nazdar Bobe! Tady Antonio." "Ahoj Antonio. Vyřiď ostatním, že jsme narazili na domorodce a vydáváme se s nimi do jejich osady! Ozveme se jak jen to bude možné! "Počkej Bobe..." "Konec!" Robert vypnul vysílačku a pomohl Tomovi se zásobami. Vydali se na západ. Robert se sice během cesty snažil vyzvědět na jejich průvodcích, kolik jen šlo, přesto se mu nepodařilo vytvořit si komplexní představu o tom, jak žijí. Během rána třetího dne se před nimi rozevřelo údolí se schátralým, na první pohled opuštěným, městečkem. Jejich průvodci se posadili na skálu a dali se do jídla. Robertovi se je už nepodařilo přimět k pokračovaní a tak se dali sami na sestup po široké stezce. Cestou Robert trochu zpomalil, a když už byli oba jeho společníci několik metrů před ním, vytáhl svou služební zbraň. Pořádně si jí prohlédl. Malá, černá pistole, kterou nemusel naštěstí nikdy použít. Potom stiskl tlačítko na pažbě. Ve zbrani zabzučelo, jak nabíječ zasunul náboj do komory a pak se na malém displeji zobrazilo množství munice a stav baterie. Pistoli potom opatrně zasunul do pouzdra a přidal do kroku, aby dohnal ostatní. Sešli do malé vilové čtvrti, kde většina budov vypadala buď vypáleně, nebo rozbořeně. Jak tak procházeli prázdnými ruinami, z jedné budovy vyběhl malý chlapec a zmizel jim za rohem. Po pár set metrech domky zmizely a nahradily je dvoupatrové neudržované domy. Co ale bylo hlavní - byli zde lidé! Život na Marsu byl tvrdý. Přesto však nyní šli tři jeho obyvatelé jak ve snách ulicí Bazar village a pozorovali bídu kolem sebe. Tohle nečekali ani největší pesimisté - muž s puškou nesoucí hubeného pozemského živočicha, těhotná žena prodávající se na chodníku, dva psi peroucí se o malou mršinu... Tři muži procházeli světem za zrdcadlem a nevnímali zraky, které k sobě přitahovali. Když došli na první rozcestí a rozhlédli se po něm, z blízkého domu vyběhla mladá, štíhlá žena. Z temnoty dveří se ozval výstřel a kulka zapraštěla v dívčině koleni. To se prolomilo a dívka se zkácela na zem. Ze dveří vyšli dva muži. Každý jí chytil pod jedním loktem a spěšně jí odtáhli zpět. "Můj Bože! Na jakém místě jsme to přistáli." Řekl tichým hlasem Mark. Nikdo mu neodpověděl. Oni tři byli navíc jedinní, kdo se na celou scénu díval... Probral je až ruch po jejich levici. "To jsou oni!" Uprostřed ulice stál malý mužík, který na ně hrdě ukazoval. Toho si ale sotva všimli, protože za ním stály dvě mohutné dvoumetrové postavy. Vypadali jako modří roboti s včelí hlavou a v rukou drželi staré plasmomety. "Fajn, teď vypadni prcku." Ozval se mechanický hlas. Roboti se k nim vydali blíž. Robert začal polykat naprázdno. "My..." Začal, ale hlas se mu rozetřásl, takže nedokázal pokračovat. Robot ho odbyl rukou. "Ať jste kdokoli, půjdete s náma." Neměli na vybranou. Ozbrojenci je dokázali ve dvou obklopit a prošli s nimi skrze celé město. Na každém místě, kam při tom vkročili se ztišil všechen hluk a ulice se bleskově vylidnila. Zastavili se až před buginou zaparkovanou uprostřed rozdrolené silnice na předměstí. Vůz zde stál s klíčky v zámku a přesto o něj jejich věznitelé nejevili žádný strach. Zatímco si roboti sedli dopředu, kosmonauti byli natlačeni na zadní řadu určenou pro dva. To by byla celkem nepříjemná okolnost, pokud by bugina stála. Za jízdy to ale bylo peklo. Skoro dvě hodiny hopsali po poničené dálnici stokilometrovou rychlostí, než dorazili k cíli své cesty. Ke skupince čtyř kovových prefabrikovaných domků obehnaných síťovým plotem. Uprostřed se tyčila pět metrů vysoká konstrukce s plošinou, na které stál další robot s velkým, skoro třista let starým, těžkým kulometem přes rameno. Dojeli až k vrátnici se závorou, kterou střežil robot - robot s lidskou hlavou. Usmál se a zamával na ně. "Brýtro Bansi! To si ty Bucku?" Tom se podíval na Roberta a ten přikývl. Sám přemýšlel, jestli je lepší být zajat roboty, nebo lidmy, co se mají za bohy. "To se ví Doggy." Odpověděl jeden z jejich věznitelů. "Pamatuješ tu zrzku ze středozápadu Bazáče?" "Ne! To snad ne! Děláš si prdel Bucku! Že si dělá prdel Yackie?" Kroutil s úsměvem hlavou hlídač. V odpověď se mu ozval děsivý robotický smích. "Ty si kanec Bucku!" Prohlásil uznale a začal zvedat závoru. Bugina vjela do tábora a zastavila vedle jedné další. Zatímco Bans zůstal se zajatci, Buck odešel do jednoho ze skládacích domků. Po několika minutách vyšel, palcem ukázal za sebe směrem ke dveřím a vydal se za dalšími povinnostmi. "Co vy jste vlastně zač. Yackie?" Zeptal se tiše Mark. Ten se jen zasmál. "Až po tobě supermane!" A nahnal je do domu. Místnost byla temná a skoro holá. Na zadní zdi visela vlajka U.S.A s rukou připsaným nápisem: "Enkláva" a uprostřed stál starý, dřevěný, pracovní stůl. Za ním seděl muž ve středních letech a v čistých šatech. Lehce se usmíval a měl sepjaté ruce. "Ale né. Máme hosty." Řekl s falešnou zdvořilostí a pokynul jim k židlím, co pro ně byly připraveny. Zatímco si sedali, Bans odešel a oni s velitelem zůstali sami. Robert si radostně uvědomil, že ho ani neodzbrojili. To se ale okamžitě změnilo ve zděšení, když pochopil, že ho vůbec nepovažují za hrozbu. "Mé jméno je Allan Stamp, pro vás Allan a velím téhle jednotce. Chmm?" Tohle gesto Robert pochopil a jednoho po druhém Allanovi představil sebe a své společníky. "Fajn." Řekl Allan a zabubnoval prsty o stůl. "Takže co mi o sobě povíte? Jistě máte nějakou zajímavou historku, o kterou byste se nejradši podělili..." "Abyste pochopil... My jsme z Marsu." Robert se rozhodl jít s pravdou ven. Ať už v něm tito lidé budili sebevětší hrůzu, nic to neměnilo na faktu, že jsou zatím nejvyspělejší, na které narazili. Jestli neměl šanci získat fůzní palivo u nich, tak to mohli stejně vzdát. Zatímco však očekával, že nový fakt velitele překvapí, ten se jen zamyšleně podrbal na bradce. "Tak z Marsu říkáte? Jaké jsou vaše hodnosti, jestli to není tajné?" "Hodnosti?" Zasmál se Mark. "Nechápejte mě špatně, Allane." Snažil se situaci zachránit Robert. "My jsme civilisté." Allanovi se zablýskalo v očích a naklonil se k nim blíž až mohli cítit jeho zkažený dech. "Tam v Marsu. Má tam každý civil přístup k takové technologii, jako vy?" Ukázal při tom na jejich skafandry. "Ano. Za dobu existence Marsovské kolonie se životní úroveň zvýšila znatelně." Přitákal mu Robert. Něco se mu nezdálo, ale nedokázal zjistit co. "Jak jste se dostali sem?" Zeptal se Allan. Tentokrát už bez náznaku zdvořilosti. "Naším přistávacím člunem." "Člunem?" "Tryskovým člunem." Allan se usmál a zapálil si cigaretu. "Takže vy říkáte, že jste sem přiletěli?" Robert zaraženě kývl. "To je zajímavé... Když už jsme se rozpovídali... Kde přibližně leží ten váš Mars?" Robert se pokusil potlačit zírání, které zahlédl u Marka a Toma. Teď už mu bylo jasné, co je špatně. Ten muž vůbec nevěděl, o čem je řeč. Robert polkl a pokusil se pozjet paralyzovanou mysl. "To je... Na tom druhém kontinentu... jestli víte... jak je přes to moře." "Vy myslíte Evropu??" "Ano." Oddechl si Robert. "Ten váš člun doletí do Evropy? To je moc zajímavé." Robert neodpověděl a tak pokračoval. "Mám ještě nějaké povinnosti... Moc rád jsem vás poznal pánové. Yuckie Bans se o vás postará." S úsměvem jim pokynul ke dveřím a přesunul svou pozornost k hromádce papírů na jeho stole. Mark s Robertem se po sobě podívali. Byli oba vystrašení k smrti. Všichni tři vstali a vyšli ven. Tam stál jeden z vojáků, podle všeho Bans, a zrovna vypínal vysílačku.. "Takže co pro vás můžu udělat, volové?" "Můžete nás vzít zpátky do toho..." "Bazar Valley? Bez obav. Nasedejte." Do Buginy se tentokrát vešli pohodlně. Zatímco jeli po stejné silnici, co minule, Yuckie jim vyprávěl některé příhody z jeho vojenského života. Historky byly totiž jediný způsob, jak během cesty ukrátit volnou chvíli. Pustina byla nudná a deprimující podívaná. Robert nedokázal pochopit, proč tady lidé, při tak malém počtu, nežijí ve větší koncentraci, jako u nich na Marsu. Z Yuckieho monologu dokonce vyrozuměl, že různé skupiny spolu často válčí. Připadalo mu jako ironie, že jedinných osm obyvatel Marsu, kteří ho zároveň považují za ráj, jsou zároveň jedinní, kteří na něm nemohou být. Nedokázal pochopit stupiditu vedoucích projektu na základně, kteří ve svém zaslepení a iluzi nedokázali přijmout fakta, která jim odeslali. Z myšlenek ho vytrhl až Yuckie. "Říkal jste něco??" Vyhrkl Robert. "Ptám se, kam chcete hodit." "K našemu člunu na východ od Bazar..." Náhle se zarazil, když pochopil, co řekl. "Do Bazar Valley stačí." Pokusil se zachránit situaci Mark. "Jak je libo. Bazar je fajn klícka." Řekl vesele Yuckie. V jeho mechanickém hlase nezaznamenali žádnou změnu. Od té chvíle už nikdo nepromluvil. Když dorazili do města, Yuckie je vyložil a s mávnutím ruky se vydal na cestu zpět. Nikdo neměl dost silné nervy, aby podruhé vstoupil do té "fajn klícky" a tak po svazích město obešli. Když dorazili k místu, kde město poprvé zpatřili, zorientovali se podle buzoly a vydali se svižným krokem směrem k jejich záchraně. Během cesty toho moc nenamluvili. Za posledních několik dní se Robert sesypal, Mark ztratil smysl pro humor a Tom dospěl. Cestou také narazili na několik zástupců děsivé místní fauny. Bylo ohromným štěstím, že nebyli napadeni. Robert neměl představu, jak by se ubránil netvorům, pro které ani neměl vystihující jméno. K večeru třetího dne cesty, kdy už doufali, že mezi Skalisky zahlédnou svůj člun, se nad nimi z východu prohnal velký létající stroj. Jejich nebyl, a tak přidali do kroku. Během deseti minut doběhli k útesu ohraničující malou pláň, kde přistáli. U člunu zahlédli tři postavy, a tak se hbitě, jak jen jim to jejich obleky dovolovaly, skryli za velký balvan. Nepochybně to byli ti muži v masivních zbrojích. Jeden z nich chvíli postával u dveří a manipuloval s malým přístrojem. Dveře se otevřely. "Ne..." Zašeptal Robert. První z nich vešel dovnitř a další se chystali ho následovat. "NE!" Zaječel Robert a vyběhl z úkrytu. Se vztekem skřivenou tváří tasil zbraň a v rychlém sledu po vojácích několikrát vystřelil. Bezvýsledně. Jeden z nich se na něj otočil a plynulým pohybem na něj namířil zbraní. Robert sebou trhl a přestal střílet. Gaussová pistole prorazila jeho hrudí díru, že by jí protáhl ruku. Zavrávoral a spadl do prachu. "Ty hajzlové!" Vykřikl Tom a natáhl se po zbrani. Mark ho ale chytil za ruku a strhl zpět. "Přestaň!" Překřičel jeho protesty. "My to přežijeme!" V Tomově tváři byl vidět zmatek a děs. "Jaký ale má smysl, přežívat tady?" Olivia a Anna seděli naproti sobě v konferenční místnosti a mlčky hráli šachy. Jean seděl kousek od nich a pozoroval stěnu. Byl vystrašený a nevyspalý. Všichni na palubě byli takoví. Neustále si namlouvali, že mají naději. Do místnosti vešel Antonio, který měl službu u vysílačky a Jean na něj zamžoural unaveným zrakem. "Jdu pít." Řekl Antonio suše a prošel do kuchyně. "Už se neozvali patnáct dní." Řekla dnes už počtvrté Anna. Její histerie už dávno přešla do stádia netečnosti. "Ještě dva dny..." Odpověděl jí dnes už taky počtvrté Jean. "Ještě dva dny a přistaneme s lodí..."