Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Hnoj - Odešel jsem
Odešel jsem, abych zapomenul a byl zapomenut. Vše co měl přinést zítřek, přinesl už včerejšek. Veškerá naděje, kterou jsem kdy měl se změnila v jistotu. V jistotu, že umřu sám. Jak to můžu vědět? Vím to, protože jsem odešel. Odešel jsem, abych už nikdy nemusel vidět ty, kteří pro mě tolik znamenali. Odešel jsem do pustin, abych tam dožil s vědomím, že to nebylo vyloženě špatný, ale rozhodně to mohlo být lepší.
Ještě před několika lety jsem býval samotář. Býval jsem lovec, odcházel jsem do pustin a vracel se za několik dní s nákladem gekoních kůží, nosil jsem jich dost na to abych mohl chlastat. Tiše jsem nasával u baru. Nasával jsem a druhý den jsem zase odešel, abych na několik dní zmizel a nasál samoty. Když je člověk sám může se soustředit a přemýšlet. Ale pak jsem se rozhodl, změnit svůj dosavadní život, ve které hráli lidé jen tu nejpodřadnější roli. Lidé pro mě nic neznamenají, protože dokážou strašlivé věci, ale také dokážou nádherné věci, ale radši se jich budu stranit a budu žít sám, než abych byl svědkem těch strašných věcí. Možná bych se stal svědkem i těch krásných věcí, ale za jakou cenu? A staly by se vůbec?
Začal jsem vyhledávat společnost. Přestal jsem popíjet sám, whisku, ale začal jsem svými novými přáteli sedět u piva. Všichni mi začali říkat, že jsem docela příjemnej člověk a to mi dělalo dobře. Předtím se prý na mě dívali jen jako na opilce, který se válí po baru, ale teď jako na přítele. Dobře jsem nechápal, co myslí tím přítele. Snad člověka, kterému můžou říct svoje příhody a trápení, nebo člověka kterému věří. Moji „přátelé“ pro mě byli jako kameny v poušti, prost tam byly nic důležitého pro mě neznamenali. Prostě tu byli a to bylo vše. Začal jsem je vyhledávat, abych se po večerech až tak nenudil, protože všechny předválečné knihy ve městě jsem už přečetl. Veškeré moje vztahy s nimi byly naprosto odosoběné, neměli „šťávu“, byli pro mě jen povyražením. Ale i s nimi jsem se ve skrytu duše stále cítil osamělý a nejhorší na tom bylo, že to byla pravda…
Ale pak to přišlo. Potkal jsem Ho. Byl to taky lovec a já ho znal už z dřívějška, stal se mým přítelem, tím pravým člověkem, kterému můžete říct všechno. Věřil jsem mu. Začali jsme lovit spolu a všechno se mi začalo dařit a já jsem zavrhnul své dřívější přátele, jen abych se necítil tak sám. Ale pak se mezi nás vložila žena. Nikdo z nás se o ní nezajímal. Zajímala se ona, ale zajímala se na obě strany, byla to mrcha. Byla úskočná a prolhaná. Asi dva týdny jsem jí ignoroval a nasával, ale pak se mi zalíbila. Těžko říct proč, asi jsem si chtěl něco dokázat, nebo něco dokázat svému okolí. Těžko říct proč jsem se o ní začal zajímat. Prostě se to stalo a teď už je pozdě na to řešit to. Byla naprosto přístupná a já se s ní hned první noc vyspal. Těšil jsem se na to, protože ženskou jsem neměl už aspoň dva roky. Ale když už na to došlo, zjistil jsem, že to bylo stejně neosobní jako jakýkoliv můj vztah. Bylo to pro mě jako lovit, pronásledoval jsem to a když jsem to dostal, ztratil jsme o to zájem. Prostě to bylo moje, jenže co teď s tím?
Druhý večer se začala ovíjet kolem něj. Jo, mě je to úplně jedno, já už o ní zájem nemám. Brzo spolu odešli. A tak jsem tam seděl. Sám. Jako za starých časů. Seděl jsem tam sám a nasával. Ráno jsem se probudil za svítání pod barovým pultem se strašlivou bolestí hlavy. Žlutý kotouč slunce se pomalu vynořoval zpoza obzoru a dveře se otevřely. Stál tam on, stál ve světle a vypadal jako přízrak. Zašel ke mně a zaklekl. „Myslim, že už bysme se nikdy neměli vidět,“ řek mi a otočil se k odchodu. Můj alkoholem ztuhlý mozek pomalu začal pracovat a mě došlo, co mi to vlastně řekl. „Proč?“ vykřikl jsem na něj ještě když vycházel ze dveří. Neotočil se na mě. Prostě odešel aniž by řekl aspoň „Ahoj“. A v tu chvíli mi to došlo, byl jsem sám a vždycky budu sám. Nikdy to nezměním, ani kdybych chtěl…
Odešel jsem, abych byl sám, protože jsem vždycky byl sám. Pochopil jsem sám sebe mou vlastí podstatou byla samota a proto se to vždycky posralo, protože nejde změnit to, co je předem dáno. Takový to je a takový to i bude, teď jsem to konečně pochopil. Není jiné cesty než odejít. Odejít, abych mohl být sám sebou. Abych mohl být sám.
A tak jsem odešel do pustin abych už nikdy neviděl své staré přátele, Jeho ani jí. Odešel jsem abych zapomněl a byl zapomenut.
Abych byl zapomenut.