Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ještěr - Pán geckonů Jmenoval se Allen, ale málokdo znal jeho jméno. Nebyl to žádný hrdina. Jeho jméno nemělo zvuk ani ve čtvrti odkud pocházel, v San Franciském přístavu, natož aby se dostalo ven. Měl přitom ty nejlepší předpoklady. Byl od přírody silný a kamarádi se s ním cítili bezpečně. Mělo to ale jeden háček. Neměl rád lidi. Často je spíše nenáviděl, i když pořádně nevěděl proč. V jejich očích nikdy nenašel to, co hledal. Hledal v nich upřímnost. Když jeho vrstevníci dorůstali, Allen se smutkem sledoval, jak se z nich pomalu vytrácí. Jinak to ani nešlo, už se museli postarat sami o sebe. Takový byl přístav v jeho očích. Byl to jeho celý svět. Není divu, jinde to ani neznal. Rodiče si jeho chování dávali za vinu sobě. Jako většina lidí v přístavu přežívali v chajdě pod molem a živili se rybolovem. Tady ve Frisku braly vždycky. Neměli čas s ním vyrůstat. Nemohli si dovolit zaváhat, protože zaváhání se obvykle trestalo smrti. Nikdy nesehnali dost peněz na dům někde v centru. Ne, dokud se sem vozil levný chlast… Allen se ale s věkem nezměnil. Trávil desítky hodin u zábradlí, zahleděn do vln Velké slané vody. Vnímal ji jako svobodu a přístav jako klec. Kdysi mu někdo řekl, že tam daleko žijí obrovské ryby. Jednou se mu zdálo, že je zahlédl. Lidi si ho nevšímali zrovna tak, jako si on nevšímal jich. Byl to pro ně takový Dark horse; Černý kůň. Mnozí mu záviděli tu jeho zdánlivou bezstarostnost. Nikdo mu to ale nikdy neřekl. Ve snaze změnit jeho povahu a využít jeho sílu ho otec přihlásil do výcviku Bratrstva. Těch pár přátel, kteří mu zbyli, záviděli. Poznal to v jejich tvářích. Dostat se tam bylo snem každého kluka ve Frisku. Výcvik na něm ale nezanechal žádný efekt. Nezměnil se. Ve svých nových bratrech viděl jen od hlavy k patě vyzbrojené siláky s nulovým obsahem mozku. Měl se stát jedním z nich, ale vyletěl hned u druhé zkoušky. Toho dne měli jednou provždy ukončit problémy jedné osady. Po několika hodinách vypátrali jeskyni Zlatých geckonů. Začal boj. Dvacet ještěrek na pět obrněnců s brokovnicemi a H&Kčky. Jeden geckon přicupital k němu a prohlédl si ho svýma pryskyřicovýma očima. Několik chvil na sebe navzájem hleděli, zatímco ještěrky jedna po druhé padaly k zemi. "Krev v plody změní se, žíly ve víno", vzpomněl si na jednu říkanku, která ho v dětství tak děsila. Nedokázal ho zabít. Musel to udělat někdo jiný. Velitel Anders utrousil něco o ubohém sráči a poslal ho zpět rybařit do přístavu… Mohl být za to rád. Z další mise se vrátil živý jen Anders. Spadnul zpět do chudoby, ale nikdo na něj nečekal. Nikdo mu nepomohl ulehčit ten pád. Otec mu řekl, že kdyby neměl koule, nevěří, že je chlap. To je toho, zabít jednu debilní ještěrku… Rozhodl se odejít. Podívat se za hranice svého světa. Ani nevěděl, proč to dělá. Snad aby čas ubíhal rychleji. Chtěl vyrazil na sever. Slyšel, že tím směrem jsou hory. Vůbec netušil, kam míří. Pořádně ani nevěděl, kde ten sever hledat. Vyzbrojen jen jídlem, tekutinami a odhodláním. Vandrovat pustinou s holýma rukama se neodvažovali ani mnohem zdatnější jedinci, než je on. Myslel si, že mu stačí základní výcvik Brotherhoodu. Nebyl by první ani poslední naivka, nesmrtelný až do okamžiku zmáčknutí spouště. Takhle už zahynula pěkná řádka lidí, z neznalosti… Po pěti dnech putování narazil na těla mužů od karavany. Byly to čerstvé oběti pustiny. Přesně takhle si kdysi přál vidět člověka. Rychle ty mrtvoly obral, protože na obloze už kroužili supi. Našel u nich nějaké léky, předmět, který velmi vzdáleně připomínal stimpak, pár cetek, napalm a rezavý plamenomet. Jejich vrah toho asi víc neunesl. Vyrazil dál. Ještě toho večera se dočkal nemilého překvapení. Stepní zabiják si počkal, kdo se nabaží na jeho oběti a půjde s nosem nahoru kolem. Už bylo pozdě vrátit se zpátky na zem. K jeho údivu to byla žena. Ještě žádnou neviděl se zbraní v ruce. Byl to ale její smolný den; hluk zpozorovala i skupinka ohnivých geckonů. Udělal to, protože musel. Z jeho plamenometu vyšlehl oheň. Poprvé v životě útočil na živý cíl. Plameny ale jen lehce olízly její od krve zacákané kovové brnění. Toho okamžiku se dodnes děsí. Pod všechnou tou krví se zrcadlila jeho tvář. Byla teď zkřivená strachem. Potom dostal energopěstí mezi oči…ještě chvíli slyšel nějaké výkřiky, ty ale pomalu slábly a nastala tma… Otevřel oči a uviděl nebe. Ne moc ostře, protože měl monokl přes půl hlavy. Teď kdyby se v tom brnění viděl… Ztěžka pohnul hlavou doleva. Tři ohniví geckoni spokojeně požírali útočnici. Ti, kteří už se nažrali, seděli kolem v hloučku a zvědavě na něho civěli. Čekal, který z nich se mu jako první zakousne do nohy. Velice ho překvapilo, že když se po půlhodince znovu vzpamatoval, tak ještě žil. Po delším přemáhání vstanul. Geckony to nijak nevyvedlo z pohody. Myslel si, že jsou tak nažraní. Netušil, že pravý geckon nemá nikdy dost. O pár metrů dál ležel jeho plamenomet. S námahou ho zvednul, setřel prach se rzi a poklepal na zásobník. Ohniví geckoni zbystřili, utvořili kolem něj kolečko a po několika málo chvílích se jako jeden muž odplazili do jeskyně. Něco takového nikdy nezažil. Připadal si jako někdo. On to v té chvíli ještě nevěděl, ale oni neuctívali jeho. Uctívali jeho zbraň. Mezi geckony se mu líbilo. Byli takoví, jací byli lidi v jeho snech. V očích se jim zračil pohled, který chtěl tolik spatřit u svých rodičů. Zvíře nezná přetvářku. Zvířata vnímají jen své potřeby a pudy, a on byl pro ně dobrý. Dobrý, protože vládnul ohni a svou chytrostí jim zajišťoval potravu, většinou ve formě lidí. Postup byl vždycky stejný. Z jeskyně se ozývalo sténání. Poutník, ať už dobrý pro pomoc, nebo zlý pro snadnou kořist, vstoupil do jeskyně. Na konci chodby uviděl Allena, jak se drží za břicho a ječí bolestí. Ze tmy se vynořili geckoni, pocestný se bránil, prosil Allena o pomoc, ten ale vstanul a vytáhl plamenomet… Jednoho dne ale přecenil své síly. Už zase. Nalákal do jeskyně bandu hubologistů. Tentokrát podlehl zlobě. Vždycky se na ně díval skrz prsty, na ty pomatené kretény z vypleněného Hubu… Jako obvykle tam na konci seděl, osamocen, opřený hlavou o stěnu… Místo pomoci ale dostal šlupku do hrudi. Ta krev na kovové zbroji byla tentokrát jeho. Teď už měl důvod řvát bolestí. Hubologisti ale netušili, co skrývá tma. Jeden po druhém se geckoni stahovali ke svému bohu a bránili ho vlastními těly. V tom odpoledni padlo hodně jeho druhů. Ze smečky zbyl jen hlouček. Hlavně že přežil on. On, který vládne ohněm. Ještě toho večera do jeskyně zabloudil něčí obrys. Allen podle postavy usoudil, že je to starší chlapec, právě takový, který by měl v tomhle věku opustit dětství a začít poznávat skutečný život. Setmělo se a on měl příliš málo nábojů na to, aby si mohl dovolit spát venku. Nebyl z těch, kteří šli ochotně smrti vstříc. Došel na konec jeskyně. Naskytl se mu stejný obrázek jako všem před ním. Zakrvácený Allen opřený o stěnu, marně lapající po dechu… Tentokrát hraje lépe než jindy. To bude tím, že je opravdu zraněn. Jako mnoho lidí předtím i potom zjistil, jak je nebezpečné zahrávat si s osudem. Hoch se ani nerozhlédnul kolem a rozběhl se k němu. Život venku ho ještě nenaučil trpělivosti. Allen tentokrát uviděl trochu jiného člověka. Byl první, kdo se na něj nedíval jako na snadnou kořist, díky které si naplní inventář. Ten kluk mu chtěl pomoci. Tohle Allen nechtěl. Rozhodl se to celé zastavit. "Stůj!" Troyovi sice nedávalo smysl, proč by se někdo bránil pomoci, ale poslechl. Nedělalo mu problémy poslechnout starší. Možná ho vyděsila ta pobledlá tvář tam na konci, která ve tmě svítila jako lampa. Allen s námahou zvednul pravou ruku a mávnul směrem do kouta. Z šera vycházely odlesky několika párů očí, které čekaly na svoji příležitost. Čekaly ale marně, plamen jejich pána zůstal toho večera potichu. Chlapec byl v rozpacích; naskakovala mu husí kůže při myšlence, že mohl být roztrhaný všude kolem. Tuhle lekci přežil. Ti, kterým se to povedlo, často zůstávali na světě velmi dlouho. Zareagoval upřímně. "Svítíte", řekl mu. Allen se pokusil o úsměv, ve finále ho to ale donutilo zařvat bolestí. Při té grimase objevil na tváři další ránu. Bylo mu to jedno, stejně se nikdy nesmál. Příště už ví, že nemá padat na obličej. Klučina si ale neoblomně stál za svým. "Vážně, neměl byste pít tolik Roentgen rumu." Vyčistil ránu a píchnul stimpak. Allen mu vyprávěl to, čemu doma ve Frisku hrdě říkali životní příběh. Zjistil, že je mu 14 a jmenuje se Troy. Vyrůstal v jedné vesnici na západ od Denu. Jeho otec je otrokář. Na jednom lovu zabil malého barbara. Byl to Troyův přítel. Jeho tělo ale nedostal a tak mu šel Troy na pohřeb. Otec mu za to doma zlomil nos. Dodnes mu pořádně nesrostl… Bylo toho na Troye moc. Rozhodl se, že uteče. Podobně jako Allen naivně vyrazil do pustiny, jen se svým žalem a loveckou puškou. Teď už byla jeho výbava podstatně bohatší. Celou dobu neměl ponětí, kam jde. Šel podle stop a mrtvol v poušti. Když byli živí, určitě měli dobrý důvod jít právě tudy. Utíkal před svým osudem ze severu na jih. Allen prchal prozměnu z jihu na sever… Dal mu na cestu jídlo a nějaké náboje, aby prodloužil jeho život v pustině. Řekl mu o jeho vztahu s Geckony. Troy má ale jiné zájmy. Chce vládnout lidem. Jako jediný ví, co se tady dělo. Jako jediný sem přišel i odešel živý… Jednou to ale muselo skončit. Allenovi pomalu docházel napalm. Vydal se pro ně do San Franciska k červeným 777. V téhle čtvrti ho přece nikdo neznal. To ale neznamená, že musí být v bezpečí. Naopak, k jeho smůle upoutal pozornost skupinky mužů v kelvarové zbroji. Byli to naivní zelenáči Brotherhoodu se svým velitelem, který jako jediný na sobě nesl energozbroj. Jmenoval se Chuck Anders. Za ta léta nezapomněl na obličej toho sráče, co nedokázal zabít ani blbou ještěrku. Zajímal ho jeho osud. Zajímalo ho, v jaké díře hnije. Svým chlapcům řekl, že ho budou stopovat. Prý je to test; pokud ho ztratí, nemá cenu jít ani na smečku polomrtvých vlků. Allen se vydal zpět. Uspokojen tím, že jim zase ukáže, jak vládne ohněm, dovedl je až do jeskyně. Bez rozpaků vešli dovnitř a za několik sekund už je jeho rodinka lynčovala plameny. Všude kolem šlehal oheň z bránících se zvířat, a uprostřed toho všeho jim vydatně pomáhal jejich Bůh. Nemohli ale odolat dávkám z H&Kček a Avengerů. Stříbrné, na slunce krásně se lesknoucí kůže Geckonů teď tapetovaly stěny jeskyně, kterou procházel zápach spálených těl. Za chvíli už byl na ně sám, jako obdivovaný vůdce bez své armády. Aniž by přemýšlel nad svou situací, pálil jako smyslů zbavený dál a dál do vystresovaných nováčků, kteří mu jeden po druhém padali k nohám. Nebyli zvyklí na podobné situace. Pro většinu z nich to byl první a poslední výlet do pustiny. Chtěli být slavní, místo toho ale upadli v zapomnění dříve, než stačili poznat život. Anders se k němu připlížil z boku a praštil ho pažbou H&Kčka do spánku. Allen se skácel k zemi. Po několika fackách se probral. Začal si uvědomovat, co se stalo. Na zemi ležela čtyři ohořelá těla. Ještě teď se z nich kouřilo. Každému by muselo být jasné, co se tady odehrálo - všude kolem bylo víc popela než krve… "No tak už se vzpamatuj, ty kreténe!", řval na něho Anders. "Snažíme se ti pomoct s těma vohnivýma zmrdama, a ty nás tu kurva všechny postřílíš! Poslat do sraček zlatýho geckona, to ne, ale hlavně že dokážeš odprásknout mladýho kluka, co? Budeš rád, když půjdeš jen sedět, kryple!" Mladíci, kteří jeho amok přežili, se při pohledu na zbytky jejich přátel sesypali. Ještě nebyli schopni unést pohled na odvrácenou tvář dobrodružství. Nečekali, že by mohla být AŽ TAK odvrácená. Možná si mysleli, že slovo BROTHERHOOD znamená NESMRTELÝ. Anders se na chvíli utišil. Jako člen bratrstva se snažil najít omluvu pro tento neomluvitelný čin. Pochopitelně že nic nenašel. Z jeho myšlenek ho vyrušilo tiché chrchlání. Jeden mladík na zemi ještě žil. Nebylo mu pomoci. Cestou by zemřel tak jako tak. Dusil se vlastním popelem, jen by se zbytečně trápil pár desítek minut navíc. Andersovi se z toho všeho zvedal žaludek. "Zabij ho", křikl na Allena. "Když si ho kurva před desíti minutama skoro ugriloval, tak ho kurva dobij!" Chudák mladej to všechno musel slyšet. Co potom znamenají všechny ty kecy, že pravý Bratr se nikdy nevzdává? Allena nebylo ani třeba pobízet. Netrápil se tím. Vždyť to byl jenom člověk. Anders se sebral a odešel ven na čerstvý radioaktivní vzduch. Po několika minutách si to všechno srovnal v hlavě a šel si promluvit s Allenem, který sundával své přátele ze stěny jejich domova. "Proč jsi to udělal? Proč jsi je všechny zabil? Bylo to kvůli tomu starému incidentu? No řekni sakra, jestli to bylo kvůli mně, tak proč…" Allen se konečně otočil k němu. Jeho pohled mu nedovolil dokončit tu větu. Stejně si ji bez problému dokázal domyslet. "Ne. Kdybych šel po tobě, zabil bych tě jako prvního. Na ty sráče bych si našel čas potom. Co mi je po jejich životech…" Anders usoudil, že se kloudné odpovědi nedočká a temperamentním krokem šel chodbou ven. Allen kráčel na ním, aby udržoval palebnou vzdálenost plamenometu. Ve snaze upozornit na sebe, významně kopl do kamínku na zemi. Anders pochopil a ještě jednou se otočil. Deset sekund bylo ticho. Pak zazněl Allenův tichý, ale pevný hlas. "Byli to moji přátelé." Anders začal lapat po dechu. Už se na něj nedíval jako na podivína. Díval se na něho jako na šílence. Nemohl to pochopit. Určitě ne se svým hrdým Brotherhoodím myšlením… Ohniví geckoni, ti zkurvení ohniví geckoni...do prdele, to snad ne… Hleděl na něho a nebyl schopen slova. Možná se ho i bál. Ano, bál se ho… Dolehla na něj přirozená reakce. Začal šmátrat po zbrani. Dobře věděl, že Allen drží v ruce plamenomet, a drží ho velice blízko. Chtěl ho zabít už dávno. Teď ale bylo pozdě. Ta jeho dobrota… Ne ne, musí ho přece zabít. Ten zkurvysyn upřednostnil geckona před člověkem. Rozhodl se rychle. Vytasil beznábojnicový kulomet… Allen to všechno čekal. Znal chování jemu podobných. Zažil to několikrát za ta léta. Měl pudy, dobře rozvinuté pudy. Byl taky z poloviny zvířetem…zmáčkl spoušť a sežehnul mu celý obličej. Kdysy si to tak několikrát představoval. Teď už mu to bylo jedno. Nic k němu necítil. Otočil se na druhou stranu a uviděl, co zbylo z jeho rodiny. Kdyby si na to vzpomněl o půl minuty dříve, zabil by ho mnohem horším způsobem… Vzpamatoval se až po několika hodinách. Připadalo mu, že má pořád těžší a těžší nohy. Čekal, až se na ně jednou nedokáže postavit. Vzal Andersovi všechno, co měl u sebe - H&K kulomet, hrstku nábojů, dva ohořelé stimpacky a řetízek se znakem Brotherhoodu, špinavý od krve. Doufal, že ho prodá někde, kde to nepoznají. Zatím na takovém místě nebyl. Obrázek jeho ženy už nezachránil. Byl obalený ve směsi krve, popela a obsahu střev. Vyšel ven na denní světlo. Přeživší nováčci byli podle jeho předpokladů dávno v tahu. No a co, do San Franu se stejně neodváží vrátit. Nikdo jim neuvěří, že oni přežili, zatímco velitel je mrtev. Pohádky můžou vykládat jinde. Žal ho za chvíli přešel. Byl na něj zvyklý. Žil v něm celý život. Zbytky obral o méně nápadné věci a o to, co neshořelo a vrátil se do San Franciska. Postavil si slum v přístavu, blízko svých rodičů. Ti už se k němu ale nehlásili. Našel si ženu. Byla to samotářka jako on. Utekla z nedaleké farmy od všech těch zlých lidí. Doufala, že to tady bude lepší. A navíc, snad ho měla i ráda. Říkal si, že pokud ne ona, tak už nikdo. Nikdy se ale nestal otcem. Nechtěl, aby jeho syn patřil k lidské rase a jednou se přidal k těm Brotherhoodským bastardům. Bohužel nebyl šťastný dlouho. Jeho Rita jezdila s karavanou po okolních farmách a vesnicích, aby nakoupila suroviny a vozila je zpátky do Friska. Jednoho dne se nevrátila. Allen moc dobře věděl, co to znamená. Sám kdysi zavinil několik podobných osudů. Po třech dnech přišly zprávy. Prý je roztrhala je velká skupina geckonů. Allen se pozvolna dával do kupy. Pomalu začínal komunikovat s lidmi. Vždycky jim pohléděl do očí, aby zjistil, jestli stojí za hovor. Snad proto mluvil s málokým. Teď ale zase přišla rána, která se k němu pravidelně vrací celý život. Udělal, co cítil. Oprášil rezavou trosku plamenometu a šel do pustiny hledat novou rodinu. Ve městě nikdy nikomu neřekl, co prožil. Nikdo za to nestál, ani jeho žena. Byla přece jen člověk. Všechnu psychickou zátěž nesl sám. Tentokrát se vydal na jih. Už nebyl nejmladší, putování ho stálo spoustu sil. Přes den ho ničil žár a oheň, jemuž sám kdysi vládl. V noci ho vystřídal mráz. Kalifornie už asi jiná nebude. Krajina byla chvíli rovná jako deska, chvílemi zase plná skal a vyprahlých kopců. Pod jedním takovým našel malý, pískem zavátý sluj, z něhož vycházely jemu dobře známé zvuky. Geckoni baštili nějakého dobrodruha. Řekl si, že určitě musí být ohniví. Obyčejný geckon by tady ztěží přežil, v takové prdeli. Allen vešel dovnitř. I daleko silnější by váhali. On ne. Uviděl to, co čekal. Bylo jich ale více než čekal. Jeden po druhém po něm přejížděli svýma zvědavýma očima. Přiblížil se; neměl přece důvod se bát. Svíral v ruce ten plamenomet. Geckoni ale naprosto postrádali respekt. Rozhodně se k němu nechovali jako k Bohu. Otevírali tlamy a syčeli. Obklíčili ho ze všech stran. Když se Allen rozhlédl okolo, projel mu hlavou celý život. Byl šťasten. Nakonec přece jen našel to, co hledal, ten starý naivka z Friska… Pro bandu vyhládlých ještěrek to ale bylo úplně jiné představení. Nejodvážnější geckon se k němu připlížil zezadu a podazil mu nohy přesnou ranou do holeně. Dráp mu uvízl v jeho noze. Vytáhl ho až s kusem tkáně. Allen krvácel, ale v tom šoku si to ani neuvědomoval. Nakonec ho nezradili ti, kterým celý život nedůvěřoval. Zemřel kvůli vlastní hlouposti. Teď už neznamenal vůbec nic, jen maso pro geckony. Kousek od něj se povaloval plamenomet, který ho nejednou udržel při životě. Pro něj byl však daleko, příliš daleko. Jak tam ležel, kruh se pomalu uzavíral a geckoni se začali stahovat k večeři. Pán ohně nedostal příležitost ukázat svou sílu. Místo toho vyšlehly plameny jiných. Smrt byla rychlá zrovna tak, jako brutální… Svým scénářem dokonale zapadala do tohoto světa. O sedm let později křižovala tyto pláně jednotka Bratrstva. Stejně jako kdysi Allen spatřili nenápadný, pískem zavátý sluj. Vešli dovnitř a zdálky postříleli většinu gecků, kteří se nestačili dobelhat do bezpečí. Hlouběji v jeskyni narazili na hromádku ohlodaných lidských kostí, trčících z písku jako varování. Kousek vedle ležel nějaký stříbrný předmět, lesknul se jako hlaveň pušky na Slunci. Byl to přívěsek se znakem Brotherhoodu. Velitel ho pomalu zvednul, důvěrně znal ten krásný symbol. Jeden mu visel na krku. Nositel takového přívěšku musel v bunkru něco znamenat. "Proboha, snad to nebyl Anders", bylo jediné, co řekl a rozhodl se vykopat mu důstojný hrob. Pokynul na nováčky, vyklepané zrovna tak jako kdysi. Mysleli si, že narazili na ten bájný Vault. Začali kopat a kvapem zrychlovali svoji práci, aby už byli pryč z toho zpropadeného místa. Jeden z bažantů se ale do hloubení hrobu moc nemá. Velitel to všechno moc dobře vidí, ale nepotrestá ho. Je to jeho nejbystřejší žák. Má na věc trochu jiný pohled než jeho učitel. Neví ani nemůže vědět, co se s Andersem tehdy stalo. Vidí ale veliký kvér, tiše odpočívající v rohu. Už jen hlaveň čouhá zpod nánosu kamení a hlíny. Bože, to už musí být ale let… Tu zbraň už jednou viděl. Ten krásný, rezavý plamenomet. Věděl, komu kdysi vládnul. Nechápal, proč ho osud musel zavát zrovna na tohle místo. Tohle nikdy nechtěl vidět. Byl by šťastnější, kdyby nic nevěděl a představoval si, že někde tam venku žije a loví se svojí partičkou geckonů příslušníky vlastní rasy… Z letargie ho po chvíli vyvedl velitel. "Troyi!" Jeho jediného oslovoval křestním jménem. Ostatní pro něj byli zatím jen špína. "Co tam vidíš, chlape?" S Troyem to ani nehlo, postával tam dál. "Pěkná věcička, ale ve špatném stavu. S tím teď nikoho nezabiješ. Jestli ji dokážeš vytáhnout z těch sraček, je tvoje." Přece neobere svého elitního kadeta o obyčejný plamenomet, navíc rezavý. Ostatní uložili svého bratra k poslednímu odpočinku. Troy na ně upřeně civěl. Nechtěl jim brát iluze, i když věděl, že porušuje nedávno tak hrdě složený slib. A tak je Troy jediný, kdo může vyprávět tento příběh. Díky své přízemnosti a zdravému rozumu se dodnes drží mezi živými. Měl zbraně, ale měl taky kupu štěstí. Narozdíl od Allena, jemu se dosud nesplnil jeho sen, vládnout lidem. Časem z toho vyrostl a zjistil, že mu zdaleka stačí vláda nad sebou samým. Hlavně, že se ten samý sen nesplní ani Enklávě. A tak se jednoho dne probudí špatně naladěn, vezme plamenomet a vyrazí do pustin…