Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Shit.us - Pomsta hadr.

Jenifer vystřelila a já se zarazil.
Ne snad z toho, že mě trefila, nýbrž z toho, že mě netrefila.
Hlavou mi problesklo, jak to, že mě netrefila, střílet uměla výborně a z takové blízkosti, by trefil snad každý.
Ale ona trefila.
Strážný, který vyběhl ze dveří, a kterého jsem neviděl, jelikož jsem byl otočen zády k domu, se svezl na zem. Z Hlavy mu moc nezbylo.
"Jenifer?" tázavě jsem se na ni podíval.
"Co je? To sis myslel, že tě zabiju? Tak jednoduchý to nebude, ještě mi něco dlužíš." laskavě mi vysvětlila.
"Dobře, ale teď bysme mohli dokončit, co jsem začal. Pomůžeš mi?" zeptal jsem se jí.
"Mám snad na výběr?" řekl a vyrazila k domu.
Rychle jsem dobil svojí brokovnici a běžel za ní. Dveře byli otevřené, jak se v nich objevil ten strážný. Jen vejít. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Viděl jsem chodbu a po pravé straně vchod do rozlehlé místnosti. Kývl jsem na Jenifer a oba jsme vpadli do chodby. Nikde nikdo. Společně jsem vběhli do místnosti napravo. Tady bylo až nezdravě plno.
Nejméně osm zabijáků, čekajících až je poctíme návštěvou. Všichni se začali krýt za křesla, nebo za převrácené stoly. My jsem měli jedinou možnost krytí. Bar, který byl téměř hned u dveří. A pak že pití škodí zdraví. Pak konečně začali všichni střílet. Jak jsem tak leželi za barem a flašky nad námi pěkně vybuchovali a sprchovaly nás alkoholem, pomyslel jsem si, co kdyby někoho z nich napadlo hodit sem něco zapáleného.

A napadlo.

Vykoukl jsem zpoza baru a dvakrát stihl vystřelit z brokovnice. Víc jsem toho nestihl, protože mě plně zaujala hořící zápalná láhev, která k nám letěla krásným obloučkem. Udělal jsem něco šíleného. Něco, co vychází jen ve filmech, něco, co nám zachránilo život. Jak flaška letěla a byla už nad námi, tak jsem ji chytil. Na okamžik zavládlo všeobecné ticho, jak všichni vyjeveně koukali, jak držím flašku v rukou.
Pak už někteří z nich překvapeně hořeli a ječeli. Zbytek se nezalekl a zase začali párat střelbou bar. Jestli to přežijou Bishop je zabije. Ale co, já mu rád ulehčím. Počkal jsem až zase začaly všichni dobíjet, to jsem opravdu nechápal, stříleli všichni najednou a i najednou dobíjeli. Kreténi.
Vytrhl jsem zpoza kabátu Jackhamera. Sice jsem přemýšlel, zda si vzít mimo mé oblíbené pumpovaní, ještě tuto brokovnici, ale jak vidno, vyplatilo se to.
Začal jsem střílet na ty čtyři přeživší a broky si v nich razily krvavé cestičky. Cesty. Dálnice.
Pak to jen všechno popadalo dolů a my mohli pokračovat do druhého poschodí.

Tam panovalo ticho a klid. Byli jsme v chodbě, ze které vedly jen jedny dveře a to až úplně na konci. Podíval jsem se na Jenefer a ona kývla. Opatrně jsem se připlížil ke dveřím a já je vykopl.
Měl jsem možnost vidět co je v pokoji jen na chvilku. Převrácený velký stůl a za ním Bishopův bratr a jeho dvě gorily. Pak mě opravdu, ale opravdu hodně projektilů vrátilo pěkně do chodby. Pěkně js
em se prolít a rozplácl se o stěnu. Jenifer se zbaběle běžela schovat za roh schodů.

Ležel jsem a rychle dýchal. Simuloval jsem těžké zranění. Pak se přišli podívat Bishop a jeho gorily.
"To seš ty, ty parchante" křikl na mě a oči se mu zúžily vztekem.
"Ano já, těšil jsem se, že vás dostanu a nakonec je to naopak, že." trošku jsem se uchichtl.
"To sis vážně myslel?! Blbče, počkej, budeš umírat hodně dlouho. Jen se těš." pohrozil.
Jen jsem na něj udělal ksicht. Přemýšlel jsem, jestli mě Jenifer zase nevytáhne z bryndy, ale to už by asi střílela. Začal jsem chroptět. Skočili mi na to. Čas na hrdinské činy.
Že mám kevlarovou vestu, si nevšiml ani jeden. Zato toho že jsem se vymrštil proti nim, si všimli všichni tři. Jeden z nich dost důvěrně. Abych tak řekl, vnitřně. Nůž v oku není nic, co se slučuje se životem. Bishop mezitím hbitě uprchl do místnosti, ze které mě předtím vyrazila energie projektilů. Tak jsem jenom druhému strážci vykopl zbraň a zlomil ruku. Byl tak překvapený z toho, že jsem se tak rychle zvedl, že se zmohl jen na škytnutí.

Pak jsem běžel zúčtovat za Bishopem. Zase byl srabsky za tím stolem a zase po mě pálil ze svého samopalu. Kotoul vlevo, válení sudů, vytrhnutí deserta zpoza pasu.
Pak mu došli náboje.
Namířil jsem mu desert do obličeje.
"Ne, prosím, nezabíjej mě. Udělám všechno, co chceš. Udělám z tebe svého asistenta. Dám ti padesát procent ze všech obchodů. Jen mě nezabíjej." škemral.
Trochu jsem sklonil zbraň. Bishopovi se rozšířili oči a už si začínal myslet, že jeho nabídku přijmu.
Chtěl jsem ho trochu vycukat. Víra ve falešnou naději je hrozná.
"Dobře, přijímám." řekl jsem.
"Opravdu?" řekl s úsměvem a obrovským ulehčením na tváři.
"Ne, dělám si prdel." řekl jsem a střelil ho do čela.
Bishop neměl čas ani zareagovat, takže spadl na zem se stejným výrazem, který se mu před chvíli rozlil po tváři. Pomalu jsem přešel k jeho mrvole a cítil velké uspokojení.
Kdo říká, že pomsta není sladká, ten lže.
Ta moje byla sladká jako med.

Hotovo. Dílo dokonáno. Pomstil jsem je. Všechny. Největší dva šmejdi široko daleko zemřeli mou rukou. Cítil jsem se opravdu skvěle. Čas odejít. Vyšel jsem ze dveří a podruhé za pár desítek minut strnul uprostřed kroku.

Jenifer stála uprostřed chodby a upírala na mě prosebný pohled. Někdo stál totiž za ní. Ten strážný, které jsem nezabil. Teď se dost ošklivě usmíval. Asi jsem mu neměl zabíjet páníčka, dřív než jeho. Nic neříkal, jen si vychutnával můj strach, že jí ublíží.
"Nech ji jít." zkusil jsem ohranou větu.
"Nechám." překvapivě řekl.
"Dobře, tak jí nech jít ke m-" v tom mi skočil do řeči.
"Ale né, tys mě špatně pochopil, já ji nechám jít, ale z tohohle světa. Zaplatíš za Bishopy." řekl s fanatickým leskem v očích.
"Ne, prosím." zaúpěl jsem.
Jenifer zavřela oči. A po tváři jí stekla slza.
Gorila se usmála a střelila jí do spánku.
"Néééééé." Vyrazilo ze mě a nejrychleji jak jsem mohl, se k nim rozběhl. Vrah měl co dělat aby odhodil již mrtvou Jenifer. A začal střílet do mě.
Ale kevlar je kevlar.
Sice mě nárazy trochu vykolejily ze směru, ale měl malou ráží. Takže jsem na něj přiletěl sice trochu z boku, ale aspoň jsem mu něco zlomil. Nevěděl jsem co, možná napodruhé tu ruku.
Jak jsem se tak válely po zemi a snad i na ležící Jenifer, jsem se ho snažil uškrtit. pořád se zmítal a nakonec mě kopem poslal kus od sebe a válením sudů se ode mě dostal dostatečně daleko.
Namířil na mě zbraň a vítězoslavně prohlásil.
"Tak, teď tě odprásknu jako tu tvojí děvku." jak barbarské.
"Hele, teď mě tak napadlo, co takhle to udělat zajímavější? Já ti řeknu hádanku a když jí uhodneš, tak mě zastřel, a když ne, tak zahodíš zbraň a dáme pěstní souboj?" navrhl jsem.
"Cože?! Ty ses snad úplně zbláznil. A vůbec, co se s tebou budu srát." řek a vystřelil mi na hlavu.
A ejhle, nevystřelil.
Nějak v tom zápalu střelby předtím zapomněl počítat náboje. Už mu došly.
S hromovým řevem jsem se vrhl vpřed a překvapenému gorilákovi zarazil koleno do břicha. Jen tak trochu zachroptnul a svalil se k zemi.
Byl jsem připraven definitivně vykonat pomstu.
Chytil jsem ho pod krkem.
"Ne, prosím, nedělej to. Budu táta." zavzlykal. Rodičovské řečičky ho nezachrání. Když plánoval rodinu, měl jít makat na farmu, nebo tak někam.
"Ne, nebudeš." řekl jsem a zlomil mu vaz.

Ten chlap měl vážně smůlu, několik zlomených kostí během deseti minut. Ale co, to už ho nemusí trápit. Podíval jsem se na Jenifer. Už jsem věděl co dělat. Teď už ano. I kdyby mě měli chytit a zabít, tak jí vezmu sebou a někde jí pohřbím. Dlužím jí to.

Za pět minut jsem opustil dům vraha, dealera a vyděrače Bishopa. Za deset minut jsem opustil New Reno. Navždy.