Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Vystřelil jsem, kulka z Pouštního orla ráže 44 mm se zaryla nebezpečně blízko sádlouna, jak jsem si jeho odulý zevnějšek pracovně nazval. Další výstřel už mířil přesně a část sádlounovy lebky explodovala v gejzíru rudé. Tak to by jsme měli jednoho, řekl jsem si v duchu a skrčil se za dubový stůl. Podle mých pracovních názvů zbýval ještě brejloun a omastek. Zatím co jsem přemítal nad stupiditou těchto přirovnání, vyřítil se omastek ze svého úkrytu a brejloun ho kryl palbou. Ten umaštěnej prevít při běhu střílel do stolu a řval jak pominutej, blbec, když konečně doběhl k mému stolu a stál nade mnou s namířenou zbraní, stiskl spoušť, s hrůzou zjistil, že mu došli náboje. V duchu jsem děkoval za hodiny matematiky, které mi v dětství otec zaplatil. Nebylo těžké spočítat si, že 10mm pistole má pouze 6 nábojů a on je všechny vystřílel při běhu. ″Co s tebou!″ Řekl jsem s úšklebkem a bleskovým pohybem namířil zbraň a stiskl spoušť, opět jsem střílel do hlavy, je to prostě jistota. Už zbýval jenom brejloun, dlouho jsem ho neslyšel střílet. Opatrně jsem vykoukl zpoza stolu, kulka mi hvízdla těsně kolem ucha a já se stáhl zpět. No, moc dobře mířit neumí, tak to zkusíme akčně. Skopl jsem stůl a vleže na zádech střílel do barového pultu, za kterým se kryl. Upravené kulky z Desert Eaglu projdou i tlustým dubovým dřevem, zatímco náboje z těch jejich stříkaček ani náhodou. Uslyšel jsem výkřik a za chvíli ránu, jako když spadne pistole na zem. Věděl jsem, že to může hrát, proto jsem přebil svůj rozšířený zásobník a opatrně se vydal k baru. Batolil jsem se jako kačena a v duchu se smál, jak komicky to asi vypadá. Za chvilku bylo jasno, brejlounovy brýle se válely prasklé na zemi a vedle nich ležela nevysoká postava v kaluži krve. Dostal dva zásahy, jeden do hrudi a druhý do ledvin, rychlá smrt! ″Zdravím Bobe.″ Řekl jsem a kývl hlavou na znamení pozdravu. ″Tak co, vyřízeno?″ Zeptal se Bob, malý pihovatý muž s ohavně zrzavou bradkou a snad dva centimetry tlustými brýlemi. ″Vždy k věci, to víš že jo!″ Odvětil jsem a na stůl položil dvě fotografie mrtvých mužů. ″Hmmm, kvalitní práce, koukám. To já jednou …″ Bob se nadechoval k vyprávění jednoho ze svých příšerně dlouhých a hlavně vymyšlených příběhů. ″Promiň Bobe, ale dneska na to nemám opravdu čas. Potřebuju ty peníze a hned půjdu!″ Zastavil jsem ho dřív, než spustil. Dnes to byla výjimečně pravda, chtěl jsem ještě něco zařídit v Arturových zbraních. Bob položil na stůl váček s penězi a šibalsky se pousmál. ″Čeká na tebe Wendy, že jo?″ Zeptal se a šibalský úsměv se změnil v oplzlý. ″Do toho ti nic není!″ Odvětil jsem na oko rozzlobeně, vzal váček s penězi a vyrazil k Arturovým zbraním. ″Zdar Arture!″ Pozdravil jsem hned mezi dveřmi obrovské místnosti s bezpočtem zbraní. Všude byli regály a v nich naskládané zbraně a náboje nejrůznějších druhů. Celá místnost byla v barvě ocelové šedi, stěny polepené spoře oděnými ženami nebo plakáty zbraní. ″Nazdar Willy.″ Odvětil muž středního věku s černým knírem, oděný v zelené kožené bundě. ″Co potřebuješ?″ Artura jsem měl vždycky rád, odváděl svou práci s láskou a pochopením pro zákazníka, věděl, že já si ve své práci nijak nelibuju, ale každý potřebujeme peníze, ne? ″Při poslednim kšeftu se mi zdálo, že spoušť Deserta jde nějak špatně, můžeš se na to mrknout?″ Arturovi se jen zaleskly oči. ″Jistě, podej mi ho!″ Jeho hlas zněl ostře, vždy, když bylo s jeho prací něco v nepořádku zněl ostře. Stačila chvilka a zbraň ležela na stole rozebraná. ″Hmmm, hmmm stačí jen trochu promazat, tady přitlačit, tááák to je ono.″ Artur si při práci mumlal a vesel pohvizdoval. ″Tady to máš, tohle by sis mohl udělat i sám.″ Věděl jsem, že to Artur nemyslí vážně, pěkně by mě seřval, kdybych to jen trochu zkazil, o kapičku víc oleje a už by řval. ″Díky moc, kolik to dělá?″ Zeptal jsem se. ″Ále takovou maličkost nech bejt, jedině, mám tady takovou novinku.″ Řekl Artur a ponořil se někam pod stůl. Chvíli se tam v něčem přehraboval a nakonec položil na stůl v šátku zabalenou věc. ″Magnum .44.″ Řekl s úctou a odhalil krásný stříbrný revolver. ″Pro tebe za patnáct set.″ Prostě obchodník, pomyslel jsem si a na stůl vysázel peníze. ″Ještě mi k němu přihoď prosímtě nějaký náboje.″ Řekl jsem a docela se těšil až si tuhle krásku odzkouším. ″Ahoj miláčku.″ Řekl jsem ve dveřích a těšil se na krásný milý úsměv své Wendy. Vyšla z koupelny jen v lehké košili a s mokrými vlasy. Byla krásná, vlastně jsem nikdy nepochopil jak může tak nádherná žena chodit se mnou. Pramínky jejích dlouhých havraních vlasů rámovaly krásně opálenou tvář, dokonalé ženské křivky se rýsovaly pod košilí. Opravdu úžasná, pomyslel jsem si a chytl jí kolem pasu. Vtiskl jsem jí vroucí polibek a byl jsem zase jednou šťastný. ″Nejdřív se koukej umýt!″ Vykřikla na mě na oko rozzlobeně a já odešel do koupelny. ″Je tam po mě ještě vlažná voda.″ Stačila na mě zavolat z obýváku. Svlékl jsem se a vlezl do zrezivělých železných necek, z poličky jsem vzal něco málo mýdla a umyl se. Zrezivělé necky dnes nemá každý a mýdlo už vůbec ne, slyšel jsem, že před válkou to bylo samozřejmostí, dnes to mají jen ti nejbohatší. Když jsem vyšel z koupelny a přesunul se do obýváku na dřevěném stole již ležel talíř s mým oblíbeným leguánem na špejli. ″Díky.″ Zavolal jsem do kuchyně. Rozhlédl jsem se po bytě, bylo to to nejlepší co Kaluma city nabízelo. Dva pokoje, koupelna a kuchyň, to měl už jenom starosta a možná Varen, nejbohatší muž ve městě. Wendy vyšla z kuchyně ladným krokem a sedla si mi na klín, ucítil jsem vůni ženského těla. Konečně po týdnu, co jsem byl na lovu těch všiváků. Políbil jsem ji na krk, pak na ucho a už se nemohl dočkat až skončíme v posteli. Nešlo to vydržet, vzal jsem Wendy do náručí a odnesl do ložnice. Zasypal jsem ji bezpočtem polibků. ″Moc jsi mi chyběla.″ Řekl jsem a odhrnul jí neposedný pramínek vlasů z tváře. Tu noc jsme se milovali dlouho, divoce a vášnivě. Probudil jsem se do krásného rána, Wendy ležela vedle a tiše oddychovala, víčka pevně sevřená. Ležela a bavlněná deka ji nezakrývala ani to nejnutnější. Hodnou chvíli jsem jen tak ležel a očima vychutnával tu krásu ženského těla. Krásný den, pomyslel jsem si a vstal z postele, opatrně jsem Wendy přikryl. Oblékl jsem si černou koženou bundu, odrbané džíny, tenisky a za pas jsem zastrčil Deserta. Šel jsem dlouhou ulicí směrem k Zelenému baru. Podle pozice slunce bylo už dávno odpoledne, včera jsme to s Wendy trochu přetáhli. Při vzpomínce na včerejší noc jsem se lehce pousmál. Polorozpadlé domy, tetelící se vzduch, vyjící psy a běhající děti, to vše dokreslovalo v celku malebný obraz Kaluma city. Když jsem se blížil k Zelenému baru zahlédl jsem plačící dítě, sedící u popelnice. Úskostlivě si tisklo kolena k bradě a neustále brečelo. ″Copak se ti stalo?″ Zeptal jsem se dítěte a pohladil ho po vlasech. Nevěřícně na mě vzhlédlo, na tvářích potůčky slz a v modrých očích strach. Teprve teď jsem si všiml, že je to holčička, tak kolem deseti let. ″Můj, můj otec!″ Zavzlykalo dítě a opět propuklo v pláč. ″Co se stalo otci? Neboj, já ti neublížím.″ Říkal jsem a myslel jsem to upřímně. ″Zavraždili ho!″ Vykřiklo dítě a hlavou se mi opřelo o rameno. ″Kdo ho zabil, kde?″ Odvětil jsem a dítě pevně objal. ″Tam za městem, v Calliho baru, říkali, říkali ….″ Holčička brečela a brečela. Mě ale pomalu začalo docházet co se stalo. To já, já jsem zabil jejího otce, musel to být jeden z těch tří, které jsem předevčírem postřílel. Váha toho všeho na mě dosedla jako černý mrak, z kleku jsem padl na kolena a zatočila se mi hlava. Vždycky jsem tušil, že mé oběti mohou mít rodinu, ale teď. Holčička zjevně nechápala co se mi stalo, tak se jen vrátila do původní pozice s pokrčenými koleny. Zato já nevěděl co dál, vždy to bylo tak jasné, zabíjel jsem lidi co zabily nebo nechaly zabít jiné lidi a věřil jsem, že je to tak správně. Teď jsem ale viděl to dítě, jak teď bude vyrůstat bez otce? Co s ní bude? Co bude se všemi dětmi a manželkami mých obětí? Můj svět se zhroutil, byl postaven na slabých základech víry v dobro a zlo a teď se rozsypal jako domeček z karet. Ještě dlouhou dobu jsem tam seděl a přemýšlel, kdo je vlastně teď ten dobrý a kdo zlý? Na druhou stranu kolik otců mohlo zemřít rukama otce malé holčičky, tím jsem se chlácholil, ale nebylo to ono, už nikdy to nebude ono! ″A co matka, kde máš maminku?″ Zeptal jsem se holčičky, ale do očí jsem se jí nedokázal podívat. ″Je mrtvá, už dávno.″ Odvětila a dál vzlykala. Nevěděl jsem co dál, Wendy by se ráda starala o dítě, ale copak můžu vychovávat dívku, které jsem zabil otce? ″Víš malá, nechceš jít ke mně, dáš si dobrého leguána a trochu si odpočineš.″ Řekl jsem a sám se divil jak pevným hlasem, jak můžu takhle lhát? ″Holčička jen kývla a já jí odvedl. Uplynuly dva dlouhé dny, Wendy se o Dianu, tak se děvče jmenovalo, starala ráda, ale já na ni kvůli vlastním výčitkám nemohl ani pohlédnout. Z křesla v obýváku jsem zaslechl zaklepání. Otevřel jsem dveře, stál tam malý kluk, myslím, že se jmenoval Tom. ″Dobrý den, pan Bob si přeje abyste přišel.″ Oznámil kluk a zmizel dřív, než jsem se ho stačil zeptat na cokoliv dalšího. Tak Bob chce abych přišel, to znamená nějakou práci, ale já teď nejsem schopný někoho zabít, možná už nikdy nebudu. ″Wendy přijdu za chvíli, jen si skočím něco zařídit.″ Zavolal jsem z chodby a vykročil na sluncem zalitou ulici. Nikdy jsem Wendy neřekl co přesně dělám, naivně si myslela, že pracuji jako zástupce u šerifa Marca. Vlastně to byla i tak trochu pravda, pro zákon jsem pracoval. Zaklepal jsem na dveře Bobovi kanceláře. ″Jen pojď Willy!″ Ozval se zpoza dveří hlas a já vstoupil. Kancelář byla spoře zařízená, jeden stůl s křeslem, naproti rozviklaná židle. V jednom rohu místnosti železné skříně, v druhém postel. ″Mám pro tebe skvělou zakázku.″ Řekl Bob s leskem v očích. ″Víš Bobe, já už nemůžu, nemůžu dál.″ Odvětil jsem a poprvé spatřil Boba udiveného. ″Jak, jak nemůžeš?″ Bob se naklonil nad stůl, sundal si tlusté brýle. ″Ty chceš jako říct, že končíš?″ Náhle jsem si uvědomil pravý rozsah svého rozhodnutí, vždyť z čeho budeme žít, byl jsem s Wendy zvyklý na určitý luxus a teď? Pak jsem si vzpomněl na holčičku. ″Ano Bobe, už nechci zabíjet pro peníze, už nikdy nechci zabíjet!″ Řekl jsem a sám nevěřil vlastním slovům, vždyť nic jiného neumím? ″Já, já tušil jsem, že to jednou přijde. Možná jen ne tak brzy.″ Bob mluvil pomalu a s lítostí, potom si zpátky nasadil brýle a opřel v křesle. ″No, bránit ti nebudu, mé dveře jsou pro tebe vždy otevřené.″ Sám jsem se zapřísáhl, že už nikdy nebudu zabíjet, ale někdo kdysi dávno řekl nikdy neříkej nikdy. ″Díky Bobe.″ Odvětil jsem a vyšel ven. Slunce svítilo, od železných střech se odrážely ostré paprsky, okna domů zakrytá hadry se vlnily ve slabém větru. Kolem mě proběhl vyzáblý šedivý pes, do nosu mě udeřil pach pečeného masa a odpadků. I přesto jsem se cítil volnější, mnohem volnější, jakoby mi spadl obrovský balvan ze srdce. Těšil jsem se na svou krásnou Wendy a vlastně i na Dianu. ″Lásko, jsem doma!″ Otevřel jsem dveře a s dětinskou radostí křičel. Z bezbřehého pocitu štěstí se má nálada změnila o stoosmdesát stupňů. Je zvláštní jak rychle se lidská nálada dokáže změnit. Na podlaze v chodbě byla krev, kapičky krve. Nakoukl jsem do koupelny, kam směřovaly. V neckách byl do krví zbarvené vody ponořený nůž. Nějak mi to pořád nedocházelo, byl jsem pryč jenom chvíli. Co, co se stalo? Možná jsem to přijímal až s podivným klidem, zvykl jsem si. Mé kroky teď směřovaly do ložnice, šel jsem pomalu, tak nějak jsem nevnímal. Dveře byli pootevřené. Srdce jakoby na chvíli přestalo bušit a čas se zastavil. Na posteli ležela Wendy s podříznutým hrdlem, oči vytřeštěné hrůzou a zírající na strop, ruce volně podél těla. Lepkavou kapalinou pokryté prostěradlo, deka i cesta z ložnice až do koupelny. Vedle postele stála Diana, modrá košile celá od krve, upřeně se dívala na Wendyno tělo a zdálo se, že se lehce usmívá. Ona, ona ji zabila! Nemohl jsem tomu uvěřit, proč by to dělala? Pak to najednou všechno zapadlo, ona to měla promyšlené, věděla, že já jsem ji zabil otce, chtěla se pomstít a věděla, že kdyby zabila mě nepocítil bych takovou bolest jako ona. Copak může být desetiletá holčička tak pomstychtivá? Nevěděl jsem co mám dělat, Diana pořád stála a dívala se, očividně pořád ještě nepostřehla, že jsem přišel, byla jakoby v transu. Zpoza opasku jsem vytáhl Deserta a namířil. Teprve teď se holčička otočila, zrzavé vlasy jí neposedně spadaly do obličeje, přesto jsem v nich viděl neuvěřitelnou zášť. Zášť za hranicí lidských možností, ta dívka nemohla být člověk! Už už jsem chtěl zmáčknout spoušť, ale nedokázal jsem to, stála tam smířená se svým osudem, já jsem ji vzal toho koho ona milovala a ona mě také. I když to zní hrozně, byli jsme si kvit! Sklopil jsem zbraň, nedokážu jí zabít, dnes ne. Diana se protáhla kolem mě a odešla, neměl jsem chuť ani sílu ji nijak zdržovat, vše proběhlo bez jediného slova. Podíval jsem se na Wendyno chladnoucí tělo, jednou za to ta děvka zaplatí! ″Koloběh pomsty je nekonečný!″ |
