Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Sprška kulek se odrazila o sloup. Hayes už na nic nečekal a elegantním skokem překonal zábradlí, přičemž plazmovou pistolí v levé ruce propálil brnění dvou nejbližších nepřátel. Po pár vteřinách letu těžce dopadl na mramorovou podlahu. "Amatéři...," sykl směrem vzhůru, k ochozu po němž dusaly desítky bot Sartiniho ochránců. "Amatéři?" Ozvalo se odkudsi. Nebyla to zpožděná ozvěna, ale jeden z desítky škodolibě se šklebících chlápků s pistolemi v rukou, kteří vystoupili zpoza sloupů lemujících honosný vestibul Sartiniho rezidence. "Vzdej to Hayesi a pojď s náma, Don Sartini by si s tebou rád popovídal," vyzval stále ještě ležícího hrdinu znovu muž z ochranky. Hayes měl hlavu plnou zmatených myšlenek. Je tohle konec? Oni vědí, že se nikdy nevzdám… Pomalu vstával z podlahy, sledujíc všechny ty hlavně mířící na jeho čelo. I kroky na ochozu dávno ustaly. Letmo pohlédl na ozbrojence naklánějící se s automaty v rukou přes zábradlí. Konečně se postavil a až do mozku jím projela nesnesitelná bolest z nohy zlomené pádem. Na chvilku zavřel oči. Vzpomínal na otce, bratra, milovanou ženu… Soustředil se… Znovu se rozhlédl kolem. Pomalu se otáčel a mozek detailně zaznamenával situaci kolem sebe. Obraz po obrazu… "Dobrá, je čas… tohle všechno ukončit," řekl a nechal svou pistoli vyklouznout z ruky. Oči většiny přítomných s úlevou ulpěly na padající zbrani. Byla to právě ta situace, kdy každý okamžik trvá tak nekonečně dlouho. Smrtící kus kovu konečně zarachotil o mramor. Desítky očí se vrátily k samotnému Hayesovi, aby uzřely dvojici samopalů, jež ve zlomku vteřiny stačil vytasit z pod kabátu… Chlapec nedočkavě otočil list, zběžně prohlédl ilustraci hrdiny na druhé straně a… "Né," vykřikl bezděčně při pohledu na zbytky vytržených stránek. A další a další. Rozezleně zahodil knihu do prachu. Je bezcenná, někdo mu z ní vytrhal pár posledních stránek. Chvíli jen tak seděl a přemýšlel co bude dělat. Mohlo být tak šest hodin. Mimo stíny města slunce pořád nepříjemně pálilo na bedra putujících dobrodruhů, obyvatelé obnovených ruin už se pomalu odebrali zapomínat na realitu do barů a ulice zely prázdnotou. Po chvíli váhání chlapec vstal, aby sebral a oprášil pomačkanou knihu. Přece jen tady nemůže nechat oblíbeného hrdinu z obálky jen tak ležet. Se sbírkou dobrodružných příběhů v rukou bezcílně bloumal ulicí, přemítajíc o opravdovém životě, životě, který na něj čeká venku. Životě hrdiny… "Už tě to tu nebaví?" Zaslechl za sebou, když už pár minut pozoroval pustinu ze samého okraje městské zástavby. Chraplavý hlas ho trochu vylekal. "Tam venku…," pokračoval stařík z krytu svého kousku stínu, "tam venku tě nic nečeká… Na míle daleko nenajdeš nic než písek…" Chlapec si se zájmem prohlédl otrhaného žebráka usazeného v kolečkovém křesle před ruinou cihlového domku. "S trochou štěstí bys padnul žízní…," mluvil pomalu dál, "… dřív než bys poznal co dokáže zbytková radiace… Jo, dálky můžou vypadat lákavě, sám se sem občas přijdu podívat na západ slunce. Pustina se na tu krátkou chvilku zdá tak nádherná a lákavá…" Ukázal neurčitě do krajiny. "Co ty o tom víš," přerušil ho zvědavě chlapec. "Celý dny trčíš tam ve městě a mizerně hraješ na harmoniku. Nepotřebuju aby mě poučoval nějakej…" "Žebrák?" usmál se stařík. "Jo, máš pravdu… Ty máš rád dobrodružství, viď?" Chlapec bezděčně pohlédl na knihu Hayesových příběhů. "Měl bys vědět, že v životě to tak jednoduchý nebejvá…" "Já…" "Dobře, dobře, neboj, nechci tě tady poučovat nebo nějak zastrašovat," zarazil ho znovu stařík. "Starej opuštěnej člověk si chtěl jenom trochu popovídat…" Snad ze soucitu, snad ze zvědavosti přišel chlapec blíž a sedl si do stínu poblíž. "Taky znám jeden příběh, jestli máš chvilku čas," promluvil po chvilce znovu stařík. "Z pustiny?" nastražil zvědavě uši chlapec. "Jistě… Většina dobrodružných příběhů je přece z pustiny, ne?" usmál se stařík. Chlapec se s očekáváním zadíval staříkovi do očí. Stará vrásčitá tvář zamyšleně pohlédla vstříc otevřené krajině… "Tenhle příběh začal už hrozně dávno, když se jeden mladík náhodou připletl kam neměl…" * * * * *
Stařík pomalu vyprávěl, slunce už se chystalo těsně nad horizont a chlapec nadšeně poslouchal. Poslouchal příběh hrdinného mladíka, který se vydal na pouť pustinou, bojoval o přežití a přemáhal své síly, jen aby dostál slibu, který dal. Stařík ani na chvilku nezaváhal. Dokázal barvitě vyprávět o každém detailu, procítěně vystihoval hrdinovy pocity, trápení a častou bezmoc. V napínavém příběhu líčil krvavé boje, popisoval rozlehlé smrtonosné pláně zalité sluncem, jako i emotivní útržky o hrdinově lásce… Chlapec měl pocit, jako by celé to neuvěřitelné dobrodružství prožíval po boku mladého hrdiny, jako by cítil jeho beznaděj, zklamání i radost… * * * * *
"A tak nakonec… Prostě odešel do západu slunce. I když měl kabát celý potrhaný, jak na chvíli zavlál v náhlém poryvu větru, těch pár přihlížejících mu snad ve skrytu duše trochu i závidělo. Odešel jen tak, aniž by si cokoli vzal. Neohroženě, bez zásob, bez cíle… Znovu do té smrtící pustiny…" "Proč odešel?" probral se chlapec ze zasněného uvažování, když stařec přestal vyprávět. "Znáš to… měl svou hrdost… Radši zmizel, než by někoho podvedl." "A co se s ním stalo pak?" "Pak? No, víš… Lidi ho zklamali. Slyšel jsem, že nikdo už pak toho mladého a odvážného muže neviděl. Někteří říkali, že se usadil v horách, někteří že žil daleko na západě a jiní že tak jak odešel nemohl v pustině přežít ani dva dny…" Chlapec posmutněl. Zamyšleně se rozhlížel po horizontu zalitém posledními paprsky rudého slunce. V tom z ulice uslyšel své jméno, to otec ho volal domů. Otočil se zpět na starce, znovu si prohlédl prošedivělé vlasy a vrásčitou tvář zahleděnou neurčitě před sebe… "A kteří měli pravdu?" Stařec překvapeně pohlédl na chlapce. "Cože?" "No já… Myslím, že vyprávíte…" "Měl bys už jít chlapče," přerušil ho stařec a ukázal na otce. "Dobrá," řekl chlapec a odcházel. "A můžu přijít zase zítra?" otočil se ještě. Stařec se zapřel do obručí na vozíku a otočil se k chlapci zády. "Jistě, pokud chceš… Znám ještě spoustu takových příběhů," odpověděl přes rameno. Když nepřestaneš v hrdiny věřit, řekl spíš už jen tak pro sebe a poodjel kousek dál. Těch pár posledních minut trvání uchvacujícího obrazce zapadajícího slunce narušovala scénu silueta zad otrhaného starce v kolečkovém křesle. Zamyšleně hleděl na obzor, oči zvlhlé vzpomínkami… Cosi ho však vyrušilo a ohlédl se za sebe do prázdné ulice. O zlomek vteřiny později vzduch proťal lovecký nůž. Stařec se zvedl z křesla a rychlým krokem si došel pro neopatrného králíka… © Harley 2005 |
