Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Ukousnutý kus nehtu dopadl do mezírky mezi prkny starého chatrného stolu. Muž potichu zaklel, věděl však, že se kus odumřelé tkáně nemá kam ztratit a tak pomalu sklopil hlavu ke stolu a ústa přiložil k mezeře. Bez výdechu rychle vysál prostor pod rty a ještě než hlavu úplně zvedl, vyndal pomocí palce a ukazováčku pravé ruky srpovitý kus nehtu, který převaloval mezi zuby. Poté jej položil na hromádku se zbývajícími devíti kusy a posadil se na sedátko, provizorně vyrobené ze starého plechového sudu. Byl čas opracovat nohy.
O několik minut později se zvedl, nasypal si hromádku ukousaných nehtů a kůže do dlaně a vydal se ven ze zchátralé chatrče. Jakmile roztáhl kožnatý kus látky, tvořící vchod boudy, oslepilo ho na několik okamžiků ostré pálící slunce, jež sežehávalo vše v okolí…kromě malé zasmrádlé hromady tlejících zbytků všeho možného, jež se rozplihle rozkládalo v malé dřevěné bedýnce- svatyni. Z úzkého vrcholku páchnoucí hmoty vyrůstala zelená rostlina s velkými pěticípými listy- v každém patře vždy po dvou, jež byla slabým provázkem přivázána k úzké tyčce zapíchnuté vedle ní. Jakmile opět přišel ke zraku, sebral kousek od vchodu ležící hliněnou nádobu s vlastními výkaly a opatrně a pomalým pohybem ji začal přemisťovat směrem k hromádce jiných živočišných zbytků. Ohavně velké mouchy se přesunuly společně s miskou a zápachem ke kompostu, kde je muž téměř do jedné rozmačkal mezi plácajícími dlaněmi…jejich tělíčka pomůžou k dalšímu růstu rostliny.
Když byl hotov s rozprostřením veškerého materiálu kolem zeleného stonku, upustil ještě k rostlince koutkem úst nahromaděnou slinu a naposledy opticky zkontroloval učiněnou práci. Všiml se, že po dalším denním a nočním cyklu rostlina opět povyrostla; pokroky mohl sledovat na tyčce umístěné vedle ní, neboť si její růst na ní zaznamenával malými znaménky černým uhlíkem. Velmi malým kusem černého uhlíku… postradatelné zbytky již byly zabudovány v tlející struktuře hromady. Poté se vrátil zpět do chýše, aby si vzal potřebné věci a mohl vyrazit do skal nasbírat vodu, jejíž větší část připadne již pomalu vysychajícímu obsahu dřevěné krabice.
* * *
Než se úplně setmí, rozhodl se muž ještě chvíli posedět u své rostlinky. Pozoroval poslední sluneční svit skrze žilnaté složení listů- zelená barva se mu líbila, a trochu si lokl z hliněné nádoby, v níž přinesl vodu na zbytek dnešního dne a zítřejšího dopoledne. Chvíli tekutinu v ústech převaloval, jednou polkl, ale stále mu malé množství na jazyku zbývalo. Aniž by se rozhodoval, zhluboka se nadechl a s co největší opatrností a rty úplně u sebe rozprášil obsah dutiny ústní přímo na květinu. Po výkonu si nadšeně prohlédl svoji práci- z každého kousku listů a stonku pomalu odkapávaly kapky, pohladil prstem pevný stonek a vydal se do chatrče.
* * *
Tu noc, jako každou jinou, se mu zdál tentýž sen; byly to vlastně jen vzpomínky, ty se mu ale vracely i během spánku: viděl se ten den, kdy nastal ta písečná bouře. Malé částečky a zrnka písku létala všude okolo, unášené silným větrem ze západu. Viditelnost byla během bouře tak malá, že si ani nedohlédl na vlastní nohy, naštěstí ale byl jen u vchodu do svého obydlí, když se bouř rozpoutala naplno. Zalezl rychle zpátky dovnitř, utěsnil všechny větší otvory a položil se na zem, snaže se bouři přečkat spánkem. Jakmile však položil hlavu, vypadlo mu něco z vlasů přímo do zorného pole, jež bylo v ten okamžik zaměřeno na udusanou zeminu před ním. Zamžoural očima a zprvu si myslel, že je to jen částice písku, jež se mu při bouři dostala do vlasů, když však lépe zaostřil, všiml si, že se bude jednat o něco jiného. Vzal částici mezi prsty, párkrát ji mezi nimi nechal převálet až konečně v malém- kamínek připomínajícím oválném a hnědými žilami protkaném předmětu rozpoznal skutečnost: semeno.
Od té doby se o něj staral s největší opatrností a úctou, ačkoliv netušil, jak jej správně operovávat. O několik dní později však poznal, že trocha exkrementů a vláhy stačí- semeno začalo klíčit.
Chýlilo se k další bouři. Ovzduší toho dne bylo dusné, slunce se unaveně plahočilo cestou po obloze zastřené našedivělou vrstvou mraků a v dálce jakoby se tvořila neprůhledná mlha. Netrvalo dlouho a ze západu začaly přicházet první poryvy větrů. Jakmile se vzduchem začaly míhat i zrnka písku, sebral dřevěnou bedýnku s rostlinou a přestěhoval ji do relativního bezpečí uvnitř chatrče. O několik týdnů později zjistil, že i tato bouře pravděpodobně přinesla sémě života.
* * *
Malé tobolky postupem času popraskaly- otevřely se a světlo světa tak poprvé spatřily tmavé zárodky uvnitř. Muž je pečlivě ohledal a došel k názoru, že z počtu semen, jakých mu rostlina nadělila, by mohl vypěstovat mnohonásobně vyšší množství zelených pokladů. Hlavou mu však stále vrtalo, odkud že se vlastně semeno a posléze i oplodňovací pyl vzaly? Posedlý touhou vypátrat zdroj zeleného života nebyl s to den co den pořádně usnout, pokud již usnul, budil se z šílených snů. Netrvalo dlouho a rozhodnut najít zdroj toho všeho, začal se připravovat na cestu do neznáma. Rostlinu vytrhl z kompostu, pečlivě odstranil zbytky humusu z kořenů a pečlivě ji v chatrči pověsil úrodnou palicí dolů. Opatrně vejmul všechna urozená semena, sesypal je do koženého váčku a šňůrkou pevně uzavřel. Zbytek umírající rostliny nechal zcela uschnout, aby si její palčivou vůní mohl během cesty připomínat její přítomnost.
Veškerý svůj dosavadní majetek nechal na místě celého svého života. Nevěděl, zda se ještě někdy vrátí, nevěděl, zda se vůbec vrátit bude chtít. Očekával nový život plný života. Měl putovat do neznáma, netušil, jak dlouhá ho však čeká cesta. Předvídal, že zásoby by mu měli vydržet minimálně na týden, na cestě však mohl také zůstat měsíc. Jeho vyhlídky tak nebyly příliš optimistické; nekonečná pustina neznala hranic. Avšak hned druhý den zjistil, že ne všechny jeho úsudky o poušti byly správné: terén se měnil- nekonečnou vodorovnou plochu vystřídala stoupání a klesání, nezáživné okolí oživily památky na dávnou civilizaci- nepoužívané silnice, opuštěné rozpadající se stavení a obrovské- leckdy několik set metrů široké krátery. Těmito vzpomínkami na minulost, jež pro něj nic neznamenala, se však obloukem vyhýbal a nevěnoval jim žádnou pozornost; předpokládal, že se v nich může skrývat jen nebezpečí a to teď netoužil podstupovat, neboť byl rozhodnut, že právě podniká nejvýznamnější cestu svého života…
…její význam a cíl však zahrnoval samotné vzpomínky na doby dávné. Po několika dnech se konečně přiblížil k místu, kde život vznikal. Již z dálky cítil čerstvost a sladkou nasycenost ovzduší, jež bylo unášeno proudem od západu. Několik set kroků před ním se k nebesům tyčily staré, tmavě zabarvené výškové budovy, působící odstrašujícím dojmem. Čím blíže se však k místu blížil, tím více ho centrum života přitahovalo. Pocítil stav rozrušenosti. Zpočátku nevěděl, i když si byl přítomností života jist, co hledat. Opatrně vstoupil do stínu mezi dvěma prvními domy, nespatřil však nic atypického. Až když udělal několik dalších kroků skrz dvě křižující se uličky, zůstal v úžasu ztopořeně stát. Zvedl pohled k stavení před sebou, po jehož kdysi světlé fasádě se ze střechy svisle táhly dlouhé tmavé podmáčeniny obrostlé mechem… Z tmavých vykotlaných děr a oken se tu a tam vykláněly větve různorodých rostlin a křovin, jejichž tmavě zelené listy se natahovaly za sluncem a lehce se v průvanu mezi budovami povznášely… Zemi opanovávaly rozmanité druhy travin a šťavnatých rostlin, jež se živily z neznámého zdroje vody pod nimi. Jejich rozlehlost tvořila nová a nová prostranství, na nichž začínaly klíčit nové výhonky… Muž vstoupil do zeleného království; zhluboka nasál okolní čerstvý a vlhký vzduch, zavřel oči a zaposlouchal se do šelestu okolí. Byla to fantazie. Sehnul se k zemi, utrhl několik šťavnatých stébel traviny a rozemnul stonky v dlaních. Pronikavé palčivé aroma mu zahltilo smysli, přestože ruce k nosu ani nepřiblížil. Po chvilce se příjemně omámen svalil na zem, přetočil se na záda a pohlédl na modravá nebesa. Ucítil, jak se mu rostliny pomalu začaly obtáčet kolem končetin, těla a hlavy- po chvilce mu stonky sevřely i obličej a světlou modř vystřídala sytá zeleň.
* * *
Z jedné noční můry se probudil propocen do další; nejdříve si instinktivně ohmatal obličej a tělo, zážitky z živého snu však rychle ustupovaly a potem zlitá kůže začala rychle schnout. Chatrčí lomcoval neuvěřitelně silný poryv větru, jež přinášela písečná bouře, on však zůstával ležet na místě hledě do kývajícího se stropu. Začal se chvět, ustupujícím studeným potem to však nebylo.
Jakmile bouře ustoupila, vylezl konečně ven na čerstvý vzduch a obhlédl situaci; krom několika přivátých malých vyschlých větví a pročištění vzduchu bouře nic jiného nepřinesla. Když se však sehnul, aby posbíral přiváté klestí, zůstal ztuhle ohnutý v pravoúhlém prolomení těla s pohledem upřeným na malou částici, kterou spatřil na uhlazené ploše písku. Z té se k nebi tyčil malý oválný kamínek, který kamínkem nebyl. Muž, přikrčený stále v téže poloze, jej pomalu sevřel mezi dvěma prsty, nechal si jej skutálet do dlaně a již ve vzpřímené poloze si začal s mrazením na zátylku objekt prohlížet. Netrval ani vteřinu a věděl, že má na dlani malý zárodek života.
Byl na cestě již týden, trosky starého města však nebyly stále v dohledu. Zásoby se ztenčovaly, jejich nynější množství by už ani nepostačilo na cestu zpět; na tu však ani nepomyslel, neboť věděl, že někde v dáli na něj čeká fontána života. Zaslepen falešnou nadějí putoval stále dál a dál. Každá další hodina však byla útrpnější a útrpnější; vody nebylo nazbyt, před sluncem se nebylo kam schovat. Po příjemné chladné noci opět vyrazil čile na cestu, netrvalo však dlouho a tělo u začalo vypovídat službu: hlava se mu točila, nohy pletly, chvilkami blouznil. Hrdlo již neměl čím spláchnout, v křečích stažený žaludek ho bolestivě popichoval. Přesto ještě půl dne vytrval, až se konečně dočkal odměny; v dálce se před ním na rovné ploše rozpínal shluk vysokých tmavých budov, jež mohl ukrývat tajemství života. Náhle mu však připadal tak daleko…udělal několik kroků, dál ale nemohl. Padl vyčerpán na kolena, rovnováhu však ani na nich neudržel a bezvládně se sesunul k vyprahlé zemi. Popraskanými rty chtěl pronést několik povzbuzujících slov, z hrdal se mu však vydralo jen několik chraplavých zvuků. Z posledních sil zabrousil rukou do kapsy, kde přechovával malé semeno, vzal jej mezi prsty a naposledy si jej prohlédl. Poté upadl do tvrdého spánku, z nějž již nebylo probuzení.
* * *
|
