Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Žil jsem ve slunném San Franciscu, v nejkrásnějším městě Ameriky, když se řekne San Francisco, vybaví se vám nekonečné písčité pláže plný krásnejch holek, který se polonahý válej po písku… Tohle byla San Francisco, ale teď jsou pláže prázdné, protože je zima, ale je to zima, která vyústí, tím nejhorším horkem, které kdy lidstvo poznalo, bude to jasnější a teplejší, než deset tisíc sluncí… Všude po městě jsou rozmístěné stráže v energozbrojích, nikam se nedá dostat bez povolení, město už je téměř mrtvé. Energetická krize se prohlubuje, většina vojáků už byla povolána do bojů na Aljašce, chránit několik posledních nevytěžených ropných vrtů. Na základně nás bylo posledních 200 a byli jsme poslední bojová jednotka, která mohla odjet. Každý den byl pouhé čekání na rozkaz a pak se to stalo, 18. února 2077 přišel rozkaz naše jednotka je povolána na obranu frontové linie Enchorage. Odjíždíme 21. ,máme dva dny na vyřízení našich věcí a pak odjedeme do místa, odkud už není návratu. 19. února byla poslední bojová příprava a trénink pohybu v zasněžených oblastech a extrémních klimatických podmínkách. Museli jsme v energozbrojích vyměnit všechny hydraulické kapaliny za jiné, viskóznější, aby při tamějších teplotách nezatuhly a neuvěznily nás uvnitř našich brnění. Po šestnácté hodině jsme dostali volno až do půlnoci, tohle volno jsme dostali na každý den až do odjezdu, abychom se před boji ještě trochu pobavili, ale kde se má člověk pobavit uprostřed města, kde je večerní zákaz vycházení? Věděl jsem jen o jednom podniku, který fungoval i v noci, byl to nelegální bar ve sklepě na předměstí a taky to byl cíl mého prvního volna, všichni moji kamarádi, šli za svejma holkama, ale já jsem žádnou neměl, a tak jsem vyrazil pít na žal a na válku. Na žal jsem pil proto, že jsem byl tak sám, už asi rok, rok bez jediného projevu lásky, jediný co mi ještě zbývalo byl ten chlast, který vás vždycky dokázal zbavit problémů, alespoň na nějakou dobu… Ráno se však deprese dostavila ještě horší než den před tím a tak jsem zase pil na žal. Rozrazil jsem dveře do toho podzemního doupěte všech alkoholiků, kteří v tomto městě zůstali. Skoro nikdo si mě nevšiml, všechnu tu bylo pokaždé stejné, těch pět zaprášených stolů a několik stejných pobudů, kteří už ztratili naději. Něco mě tu ale zaujalo, byla to krásná holka, nevim jestli byla úplně krásná, protože jsem ženu neviděl už 3 měsíce… Seděla v koutě a popíjela něco z vysoké sklenice, na rozdíl od všech v tomhle nočním podniku se tvářila nijak. Na všech ostatních byl vidět hrozný smutek, ale ona se tvářila, jako by nic. Posadil jsem se na barovou stoličku a poručil si „jako obvykle…“ Barman mi nalil velkou těžkou sklenici z olověného skla až po okraj pálenkou medové barvy a hodil do ní několik kostek ledu, které jen zlehka zčeřili hladinu, která vypadala jako zrcadlo. Upil jsem a do pusy nabral kostku ledu, byl to oheň na jazyku, který byl hašen a chlazen kostkou ledu, kterou jsem si v puse přehazoval ze strany na stranu. „Co pije?“ zeptal jsem se barmana a kývnul hlavou směrem k ní, aby pochopil, na koho se ptám. „Dycky si poručí ňákou míchaninu,“ odpověděl mi aniž by zvednul oči od skleničky, kterou utíral. „Hmm,“ zamručel jsem a zlehka na něj pokýval. Moc se mi líbila, ale mám takovej problém, jsem krapet nesmělej a přisednout si k ní mi připadalo více než troufalé a tak jsem pil. Pil jsem ještě asi hodinu, když jsem měl asi 4 panáka, opilost ve mně zlomila mou přirozenou nesmělost. „Udělej mi dva koktejly,“ poručil jsem barmanovi a rozhodl jsem se zkusit se k ní nějak vetřít. Barman přede mě postavil dvě vysoké sklenice, až po okraj naplněné modrou tekutinou. Opatrně jsem je zvednul a vydal se na kymácivý pochod směrem k jejímu stolu. Už když jsem se přibližoval k jejímu stolu, pociťoval jsem zvláštní mrazení. Otočila se na mě. „Můžu se k tobě posadit?“ zeptal jsem se poněkud váhavě, skrze mezeru mezi sklenicemi. Usmála se. „Copak by se ti dalo odmítnout?“ zeptala se. „To by byla jen tvá volba,“ odpověděl jsem zmateně. „Tak se teda u mě posaď vojáčku.“ „Jak se jmenuješ,“ zeptal jsem se na věc, která mi přišla v tu chvíli nelogičtějši. „Tereza,“ odpověděla stručně. „Já jsem Richard,“ odpověděl jsem na nepoloženou otázku. „Myslela jsem, že všichni vojáci, jsou někde v bojích…“ „Jo, odjíždím za 5 dní…“ „Hm, kam?“ „Enchorage“ „Na Aljašku? Tak to tě čeká pořádná zima, slyšela jsem že je tam někdy i mínus 50…“ „Jo to jsem taky slyšel, ale je to pořád lepší než bejt tady,“ „Proč? Máš snad něco proti San Fran?“ „Když je člověk sám, žádný místo ti nebude domovem,“ odpověděl jsem jí smutně. „Jo, když je člověk sám, tak je to dost blbý,“ souhlasila se mnou a dlouze si natáhla brčkem tý modrý břečky. „Ty seš sama?“ „Jo, jsem-už dva dny,“ řekla mi a zasněně se podívala směrem ke dveřím. Zajásal jsem si, třeba by měla chuť si se mnou něco začít, když je sama… Bavili jsme se spolu skoro do půlnoci, kdy už jsem musel odejít. „Proč chodíš sem? Zeptala se mě, vždyť tohle město je plný podniků, kde by se dali najít pěkný holky…“ zeptala se mě. „Protože já si nedokážu vybrat, musí mě něčím zaujmout…Třeba tím, že sedí v tý nejhorší putice ve městě.“ „Snad mi nechceš říct, že sis zvolil mě?“ zeptala se mě a z jejího hlasu bylo slyšet něco jako zděšení. „Jo,“ odpověděl jsem jí, když jsem na stůl skládal peníze za můj účet. „Víš, seš fakt moc fajn, ale myslim, že by to nedělalo dobrotu, ještě bych tě učila mluvit slušně…“ Přerušil jsem jí. „Musim už jít…“ otočil jsem se a odešel. Vešel jsem do studené noci, pršelo. Přitáhnul jsem si kabát a rychlou chůzí směřoval zpět na základnu. Když jsem vešel na ubikace, všichni si živě vyprávěli o tom, jak to udělali svý starý. Mlčel jsem a vzpomínal si na události dnešního večera. Na ní. „A kdes byl ty?“ otočil se na mě Orr, můj kámoš, co spal pode mnou. „Byl jsem v baru a zase sem se vožral.“ Řekl jsem mu trochu upavenou verzi. „Měl by sis najít ňákou holku, nebo se uchlastáš k smrti.“ „To mam přesně v plánu, uchlastat se k smrti,“ řekl jsem mu úsečně. „S tebou se nedá mluvit, když seš vožralej…“ „Tak se mnou nemluv!“ Zařval jsem na něj, lehnul jsem si na bok a zachumlal se do deky. Nespal jsem skoro celou noc, pořád jsem na ní myslel, už několik let jsem si myslel, že po těch několika zklamáních nebudu už nikdy schopen lásky, ale teď jsem se naprosto bezmezně zamiloval. Byla mou jedinou myšlenkou, byl jsem jí posedlý, byl bych pro ní schopen zabíjet… Druhý den ráno jsem se rozhodl, musím jí vidět, ještě než odjedu. Ten den jsme připravovali vozidla na sněžný provoz. Nic mi nešlo od ruky. Všechno ten den jsem přešel, jako ve snách a těšil se na večer do baru. Věřil jsem totiž, že tam bude, ale jaké bylo mé zklamání, když tam seděli jen ti obvyklí pobudové a kořalové. Dal jsem si to co „obvykle“ a čekal na ní a doufal, že přijde, ale tahle láska byla jen jednostranná. Začal jsem na její komunikátor posílat zprávy, ale ona mi odpovídala jen tak polopatě a zjevně jsem jí nezajímal. V poslední zprávě jsem ji poprosil, ať se se mnou alespoň přijde rozloučit k odjezdu. Tentokrát jsem se vrátil na základnu chladně střízlivý, s nikým jsem se nebavil, nebyl jsem toho schopen, šel jsem spát a před tím jsem si vzal nějaký přášky, abych usnul a nemyslel zase celou noc na ní. Ráno nás vzbudil hukot vrtulníků, těch velkých transporních, do kterých začali nakládat naše vybavení. Šli jsme na snídani a pak se šli všichni rozloučit s těmi, kdo sem přišli… Mě sem nikdo nepřišel a tak jsem se šel rozloučit se zprávcem základny, vždycky se s nim dalo dobře pokecat… „Seš sám a vždycky zůstaneš sám a i když se to pokusíš změnit, svému osudu se nevyhneš. Zemřeš sám“ řekl mi, když jsem stál v jeho dveřích a odcházel jsem. „Já vím a proto se to už nikdy nepokusím změnit!“ řekl jsem mu rozhodně, aniž bych se na něj otočil. Do vrtulníku jsem nastoupil, jako první a čekal tam na ostatní, kteří se mezitím vášnivě loučili… Pak přišel rozkaz k nástupu a oni se chtě nechtě odebrali na svá místa. Vrtulníky se odlepily od země a vtom na letiště zpoza rohu vstoupila ona, jako anděl a její světlo zastínilo, všechny ty holky, co tam stály… Když jsem jí uviděl cítil jsem, jak se mi náhle rozbušilo srdce. Dívala se směrem k odlétajícím vrtulníkům, mizejícím v dálce, ale nemávala, jediná nemávala. Pak letiště zmizelo za kopcem a s ním i ona, už jsem jí nikdy neměl vidět… Na helmici energozboje jsem z jedné strany napsal Tereza a na druhou Born To Kill. Sám nevím, proč jsem to udělal… Po několika mezipřistáních na dotankování paliva jsme s leteckou ochranou dorazili až nad Aljašku. Čekali jsme ledové království, ale našli jsme spálenou zemi, většina lesů byla vypálena, nebo vykácena. Všude hořel oheň, některé ropné vrty, které jsem měli chránit byly v plamenech. Přistáli jsme na okraji Anchrage a vystoupili i přes to spáleniště tu byla taková zima, že jsem to cítil i přes všechny izolační vrstvy energozboje. V té zimě tam jsem si vzpomněl na San Fran, kde bylo i teď v zimě poměrně teplo. Žádný zdržování, vrtulníky museli hned zase letět pro další vojáky. Naše ubytování byly malinkaté bunkry, které byly součástí zákopů. Vypadá, to že naši původní nepřátelé, vojáci cizích armád, jsou poraženi a místo nich se nepřáteli stali zdejší obyvatelé, kteří se snaží dostat ke zbytkům energetickým zásobám a našim potravinám. Každý den se o něco pokusí a jejich mrtvoly musíme zpalovat, protože země je příliš ztvrdlá, než aby se dali zakopat. Na jedné velké hromadě se tu povalují všechny kostry nepřátel, které jsme spálili. Zákopová linie se táhne jen několik kilometrů od samotného města, města, ze kterého zbyly jen ruiny. Za těch několik týdnů, co tu jsem, jsem pochopil, že se nevyplácí věřit někomu. Jack si začal něco s jednou místní obyvatelkou, mladou holkou s eskymáckým rysy, zabila ho přímo v zákopech, když se spolu líbali, zabila ho, aby dostala jeho potravinový příděl. Je těžké je zabíjet, když vidíte, jak trpí. Těch několik strastiplných týdnů, kdy teplota průměrně klesá pod mínus 20 stupňů a zamrzá palivo v Hummerch jsem přežil, asi jen díky myšlence na ní, doufal, jsem, že se vrátím a znovu ji uvidím, i kdyby mě měla do smrti nenávidět, musím jí ještě jednou vidět. Za tu dobu jsem jí poslal několik dopisů, ale nepřišla ani jedna odpověď. Celou tu dobu doufám, že mě zabijou, abych na ní zapomněl, ale to asi nebyl můj osud a tak dny plynuly a plynuly. Přišlo léto a s ním se vrátili Číňani, byli mizerně ozbrojení a podnikali útoky, tak že se pokusili přeběhnout bitevní pole mezi zákopy, vzdálenost kterou by jindy zvládli hravě, nyní nikdo nepřežil. Většina z nich byli ještě děti a všichni zemřeli pod palbou našich kulometů, jejich těla končila roztrhána v dešti kulek na poli mrtvých. Ale pak přišli s těžkými zbraněmi a začali nás ostřelovat minomety na několikakilometrovou vzdálenost, ze zákopů se pomalu stávaly krátery a z kráterů hroby. Vždycky se jen ozvala rána a pak jste viděli už jen vaše kamarády všude okolo, rozervané na kusy. Pomalu nás ubývalo a já jsem stále přežíval… Stáli jsem spolu s Orrem vedle sebe v zákopu, kulomety zapřené o ramena na dvounožkách. Ozvala se rána a pískot letící střely, dopadla těsně vedle nás. Orr to odnes. Utrhlo mu to nohy, svíjel se tam v bolestech a všude okolo tekla jeho krev, prosil mě ať ho zabiju. Nemohl jsem udělat nic jiného, než mu dát pistoli, ať to udělá sám. Nedokázal bych ho zabít, protože jsem ho znal, byl to kamarád… Naprosto bez váhání se střelil do hlavy a ukončil tak svoje utrpení. Zbyl jsem už jen já a stále sem přicházeli noví vojáci, byla to válka a válka je peklo. Válka se nikdy nezměnila. Neměla žádný smysl, protože ty poslední ropné vrty o které se bojovalo, by měli být v říjnu naprosto vytěženy a pak tu bude už jen spousta obětí pro nic… Pro zbytky energie, kterou jsme proválčili. Takhle to šlo až do podzima, do října, kdy byly vrty opravdu vytěženy. Číňani se začali stahovat, už nebylo o co válčit. Odešli tam odkud přišli. Začali klidné dny, protože všichni civilisté už odešli na jih, tam kde se ještě dalo žít. Chtěl jsem se vrátit do San Fran… Ale měli jsme tu zůstat, jako předsutá hlídka, ale co jsme měli hlídat, zbyla tu už jen spálená země. 23. října jsme dostali, rádiem zprávu, že Čína vypálila jaderné rakety na naši zemi, všichni obyvatelé se mají okamžitě evakuovat do Vaultů, které budou během několika hodin uzavřeny. Viděli jsme ty ohnivé hřiby, jasnější než deset tisíc sluncí až sem, zářily přes oceán, rozsvěcovali pevninu na všech stranách, jako jsem dříve rozsvěcoval lampu v pokoji. Všechno okolo nás se změnilo v hořící obzory. Nevydržel jsem to, byl jsem si téměř jistý, že je mrtvá, stejně jako většina obyvatel planety. Už není minulost, není budoucnost, už je tu jen přítomnost, která se každým okamžikem zkracuje. Sundal jsem si své brnění a odešel k moři, pod bradu jsem si strčil pistoli, její chladná ocel se mi zarývala směrem nahoru. Zmáčknul jsem spoušť a ukončil svůj život. Celý svět byl zničen, už nebylo pro co žít. Už nebylo pro co žít. |
