Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
12 hodin Stojí tu sám. Kolem něj jsou jen těla, těla těch, které nenáviděl, ti, které musel zabít. Leží tu bez hnutí. Leží tam i ta, kterou miloval. Miloval a nenáviděl, ta, kterou musel zabít. Slunce se mu opírá do lesklé zbroje a z rány na rameni mu kane stroužka krve. Jeho smutné oči projíždějí po těch mrtvolách. Potkal jí mezi zajatci, byla nadpozemsky krásná. A on je hlídal. Měl se postarat, aby neutekli, a on věděl, chtěl jí podlehnout. Řekl jí, že pomůže a ona ho proklela a poděkovala. Přemýšlí. O životě. Proč musí zabíjet, proč se lidé zabíjí. Proč všichni ti mrtví, co se musí stát s člověkem, aby zabil? On to věděl. Ten večer k ní přišel, řekl jí, že utečou spolu a ona se mu vysmála. Věděla, že je v pasti, ale nechtěla umřít. Strážní se k ní chovali dobře, nebyl důvod utíkat…ale mohla by být zase svobodná…zase by mohla svírat své kopí, mohla by si zahrávat s bezbrannými, zase by se mohla dívat na kousky kůstek nalepených na krvavé zdi…svoboda je přece lepší, než zajetí. Proč jsou na světě lidé, když se snaží o to, aby nebyli? Kolik takových už zabil, ale proč? Může se na ní zlobit? Vždyť ho zradila! Mohli se všichni napravit…ale on je zabil. Byli to lidé, jako on, mohli být jiní…lepší. Zezadu se k ní připlížil a přeřízl pouta. Byla chladná noc. Podívala se na něj, byla krásná. Chtěl se na ní usmát, ale ona ho kopla do čela a přes oči se mu spustil temný závoj krve a on pocítil, jaké to je být…zrazený. Co mohl čekat, byla to divoška, vedla ty hrdlořezy, zabíjela a kradla… Podíval se na ni. Stejná jako tehdy, stejně krásná, nevděčná, mrcha to byla! Musel jí zabít, jinak by zabila jeho! Přece! Není si jistý, v jejím pohledu bylo něco tak jiného…nechtěla ho zabít, to přece nemohla být ona! Vstala. Vzala ten nůž, kterým jí ten strážný přeřezal pouta. Ležel tam a skučel, jako malé děcko. Určitě by si jí tu noc vzal, znala muže, ale oni neznali ji. Nevěděli, že by je mohla kdykoliv zabít, ale tenhle…možná byl jiný, ale nebyl čas na přemýšlení, musí najít své lidi! Spatřil jí jako obrys v té temnotě, kterou viděl, dívala se na něj, cítil dotek jejích očí. Pak zmizela. Nenáviděl ji…a miloval. A teď tady leží s dírou v hlavě. Splnil úkol, vydobyl zpět svou čest, může se vrátit, jako hrdina, bylo jich přece víc… Utíkali noční pustinou. Čtyři muži a ona. Byla zamyšlená. Přemýšlela o tom muži. Možná jí chtěl opravdu pomoct, nevypadal jako ti nadržení hnusáci u ní doma, ty které zabila. Byli první, první z mnoha. On byl jiný. Díval se na ni tak…jinak. Nedovedla si to vysvětlit. Teď běžela. A nevěděla, že to, co jedli bylo vylepšeno drogami, které když se nepodávají pravidelně, značně snižují schopnost pohybu. …čest, jaká čest? Vždyť je zabil, leželi tu na zemi a už téměř nehýbali. Jen ona. Když na něj zamířila svou starou zip-pistoli. Ráno zjistila, že spala. Připadala si zmatená, vždyť včera běžela…to muselo být to jídlo, musely v něm být nějaké drogy. Drogy, bez kterých zemře. Slyšela kroky. Už si jdou pro ni. A v táboře ji pověsí za nohy a nechají ji tam pro výstrahu druhým a její mrtvola tam bude hnít dlouhé měsíce. Ne! Musí zemřít. Zemře tady a nějakého toho bastarda vezme s sebou. Ale…to je on, ten strážce, který jí pustil! Chce se mi pomstít, ale ne, nedotkne se mě! Vytáhla svou zip-pistoli a zamířila. "Nenávidím tě, bastarde, chcípni!" On zamířil taky. "Sbohem, ty mrcho…miluji tě." Výstřely zazněly skoro současně. Ale její zip pistole jí zradila. Jedna ze dvou kulek minula svůj cíl. Asi proto, že lhala. Proč žít? SEWE, 2004
|
