Hlas
z hlubin Vaultu
Máme to, more!
-
Věnováno Ještěrovi, který neumí slovensky. Přeložil jsem to jen pro tebe! -
(aspoň
většinu)
Kotva pocucával ledově
vychlazenou Kofolu a klepal se u toho jak osika za podzimní bouře. Tohle byla
dnes už desátá, a ve všech plavaly kousky zmraženého benzínu.
„Hele, vole, Bila držko, fakt
nevim, jak ti to řict.“
„Natahuješ mě jak kondom na
kaktus, ksindle. Už to sakra vyklop. Seš zas bez peněz?“
„To ne. De o Čendu. Je tuhej jak
brahmini kobližek, dyž přijdou první mrazy.“
Pašerák melounů sebou nervózně
škubl, když mu v hrdle zaskočila další rychle tající kostka benzínu. Smrdělo to
z něj na sto honů.
„To jako fakt?“
„Fakt jo. Oddělal ho Smrž.
Nekecam!“
„Tak Smrž, říkáš...“
Nějakou dobu bylo hrobové ticho.
Trvalo to dlouho, dlouho... Každý čekal na to, co muselo přijít každým
okamžikem. Bylo jasné, že se to stane. Tady, na předměstí Levoče, se tohle děje
pořád. Je nutno neustále kalkulovat, počítat trajektorie, jinak člověk náhle s
údivem zjistí, že k dýchání už nepotřebuje hrdlo. Najednou máš v pajšlu větrání
a ani nevíš, jak's k němu přišel. Jo, taková už je smutná pravda o našem
povalečném světě.
Pak se to stalo. Kotva si uprdl.
Třísky vyražené z jeho židle překonaly rychlost zvuku a provázeny supersonickým
burácením prostřelily stěnu baru a dvě brahmíny stojící venku u napajedla.
Kotva si oddechl. Břicho mu
trošku splasklo.
„Sem si ulevil. Pardon.“
„Čenda byl můj fotr,“ zamumlal
jsem a típl palcem ohýnek rozbíhající se po barovém pultě. „Přinejmenším
teoreticky.“
„Hele, Bila hubo, ja fakt...“
„[Pověz mi o: ] Smrž.“
„Smrž...no co, překupnik s
houbami. Jeho karavany jezdi z Těšina do Trenčina, z Trenčina do Banskej
Bystrice, z Bystrice do Gelnice a z Gelnice...“
„Nech mě hádat,“ zadržel jsem
Kotvu. „Sem do Levoče?“
„Ay ay, komodore.“
„Co to je za houby?“
„Lysohlavky. Muchomurky.
Hnojniky. Čechratky podvinute. Lupenatky a šupinovky.“
„To je ale debil. Čechratka podvinutá roste
tady všude kolem. S tím se nemusí vozit až z Česka,“ odplivl jsem si.
„Dyť řikam, je to magor. Ale
Čenda mu nějak šlap na kuři oko, a to se mu nevyplatilo.“
Založil jsem si ruce na prsa a
nasadil kamenný výraz Wyatta Earpa.
„Tak a teď kápni božskou, negře.
Tys v tom jel taky, že jo.“
„Ani nahodou, přisaham na smrt
moji matky!“
„Tvoje máti je mrtvá, negře.“
„No dyť. Jak bych mohl přisahat
na něco, co eště neni, ne?“ odvětil s neotřesitelnou logikou. Pak si říhl.
Když se rozptýlil mrak po
výbuchu, znovu jsem založil ruce na prsou a usadil se na tom, co zbylo z židle.
„Hele, negře, je mi jasné, že
jedeš v obchodě s houbama, že pomáháš dělat z našich děcek zfetované cvoky se
zorničkama jak podšálky – ale mě je to putna. Je mi jasné, žes helfnul Smržovi
s Čendou, a je mi to jedno. Jediná věc, co mě ale sakra štve – že se musel
odehrát tenhle stupidní dialog přes celou stránku jen proto, aby se tady trochu
rozvířil vzduch. Jestli mi teda rozumíš.“
„No...nerozumim, Bila držko. Ale
jestli ti mužu nějak pomoct...“
„Jo. Zaplať za mně pivo a
děvky.“
„A z čeho asi tak? Nemam ani
floka.“
„Já tež ne,“ ucedil jsem, ale to
už barman tahal dvouhlavňovou brokovnici.
Proletěli jsme dveřma o tři
sekundy dřív, než se pod úderem broků rozpadly v prach.
„Už chápeš, co jsem myslel tím
rozvířeným vzduchem?!“ řval jsem do burácení výstřelů.
„Kapiruju, Bila svině,
kapiruju!“ ječel Kotva.
Ne že by to se mnou nehlo. Čenda
byl přece jen můj fotr. Nebo nebyl, ale čert vem tu pošahanou kvantovou
mechaniku.
Abych vás trochu uvedl do děje:
za všechno můžou samozřejmě Češi, aby je čert vzal. Na začátku Američani
postavili největší A-bombu na světě, pak v odvetu Rusové postavili největší
H-bombu, čímž naštvali Maďary, kteří měli na tohle písmenko zálusk. Teď se
museli uskromnit, a tak postavili G-bombu. Jako hunGary, aby bylo jasno. Jenže
ta se spouštěla zmáčknutím G-tlačítka, a to bylo jen obtížně k nalezení.
A pak Češi postavili Q-bombu.
Stihli to dva dny před Angličanama a týden před Kanaďanama z Quebeku.
Byl to velký vynález. Q-bomba,
která nezvratně poruší samotnou realitu světa. Zamění skalární veličiny za
vektory a naopak. Ďábelské. Na něco takového nepřišli ani Maďaři, ani Germánci,
ani Rusové. Na to museli přijít Češi, kříženci těch tří plemen.
Když přišla válka, odpálili jsme
na sebe své bomby. Byl jsem zrovna odhadem někde ve dvou třetinách otcova
chámovou, když explodovala Q-bomba nad Spišskou Novou Vsí. Mí rodiče byli spolu
s haldou jiných lidí narvaní v protiatomovém a protikvantovém krytu asi tři sta
metrů pod povrchem, namačkaní v maličkých, temných, smradlavých komůrkách, kde
nemohli dělat nic jiného, než souložit a čekat na smrt. Tak to obé dělali, jak
nejlépe uměli.
Jisté je jenom to, že když
kopulujete a přitom čekáte, že vám každou chvíli padne nebe na hlavu, riskujete
popáleniny. Při takovém stresu sex připomíná spíš rozdělávání ohně třecími
dřívky, fakt že jo, nevěřte Sapkowskému ani slovo.
Ten kryt měl být proti Q-záření
odolný, ale asi nebyl. Jak to vím tak dobře? Jsem snad kvantový fyzik? Inženýr?
Ale ne. Jsem jenom z jednovaječných dvojčat. A moje sestra je cigánka. Dobrý,
ne? Vítejte v pokřivené realitě dvaadvacátého století po narození Krista,
našeho spasitele, halelujá!
Čenda měl tu smůlu, že byl
poslední, jehož penis se nacházel ve vagině ženy, z níž jsem se poté narodil
já. Takže vyfásl otcovství.
Abych dopověděl něco z
historického exkurzu, Praha byla vymazána z tohoto vesmíru na sklonku války
útokem naštvaných Quebečanů. Ale to jen tak mimochodem.
Jedno ale Čendovi nikdy
nezapomenu – dostal mě do cigánské komunity. Cigáni, to jsou skutečné černé
eminence pustiny. Ti tady tomu velí. Povaleči, ale zatraceně šikovní, když
přijde na to, něco sehnat.
Co mají taky jinak dělat, že jo.
Tady na konci světa se můžeš udržet naživu leda jako zemědělec, dřít jak hovado
od svítání do soumraku, nebo se nechat ponižovat od jiných, od těch nahoře –
koupí si tě a pak tě přinutí dělat takové věci, za které se pak až do konce
svého života hluboce stydíš. Taky jsem o tom uvažoval. Nechat se pošpinit,
zneužít pro jejich chlípné touhy, za které ale tak dobře platí. Nakonec jsem se
však rozhodl nabídku odmítnout. Ne, ze mne nikdy programátor pro Biskupskou
stolici nebude.
Což je na druhou stranu škoda,
protože Biskupství platí fakt dobře.
Cigáni tady byli odjakživa. Říká
se, že přišli asi tisíc pět set let po nás, ale ono se toho říká... A koho to
zajímá. Fakt je ten, že cigoši tvoří pevné klany, které si rozdělily území a
navzájem se respektují. A tenhle respekt je to, co je udrželo nad vodou,
zatímco bílé klany se navzájem vyvraždili v územních válkách. Dobrý, ne? Přitom
to nebylo zapotřebí, alespoň ze začátku, protože tam venku, v pustině, je těch
mizerných předválečných artefaktů celá halda, stačí jen zajít a vzít...a celé
to přežít, samozřejmě. Nicméně když odpadli bílí, mohli černé klany uměle
vyšroubovat ceny pěkně vysoko, což zase umožnilo cigánským baronům jen si takhle
válet šunky a vyrábět posily. Připomíná vám to školu monetarismu? Houby. Tohle
je škola života. Jediný, kdo dokáže vykefovat s cigánama, jsou židi. Ale židi
dokážou vykefovat vždycky s každým. Pokud vím, tak Izrael se do světové války
ani nezapojil a jestli dnes řidič nenajde hebrejsky psané dopravní značení od
Teheránu po Basru, tak sním své boty.
Zpátky k tématu.
To, o čem chci mluvit, je tady
tenhle leták. Náš velectěný biskup Levočský, sedící v tom svém pitomém
biskupství obehnaném hradbami, nabízí „...věčné spasení a sto tisíc korun
tomu, kdo vystopuje a pronikne vně dukelské celnice na hranici s Ukrajinou.“
Ano, tak to tam stálo. Asi vám
nemusím dlouze vykládat, že biskup je zřejmě hlavní odběratel těch Smržových
halušek. Už jsem se viděl, jak jdu stopovat nějakou pošahanou celnici. Hele,
nic proti, už jsem stopoval kde co, ale ještě nikdy ne barák.
K čertu, to zase zavání nějakou
tou Q-bombou.
Ale to není nejhorší.
Nejhorší je ta zmínka o tom, že
musím „proniknout vně“. To už si mě můžou rovnou přibít na kříž. Musím
vystopovat celnici, počkat, až se někde zastaví, a pak do ní vejít, ale tak,
abych nebyl uvnitř, nýbrž venku. A to všechno na hranici s Ukrajinou, v kraji
rusínů. Tam mi bude to, že patřím do cigánského klanu, že můj otec byl čech a matka
židovka, úplně na pytel. Tam půjde o krk.
Musím se vyzbrojit.
Ještě ten den večer jsem prošel
hradbami do historického centra. Za Děvkou. Říkáme jí Děvka a jí to nevadí,
protože jí ještě nikdo nevysvětlil, co to znamená. Její pravé jméno se nevyslovuje.
Je totiž Finka.
Občas se najde někdo, kdo tvrdí,
že kšeftování s kvérama není džob pro mladou ženskou. Pokud má dobré kamarády,
tak mu připomenou, že Děvčina pra- pra- pra- pra-...atd...bába kovala sekyru
pro Eírka Rudovouse, a jak dobře mu to sekalo, na to se běžte zeptat Indiánů na
New Founland.
A můžete třikrát hádat, kdo se
postaral o meč Vilému Dobyvateli.
Dva nabušení cigáni s vyholenými
hlavami mě prošacovali důkladněji než bachaři v Mírově, a pak jsem si už mohl
postoupit do čekárny. Přemýšlel jsem, kolik mně podobných tady už dneska
pouštělo pšouky do měkkých křesel, když jsem byl vyzván, abych šel do kanclu.
Seděla za mohutným dřevěným
stolem, bokem ke mně. Křehká, krásná. Na nohou vysoké kozačky, ušité z kůže
chlapíka, který ji jednou zkusil podvést. Při pohledu na ně jsem potichu polkl.
Z kozaček stoupala krásná, štíhlá, hladká, bělostná lýtka, přecházející v
neméně krásná stehna. Dalšímu výhledu vadila minisukně, ale i tak mi bylo
jasné, že Děvka chodí „naostro“. Opět jsem polkl, hlasitěji.
Pás měla stažený širokým,
složitě vyřezávaným koženým opaskem, a za ním dlouhý nůž z damascénské oceli.
Nad pasem se vypínalo ploché bříško, přecházející v trochu mohutnější hrudní
koš, než je u nás obvyklé. Prsa, schovaná pod přiléhavou halenkou, byla spíš
malá, což jí ale dovolovalo chodit bez podprsenky. Přes tenkou látku halenky se
rýsovaly bradavky velké jak nýty z Titaniku. Polkl jsem, hlasitě.
Ještě stále na mne nepohlédla.
Něco počítala v papírech na stole. Velkorysým výstřihem v halence jsem viděl
jeden dvorec. Zase jsem polkl.
Hruď přecházela v ztepilou
labutí šíji, a jestli jsem někdy v životě použil slovo „běloskvoucí“, tak teď.
Tvář byla drobná, srdcovitá, vlasy blonďaté, skoro bílé, a dlouhé, dlouhé až po
pás. Drobná ouška, nosíček, rtíčky. Bledá líc.
Tak křehká, tak zranitelná,
tak...
Vzpomněl jsem si.
Polkl jsem. Hodně nahlas.
„Pět polknutí? To musí být Bílá
huba,“ zasmála se tichounce a vzhlédla.
Oči měla modré jako nejvyšší
pleso v Tatrách. Myslím před Válkou.
Takové oči musí mít smrt.
Vstala a její prsa se přitom pod
halenkou zavlnila. Krev se ve mně vařila, poslední holka, která mi dala, byla
moje ségra, to je už tři měsíce zpátky – jenže pak jsem jí zase pohlédl do
tváře a okamžitě jsem byl zpátky na zemi. Na povrchu možná hladká jako samet,
ale uvnitř mrazivá jako led.
Sametový ledovec.
„Jsem ráda, že ještě chodíš po
tomhle světě, Bílý,“ prohodila. „Vypadá to, že si zasloužíš titul 'starý
známý', že?“
„Snažím se plavat a nevířit
přitom moc bahno, jestli mi rozumíš.“
„Ano. Rozumím. Co chceš dnes?
Guny?“
„Mé pistole jsou právě teď v
bezpečí tvé ochranky.“
„Mám tu nějakou munici pro tu
tvou CZ75.“
Zamítavě jsem mávl rukou. „Už
jsem nestřílel celé měsíce.“
„Kdybys věděl, co já nedělala už
celé měsíce,“ zasmála se vysokým, zvonivým smíchem a zase se přiblížila. Její
vůně byla opojná. Vem si mě vem si mě vem si mě...každý nerv ve mně byl
našponovaný. Věděl jsem, co už celé měsíce nedělala. Nikoho neoddělala. Děvka
jedna.
„Potřebuji řádně vyzbrojit.“
„Co to je 'řádně vyzbrojit'? Co
si mám pod tím představit?“
„Palebnou sílu asi tak na dvě
stě rusínů.“
„Aha,“ pokývala hlavou a její
rty se roztáhly v dalším drobném úsměvu. „Tak ty jsi přišel kvůli té Biskupově
nabídce. A já pro tebe nachystala nějaké granáty, myslela jsem, že půjdeš po Smržovi.“
To byl chyták.
„Nemám zájem na Smržově smrti.“
Bleskla po mně pohledem. Erekce
splaskla.
„To je dobře,“ zašeptala.
Otočila se kolem dokola. „Něco tu pro tebe mám,“ promluvila už zase normálním,
obchodním tónem. „Trödinghaimställ vzor padesát pět.“
„Jakže?!“
Pohrdavě mě sjela pohledem.
„Říkej mu Trödi.“
„OK. Co to umí?“
„Víceúčelová dvouhlavňová
karabina na mikroráži. Zásobníky na sto nábojů každý. V jedné hlavni obvykle
bývá průrazná, v druhé explozivní munice. Bodák se zasazuje už pod předpažbí a
umožňuje jak bodat, tak i sekat. A je v ceně.“
„Ježíšku na křížku!“
„Tyhle guny si ode mne kupuje
Biskup. A jinak tady mám už jenom pár hecklerů a škorpiónů, pokud tedy chceš
automat.“
Sehnat automatickou zbraň není
nic lehkého. To je fakt.
„Kolik?“
„Dvě stě třicet tisíc.“
„Devadesát.“
„Dvě stě.“
„Osmdesát.“ Podívala se na mně.
„Oki. Sto.“
„Sto devadesát.“
„Biskupovi je stejně prodáváš za
padesát, tak proč mě škubeš?“
„Za osmdesát, a ty nejsi Biskup.
Ty to máš ještě o stovku dražší.“
„Sto padesát tisíc a budu chodit
jenom za tebou.“
Naklonila hlavu a hodnotila.
„Jak to myslíš?“
Sakra, naběhl jsem si.
„Jak chceš.“
Přimhouřila oči.
„Sto šedesát tisíc.“
„Sto padesát pět.“
„Sto padesát sedm.“
„OK,“ vzdal jsem to.
Vzala z podstavce zbraň, zálibně
ji přetřela dlaní a podala mi ji.
„Hele, ještě k té platbě...“
začal jsem se uzlit. „Dáš mi to na dluh? Mám sebou jenom dvě stě pade.“ Vytáhl
jsem z kapsy tři upatlané bankovky.
Přistoupila ke mně. Byla vysoká,
štíhlá, nemusela si ani stoupat na špičky, její rtíky byly u mého ucha. Nemohl
jsem ani polknout. Výhled do výstřihu byl ohromující.
„Dám ti to na dluh. Ale až se
vrátíš, přijdeš hned ke mně. Zavřu krám a potom...jak to říkáte vy Slováci?
Naslinit?“
„Znásilnit,“ zašeptal jsem.
Usmála se. Ale její oči byly pořád jako led.
Opouštěl jsem centrum s kvérem v
náručí a přemýšlel, do jakého srabu jsem se to namočil. Celá výplata půjde jen
na kvér, a k tomu si mě pak ještě podá Děvka. Deset minut budu v ráji, zbylé
tři měsíce v pekle. A do konce svého krátkého života plného utrpení nebudu mít
na sex ani pomyšlení.
Nedivím se, že s ní nikdo nespí.
Ta mrcha utahala skoro všechny své milence k smrti.
Ale pořád ještě se jim vedlo
líp, než těm, co zkoušeli vycouvat ze smlouvy a utéct.
Polkl jsem.
Během necelé půlhodiny jsem
dorazil k bývalé benzince na výpadovce z Levoče. Na střeše ještě furt rezivěl
nápis „Benzina“, ale bouda už byla předělaná v něco jako motel. Dal jsem si
večeři a najal si postel v ubytovně pro čtyřicet lidí. Asi osm jich celou noc
souložilo a dalších pět střídavě zvracelo.
V průběhu noci se tyhle dvě
skupiny občas vystřídaly.
Punk's not dead.
Probral jsem se za svítání.
Vedle mě spala nějaká holka, ale to je tady normální. Raději jsem se zvedl a
zamířil na východ.
Jestli si myslíte, že jsem
vyrazil jen tak a bez pořádného plánu, tak jste vedle. Křižovat východní
Slovensko nebylo bezpečné ani před Válkou...vlastně, když tak nad tím uvažuju,
je to tady dneska asi bezpečnější než předtím. Čert to vem. Fakt je ten, že v
pustině člověk zajde na žízeň, hlad, nebo ho něco přepadne a v lepším případě
sežere. Slyšel jsem vyprávět strašlivé historky o monstru, které samo sebe
nazývalo Destinero. Tyhle historky obvykle začínaly děsivým popisem hrůzné
obludy a končily výčtem ukrutností, které dotyčná bestie provedla kámošům
vypravěčů. Ale ono se toho napovídá...i když, co když na tom něco je?
Přece nebudu věřit v nějakého
Destinera. Nic takového neexistuje. Nemůže. Nesmí. Je to nepřípustné.
Určitý problém mohlo být
překonání Spišského podhradia, protože tamní klan je s tím mým ve víceméně
válečném stavu, ale měl jsem sebou papír od Biskupa a tak mi pomohli kněží z
Kapituly.
Potřeboval jsem informace.
Vydával jsem se na území nepřátel, a tak jsem potřeboval každou radu. A já
věděl, kam zajít.
Margecany. Kostel na rozcestí.
Otevřela mi s určitou nechutí,
ale otevřela, a to je hlavní.
„Nejsi překvapená?“
„Sleduji tě už půl hodiny, je
odsud výhled až k zatáčce,“ ucedila koutkem úst.
„Ani mi nedáš pusu?“ zkusil jsem
to.
„Dám ti najíst a můžeš tady
přespat, ale zítra zase potáhneš dál, jasné?!“ Její hlas se odrážel od vysoké
klenby. Nečekala na mou reakci, otočila se a odkráčela do sakristie.
Za stůl nám posloužil oltář.
Přes rozbitá okna sem foukalo, ale byl to svěží větřík. Eržika promluvila jen
jednou, když se modlila. K večeři nám svítila masivní oltářní svíce, na které
už chyběla celá alfa a většina omegy. Jedl jsem pomalu a zpod obočí hleděl na
svou sestru. Její snědý obličej byl ve světle svíčky členitý, neunikly mi
starostlivé vrásky. Kdysi...kdysi měla vrásky jen od smíchu.
Je to moje jednovaječná sestra.
Těhotenství bylo mimoděložní a doktor, který nás porodil, tomu rozuměl. Jasně,
i já vím, že je nemožné, aby jednovaječní sourozenci byli rozdílného pohlaví,
nebo dokonce rasy, ale vykládejte něco takového Q-bombě.
Ani na mně nepohlédla. Ale věděl
jsem, že jí na mně záleží, protože jinak by nevytahovala svíčku. Tohle byla v
jistém smyslu slavnostní večeře. Večeře v mohutném, gotickém tichu.
„Erži,“ začal jsem opatrně,
potichu, když jsme dojedli. „Já...lituju toho. Před čtvrt rokem...celou tu dobu
myslím na tebe.“
„Ts!“
„To co jsem udělal...byla to
volovina. A já jsem ten největší idiot pod sluncem.“
„To jsi.“ Poprvé promluvila
přímo na mně.
„Celou tu dobu jsem se jiné
holky ani nedotkl, a to je pro chlapa jako já výkon...“
„Jsi jako náš táta. Umíš jenom
mluvit!“
„Náš táta je mrtvý.“
Šokovalo ji to. Pokřižovala se.
„Je to tak. Oddělal ho jeden
grázl z Levoče. Ale řekl bych, že si ukousl větší sousto, než zvládne, už po
něm jde jedna...“ Myslí mi opět probleskl obraz Děvky, jak klečí nahá nad
mrtvolou Smrže, jak jej kuchá, válí se v jeho krvi...Bathoryová by záviděla.
„...jedna bestie.“
„Aha.“ Nic víc.
„A já...já jdu do Dukly. A až se
vrátím...“ Sakra! Co jsem jí měl říct? Že pak budu asi čtvrt roku souložit s
nejhezčí ženskou tohohle kontinentu, abych splatil předražený kvér?
„Až se vrátím, chtěl bych
vypadnout z tohohle kraje. Pryč na západ. Ružomberok, nebo tak někam. A nechci
tam jít sám.“
Pohlédla na mně.
„Bez tebe by to nebyl život.“
Usmála se. Vrásky na obličeji se
vyhladily a byla zase tak krásná. Měla v sobě něco divokého, jakýsi primitivní
šarm, něco jako má tá Finka, ale zatímco Děvka je zosobněním blizzardu za
polární noci, Eržika je vlahý letní soumrak zakouřená dýmem z táborového ohně.
„Ty umíš tak krásně ciganiť,
bratříčku.“ Přistoupila ke mně a zabořila svou tvář do mých prsou. Objal jsem
ji. Pod dlaněmi jsem cítil jizvy na jejích zádech, i křížem vedené popruhy se
zbraněmi, které nosí pod košilí. Vzhlédla.
„Takže už jsme sami?“
Pokýval jsem hlavou. Matka
umřela už dávno. „Máme už jen sami sebe.“ Sklonil jsem se a políbil ji. Napřed
ucukla, ale pak se mi vpila do rtů.
Bílí tomu říkají incest. My jsme
té noci přijímali tělo a krev Páně na oltáři v tom malém kostelíku zapadlém
uprostřed pustiny.
Ráno jsem se probudil zabalený
do chlupaté, škrábající deky na lůžku z desek z kostelních lavic. Snídaně už
byla připravená, a jak jsem odhadoval, Eržika sledovala okolí svým loveckým
dalekohledem. Naházel jsem smažené houby (olovo, stroncium a rtuť v jednom
malém praktickém balení) a nekynutý chleba do sebe a pak vystoupal do zvonice.
Ani se neohlédla. Měla na sobě
staré polské maskáče a košili zapnutou na jeden knoflík, takže pohled na její
prsa byl právě tak omezený, aby se mi vrátila chuť.
„Máš štěstí, právě vidím Rusa.“
„Rusa, jo?!“
„Starý, mohutný, s beranicí na
hlavě, upíjí vodku do pochodu...“
„Vím, kdo je Rus, sestřičko.“
Odložila dalekohled.
„A za svítání prošel kolem
Očovský bača. Něco se děje, bratříčku. Ty ses se mnou nepřišel usmířit. Jenom
usmířit...“
Ukázal jsem jí leták od Biskupa.
Zakroutila hlavou.
„Co to má znamenat? Ty přece
nepotřebuješ sto tisíc. Stejně většinu těch peněz dáš za tu novou pušku.“
„Všechny, a ještě si budu čtvrt
roku odpracovávat zbytek.“ Pekelně doufám, že to bude jen čtvrt roku, a že si
mě tam Děvka neponechá déle, než své předchozí milence. A snad to přežiju.
„Tak proč to děláš? Obvykle
nebereš zakázky, jejichž vstupní investice jdou nad čtyřicet procent zisku!“
„Jde o to věčné spasení, Eržiko.
Víš, že jsem zabil, a nejednou, a jestli mi to církev neodpustí, nemohu si tě
vzít.“
Mlčela. Dlouho. Pak řekla jen:
„Sbal se a vypadni.“
Nehádal jsem se s ní. Za deset
minut jsem vycházel na křižovatku, vprostřed které kostel stojí.
„Počkej!“ zavolala za mnou.
„Vezmi si tohle!“ Podala mi dalekohled.
„Dej na sebe pozor, bratříčku.“
„A ty na sebe, sestřičko.“
Otočil jsem se a odcházel.
„Až sem přijdeš příště...budu už
nachystaná na odchod...“ Skoro ta slova zašeptala. Ale já je slyšel.
Šel jsem pár dní. Cesta přes
Rudohoří je o držku, snažil jsem se vyhledávat schůdné průsmyky a údolí a občas
si pomohl silničním nebo železničním tunelem, který se ještě nezesul, ale už mi
to bloudění fakt lezlo na mozek. V jednu chvíli se ale ukázalo, že moje
paranoia se vyplácí. Zrovna jsem v křoví vyprazdňoval střeva, když se na druhém
svahu údolí, jím jsem procházel, něco pohnulo. Předklonil jsem se a sáhl po
dalekohledu. Měl jsem slunce v zádech, a tak mě nemohl prozradit odlesk.
Spatřil jsem podivnou dvojici.
Nějaký vysoký, statný chlap, oblečený v dlouhém koženém kabátě, táhl na
masivním řetězu psa. Nejspíš to byl nějaký debil. Cestovat pustinou v plášti je
na pytel, a tahat sebou ještě řetěz...když psa, tak pečeného – nebo vycvičeného
tak, aby nepotřeboval řetěz.
Byl jsem solidně nasoukaný v
černém bezu, ten chlapík mě nemohl vidět, ani jeho pes, ten mě však mohl
ucítit. Skutečně párkrát štěkl, a ten debil ho švihl řetězem po zádech. Už mi
bylo jasné, která bije. Nejspíš toho čokla vyhrál v kartách jako štěně a byl
lakomý ho prodat dál, a tak ho vychoval, aniž by o tom cokoliv věděl. Vsadil
bych se, že si stále ještě myslí, jaký že si tím bitím nevynutil respekt. Idiot
vymaštěný.
Mám psy rád. Když se dobře
naloží a upečou, jde pak maso krásně od kosti. A taky z nich umí být výborní
přátelé. Jenomže to skutečně pevné pouto mezi psem a jeho pánem je láska a
oddanost, ne strach a nenávist.
Protože emoce fungují oběma
směry.
Utřel jsem si zadek lopuchovým
listem a přitom vzpomínal na šéfa mého klanu. Jak to říkal? „Kopat se nesmí ani
do psa!“ Tak nějak. Ani do ležícího, bezbranného psa nekopneš.
Jediný bezbranný tvor, který se
válí na zemi, a do kterého je podle dědka povoleno kopat, je Němec. Tolik k
rasovému porozumění.
K večeru jsem spatřil nad
obzorem obrovský oblak černého kouře. Košické železárny zřejmě rozjížděly
nějakou zakázku pro Maďary. Zamířil jsem za tím oblakem. Koneckonců, třeba tam
bude někdo něco vědět. A taky jsem se vždycky chtěl podívat do Košic. Když jsem
byl malý, snil jsem o luxusní rezidenci v Luníku VIII. Ještě jsem tam nikdy
nebyl, a už jsem taky měl plné zuby téhle pustiny, kde z prašné, suché země
plné kamení roste jen tu a tam nějaký ten jalovec, černý bez, šípek či
borovice.
Díky Panu Bohu za jalovec, nebýt
borovičky, už jsem tuhle misi zabalil na Sivej brade.
Na předměstí Košic jsem narazil
na bránu. Po chvilce okukování dalekohledem, který sice zesílil můj zrak, ale
schopnost pronikat sazemi a dýmem mi teda nedal, mi došlo, že celé město je
obehnáno vysokým plotem, kolem kterého obcházely hlídky. Nasadil jsem si nový
respirátor a plíživým pohybem vyrazil k bráně. Minul jsem nákladní železniční
stanici a zrovna uvažoval nad tím, kdy nejpozději si mohu dovolit vyholit si
vlasy kvůli radioaktivnímu popílku, když jsem uslyšel lidské hlasy. Vycházely z
jedné budovy té stanice.
Klasik by na tomto místě nejspíš
řekl něco jako že „O všem jest pochybováno,“ ale proč by to řekl, to fakt
nevím. Jen se mi to tak mihlo hlavou, a už jsem měl tu hlavu na zemi, protože
zpoza rohu právě vyšla tříčlenná hlídka. Ještě jsem si pomyslel, že ten citát
je gramaticky špatně, a pak už jsem jen slyšel výzvu k odhození zbraní. Zahájil
jsem plavbu mořem sazí směrem k budově a přitom špicoval uši. Nebylo to až tak
třeba, protože hlídka se dost vyřvávala.
„Cože? Jaká celnice?! Vy jste se
zbláznili! Dukla je dobře sto kilometrů severovýchodně, vy pošahaní cvoci!
Tohle jsou Košice!“
Turisti museli být notně zblblí,
ale asi něco zablekotali, protože strážný už zase natočil volume na maximum.
„Ty jsi dilino, že tě pánbůh
neztrestá! A schovej tu pušku, než toho budeš litovat! Tohle tady není žádné
veselé Slovensko, chcípáčci, tohle je Maďarsko! Maďarsko, je vám to jasné?!!
Tak se teď otočte a táhněte do toho vašeho zapadákova, ale rychle! Já vám to
maďarsky říkat nebudu!“
O chvilku později všichni tři
strážní budovu opustili, a podle hluku, který jsem slyšel zevnitř, se také
návštěvníci balili. Zatracená práce! Tak Maďarsko, jo? Naj ich Boh skare!
Vypadá to, že tady mi pšenka nepokvete. Musím vyrazit na sever bez doplnění
zásob.
Na nástupiště dopadl teplometný
granát a okamžitě se okolím rozlehla ozvěna zvracení, které vyvolal termický
šok. Neboli úžeh, abych se oprostil od vědecké mluvy, kterou mi do hlavy
vtřískali mniši ještě ve dvoutřídce. Kolem mě proběhl ten idiot chlap a jeho
pes, běželi na zteč proti zaskočeným poutníkům, a mě si ani nevšimli. Ted jsem
litoval, že nemám Trödiho připraveného k palbě!
Dávky ze samopalů byly
přehlušeny výstřely z armádní pistole vzor padesát dva – ten zvuk poznám. Značí
totiž „vážné potíže“, před kterými mě neochrání ani ten kus kevlaru z TIRáckých
pneumatik, co mám navlečený pod bundoškou.
Zaječela nějaká Viktorka a bylo
po všem. Ticho.
Aspoň doufám, že to chrupání
kostí si jen domalovala moje představivost.
Muž a pes se ztratili stejně
tak, jako přišli. Zmizeli v dýmu a sazích. A stejně – dokázal by s nimi můj
Trödi něco udělat? Ti dva se vyznali. Já ne. Já jsem jenom hledač
postradatelných drobností.
Zvedl jsem se, protřel ochranné
brýle a zamířil obhlídnout bojiště.
Nebyl to pěkný pohled. Jakože už
jsem viděl hodně. Jeden z mých bratranců umřel na iradiační nemoc. Moje matka
to taky neměla lehké. A ten chlapík, co jsem mu sekerou rozsekl lebku a on pak
ještě tři hodiny běhal po světě...ale tohle bylo moc i na mně.
Masokombinát. Očovský bača měl v
zádech svou vlastní valašku. Jeho tři společníci byli roztrhání na kusy a mezi
těmi kusy jsem identifikoval krví nasáklou vaťušku Rusa. Zdálo se, že ještě
dýchá. Naklonil jsem se nad něj a zuřivě odháněl z mysli otázky typu „Na co je
asi v lidském těle tamten malý zelený kousek?“
„No to mě...Bílá držka...“
„Ahoj Rusáku. Vypadá to, že tvá
cesta za celnicí končí.“
Rozchechtal se, až mě oprskal
krví. „Je to past!“ Zatrnulo mi.
„Past?!“
„Biskup...nás chtěl...mít z
města...mimo území klanů.“
„Mimo území klanů, jasně, ale
proč?“
„Poslal...zabijáka...aby nás
všechny dostal...“
„Cože?!“
„Svatoušek zatracený...“
„To přehnal. Za tohle ho
cigánští baroni...“ nedomluvil jsem.
„Co...aha! Charašó, pálí ti
to...“chrchlal krev Rus.
„Nikdo z nás se už nevrátí, aby
mohl varovat barony!“
„Chrchrchr!“ zasmál se Rus.
„Do frasa!!“
„Držko...sluchaj...ten
chlap...je rychlej...pekelně rychlej...paněmaješ?“
„Nemluv, dědku, odtáhnu tě do
Košic, tam tě spraví...“
„Ne...než žít v Maďarsku, radši
umřít na Slovensku.“
„Neblni!“ Začal jsem ho
exhumovat z otevřených dutin jeho společníků.
„Ně...ně...durakij...něchaj...“
skuhral Rus tou svojí popletenou slovenčinou. Náhle mě uchopil za ruku a
stiskl, silně stiskl. „Eště...rastú...jedle...na krivánskej...strane...“ A pak
mi v náručí tak divně zvláčněl a já věděl, že už není koho zachraňovat.
Nechal jsem ho tam. Vím, že se
mu říkalo Rus a že snažil vypadat jako rus, ale byl to Slovák jak poleno, na
moji duši.
Z výbavy mrtvých jsem si vzal
vše, co jsem potřeboval, a pak jsem raději zmizel.
Kráčel jsem pustinou na sever.
Bylo mi jasné, že pokus vrátit se a varovat barony by mi nevyšel. Na jihu a
východě jsou Maďaři, aby je hrom spral, a na severovýchodě rusíni a ta prokletá
celnice. A na místě jsem zůstat nechtěl. Vrátit se k Eržice...a vystavit ji
nebezpečí...ne!
Přemýšlel jsem nad tím idiotem
se psem. Začínalo mi docházet, že mám co do činění se Zhýralcem. Což je
samozřejmě postava, o které na uplynulých osmi stranách nepadlo ani slovo, ale
tím se netrapte, to promptně napravím.
Zhýralec je postava, které se
bojí dokonce i maďarští nájezdníci. Historkami o něm se straší děti. Je to
striga v mužské podobě. Napřed se mu říkalo Železná játra, protože vydržel pít
vodku s ukrajincema. Několikrát dokonce ty jeho alkoholové výpary vzplály, ale
on pokaždé přežil. Je to zabiják, zabiják s velkým bijákem. Říká se, že
nezabíjí proto, že by ho to bavilo, nebo že by za to dostal zaplaceno, ale
protože mu to našeptává Bůh...nebo tak někdo. Prostě cvok, jasně, ale pro
Biskupa ten pravý. Jeho heslem prý je „Zabijte je všechny, Bůh už si to
roztřídí!“
Tak tenhle hajzlík mi jde po
krku. No potěš koště!
Jednou se ho pokusila opít grupa
bačů z Jaklovského salaše, ale nepodařilo se jim to, naopak, on je všechny upil
k smrti. A tak se mu nyní říká Zhýralec. Nájemný vrah nejvyšší kategorie.
Ukryl jsem se v tlupě potulných
hippies. Ty veselé květinové děti ani netušily, jak je zneužívám, a mě to bylo
jedno. Svědomí jsem nechal ve Spišské Nové Vsi.
A koho že tady mezi zrezlýma
karavanama a záhonama marihuany nepotkám, než kolegu sběrače. Dežo Lakatoš,
jako vyšitý. No na to, že nás je v Levoči ani ne padesát a že jsme se už jistě
rozprchli po celém světě docela haluz, že?
„Dežíčku Dežíčku, co ty tady?“
poklepal jsem mu na rameno. Leknutím spolkl jointa.
„Jáj, prísamboh, Bilý, jak jsi
mě našel?!“
„Já tě nehledal, more. Já se
tady kufruju před Zhýralcem.“
„Tož ty dilino, já tež.“
„Hlavně ticho a hlavy dolů, a
třeba to přečkáme!“
„Né, more, musíme zahnout do
Prešova.“
„Prešov vzal čert, já budu
hryzat drn a tvářit se nevinně – nikam nejdu!“
Hučel do mě tři dny a tři noci,
až jsem si dal práska a kývl mu na výlet do Prešova. Pobrali jsme hipíkům kde
co, a jim to bylo fuk, byli fakt zhulení jak žoky. Dežo jim prorokoval brzkou
genocidu.
„Potřebujeme ještě nějaké
búchačky, Bilý, bo jinak nás Zhýralec roznese na kopytech!“
„Hej, rastaman, mier a láska,
daj si práska!“
„No to mi hovor! To ťa naučili
oni, že? Ale no ták, ty si to isto kuril len aby si sa im zapáčil, všakže?“
„Hej...“
„Moc mluvíš, Bilý, ale tam venku
ani slovo, jasné? Takové věci jako konopí tě můžou zabít rychleji než fialové
kouzlo, pamatuj.“
„Na moji duši, ani slovo!“
„Nějak se to urovná.“
„Budeme v pohodě.“
„V Prešove mám rodinu.“
„Budeme v pohodě, tak se hoď do
klídku...“
„Jdeme, Bilý!“
Vyrazili jsme tam, kam si vrchní
sběrač poručil. V Prešove jsem nebyl dobře dvacet let. Tábor hippíků jsme
opustili za úsvitu, když ještě všichni spali. Neloučili jsme se, i když jsem
dobře věděl, že tady Dežo založil něco jako „rodinu na poloviční úvazek“. Teda
za předpokladu, že je ještě plodný, atomovky dokážou být účinnější než dvě
cihly.
Slunce se vyšvihlo do
nadhlavníku a na Dežíčka přišla žvatlavá. Mlel v jednom kuse. Hrůza!
Snažil jsem se ho neposlouchat a
trochu sledovat okolí, ale stejně mě udolal. Na oběd jsme zajedli slaniny a
chleba a po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál.
A pak jsme potkali Zhýralce.
Čekal tam na nás, bastard jeden. Klečel tiše na zemi a nechal nás, abychom si
ho všimli. Jeho ubohý pes, stále spoutaný tím nestvůrným řetězem, ležel vedle
něj na zemi. Chtěl jsem něco říct, ale mou držku neopustil jediný zvuk.
Takže dialog začal Zhýralec.
„Dežo Lakatoš?!“ zeptal se.
Panebože, jeho hlas byl tak vychlastaný, až mě zamrazilo. Ten chlap musel
být...ne, ten nepocházel z našeho světa!
„Ech, more, to mluví k tobě,“
ukázal na mně Děžo.
„Oba dva! Sem ke mně!“ Bylo to
našich nejdelších deset kroků v našich životech. A možná i posledních.
„Sednout!“ rozkázal Zhýralec.
Poslechli jsme. Na šátku před námi bylo několik krajíců chleba se solí a
demižónek samohonky. A tři půllitry.
„Pít!“ zachraptěl Zhýralec. Ani
se na nás nepodíval. Třesoucí se rukou jsem nabral plný krýgl a začal ho
usrkávat. Dežo zkusil s vrahem vykefovat a nalil jen do třičtvrtě.
„Plnou míru dodržuj!“ zarazil ho
jako vyklepané ložisko ostrý hlas Zhýralce. Díval jsem se do mdlých očí toho
psiska a pil. První půllitr. Druhý...Dežo taky pil, klepal se u toho, a čím víc
vycákal, tím rychleji musel pít. Zhýralec do sebe kopal krčahy jak zběsilý.
Třetí pohár...
Byla tma.
Možná jsem zvracel, a možná jsem
bojoval o svůj život. Možná jsem právě ztrácel zrak a pukala mi játra, možná
jsem mluvil se Zhýralcem. Zdálo se mi o trojhlavém psu a o muži, jehož játra
jsou z kavkazského kamene.
„Proč taháš toho ubohého psa na
takovém řetězu?“
„Aby mi ho neukradli cigáni.“
„To dává smysl. Kdes k němu
vůbec přišel?“
„Dali mi ho rusíni. Je to totiž
pekelný pes, víš.“
„Jo, je mi to jasný.“
„Každého, s kým chodí, dokonale
zkazí. Až do morku kostí.“
„Jak jinak.“
„Ale mě už nezkazí.“
„Protože ty jsi zkažený až moc,
já vím.“
Zdálo se, že je překvapen. „Jak
to víš?“
„Máš játra z kavkazského kamene.
Vím, kdo jsi.“
„Nevěř těm pověstem.“
„Tohle je sen. A ty jsi...“
„Jsem nikdo!“ rozkřičel se.
„Nemám jméno! Mé jméno je mrtvé!!“
„Tohle je sen a já vím, kdo
jsi!“ Křičel jsem už také, až mi hlas přeskakoval. „Dal jsi lidstvu oheň a dal
jsi nám destilační přístroj, takže jsme mohli pálit skutečné pití a mohli se
oprostit od vody a žinčice! A za to jsi byl proklet!“
„Musím nosit játra z kamene,
Diův orel mi je vykloval, a teď mu sloužím! Prach a broky, to jsem nechtěl
prozradit...ty mě vytáčíš!“
Usmál jsem se, a ten úsměv byl
křivý jako zavírák „žabka“, kterým můj strýc kuchnul mou tetu, když mu nechtěla
vykouřit. „Už o tobě vím všechno!“
„Nevíš nic!“ ječel a kůže na
hlavě, popálené od té nehody, kdy se vznítily alkoholové výpary, mu popraskala.
Zasvítilo růžové maso.
„Bůh je jen jeden a ty mu musíš
sloužit, musíš zabíjet lidi, kterým jsi tak rád pomáhal, nástrojem, který jsi
nám snesl z nebes.“
„Až dokud se svět neobrodí v
krvi a plamenech!“
„Ale to se už stalo! Už se to
stalo! Apokalypsa už byla!!“ ječel jsem jako zvíře a zvracel do toho.
„Něco je špatně.“ Byl bledý jako
smrt.
„Bůh je mrtvej,“ zašeptal jsem.
„A ty už jen sloužíš jeho poskokům a kněžím!“
„Néé!“
„Proč zabíjíš?“
„Musím dodržet smlouvu. A ta
smlouva zní jasně – zabít každého hledače z Levoče.“ Svět byl najednou jasný,
průhledný jako křišťál. Ale nebyl to svět, jaký bych znal. Byl to svět
opileckého deliria.
„Zabiješ mne také?“ zeptal jsem
se potichu, věcně.
„Tebe nemohu zabít.“
„Proč ne?“
„Nemáš jméno. Mohu zabít
každého, kdo má jméno, ale ty jméno nemáš. Tvá matka ani tvůj otec ti jméno
nikdy nedali.“
„Říkali mi...“
„Ale to nebyli tví skuteční
rodiče!“
„Q-bomba musela pořádně zamíchat
realitu.“
„Je to tak. Tvá skutečná matka
byla eskymácká coura a tvůj skutečný otec byl finský triatlonista z Karélie.
Náhodou se potkali v Čadci, ona na zájezdu, on na mistrovství Evropy.“
Bylo ticho, ticho jako na konci
světa.
„Tak proto mi říkají Bílý
ksicht. Proto jsem bělejší než běloši.“
„Ano. Nemáš jméno, nemohu tě
zabít. A ty můžeš zabít mne. Tak je psáno.“
„Zabít tebe?“
„Je to předurčeno. A já zabil už
všechny ostatní sběrače z Levoče. Zabij mne.“
„Mám tě upít k smrti?“
„Spíš mě můžeš zastřelit,“
pokynul ke karabině ležící opodál. Byla ulepená od zvratků.
„Ne.“
„Co ne?“
„Nezabiji tě.“
„Musíš! Tak skončí mé utrpení,
tak vyprší můj trest!“
„Houby s octem. Nebudu tě
zabíjet. Tvůj trest skončil, svět se obrodil. Můžeš žít zase jako normální
člověk. Žít a zemřít jako obyčejný muž.“
„Žít a zemřít...jako člověk!“
Jako by mu z pajšlu vypadl obrovský balvan. Začal se mi ztrácet v pokřivených
záhybech opilecké reality.
Byla tma.
Probral jsem se v kaluži
vlastních zvratků. Bylo mi strašně zle a hlava mě bolela jako střep. Slepě jsem
mžoural do ranního sluníčka. Opodál jsem rozeznal nějaké jídlo a karafu s
vodou. Žíznivě jsme se napil. Pak jsem se otočil.
Po Zhýralci nebyla nikde ani
stopa. Na zemi ležel v pokřivené poloze Dežo Lakatoš, byl mrtvý a už tuhnul.
Udusil se vlastními zvratky.
A taky tady byl ten pes. Ležel
na zemi a jeho mdlé oči se dívaly na mne. Pokýval hlavou ke mně a k řetězu,
který ležel v písku. Připlazil jsem se k němu po kolenou a přemáhal nutkání
zvracet žluč. Uchopil jsem obskurní řetěz a...a pustil ho. Nahmatal jsem karabinu
a zahleděl se do matných psích očí.
Výstřely zaburácely a málem se
mi rozskočila hlava.
Pes se ani nehnul.
Řetěz se rozpadl, sklouzl z
krku, kde nechal lysinu pokrytou strupy, a padl do suché, neúrodné půdy.
Mohutné psisko pohlédlo udiveně
na řetěz a pak na mně. Vycenilo zuby.
„Jasně,“ zašeptal jsem. „Můžeš
na mně zaútočit, a můžeš mě rozsápat. Vím, že můžeš. Ale věřím, že to neuděláš.
Věřím ti. Svět se obrodil...“ A pak jsem se zase odpotácel do mlhy bezvědomí.
Když jsem se probudil, byl pes
stále se mnou.
„Vybral sis,“ zamumlal jsem
jazykem lepícím se na patro. „Budu ti říkat Šarik!“
Když jsem se jakž takž
vzpamatoval, vyrazil jsem do Prešova. Pes šel se mnou.
Když jsem prodal pár věcí po
Dežovi, měl jsem nějaký základní kapitál, z kterého jsem mohl chvíli vyžít.
Prešovští cigáni nechali Šarika na pokoji – ten pes totiž umí vrhat krajně
znepokojující pohledy.
Nevěděl jsem, co si mám myslet o
tom zvláštním snu...ani jsem si ho nepamatoval celý. Bylo to divné...
Ale to spral čert. Tři dny po
příchodu do Prešova jsem narazil na Děvku. Byla bez ochranky, ale místní už s
ní zřejmě měli nějaké zkušenosti, soudě podle pár čerstvých hrobů.
„Nazdar Děvko. Vracím pušku,
vystřelil jsem jenom tři rány.“
„Bílý!“ vyskočila z lavičky. „Ty
žiješ!“
„Jo, žiju. A co ty tady děláš?“
„To Biskup. Začal si z Levoče
dělat soukromou theokracii. Raději jsem změnila vzduch...ale moji chlapci se
odtamtud nedostali.“ V mysli jsem viděl noční útek přes hradby Levoče, plameny
ze zbraní, krvácející hromotluky, Biskupovy muže... „Ten gun si nechej, Bílý.
Budeš ho potřebovat, věř mi. A tvůj dluh vůči mě mažu.“
„Co najednou takové
milosrdenství?“
Mávla rukou. „Svět stojí za
pytel hnoje.“
„Cože?“
„Už vím, co znamená slovo
'Děvka'.“
Chvíli bylo ticho. Pak dodala:
„A je mi to jedno.“
„Co budeš dělat?“
„Mám víc peněz, než kolik jsi
kdy v životě viděl. Odjedu do Polska a odtud zpátky, do Finska. Konečně, po
tolika letech...A tam se uvidí. Postavím si chajdu na břehu jezera a budu lovit
ryby ručníma granátama a za polárních nocí souložit se soby, třeba konečně
zažiji orgasmus i s někým jiným, než se svojí rukou, a budu sledovat, jak ze spálené země znovu
vyrůstají větévky nových lesů...tak nějak.“
„Romantická představa.“
„A co ty?“
„Zůstanu na Slovensku, přece
jenom, je to moje vlast. Ale asi trochu dál od Levoče.“
„Vrůtky prý celkem ujdou. Když
si odmyslíš medvědy.“
Usmál jsem se na Trödiho a
Šarika. „Medvědů se nebojím.“
„Tak hodně štěstí. Jak to říkáte
vy Slováci? Zlom vaz?“
„To říkají Češi. My říkáme jen
'Hodně štěstí!'“
Pokývala hlavou, otočila se a
odcházela, zakrátko její štíhlá silueta zmizela v tmavém rámu jednoho ze stanů,
které lemovaly náměstí.
Přemýšlel jsem.
Batoh spadl na zem. Kvér za ním.
„Šariku, hlídej!“
Několika rychlými kroky jsem
vnikl do stanu a objal tu chladnou obchodnici. „Jak jsi to myslela s tím
orgasmem?“
„Sex se mi líbí...ale ještě
nikdy jsem nezažila orgasmus s mužem.“
„Tak teď drž. Jako děvka!!“
Té noci nespal nikdo v Prešove.
Já jsem supěl, ona řvala, Šarik vyl.
Ti všichni přede mnou se té
mrchy báli. Já ne. Já prošel vlastní smrtí. A tak jsem jí to udělal, jak nejlíp
jsem uměl, a když jsme se ráno loučili, byla to tak trochu jiná žena.
Stejně jako já byl tak trochu
jiný muž.
Sex bez lásky? Láska bez sexu?
Takhle to nefunguje. Vždy dáváme kus naší duše, kus svého srdce. A můj kousek
srdce se teď vrátí do Karélie.
Zbytek zamířil do Margecan. Do
jistého kostela.
„Vracím dalekohled.“
„Víc neřekneš?“
„Řeknu. Vezmeš si mě za muže?“
Ticho.
„Už jsi dostal rozhřešení?“
„Už jsem se vykašlal na nějaké
rozhřešení. Bůh je mrtvý a svět byl zničen. Bude trvat dlouho, než si vytvoříme
nové bohy. Staré zákony shořely, nové nyní píšeme.“
„Konečně jsi dostal rozum,
bratříčku!“ zasmála se a vrhla se mi kolem krku. Chytil jsem ji pod žebry.
„Budeš moje?“
„Budu tvoje.“
„Ještě dnes vyrazíme do Vrůtok.
Jako manželé.“
„A co ten pes?“
„To bude tchýně. Štěkat umí
dostatečně.“
Smála se. Všechny vrásky z tváře
ji zmizely.
Divoký svět bez bohů. A v něm
muž, žena, pes a zbraň. Co víc potřebuje lidstvo, aby přežilo i v tomto eónu?
A třeba to tentokrát dokážeme
udělat líp.
Máme to vychytaný, more!
-
die Ende -
Tuto povídku jsem psal od osmi
večer do tří ráno, v kuse. Ona chtěl být napsána. Znásilnila mě. Děvka jedna.
Napsáno na základě několika
událostí/motivů z mého života.
Použitý software běží pod
otevřenou licencí první generace. (LGPL)
Děkuji Televizi Markíza za
podnětný pornografický pořad ve dvě ráno.
|