John, Mike, Lars, Swen i Pier postupovali obezřetně, kryli se navzájem. Pohybovali se jako stíny, procházeli potemnělým, zdánlivě opuštěným městem. Kroužili v kruhu zády k sobě, mířili na okna, dveře a všechny potencionální cíle, byli sladěni v dokonalém pohybu. Ostré sluneční paprsky sem nezasahovaly, vše bylo zahaleno ve stínu vysokých plechových budov. Černé armádní kanady se zarývali do vrstev písku navršených na asfaltovém podkladu, zelenohnědočerné uniformy a vyztužené helmy americké armády dodávali jejím nositelům neochvějnou sebejistotu.
Výstřel, další, pak ještě tři. John rychle analyzoval situaci, dva střelci na střeše, nejjednodušší ochrana pod budovou. Ukázal tím směrem, vše se odehrávalo ve zlomcích vteřin. Vojáci se rozeběhli k zadanému místu, palbu neopětovali, ještě ne! John skryt pod klenbou budovy vydával rozkazy, ne však ústy, ale dobře smluvenými posunky prstů. Mike a Lars kryli severní roh, Swen jižní a Pier s Johnem vešli do budovy.
Pier vpadl dovnitř jako první, okamžitě po vstupu zamířil na protější dveře, John ho vzápětí následoval a kryl dveře nalevo. Pier zůstal mířit na protější dveře a John k nim vyrazil, postavil se do rohu a vyčkával na signál Piera, dostal ho! Vstoupil do dveří, první zahlédl schodiště, potom teprve muže stojícího na něm. Byl však pohotovější, dávka ze zdokonaleného modelu M16 A3G vyráběného americkou armádou v roce 2055, ho proděravěla skrz na skrz. Pier přiběhl a okamžitě začal krýt schodiště. Systematicky postupovali výš a výš, vstříc nepřátelům bránícím střechu.
Swen se otřásl, zaslechl střelbu z domu, věděl že John je z nich nejlepší střelec, přesto si říkal, že by třeba přeci jenom jednou mohl pochybit. Otočil se na zlomek vteřiny ke vchodu, měl smůlu, zrovna v tu chvíli do prachu písku před ním dopadl tříštivý granát. Výbuch, střepiny se rozletěly všude kolem, Swen se svalil na zem s neskutečnou bolestí. Z tuctu míst teď krvácel, střepiny cítil snad všude, na okamžik, který mu připadal jako věčnost, se mu zatmělo před očima. Ke zkrvavenému tělu doběhl Mike, vyndal jeden superstimpack a náladoval s ním Swena.
John stál přede dveřmi na střechu, těsně za ním byl i Pier. John mávl rukou a prudce otevřel dveře, Pier tam vhodil útočný granát, John zase rychle zavřel. Následoval ohlušující výbuch, tlaková vlna pohnula ocelovými dveřmi. Teď oba vyběhli na vzduch, rychle se rozkoukali v nastalém zmatku. Bylo tu rozhodně víc mužů, než dva.
John spařil dva granátem roztrhané muže, ležící ve velké kaluži krve. Pier periferním viděním zahlédl muže stojícího na hraně střechy, dvakrát vystřelil z obstarožní pé devadesátky. Muž s dvojitým průstřelem zad spadl ze střechy. Kolem Johna zasvištěl kulka, protkla vzduch těsně vedle jeho levého ucha. John se zprudka otočil, jen letmo zahlédl hlavu muže mizející za navršenými pytli s pískem. Mozek pracoval na stopadesát procent, vyhodnocoval situaci, hledal krytí. John skočil na zem, zaměřil místo, kde naposledy spatřil hlavu nepřítele a doufal. A opravdu, hlava muže se tam zanedlouho objevila, pak také hlaveň zastaralého AK-47. John byl ale připravený, jeden výstřel ustřelil muži půlku hlavy. Pier se rozhlédl, nikde neviděl žádného dalšího nepřítele.

"Ukončuji simulaci. Odpojuji primární zobrazovač." Ozvalo se z reproduktoru počítače. John i ostatní z týmu si sundali helmy virtuální reality, sundali ze sebe i snímače pohybu a fůzní baterie. Ozval se syčivý zvuk a dveře místnosti se otevřeli.
"V celku dobrá práce!" Řekl Sam, velitel Vaultu 25. Připomínal trochu seschlý strom, vrásčitý obličej vypadal jako kmen, kostnaté ruce jako holé větve, kymácející se v poryvu větru.
"Swene, kolikrát jsem ti to říkala!" Do místnosti vstoupila žena, velmi hezká čtyřicátnice, velitel ozbrojených sil Vaultu. "Máš si hledět svého, ne se otáčet, kde co lítá!" Rozkřičela se silným autoritativním tónem. "Jinak vás musím pochválit, brzy budete připraveni."
Připraveni? Na co? Ptal se sám sebe John, na co by jsme měli být připraveni? Už delší dobou mu to vrtalo hlavou, neustále se mluvilo o připravenosti na nějakou misi, ale jakou? Do místnosti vstoupil Valter, nejstarší občan Vaultu, bývalí příslušník americké armády, sloužil v jednotkách Rangers. Právě od něj se Johnův tým učil všem postupům a taktice. "Dobrá práce chlapci. Johne pojď za mnou, chci si s tebou promluvit." Jeho hlas zněl jako z rozbitého starého mikrofonu. John netušil o co jde, slepě následoval starce do jeho pokoje.
"Johne, vedli jste si skvěle." Řekl Valter a rozkašlal se hustým dávivým kašlem. "To ale není jediná věc, co ti chci říct. Víš, realita se dost liší od těchto simulací. V realitě už nejde nic vrátit, navíc tě bude ovládat strach, už to nebude jen jako. Každý z tvého týmu ….." Následoval dlouhý záchvat dávivého kašle. "Každý z tvého týmu může zemřít, je to otázka několika vteřin, než tě kulka dostihne. Věří ti Johne, bezmezně ti věří! Ty je musíš chránit! Pamatuj si, není horší pohled, než když vidíš umírat muže z tvého týmu!"

Uplynulo několik dlouhých týdnů, plných příprav a cvičení. John musel neustále myslet na Valtrova slova, od té doby byl i ve cvičení mnohem zodpovědnější, raději dal rozkaz k ústupu, než by riskoval. Změnil se, stal se z něj opravdový velitel, nikdo by neřekl, že je mu teprve třiadvacet let.
Ležel v posteli, ve svém vlastním pokoji, jako vyšší šarže si ho mohl dovolit. Vzpomínal na již mrtvého otce, vzpomínal na matku, která kvůli nemoci zapomněla, že je její syn. Měl bych ji navštívit, pomyslel si. Snažil se zaplašit vzpomínky na rodiče a myslet na něco pozitivního. Hned jako první ho napadla Valerie, krásná černovláska se zelenýma očima a dokonalou postavou. Znal ji ze školy, ve třídě vedle sebe seděli sedm let, když ho ve čtrnácti začali více, než umělohmotní vojáčci zajímat dívky, měla už Valerie regiment obdivovatelů. Teď ve dvaadvaceti chodila s jedním namakancem, to co neměl v hlavě nahrazovaly svaly. Přestal myslet i na ni, začal přemítat o minulosti, o slávě amerických jednotek Rangers. O všem co mu vyprávěl Valter, o všech těch bojových akcích za třetí světové. Pak se pohroužil do krajiny snů.
"Dobré ráno všem obyvatelům Vaultu, tady B.J. Georg z jedinečného a jediného rádia Vault 25." Ozvalo se z mikrofonu na zdi, John se s trhnutím probudil, nesnášel tyhle budíčky. Slezl z postele a došel do koupelny, podíval se do zrcadla. Vysoké čelo, husté obočí a třídenní strniště lemující tváře. Takhle bych se Valerii asi nelíbil, pomyslel si John a pousmál se, tohle si říkal každé ráno. Oblékl si uniformu a vyrazil do třetího administrativního patra.
Vstoupil do místnosti velitelky. V řadě vyrovnaní tam stáli robustní Lars, střízlík Swen, génius Pier i šprýmař Mike. Tohle nebylo obvyklé, že by se konečně začalo něco dít?
"Tušíš správně Johne, dnes vás zasvětíme do té tajné mise!" Řekla velitelka Amanda, Johnovi se divoce rozbušilo srdce. Do místnosti vstoupil Sam a Valter. Johnův tým zasalutoval, Sam je vyzval, aby se posadili.
"Tak je to tady. Den D, jak by někdo mohl říct. Dnes vás zasvětíme do plánu vaší mise." Řekla Amanda.
"Rozhodli jsme se vás vyslat na povrch!" Řekl Sam a nastalo hrobové ticho, celý Johnův tým seděl užasle v křeslech a ani nedutal. Po dostatečné odmlce promluvil Valter: "Zejména chceme zjistit úroveň radiace a možnost eventuálního života nahoře. Tenhle Vault se nachází v oblasti jižní Kalifornie, chceme jakékoli zprávy o životu nahoře." Johnovi se to zdálo jako sen, konečně mohou něco dokázat, konečně uvidí svět tam nahoře vlastníma očima, ucítí ten vzduch. Díval se po svých společnících, cítil jejich napjetí.
"Před šesti lety jsme vás začali cvičit, nebylo to bezdůvodně! Bezpečnostní kamery na povrchu, když ještě tenkrát fungovali, zachytily pohyb. Při bližším prozkoumání jsme rozpoznali energozbroje používané americkou armádou ve třetí světové válce. Ti muži v energozbrojích šli na východ, takže vaším primárním cílem bude je vyhledat!" Řekl Sam, na pozadí se ozýval Valtrův chrchel. "Zjišťování radiace a tak, to bude jen zástěrka pro obyvatele Vaultu. Vy se musíte kontaktovat s těmi lidmi!"
"Ano pane!" Odvětil John a na tváři se mu samovolně objevil široký úsměv. Konečně akce, pomyslel si.
"Zítra buďte připraveni!" Dořekla Amanda.