Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Ticho, to zlý ticho. Nikdo nepromluvil ani slovo, byli jsme všichni unavení. Jumbo se zvedl a šel pro nějaký věci do auta. Když se přehraboval ve věcech v autě, omylem zavadil o nějaký čudlíky v autě a rožnula se světla. Teprve teď jsem si všiml, jak se směrem k nám, asi 20 metru od nás, potichu skrčeně pohybují čtyři velké postavy. Bylo to jasné - jsou to supermutanti. Začal jsem křičet pozor, supermutanti a rychle se vyšvihl na nohy, ale Jumbo už nestačil utéct od auta dostatečně daleko. Najednou zazněl ohlušující výbuch, jak výbušná raketa zasáhla náš Hummer, a ozářila žlutým světlem velký prostor okolo sebe. Jumba to odhodilo dobrých 5 metrů do uschlé trávy. Mark na nic nečekal a kropil ty čtyři hory masa ze své MP5. Josh byl schovaný za ním a pečlivě zaměřoval, pak vyšla rána a jeden supermutant se složil k zemi s pořádnou dírou v hlavě. Byli jsme všichni namačkaný za kamenama vedle ohniště, střílely, všude okolo nás lítali náboje, příšerný hluk od střelby z kulometů, kteří měli supermutanti, ale v tom shonu jsem nikde neviděl Petera. Mark už šahal po granátů, ale najednou se ozval pro nás známý křik "Juchuu" a hned na to střelba z M16. Peter se nepozorovaně proplížil trávou na dostřel a z boku na ně zahájil palbu. Mutanti byli dost překvapeni a hned dva se složili k zemi s proděravělým břichem. Třetí se stačil vzpamatovat a než se složil k zemi za kamarády stačil na Petera vystřelit, který po zásahu odletěl do zadu a zůstal ležet. Najednou bylo ticho, jen Hummer tiše dohoříval. Já se rychle rozběhl k Jumbovi, abych zjistil co mu je, přece jsem jednou doktor ne? Jeho kožené brnění bylo roztržené a zakrvácené. Sundal jsem mu ho, dýchal, a zranění nebylo tak vážné jak to ze začátku vypadalo. Josh zatím šel omrknout těla mutantů a Mark šel s Peterem za mnou. Když přišli blíž, viděl jsem, že ty dva náboje, který na něj vypálil supermutant, se zastavily o jeho kovovou zbroj. "Seš fakt blázen Petere" volal přicházející Josh. "No a?Zabil jsem je a možná jsem vás i zachránil a nebo seš prostě nasranej, žes je nesundal sám?""Ty…"chtěl říct Josh, ale Mark ho přerušil: "Snad se teď nebudete sakra hádat!!Je jedno kdo je zabil, hlavně že jsou mrtví ne?Nechci už nic slyšet, jasný? Jak je Jumbovi?" zeptal se. "Jo měl by to zvládnout, ale bude potřebovat trochu dát do kupy, než bude moct něco dělat" odpověděl jsem a vytáhnul jsem ze své brašny nějaké obvazy a stimpaky. Začalo svítat. Zjistili jsme, že všechny mapy, přístroje, které by nám pomohly najít cestu zpět byly v Hummeru a taky máme pouze několik lahví vody, což nám vystačí sotva na 5 dni. Celý osud našeho týmu teď závisel na Markově rozhodnutí. Mark seděl na kamenech a přemýšlel. Po několika minutách vstal a prohlásil "Sedět tu a čekat by nemělo žádnej smysl, půjdeme zhruba severovýchodně, tím směrem jsme přijeli, nebo ne?" nikdo nic neřekl a Mark pokračoval "Dobře půjdeme tudy a při troše štěstí budem doma do zítřka. Petere ty budeš podpírat Jumba, protože nezvládne jít sám, půjdeme svižným krokem, žádné flákání jasný?!". Vyrazili jsme. Ještě ten den jsme ušli mnoho kilometrů. Míjeli jsme vraky aut, opuštěné benzínové stanice a pár koster brahminů. Jumbovi je hůř a hůř, potřebuje pořádně ošetřit. Tu noc jsme přespali v nějakých ruinách poblíž malého jezírka se špinavou vodou. Brzy ráno mě probudil Mark a s ním byl ještě někdo cizí. Když jsem na tu cizí postavu zaostřil, zjistil jsem, že to je nějaký starší muž pocházející z nějakého primitivního kmene. "Tohle je náčelník, prostě mu říkej náčelník", spustil na mě Mark, "byl jsem se před chvílí vychcát a oni tam tak stáli okolo a jen zírali na ty ruiny, kde jsme spali" pokračoval "a jsou ochotný nám pomoct a dát nám nějaký zásoby na cestu". Zbytek kmene spolu s Joshem, Peterem a Jumbem už postávali venku a čekalo se jen na mě. Nikdo z nich nemluvil, jenom ten náčelník. Všichni měli přihlouplý nepřítomný výraz a dělali co se jim řeklo. Ze začátku mi to dost vrtalo hlavou, ale nakonec mě napadlo, že to můžou být nějaké zvyky nebo tradice a přestal jsem si toho všímat. Šli jsme aspoň hodinu, než jsem na obzoru spatřil zvedající se pohoří a docela dole pod ním několik stanů, stromů a malá políčka, na kterých živořili zbylí členové kmenu. Byl to opravdu jen malý kmen - asi tak 30 lidí bych řekl. Plachta stanů byla sešita z různých kousků látek a uprostřed té vesničky bylo ohniště s totemem. Pomalu se stmívalo. Náčelník zapálil oheň a všichni se k němu pomalu šourali s tím záhadným nepřítomným výrazem. Posedali si okolo ohniště, mi také, a přihlíželi jsme co se bude dít dál. Od náčelníka kolovala po směru hodinových ručiček miska, ze které každý usrkl. Když miska přišla k nám, první se napil Mark potom Josh a Peter. Jakmile jsem měl misku v rukou, cítil jsem podivnou vůni, jako bych ji znal, ale vzpomenout si odkud… Už jsem si chtěl loknout, už jsem smočil ret a najednou jsem si vzpomněl odkud tu vůni znám - když jsem se v bratrstvu učil lékařem, poučovali nás o prudkých jedech a halucinogenech, který odbourávají v člověku pud sebezáchovy a veškeré myšlení,proto děláte co vám kdo řekne. Že jsem si toho nevšiml dřív - ty nepřítomné výrazy a Mark,Josh a Peter se už napili… Pokud jednou tyto látky někdo požije, musí dostávat pravidelné dávky, jinak se dostaví křeče, následně svalová dysfunkce a nakonec zástava srdce… vzpomněl jsem si co nám učitel vtloukal do hlavy. Podíval jsem se na ty co se napily - koukali nepřítomně do ohniště - jediný kdo byl klidný a spokojený byl Jumbo, který byl na řade až po mě. Ten celý kmen, jestli se dá skupina nemyslících stvoření nazvat kmen, je schopný mě a Jumba bez problému zabít, když náčelník řekne. Ostatní jsou ztracení. Už sem neváhal ani vteřinu, vytáhl jsem berretu, schovanou za opaskem, postavil nechápajícího Jumba na nohy a řekl "Na nic se neptej! Musíme odsud rychle zmizet, na ostatní kašli!" Když to náčelník uslyšel, zařval: "Chyťte je!" Než se stačil nadechnout, několikrát jsem na něj vystřelil. Po chvilce se skácel na zem do kaluže vlastní krve. Ostatní se k nám přibližovali. Já a Jumbo jsme utíkali pryč tak rychle, jak jen to Jumbovo zranění dovolovalo. Několikrát jsem ještě vystřelil do postupujícího davu za námi, než jsme jim unikli.Udýchaní a unavení jsme se schovali do vraku nákladního auta a poslouchali zvuky noci. Byli jsme oba tak rozrušení, že jsme nemohli usnout. Nebylo slyšet nic jiného než vítr, jak se prohání planinou a tlukot srdce. Když jsem se vzbudil, bylo už skoro poledne. Jumbo ještě spal. Vylezl jsem z auta a rozhlídl se. Nikde nikdo. Vzbudil jsem Jumba. Byl z včerejší noci dost zmatený. "Ohh..ehm..co? Počkat doktůrku!" začal, když se probral ze spaní "Co to má všechno znamenat? Kde jsou ostatní? Co se do prdele děje?" pokračoval a já mu to všechno vysvětlil s miskou, s Peterem, Joshem a Markem. Poté co jsem mu dořekl poslední slovo, se dlouze zamyslel a nakonec prohlásil "To je teda průzkum k posrání! Doufám, že to nebude moc často…." Sebrali jsme se a vydali směrem, kterým chtěl jít původně Mark. Ještě, že to vzal s humorem… pomyslel jsme si, stejně nás skoro neznal, přišel jako náhrada za Toma, který si zlomil nohu a doktor v bunkru ho na ten blbej průzkum nechtěl pustit. Šli jsme dokud jsme nepadli vyčerpáním do písku. "Nemáme vodu, nemáme nic, všechno v prdeli!" zaklel Jumbo. Leželi jsme tam na slunci a pomalu umírali. Z posledních sil jsem zaslechl ze severovýchodu zvuk motoru. Ještě jsem stačil otočit hlavu, abych viděl zvířený písek, jak směrem k nám kdosi jede. Pak už jen tma… Probral jsem se v povědomé místnosti na povědomé posteli. Byl jsem v bunkru na nemocničním oddělení a vedle mě ležel Jumbo a četl si nějakou knihu……
|
