|
Jiří „Beleven“ Bejlovec - Nový řád
Část druhá – Síla zvířete
„Co asi tak zmůžem?“ pokoušel se vojín Rich oslovit někoho z družstva, ačkoli si to říkal jakoby pro sebe. „Bez zbroje a zbraní..“
Desátník to zaslechl. „A proč nevezmeš svůj tlustej zadek a nevycestuješ z načeho výsostnýho území. Takový sralbotky, kteří si bez zbroje nedokážou ani otevřít balík s krysím masem nechci ve svym družstvu vidět,“ otočil se na Riche. „To tě výcvik nic nenaučil? Mlátit ženský, když si sám byl v energozbroji, to ti jde hezky. Ale co teď? Najednou je z tebe tahle smutná hromádka. Všichni jsme tu trochu v presu,“ začal na družstvo, „nevíme co budem muset obětovat aby jsme mohli bojovat dál za náš ideál. Za svět míru. Za lepší svět. Možná jsem to já, kdo zemře, možná tady Peterson nebo Feris, ale to nás nezastaví. Pořád jsem váš velitel a vy to budete respektovat. My se nevzdáme. My vybojujeme zpět, co lidstvo ztratilo. My jsme totiž co?!“ zařval poslední větu.
„Enkláva!“ opětovalo mu mužstvo křikem svou odpověď.
„Správně,“ řekl desátník, „a proto teď vojín Johanson vezme svého oblíbeného parťáka Ferise a půjde se podívat na to, co zbylo ze servisního tunelu pod Chrisovým domem. Ty Petersone si vyber jednoho parťáka a propližte se co nejblíže k bráně Navarra. Hlavně hoši žádný kraviny, je to jenom průzkum, tak to nehroťte. Rozchod.“
Všichni oslovení začali ihned plnit rozkazy. Ostatní se mohli pohybovat ve vymezeném prostoru. Vojín Rich si právě prohlížel rzí prolezlý dieselový náklaďák. Takových po celé pustině stály stovky. Jak před válkou zůstaly, tak tu stojí dodnes. Zdálo se, že tento je značky Kenworth. Zdeformovaná kabina už zdaleka nedržela na podvozku tak rovně, jak by měla. Na kolech byly zbytky žárem rozteklých pneumatik. Rich pomalu náklaďák obcházel. Když se snažil dešifrovat nápis na levé straně cisterny, překvapil ho desátník Green, který zde stál.
„Pane, já...,“ chtěl něco Rich řici, ale slova zůstala nevyřčena. Desátník svojí obrovskou pěstí uštědřil vojínovi nefalšovanou ránu pěstí do obličeje. Bylo slyšet zapraskání. Rich se svalil na prašnou zem a chytl se za obličej.
Tekla mu krev. Nebylo poznat jestli z úst nebo nosu, ale je možné, že z obou..
„Ty si ale hovado!“ promluvil desátník. „ Co to máš za nápady, řikat takový kraviny. Vždyť můžeš narušit celkovou morálku. Tohle chceš, chceš skutečně umřít?“ pokračoval. „Nejradši bych tě poslal do pouště chcípnout, ale znáš mě, já stará citlivka ti dám ještě šanci. Jestli mě ale zklameš, tak vojína už není kam degradovat, rozumíš? A poletíš tak daleko, že Hubologisti by ti záviděli! Je ti to jasný?“
„Ano pane!“ zasupěl Rich plivajíc krev. Vypadalo to, že má zlomený nos.
„Dobře, tak se přidej k Chrisovi a pomož mu opravit tu druhou vysílačku...“ řekl ještě odcházející desátník.
„Tam dole je dost tma, prohrábni se Chrisovi ve skříni, jestli tu nemá fluorescenční tyčku, baterku nebo něco takovýho,“ řekl Feris Johansonovi.
„To by mě zajímalo jak máme něco v takovym bordelu najít...“ povzdechl si Johanson.
„Prostě takhle,“ ukázal Feris názorně jak se vyhazují věci z polic.
Oba vojíni stáli v jakémsi přístavku u hlavní budovy pumpy. V podstatě to bylo jen maskování pro vstup do podzemní servisní chodby vedoucí přímo do báze. Na výlezu z chodby byly obvykle prkna, která ovšem teď někdo surově rozlámal a poházel všude kolem. Chris tu měl svoje věci a postel. Někde dokonce sehnal poměrně zánovní kovovou skříň a ta tu teď trůnila v rohu boudy.
Feris po troše snaze našel fluorescenční tyčku na jedno použití se svítivostí šest hodin. Rozlomil jí k použití a hodil do tmy v průlezu.
„Jdu první, ty mě jisti,“ oznámil Johansonovi.Ten nijak neprotestoval, přece se nebude hádat. Feris opatrně sestupoval žebříkem do temna osvětleného nazelenalým světlem ze svítící tyčky.
Chodba v podzemí byla očazená a instalovaná světla nejevila známky života. Strop nevypadal moc stabilně. Feris zvedl fluorescenční světlo a jal se dále chodbou. Už po pár metrech se po zemi povalovaly kameny. Ze zdi trčely dráty. Pod nohama něco zapraskalo. Feris se sehl. Na zemi byly nějaké kosti. Ohlodané kosti. Když se Ferisovi trhala levá paže a noha se mu lámala natřikrát už si nemohl prohlédnout z čeho ta kost je. Kdo by to řekl, že Páráček je tak rychlý.
Peterson a jeho parťák se pomalu plížili po cestičce. Krok vedle by mohl být osudovou chybou. Všude kolem téměř nezřetelné cestičky se nacházely náhodně rozmístěné miny. A žádné poruchové předválečné, u kterých není funkčnost zajištěna. Tohle byla hi-tech technologie z Enklávské výrobny. Dokázaly roztrhat i člověka v kevlarové zbroji, což bylo v případě Petersona a jeho kolegy stejně jedno, protože na sobě žádnou zbroj neměli.
Proto oba postupovali velice opatrně. Mlčky došli k okraji lesíku. Zde se schovali za mutovaný keřík a pozorovali, jak vypadá situace u brány.
Brána byla obsazená třemi chlápky v energozboji. Stáli za barikádou, kterou tvořilo vše možné. Části vybavení laboratoří, sudy od pohonných hmot, sutiny a dokonce nějaké palandy. Stráže vypadali, že nejdříve střílejí a teprve pak se ptají. Budova kousek od nich – jídelna – byla vyhořelá a ještě teď se z ní kouřilo. Většina plasmových věží, které byly strategicky rozmístěny podél plotu báze, vypadala nepoškozeně.
Peterson čekal. Po chvíli viděl, jak k bráně přichází z domku seržanta Dornana další Enklávan. To nemohl být nikdo jiný než sám seržant. Škoda, že z takovéhle dálky nebylo nic slyšet. Hned v následujícím okamžiku uslyšeli ohromující ránu odněkud z centra báze. Dornan se hned začal krýt a něco gestikuloval na ostatní vojáky. Ti začali odbíhat někam do tábora.
„Hej Petersone,“ ozval se vojín Kirsch, který byl s ním schovaný za keřem, „nepůjdeme blíž k barikádě, uvidíme otamtud líp, co se děje v táboře!“
„Jestli myslíš na infiltraci, tak na to rovnou zapomeň, je to moc nebezpečný. Musíme zůstat, kde jsme a za chvíli se stáhnem zpět...“
Petersonova slova přerušila další dávka výbuchů. Kousek od vyhořelé jídelny explodovala střela z bazuky a roztrhala plot. Zpoza budovy vyběhl člověk v poškozené energozbroji. Oblek neměl helmu a podle nepravidelné chůze se zdálo, že posilovač levé nohy dosloužil. Ze značného poškození zbroje se dalo usuzovat, že energetická obrana také nefunguje. Zoufale se snažil opustit tábor. Svým kulhavým krokem mířil, co nejrychleji mu to zbroj umožňovala, směrem k lesíku. Přímo ke Kirschovi a Petersonovi. Plasmové věže se ani nepohnuly, což znamenalo, že jsou mimo provoz.
Když byl téměř u jejich skrýše, vypadalo to, že si jich všiml.
Salva kulek, plasmy a laseru pročísla vzduch. Poškozená energozbroj už toho nesnesla zdaleka tolik, co funkční. Defenzivní program byl mimo provoz a tak se muž po pár zásazích sklátil. Ze zad, kde byla propálená díra po plasmové pušce se kouřilo. Bylo cítit spálené maso. Tělo dopadlo hned vedle úkrytu Petersona a jeho kolegy. Z jejich blízkosti viděli, že utečenec je s největší pravděpodobností mrtev.
Zazněla druhá salva výstřelů.
Enkláva neriskuje.
Teď už nebylo pochyb. Muž byl mrtvý.
Peterson se ani nepohnul. Byl úplně ztuhlý. Zato Kirsch zamumlal: „Vydíš, co drží v ruce? Pokusím se to vzít.“
Peterson se podíval. Mrtvola svírala v ruce plasmovou pistoli.
„Hlavně opatrně, nechci, aby si nás všimli..“ zasyčel.
Vojáci z báze, kteří chránili barikádu, se teď snažili nějak zajistit oblast kolem roztrženého plotu a znemožnit tak někomu opět utéci. Lesu nevěnovali sebemenší pozornost.
Kirsch se pomalu natáhl a vytrhl mrtvému vojákovi zbraň z ruky. Prsty ji křečovitě svíraly, ale ještě nenastala posmrtná ztuhlost, takže to šlo docela dobře.
„Mám to,“zašeptal.
„Dobře, byl to průzkum takže teď se zase potichu vrátíme k pumpě...“
„Hej Ferisi, co se děje?“ křikl do tmy Michael Johanson.
Po táhlém výkřiku, který odkudsi zezdola uslyšel, se neozývalo už nic. Ale občas přece něco. Jakési vrčení, zvířecí vrčení. Johanson stále sledoval tmu, avšak pořád nic neviděl.
Měl pocit, že dole se něco pohnulo. Nebyl to pocit. Páráček vyskočil a snažil se vydrápat po žebříku, který vydával skřípavé kovové zvuky.
„Rychle sem, pomoc, dělejte!“ vykřikl Michael, popadl první předmět, který měl po ruce o hodil ho po zuřivé bestii. Krabice s nářadím se roztříštila o zvíře. Párač vypadal, že si ničeho ani nevšiml.
Do dveří vběhl desátník Green.
„Pane pomožte mi s tou skříní, shodíme, jí tam dolu na tu svini!“ zavřískal Johanson.
„Co se to...“ snažil se desátník rozluštit situaci, ale přerušil ho nelidský řev.
„Pane!“ zoufale zaúpěl Michael.
Green pochopil, že jeho pomoc je nezbytná.
Vojín Johanson se snažil nacpat kovovou skříň nad otvor do jámy. Páráček se snažil usilovně vyšplhat, ale velké drápy mu na žebříku klouzaly.
S pomocí Greena se Michaelovi nakonec podařilo schodit skříň do díry. Byl slyšet silný měkký úder, obrovský rámus, skřeky, pak tvrdý náraz, ohromnou ránu. A potom... ticho rušené jen těžkým oddechováním Johansona.
„Feris. Feris tam zůstal,“ řekl vojín. Jeho hlas zněl unaveně. „Já tam ale nejdu, je to moc nebezpečný, doufám, že je to mrtvý. Zatarasil postelí díru nad žebříkem.
„Já myslel, že doktor Schreber se všech páračů zbavil. Co bylo tohle? Ani nevypadal nijak inteligentně,“ poznamenal desátník. „Musíme posunout na ten poklop co nejvíc věcí, musíme zablokovat vstup dolu. Jako velitel musím dělat těžká rozhodnutí,“ povzdechl si, „Feris byl dobrej chlap, ale je pravděpodobně po smrti. Nemůžu riskovat další ztráty, zaterasíme to.“
Veškerý nábytek v místnůstce přesunuli nad díru. Mezitím přišel Chris.
„Co se to tu děje? Co je s tím podzemím?“ zeptal se.
„To už je vyřešený. Bohužel, Feris...“odklonil zrak Johanson.
„V podzemí byl párač. Pochybuju, že by se tam dostal sám. Po žebříku by se mu špatně slézalo. Někdo si ho tam odložil.“ poznamenal desátník.
„A je to mrtvý? Jste si jistí?“ vyptával se dál nervózně Chris.
„To nevíme. Ale jestli párač přežil, v což nedoufám, tak by bylo krajně nebezpečné lézt dolů,“ řekl Green. „Mimochodem, vrátili se už Peterson a jeho parťák z průzkumu?“
„Pokud vím, stále jsou ještě pryč,“ odpověděl Chris.
Pak provizorní poklop vybuchl. Nikdo nepochyboval o páračově síle, ale tenhle byl nějaký vyvinutější, co se týče svalů. Vypadal také zuřivěji než obyčejný párač. Kusy dřeva se rozletěly po místnosti. Johansona odmrštil kus postele do rohu boudy. Zvíře se rozhodně začalo přesunovat k Michaelovi. Proti takové bestii by neměl jedinou šanci. Párač měl pár hlubokých tržných ran, ale na nebezpečnosti mu to neubíralo. Spíše naopak.
„Hej sviňáku, poď sem!“ ozval se Green a hodil po páračovi kusy trosek.
Zafungovalo to, zvíře se otočilo na desátníka, který stál ve dveřích a pustilo se za ním . Ten mezitím opustil stanoviště ve dveřích boudy. Párač prošel vchodem, který byl proti němu malý. Tenký kov se pod jeho silou ohnul. Johanson se snažil odhrnout ze sebe trosky. Trochu zatlačil a byl zase volný. Podíval se, kde je Chris, ale ten byl ve zdrhání expert a z boudy unikl jako první.
Green si hrál s páračem na honěnou. Desátník měl naštěstí plán, který si hrubě načrtl ve své hlavě. Dovede párače do lesíka a tam ho navede na nějakou minu. Tedy za předpokladu, že se tam dostane a nebo nevyletí do vzduchu osobně.
Párač byl rychlý. Desátník Green ho slyšel za sebou. Přibližoval se. Zvířecí krok zněl nepravidelně. Asi následky zranění. I přes to slyšel ten zvuk hlasitěji a hlasitěji. Ta bestie mě snad dostane, pomyslel si. Musím to dokázat, už kvůli všem ostatním, jinak je všechny roztrhá na kusy.
Ve chvíli neopatrnosti Green zakopl o vyvrácený pařez a letěl. Dopad byl tvrdý. Otočil se. Viděl párače, který zpomalil. Za moment bude po všem. Obluda se přibližovala. Už nebylo úniku. Pak bestii zazářili oči. Nepřirozenou zelenou barvou. Párač zakolísal a složil se do prachu u Greenových nohou.
„Jste v pořádku pane?“ řekl Peterson, který stál pár metrů od desátníka a pořád ještě mířil na bestii plasmovou pistolí. Nakonec nechtěl riskovat a vypálil salvu střel do zvířecího těla.
Green opatrně vstal. Zkusil špičkou boty postrčil párače. Vypadal mrtvý. A smrděl. Ještě se ani nezačal rozkládat, ale ten puch byl hrozný.
„Myslím, že mi nic není,“ odpověděl po chvilce. „Díky Petersone, tomu se říká přijít v pravou chvíli. Zasloužíš si povýšení. Za tohle určitě.“
„Děkuji pane, dělal jsem jen to, co jsem musel,“ řekl Peterson.
Green si všiml, že Kirsch je kus za Petersonem.
„A teď mi řekněte, co jste viděli a kde jste vzali tu zbraň,“ pobídl je udýchaný desátník.
Při cestě nazpět k čerpací stanici Kirsch převyprávěl celou jejich misi.
U stanice nechal svolat Green celé družstvo, aby domluvili další postup.
„Nejdřív,“začal mluvit, „se podíváme, jestli náhodou nepřežil Feris, který je v doupěti toho mrtvého páráčka. A potom se připravte.
Společně s Kirschem a Petersonem jsme přišli na způsob, jak se dostat do báze. Zjistili jsme totiž, kde je výlez z větracího systému základny v lese. Tamtudy se tam můžem dostat. Takže se připravte. Johanson a Rich, vy pojďte se mnou.“
Desátník se vydal se dvěma vybranými do boudy s vlezem do páračova doupěte.. V budce, i když tu byl značný nepořádek, našli fluorescenční tyčky. Pak se Green zeptal: „Kdo tam půjde?“.
„Se mnou nepočíte...“ začal Rich, ale Johanson ho přerušil.
„Byl to můj kamarád, takže já tam půjdu. Snad tam teď už další párač nebude.“
„Dobře, Rich je tu stejně jenom do počtu, viď,“ ušklíbl se desátník na Riche.
Johanson začal pomalu sestupovat do jámy páračí. Žebřík byl zohýbaný a občas se na něm zaleskla nezaschlá páračí krev. Klouzala.
Naštěstí byl Michael opatrný. Dosáhl dna a snažil se v temnotě osvětlené jen letmou září z fluorescenční tyčky vidět alespoň něco.
„Jsem dole pane,“ snažil se dovolat nahoru k výlezu.
„Dávej na sebe pozor, jo,“ozval se shora Green.
Johanson šel a tam kde chodba končila našel, co hledal. Nebyl to hezký pohled. Feris byl celý zkrvavený a levá ruka držela v lokti u těla jen na kůži. Nohu měl v nepřirozené poloze. V pravé ruce svíral ještě svítící tyčku. Michael byl ze svého života zvyklý na různé otřesné výjevy, ale tohle bylo o to horší, že Ferise dobře znal. Sehnul se k tělu pro identifikační známku. Feris se pohnul. Něco zamumlal. Proboha, on to přežil, pomyslel si Johanson. Feris měl skutečně puls.
Po oznámení situace veliteli šlo již vše velice rychle. Pomocí provazů a narychlo vyrobeného postroje vytáhli Ferise na povrch. Chris si ho vzal do svojí rádobydoktorské péče.
„Tak co, jak je na tom?“ zeptal se desátník Green po Chrisově drsném, ale nezbytném lékařském zákroku.
„Snad to přežije. Měl fakt štěstí, že ho párač nedodělal. Noha mu možná sroste a s trochou vůle bude i chodit, ale ruku už zachránit v takovýchto polních podmínkách nešlo. Kdyby tu bylo vybavení z báze, tak je úplně jiná situace. Dělal jsem co sem mohl. Nejsem však doktor, mám jenom pár zkušeností,“ odvětil pumpař Chris.
„My nesmíme s mužstvem ztrácet už ani minutu, musíme se dostat do báze jak jen to nejdříve půjde. Snad to pude tou větračkou,“ řekl Green.
„Jaký máte plán?“
„Neexistuje plán, až tam budem, zhodnotím situaci a podle toho provedem další akci. Vlastně vůbec nevím, co bude dál. Už máš opravenou tu druhou vysílačku?“
„Jo, je tu připravená.“
„Dobře Chrisi. Zůstaneš tu s Ferisem a my tě potom nějak kontaktujem. Uvidíš všechno nějak dopadne. Zvládneme to.“
„Doufám. Takže.. zlomte vaz.“
Celé mužstvo, všech šest lidí se vydalo směrem k výlezu větracího systému. Nikdo, kdo by si to nezjišťoval v databázi hlavního počítače by to místo nenašel. Kirsch s Petersonem měli štěstí, že si ho všimli. Jedna plasmová pistole s pár náboji nebyla pro takovouto misi dostatečná, ale víc zkrátka neměli.
Výlez šel z trochou snahy a hrubou silou šesti mužů otevřít. Následovně se všichni dostali po žebříku do podzemí základny. Světla svítila. Chodba byla poměrně dlouhá a byla zakončená dveřmi. Elektrickými dveřmi s velice odolným zámkem.
„Johansone, ty seš na tyhle blbůstky. Zkus si s tím zámkem pohrát. Nakonec to otevřem, uvidíš. Dostanem se tam,“ snažil se mluvit potichu desátník.
Johanson se bezhlesně pustil do zámku. Krytka, když člověk věděl jak na ní, šla dolů poměrně snadno. Teď se musel pomocí zkratů a umělých přemostění kabelů přesvědčit obranný mechanismus dveří, že byla použita správná přístupová karta. Vojáci čekali a s napětím pozorovali Michaela. Kirsch mířil na dveře pistolí a čekal na jejich otevření.
Dveře se otevřely.
„Pane, já ještě ani nezačal,“ divil se Johanson.
Ve dveřích se objevil muž v kevlaru.
„Kirschi, když ti řeknu, tak budeš střílet. A ty se ani nehni. Hlavu nemáš chráněnou, takže se vzdej, nebo tě zastřelíme,“ ukázal na postavu Green.
„Nedělejte hlouposti. To já jsem tady ten co je v přesile. Nechci vás mrtvé, aspoň zatím. Takže odlož tu stříkačku, vojáku, nemá to cenu,“ odpověděl chlápek ve dveřích. Za ním se vynořili další postavy. A rozhodně to byly vyzbrojené postavy. Vlasně někdo se přesunul i za Greenovy muže. Desátníkovi se teď chladná ocel dotýkala týlu hlavy. Nikdo z jeho družstva se neodvážil otočit a podívat se kdo na ně míří. Všichni sledovali muže v kevlaru.
„Viděli jsme vás, jak sem lezete. Máme venku zvědy. A ty dveře byste sami nikdy neotevřeli, trochu jsme vám pomohli. Tak už přestaňte dělat problémy, nebo moji neviditelní přátelé budou z vás mít cvičné cíle,“ řekl opět ten ve dveřích.
Johanson se odvážil podíval za Greena. Za desátníkem se vlnil vzduch, ale nikoho tam neviděl. Vlastně, někdo se tam začal objevovat. Po chvilce na též místě stáli dva ozbrojení muži. Na ruce měli připnutý kus velice vyspělého technického vybavení. Johanson si vzpomněl, že něco podobného viděl v jedné vědecké publikaci. Pokud se nepletl, tak to byl mizík.
„Vzdáváme se,“ řekl zklamaně Green.
Konec druhé části
ZPĚT NA POVÍDKY
|
