Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ramon Dexter - Fallout Story 2: Cesta na východ

1.

Probudil mě zvuk budíku. Nastavil jsem si ho o půl hodiny dřív, než je hlavní budíček. Vstal jsem, trochu se oblékl a šel do jídelny. Cestou jsem míjel několik hlídek. Jen se tak flákali a posedávali. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se voják dokáže postavit do pozoru, když uvidí svého nadřízeného. Asi čekali, že je seřvu, nebo tak něco. Já je jenom pozdravil a pokračoval dál. Vzduch byl prosycen ranní vlhkostí a na východě se zlatavě rýsovalo slunce. A mě čekaly změny, o nichž jsem zatím neměl ani tušení.
Jídelna byla prázdná, pokud nepočítám tři kuchtíky, kteří seděli u stolu a o něčem se bavili. Vzal jsem si kus koláče a pořádný hrnek kávy. Sedl jsem si k jednomu ze stolů u okna, díval se ven a jedl. Od vedlejšího stolu jsem zaslechl útržky hovoru.
"…povídá se, že prej Zakladatelé chtěj vyslat průzkumnou skupinu na východ…" řekl jeden z kuchtíků.
"Taky sem vo tom slyšel. Budou za to pořádný prachy. A plno výhod." Řekl ten druhý, nejtlustší z nich. Byl to takový ten dobrácký typ s kulatým obličejem a kudrnatými vlasy.
"Chtěj na to nalákat lidi, protože to bude nebezpečný, proto slibujou takový prachy." Řekl ten třetí a usrkl kávy.

Zvenku se ozval zvuk budíčku zrovna když jsem dojídal. Položil jsem talíř a hrnek na polici a klusem se vrátil na ubikaci, abych se oblékl. Když jsem se konečně nasoukal do uniformy, běžel jsem popohnat svojí jednotku ven z postelí. Zase začínal den rutinního cvičení.

2.

Jmenuji se Roderick Tyler a jsem kapitán šestého komanda 'Pouštní vítr' pravidelné armády svobodného města Aspenu. Ano, jsem jeden z Wastelanderů.

Nenarodil jsem se v Aspenu. Narodil jsem na jedné z farem, kterých jsou Pustiny plné. Moje téměř idylické dětství přerušila nepříjemná událost. Bylo mi patnáct, když se to stalo. Naši farmu přepadli nájezdníci. Moje rodiče a sourozence zabili a já nebyl daleko smrti. Když už jsem si myslel, že je konec, našli mě Wastelandeři. Pomohli mi a vyléčili mě. Nemohl jsem ale u nich žít jen pro nic za nic. Měl jsem na výběr. Zůstat a najít si práci, nebo odejít. Rozhodl jsem se pro armádu. Nastoupil jsem do standardního vojenského kursu. Po půl roce výcviku jsem byl díky svým schopnostem poslán do důstojnické školy. Když mi bylo osmnáct, skončil jsem školu s hodností seržanta. Nastoupil jsem do pravidelné armády, kde jsem velel jednomu z mnoha družstev. Postupem času jsem se vypracoval. Když jsem získal hodnost nadporučíka, byl jsem přidělen ke komandu Pouštní vítr. V té době jsem měl několik vyznamenání - za statečnost, za dobré plnění rozkazů, kříž první třídy za mimořádnou odhodlanost a rudý kříž za těžké zranění. To poslední jsem dostal za to, že mě supermutant zasáhl plasmovou puškou do hrudi. Byl jsem blízko smrti, ale doktoři mě z toho dostali. S komandem jsme plnili mnoho bojových i nebojových úkolů. Postupem času mi začali věřit víc než sobě.

3.

Ten den jsme měli začít cvičit s novým typem zbraní - pulsními puškami. No, jsou to spíš takové metr osmdesát dlouhé tyče s hlavní a obalené různou technikou. Nejdřív jsme dostali dvouhodinovou instruktáž o tom, jak se ke zbraním chovat, co od nich čekat, jak je opravovat a co s nimi rozhodně nedělat. Pak jsme je nafasovali a šli na střelnici. Pušky se při střelbě chovají docela příjemně. Ale spíš než pulsní jsou to zbraně plasmové. Pušky mají účinný dostřel kolem dvou set metrů a je naprosto zničující. Při dopadu vybuchuje v modrém záblesku a zapaluje všechno v okruhu pěti metrů.

Když jsme šli na oběd, ozvalo se hlášení:
"Kapitán Tyler se má dostavit do kanceláře velitele." Znělo stručné a věcné hlášení. Měl jsem docela hlad, ale rozkaz je rozkaz.

Přišel jsem ke dveřím do kanceláře velitele a zaťukal jsem. Ozvalo se 'vstupte' a já vešel. Uvnitř seděli za stolem Zakladatelé a velitel a ukazovali cosi na mapě veliteli základny. Já na chvilku strnul, protože není obvyklé, aby Zakladatelé opouštěli Aspen. Teď pro to museli mít dobrý důvod.

Postavil jsem se do pozoru a čekal, co se bude dít. Starší zakladatel mi pokynul, abych si sednul a jeden ze strážných mi přisunul židli tak, abych viděl na mapu rozloženou na stole. Chvíli ještě cosi studovali v mapě a pak se obrátili na mě.

"Kapitáne," řekl starší Zakladatel. "Jistě už jste slyšel o tom, že se chystáme vyslat průzkumnou skupinu na východ. Nikdo se tam zatím ještě nedostal, ale víme, že by se tam mela nalézat velká ložiska nerostných zdrojů."
"Ano pane." Zalhal jsem. Konečně vím, o čem se bavili ti kuchtíci. A taky tuším, koho tam chtějí poslat.
"Vy a vaše komando budete mít tu čest účastnit se této mise." Dodal mladší zakladatel.
"Tady máte složku obsahující rozkazy. Odchod." Řekl velitel základny a podal mi tlustou žlutou obálku, na které bylo vytištěné 'PŘÍSNĚ TAJNÉ'.

4.

Vrátil jsem se do jídelny a vzal si oběd. Byly fazole s brahmíním masem. Přidal jsem si na tác s jídlem kus pečiva a k pití nízkoalkoholické konopné pivo a přisedl si ke své jednotce.
"Tak co, kapitáne, co po vás starej chtěl?" zeptal se Stitch, kulometčík. Napil jsem se piva a vyložil jim to.

Byli z toho docela nadšení. Měli radost, že skončí nekonečná a ubíjející rutina na základně. Ty pořád stejné obchůzky v okolí základny, kde se dala při troše štěstí najít skupinka radškorpiónů nebo vlků. Jinak služba na základně v Denveru obnášela cvičení, obchůzky spánek a cvičení. Nuda, pokud jste nebyli blázni do armády.
Jediný, kdo se neradoval, byl náš doktor.
"Co je doktore? Pro se tváříš, jako kdyby tě právě okradli?" zeptal jsem se ho a napil se piva.
"Nemam z toho dobrej pocit, kapitáne. Nečeká nás tam nic dobrýho." Řekl Carl, doktor. Carl je občas optimista, občas skeptik. Teď se projevila ta skeptická část. Ozvala se siréna oznamující konec přestávky na oběd a jídelna se začala vylidňovat. Během minuty jsme tady zůstali sedět sami.

Ten den jsme měli volno. Zítra začíná speciální výcvik a my si měli užít poslední volno. Poslední volno na hodně dlouhý čas.

5.

Následující den začal intenzivní výcvik. Ráno vstávat za svítání, do oběda různé tělesné aktivity, pak výživný oběd a zase cvičení. Postupně jsme se učili ovládat většinu známých zbraní. Učili jsme se ovládat vozidla a zvládli jsme základy lékařské vědy. Výcvik byl tak intenzivní, že nám museli přidávat zvláštní přísady do jídla, abychom se jim neztráceli před očima.

Do komanda nám přidělili ještě čtyři vědce. Jednoho doktora, jednoho ekologa a dva odborníky na všechno. Tihle s námi prošli výcvikem a stali se z nich plnohodnotní členové našeho komanda.

Ke konci třetího týdne jsme začali cvičit s novým druhem energozbrojí. Tyhle byly o něco lépe vybavené a mnohem lehčí. Museli jsme se v nich naučit vydržet dlouhou dobu. Museli jsme v nich spát. Myslel jsem, že to někdo nevydrží, ale všichni se až obdivuhodně drželi.

Po čtyřech týdnech dřiny byl náš náročný výsledek u konce. Teď jsme si měli vybrat vybavení na cestu. K dispozici jsme měli tři šestikolové teréňáky Reaper. Reaper je v podstatě vylepšený Hummer. Motor napájí mikrofůzní články, má dvě individuálně ovladatelné nápravy a klimatizaci. Vydrží zásah z bazuky. Jeden vůz měl velkou skříňovou nástavbu plnou různého vědeckého vybavení a materiálu. Zbývající dva byly v provedení VAGON, verze s krytou korbou. Do těchto dvou Reaperů jsme složili veškeré naše vybavení. Jako zbraně jsme dostali pušky M32, brokovnice Pancor Jackhammer, kulomety M60, plasmové pušky, laserové karabiny, raildrivery, gantlingy Vulcan a plamenomety Cremator. Každý jsme měli jako osobní zbraň Plasmové pistole.
Vezli jsme s sebou tolik zbraní, že bychom mohli vyvolat menší válku. A vyhrát ji.

6.

Jako den odjezdu byl stanovený 6. listopad 2218. Reapery jsme měli vyrovnané před hlavní budovou základny. Sešla se sem celá místní posádka a značná část obyvatelstva Denveru. Byli tu dokonce i zakladatelé. Přišli nám popřát hodně štěstí.

První jely bojové Reapery, vědci jeli v tom posledním. První auto řídil Harper, u kulometu stála Pris. Druhé auto řídil Nemo a u granátometu stál Richard. Třetí auto řídil Starsky. Já jel v prvním.

Oba zakladatelé nám každému zvlášť popřáli hodně štěstí. Pak jsme nastoupili do aut a provázeni máváním a křikem davu vyjeli. Směřovali jsme do Velkých Pustin.

Velké Pustiny se rozkládají na území někdejších států Arizony, Nového Mexika, Utahu, Colorada, Severního Texasu, Oklahomy a Nebrasky. Tyhle státy vynikaly hlavně zemědělskou výrobou díky rovinaté krajině. Teď je z nich obrovská radioaktivní pánev, bičovaná gigantickými tornády a elektrickými bouřemi. Skoro nic tam nežije. Naše základna v Denveru ležela v oblasti, která nebyla tolik sužovaná bouřemi, jako zbytek Velkých Pustin. My jsme jeli do mnohem drsnějších míst.

Deset kilometrů za Denverem jsem rozkázal zastavit. Na obzoru se stmívalo a zvedal se vítr. Blížila se písečná bouře. Přikázal jsem, aby si všichni oblékli energozbroje. Vědci trochu reptali, ale když jsem jim vysvětlil, co dovede vítr při takové bouři, zbledli a přestali reptat. Zbroje si oblékli docela ochotně.
Nasedli jsme do Aut a rozjeli se. Bouře se blížila. Vzduchem už létal písek a bubnoval do předního skla. Pris slezla ze střílny a zavřela ji, ale když lezla dovnitř, nalétalo dovnitř dost písku, který nám skřípal pod nohama.

Venku už se setmělo a vítr cloumal autem. Zastavili jsme a zaparkovali auta do kruhu. Museli jsme bouři přečkat tady na místě. Kdybychom jeli dál, hrozilo nebezpečí, že vítr některé z aut převrátí. Stáli jsme poblíž křižovatky 'Last Chance'. Poslední šance, dost dobrý.

Seděl jsem v autě a pročítal si rozkazy. Jako první zastávku jsme měli naplánované město Burlington. Klasické středozápadní město. Dřevěné domy pobité vlnitým plechem shluknuté kolem silniční křižovatky. Nám k němu scházelo asi sto dvacet mil. Bylo osm večer a kolem nás zuřila písečná bouře. Ostatní se snažili zabavit, jak jen šlo. Harper čistil svojí pušku, sniperku Dragunov. Ačkoli máme raildrivery, on si nenechá na svého Dragunova sáhnout. Stará ruská puška se změnila k nepoznání. Rukojeť a lícnice na míru, speciálně nastřílená a kvalitní optika. Vyrovná se raildriveru. Pris se dívala ven z okna. Jones si čistil helmu energozbroje. A Orion si něco četl. Knížka byla ohmataná a omšelá. Zřejmě něco, co bylo vytištěné ještě před válkou.

V deset večer jsme šli spát. Každý se uvelebil v sedačce, jak nejlíp mohl a snažil se usnout. Do oken aut pořád bušil písek a bouře nevypadal, že by jí chtělo skončit.

7.

Zvonění budíku nás probudilo a zároveň ohlásilo půl sedmé. Venku už byl klid, obloha byla modrá a slunce bylo nízko a bodalo do očí. Zjistili jsme, že písek zavál vozy skoro do poloviny výšky. Museli jsme vylézt ven a polními lopatkami písek odhrabat. Pak jsme si připravili snídani a vyrazili dál.

K Burlingtonu jsme dorazili v sedm večer.Město jsme viděli už z dálky. Poznali jsme ho podle stužek kouře, které se z něho zdvihaly. Zastavili jsme, já vstoupil z vozu a prohlédl si město dalekohledem. Klasické obchodnicky-hospodářské město. Nízké bílé domy postavené z vepřovic obklopující staré předválečné budovy. Na políčkách kolem města se pachtily postavičky oblečené do hrubě tkaných látkových šatů.

Vrátil jsem se do vozu a kývnul na Pris. Ta si stoupla do kulometné věže a otočila lafetu se zbraní směrem k městu. Musíme být připravení na všechno. I na boj.

Náš příjezd do města byl orámovaný vyvalenýma očima farmářů. Koukali na nás jako na zjevení. Zastavili jsme uprostřed náměstí. Vystoupili jsme ven z Reaperů. Se zbraní v ruce jsem se tady cítil tak nějak nepatřičně. Náměstí bylo obsypané farmáři. Byli to statní opálení muži, zvyklí na tvrdou fyzickou práci. V rukou měli motyky a lopaty. Netvářili se nikterak přátelsky. Teď se budu muset sakra snažit.

Z jednoho z opravených předválečných domů k nám kráčeli tři muži. Ten prostřední byl oblečený do bílé košile a kalhot barvy písku. Ti dva po jeho bocích byli zřejmě strážci nebo pobočníci. Nebo s ním šli jen tak. Když přišli k nám, ten prostřední si nás dlouze prohlédl a pak řekl:

"Kdo ste a co chcete?"
"Jsme komando Pouštní vítr pravidelné armády města svobodného města Aspenu." Odvětil jsem a sklonil pušku. Muž chvíli přemýšlel a pak povídá:
"To ste něco jako nájezdníci nebo co?"
"To rozhodně ne. Přinášíme návrh na připojení k Federaci." Zase dlouhé přemýšlení. Už se netvářil tak odporně.
"Co? Co je ta vaše federace?"
"Připojení k Federaci vám přinese mnoho výhod. Ve vašem městě postavíme nemocnici a taky vojenskou posádku. Ta vám bude pomáhat proti nájezdníkům. Vy nám za to budete odvádět skoro zanedbatelné daně. Ty budou vypočítány podle velikosti vašeho města a míry produktivity." Vysvětlil jsem. On zase chvíli přemýšlel.
"Musim si to promyslet. Poďte zatím do hospody." Řekl a odešel se svýma dvěma pobočníky zpátky tam, odkud přišel. Nás místní odvedli do místní hospody, kde nás pohostili vařenými fazolemi.

Starosta se po hodině vrátil. Tvářil se pořád stejně.
"Děkujeme za jídlo. A teď k věci. Jak jste se rozhodli?"
"No, promysleli sme to. A sme pro." Řekl a dodal: "Nemocnici potřebujem a když tady budou vojáci, tak aspoň dají nájezdníci pokoj."
"Dobře. Výborně." Řekl jsem. Poslal jsem jednoho z vědátorů, Briana se Starskym, aby vybrali budovy na nemocnici a strážnici. Já mezitím šel odvysílat zprávu na základnu.

Na obrazovce Pip-Boye problikla zpráva o odeslání zprávy. Teď jsme museli jenom čekat na přijetí zprávy a odpověď. Od místních jsme dostali jeden dům k dispozici. Tam jsme se ubytovali a já vyslal Harpera a Jonese na obchůzku.

8.

Harper s Jonesem se vrátili z obchůzky se špatnými zprávami. K městu se blíží asi dvacetičlenná skupina nájezdníků. Musíme se na ně připravit. Svolal jsem ´komando na poradu.

"Takže, Harper, Pris a Richard půjdou na půdy domů. Já, Jones, Nemo a Starsky si vlezeme dolů. Ostatní se strategicky rozmístí v okolních domech. Ty nájezdníci sem jdou zřejmě vybírat výpalné, takže nebudou moc připravení na boj. My jsme. Jo, a žádný granáty." Všichni si odběhli pro zbraně. Já si vzal M60, dvě bedny nábojů a plasmovou pistoli. Nechtěl jsem si brát granáty, mohli bychom jimi zranit některého z místních. Pak jsem se šel schovat do polostínu v jednom z domů.

Během deseti minut čekání přišli nájezdníci do města přesně odtamtud, odkud jsme je čekali.Bylo jich devatenáct. Vypadali uboze, navlečení v rozedraných kožených zbrojích a ocelových plátech, která byly kdysi snad kusy karoserie některého z vraků. Na místní asi působili jinak, tihle nájezdníci.

Pět jich mělo v rukou dlouhá dřevěná kopí s železnou špičkou, čtyři měli mačety, pět jich mělo různá páčidla a tonfy a ten zbytek měl nějaké brokovnice a pistole. Všechny zbraně byly v žalostném stavu. Divil jsem se, že z nich vůbec můžou střílet.

Nájezdníci se zastavili před starostovým domem s počkali si, až starosta vyjde ven. Místní je zase sledovali a v očích měli ještě víc strachu, než když viděli nás.

"Připravte se!" řekl jsem do mikrofonu vysílačky uvnitř helmy energozbroje. Pak jsem se rozhlédl po našich. Harper vystrčil hlaveň pušky zpoza štítu jednoho z domů. Nemohl minout. Pris byla schovaná v jednom z oken. Viděl jsem slabě zářit cívky jejího raildriveru.

Starosta vyšel ven a chvíli se bavil s nájezdníky. Zachytil jsem jen útržky jejich hovoru.
"...kde sou daně?" nájezdník.
"...už nebudou." Starosta.
"...si děláš prdel?" řekl nájezdník a sáhl po zbrani.

"Harpere!" zařval jsem do mikrofonu a po náměstí se rozlehla ozvěna výstřelu. Nájezdník padl k zemi. Ostatní značně znejistěli.
"Palte! Palte!" křiknul jsem do mikrofonu a po městě se začala rozléhat střelba. Nájezdníci byli naprosto překvapení, takže se ani moc nebránili. Vzal jsem M60 a vypálil na toho, co byl nejblíž. Byl to obr, spíš připomínal supermutanta, než normálního člověka. V rukou třímal dlouhou dvojhlavňovou brokovnici. Střely z kulometu mu z hrudníky vyrobily cedník. Ze zad mu vyletovaly kulky, které stihly zmasakrovat ještě jednoho.
Dvě mouchy jednou ranou.
Ostatní se zatím činili. Když rachocení zbraní utichlo, na zemi leželo devatenáct zmasakrovaných nájezdníků. Místní pořád ještě koukali jako spadlí z višně. Moji lidi zatím vylezli ze svých skrýší a jali se uklízet zkrvácená těla.

"Vezměte si jejich zbraně. Tak dělejte!" zakřičel jsem na farmáře. Musel jsem hodně zesílit vnější reproduktor, aby mě vůbec zaregistrovali. Trhli sebou a vrhli se na zbraně. Když je všechny posbírali, s jejich pomocí jsme na kraji města vykopali díru, kam jsme naházeli mrtvá těla nájezníků. Místní je chtěli ukřižovat jako výstrahu, ale to jsem jim vymluvil. Kdyby sem přišli další nájezdníci, určitě by nebyli nadšení ze svých ukřižovaných druhů.

Když jsem se vrátil k autům, na displeji vysílačky blikala nová zpráva. Přečetl jsem si jí. Z Denveru bude do dvou dnů vypravená vojenská jednotka spolu s dělníky a lékaři, aby zbudovali posádku tady ve městě.

9.

Jako další zastávku jsme měli naplánované město Great Bend. Před válkou tady byly velké továrny, a podle našich záznamů v okolí nedopadlo moc bomb, takže by továrny nemusely být ani nijak moc poškozené.

K večeru jsme dorazili do Great Bendu. Bylo to přesně, jak jsem předpokládal. Slunce zapadající za obzor prosvěcovalo rozmlácená okna zrezivělých továrních hal. Město bylo tiché a klidné, pokud nepočítám vítr skučící skrz trosky budov. Zastavili jsme u jedné z hal. Auta jsme rozestavili tak, abychom se mohli lépe bránit. Brian rozdělal oheň a já vyslal Jonese s Nemem na hlídku.

Ve dvanáct večer jsem je šel s Harperem vystřídat. Byla tichá noc. Nad hlavami nám svítily hvězdy a kdesi na obzoru vyl vlk. Vyšplhal jsem na jednu z rezavých traverz a opřel se o ní. Pušku jsem měl položenou na klíně. Seděl jsem a sledoval obzor. Nic se nedělo.

Ráno jsme zase vyrazili na cestu. Odvysílal jsem zprávu na základnu a nastoupil do auta. Další zastávka bylo město Topeka. Leželo asi čtyřicet mil západně od Kansas City. Takže skoro předměstí.

Dojeli jsme tam někdy kolem páté odpoledne. Něco se mi s tím městem nezdálo v pořádku. Když jsme se přiblížili, uviděl jsem to. Město bylo obehnané nízkou zdí z vepřovic, za níž byla na každém desátém metru kulometná věž. Ve vzdálenosti deseti mil od města jsme zastavili. Prohlížel jsem si město dalekohledem, a pak si toho všiml. Vlajka s ozubenými koly. Bratrstvo Oceli.

Nechal jsem tady čekat Nema s autem a se zbývajícíma dvěma jsme vyrazili.

10.

Zastavili jsme před branou a čekali, až si nás někdo všimne. Všimli si docela brzo. Na hradbách se objevila postava v podivné energozbroji. Trochu se lišila od zbrojí Bratrstva, jaké jsem znal. Tahle měla na helmě podivné rohy.
"Kdo jste a co chcete?" zavolala postava v energozbroji. Zároveň na nás namířila zbraň.
"Jsme velvyslanci svobodného města Aspenu. Potřebujeme doplnit zásoby." Tou druhou větou jsem trochu zalhal, ale pokud nám to pomůže…
"Dobře, můžete dovnitř. Žádný tasený zbraně, žádný výtržnosti." Řekl ozbrojenec a na chvilku zmizel. Když se znova objevil na hradbách, brána se začala pomalu otevírat. Pomalu jsme se rozjeli.

Uvnitř hradeb to vypadalo jako nikde jinde. Dlážděné ulice, zděné domy, pouliční osvětlení. Obyvatelé byli oblečení do pěkných šatů a vypadali šťastní. Tady se asi obnova dokonale povedla.

Zastavili jsme na malém náměstíčku před nějakým obchodem. Vystoupili jsme ven a sundali si helmy. Vzduch byl prosycen vlhkostí a byla v něm cítit čerstvě posekaná tráva. Uvolnil jsem si dready a svázal je do ohonu. Zbroj jsem složil do auta, jen z pouzdra jsem si vzal pistoli a strčil ji do pouzdra, které jsem měl u pasu. Mí muži (a ženy) pili a protahovali si ztuhlé svaly, které měli z dlouhého pobytu v energozbrojích.

Chystali jsme se na prohlídku města, když k nám přišla dvojice místních strážných. Měli na sobě stejné zbroje, jako ten na hradbách. V rukou měli laserové pušky. Starší typy než jsme měli my, staré předválečné modely. Chvíli si prohlíželi naše auta, pak jeden z nich řekl:

"Následujte nás, prosím. Odvedeme vás k veliteli." Stručné a věcné. Žádní samozvanci, ale vojáci. Nechal jsem většinu mých lidí u aut, s sebou jsem si vzal Harpera a Pris.

Ozbrojenci nás odvedli do nízké silně bráněné budovy. U dveří stáli dva ozbrojenci s kulomety v rukou. Prošli jsme skrz několik místností, ve kterých seděli za stoly úředníci a čile ťukali do klávesnic počítačů. Nás strážní odvedli do rozlehlé kanceláře, které dominoval podlouhlý stůl, za kterým seděl šedovlasý muž oděný v dlouhém oranžovém plášti. Když jsme vstoupili dovnitř, postavil se a šel nám v ústrety.

"Vítám vás v našem městě." Řekl s úsměvem a podal každému u nás ruku. Strážné, kteří nás přivedli, poslal ven z místnosti a nabídl nám židle. Posadili jsme se a on začal.
"Takže. Vy nevypadáte na obvyklé obchodníky. Vaše vozidla jsme ještě nikdy neviděli. Kdo jste?"
"Jsme šesté komando Pouštní vítr pravidelné armády svobodného města Aspenu. Byli jsme vysláni na průzkumnou misi na východ za účelem získání nových území a zdrojů."
"Město Aspen? Nikdy jsme o něm neslyšeli. Kde leží?" zeptal se velitel a přisunul mi mapu.
"Aspen leží na území bývalého Colorada, ve Skalistých Horách." Řekl jsem a píchl prst sto mil severně od našeho města. Pro jistotu.
"Děkuji vám. Víte, máme zájem o výměnu některých technologií. Jak jsme si všimli, vyvinuli jste nový druh energozbrojí…" hovor se zvrhl v domluvu o výměně technologií a některého zboží. Velitel nám nabídl, abychom zůstali několik dní ve městě a odpočinuli si.

Vrátili jsme se k autům, nastoupili jsme a odjeli jsme k domu, který jsme od velitele dostali k dispozici. Zavolal jsem Nemovi, a ten během deseti minut přijel.

Auta jsme zaparkovali v podzemní garáži naší rezidence a šli se ubytovat. Vybral jsem si pokoj s výhledem na město a vybalili si své věci z batohu a uvelebil se v křesle na terase, na kterou vedlo jedno z oknodveří. Vytáhl jsem krabičku cigaret a jednu si zapálil. Modravý dým mi stoupal od úst a po chvilce nicotného života ho rozfoukal dým. Přišla za mnou Pris, sedla si na židli a chvíli se dívala na město a pak řekla.
"Kapitáne, nepřijde vám na tomhle městě něco divné?"
"Ani ne, desátníku. A když jsme tak daleko od armády, co si takhle říkal jmény? Já jsem Roderick." Řekl jsem a usmál se na ní.
"Tak dobře, kap...teda Rodericku. Já jen, mám z toho divný pocit. Chovají se až moc vstřícně." Řekla a opřela se o opěradlo křesla a sledovala cvrkot ve městě. Dole pod námi byla nějaká hlavní třída, nebo něco takového. Ulice byla lemovaná obchůdky a obchody, do nichž nepřetržitě vcházeli a vycházeli nejrůznější lidé. Někteří nebyli tak dobře oblečení jako místní. To byli obchodníci a cestovatelé z Pustin.

Zvedl jsem se ze židle, protože zevnitř mi k nosu zaletěla vůně jídla. Náš kuchař, Carl, připravoval večeři.
"Co to bude, mistře?" zeptal jsem se ho a začal zvedat poklice od hrnců.
"Nechte se překvapit, kapitáne." Řekl a vykázal mě z kuchyně. Obešel jsem mužstvo a zeptal se, jestli něco nepotřebují. Všem ubytování vyhovovalo, jen Jones si stěžoval na malou postel. Když taky měří přes dva metry, není se čemu divit. Doporučil jsem mu, aby spal na zemi. Netvářil se nijak nadšeně.

Ozvalo se volání Carla z kuchyně, abychom šli k jídlu. Na stole už byly připravené talíře s příbory, veprostřed stály dva hrnce, v jednom byla bramborová kaše, v druhém brahmíní játra na cibulce. Jídlo bylo výborné, a od stolu jsme odcházeli přecpaní. Šel jsem se převléci a chtěl jsem vyrazit na prohlídku města.
"Půjde se mnou někdo do města?" s touhle otázkou jsem procházel pokoje mužstva. Připojila se ke mně Pris, Jones, Brian a jeden z vědců, Charles.

Procházka ulicemi byla příjemná. Místní vypadali skutečně šťastní. Navštívili jsme několik obchodů, většinou se zbraněmi a koupili nějaké neznámé zbraně. Pak jsme se zastavili na lavičce na jednom z náměstí a sledovali cvrkot. Všiml jsem si jedné skupiny obyvatel. Byli oblečení v modrých kombinézách, obdělávali městské trávníky, a oči měli pevně upřené k zemi. Vypadali až podezřele podobně se služebníky ve Vault City. Nijak zvlášť jsem si jich ale nevšímal.

Když jsme si prohlédli město, vrátili jsme se do naší rezidence a začali se připravovat ke spánku. Osprchoval jsem se a sedl si s cigaretou na terase. Městské ulice se postupně vylidnily, až pouliční lampy osvětlovaly liduprázdné ulice. Těmi procházely dvojice ozbrojených hlídek. Nikde nebylo slyšet ani hlásku, jediné, co rušilo ticho města, byly kroky hlídek v ulicích a vítr, který přinášel písek z Pustin. 11.

Ráno nás čekalo menší překvapení. Na stole byla připravená snídaně, a náš dům uklízel muž v modré kombinéze. "Kdo jste?" zeptal jsem se ho.
"John, pane." Řekl a pokračoval v uklízení.
"Jak ses sem dostal?"
"Poslali me sem, pane." Řekl, aniž by přestal.
"Nech toho na chvíli a sedni si. Co tady vlastně děláš?" řekl jsem a přisunul mu židli. Sednul si, ale oči měl pořád upřené k zemi.
"Pracuji, pane. Co mi řeknou, to udělám."
"Tohle tě baví?"
"Na to se nikdo neptá, pane. Jsem sloužící." Řekl, zvedl se ze židle a pustil se zase do uklízení. Já ještě chvíli seděl a sledoval ho. Pořád mi to nějak nedocházelo. Tak slavné Bratrstvo Oceli je Bratrstvo Otrokářů.

Vešel jsem do pokoje se slovy:
"Pris, měla jsi pravdu. S tímhle městem není něco v pořádku. Tohle slavné Bratrstvo Oceli není tak skvělé. Jsou to otrokáři. Ti muži v modrých kombinézách jsou jejich sloužící."
Jen jsem zahlédl nechápavé pohledy mých lidí, kteří byli zčásti vyjevení z toho, že Pris tykám, zčásti z toho, co jsem zjistil. Nějak to nemohli pochopit. Charles se nám to pokusil objasnit.

"Někdy kolem roku 2188 byl zaznamenán rozkol uvnitř Bratrstva Oceli. Jedna frakce se chtěla otevřít okolnímu světu a přijímat lidi z Pustin, ta druhá, větší chtěla zachovat politiku izolacionismu. Druhá frakce zvítězila a vyslala první frakci ve vzducholodích na průzkum na východ. Nikdo kromě starších kolem Maxona neznal pravdu o průzkumné misi. Vzducholodě byly poškozené. Měly zablokované navigační počítače a řízení. Zastánci první frakce nastoupili do vzducholodí s množství vybavení, odletěli a nikdo o nich víc neslyšel. Bratrstvo si dál žilo svůj život a o okolí se nezajímalo. My jsme zřejmě narazili na potomky těchto 'průzkumnků'."

12.

"Takže, pokud tohle Bratrstvo podporuje otrokářství, nemuselo by se chovat zrovna šlechetně. Víte, jak to myslím. Buďte na pozoru. Velitel projevoval zájem o naše technologie." Uzavřel jsem Charlesovu řeč.

Ten den jsme měli jít na prohlídku továren Bratrstva. Šel jsem já, vědci a Harper. Doporučil jsem jim, aby si s sebou vzali zbraně, pro jistotu. Venku už čekala skupina strážných a písařů, vědců. Společně s nimi jsme vyrazili do jejich továrny.

Továrna vypadal zvnějšku jako každá jiná budova, jen byla o trochu větší. Dovnitř vedly velké ocelové dveře se znakem Bratrstva. Po stranách veřejí stály ozbrojené stráže. Dveře vedly přímo do tovární haly, kde se u strojů pachtily postavy v modrých kombinézách.

Procházeli jsme halou, odevšad se ozýval hluk strojů obsluhovaných služebníky. Továrna vyráběla nejrůznější stroje, od zbraní přes zemědělskou techniku až po spotřební zboží.
"Kdo jsou ti lidi?" zeptal jsem se našim průvodců.
"Tihle? Služebníci." Zněla stručná odpověď.
"Oni tady pracují dobrovolně?" snažil jsem se získat víc informací, abych si mohl svojí hypotézu něčím podložit.
"Ne, tedy ano. Ano. Našli jsme je v Pustině a dovolili jim, aby pro nás pracovali." Tak jsem měl pravdu. Otroci, kterým říkají vznešeně Služebníci.

Když jsme se večer vrátili do domu, všem jsem o tom řekl. Někteří chtěli Služebníkům pomoci. Byl to dobrý nápad, ale měl jeden zádrhel. Stáže byly na ulicích skoro všude. Už jsem si myslel, že nás sledují. Začali jsme se připravovat na odjezd, který jsem plánoval na zítřek.

13.

Ráno jsme si sbalili věci a nanosili je do aut. Carl nám připravil snídani, zatímco jsme ukládali naše vybavení do vozidel. Šli jsme se najíst, oblékli energozbroje a vyrazili do garáže. Tam nás čekala dvojice vojáků ve zbrojích Bratrstva. V rukou měli plasmové pušky.

"Co tady děláte?" zeptal jsem se jich.
"Máme rozkaz hlídat vás." Řekl ten vyšší.
"To jako že nesmíme odjet?" zeptal jsem se a otevřel dveře garáže.
"Ano." Přepnul jsem vysílačku na vnitřní okruh.
"Připravte si Křečovky. Budeme je potřebovat." Řekl jsem všem. Křečovka je energetická zbraň. Způsobuje svalovou atrofii na dvacet minut. Mimoto zásah docela bolí.
"Na co Křečovky, pane? Když už potřebujeme utýct, tak se prostě prostřílíme." Řekl Jones a pohladil po hlavni svůj kulomet.
"Křečovky máme na tyhle dva. Pak musíme jet jak nejrychleji můžeme. Snad na nic nepřijdou." Řekl jsem a vzal ruky Křečovku. Musel jsem s ní zacházet tak, aby si naše gorily myslely, že jí čistím. Ostatní dělali to samé.
"Palte!" šeptnul jsem do mikrofonu a po místnosti se rozlehl zlověstný sykot zbraní. Oba dva strážní padli bez hlesu k zemi. Sebrali jsme jim zbraně a zamkli je do jedné z místností v domě. Naskákali jsme do aut a vyrazili pryč z města.

Naneštěstí si nás všimla hlídka u brány.
"Pris, sejmi ho!" můj hlas se ztratil v rachotu gatlingu. Smrtelný chrapot strážného jsme už neslyšeli, protože ho přehlušil hluk rozrážené brány, když jsme si ji otvírali Reapery. Několik strážných se po nás pokusilo střílet, ale nijak zvlášť to autům neublížilo, pokud nepočítám oprýskanou barvu od kulek.

14.

Ujížděli jsme pryč z Topeky. Jak jsem si všimnul z mapy, na východ odtud se rozkládalo území Bratrstva, takže tam jsme nemohli. Určitě už o nás věděli v každém městě, kde byla posádka. Rozhodl jsem se, že vyrazíme na jih, do města Tulsa.

Cesta ubíhala skoro bez problémů, jen u rozvalin Bartlesville nás přepadla skupina nájezdníků. Skoro se jim až divím, že se odváží zaútočit na jedoucí ozbrojená vozidla. I Když, jak jsem slyšel, tak odmítnutí rozkazu se v jejich hierarchii rovná hrdelnímu zločinu, takže počítám, že neměli moc na výběr.

Za rachotu našich zbraní se odebrali do věčných lovišť. Jejich mrtvoly poslouží dalším - pouštním živočichům.

Za tmy jsme dorazili do Tulsy. Město bylo vidět už z dálky. Centrum, které tvořilo několik koster mrakodrapů obklopené obrovskými předměstími nízkých domů a továrních hal. Nic nenasvědčovalo jakémukoli osídlení. Vyrazili jsme do trosek města a zamířili přímo do centra. Při naší jízdě skrz trosky města nás provázel jen pouštní vítr skučící v troskách polorozpadlých domů. Občas jsem v troskách zahlédl nějaké zvíře, asi zmutovaného psa, ale byl to většinou jen stín, který se mi mihl v koutku oka a hned zmizel.

Zastavili jsme u trosek hotelu poblíž centra města. Hotel kdysi býval vysoký věžák, teď ale několik jeho vrchních pater chybělo. Místo nich zel v jeho konstrukci kráter, asi po zásahu raketou. Okna byla vymlácená a popraskaná, pokrytá staletým prachem. Vyložili jsme z vozidel jen to nejnutnější, já rozdělil hlídky a Brian začal rozdělávat oheň ve vestibulu hotelu.

V hale, ve které jsme spali, byla podlaha pokrytá prachem a opadanou omítkou ze stropu. Kolem stěn byly rozestavěné zetlelé pohovky a křesla, ve kterých kdysi sedávali úspěšní byznysmeni a herečky. My si mezi troskami minulosti rozložili svoje lehátka a pomalu se ukládali ke spánku.

Ležel jsem poblíž okna, odkud na mě proudil chladný noční vzduch a přemýšlel o minulosti. Co mohlo přimět naše předky, aby takhle zničili svět. Hamižnost, touha po moci a pod zdrojích. Výzkum, který se díky potřebě nových a lepších zbraní hnal dopředu mílovými kroky a zahubil sám sebe. S těmito myšlenkami jsem usnul.

15.

Na dnešní den jsem naplánoval průzkum města. Po snídani jsme vyrazili v tříčlenných skupinách. Udržovali jsme spojení vysílačkou. Obloha byla modrá a bezmračná a slunce vrhalo troskami budov dlouhé stíny.

Vydali jsme se směrem k centru. Počasí bylo pěkné, jenom po obloze se začínaly honit mráčky a vál vítr, který zvedal do vzduchu víry prachu. Město bylo, jak jinak, tiché a mrtvé, jen ve stínech bylo možné občas zahlédnout krysu.

Kráčeli jsme kolem trosek nějakého obchodního domu, když mě na to Harper upozornil. Před námi v dálce bylo osídlení. Vzal jsem do rukou dalekohled a prohlédl si to. Na malém náměstí stály chatrče postavené z trosek, mezi nimi běhaly děti. Celé to bylo obehnané plotem z rezavého pletiva. U brány byla na kopí nabodnutá lidská lebka.

Zavolal jsem ostatním a udal jim naše souřadnice. Schovali jsme se do trosek obchoďáku a čekali na ně, až přijdou. Zatím jsme sledovali dění uprostřed osady. Byl to zřejmě kemp nájezdníků nebo otrokářů. Právě tam přišla skupinka mužů v kožených zbrojích. Měli v rukou kopí, holé hlavy a potetované obličeje. Jeden vedl na provaze přivázané domorodce. Takže druhá možnost. Když přišel zbytek týmu, vyložil jsem jim situaci. Chtěl jsem si tábor prohlédnout, popřípadě se pokusit nějak otroky propustit.

Vyrazili jsme vstříc vesnici. Já šel v čele, M32 v rukou. Zbraň jsem měl odjištěnou a připravenou ke střelbě. Jak jsme se blížili k bráně, pár otrokářů si nás všimlo. Ukazovali na nás a cosi křičeli. Nerozuměl jsem jim.

U brány nás zastavil jeden z nich, mohutný černoch s kroužkem v nose. V rukou měl upilovanou brokovnici. Tu mi namířil na břicho.
"Kdo ste a co chcete?" zněla obvyklá otázka.
"Průzkumníci. Chceme koupit otroky." Řekl jsem. Už jsem slyšel ve sluchátkách Jonese.
"Ale pane…"
"Klid, Jonesi. Potřebujeme se tady porozhlédnout, nebo ne? Tohle je perfektní zástěrka." Řekl jsem do vysílačky. Černoch ustoupil z brány, ale nespouštěl z nás oči.

Vesnici dominovala velká ohrada obehnaná tři metry vysokým plotem z rezavého pletiva, na jehož vrcholu byl žiletkový drát, matně se lesknoucí na slunci. Do ohrady vedly jediné dveře. U nich stáli dva otrokáři s loveckými puškami v rukou. Uvnitř ohrady bylo něco jako parodie na chatrč. Mělo to jenom dvě stěny, střechu žádnou. Kolem téhle trosky se krčilo ve stínu asi dvacet postav. Většinou divoši, ale zahlédl jsem i několik žen oblečených do potrhaných zbytků normálního oblečení. Ženy a dcery farmářů. Oblíbené zboží otrokářů. Jsou vyhledávané pasáky a bordely. Zbytek osady za moc nestál. Pár polorozpadlých chatrčí a potrhaných plátěných stanů. Jediný dům, který vypadal, že není na spadnutí, byla hospoda. A z té k nám kráčel muž oblečený do bojové vojenské zbroje, následovaný dvojicí drsňáků.

"Vy prej chcete koupit nějaký otroky. Je to tak?" zeptal se, vytáhl z jedné z kapes cigarety a jednu si připálil.
"Tak." Kývnul jsem hlavou.
"Kdo vlastně ste?" zeptal se.
"Bratrstvo Oceli."
"Dobře. Tak se na ně poďte mrknout." Řekl a pokynul nám, že máme jít za ním.

Když přišel k ohradě, jeden ze strážných dveře odemknul a pustil nás dovnitř. Skupinka postav choulících se ve stínu se postavila na nohy a s děsem v očích nás sledovala. Jen jeden z nich seděl dál.
"Drazí přátelé, je mi radostí vám představit průzkumníky Bratrstva Oceli, kteří přišli potěšit některé z vás. Tak které chcete?" zeptal se.
"Můžeme se podívat blíž?" zeptal jsem se. Šéf otrokářů kývnul a zamyšleně potáhnul z cigarety. Vykročil jsem do ohrady a prohlížel si otroky. Byli to statní muži, zdraví a silní. V jejich očích byl vidět strach a divokost. Jeden z nich po mě chtěl skočit, ale najednou se objevivší otrokář ho srazil obuškem k zemi. Pak jsem si ho všiml.

Zaujal mě tím, že když jsme vešli do ohrady, tak si nestoupnul. Seděl dál a nijak se o nás nezajímal. Byl to míšenec černocha a bělocha. Měl dlouhé tenké dready, které vypadaly značně neudržovaně. Na sobě měl zašlou modrou kombinézu, na jejíž hrudi bylo čitelné číslo 10. Ve sluchátkách jsem uslyšel Pris.
"Kapitáne! Není to náhodou…"

16.

"Kapitáne! Není to náhodou Ramon Dexter?"
Chvíli jsem si ho tak prohlížel a pak mi to došlo. Před několika lety, když jsem sloužil v Aspenu, přišla do města dvojice cizinců. Muž a žena. Zakladatelé je přijali a nabídli jim práci. Udělali z nich průzkumníky a misionáře. Poslali s nimi několik elitních strážců. Když odešli z města, víc se o nich neslyšelo. Asi zmizeli. A ten muž teď sedí tady přede mnou na zemi.
"Nejspíš jo, Pris. Zkusím ho koupit."

"Tak co, šéfe, zaujal vás nějakej?" zeptal se mě přikráčivší otrokář.
"Ano. Co tenhle?" zeptal jsem se ho a ukázal na Ramona.
"Tak toho vám nedoporučuju. Je nepuslušněj a nemaká. Furt by utíkal, hajzl jeden."
"Kolik?" zeptal jsem se ho.
"No, tisíc zátek." Řekl otrokář a mrkl po mě.
"Můžu vám dát deset stimpaků, pět superstimpaků a nějaké Psycho. Zátky nemám." Odvětil jsem a čekal na jeho reakci. Čekal jsem, že bude smlouvat.
"Tak dobře. Je váš." Řekl po chvíli přemýšlení a podal mi ruku. Jeho strážný přiskočil k Ramonovi, zkroutil mu ruku za zády a na krk mu nasadil obojek. Řetez vedoucí k obojku mi podal do ruky.
"Držte si ho pevně, bude chtít utýct." Řekl.
"Jen klid. My se už nějak domluvíme." Řekl jsem a otrokáři se tomu tupě zasmáli. Asi nepochopili, jak to myslím. Podal jsem řetěz s Ramonem Pris a odešel s šéfem otrokářů do hospody, kde jsem mu měl předat protiváhu za Ramona. Dal jsem mu přesně to, co jsem slíbil. Snažil se do mě nacpat panáka nějaké zabijácké kořaly, ale to jsem odmítnul. Když viděl, že já nechci, dal si aspoň sám. Byl jsem i docela rád, že jsem se nenapil, když jsem ho viděl, jak poulí oči.
Naši už byli na odchodu z vesnice, tak jsem je dohnal. Ramon se nijak nesnažil utéct. Viděl, že proti energozbroji by neměl sebemenší šanci. Když jsme byli dostatečně daleko od města, zastavili jsme a já Ramonovi sundal obojek. On jen vyjeveně koukal, nevěda, co čekat.
Sundal jsem si helmu a potřásl mu rukou.
"Je mi ctí, Ramone Dextere, vás potkat."
"Jak…jak víte že se tak jmenuju?" zeptal se ještě vyjevenější.
"Musím vám toho hodně říct." Řekl jsem a odvedl ho do našeho tábora.

17.

Během cesty jsem mu všechno vyložil. O naší cestě a hlavně o Bratrstvu Oceli.
"Tak Wastelandeři se rozhodli pro expanzi." Řekl, když jsme čekali na jídlo.
"Ano. Snažíme se získat vliv nad větším územím. Pomalu nám docházejí zdroje." Odvětil jsem. Carl nám připravoval jídlo, které již v našem táboře vonělo.

Carl přinesl jídlo a my se pustili do jídla. Ramon jedl hltavě, protože otrokáři jsou známí tím, že své oběti nijak moc nekrmí. Po jídle Carl přinesl čaj. Provázen vůní vyluhovaných listů jsem Ramona vyzval, aby nám vyprávěl jeho příběh.
"Po odjezdu z Aspenu sme cestovali na severozápad. Došli sme do města New Bend. Tam sme založili nemocnici a podnikali další průzkumné cesty po okolí. Jelikož sme nebyli úspěšní, rozhodl jsem se překročit hory a jít směrem k moři. Tak se stalo. Hory sme překročili a první město na naší dlouhé cestě k moři bylo Eugene. Došli sme do města a tam zamířili do hospody, abysme načerpali informace. Všimnul jsem si tam podivných chlapů, který si nás prohlíželi, ale nepřipadali mi nebezpečný. Večer v hospodě nám kdosi poslal pití, jako pozornost podniku. Bylo v něm nějaké uspávadlo, protože sem se probudil na nějakém voze. Ti, co nás vedli, mluvili o tom, že nás mají na nějaký pokusy. Pak nás ale přepadli otrokáři a mě odvlekli a prodali. Koupilo mě Bratrstvo Oceli. Po určité době sem utekl, ale padl jsem přímo do léčky otrokářů. Tam jste mě našli vy." Řekl a napil se čaje.
"A cot a žena, která s vámi cestovala?" zeptal jsem se ho.
"Keri? Od toho přepadení sem jí neviděl." Řekl a v koutcích očí se mu zaleskly slzy.

18.

Ráno jsme se rozhodli jít dál. Někteří z mých mužů chtěli osvobodit otroky, ale při tom by se muselo střílet, a nechtěl jsem zabít nějaké z dětí, které jsem tam v táboře viděl. Ramonoci jsme nabídli, aby jel s námi. Neodmítnul. Dal jsem mu jednu z našich rezervních energozbrojí a raildriver. Rozkázal jsem jet na zpátky na západ, na území Bratrstva Oceli. Měl jsem ještě své vlastní rozkazy, a ty zněly: Najít první průzkumnou výpravu, nebo zjistit, co se s ní stalo.

Nejeli jsme ale přímo zpátky do Topeky, ale zamířili jsme na severovýchod, do města Joplin. Tam jsme dorazili po dvou dnech cesty. Teď, když jsme na území Bratrstva, musíme cestovat v energozbrojích. Je to bezpečnější, protože v boji bychom se do nich nestihli oblíct.

Na Joplin nás zaujala jedna věc - světlo ve dne i v noci. Město zářilo něčím, co připomínalo polární záři. Když jsme přijeli blíž, zjistili jsme důvod té záře. Ve městě musel před válkou být velká vojenská posádka, protože se stalo cílem jedné z raket. Z města zůstaly jen zničené, radioaktivní a neobyvatelné trosky. Ve vzdálenosti deseti kilometrů jsme naměřili takové hodnoty radiace, jaké se dají naměřit jedině poblíž Ground Zero.

Když jsme měli město daleko za zády, zapadalo slunce. Zastavili jsme poblíž vraku bombardéru B52, který už skoro zavál písek. Rozestavěli jsme auta tak, abychom se mohli co nejefektivněji bránit a postavili tábor. Na severu byla vidět blížící se bouře, tak jsme mezi vrakem letounu a vozidly natáhli plachty. Carl s Brianem se pustili do rozdělávání ohňů a já s Ramonem jsme šli na první hlídku. Usadili jsme se na nedalekém pahorku a sledovali okolí.
"Jak jste se vlastně k nám dostal?" zeptal jsem se ho. On odložil dalekohled, rozhlédl se po krajině, nadechl se a povídá:
"Na začátku byly problémy se spojením. Žil sem ve vaultu. Jednoho dne správce vypsal soutěž ve vytrvalosti a já zvítězil. Tím mě vybral pro vyslání ven. Měl sem dojít až do L.A., kde bylo velitelství Vault-Tecu. Vyrazil sem na cestu. Zažil sem hodně, a poznal Keri." Odmlčel se. Zase ten dlouhý pohled do dáli. Slunce zapadalo a Pustinami se rozbíhaly stíny různých trosek a mrtvých stromů.
"Dostal sem se do L.A. Velitelství Vault-Tecu bylo v troskách, jako všechny domy tam dole. Vrátil sem se do vaultu.....návrat byl hrozný. Někdo vault zničil a jeho obyvatele vyvraždil. Chtěl sem se zabít. Nevěděl sem, proč žít dál. Naštěstí mi Keri hodně pomohla. Chtěl sem se zabít." Další odmlka, tentokrát kratší.
"Vyrazil sem do Velkých Pustin. Začínal sem mít sebevražedné tendence. Tam ste mě našli vy. A dál už to znáte." Řekl a znova se rozhlédl dalekohledem. Jak tak projížděl obzor, jeho pohled se ustálil na údolí na severozápadě.
"Tam. Vidíte je, kapitáne?" řekl a ukázal. Vzal jsem do ruky dalekohled a podíval se směrem, kam ukazoval. V údolí kráčela pětičlenná skupina ozbrojenců v energozbrojích, jaké používá Bratrstvo Oceli. Kráčeli naším směrem.
"Co navrhujete, Ramone?" zeptal jsem se ho.
"No, vzhledem k tomu, že o nás už určitě ví, navrhuju zlikvidovat je. Kdybysme se pokusili utíkat, určitě by poznali, kdo sme, protože moc aut v Pustinách už neni. Musíme se připravit." Odvětil, vzal do rukou raildriver a rozběhl se směrem do tábora. Já ho následoval.

Zajeli jsme s Reapery na opačnou stranu vraku letounu a zamaskovali je kusy látky, takže z dálky vypadaly jako hromady písku. V autech jsem nechal vědce, Jonese a Nema. Se zbytkem mužstva jsme přes sebe oblékli maskovací celty a zaujali pozice tam, kde jsme čekali ty průzkumníky. Ležel jsem skrytý pod velkým kamenem, a bedlivě sledoval okolí.

Průzkumníci přišli asi za čtvrt hodiny. Dva měli v rukou miniguny, dva plasmové pušky a jeden odstřelovačku.
"Ramone, Harpere, vemte si ty dva s minigunama. Pris a Starsky sejmou ty s plazmama a zbytek ať pálí podle uvážení." Řekl jsem do vysílačky a sledoval naše, jak míří na nic netušící průzkumníky. Museli jsme je překvapit, a proto jsme museli využít překvapení.

Když přišli ještě blíž, namířil jsem na toho s odstřelovačkou a sykl do mikrofonu:
"Pal!" Zvuk dopadajících střel z raildriverů se smísil s rachotem pušek. Můj cíl padl bez hlesu k zemi, stejně jako ti dva s miniguny. Ti zbylí se snažili schovat, ale neměli kam, tak jen padli k zemi a snažili se opětovat střelbu. Znuvo jsem nabil a na jednoho z nich zamířil. Střela ho strhla a odhodila stranou. Ten druhý se zatím odplazil za kmen suchého stromu, který okamžitě roztrhaly dopadající kulky. Zřejmě byl docela dobře vycvičený, protože začal bravurně opětovat palbu. Kolem mého úkrytu se začaly rozprskávat střely z jeho pušky. Ztěžovaly mi viditelnost, takže jsem musel vylézt ven. To jsem neměl dělat. Jedna z jeho střel mě zasáhla na hrudi. V HUDu se mi objevila výstraha o přehřátí. Padl jsem k zemi a slyšel jen, jak projektil z raildriveru ukončil jeho kariéru v Bratrstvu Oceli.

Přiběhla ke mě Pris následovaná Harperem a Ramonem.
"Co se stalo, kapitáne?" zeptala se mě.
"Co asi? Relaxuju." Odvětil jsem. Zpráva na HUDu se změnila. Už jsem byl schopný pohybu, ale oblek potřeboval opravit. Zvedl jsem se a podíval se na pancíř na hrudi. Tam zela očouzená díra, jejíž kraje byly natavené plasmovým výbojem.

Mrtvoly průzkumníků jsme odtáhli a hodili do nedaleké jeskyně. Jejich zbraně jsme si vzali. Tu jeskyni jsme pro jistotu odpálili dynamitem. Pak jsme se vrátili do tábora. Bouře, kterou jsme viděli na severu, se znatelně přiblížila. Schovali jsme se pod plachtami a já si musel opravit zbroj. Vzal jsem si soupravu nářadí, schoval se před větrem a pustil se do opravování.

Odmontoval jsem poškozený hrudní plát a prohlížel rozsah poškození. Celá horní vrstva byla natavená, zlacený povrch zcela chyběl. Ačkoli jejich plasmové pušky vypadaly normálně, byly mnohem silnější, protože normální plasmová puška nemůže tuhle energozbroj tak poškodit. Vyměnil jsem spodní vrstvu izolace a vyměnil několik poškozených drátů a hydraulických vedení. Pak jsem všechno vystříkal těsnící pěnou a upevnil nový hrudní plát. Bouře už se přiblížila tak, že jsme cítili elektřinu ve vzduchu. Oblékl jsem se zpátky do zbroje a vrátil soupravu nářadí zpátky do auta. Vědátoři už se zabývali jejich zbraněmi. Dal jsem jim k dispozici i natavený hrudní plát z mojí zbroje.
"Tak co jste zjistili?" zeptal jsem se jich. Jeden z nich, John, aniž by zvedl hlavu, řekl:
"Ty jejich pušky mají vylepšené hlavně. Jsou z uhlíkového kompozitu a jejich elektromagnetický urychlovač je napojený na..."
"Zpomal, zpomal!" zastavil jsem ho, než zajde do příliš odborných termínů.
"No...jednoduše řečeno, plasma má větší rychlost a větší teplotu. Díky tomu i větší demoliční účinek." Odvětil zklamaně.
"Díky za vysvětlení, šlechetný muži." Řekl jsem a podal mu hrudní plát. Vzal si ho a vrátil se ke zkoumání.

Já si sedl k jednomu z ohňů, které už naše tábořiště ozařovaly. Kolem nás už se setmělo, že byla tma jako v noci. Mraky na nebi byly temně šedé a nevěštily nic dobrého. Ve vzduchu už poletoval písek, který se spolu s větrem opíral do plachet, pod kterými jsme byli skrytí.

Od Carla jsem dostal misku s nějakou kaší. Nevypadal nijak vábně a byl v ní písek. Byla ale teplá a zasytila. Vrátil jsem Carlovi misku a lžíci. Bouře pořád sílila, teď už bylo slyšet jen vytí větru. Do našeho úkrytu se navál písek a prach, když se z hlídky vrátila Pris s Harperem.
"Všude klid, pane. Neni vidět moc daleko, ale až na tu bouři klid." Harper musel hodně křičet, abych ho vůbec slyšel.
"Dobře! Máte volno, tak se pokuste trochu vyspat. To je rozkaz." Řekl jsem a poslal další dva na hlídku. Jonese a Ramona, který se sám přihlásil. Lehnul jsem si a hlavou se opřel o vrak letadla. Snažil jsem se usnout, ale hluk bouře mě pořád rušil. Nakonec jsem unavený usnul.

19.

Když jsem se probudil, bouře ještě pořád napínala stěny našeho provizorního stanu. Vzal jsem si snídani, složil si své věci do Reapera a pustil se do skládání stanu. Najednou jsem byl za energozbroj rád. Jak jsem uvolnil jeden z úponů stanu, do obličeje se mi vyvalil oblak písku a o hledí začal bubnovat poletující prach. Po několika pokusech složit stan jsme ho jen tak srolovali a hodili do úložného prostoru Reapera. Pak jsme jen do vozidel naskákali a vyrazili dál. Kvůli zuřící bouři jsme museli jet krokem, protože bylo vidět jen asi na dva tři metry.

Kolem poledního jsme dorazili do Springfieldu. Město nebylo v poletujícím prachu nijak vidět. Zastavili jsme před prvními troskami, protože jsem se potřeboval rozhlédnout. Nebylo vidět nic, takže jsem hledí v helmě přepnul na termovizi. Sledoval jsem nahnědlou pustinu, kterou sem tam protínaly namodralé linie trčících traverz. Ale pořád nikoho živého. Vyrazili jsme dál do města, které bylo kdysi vzkvétající metropolí plnou života.

Trosky města vypadaly depresivně. Bouře pomalu slábla a odcházela odkrývala nám to, co jsme předtím neviděli. Budovy tady nebyly poškozené jadernými výbuchy, ale konvenčními zbraněmi. Zbraněmi, působením počasí a zubem času. Většina výškových budov už spadlo a ty, co zbyly, už neměly moc dlouhý život. Když jsme kolem jedné, nevysoké budovy, způsobily naše vozidla vibrace, čímž zapříčinily pád této budovy. To nás vyděsilo, proto jsme radši dál jeli krokem.

V centru města jsme našli zbytky nějaké osady. Trosky domů ještě doutnaly. Nejdřív jsme si mysleli, že jde o útok nájezdníků, ale první ohledání místa naše přesvědčení změnilo. Nikde ani jedna díra po kulce a na jednom místě byla podezřele velká kaluž krve. Tohle vypadalo na cílenou likvidaci. Když jsem nechal prohledat okolí, našli jsme zkypřenou hlínu. Ani jsme nepochybovali, o co jde. Hromadný hrob. A profesionalita provedení ukazovala na nějakou vojenskou jednotku, kterou tady v okolí bylo právě Bratrstvo Oceli.

Ramon, který se setkal s původním Bratrstvem, byl zaražený. Nemohl pochopit, proč organizace, která by měla život v Pustinách ochraňovat, ho takhle záměrně ničí. Prošli jsme ohořelé trosky budov v naději, že tam najdeme někoho živého. Nic jsme nenašli. Jen na nás padla deprese, jak jsme tak procházeli těmi zničenými lidskými osudy.

V hlubokém mlčení jsme město opustili a slíbili pomstu těm, kteří ho zničili. Jakožto misionáři jsme se měli snažit ochraňovat život a ty, kdo by ho ničili, jsme měli likvidovat.

20.

Vyrazili jsme dál na severovýchod do města Jefferson. Jak jsme předpokládali, město bylo pod nadvládou Bratrstva. Z dálky jsme sledovali hrdé hlídky, procházející se po hradbách. Nad tím vším vlála vlajka s ozubenými koly. Kdysi tenhle znak znamenal naději, teď znamená teror.

Auta jsme zaparkovali za jedním z kopců, kam nebylo vidět z města. Já, Ramon a Pris jsme si přes zbroje přehodili celty, do rukou vzali pulsní kopí, do batohů nějaké zboží na výměnu a vyrazili na průzkum města.

U městských bran nás zastavila stráž s klasickou otázkou co jsme zač a co chceme.
"Jsme cestovatelé. Chceme se tady odpočinout a doplnit zásoby." Odvětil jsem. Brána se otevřela a my vstoupili do města. Uvnitř nás zase přivítala idyla. Sice tady nerostla tráva, ale všechno vypadalo zářivě a čistě. I tady jsme viděli Služebníky.

Ramon zamířil do hospody a my šli za ním. Jak říkal, v hospodě se nejlíp dají sehnat informace. Hospoda tady byla čistá a skoro sterilní. Když jsme si objednali pivo, trochu divně na nás koukali, ale pak nám podali nějakou bezalkoholickou břečku. Sedli jsme si k jednomu ze stolů a pomalu upíjeli vyčpělou nažloutlou tekutinu, kterou jsme dostali. Helmy jsme měli položené na stole a zrovna jsme sledovali dění v lokále, když dovnitř vstoupila dvojice ozbrojenců se zbraněmi v rukou.

Chvíli si prohlíželi osazenstvo hospody, až jejich pohled zůstal na nás. Ramon jim pokynul sklenicí a usmál se na ně. Oni se zatvářili jako vrazi a vykročili k našemu stolu.
"Jste Ramon Dexter?" zeptal se jeden z nich Ramona, když se zastavili u našeho stolu.
"Může bejt. Proč?" zeptal se a podíval se na ně tázaný. Oba přikývli a jeden položil Ramonovi na rameno ruku. Druhý na něj namířil brokovnici.
"Jste zatčen za dezerci a vzpouru. Pojďte s námi." Řekl. Já s Pris jsme si nasadili helmy. Ramon se jen usmál, chytil muže za ruku a bez problémů ho složil na zem. O toho druhého jsem se postaral já. Když tak leželi na zemi a snažili se popadnout dech, sebrali jsme jim jejich pouta a svázali je k sobě. Rukama k nohám.Naneštěstí barman stiskl tlačítko poplachu, takže hospodu jsme opouštěli za zvuku sirény.

Venku jsme viděli, jak se k hostinci sbíhají další stráže.
"Co teď?" vyhrkla Pris. Řešení se ale našlo samo. Jeden z těch usměvavých lidiček tady kolem na nás zavolal, abychom ho následovali. To jsme samozřejmě udělali. Zavedl nás kamsi do zadních dvorků domů, a odtud dál do městského podzemí. Když jsme konečně zastavili, zavřel za námi ten neznámý těžké dveře.

"Kdo jste?" zeptal jsem se ho.
"Jsem Lorenzo. Patřím k hnutí odporu." Odvětil on a vykročil kamsi do temnoty podzemí. Naznačil nám, abychom šli za ním.
"Proč jste nám pomáhal?" zeptala se Pris. Její hlas se vytrácel v temnotě dlouhých chodeb.
"Pomáháme každýmu, koho se snaží omezovat tohle Bratrstvo. A kdo ste vy?" zeptal se Lorenzo. "Sakra!" vykřikl, když šlápnul do louže.
"Patříme k šestému komandu Pouštní Vítr pravidelné armády svobodného města Aspenu." Odvětil jsem.
"Eh?" ohlédl se Lorenzo.
"No, jsme v podstatě misionáři a průzkumníci. Máme pomáhat lidem v Pustinách." Vysvětlila Pris.
"Hmm. Jo. Už tam budeme." Řekl Lorenzo zcela mimo téma.
"Kde?" zeptal se Ramon.
"V naší skrýši. Ve Hnízdě." Řekl Lorenzo. Proběhli jsme ještě několik růtných chodeb, jejichž charakter se postupně měnil. Když jsme do podzemí vstoupili, procházeli jsme většinou nově zbudované chodby, ale teď jsme procházeli staré cihlové chodby, na jejichž podlaze byla voda a krysí výkaly. Došli jsme ke starým dveřím, které byly pokryté plísní, mechem a rzí. Lorenzo na ně zaťukal. Ve výši oči se odsunul kus kovu a ve vzniklé špehýrce se objevil pár očí.
"To jsem já, Lorenzo. Přived sem další." Řekl Lorenzo. Špehýrka se zavřela. Chvíli jsme čekali a pak se dveře s mohutným vrzáním otevřely.
21.

Uvnitř bylo teplo a nebylo tam vlhko jako všude jinde ve stokách. Vešli jsme do nějaké chodby. Za dveřmi stál muž se samopalem v rukou.
"Co sou zač?" zeptal se samopalník a zavřel dveře. Zevnitř byly ocelově šedé se žlutými výstražnými nápisy, které už byly náležitě ošoupané a nečitelné.
"Klid, Marku. Jsou to přátelé. Potřebovali pomoc." Řekl Lorenzo a sklonil hlaveň samopalníkovy zbraně.

Odvedl nás do malé místnosti. Byly v ní staré a zašlé pohovky, na stěnách byly nějaké vybledlé obrazy a v jednom rohu stál automat na vodu. Až na to, jak pohovky vypadaly, byly celkem pohodlné. Lorenzo někam odběhl a zanechal nás samotné. Prohlížel jsem si obrazy a snažil se vyzkoumat, co na nich vlastně je. Na jednom z nich bylo něco jako rozlitá káva, ale chvílemi to připomínalo brahmínu, nebo kus nějaké skály.

Zaslechli jsme kroky a všichni otočili hlavy ke dveřím, do kterých vcházel neznámý muž s Lorenzem v patách. Muž byl padesátník, dlouhé bílé vlasy měl svázané do ohonu. Vysoké opálené čelo, pod nímž byly pronikavé šedé oči. Zračil se v nich klid a mír. Na sobě měl bílou košili bez límečku a černé kalhoty.
"Vítám vás, přátelé. Já jsem Poutník." Řekl klidným a vyrovnaným hlasem. Podal nám každému ruku a pak jsme si sedli.
"Proč vás tam nahoře napadli ti vojáci?" zeptal se. Řeči se ujal Ramon.
"Víte, byl sem před několika lety Služebníkem v jednom z měst Bratrstva, ale utekl jsem. Asi si mě pamatovali."
"A my jsme měli problémy v Topece. Chtěli naše technologie. Teď musíme být opatrní. Snažíme se zjistit, co se stalo s první výpravou." Dodal jsem.
"První výprava?" zeptal se ten muž. Tak jsem mu všechno vysvětlil. Během mého vyprávění tak nějak pokyvoval hlavou.
"Ano. Někoho takového jsme tady před lety viděli." Odvětil, když jsem skončil.
"Nevíme, co se s nimi stalo?" podíval jsem se na něj s nadějí v hlase.
"No, tenkrát vypravovali nějaké karavany do hlavního stanu Bratrstva. Oni byli v klecích, které tam vezli. Na těch klecích bylo napsáno Pokusné objekty." Řekl ten muž po chvilkové odmlce.
"A nebyla s nima mladá žena, tak dvacet let, stejně vysoká jako já, blonďatý vlasy, hnědý oči." Vykřikl Ramon a vyskočil z pohovky.
"Hmm....ano, ano. Někoho takového jsem tam viděl. Byla v té kleci s těmi muži." Odvětil. Ramon padl zpátky do pohovky, jako by ho někdo srazil pěstí. Vypadal zdrceně.

Poutník s Lorenzem odešli. Za chvíli pro nás přišla žena neurčitého věku. Měla černé vlasy a na sobě dlouhý laboratorní plášť.
"Pojďte za mnou." Řekla a zase zmizela. Pobrali jsme své věci a vyrazili za ní. Odvedla nás do další místnosti. Byla o poznání větší. Dominoval jí velký konferenční stůl, kolem kterého byly židle a velká bílá tabule. Za tím stolem seděl Poutník.
"Sedněte si, prosím." Řekl a gestem naznačil, že si máme sednout. Sedli jsme si naproti němu. Když šoupání židlí přestalo, on začal.
"Jak jsme si všimli, a jak jste nám řekli, disponujete velmi vyspělou technikou. My bychom od vás potřebovali pomoc."
"Jestli potřebujete zbraně, rádi bychom vám pomohli, ale nemůžeme..." on mě zastavil gestem. Nepřipouštělo odpor.
"Nepotřebujeme materiální pomoc. Jsme odbojová skupina a nejsme nijak vycvičeni. Potřebovali bychom od vás, abyste nám pomohli provést jednu akci." Řekl a zvednul se. Přistoupil ke stěně a na ní stisknul malé tlačítko. Světla se ztlumila a ze stropu vyjel projektor. Na stěně, u které stál Poutník, se objevila mapa města. Bylo na ní několik budov zakroužkovaných červeným fixem.
"Tady je napájecí stanice města," řekl a zapíchl prst kamsi do mapy. "Tu bychom potřebovali vyřadit z provozu. A vy nám pomůžete."
"Jak víte, že vám pomůžeme?" zeptal jsem se ho.
"My pomohli vám, vy pomůžete nám. Jde o vaší čest, a té my věříme." Odvětil a posadil se.
"Tak dobře, řekněte nám víc." Řekl jsem a opřel se o opěradlo židle.

22.

Krčil jsem se za nějakým barelem. Na cestu mi svítil měsíc, jehož světlo mi zesilovala elektronika v helmě. Všechno jsem viděl zeleně. Stíny byly neobvykle temné, neviděl jsem, co se v nich skrývá.

Uslyšel jsem kroky, které se za chvíli zastavily za mnou. Ohlédl jsem se. Ramon. V rukou měl Pulsní kopí. Kývnul na mě a já se dal do běhu v pokleku.

Zastavil jsem se u stěny budovy. Zevnitř jsem slyšel tiché vrnění elektrického proudu. Pomalu jsem se plížil podél stěny a zastavil se až u dveří. Za chvíli přiběhl Ramon.
"Kryj mě." Řekl jsem a tiše otevřel dveře. Uvnitř seděl muž v kožené zbroji.
"Kdo...?" jeho otázku přerušil výboj z mého Pulsního kopí. Jeho mrtvolu jsme schovali a pokračovali dál.

Prošli jsme skrz několik místností, které byly, až na různé skříňky, zcela prázdné, až do generátorové místnosti. Stroj tiše vrněl a na jeho konstrukci svítily kontrolky.

Sáhl jsem do batohu a vytáhl svazek hnědých válečků. Dynamit. Ramon vyndal stejný a jal se ho upevňovat na ovládací počítač. Já vzal ten svůj a upevnil jsem ho na generátor. Nastavil jsem časovač a poklepal Ramona po rameni. Ten se otočil a následoval mě zpátky ven z budovy.

Vrátili jsme se zpátky do bezpečí stok, když jsme slyšeli za našimi zády výbuch. Sloup plamenů osvítil celé město a tlaková vlna vybila okna v mnoha okolních domech. To už jsme ale klepali na dveře úkrytu povstalců.

23.

Následující den jsme opustili město. Dostali jsem poznávací znak od povstalců. Ten znak nám měl pomoci najít pomoc v dalších městech.

Když jsme přicházeli do našeho tábora, Jones nám šel vstříc.
"Zdravím, kapitáne. To jste nám neřekli, že tam budete pořádat ohňostroj." Řekl s širokým úsměvem. "Máte připravenou snídani." Dodal ještě.

V táboře nám Carl předal talíře s fazolovou kaší a hrnky čaje. Sedl jsem si na zem a zády se opřel o přední kolo Reaperu. Slunce postupně šplhalo na nebe a mě jeho paprsky bodaly do očí. V dáli na obzoru jsem viděl karavanu. Tihle obchodníci jsou neúmorní. I kdyby byli na smrt nemocní, šli by dál. Jejich práce je zároveň jejich koníčkem.

Po snídani jsme vyrazili dál. Jeli jsme dál na východ. Chtěli jsme jet přímo do hlavního stanu Bratrstva, ale povstalci nevěděli, kde nachází. Museli jsme jet do některého z dalších měst, abychom zjistili, kam přesně jet.

Během několika dalších dní jsme dorazili do St. Louis. Nad městem jsme neviděli vlajku Bratrstva, což mě zarazilo. Klasicky jsme schovali auta a já se s Ramonem vydal na průzkum města.

St. Louis bylo obehnané plotem z ostnatého drátu. U jediné brány stál stan. Když jsme přišli blíž, ze stanu vyšla osoba v energozbroji.
"Můžeme se dostat nějak do města?" zeptal jsem se hlídače.
"Tady nemáte co dělat. Vypadněte!" řekl a namířil na nás zbraň.
"Ale proč?" zeptal se Ramon a opřel se o svoje Pulsní kopí.
"Na město je uvalená klatba. Odejděte!" řekl a odjistil pušku. Měl automatickou brokovnici Pancor Jackhammer.

Srazil jsem ho k zemi Kopím. Vzal jsem mu brokovnici a bezvládného ho odtáhl zpět do stanu. Tam jsem mu zablokoval zbroj a sundal helmu. Snad ho tady někdo najde. Jak jsem doufal, měl ve stanu ovládání brány. Ramon ji otevřel a vykročili do města.

24.

St. Louis působilo oproti všem ostatním městům na území Bratrstva zbědovaně. Budovy, které byly kdysi nově opravené, chátraly. Rozpraskaným asfaltem ulic prorůstaly trsy pouštní trávy. Nebylo tu skoro nic slyšet, kromě skučení větru v oknech a troskách domů. Město vypadalo mrtvé.

Zkusmo jsme vstoupili do jednoho z domů. Jeho dveře se rozpadly, když jsme se je snažili otevřít. Uvnitř byla kuchyně. Na otevřeném ohni stál kotlík a v něm bublalo jídlo. Na stole byly připravené skromné talíře a dřevěné lžíce. Jen tam nikdo nebyl. Prošli jsme celý dům, až jsme v jednom z pokojů našli schovanou rodinu. Matka se se třemi dětmi choulila na posteli. Před nimi stál jejich rozkročený otec. V rukou měl dlouhý kuchyňský nůž. A očích odhodlanost.

Když nás uviděl, couvnul o krok.
"Co...?" nestihl jsem doříct otázku, protože po mě skočil. Jeho nůž se mi smekl po zbroji a zanechal jen nepatrnou rýhu v barvě. Jeho jsem srazil k zemi jemným klepnutím do hlavy. Nechtěl jsem ho zabít. Ležel na zádech, když jsem ho překračoval.

"Prosím, neubližujte nám." Hlesla žena a přitiskla děti k sobě. Dvě nejmenší, holčičky, už plakaly. Chlapec, kterému mohlo být tak třináct, na mě hleděl ze záští v očích.

"To my vůbec nechceme." Řekl Ramon a podal jí ruku. Trochu se odtáhla, když to viděla. Pomohl jí zvednout se. Děti tam nechala, jen ten chlapech nás ze dveří sledoval. Odvedla nás do kuchyně. Tam jsme si sedli a já se začal vyptávat.

"Co se tady stalo? Proč je kolem města ten plot?" ptal jsem se.
"Asi před rokem do města přišla inkvizice Bratrstva Oceli. Prý tady byli povstalci. Začali vyslýchat a popravovat. Když nic nezjistili, obehnali město plotem a zastavili jakékoli dodávky zvenčí. Mysleli si, že povstalce vypudí, ale to se jim nikdy nemohlo povést. Žádní povstalci tady nikdy nebyli. Oni tomu ale nechtěli věřit. Teď sem každý týden přicházejí, aby si odvedli nového člověka k výslechu. Už nás zbývá jenom pár. A zítra mají přijít." Řekla žena a dala se do usedavého, tichého pláče.
"My vám pomůžeme." Řekl jsem jen. Pak jsem šel pro jejího manžela. Položil jsem ho na postel a píchnul mu dávku posilujících léků.
"To..." slyšel jsem jí za zády.
"To mu pomůže. Teď ho nechte spát." Řekl jsem a schoval injekci zpátky do kapsy. Až se za pár hodin probudí, bude ho pěkně bolet hlava.

25.

Zavolal jsem do našeho tábora a nechal sem přijít Harpera, Pris, Jonese, Nema a Johnera. Zbytek měl hlídat vozy. Vyložil jsem jim situaci. Souhlasili se mnou. Začali jsme se na inkvizici připravovat.

Rozestavěl jsem hlídky místních obyvatel a dal jim vysílačky, aby mi hlásili každý podezřelý pohyb v okolí základny. Jednoho z místních jsem ustanovil falešným hlídačem. Toho pravého jsem popravil za zločiny proti lidskosti. Pohřbili jsme ho mimo hradby města. Falešný hlídač měl inkvizitory pustit dovnitř. Nesměli mít nejmenší podezření.

Inkvizitoři přišli v pravé poledne. Právě jsem obědval, když jsem uslyšel hlášení z vysílačky. Vyběhl jsem na jeden z vyšších domů a prohlížel si je. Byli čtyři, měli na sobě černé energozbroje a přes ně měli rudé pláště. V rukou nesli dlouhé tyče. Asi nějaké zbraně.

Naší fintu s hlídačem neprokoukli. Ten je pustil dovnitř, a když prošli bránou, zavřel jí a zamknul. Nemohli uniknout. Místním jsem přikázal, aby se dobře schovali, hned jak se začne střílet. A střílet se bude asi hodně. Inkvizitoři přišli na náměstí. Dva se tam zastavili a dva se vydali do jednoho z domů pro další oběť. Vyvedli ven mladou ženu. Vzpírala se, když jí vedli. Jeden z nich jí zabodnul nějakou injekci do paže a ona zvláčněla. Pak už jí jenom táhli po zemi. Zanechávala za sebou dvojici brázd, které zůstávaly za jejími chodidly.

Zamířil jsem na jednoho z nich Kopím a sykl do mikrofonu:
"Pal!" a stiskl spoušť zbraně. Modré pulsní výboje ho srazily k zemi. Padl, ale otočil se a opětoval palbu. To už byli na zemi i ti ostatní. Palbě našich nemohli odolat. Na jejich zbrojích se množily bílé tečky od kulek a výbojů. Jen ten můj se pořád bránil. Přiběhl jsem k němu, vrazil mu bodce Kopí do zbroje a stisknul tlačítko spouště. Když se přestal hýbat, střelby jsem nechal. Vytrhnul jsem zbraň z jeho těla a prudce vydechnul. V místě zásahu zela díra, jejíž okraje byly natavené a stoupal z ní dým. Rozhlédl jsem se.

Z mrtvol inkvizitorů vytékala krev a vpíjela se do písku. Jejich těla jsme pohřbili tak, jak byla, ve zbrojích. Jejich zbraně jsme si nechali. Pak jsme z města odešli. Místním jsme nechali několik lékařských balíčků a vitamínových zásob.

Až příliš pozdě jsem si uvědomil následky svého konání. Pokud se tihle inkvizitoři nevrátí, pošlou sem další, aby město zničili. To už jsme ale jeli dál a měli St. Louis daleko za zády.

26.

Směřovali jsme na sever, do Peorie. Odtamtud pocházeli ti inkvizitoři. Cesta nám ubíhala pomalu, protože jsme se museli pořád schovávat před hlídkami Bratrstva, kterých pořád přibývalo.

Jednou k večeru, když jsme zastavili, abychom se vyspali, nás jedna takový hlídka překvapila. Auta jsme měli zaparkované pod sklaním srázem, který nás schovával před stále pálícím sluncem. Zrovna jsme dojídali, když se to stalo. Rychle jsem odhodil talíř a narazil si na hlavu helmu a sáhnul po Kopí. Vypáli jsem na toho, co byl nejblíž. Zasáhnul jsem ho do hlavy. Rána ho srazila k zemi. Nehýbal se, takže ho asi zabila. Ti další už nás skrápěli olovem. Na mojí zbroji bubnovaly kulky, když jsem mířil na dalšího. Měl v rukou pušku M16 a pálil na nás dávky střel ráže .223.

Přiskočil jsem k němu a jedním trhnutím mu zlomil vaz. O toho dalšího se postaral Ramon. Srazil ho k zemi ranou z raildriveru. O ty další dva se postarali Harper s Pris. Když padali k zemi stále na nás chrlili smrtící olovo. Přestali, až když jsme jim zbraně z rukou vyrvali. Jeden z nich zemřel asi za deset minut, ale ten druhý měl podstatně tvrdší kořínek. Naštěstí už byl poslední. Uspali jsme ho a sundali z něj brnění. Pak jsme ho svázali a doktoři ho probudili. Začal sebou zmítat, když procitnul. Když zjistil, že nemá šanci, nechal toho a jen zhluboka a hlasitě dýchal. Sednul jsem si k němu a po dlouhé době si zapálil.

"Takže. Mám na tebe pár otázek." Řekl jsem, vyfoukl kouř a zadíval se do dáli.
"Hovno." Řekl a plivnul mi na nohu.
"Asi jsi mi nerozuměl." Řekl jsem a potáhl si z cigarety. Chvíli jsem sledoval obzor a pak se ho zeptal.
"Kde máte hlavní stan."
"Zapomeň, sráči." Řekl on a znovu na mě plivnul. Tentokrát do obličeje. Nenechal jsem se vyvést z míry. Jeho slinu jsem si otřel a vytáhl z nůž.
"Opravdu mi nic neřekneš?" On nic neřekl, jen zavřel oči. Vzal jsem nůž a vrazil mu ho do nártu. Nechal jsem ho tam deset vteřin a pak ho pomalu vyt
áhnul. Viděl jsem, jak se snaží udržet stisknuté rty. Svaly na čelistech měl napnuté k prasknutí. Pořád mlčel.
Nůž jsem o něj otřel a schoval ho zpátky. Pak jsem si vzal plazmovou pistoli. Vím, co dovede. A on to asi věděl taky, protože hodně znejistěl. Vypadal trochu vyděšeně, když jsem mu namířil na koleno.

Vykřiknul, když jsem vystřelil. A začal mluvit, když jsem mu namířil na rozkrok.
"Hlavní stan máme v Chicagu, jo, tam je. Řeknu všechno, jenom mě už nechte." Vyrazil ze sebe.
"No vidíš, že se domluvíme." Řekl jsem a střelil ho do hlavy.

27.

Pokračovali jsme dál, tentokrát už najisto. Cesta ubíhala normálně, jenom občas jsme narazili na nějakou hlídku, které jsme se vyhnuli. Po týdnu cesty jsme dorazili do Peorie. Schovali jsme vozidla tak, jak jsme byli zvyklí a vyrazili do města. Tentokrát nás šlo pět. Já, Ramon, Pris, Jones a Harper. Zbytek hlídal naše Reapery.

Město Peoria vypadalo impozantně. Ve středu se k nebi vzpínalo několik výškových budov, kolem nich byl rozsáhlý komplex nízkých obytných domů. Všude ve městě ulicemi proudily zástupy lidí.

Vstoupili jsme do města bránou z jihu. Na hradbách stály hlídky se zbraněmi v rukou. Bedlivě sledovali okolí. Naštěstí nás nepoznali. Pokračovali jsme dál do města.

Ulice byly plné lidí. Viděl jsem tady klasické dobře oblečené občany, Služebníky i obchodníky z Pustin. Obchodovali, vyměňovali své zboží, nebo se jenom tak procházeli.

Vstoupili jsme do hospody, kterou tady v tom mumraji Ramon našel. Objednali jsme si pivo a očekávali jsme tu slabou břečku, jakou jsme dostali v Jeffersonu, ale byli jsme mile překvapeni. Místní pivo mělo správnou chuť, barvu i teplotu.

Seděli jsme ve stínu v rohu, ode dveří sem nebylo vidět. Nechtěli jsme, aby se opakovalo to, co v Jeffersonu. Hospoda byla plná, a přes hlasitý hovor ostatních zákazníků jsme se skoro neslyšeli.

Procházeli jsme se po městě, když se blížilo slunce k horizontu. Ulice se znatelně uvolnily a ti, kdo tady procházeli, byli provázeni dlouhými stíny ve zlatavém slunečním světle. Chtěli jsme opustit město, ale objevil se problém. Brány se půl hodiny před západem slunce zavíraly. Jak jsem si přečetl něco málo z místních zákonů, byl po západu slunce zákaz vycházení a navštěvování veřejných prostor. Museli jsme se někde schovat.

Zaklepal jsem na jednu ze dveří a čekal, zda nám někdo otevře. Přišel nám otevřít mladík, tak 25 let. Měl holou hlavu a černou bradku. Na sobě měl bílou košili z nějaké hrubě tkané látky a stejné kalhoty.
"Co je?" zeptal se.
"Zdravím. Potřebovali bychom někde přenocovat." Řekl jsem. Prohlédl si mě. Jeho pohled se zastavil na znaku povstalců, který jsem měl místo spony na plášti. Kývnul a ustoupil ze dveří.

Vešli jsme do malé místnosti, která byla obývacím pokojem a ložnicí současně.
"Sedněte si." Řekl. "Přinesu vám něco k pití." Dodal a odešel, nejspíš do kuchyně. Vrátil se s tácem, na kterých bylo postavených šest sklenic. Postavil tác na stolek před námi a vzal si jednu. My si vzali ty zbylé. Byla to vychlazená voda s citronem.

"Takže vy patříte k odboji?" zeptal se a napil se ze sklenice.
"No, ne úplně. Nejsme místní. Pomohli jsme odbojové skupině v Jeffersonu a dostali tenhle odznak." Odvětil jsem a opřel se o měkké opěradlo pohovky.
"Tady v Peorii máme taky problémy, se kterými bychom potřebovali pomoc. Když vy pomůžete nám, my pomůžeme vám." Řekl, dopil zbytek vody a postavil sklenici na tác. On nás ubytuje, za to potřebuje pomoc, která bude prospěšná pro všechny.

28.

Následující den nás odvedl do skrýše odbojářů. Opět bylo pod zemí, ale ne ve stokách. Místní sídlo revolucionářů bylo v nějakém starém protispadovém krytu. Odvedl nás k veliteli. Ten místní byl lehce prošedivělý padesátník.

"Takže pokud to dobře chápu, vy pomáháte odboji, je to tak?" zeptal se nás, když si vyslechl, kdo a co jsme zač.
"Jednoduše řečeno, ano. Je to tak."
"Potřebovali bychom s něčím pomoci. Už se nám povedlo proniknout do klíčových bodů v místní vojenské posádce a administrativě, ale potřebovali bychom někoho, kdo by odstranil velitele města a jeho zástupce. Oba jsou celý den v základně, kterou prakticky neopouštějí." Řekl a zvedl se ze židle. Stáhnul ze stropu tabuli, na níž byla připnutá mapa městského podzemí.
"Jak ho máme zlikvidovat, když je pořád na tý základně?" zeptal se ho Ramon trochu netrpělivě.
"Zrovna jsem o tom chtěl mluvit. Tady je vstup do podzemí. Chodby vedou pod celým městem, a tedy i pod základnu. Až bude všechno připravené, vniknete tam a odstraníte je." Řekl a ukázal nám cestu.
"A kdy bude všechno připravené?" zeptala se Pris.
"Za pár dní, až zmobilizujeme všechny naše spojence ve městě." Vysvětlil velitel.

Několik následujících dní jsme strávili prohlížením města a cvičením místních. Připravovali se na svržení vlády Bratrstva. Už nechtěli trpět pod tyranií, jen potřebovali nějaký impuls. A tím impulsem byl náš příchod.

29.

O pět dní později nám ráno řekl velitel, že je vše připraveno. Jak řekl, do ulic vyšli všichni obyvatelé města a snažili se zneškodnit hlídky v ulicích. Velká část vojáků Bratrstva byla na straně odboje, proti nám byla jen hrstka těch, kteří se v Bratrstvu narodili.

Dění ve městě jsem sledoval na malé poškrábané obrazovce v krytu. Ulice byly plné běsnícího davu. Viděl jsem několik strážných v energozbrojích; dav je strhnul a zvedl nad hlavy. Nemohli se hýbat a po chvíli zase zmizeli v davu jako kůra ve vodopádu.

Připravovali jsme se na útok. Každou chvíli pro nás měl přijít velitel, a my měli odstranit zdejší vládce města.
"Pojďte, je čas." Řekl, když vstoupil do dveří. Vstali jsme se, a se zbraněmi v rukou ho následovali. Kráčeli jsme vybetonovanými chodbami. Všechny pokoje byly prázdné, všichni byli v ulicích.
"Jak se to nahoře vyvíjí?" zeptal se Ramon za chůze.
"Naši už pronikli do základny. Vojáci Bratrstva už nejsou mezi živými. Někteří se přidali k nám, někteří zvolili smrt. Těch prvních bylo víc." Řekl velitel a zastavil se u malé klávesnice. Tam naťukal kód. Jedna ze stěn se před námi otevřela, vzniklý chod vedl do nějakého skladu.

30.

Za námi zapadly dveře a my stáli v setmělém skladu. Přepnul jsem HUD na zesilovač světla, sevřel v rukou Kopí a vykročil do hlubin skladu. Za sebou jsem slyšel kroky ostatních, jejich šlépěje se tady tiše rozléhaly.

Za jednou z beden mě překvapil strážný. Než jsem stihnul cokoli udělat, vystřelil po mě z pušky, naštěstí obyčejné. Kulky se jen bezmocně odrazily od hrudního pancíře. Padl k zemi ve světle pulsních výbojů. Překročil jsem jeho mrtvolu a pokračoval dál.

Narazil jsem na výtahovou šachtu. Byla to jenom temná díry, ve které byly vidět kolejnice lesklé vazelínou. Plošina výtahu nikde. Stiskl jsem tlačítko na ovládání, ale to bylo mrtvé. Odklopil jsem ovládací panel a spojil několik drátků. Pořád nic. Někdo asi vypnul elektřinu. Museli jsme se dostat nahoru jinak.

Naštěstí vedle dveří byl nouzový žebřík. Pustili jsme se do šplhání, a po pár minutách lezení jsme se ocitli vedle výtahové šachty nahoře. Pochopitelně tam byla plošina výtahu. Vyšli jsme ven z budovy a zamířili tam, kde se měla nacházet rezidence Lorda Paladina, někdejšího vládce města.

Jeho rezidenci jsme poznali celkem jednoduše. Byla o patro vyšší, než ostatní domy. U dveří stála stráž s těmi upravenými plazmovými puškami v rukou. Když kolem mě prolétlo několik výbojů, uvědomil jsem si, že bych se měl více krýt. Zakleknul jsem za nedalekostojící bednu a poslal strážným několik modravých pozdravů. Jeden z výbojů jednoho strážného zasáhl do holeně a srazil ho na zem. Toho druhého dostal Jones svým raildriverem. Strážný padl k zemi s obrovskou zející dírou v helmě. Vyběhli jsme do budovy a uvnitř se rozpoutalo peklo.

31.

Hned, jak jsem vstoupil do dveří mi do pancíře narazilo asi pět laserových výbojů. Naštěstí ta největší škoda byla, že budu mít opálený hrudní plát. Dva ze střelců jsem sejmul, když jsem letěl k zemi. Ti ostatní se kryli o poznání lépe.

Byli schovaní za masivními stěnami z červeného kamene a skrápěli nás střelami z laserových karabin.
"Kapitáne, pozor!" uslyšel jsem za sebou Harpera. Otočil jsem se právě v pravou chvíli. Jeden z obránců se nám chstal vpadnout do zad. Výboje z mého a Harperova kopí rychle změnil jeho myšlenky.

Ramon vzal do ruky plazmový granát, který měl na opasku, a mrštil jím obráncům přímo pod nohy. Ti ani nestačili zareagovat, a už se pekli ve sluneční výhni. Ty ostatní to tak vyděsilo, že nám naběhali přímo pod mušku. Když jejich kouřící mrtvoly padaly na zem, už jsme běželi ke schodům vedoucím do patra.

Nahoře nás čekala další dávka obránců. Tihle už měli mnohem lepší výzbroj. Zahlédl jsem tři laserové gatlingy a nějaké plamenomety. Ti s gatlingy po nás hned spustili palbu, čímž zdemolovali velkou část horního patra. Kryli jsme se na schodech a rozmýšleli, co dál. Ten granát, který měl u sebe Ramon, byl náš jediný. Najednou mě Pris upozornila, že Pulsní Kopí má i druhý mód střelby. To nageneruje energii v prostoru hlavní a tu pak jako mocný výboj vypustí. Jediná nevýhoda tohoto je, že se zbraň může zničit. Zvolil jsem tu nebezpečnější variantu.

Stisknul jsem tlačítko spouště a cítil, jak se mi zbraň pod rukama začíná zmítat. To se generátor zbraně blížil ke kritickému stavu a přetížení. Když už začaly první kontrolky blikat, vykouknul jsem nahoře na troskách schodů a vypustil jsem nahromaděnou energii. Výsledkem byla modrá koule ze které vylétávaly paprsky koncentrované energie. Radši jsem se schoval, protože tohle vypadalo nebezpečně.

Sklonil jsem se právě v tu správnou chvíli. Koule při dopadu vytvořila něco, co se podobalo malému atomovému výbuchu. Na chvíli nás oslnilo bílé pronikavé světlo. A zlomek vteřiny později nás srazila k zemi tlaková vlna. Dopadla na nás jako ocelová pěst. O další vteřinu později nás zasypaly trosky stropu, které uvolnila tlaková vlna.

Vyhrabali jsme se z rozvalin a vydali se nahoru po schodech. Pod nohama nám ujížděly trosky; kusy betonu a oceli skřípaly, když jsem na ně šlápnul. Nahoře nás přivítala modrá obloha, která byla vidět velkými dírami ve stropě. Po našich protivnících zbyly jen natavené beztvaré hroudy kovu, nahrnuté u jedny ze zdí, která pořád stála. Nedokázal jsem, a ani jsem si nechtěl představit, co se stalo s těmi uvnitř.

32

Výbojem jsem naneštěstí zabil jenom útočníky v prvním pokoji. Vchod do dalšího byl chráněn mohutnými dveřmi. Kov na nich byl výbojem trošku natavený, ale jinak dveře vypadaly krajně nedobytně.
"Máme dynamit?" zeptal jsem se ostatních.
"Jenom dvě patrony." Odvětil Jones. "Pochybuju ale, že s tímhle něco zmůžou." Dodal ještě.
"No, alespoň to zkusíme. Podej mi je." Řekl jsem a pustil se do připevňování dvou červených válečků na ocel dveří.
"Běžte se schovat. Časovač na deset sekund." Zařval jsem do mikrofonu a ve sluchátkách slyšel jejich kroky, jak jejich podrážky vrzaly na opadané omítce na zemi. Stisknul jsem tlačítko a čísla na malém displeji se změnilo z desítku na devítku. Popadnul jsem Kopí a běžel se schovat. Schody dolů jsem skoro seskočil a přikrčil se za zmasakrovaným stolem.

Další výbuch otřásl stěnami budovy a my se šli podívat, co dvě patrony Nobelova vynálezu způsobily s těmi dveřmi. V místech, kde byly upevněné nálože teď zely očouzené díry potrhaného kovu. Dveře ale byly pořád na svém místě.
"Co teď?" zeptala se Pris.
"Tak to nevim. Teď už nám jen Jah pomáhej." Řekl jsem a rozběhl se proti dveřím. Bláhově jsem si myslel že je vyrazím. A protože bláhovým štěstí přeje, dveře povolily. Výbuch je narušil a můj náraz je dorazil. Padyl na zem a já s nimi.

Z místnosti za dveřmi se vyvalily oblaka prachu a z nich vyletovaly laserové výboje. Okamžitě nás opustil pocit bezpečí a nepřemožitelnosti a padli na zem, střílejíce při tom. Já jsem se odvalil ze dveří, uchopil Kopí a naslepo vypálil na obránce. Jelikož jeden z mnoha záblesků přestal, asi jsem se trefil. Nad hlavou mi přeletovaly výboje; modré od nás a červené a zelené od obránců.

Prach se začal usazovat a já konečně uviděl, kam jsem to spadl. Přede mnou byla chodba s dalšími dveřmi na konci, které už naštěstí nebyly tak masivní jako ty, které sem vedly. Přede dveřmi byly povalené stoly a za nimi pět obránců v černých energozbrojích. Každý z nich měl v ruce menší nebo větší zbraň. Zahlédl jsem plasmové pušky a laserové karabiny. Jak se prach usadil, přišel jsem o svůj chatrný úkryt. A oni pomalu otáčeli své zbraně na mě.

Rychle jsem zhodnotil situaci, vystřelil po nich a odvalil se z jejich dosahu.
"Co se tam válíte, střílejte." Zařval jsem na ostatní a vystřelil ze svého úkrytu za kusem dveří na obránce. Výboje jednoho z nich zasáhly do helmy. Zvrátil se, vypálil párkrát do stropu a padl k zemi. Dalšího trefil Jones do hrudi. Ozvala se ohlušující rána a na hrudním pancíři se objevila černá rána, ze které okamžitě začala stříkat krev. Jeho druhové si začali dávat větší pozor a ukryli se. To byla naše chvíle.

Vsadil jsem na nejistotu, zvedl se a společně s ostatními spustili palbu. Obránce jsme zcela zaskočili. Nezmohli se na nejmenší na odpor. Jejich těla ve zničených pancířích dopadly na zem. Poslední překážka na cestě za Lordem Paladinem byla poražena.
33

Dveře, které inkvizitoři hlídali, vedly do menšího sálu. V jeho středu stálo na malém pódiu křeslo s vysokými zády a na něm seděl Lord Paladin. Vypadal klidně, jako kdyby jsme tam ani nebyli. Kráčeli jsme k němu obezřetně a vzájemně se kryli. Když jsme přišli blíž, tak jsem si toho všiml. V jedné ruce držel malou injekci.
"Mrtvý?" zeptal jsem se Harpera, který mu stiskl krční tepnu.
"Jo." Odvětil a sklonil hlavu. Tak jsme učinili i my. Mrtví si zaslouží úctu, ať už jsou naši, nebo cizí.

Chvíli po našem příchodu sem vtrhli lidi z ulic. Jeden z nich měl v rukou kopí, na kterém byla nabodnutá hlava v helmě od energozbroje. Někteří byli pokryti šrámy a oděrkami, většina měla potrhané šaty. Když uviděli mrtvého Lorda Paladina, vykročili k němu.

Zastoupili jsme jim s Ramonem cestu. V rukou jsme měli zbraně.
"Co to děláte?" zeptal se ten s kopím.
"Nechte ho. Svůj osud si zvolil sám. Nebudete si na něm vybíjet zlost." Řekl jsem a namířil jim Kopí na břicha. Ramon udělal to samé. Oni chvíli stáli a chvílemi jsem si myslel, že se na nás vrhnou. Vůdce davu se ale otočil a vyhnal lidi ven.

Když místnost opustil i ten poslední, zůstali jsme tam.
"Co s ním chcete dělat?" zeptal se mě Jones.
"Pohřbíme ho. Nemohl za to tady, jenom plnil rozkazy." Odvětil jsem a sundal Lorda z křesla. To jsme rozštípali a z pomocí Lordova pláště vyrobili improvizovaná nosítka. Na ně jsme ho položili a v tichosti ho odnesli.

V ulicích města vládlo veselí. Lidi si užívali nové svobody. Bylo tu vidět mnoho polonahých služebníků, kteří se zbavili svého oblečení. Nikdo si nás nevšímal. Opustili jsme město a vrátili se k Reaperům.

"Tak co veliteli? Jak to šlo?" zeptal se mě Brian, když jsme se vrátili k vozidlům.
"To je na delší povídání." Odvětil jsem, odložil Kopí do jednoho z vozidel, vzal lopatky a s Harperem a Ramonem se pustil do hloubení hrobu pro Lorda Paladina. Vtyčili jsme nad jeho mohylou malý kříž a něj pověsili jeho známky.

Slunce viselo nízko nad obzorem, když nás Carl zavolal k jídlu. Vyložil jsem všem, co se dělo ve městě. Zatímco jsme byli pryč, na náš tábor zaútočily dvě hlídky Bratrstva, ale ty se s našimi nemohli měřit. Tam, co jsme pohřbili Lorda Paladina, bylo deset dalších hrobů.

34

Následující den jsme vyrazili dál. Od Chicaga nás dělilo už jenom 120 mil. Cesta ubíhala bez problémů, pokud nepočítám občasné obtěžování od hlídek Bratrstva, kterých tady přibývalo.

Dvacet mil před Chicagem nás chytla písečná bouře. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Zastavili jsme pod nízkým srázem a já uděloval rozkazy. Na lafetu na našem vozu jsme připevnili laserový gatling a napojili ho na reaktor reapera. Na druhé vozidlo jsme upevnili raketomet. Pak jsme si připravili ruční zbraně. Já s nabil Kopí a připevnil k pasu lafetu na Vulcan a do pouzdra vložil plasmovou pistoli. Harper nabil Dragunova výbušnými náboji. Ramon si vzal jeden z plamenometů a přicvaknul na něj zásobník s palivem.
"Připraveni?" zeptal jsem se. Sborové Jo! Mi bylo odpovědí.
"Tak jedem!" řekl jsem a opřel se. Reapery vyrazily.

Pět mil od města jsme přišli o třetí Reaper. Najel na minu a výbuch ho vymrštil do vzduchu. Dopadl na kabinu. Zastavili jsme, ale nemělo cenu jim nějak pomáhat. Všichni byli na místě mrtví. Jeli jsme dál, naplnění žalem ze ztráty našich kamarádů.

Brána města byla otevřená dokořán. Vjeli jsme dovnitř a očekávali nějakou léčku. Ta ale nepřicházela. Místo toho jsme projížděli prázdnými ulicemi. Ty nesly známky rychlého opuštění města. Dveře domů byly otevřené, některá okna byla rozbitá. Město bylo prázdné.

Zastavili jsme na malém náměstí pod stromy, kterými teď cloumala písečná bouře. Vystoupil jsem s Ramonem ven a šel se podívat do jednoho z domů. V kuchyni stály na sporáku hrnce a v nich se pomalu kazilo jídlo. Jinak byl dům dokonale prázdný.
"Tak co?" zeptal se mě Ramon, když jsem se vrátil k vozidlům.
"Nikde nikdo. Nemám z toho dobrej pocit." Odvětil jsem. "Jedeme dál." Řekl jsem a zasednul na své místo.

Dojeli jsme před bránu místní základny. Závora byla zvednutá a ve strážní budce nikdo nebyl. Vjeli jsem dovnitř a zastavili před vchodem do podzemí. Poslal jsem Harpera s Jonesem na průzkum budov na povrchu a s Pris, Ramonem a Nemem jsme se vydali prohlédnout podzemí základny.

Vchod do podzemí byl uzavřený vaultovými dveřmi. Ty teď byly dokořán a kolem nich byly rozsypané nějaké papíry. Uvnitř svítilo přízračné červené světlo bezpečnostních lamp.
"Co se to tady děje?" nechal se slyšet Nemo.

Kráčeli jsme prázdnými chodbami. Všechny kanceláře, kolem kterých jsme šli, byly prázdné a všechny nesly znaky rychlého a nečekaného opuštění. Papíry ze složek byly rozsypané, na stolech stály nedopité hrnky s kávou.

Došli jsme k jedné ze zbrojnic. Její dveře byly otevřené a na zemi ležely zbraně.
"Myslela bych si, že se tady bojovalo, ale nikde ani kapka krve. Ani nábojnice. Něco není v pořádku." Řekl Pris a vzala ze země jednu z pistolí. Měla plný zásobník. Hodila jí zpátky na zem a zvuk dopadu se rozléhal prázdnými chodbami.

Zastavil nás výtah. Protože nešel proud, nešly otevřít ani dveře výtahové šachty. Pustili jsme se do hledání schodů do nižších pater, a ty jsme našli.

V druhém patře to nebylo jiné. Zase prázdné místnosti. Tady byly ubikace mužstva. Na stolech v jídelně bylo nedojedené jídlo, postele na ubikacích byly rozestlané, v polorozsypaných skříňkách byly osobní věci vojáků.

Ve třetím patře jsme našli laboratoře. Všechny místnosti byly prázdné. U postelí stály nejrůznější přístroje, všechny do jednoho mrtvé. Nikde nikdo nebyl, až na jednu místnost.

Došli jsme ke dveřím jedné z místností. Jediné byly ještě zavřené. Na okně byla nálepka 'BIO' a byly zamčené na magnetický zámek, takže se teď nedaly otevřít. Něco mi říkalo, že bychom se měli dostat dovnitř.
"Tak jo, otevřete tyhle dveře. Připravte si pistole a na tři." Řekl jsem, vzal do ruky pistoli a namířil na zámek dveří. Stejně tak udělali ostatní.
"Tři." Řekl jsem a zámek dveří pod koncentrovaným plasmovým výbojem povolil. Otevřeli jsme dveře a vešli dovnitř. Tam, na jediné posteli ležela postava. Byly do ní zapojeny nejrůznější přístroje a bylo vidět, že na ní byly prováděny nejrůznější pokusy. Když nás uviděla, otočila na nás hlavu. Ramon ztuhnul. Já, Pris a Nemo jsme odvrátili pohledy.

35

Keri.
Ležela na nemocniční posteli. Vedle ní stály nejrůznější přístroje, které byly hadičkami a kabely s ní spojeny. Jednu ruku měla znetvořenou nějakou mutací a bylo vidět že trpí. Pohled měla zastřený bolestí a utrpením, ale když nás uviděla, párkrát mrkla a zase měla oči čisté. Vlasy měla na několika místech vyholené. Z těch míst jí vedly svazky hadiček a kabelů.

"Ramone..." zašeptala. Ten k ní přikročil a sundal si helmu.
"Sem u tebe." Řekl a políbil jí. Vzal jí za ruku. Bylo vidět, jak si jí napínají svaly, jak bojuje s bolestí. Na čele jí vyrazily nové krůpěje potu.
"Ramone...bolí...moc bolí." Řekla, když poryvy bolesti přestaly.
"Nemluv." Odvětil Ramon a pokusil se vyndat jí jednu z mnoha hadiček. Nedařilo se mu to, protože hadička jakoby zarostla do masa.
"Sakra. Sakra. Sakra." Mumlal Ramon. My jen stáli mlčky za nimi.

Keri zavřela na chvíli oči. Když je otevřela, byly zase zakalené utrpením. Dlouze se podívala na Ramona, pak se nadechla a zašeptala:
"Ramone...zabij mě. Už to nemůžu vydržet. Zabij mě, prosím." Pak se znovu nadechla a zase bylo vidět, jak se jí napínají svaly. Z očí jí vyhrkly slzy.

Ramon jí ještě jednou políbil a pak vytáhnul z pouzdra pistoli. Namířil Keri na hlavu a zavřel oči.
"Miluju tě." Řekla a pohlédla na něj. V jejím pohledu byla jen čistá láska.
"Já tebe taky." Řekl a stisknul spoušť.

Když přestal střílet, pistoli zahodil a otočil se. Měl rudé oči a na tváří cestičky od slz. Beze slov prošel kolem nás a vyšel ven z místnosti.
"Sakra." Hlesla Pris. Já a Nemo jsme mlčeli. Nezmohli jsme se ke slovu.
"Jdeme. Jdeme." Řekl jsem, když jsem se vzpamatoval. Sebral jsem Ramonovu helmu a zbraň, kterou tady nechal a vydali jsme se na povrch.

Cestou jsem nechal Nema, aby prohledal počítače základny. Ramona jsem našel venku opřeného o kolo Reaperu. V rukou držel pistoli a díval se do dáli. Mezitím se vrátil Harper s Jonesem. V rychlosti jsem jim vyložil, co se stalo tam dole. Byli šokovaní.

Sednul jsem si vedle Ramona a zadíval se na obzor. Vítr hvízdal prázdnou základnou a vynášel do vzduchu nějaké papíry.
"Život je na hovno." Řekl Ramon.
"Cože?" zeptal jsem se.
"Proč se tohle děje? Když sem se vrátil do vaultu, všichni mí blízký byli mrtví. Teď najdu někoho, s kým se sblížím ona zase umře. Život je na hovno." Řekl a střelil se do hlavy.
Tak skončil Ramon Dexter.

36

Keri a Ramona jsme pohřbili společně v jednom hrobě. Na kříž jsme napsali jenom jejich jména. Nálada byla mizerná. Ze záznamu, který jsme dostali z počítače jsme zjistili, že základna byla evakuována kvůli podivné nákaze. Bratrstvo tady experimentovalo s biologickými zbraněmi, ale nějak se jim to vymklo z rukou.

V Chicagu jsme zůstali ještě několik dalších dní, protože Harper a Nemo se nakazili nějakou podivnou nemocí. Měli žaludeční křeče a veškerou potravu, kterou jsme do nich dostali vyzvraceli.¨

Harper a Nemo zemřeli. V poslední fázi nemoci už zvraceli krev a oslepli. Podezření na nákazu je i u dalších. Já a Pris jsme zatím v pořádku. Harpera a Nema jsme pohřbili poblíž Ramona a Keri.

Další mrtví. Už jsme zbyli jen já, Pris a Richard. Společně jsme všechny pohřbili a rozhodli se odejít. Pobrali jsme potřebné vybavení a opustili město pěšky, protože ve třech v Reaperu bychom byli moc nápadní.

37

Richard zemřel. Když jsme kráčeli skrz skály, spadnul na něj uvolněný balvan. Pohřbili jsem ho nedaleko od místa neštěstí.

"Co teď, Rode?" zeptala se mě Pris u ohně, když jsme se večer utábořili. Byli jsem krytí převráceným vrakem automobilu. Oheň vrhal stíny a vypaloval obrázky na očním pozadí. Na obloze pluly mraky.
"Nevím, Pris. Poprvé v životě nevím. Půjdeme pořád na východ, k moři. Pořád jsme průzkumníci a máme nějaký úkol. Teď už spi. Zítra nás čeká dlouhá cesta." Odvětřil jsem a zabalil se do deky. Praskání ohně mě brzo ukolébalo a já odplul do krajiny snů.

Ráno jsem se probudil a vedle mě ležela Pris. Asi potřebovala něčí přítomnost. Bylo toho na ní moc. Opatrně jsem vstal a připravil snídani. Pak jsem ji vzbudil.
"Snídaně, spáči." Řekl jsem a zacloumal s ní. Trhnutím se probudila a vyděšeně se ode mě odtáhla.
"To nic, to nic, jenom špatný sen. To je v pořádku." Řekl jsem a vzal jí za ruku. Byla zpocená a třásla se.

Snědli jsme snídani, sbalili si věci a vydali se dál. Měl jsem namířeno do Indianapolis a dál do New Yorku.