Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Znáte ten pocit, který přijde, když vám do obličeje teče krev, že už ani nevidíte? Ne? Já ho neznal, ani jsem o něm nepřemýšlel… Ne, nelituji svých činů. Stalo se mi to asi takhle. Můj bratr narukoval. Všichni byli hrdí, ale já mu to vymlouval. Popřál mi štěstí v životě, přál jsem mu ho také. Odcházel. Odcházel do NCR k Rangerům. Během budoucích měsíců nám psal o boji proti Otrokářům. Vše bylo dobré, tehdy. Byl bych v té době šel za ním a bojoval po jeho boku, dokonce už ležely v báglu i věci: Desert a náboje, jídlo, voda, zippák a hlavně moje největší pýcha - brahminí brnění Mk.II s „ultimátně nejlepším obrázkem“, jak řek Billy Bob (zvaný Hovado). Krásný obrázek velké žluté třináctky, kterou mi tam namaloval bratr… Najednou dopisy přestaly. Otec říkal: „Můžem bejt happy, že nám vůbec ňáký přišli.“ Vždy mi moje svědomí poskytovalo zásobu věcí, co se mohly stát. Jedna alternativa byla pravdivá a to, že můj bratr zemřel. Zemřel. Svět se pro mě obrátil. Byl můj jediný zpovědní přítel. „Zabit v akci“, ani tam nebyla suchá upřímná soustrast. Prostě žlutý papír s podpisem a nápisem „Zabit v akci“. Chytil jsem bágl, obul se do brnění, políbil matku, objal otce a pohladil psa. Na cestě do NCR nebylo nic těžkého, až na pocit samoty - to je to nejhorší. Aspoň má člověk čas si promyslet vše, co potřebuje. V mém případě řeč pro velitele jednotky mého bratra. NCR je skvělá utopie. Domy tam stojí v ohrazení proti pouštnímu písku, strážníci jsou tam úplně stejný a kvéry nosit člověk na veřejnosti nemůže. Prostě ráj na postnukleární zemi. Chvíli mi trvalo to najít, totiž tu stanici Rangerů. Žena v zelené zbroji mi řekla, že se velitel vydal po stopě otrokářů do New Rena… Za nějaký ten čas jsem se ocitl v hlavním městě zábavy pro dospělé. Ani mě to moc nezajímalo - drogy, gangy, alkohol, lehké dívčiny, zbraně, zajímala mě jenom jakákoliv zmínka o otrokářství. Objevil mě informátor, který lezl za každým novým ve městě: „Hoj, ty seš novej, jestli chceš něco, tak mi řekni.“ „Chci vědět o muži, který tu byl tak půl měsíce přede mnou. Z NCR. Znáš ho?“ „Jo jasně, je u Mordinů. Hned u vchodu do města první casino.“ Byl velmi nápadný. Jako jediný nebyl pod parou. Skoro. „Promiňte vy jste z NCR?“ „Co chceš ?!“ „Najít vraha svého bratra. Byl to jeden z Rangerů. Vašich Rangerů.“ „Jo jasně. Hele jdi do Denu.Vyhledej Metzgera, zbytek ti už bude jasný. Hodně štěstí. Budeš ho potřebovat.“ Jednu sem mu vzteky vrazil a pak se dal na zběsilý úprk se střelbou v zádech. Den. Den je místo chaosu a beznaděje, plné té nejhorší lůzy, ještě horší než New Reno. Byli tu i Otrokáři. Ani jsem nečekal na první výzvu k odhození zbraně a tasil jsem… Sakra, to byla chyba. Vědět, že je jich tolik, zvolil bych cestu slov. První zásobník byla co rána to mrtvej Otrokář. Dobrý bylo i to, že mi zůstaly ještě dva zásobníky a s tímhle průměrem to vypadalo fakt slibně. A najednou z budovy vyšel ten největší model brahminího brnění s osobou třímající dvouhlavňovou upilovanou brokovnici a hledal objekt zkázy – mě. Pomohl jsem dvěma Otrokářům ztratit hlavu a kurzívovou trasou jsem šel po Metzgerovi, měl zatracený štěstí. Byl taky dost nemožnej, ani jednou se netrefil. Padlo pár posledních Otrokářů a zůstala jenom jeho osobní stráž. Ty měli 10mm kanón s AP municí. Byli pro mě stejně těžký jako kdokoliv jinej. Nakonec jsme tam stáli pouze my dva… Vystřelil z obou hlavní a trefil mi pravé rameno. Já bolestí a vztekem ani neviděl - šel do něj celej zásobník. Přímo do hrudníku. Vychrstl krev a pozpátku padl na zem. Než jsem k němu doběhl byl pokryt krví svou a jiných Otrokářů. „To ty?! To ty jsi zabil mého bratra? Řekni to a já ti usnadním odchod.“ „Asi jo. Kterýho myslíš? Cha, cha, cha.“ „Ranger z NCR, před měsícem!“ „Jo, všechny jsme je s klukama odkrouhli jako psy. Ale ne na můj rozkaz. Dostali jsme to jako úkol z Rena. Ugggh.“ „Kdo to objednal?“ „Bishop.“ Po těchto slovech zemřel Metzger, Mistr Otrokář. A myslím, ne, já vím, že bez něj je Pustina bezpečnější. To rameno bolelo jako čert, ještě že mě našla nějaká paní, co se jí říkalo Máma. Za necelé dva týdny mě dala zcela do pucu. Nevím, co se říká lidem, když vám zachrání život, to protože mi někdo život zachránil poprvé. Vysoukalo se ze mě jenom vděčné „Děkuju.“. Ale Máma byla milá paní, co chápala asi vše na světě. Mé jediné vodítko bylo to, že nějaký cvok z Rena objednal vraždu mého bratra, a že se jmenoval Bishop. Cvok to byl, protože měl počítat s tím, že když něco takovýho udělá, musí nést následky. V Renu jsem si to namašíroval do obchodu s kvéry a koupil si automat a náboje. Třes se Bishope! Jules byl úplně sjetý, přesto bylo v mých silách z něj dostat místo bydliště pana Bishopa. Kdo by to čekal, že pan Bishop je hlava největší mafiánské rodiny v Renu. Taky měl ochranku asi dvacetkrát větší než Metzger. Nedalo se svítit, musel jsem ho zabít. Právě u vchodu mě chytil ten zničený Ranger z baru a odtáhl mě pryč. „Co si myslíš že děláš?! Ha?“ „To, na co ty jsi neměl!“ „Idiote! Ani by ses nedostal přes ty dvě mašiny na zabíjení u vchodu! Jestli chceš zabíjet, tak si vem tohle. Byl to svazek osmi inhalátorů a jedna pilule. „To je Jet a Buffout. Nejdřív do něj napumpuj Jet. Všechen. A pak mu dej Buffout. Tichá a hrozná smrt. Poslouchej, vyslíchat ho musíš než mu dáš ten Buffout. Ne, počkej, vrať mi to. A dej se semnou na jedno místo, kde sídlí bishopovi chlapi. Jmenuje se Bandite. Je jich tam dost, ale my je taky dost rychle sejmem. Jo, a ještě před tím se stavíme ve Vault City. Pro moje kámoše. Máš všecko? Dobře jdeme.“ Jméno toho Rangera bylo Ezekiel New. Moc nemluvil, ale odpovídal na vše, na co se člověk zeptal. Jednou se rozmluvil (to asi Rot Gut) a předpovídal věci, co se stanou. Po pár dnech, už bylo vidět opevnění Vault City. Bylo skoro stejné jako NCR, krom toho, že stráže byly v metal armoru. Taky tu bylo i otrokářství (rádoby skrývané) a všichni se báli mutací a vůbec lidí z pustiny. Ezekiel našel toho svého přítele – Cassidy, starý barman (dost se k sobě hodili)… Jeho další přítel byl jistý Thomas Moor, který bydlel ve vnitřním městě. Stráže nás tam ale nechtěly pustit. Tak jsme se přes ně dostali agresivním vyjednáváním - ručně. Thomas nám dal kufřík, o kterém Ezi, jak mu říkal Cassidy, prohlásil pouze „Propustka“. Beru to trochu hopem, protože na bloudění jeskyněmi není nic zajímavého. Bandite byl totiž systém jeskyň… Cassidy našel náhodou zadní vrátka do ležení bishopových banditů. Sejmuli jsem je dost rychle, zrovna spali a ta menšina, co nespala, byla pod parou. Sebral jsem tři psí známky, které Ezi použil na sejf, aby vyndal účetní knihu, tu dal Cassidimu: „Sakra, borci tohle patří do Vault City. Musíme to tam dát První občance a …“ „Jo, a jak asi se tam dostanem? Přes ty stráže už nejspíš ne.“ „Hele synku vidíš těch hadrů co tady je? Sešijem si róby a budeme vypadat jako Hubologisti, viď Cassidy? Pak stačí už jenom napsat dopis od Ahs-9 ze San Franciska a je to v cajchu.“ Tak jsme šili a musel to bejt dost dobrej pohled na tři chlapy v sešitejch hadrech. Bez problémů nás pustili až ke kongresu, jenom Thomas na nás plival a házel kamení, protože věřil nějaké staré knize, asi Bibli. Ezi se na něj zpod kápi zamračil a Thomas padl kajícně na kolena: „Je to agent NCR. Tady je tajnej, ale úplnej debil.“ První občanka to tady vedla, nic to však neměnilo na tom, že to je ta největší kráva jakou znám. Ezi mi řekl, že je to stará fašistická mrcha. Nerozuměl jsem tomu. Stejně poslala dopis po jakémsi muži s autem v modrém jumpsuitu s žlutou třináctkou na zádech do NCR pro posily Rangerů a vojáků do předměstí New Rena s rozkazem ať čekají na velitele Ezekiela Newa. V Renu už na nás teda čekali, byla jich asi stovka a něco. Prostě jsme tam napochodovali a nechali ty ostatní čekat. V prvním patře byla horda maníků se zbraněmi. Až k smrti mě vyděsilo nadávání ženy v šatech zlatých geckonů - paní Bishopová. Na chodbě stála dívka v kožené bundě - bishopova dcera. Stáli tam strážní a Ezi se s nimi dal do řeči: „K čertu, Bille! Hele, tu paru blbců! Je jich tolik, že si můžou založit úklidovou firmu!“ „Jasně kámo, a tebe budu používat jako hadr. Chci vidět pana Bishopa.Teď. Prosím.“ Posunkem ukázal na kufřík. Stráž zamumlal do okénka na zdi. „Jděte pánové. Prosím.“ Ezi mi dal ten kufr. Bishop byl vážený gangster (vypadal jak vágus). „Pane Bishope, toto je osobní přítel Thomase Moora. Moor chce, abychom Vám dali ten to kufřík. Osamotě.“ „Blbej Tommy. Tak polez!“ zavedl mě do své pracovny. Okamžitě sem ho řízl po hlavě olověnou trubkou. Pak do něj padal jeden Jet za druhým. „Co? Chutná? Proč si nechal povraždit jednotku mýho bratra? Mluv!“ „Enkláva chtěla pokusný králíky na ňákej vir. Ty Rangeři byli ideální lidi. Vzbouzeli se, Metzger je musel zabít. Dej mi ještě Jet.“ „Kulový ty svině. Kde najdu Enklávu?“ „Nejblíž u Salvatoreho naproti na ulici. Jet?“ „Kdo je tvůj nevětší nepřítel?“ „Mordino. Jet!“ Kluci celkem solidně zmlátili Bishopovu stráž. „Můžeme?“ „Jo. Hele, ta ženská, myslím Bishopovou starou. Berem sebou!“ „Když chceš.“ Paní Bishopová šla celkem ráda. „Promiňte ale kam mě vedete?“ „Za mužem v modré kombinéze. Od veze Vás domů.“ Opravdu na ulici stál muž opírajíc se o své auto. Za chvíli po nich zůstal jen oblak prachu. Jen co jsme přišli k houfu z NCR vyběhnul z davu voják. „Pane! Možná bychom tam měli napochodovat jen tak. Pane!“ „Ctím váš názor, ale nejste Ranger, takže od vás názory nepřijímám. Zavolejte mi svého velitele!“ Velitel byla žena. Ezi ji znal, patřila k Rangerům. Dříve. Kvůli nekázni a svým názorům se stala pěšákem. Stejně to dotáhla vysoko. Rachel, tak se asi jmenovala. Trvalo jim to děsně dlouho, ale rozhodnutí padlo – útok bude ve vlnách: 1. Nejsilnější a nejlíp vybavení 2. Já, Cassidy, Ezi, Rachel a její komando 3. Zbytek Rangerů 4. Zbytek vojáků Úkol 1. skupiny byl v podstatě jednoduchý - převracet stoly, za nimiž se měli krýt ostatní. Problém byl ten, že stoly byli v druhé místnosti. Ti borci to zvládli bez ztrát. Naše parta neměla vůbec problém, vystřelil jsem celkem dvakrát. Chvíli jsme pouze čekali, než dorazí ostatní. Pak všichni vlítly do 1.patra, tam nezůstala cihla na cihle. Bishopa předali vojáci Mordinovi s mým doprovodem. „Dobrý den! Vy musíte být Malej Ježíš Mordino! Jules mi řekl, že provádíte zkoušení drog na lidech a nesu vám dobrovolníka! Děkuji a na neshledanou!“. Vydal jsem se s přáteli (teď s námi byla i Rachel) k Salvatoremu. Byl to velmi starý a sešlý muž (ano ochranka dělala problémy). Zajímala mě Enkláva. Poslal mě do …, ne tam mě neposlal (byl velmi slušný). Poslal mě do San Franciska, že musím najít Bratrstvo oceli a získám odpovědi. San Francisko - bylo jiné než ostatní města. Žili tu lidé zvaní Shi. To není zvláštní. Zvláštní je, jak se chovají a vypadají. Mají odstup od cizinců, ale člověk mezi nimi najde i dobré přátele. No, a k vzhledu: mají žlutou pleť a šikmé oči. Ve Friscu žijí i “normální“ lidé. Po příjezdu vyhledal Cassidy obchod (a pití) a my Bratrstvo oceli. Dost mě překvapilo, že mají ve městě jen jednoho muže a to ještě v divným brnění. „Ty jsi od Bratrstva oceli?“ „Ano.“ „Ano? A?“ dost mě zvyklal kamennou tváří. „Co chceš od Bratrstva?“ „No, Salvatore mě k Vám poslal… Pro odpovědi, které chci.“ „Vážně? A co nám dáš na oplátku ty?“ „Pardon?!“ „No, Pustina a obchod v ní se řídí pravidly - něco za něco. Naštěstí! Je tu džob. V jisté základně…“ „Enklávy?“ „Správně!! Enklávy. Sou to dost nebezpeční lidé s prvotřídním vybavením. A my? Bratrstvo oceli? Potřebujeme technologie. Enkláva všechny technologie co získá upravuje k lepšímu. Máme pár jejich vědců, ale už nejsou užiteční. Bojujeme mezi sebou - my a Enkláva, ale oni mají technologii, co MY ne! A to Vertibridy. Létací stroje, co mohou přenášet vozidla, materiál, zbraně, vojáky a bomby. Ti vědci nejsou konstruktéři Vertibirdů a tak nám nepomohou. Po tobě chci, aby ses vplížil do té základy Navarra a získal konstrukční plány oněch Vertibirdů. Bereš?“ „A když je přinesu, dáte mi nějaké odpovědi?“ „Ano.“ „Hele, co kdybych z tebe ty odpovědi vymlátil.“ „Můžeš se o to pokusit, ale ta podlaha na které stojíš je elektrická. Zabila by nás všechny. Mně na tom nesejde. Padl bych jako hrdina a ty?“ „Kecá…“ „Ó, ano? A budeš to riskovat? Život svůj a tvých přátel? Nemyslím. Tak bereš tu nabídku?“ „Co mi zbývá?!“ „Správně. Do Navarra se dostaneš lehce. Je nové a nabírají personál. Prostě tam vejdeš a vypadneš s plánama. Jo?“ „Jo…“ „Už je tam jeden dobrovolník jako ty, ale nevrací se a ani se nehlásí. Nastav ruku…“ „Co to… Au!?“ „Promiň v té injekci byl jed na dálkové ovládání a vysílač signálu. Utečeš nebo půjdeš jiným směrem než do Navarra a zemřeš.“ „Proč takhle neodkrouhnete toho, co se nehlásí?“ „To opatření je kvůli němu. Aby se to už neopakovalo. Můžeš mu poděkovat. A teď jdi do Navarra pro plány. Máš DVA týdny aby ses aspoň ozval. Toto je naše frekvence. Jdi už.“ Moji společníci se netvářili moc nadšeně, když jsem jim řekl, že musím do Navarra sám. „Tak jo, ale dávej na sebe pozor! Enklávští jsou děsný svině.“ Cesta byla snadná, až na to stádo podivně vyhlížejících tvorů. Velcí, chlupatí a s dlouhými pařáty. Později mi bylo sděleno, že můžu být rád, že jsem to přežil. Když jsem dorazil do Navarra, uvítal mě jen nějakej pošuk v hábitu a dlouze mě přesvědčoval, že zde Enkálva opravdu není. Pak jsem ho přesvědčoval já, aby mi ukázal cestu k Enklávě, páč se chci stát loajálním vojákem této organizace. „Fajn jdi po támhletý cestě až ke strážím a řekni jim heslo ‚ovčí hlava.’“ „Dík. Enklávě zdar!“ „Jo, jo. Promiň za tamty kecy.“ Strážím jsem řekl to heslo. Jediný nač se vyptávali. Potom mě poslali mě pro výbavu. Ale najednou se z jídelny vyřítil ňákej maník s kuchařskou zástěrou a rovnou ke mně. Chytil moje brnění a vtáhl mě do kuchyně. „Do prdele! Chceš se dát do rukou toho magora dole?! Stou slušivou 13 na zádech seš jak pěst na voko. Sundej to! Za rohem je výtah, sjeď s nim do podzemí a najdi si energozbroj, pak tě už nikdo nepozná.“ „Já, já… Děkuji.“ „Neděkuj jen nechci, už vidět další lidi co z nich ten úchylnej doktor dělá mutanty s tim F.E.V. shitem. Je to zrůda. Chorá a bezcitná zrůda… Do pekla s nim!“ Sundat to brnění bylo těžké, nevěděl jsem jestli ho ještě uvidím. Najít věc, tu energozbroj, nebylo lehké. Naštěstí mě uviděl strážný a řekl mi kde to najít. Ta věc! Byla celá černá a o dvě hlavy větší než já. Obléknout se do ní bylo velmi těžké. Ale když je člověk uvnitř, tak se cítí pohodlně a v bezpečí. Trochu dolů po chodbě byla místnost s nápisem „Authorized personel onely!“. Proč nevejít? Vevnitř bylo pár chlápků v bílých kabátech a jeden velký přístroj s nápisem „Enklávanet“. Obrazovka nebyla zablokována a jelikož si mě nikdo nevšímal, mohl jsem v klidu najít pozici, kde se nacházejí ty plány - údržba (kdo by to jen čekal?). Na údržbě měli zrovna pauzu. Totiž byl tam jen jeden mechanik. „Dobrý den, mechaniku! Přišel jsem si pro plány k Vertibirdům. Vydej mi je. Prosím!“ „Kdo je chce?“ „Někdo z vedení.“ „A povolení máš?“ „Ne. Ale je to naléhavé…“ „Kámo, to tě můžu pěkně vosrat. Není povolení, nejsou ani plány. Padej!“ otočil se k jisté skřínce a zamykal ji. Zpanikařil jsem a omráčil ho. A plány sebral. Jenom sem se slyšel křičet: „Doktor!“. A pak jsem z Navarra utekl. Do San Franciska. Za Bratrstvem. Ten muž z Bratrstva mě velmi ocenil: „Jestli potřebuješ změnit identitu nebo se na chvíli schovat, tak ti Bratrstvo poskytne útočiště. Kdykoliv ve městech Den, NRC a zde v San Francisku. Bratrstvo oceli je ti velmi zavázáno, jako nikomu z Pustiny, tak si toho važ, poutníku!“ „Nemohli byste mi změnit barvu vlasů a dát narůst vousy? Jenom pro jistotu…“ „Ale jistě! To je maličkost! Pro Bratrstvo Oceli! Půjdeš se mnou…“ Zavedl mě do podzemního patra bunkru a položil do nějakýho tunelu, co vevnitř svítil na modrozeleno. ) „Jak dlouhé a jaké barvy?“ „Já… asi… no… Zrzavé! A vlasy přes ramena a vousy po prsa.“ „Trochu nepraktické… Ale nemusíš se bát. Za pár hodin se na tebe přijdu podívat. A zodpovím tvé otázky. Snaž se usnout.“ Úplně jsem na ty otázky zapomněl. Ani mě žádné nenapadaly. Až na ten F.E.V. a na co k němu potřebují lidi. Když přišel, už mi bylo jasné, co chci vědět. „Co je F.E.V. a proč kvůli němu zemřel můj bratr?“ „F.E.V. je zkratkou pro Forced Evolutionary Virus. Je to vir zasahující buňky oběti a přetvářející je. Vymysleli ho jako obranu proti radiaci. Ale nefungoval. Zneužil ho jeden „člověk“, který si říkal Vůdce. Ten potřeboval armádu. Armádu si vytvořil. Z lidí. Jeho vojáci byli Supermutanti. Určitě je znáš. No, na to aby z tebe někdo udělal supermutanta potřebuje dvě věci: F.E.V. toxin a aby tvá buněčná struktura nebyla zasažena radiací. Proto byli cenným zbožím lidi z Vaultů. Jinak by se cílená mutace nepodařila. Enkláva pokračuje v zvěrstvech, které Vůdce začal. Ale až nedávno zjistila, že potřebuje lidi z Vaultů. Jednotka tvého bratra byla z Pustiny a na mutaci se nehodila. Upřímně se divím, že vědci Enklávy na to přišli až teď. Omlouvám se. Není to dobré slyšet…“ „Má Enkláva hlavní základnu? Krom Navarra?“ „Ano má. Daleko na moři. Dá se tam dostat jenom lodí nebo Vertibirdem.“ „A tu bombu ve mně ste vypli?“ „Ano.“ „Dejte mi prosím zbraň, kterou používají vojáci Enklávy. Můžete do Navarra poslat zprávu?“ „Ano“ „Prosím pošlete, že k nim přijde voják se vzkazem z New Rena pro vedení. Ohledně nalezení nového Vaultu s „čistými“ lidmi. A že ho musí odevzdat osobně. A ještě mi prosím dejte nějaké souřadnice, které pak zaminujete. Jestli splníte tohle, tak Bratrstvo smaže svůj dluh. A jestli mi tohle vyjde, tak už za pár dnů Enkláva nebude.“ „Je to smělý plán a věřím, že ti vyjde. Vše splním.“ Na chvíli odběhl a pak se vrátil s disketou. „Tady to jsou tvoje souřadnice. Radši už vyraž.“ V Navarru mě čekali s otevřenou náručí. Ihned mě zavedli do kabiny Vertibirdu. Řídil někdo jiný. Letět byl báječný pocit! Celá kabina byla průhledná. Člověk se cítil jako pták. Najednou se na moři objevila tečka, která se stále zvětšovala. Pilot něco zahučel do vysílačky. Na pilířích té plošiny byly vidět obří železné tváře. Pilot mě vysadil a hned odletěl. Vertibird se podobal obřímu hmyzu. Po chvilce sestupování po točitých schodech, jsem uviděl velkou zrezivělou loď. V „uvítací hale“ byl velký nápis „WELCOME TO ENCLAVE“. Zprávu a souřadnice jsem předal nějakému chlapíkovi s mastnými vlasy. Najednou se rozezněl alarm, že reaktor se roztaví ta 9 min a 50 s. Někdo mě porazil na zem. Byl to nejmíň čtyř metrový chlap v brnění. Tak toho bych nasrat nechtěl. Pomohl mi na nohy nějaký seržant Granit. „Čeče, na něj si dávej bacha, je nasranej jako nikdy. Od jaký seš jednotky?“ „Já jsem tady s depeší pro prezidenta nebo koho…“ „Tak teď si u mě, prezidenta někdo odbach a vědátoři zařvali dole u reaktoru. Ten reaktor zrušil asi ten samej.“ Zavedl svou jednotku do chodby před uvítací halu. Na chvíli jsem ještě uviděl toho chlapa. Asi po minutě nebo po dvou přiběhnul nějaký další voják a začal se bavit s Granitem. „Jo? To… Vážně? Ale… Do prdele… Fajn pomůžeme. Chlapi připravte si zbraně! Jdem do Franka Horrigena!“ Vešli jsme do haly a tam stál ten maník vypadal tvrdě až vyzývavě. Tamten se s nim dal do řeči. Cca 11 sekund. Reaktor se roztaví za 6 minut. Pak do Franka začali všichni střílet. A on do nás a zabil jednoho co stál vedle mě, to bylo vše. Granit a další dva vojáci, i tamten, hodily granáty s plazmou. Poprvé jsem vystřelil. Zajiskřilo se z Horrigenova zátylku a on spadl na zem. Voják si sundal energozbroj a bylo vidět modrou kombinézu s žlutou 13. Byl to ten z Rena. Bylo mi jedno co mu říkal. Já se za svého bratra pomstil. Zabil jsem jeho vraha, ale to mi nestačilo. Vše se začalo třást. Ten modrej nás vyzval abychom šli s nim. Loď byla jeho. Když jsme odplouvali bylo na lodi spoustu lidí. Nebe se rozzářilo. Konec. Můj příběh skončil. Své přátelé jsem do toho už nechtěl tahat. A krev o které jsem Vám na začátku říkal? Není moje. Na cestě mě požádali o doprovod (lidé z lodi) a já Vám vyprávěl o krvi jednoho Nájezdníka co na mě skočil ze skály. Zastřelil ho ten chlapík v modrém. Na mě spadlo jeho rozstřílené tělo. Po týdnech cesty se semnou rozloučili a já mohl domů. Domů… Můj příběh skončil, ale moje bolest neustala.
|
