Fallout |
Fallout 2 |
Fallout Tactics |
Fallout: New Vegas |
FOnline |
Společné |
Fallout projekty |
Příbuzné hry |
Hry naživo |
Soutěže |
Zábava |
Různé |
|
Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Michal Ulvr - Zrůda
Zářivé slunce si pohrávalo na písčité ulici a honilo zrnka prachu do půlmetrové výšky a zase zpět. Armiela vykládala ze svého vozu dřevěné bedny s pomeranči. Paní Selmundová v protějším okně zrovna vyprašovala peřiny. Spokojeně jsem se zhoupnul na židli, trochu zapraskala, a podíval se s přimhouřenýma očima do slunce.
Ve zvednutém prachu se z protější ulice vynořila dobře známá silueta slečny Mararii v jejích vycházkových bílých šatech.
„Dobré poledne, pane doktore,“ řekla, když přišla blíž.
„Věru, dobré poledne, Marario,“ odpověděl jsem a políbil její nabízenou ručku v bílé rukavičce a v duchu si udělal poznámku, s kým strávím dnešní noc.
Oběd byl skvělý. Mararia poslouchala se zatajeným dechem vyprávění o mých cestách po Evropě a nezapomněla se zasmát každému vtipu. Dopíjel jsem poslední trošku vína ve sklence, když se dovnitř vřítilo jedno ze tří děvčat paní Selmundové. Ta děvenka běžela rovnou ke mně a s brekem křičela: „Na západní stráni je mutant, jde sem!“ Pohladil jsem ji po tváři, nasadil si klobouk a z vitríny vzal svou pušku.
„Nikoho nepouštějte z města, postarám se o to sám.“ Věděl jsem, že dříve či později někdo překoná vyprahlou pustinu a přijde do mého městečka.
Šel jsem mu naproti. Nechal jsem ho přijet skoro až k sobě. Když už jsem rozeznával nášivky na jeho uniformě, sklonil jsem zbraň. Zastavil těsně u mě, byl to asi šestadvacetiletý mladík ve stejnokroji federační armády. Podržel jsem uzdu jeho koně.
„Jsem desátník Adam Dendril z vojska Federace. Můj velitel mě sem poslal, abych zjistil, jestli tu někdo přežil a případně pořídil seznam obyvatel.“
„Antonio Verente, jsem zdejší doktor, rád vás vidím, desátníku, jste první, kdo sem za posledních deset měsíců přijel,“ řekl jsem mu.
„To víte,“ řekl přátelsky, „když Jižané použili ty prokleté biologické zbraně, byl nějakou dobu zmatek i po nalezení protilátky. Stejně to byl pekelný vynález, ten jejich vir, žejo, pane doktore. Že to zabíjelo jen muže a ženy to nechávalo na pokoji. Člověku jde z té chemie až mráz po zádech. Jak vidím, museli jste dostat vládní protilátky. Měli jste kliku, plno tak vzdálených městeček, jako je to vaše, vůbec protilátky nedostalo.“
„Jel jsem pro ně do Dormhillu,“ řekl jsem a vzpomněl si, jak jsem se s horečkou řítil přes pustinu.
Desátník se podíval na slunce a na mé městečko. „Tak abych snad jel pořídit ten seznam, to víte, rozkaz je rozkaz,“ řekl a chystal se pobídnout koně. Namířil jsem na něj winchestrovku. Na jeho tváři se objevil nechápavý výraz.
„To si myslíš,“ řekl jsem, „že si od tebe nechám zničit svůj ráj? Ano, tam v městečku,“ ohlédnul jsem se, „jsem teď pánem já. Pro všechny ženy jsem já ten hrdina, který jako jediný z mužů přežil díky své přirozené imunitě biologický útok Jižanů a je vyléčil zázračnou protilátkou, kterou v Dormhillu vyrval ze spárů mutantů...“
„Mutantů?“ zeptal se udiveně.
„Přirozeně,“ odpověděl jsem mu, „působením té zvláštní biologické substance se všichni, kteří přežili, proměnili v nebezpečné mutanty. Všechny ty chudinky jsou mi tak vděčné, že jim pravidelně každých čtrnáct dní dávám jejich protilátku, je to jenom voda s cukrem, ale to ony samozřejmě nevědí.“
„Vy je ale zneužíváte, lžete jim. PROČ?“ zeptal se desátník a jeho pravá ruka nenápadně sjela k opasku s revolverem. To neměl dělat.
Pohřbil jsem ho na místě, kde byla zakopána bedna s devadesáti devíti lahvičkami s protilátkou, na místě, kde jsem si před osmi měsíci uvědomil, že mi vlastně vůbec nezáleží na těch protivných hlupácích, kteří mi byli - na rozdíl od svých žen a dcer - jenom na obtíž..
Seděl jsem s Marariou ve své ložnici. Popíjeli jsme červené víno, které nám zanechal nebožtík pan Lapont. Když jsem se díval se sklenkou vína v ruce z okna na mé městečko a čekala mě zřejmě velice příjemná noc, tiše jsem si pro sebe říkal: „Proto, pane desátníku, proto...“
|
|
|