Bitevní vrtulník se zvedl, prudce vyrazil vpřed a provázen dvěmi dalšími helikoptérami se začal proplétat troskami Olomouce. Z rozvalin školy se zvedlo několik raket země - vzduch, ale jejich hlavice nezaměřily utlumené trysky motorů, opsaly na obloze protáhlé trajektorie a po dopadu na zem explodovaly. O několik ulic dál se do vrtulníků opřela palba z lehkých ručních zbraní, vrtulník číslo tři palbu opětoval a salvou raket smazal z povrchu zemského celý bytový blok. Za pár chvil vrtulníky opustily Olomouc a rychlým letem v minimální výšce se vydaly přes Pustinu do Hradce Králové, hlavního města Československa.
Dveře do kabiny pro cestující se otevřely a dolů seskočil palubní mechanik. Dopad jeho těžkých bot probudil podřimujícího vojína, který si ustlal na své kevlarové přilbě. Druhý voják stál u okénka, opíral se o závěs těžkého kulometu a mračil se na ubíhající krajinu tam venku. Třetí cestující, nenápadný muž středního věku, navlečený v maskáčích vz. 60 a obalený dvěmi vrstvami kevlarových vest, seděl na sklopném sedátku a nezaujatě se probíral nějakými materiály.
″Pane, připravte se na náraz,″ řekl mechanik a zase se vyšvihl nahoru do kabiny posádky. Sedící muž ani nedal najevo, že něco zaslechl, jenom rychlost, s jakou se probíral papíry, se zvětšila. Ruce se mu začaly klepat a maska nezaujatosti se rozpadala. Náhle se helikoptéra vzepjala, stočila na bok a vletěla do zářezu, který v krajině vyryla železniční dráha. Pak se zablesklo, olověně šedá mračna zahořela rudou a oranží, monitor laptopu se zazrnil EM radiací. Muž zavřel oči a v duchu se modlil. Tlaková vlna zasáhla helikoptéry a smýkla jimi do strany, ale zpocené ruce elitních letců kompenzovaly výchylku a držely vrtulníky v jejich směru. Pak železniční koridor vstoupil do tunelu a letadla musela, chtě nechtě, vystoupat výše. Napravo, tam kde ještě před chvílí ležela Olomouc, rozprostíralo se nyní peklo.
Opět se otevřela dvířka, vykoukl mechanik.
″Radiace není nebezpečná.″
Po několika minutách letu se z mraků vynořily dvě stíhačky a eskortovaly vrtulníky až nad Hradec Králové. Tam se oddělily, zakroužily nad poničeným městem a zamířily na svou domovskou základnu v Liberci, poslední, která ještě zbyla.
Helikoptéry přistály, z doprovodných strojů vyskákala jednotka výsadkářů a utvořila kordon kolem prvního. Z nedalekého bunkru protivzdušné obrany vylezl starší muž v uniformě NATO, ale bez jakýchkoliv distinkcí. Kolem krku měl uvázanou rudou šálu a na plešaté hlavě beranici. Volným klusem se rozběhl k heliportu, nedbaje přitom sněhu, který mu do očí vrhaly dojíždějící rotory. Muž z prvního vrtulníku ze sebe sundal vesty a přivítal se s tím se šálou.
″Milane, jsi v pořádku?″
″Unikli jsme v poslední chvíli. Nemohl mě Bureš varovat dříve?″
Muž se šálou zvážněl. Nervózně se rozhlédl a pak potichu řekl: ″Na rovinu, Milane, začínám mít pochybnosti. Já jsem teď jenom malá ryba, když mi vzali policii, ale Informační služba Ministerstva vnitra funguje stále. Zachytili jsme…jisté náznaky…″
″Jaké náznaky?″
″Bureš…nebo někdo jiný z ministerstva obrany…udržuje kontakty s Obranou národa.″
″To je závažné obvinění.″
″Já vím. Proto jsem se neodvážil jej přednést vládě. Bez důkazů…″
″Myslíš, že za tím útokem na Olomouc stojí Obrana národa?″ zeptal se přibyvší muž a pomalým krokem vyrazil k bunkru.
″Jsem si jistý, že ten útok byl primárně namířený na naše sanatoria pro postižené mutacemi. A ani Bílý odpor není tak silný, aby si mohl opatřit jaderné zbraně. Mohlo jít jedině o Obranu národa.″
″Ve vládě se to nacistickými a podobnými tendencemi jen hemží, Karle. Napadlo tě už, že ten útok mohl vést někdo zevnitř?″
″Já vím, dokonce i prezident s tím souhlasí, a od tebe jako premiéra s očekává, že…cos to říkal?! Zevnitř!?″
Oba muži mezitím došli k masivním ocelovým dveřím bunkru. O dvacet pater níž sídlila vláda Československé federativní republiky. Premiér se zastavil a opřel se o zábradlí. Chvíli bylo ticho, které rušilo jen pravidelné pulzování ventilátoru vzduchotechniky.
″Milane, jak´s to myslel s tím zevnitř?″ naléhal ministr vnitra.
″Věc se má takhle, Karle. Prezidentovi se zjevně zalíbila moc, kterou ho obdařilo stanné právo. A Bureš, ten starý skinhead, těžce nesl naše rozhodnutí postarat se o uprchlíky z okolních zemí. Společně s nenávistí k mutantům…″
″Ještě máme šanci to změnit, Milane. Na dnešní zasedání jsem zařadil otázku zrušení stanného práva a opětovné zavedení demokratických principů. A mezi poslanci máme většinu, teď už ano.″
Premiér se smutně pousmál.
″Ano, teď už máme většinu…nikdy jsem komunisty neměl rád, ale takovou smrt jsem jim nepřál…″
″Zapomeň na to, teď se musíme věnovat přítomnosti a nedaleké budoucnosti. Vláda je rozdrobená, většina frakcí ztratila své vůdce, ale ty je můžeš zase stmelit.″
″Prezidentova moc není jenom papírová, Karle. Opírá se o Hradní stráž a tihle zabijáci dokáží nahnat strach sebeotrlejšímu politikovi.″
″To je hloupost. Přece jsem nepřežil dva jaderné útoky na Prahu a kobercové bombardování Plzně jenom proto, abych se teď třásl strachy před pár blbečky s pistolkama.″
″To není jen pár blbečků s pistolkama, Karle. To je plnohodnotná vojenská síla, které se dokáží vyrovnat jedině vojáci nebo bojovníci Obrany národa. A armáda nás neochrání, Bureš jde prezidentovi na ruku!″
″Myslíš, že by se…že by se pokusili o státní převrat?″
″Teď je pro to právě ta nejlepší doba. Opravili jsme základní infrastrukturu, ale demokratické orgány zatím nedisponují téměř žádnou mocí. A ztratili jsme devět miliónů obyvatel, to je strašlivá rána, ze které se národ jen tak nevzpamatuje…″
″Tak to zatneme hned v zárodku,″ řekl ministr vnitra pevně. ″V dnešním hlasování zrušíme stanné právo, donutíme prezidenta rozpustit Stráž a znovu nastolíme demokracii. Na naší straně je přece právo! Pojď, poslanci jsou už v zasedačce,″ řekl, chytl premiéra za rameno a vykročil směrem k pootevřeným dveřím bunkru. Koutkem oka zaregistroval rychlý pohyb, z boční ulice se vyřítil pancéřák a už za jízdy z něj seskakovali muži v modro - šedých uniformách Hradní stráže.
″Stát!″ zavolal na ně velitel obrany, ale odpovědí mu byla smršť olova. Několik nejblíže stojících vojáků nestihlo ani zareagovat, byli mrtví hned. Šestice letců, postávající u svých strojů, bleskové zalehla a opětovala palbu ze svých škorpiónů. Dalších osm vojáků, stojících kolem prostranství, tasilo své zbraně. Ale přesila, přesná koordinace útoku a palebná převaha Stráže je bleskurychle přemohla. Premiér s ministrem to všechno sledovali s očima rozšířenýma údivem. Nedaleko, u trosek hlavního nádraží, cvičila pořadovou jednotka gardistů. Její velitel se jen ohlédl a pak se dál věnoval cvičení. Ministr vnitra si toho všiml.
″Ten bastard Bureš nás zradil,″ procedil mezi zuby. Pak se otočil a vyběhl, ale ke dveřím to už nestihl. Olovo zabubnovalo o ocel a na dveře barvy vojenské šedi vystříkla krev.
Střelba ustala. Dveře bunkru se otevřely a do sněhu vykročily pevné boty ministra obrany. V ruce držel automatickou pistoli.
″Ty svině,″ zašeptal otřesený premiér.
″Sloužím svému prezidentovi,″ pousmál se Bureš.
″Ten útok na Olomouc, to nebyla Obrana národa, nešlo o likvidaci postižených, že? Cílem jsem byl já.″
″Přesně tak. Měl jsi zemřít, jak se na správného českého politika sluší, pěkně v jaderném plameni. Bohužel jsi byl příliš rychlý, a tak si teď musím ruce zašpinit já.″
Třeskl výstřel.
Bývalý ministr obrany Československé federativní republiky, současný první rádce Vůdce československého lidu Vlastimil Bureš si zapálil cigaretu a klidným krokem vykročil k právě přistávající helikoptéře. Za jeho zády vojáci hradní stráže spolu s gardisty vhodili mrtvá těla do bunkru a pak přihodili ještě jednu taktickou nukleární nálož.
Čtveřice vrtulníků pilotovaná nejlepšími letci Hradní stráže vystoupala nad Hradec Králové a pak nabrala směr k pevnosti Hanička, současnému sídlu Vůdce. Hluboko pod nimi právě atomový výbuch strávil dvě stě poslaneckých mrtvol.
Poslední překážka byla odstraněna.
Svoboda v srdci Evropy navždy zahynula.
