Ačkoli je toto místo od mého mezipřistání vzdáleno jen pár mil, ten den se mi šlo těžce. Tížily mě vzpomínky. Sotva si na to bídák mýho formátu vzpomene, chce rychle zapomenout. Neřekli byste do mě, že mám svědomí, co? Ale co už sakra. Tohle je divnej svět a já jsem jen jeho přirozeně nahraditelnou součástí.

Za paprsků střídmě hřejícího slunce jsem se vyškrábal na skálu, zapálil si, naklonil se nad těch padesát yardů smrti a přemejšlel, co by se třeba stalo, kdybych skočil. Teda ne, že bych skočit chtěl… to bych si nezapálil cigáro.
Místo toho jsem se z toho zasranýho kouře rozkašlal. To mi asi smrt říká, že si mě laskavě najde sama.
"Tak blízko kraje… Hledáš smrt a v ní odpuštění?", ozvalo se kdoví odkať, zřejmě za mnou. Kurva.
Ani jsem se neotáčel. Proč taky. Pokud mě chce zabít a okrást, bylo by mi to za takhle pět minut dvanáct houby platný.
Hlas za mnou se nenechal rušit mýma pestrýma úvahama a mluvil dál. Zněl jako projev jazzového zpěváka, hluboký a barevný… dalo by se říct, že mezi těmi poryvy větru budil respekt.
"Především bys měl vědět, že i když zmizíš tam dole, nikdo tě asi nespasí. Prostě jen zemřeš nepěknou smrtí."
V tu chvíli, s xichtem nasměrovaným do náruče smrti a svým "jazzovým zpěvákem" za zády, jsem se nezmohl na nic. Jen jsem přejel prsty po vrhacím noži u pasu.
"Anebo skoč, ale všechno co už nebudeš potřebovat zanech tady nahoře… Bolí mě nohy a polovinu věcí zbytečně rozbiješ."
Co?! Otočil jsem se a zjistil, že je to fakt černoch. Měl několik opasků kolem pasu a v hubě se mu proti slunci lesklo několik zlatých zubů. Přesně takový existence vandrujou životem jako supi. Hodují na mrtvolách.
"Nechci se zabít. Jen čumím, jasný?! … Jen čumím dolů a kouřím."
"OK, jasný, dobře… dobře… … dobře… Asi bych měl jít dál. Asi bych se měl jít rozloučit s někým, kdo fakt skočí. Neměj mi to za zlý, tady lidi skáčou každou chvíli. Jsme přece skoro v Hearts, hodně lidí má tady mordování v popisu práce. Většinou kvůli kravinám…"
"Hovno! Měl byste vědět, že lidi nikdy neskáčou jen tak. Nebo co si to tady namlouváte."
"Oh, to rozhodně ne…"
"Nashledanou."
"Jo, jo. Jistě se ještě se uvidíme."
Otočil se a odkráčel dolů tempem staršího člověka, bez známky strachu, že bych ho třeba mohl sejmout do zad. Podle těch posledních blábolů bych řek, že už o mě slyšel. A pokud jo, určitě to nebylo nic, co by si lidi nechali zarámovat…
Bylo to přesně tak, jak jsem to na první pohled odhad. Idiot jeden černej. Na druhou stranu, aspoň jsem měl cestou dolů o čem přemýšlet.

Když jsem se doplazil do Hearts, byl dávno podvečer a padal nepříjemný, zmrzlý sníh. Tenhle zmrzlý sníh je hrozná metla pustiny. Znesnadňuje život karavanám, protože se v něm boří jako v písečné duně, otravuje život lidem ve městě, protože se kvůli němu těch karavan nedočkají, a mě taky, protože mi zfoukává cigaretu z huby… Ale co. Někde si dokonce můžou vybrat mezi sněžnou a písečnou bouří. Na desítkami nájezdů otřískaných hradbách vlála ve vichřici Kanadská vlajka. Tenhle patos je k vidění vždycky, když přijede nějaká významnější karavana.

Přes pár šašků na stráži jsem prošel do jediný pořádný ulice tady. Hearts jako takový je vlastně právě jen ta jedna ulice, ulice lemovaná sto let nefunkčními lampami, kusy rezavého bordelu, od moře nasáklými trámy a vůbec vším, co někomu překáželo nebo to naopak neunesl až do svýho bejváku. Všude okolo jsou hradby a místní z nich do mě očima propalují díry větší než Aljašské krátery. Se mnou je to všude stejný. "Místní" tady znamená nájezdníci, pašeráci a kuplíři se vším možným. Neexistuje nikdo, kdo by jen náznakem páchnul po tomhle místečku a byl čistej. Chodníky lemují ožralové a houmlesáci zkouření nějakým nehorázným svinstvem a podobná chátra, co už roky nemá kde bydlet. Pravá vrchnost Hearts se ale pohybuje trošku jinde, v příšeří, kde tiše kuje své pošahané plány. Nepřemýšlejí, zda toho či onoho cizince odlabou, ale jestli se jim ho podaří odlabat jako první.
Proto jsem to radši zabalil do prvního krámu s čímkoliv, co střílí nebo aspoň kdysi střílelo. Nejsem tak drsnej. Vždycky, když někam vstupuju, přejedu očima nejprve rohy nebo takový ty kouty, kde se scházejí ti špinavější z nás… Tak nějak to přispívá k vnitřnímu klidu zloducha. Vstoupil jsem do dřevěné boudy s cedulí "zbraně a levný střelivo", ale něco tady nehrálo.
Co tam kurva dělá ten černoch?

Ne že bych někdy věřil nebo hodlal věřit na zázraky, ale on tam v tom nejzakouřenějším rohu skutečně seděl. Dokonce ani nevypadal na udýchaného srábka, který sem právě vtrhnul nebo tak něco. Seděl s vějířem karet v pravačce a levou si spokojeně poklepával krýglem o stůl. Nevím, jestli on a jeho bílí kupání hráli canastu, poker nebo mě jen lakovali, ale ten černoch určitě vyhrával…

Žencká za pultem, která vypadala překvapivě fundovaně, vyhrabala někde zpod barpultu pár beden napěchovaných kvérama, jenž byly hromadně roztřizeny podle mě neznámého systému. Její škoda, že jsem chtěl jen informace. Ty jsou v Hearts někdy bohužel skoro stejně drahý.
"Nebudu nakupovat. Alespoň ne zbraně."
"Hm, tak před sebe polož něco, za co stojí se trochu rozpovídat."
Tahle žencká v tomhle kšeftu očividně chodí už dlouho. Položil jsem před ni nefunkční zapalovač a pár dalších cetek a přikládal a přikládal, dokud nebyla spokojená.
"Máš dvě minuty, než to začne být podezřelý i nebožtíkům. Co chceš?"
"Zřejmě se tady zastavil chlap jménem Frank Santoro. Je to otázka pár hodin, možná dne. Ne víc."
"No jo, znám to jméno. Vlastně tu známe všechny, co se živí podobně jako on."
"Kéž by po nich někdo pásl častěji."
"Notak kotě, nemel nesmysly, dělával si to samý co ten Santoro. A jak ses měl."
"Nakupoval něco? Střelivo?"
"Střelivo určitě."
No kurva.
"Do jaký zbraně."
"Nevím, udělal chybu a nakoupil vedle. U pasu měl jen jednu menší zbraň plus nějaké nože, jestli ti de o tohle."
"Přesně… jo.."
"Minuta."
"Předpokládám že byl sám."
"Byl sám."
"Hm… Určitě bylo znát, že spěchá. Hmm… BYLO to znát?"
"Odsať přece spěchaj všichni, kterým to třeba jen drobátko pálí."
…
V ten nejméně vhodný okamžik se mi začaly honit palicí věci, na který zrovna teď zcela určitě nebyl ten správnej čas - záhadný černošský karbaník, jak madam mohla identifikovat přibližný typ zbraně, když to divadlo musela pozorovat skrz dvě popraskaný, pískem zaplískaný okna a podobné nesmysly, mohutně přiživované šibeničním časovým limitem.
"Hm… Kam mám jít, až vyprší ty pitomý dvě minuty?"
Samozřejmě že ukázala prstem na černocha… Samozřejmě ukázala velmi jemně. Tím vlastně eliminovala můj poslení kloudný dotaz.
"Díky, to mi stačí."
"Obchod je obchod."

Nevšimnul jsem si, že by můj vytipovaný jazzový zpěvák kdy odhlídnul od karet, ale byl jsem si přesto jistej, že mu má přítomnost neunikla. A vůbec, kdoví, co všechno by o mě dokázal povědět. Počkal jsem si než prohraje, složí karty a odejde, což taky udělal. Zřejmě kvůli mně i prohrál.
"Neskočils a pravděpodobně jsi to skutečně ani neměl v úmyslu, to mě těší. Jsem Jacques." a lehce mi potřásl rukou. Měl děsně žlutý nehty, to dělá asi ten tabák. Je vážně příšernej.
"Castor."
Černoch tím nebyl nijak překvapen. Zato já byl pořádně překvapen tím, jak neskutečně krátké rozmluvy se v Hearts kvůli osobnímu štěstí a zdraví vedou.
"Je to ten Santoro, že?"
"Eh…"
"Má u sebe klasickou devítku, běžný náboje, teď už několik hodin jde do Cheyenu nebo ještě dál. Na pravé straně xichtu je poškrábanej do písmene "V", asi nějaká děvka. Nejbližší bordel je někde na hranicích, takže přišel pravděpodobně někde odtama…"
"Ehm…"
"A mimochodem, nejsem jazzový zpěvák. Ve skutečnosti neumím zazpívat ani ň."
"Víte každý hovno, možná i to co o sobě sám nevím, ale netušil jste, jestli chci z tý skály skočit nebo ne. Proč?"
"Právě sis odpověděl sám. Nemůžu tušit to, co dokonce ty sám nevíš… Čert to vem, jednou to třeba uděláš. Vlastně mě to obyčejně ani tolik nezajímá… Podívej se, nikdo tady s cizincem nekonverzuje dýl než pár minut aniž by někoho udával libovolným prachatým kreténům nebo něco práskal… Respektuj mé bezpečí.."
"Jistě."
"Tak běž."
"Proč to pro mě všechno děláš?"
"Neslyšels co jsem řek? Řekl jsem sbohem…"

Tak jsem řekl své neochotné sbohem tomu úplně nejpodivnějšímu chlapovi pod sluncem. Slyšel jsem hromady řečí o těch co umějí číst myšlenky, věštit až z toho jde strach, krást už jen pohledem a podobně. No není to šílené? Až ho třeba budu chtít oddělat, bude pravděpodobně o krok napřed. Možná to platí jen pro blízký setkání, možná pro jediný letmý pohled na mou chůzi. Nevím.
Tak jako tak byl čas se vypařit. Tady se vždycky velice snadno přicházelo k problémům a já bych si kurevsky nerad odnes jeden takovej s sebou…

Ještě než jsem vyrazil dál na sever, zahlédnul jsem někoho, koho jsem měl v nejbližších dnech snad ještě stokrát potkat. S karavanou přicestovala žena jménem Berenika a zřejmě o mě za branami Hearts dostala velmi přesné info. Než tady nějakou záhadou začal kvést obchod, kdo vyloženě nemusel, nejezdil sem. Pochybuju však, že by zrovna kšeft byl důvodem její návštěvy. Ale o tom třeba jindy…

Teď bylo třeba štvát Santora dál a dál, třeba až ke hranici trvalého sněhu. Bude skutečně těžký sžít se s tí, že tam v horách jsou stovky, tisíce kilometrů mrtvé země, o kterou se absolutně nikdo nezajímá a kterou může schopnej vandrák beze zbytku využít pro sebe. Pronásledoval jsem a sám byl přitom pronásledován. Tak už to někdy v západní Kanadě bývá. Ale kdo mi za to kurva může, že?

Z Mad Eyeho armád se holt jen tak zadarmo nezdrhá…