Záblesk, tma, záblesk. Byla mi zima a teplo zároveň. Na dlouhou dobu poslední vjemy uložené v paměti.
To první, co si pamatuju, je můj vlastní kašel. Klečel jsem a chrchlal popel, krev, zvratky a žluč. Při každém pokusu o pohyb mým zmučeným tělem prostřelila prudká bolest, rozlévající se do pohmožděnin. Kolem byla tma.
Když jsem se probral podruhé, bylo mi lépe. Ležel jsem na zádech a koukal na oblohu. A pak jsem si najednou uvědomil, že žiji.
Obhlídka okolí. Žádné nebezpečí, bezprostřední okolí bylo spálené, nikde živá duše. Pohnul jsem se, při pokusu se zvednou jsem opět začal zvracet. Vlastně jen plivat žluč do teplého popela.
Nebyl jsem zraněn nijak vážně, levačka sice byla popálená celá, ale jen málo. Puchýře, to se zahojí. Těch několik drobných popálenin od oharků, nějaké škrábance a něco jako řezná rána na rameni určitě taky. Ale hlava mě bolí jako střep! Vlasy mám slepené krví a popelem. Zrak se mi rozostřuje, hlava mě příšerně bolí, při sebemenším pohybu mám pocit, že se houpe celý svět. Mám výpadky vnímání; nemyslím, jednám jen automaticky. Hlava bolí. Nic víc nevím.
Celá farma podlehla požáru. Jestli to někdo přežil, člověk či zvíře, musel uprchnout. Byl jsem sám. Jediný, kdo přežil.
Hledal jsem vodu, a nalezl jenom lidské ostatky. Spálené, zmrzačené. Nechalo mě to chladným. Hlava bolí.
Brahmíní povoz se kodrcá Pustinou. Odvyprávěl jsem svůj příběh a vůdce karavany zase povyprávěl, jak mě našla jejich hlídka, prohlížející prostor daleko před karavanou, jak jsem blouznil, jak si z těch blábolů poskládali, co se mi stalo.
″Určitě to byla stejná skupina nájezdníků, na jejichž stopu jsme před pár dny narazili. Právě kvůli nim jsem musel své může vyslat tak daleko dopředu, že mohli narazit na tebe.″
″Nájezdníci,″ splynulo z mých popraskaných rtů tiše.
″Svině,″ řekl vůdce karavany. ″Táhnou Pustinou a když narazí na slabý, málo chráněný cíl, jako byla tvá farma, přepadnou jej a vydrancují. Obyvatele obvykle nelítostně povraždí. Víš, máš vlastně docela štěstí, žes to přežil. I když ti to teď tak nepřijde.″
″Jo. Asi jo,″ řekl jsem bezbarvě. Hlava stále bolí.
″Aspoň se můžeš pomstít. Když už nic jiného.″
″Pomstít? Jak?″
″Do dvou dnů dorazíme do města, třeba tam seženeš někoho, kdo ti pomůže. Šerif, hraničáři, někdo.″
″Hm.″
Na povoz naskočil felčar, starý muž s divným pohledem. Nevybíravým způsobem mi sundal fáče a prohlédl ránu na hlavě. Pak do ní nakapal jakési pálící svinstvo a znovu obvázal.
″Stále bolí, že?″ zeptal se bez zjevného zájmu.
″Jako čert,″ procedil jsem.
″To bude dobré. Máš nutkání zvracet?″
″Teď zrovna ne.″
″Ale stále si nic nevybavuješ?″
″Nic.″
″To nic neznamená. Po takové ráně se nediv. Ale ono se ti to všechno vrátí, neboj,″ řekl felčar a sbalil si svoje fidlátka.
″Jo,″ poznamenal jsem, a pak jsem dodal ″Díky.″
Felčar jenom kývl hlavou a seskočil z povozu.
Vůdce chvilku hleděl za ním, pak se mně zeptal: ″Nepamatuješ si nic z přepadu?″
″Ne,″ odvětil jsem tiše. ″Nic z přepadu, ani z doby před ním. Nevím ani jak se jmenuju.″
″A u sebe nic nemáš? Obrázek své ženy, dětí, něco takového?″
″Nemám nic, museli mě okrást…hajzlové…″
Karavana se ve městě měla dva dny zdržet. Přišlo mi dobré trochu se tady porozhlédnout a pak se vrátit k obchodníkům. Minimálně bych si měl obstarat nějaké peníze, zbraň, informace. Třeba mě někdo pozná, i když asi ne, vypadám fakt uboze. Třeba někoho seženu na výpravu za nájezdníky. >″Aspoň se můžeš pomstít…″ mi znělo v pobolívající hlavě.
Takže teď kráčím po zahnojené mezeře mezi smradlavými slumy, které tady říkají Hlavní ulice. Mám hlad a je mi zima, takže se čas od času zastavím u některé z popelnic, ve které hoří asfalt a daruje tak trochu tepla podobným troskám, jako jsem já. Tady, támhle, daří se mi vyškemrat trochu jídla a občas i nějaké drby. Ano, místní vědí o bandě nájezdníků, která se potuluje východně od města, a starosta se šerifem prý dokonce zorganizovali něco jako městské hlídky. Na okrajích města celý den a noc posedávají muž s puškami a upírají svůj zrak do Pustiny.
Je mi zima. Hlava bolí. Stmívá se a oheň v popelnicích…
Oheň. Řev. Tma.
Hlava bolí, bolí…
″Hele, mladej, naval prachy!″ drsná slova mě vracejí do reality. Je už tma a já sešel z Hlavní ulice někam mezi tmavé slumy. Společnost mi dělají dva muži drsného vzhledu, jeden stojí za mnou a jemně, ale pevně mi tlačí na záda špičku svého nože. Ten druhý stojí přede mnou, jednu ruku nastavenou ve zcela jasném gestu, druhou třímá velkou automatickou pistoli. Bůhví, kde ji ukradl, tenhle typ je opravdu výkonný.
″Ty prachy, bude to?! Nerad bych do tebe udělal díru - tahle munice je totiž děsně drahá,″ řekl muž s pistolí a krátce, zlověstně se uchechtl.
Hlava bolí.
Dva lapkové přepadli ubohého farmáře…
Hlava bolí.
″Já nic nemám,″ říkám a hlas mi skřípe. ″Už mě okradli nájezdníci.″ Tohle ti chlapíci nechtěli slyšet. Naštvalo je to.
″Co ty…!″ řekl ten přede mnou a napřáhl se, aby mě praštil svým kvérem. Má pravačka se hýbe sama.
Úder na solar.
Levá ruka vzad, malíková hrana.
Skok vpřed.
Křupnutí.
Hlava bolí, ale nevnímám to.
Zloděj leží a má pěst mu láme nos. Ten za mnou jen tiše chroptí a kucká. Mám vztek. Muž chce použít pistoli, ale nedávám mu čas, oběma rukama ho chytám za týl, koleno na krk a prudké škubnutí hlavou dopředu…a pak do strany. Křupnutí je provázeno kratičkou křečí a pak celé tělo ochabuje. Vstávám a otáčím se. Ten druhý klečí, oběma rukama si svírá rozdrcené hrdlo, snaží se přes ně nějak protáhnout trochu vzduchu, v očích má zděšení, nevíru, strach. Jeho nůž leží trochu sranou. Vyděšené oči mě sledují, když se skláním a s tichým cinknutím jej zvedám ze země.
Trochu stranou od své farmy jsem viděl sušák a na něm několik brahmíních kůží, takže skot zařezávat umím.
S lidma to nemůže být o moc těžší.
Hlava mě bolí jako snad nikdy. Chce se mi zvracet.
Slunce svítí a já se probouzím. Vzpomínky vzápětí připlouvají jedna za druhou - včerejší přepadení a moje obrana, jízda s karavanou, bolestivé ošetření, plazení se prachem, nález těch ohořelých mrtvol, bolestivá prohlídka mého zbitého těla, probuzení, tma. Konec. Dál není nic. Možná…oheň…bolest…křik…boj… Nebo to jsou jenom mé výmysly, obrazy, které se prostě musel stát, protože takhle nějak se to děje vždy, při každém přepadu.
Nevzpomínám si na žádnou tvář ani jméno.
Mám hlad a strašlivou žízeň, a tak vstávám, abych se trochu porozhlédl. Hrozná slabost mi podlamuje nohy. Zjišťuju, že ležím v kaluži vlastních zaschlých zvratků a cizí krve, hlavu jsem měl položenou na mrtvole. Opodál leží ten druhý muž. Jejich těla jsou pokrytá skvrnami a hejny much. Začínám mít nepříjemný pocit, že se asi znovu pozvracím.
Nakonec ten pocit překonávám a prohledávám obě mrtvoly. Získávám tak dva nože, pistoli s obstojnou zásobou munice, nějaké ty místně platné peníze a dokonce pár okoralých bramborových placek a promáčklou čutoru s několika doušky zteplalé vody. Také jeden z kabátů není příliš zakrvácený, a tak jej přijímám za vlastní.
Vstávám od mrtvých a je mi mnohem lépe.
Ještě by se mi hodil klobouk.
Mstitel jako vystřižený z pohádek.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že karavana už odjela!
″Měli tu počkat dva dny!″
″Čekali tu dva dny. Dnes ráno vyrazili dál na východ,″ řekl obchodník.
″Ale…″ Chtěl jsem něco namítnout, avšak přerušilo mě zakručení žaludku. No ano, už tomu tak bude. Prospal jsem na těch mrtvolách celý den a dvě noci k tomu. Opravdu hluboký spánek…ale pomohl mi. Už se cítím mnohem lépe. Trochu jsem se pousmál. Ano, farmáři musí mít výdrž.
″Říkáte na východ?″
″Ano. V prachu jsou ještě vidět jejich stopy.″
Vytáhl jsem ukořistěné peníze a nakoupil hromadu jídla a hlavně vodu. Pak jsem vyrazil do Pustiny.
Zdravý člověk je při chůzi rychlejší, než povozy tažené párem brahmínů. Já sice nejsem zrovna nejzdravější, ale tempo mám, myslím si, slušné. Slunce přede mnou pomalu putovalo po své cestě a zhruba v době, kdy už mi pražilo do temene, jsem v dálce zahlédl pár teček. Brzo mi ovšem zmizely v nepřehledné změti křoví a kamenů, kterou byl pokrytý celý obzor. Tahle překážka brahmíny určitě zdrží a já tak budu moci ″svou″ karavanu dostihnout zrovna u oběda.
Vstupoval jsem právě do pásu křovin, když jsem zepředu zaslechl výstřely. Další a další, různé zbraně, divoká přestřelka, hotová kanonáda!
Karavana je přepadena!
Braň se mi v ruce objevila, ani nevím jak. Uháněl jsem vpřed, až mi jídlo nacpané v kapsách kabátu vypadalo do prachu. Ale co, důležitější je ochránit karavanu.
Raubíři si k přepadu vybrali opravdu příhodné místo, úzký průsmyk mezi dvěma hromadami obzvláště velkých kamenů. Dovedně ukrytí, začali ostřelovat karavanu ze všech stran. Ale vůdce karavany byl zkušený a jeho muži se dokázali ukrýt za vozy, aniž utrpěli nějaké ztráty. Pozoruji celou situaci z vyvýšeného místa, vidím, že útočníci jsou vyšňoření a ozbrojeni spíše krátkými zbraněmi, zatímco obchodníci a jejich ochranka pálí z dlouhých pušek a způsobují nepříteli citelné ztráty.
Najednou mi to dochází. V okolí města nebyla známa žádná banda lupičů, takže toto musí být nájezdníci! Titíž nájezdníci, kteří přepadli mou farmu…
Řev. Velitel nájezdníků vede své muže do divokého frontálního útoku, kdy mají proti karavanním puškám větší šanci na úspěch. Ten řev mi rezonuje v duši. Je to bojový řev nájezdníků.
Už se neovládám, skáču z balvanu na balvan, dolů, přímo do centra bojů. V průsmyku se zatím odehrává krátký, urputný boj muže proti muži. Je zajímavé, že se proti sobě postavili právě dva velitelé, vůdce karavany a náčelník nájezdníků. Nájezdník chce střílet ze samopalu, ale hbitá pažba dlouhé pušky mu vyráží zbraň z rukou. Vůdce karavany však stejně nemá čas nabít, snaží se tedy použít pušku jako kyj. Útočník mu ji levačkou vytrhává, už jsem u nich, útočník pravačkou tasí pistoli, vůdce karavany dělá to samé, najednou si vzájemně míří na hlavu, ale ani jeden to nemačká. Míří na sebe a čekají, kdo to vzdá. A v tom k nim sklouzávám já, v napřažené ruce pistole, mířím přímo na hlavu šéfa nájezdníků. Chci tomu bastardovi pohlédnout do očí, předtím, než ho zabiju.
Čas plyne jako želatina. Boj kolem vůbec nevnímám.
Vůdce karavany mě poznává a jako by si maličko oddechl. Šéf nájezdníků si mě také prohlíží - a najednou se usmívá!! A říká: ″Ahoj Steve! Fajn, že ses ukázal! Hele, jasně že seš naštvanej, že jsme tě tam na tý farmě nechali, ale jak tě ten starej farmář majznul po hlavě tím cepem, tak´s lehl a vypadla´s jako že seš tuhej! Jo, fakt sorry…″
Usmívá se.
Hlava mě bolí.
Usmívá se. Můj šéf.
Šéf mý nájezdnický bandy.
Nohy se mi podlamují.
″Steve?″
″Poď, Steve, sejmem támhle toho náfuku!″ ″Steve, dem zmalovat starýho Larsona, pudeš s náma?″ ″Tys byl dycky děsnej slušňák, Steve - víš, co myslim, žádný tetování, žádný železo v kůži…″ ″Hej, Steve, podáme si támhletu holku, jo?!″ ″Steve, prohlídni to tímhle směrem!″ ″Říkáš, že ta farma je málo bráněná, Steve?″ ″Steve, nehraj si s tím děckem, rve mi to uši!″ ″Bacha, Steve, za tebou!!″
Záblesk, tma.
Už se mi všechno vrátilo. Mé vzpomínky, mé jméno, můj život. Ruka s pistolí trochu poklesla.
Nájezdníci. Jak já je nenávidím!
Nájezdníci. Má rodina.
Vrahové. Kamarádi. Hajzlové svinský. Pokrevní bratři.
Najednou to vidím, tuhle komickou situaci, ale smát se mi vůbec nechce. Mám kvér a přede mnou dva lidé, kteří si míří vzájemně na hlavy. Kolem zuří boj, který je proti očekávaní vyrovnaný. Vše záleží na tomhle duelu. A já jsem jazýček na misce vah.
Zabij vůdce karavany, zajistíš tak vítězství nájezdníků a vrátíš se ke svému původnímu životu, který jsi tak miloval!
Zabij šéfa nájezdníků a dopomož k vítězství obchodníkům, kteří ti pomohli v Pustině, zachránili ti život…ztrestej zločince, které jsi v uplynulých dnech tolik nenáviděl!
Jsou zde dva lidé, a jednoho z nich musím zabít, čímž si vyberu svou budoucnost. Domnělý farmář, nyní mstitel bezpráví. Zkušený nájezdník, známý svou krutostí vůči dětem. Vyber si…
A pak najednou vím.
Vlastně jsou zde tři lidé, které můžu zabít…
Pistole už nemíří na mého šéfa.
Stejně bych s tou nájezdnickou sviní v sobě nedokázal žít.
Jak dopadla bitva mezi nájezdníky a karavanou jsem se neměl nikdy dozvědět. Ale vsadím se, že překvapení z toho ojedinělého výstřelu bylo na obou stranách.
Záblesk. Tma…
© chekotay
