Už zase svítá. Na stěně více než dvacet let starých trosek základny se po dlouhé době zase objevují stíny - tři muži a pes. Oni ale nedbají na nostalgii a vcházejí dovnitř otvorem, který očividně nebyl při stavbě zamýšlen. Vytvořil ho čas… Vkráčejí do prostorného, zpola zdevastovaného pokoje. I po těch letech jsou vidět jasné následky po boji, ale kupodivu žádná těla…nechybí jim to. Cestou jich viděli dost. Ani přes milión děr ve stěně místností nevane sebemenší průvan. Není divu; zastavil se tu čas. "Hej…vypadá to tu jak v kráteru.", prohodí jeden z nich a únavou sebou sekne do křesla, které se pod jeho vahou okamžitě zbortí. Druhý z nich je čilejší. Prochází se kolem stěny a prozkoumává krví zacákanou knihovnu. Vypadá to, že něco hledá…něco, o čem tuší jen on sám. Zaujme ho ručně psaná, jakoby narychlo schovaná kniha. Pohledem vyzve ostatní k sobě, ale ti už dávno spí, na čem se dá. On si to ale nemůže dovolit, chce být něco víc. "Kniha…ručně psaná kniha…to by mohlo být něco ze starých časů…", povídá si už jen pro sebe. Najednou se z venku ozve prasknutí a kniha mu vypadne z ruky. Ta kniha nechápe, proč ji chce někdo číst. Ještě ji neotevřel nikdo, koho by zajímala minulost… Zdá se mu zvláštní - nemá žádný název ani číslovku, prostě nic. Vypadá to, že ji někdo ani nestihl dopsat. No co, třeba mu zase o něco více otevře oči… Jeho pes se mu svalil k nohám a on začal číst…

- - - - -

První, na co si vzpomínám, je prach stoupající k nebi. Mraky se rychle pohybovaly po obloze, vždycky se objevily na pár sekund než je překryl hustý dým. Neměla jsem ponětí, co to znamená. Ležela jsem tam polonahá na kameni, bez zjevné minulosti a s kupou hnisu místo pravého oka. Nevěděla jsem, jak se jmenuji ani odkud pocházím, nevěděla jsem ani do jakého světa jsem se to probudila. Věděla jsem jen to, že je mi hrozně blbě. Cítila jsem se, jako by mi někdo třískal plechem u ucha. Najednou se zvedla mohutná vlna prachu, který se mi dostal do toho zasraného oka. Na několik chvil jsem se vrátila zpět do tmy.

Měla jsem sen. Říká se, že sny jsou vzpomínky z minulosti. Já ale neměla odkud brát, po té ráně už žádná minulost nebyla. Možná byl kdysi realitou…Stojím bosa uprostřed nějaké pastviny. Nad horama se blýská, během chvíle se setmí, přicházejí hromy a po nich déšť. Najednou zahřmí těsně za mnou, otáčím se a vidím pasoucí se brahmíny. Před chvílí tam ještě nebyly. Slyším cinkání zvonů, které mají uvázané u krku. Znovu zahřmí. V tom samém okamžiku zvedne jedna z nich obě své hlavy a zahledí se k horizontu. Přicházejí lovci. Až teď si uvědomuji, jak jsem promoklá…Jeden z nich trefuje brahmínu do zadní nohy a zvíře se okamžitě kácí k zemi. Stádo toho využívá a v okamžiku mizí z dohledu. Další výstřely a řev brahmíny naštěstí zanikají v hluku bouřky. Otáčím se a nechci to vidět. Uvědomuji si, že jsem ještě dítě. Zpátky se obracím, až když je zvíře dávno mrtvé. Tak jako ztichla brahmína, uklidnila se i bouřka. Lovec se ke mně otáčí. Je to černoch. Najednou jsme tu sami, ostatní jako by se vypařili. Jeho smích nevzbuzuje zrovna důvěru. "Proč tu stojíš a nejdeš dál" ptá se. "Já…nevím. Nevím, kam jít…" Ačkoli jsem se chtěla od něj cokoli dozvědět, zmohla jsem se jen na tohle. Chlap znova propukl ve smích. Za jeho zády se zase rozednívá…

To světlo ale vychází zvenku. Někdo mě plácá po tváři. "Hej, vstávej krásko!" Rozeznávám vysoký, trochu připitomělý hlas. "Notak už konečně vstaň, je to v tvojem vlastním zájmu, dva dny jsi nic nejedla ani nepila…"
Bylo mi, jako když vás vzbudí z krásného snu…do reality. Do kruté reality.
"Kde…kde to…ne…a kdo jsem…počkat, ne…auvajs…" Můj vygumovaný mozek se nezmohl na jedinou kloudnou větu. "Radši se na nic neptej a děkuj bohu, že sem tě z toho vytáh. Dlužíš mi, bejby…" Pitoměji to snad říct ani nemohl.
"To určitě. Sem tu v nějaké prdeli, nic si nepamatuju a ještě ti dlužím, hmm… a komu že to mám děkovat? Jakýmu Bohu…kdo to kurva je??"
Chlápek si konečně přestál hrát z nožem a kývnul k nebi. Radši jsem mlčela při vzpomínce na své první okamžiky.
"V tom případě byl ten Bůh to první, co jsem viděla. Nebyl to moc hezký pohled…"

Vypadá to, že jsem ho tou poznámkou moc nepotěšila. Ten nahoře, platí ho snad? Nebo se ho bojí… Nebo je tady něco o čem nevím…
"Jdeme", zvednul se a otřepal od písku. "A ty si něco obleč. Bandity dráždíme i tak." Rychle jsem na sebe něco navlíkla. Bylo mi, jako bych se oblíkala do cizího. Všechno prádlo bylo červené. Od krve… Vytřepávala jsem si písek z vlasů, když mi vjel do očí ostrý záblesk slunce, odražený od čehosi zarytého do země.
"Á, pan Vševědoucí si tu zapomněl nůž", řekla jsem si napůl pro sebe. "Nebo snad čekáš, že je tu někdo, kdo bude mít chuť zapíchnout ti ho do zad…"
"Ten je tvůj."
"Co?"
"To nevím. Nevím, komu jsi ho předtím ukradla. Možná rodinnej majetek…a s tím stínem, co ses v něm poslední dva dny vyvalovala, se rozluč. Dlouho se neuvidíte…"
Cesta do neznáma, blbý kecy…ten chlap mě fakt nepotěšil.
"Nikam nejdu."
"Fajn, potom si začni kopat hrob. Tím ´rodinným majetkem´ neupižláš ani krysu k večeři…"

To už jsme dávno šli… Chvíli jsem si myslela, že mě ten kretén vodí dokola. Krajina byla všude stejná. No, krajina…byla to spíš taková UKRAJINA. Žádné nerovnosti, žádné scenérie na horizontu, nic. Jen kamení a písek, občas něco co mohlo být kdysi dávno stromem...a sem tam pár kostí. Měla jsem z toho deprese, a ten magor začal ještě ke všemu něco žvanit. "Ták, seznamte se… ženská bez paměti, tohle je pustina. Pustino, tohle je ženská. Zvykejte si na sebe, v nejbližší době se budete vídat velice často…"
"Ha! A kterejpak parchant jsi ty? Nebo jsi taky ztratil paměť? Proboha, hlavně mi nevykládej že seš můj manžel nebo tak něco…" Ten vůl se poprvé usmál. "Jsem Curtis. Jo, Curtis… zapamatuj si to jméno… nebo si ho rovnou někam napiš, než tě zase někdo třískne do hlavy…"
Byl to tuctovej chlap z pustiny…s pořádně debilním jménem. Měl vysokou postavu a vysoký hlas, trochu kadeří na hlavě, loveckou pušku…
Jak se přiznal ke svému jménu, tak mě to zvláštním způsobem uklidnilo. Poprvé v tomto novém světě se mě zmocnila pohoda.
"Hele, promiň…omlouvám se…promiň, jo… jsem z toho taková…však víš…nevím, kdo jsem…kdoví, kde mi byl konec…"
"To nic, kočičko. Bude to dobrý…"
Tím odseknutím mě zase vytočil.
"Co to zase m…ehm…"
V tu chvíli jsem se poprvé pokusila ovládnout. Tahle vlastnost pomohla přežít mnoha lidem, kterým jsem později mířila hlavní na čelo…
"Co se vlastně stalo?"
"No, nezní to nejlíp děvenko, ale v minulým životě jsi pravděpodobně kočovala s brahmínama nebo tak něco. No jo, bylas ve skupině nějakých podělaných farmářů…ale teď už se tím netrap, kočičko. Všichni jsou mrtví…"
Pobouřilo mě, co zas plácal.
"Ty debile, v jakým minulým životě…to mohlo být…klidně minulý týden…" Ne že bych tomu nějak moc věřila. "A vůbec; klidně bych mezi ty podělané zemědělce vrátila. Tam, do ráje…KOČIČKO." Přes to všechno měl pravdu. Smrděla jsem ještě teď.
"Sakra, nech mě to aspoň dopovědět… Když povraždili všecky chlapy, chytli ženský a snažili se je odvléct. Něco se ale posralo. Na kopci, tam, kde zapadalo slunce, se jakoby odnikud vynořilo pět šest postav. Ti šmejdi si včas uvědomili, že je průser a práskli do bot."
Docela to se mnou házelo.
"Stejně ty zmrdy jednou chytí. Ty ženy je snad musely poznat, ne? Nebo má každá ženská oči v takovém stavu jako já?!"
Při té myšlence jsem si uvědomila, že toho ještě pořád moc nevidím. Možná je to dobře, že jsem to tehdy nevnímala v plném rozsahu…
Curtis ale pořád mlel svoje.
"No, to bude asi trochu problém. Ty ženský už neidentifikujou vůbec nikoho. Než utekli, stačili je podříznout…"
Jelikož jsem asi v tu chvíli byla mezi nima, docela mě z toho zamrazilo…jaká to změna oproti tomu vedru všude kolem.
"A co já? Já mám krk z oceli nebo co?"
"Ty?", podíval se na mě trochu pohrdavě, "Ty seš dítětem štěstěny. Než se ten krypl, co tě držel, rozhoupal k činu, stačil jsem zasáhnout. A taky, měla jsi ten nůž…
"Já vím…jde se mnou od života k životu."
V tu chvíli jsem byla hrdá na svůj stín z minulosti. Ta odvaha mi přece musela zůstat. I když o té holce skoro nic nevím, byla jsem to pořád JÁ. Kdoví, možná jsem měla nějaké životní cíle, hodnoty, osobitý životní styl nebo tak něco…něco, co mi bylo vrozené, to přece nemůže jen tak vsáknout do země a zmizet…třeba budu mít štěstí a najdu po sobě nějakou stopu, něco, co nevědomky dělám i teď… Curtisovi to bylo každopádně jedno. S jistotou vedl nás oba kamsi tam, na konec světa…

Po několika hodinách chůze jsem měla dost. Curtis konečně vyslyšel moje škemrání a zastavil se. Zdá se, že poslední minuty jsem lezla krkem prozměnu já jemu.
"Ježíš, holka, tys byla asi hodně slabej farmář, taková krátká cesta…"
Během toho, co z batohu vytahoval velmi provizorní vybavení, jsem sledovala západ slunce. Vzpomněla jsem si na ten sen a představovala si, kde se tak asi mohl odehrávat. Bylo to docela romantické, odmyslím-li ty tuny písku všude kolem. Sakra, už ho mám zase ve vlasech…
Curtis sebral nějaké pozůstatky stromů a rozdělal oheň. Ještě jednou zalovil v baťohu a hodil po mě kus masa, které smrdělo podobně jako já…
"Jez…a pokud možno si to vychutnávej. K ničemu lepšímu se v dohledné době nedostaneš… No a tu vodu, co se tam utvořila následkem toho vedra, tak tu nevylívej. Přebytkem tekutin taky trpět nebudeme…"
Prasák jeden. Jak si asi mám vychutnávat něco, co smrdí jako moje ponožky…a tu šťávu jsem vyplivla s takovou vervou, že jsem málem udusila oheň. Po jeho slovech jsem si uvědomila, že polední vedra jsou pryč. Teď mi byla prozměnu zima… Sáhla jsem po děravé pokrývce nebo co to bylo, zabalila se a lehla. Curtis mě udiveně sledoval. Snad si myslel, že se schoulím k němu, naivka. Tak hrozná ta zima zase nebyla…

Zdál se mi sen...ten samý sen jako na počátku. Zase jsem malá dívka, bosá uprostřed pastviny…blýská se…vidím brahminy…přicházejí lovci…rána…hrom…jedna brahmína se kácí k zemi…nechci to vidět…jsem mokrá a klepu se, protože je mi zima…hrozná zima… "Proč tu stojíš a nejdeš dál", ptá se zase ten lovec. Tentokrát mu ale bystře odpovídám. "Kam dál? Já bych chtěla…chtěla…ale nevím kam dál…nemůžu dál. Nevím kam…" Pohlédla jsem na skaliska na západě a mávla tím směrem. Zatímco se na druhé straně pomalu rozednívá, přede mnou všechno zahaluje stín. "Vidíte?...tam je konec. Nemůžu tam jít. Nic mě tam nečeká, jen chcíplý brahmin… ani tráva se tam nesnaží růst." Lovec se na mě dívá schovívavým pohledem a hlavu sklání do boku. Vypadá to, že se baví. "Nemůžeš vědět, co tě tam čeká. Ještěs tam nebyla. Nemůžeš jen tak tvrdit, že tam je konec. Třeba je tam začátek něčeho úplně nového…až to překonáš a najdeš v něm naději, až pak budeš na světě něco znamenat." Jakmile dořekl větu, slunce osvětlilo i toto místo…

Všude kolem byla zase spousta světla. Otevřela jsem své nateklé oči, otočila se a uviděla Curtise. Ještě si pořád vychrápával. Při pohledu na toho ničemu jsem si zase uvědomila, kde sem. Sakra, zase v realitě…
S námahou jsem zvedla hlavu, těžkou jako pytel brahmíních hoven, a s nadějí se doplazila na kraj kopce, tam, kde právě vycházelo slunce… Naději sem ale nikde nespatřila. Místo toho si mé dofialova nateklé oči všimly několika různě velkých teček někde tam daleko v poušti.
"Curte", vylekaně jsem s ním cloumala se a tam, než se konečně probral. "Curtisi! Haló Curtisi, vstávej! Tebe ve spánku svědomí nikdy moc netížilo, co?"
"Co…co se…děje, mami, prosím tě přestaň s tím…ehm, aha, to je naše slečna bez paměti…"
Chudák. Maminka ho asi v dětství budila dost nechutně.
"Rychle, musíš se na něco podívat. Tam dolů. Dělej, než ti ujede vlak…sleduj…asi nějací banditi nebo co, nebo něj…"
Curtis mi svým rozespalým hlasem skočil do řeči.
"Nic nevidím! Zase ty tvoje sny…to je toho, rači si vymysli nějaký jméno…"
Všimnul si jich, až když se tečky přiblížily a zaznělo pár výstřelů, nejspíše z trubkové nebo lovecké pušky.
"No jo, nějaký banditi dostali hlad…a vypadá to, že pořádný, když loví TAKHLE hubený psy."
Tohle mi přišlo trochu divné. "Nekecej, a ty tam vidíš? Před půl minutou jsi neviděl ani jejich těla a najednou tady komentuješ postavy těch čoklů…"
"Tady mezi tím zpropadeným Vaultem a Hubem jsou všichni psi hubený." Otočil hlavu na druhou stranu, aby se zbavil mého pohledu. "Ach…no jo…farmáři…"
Rychle mi to všechno ujasnil. "Ale na tyhle nepudem, jasný?! Není to naše věc, tamten boj. Rači se s tou kebulí posuň trošku zpátky, protože jestli vidí tak jako ty, mohlo by to dopadnout nedobře. A vůbec, mrdám na ně…"
Napadlo mě, co že mě to zachránilo za sraba.
"Ale já mám hlad…my…my přece máme hlad, ne? Tak je sníme. Oni budou mít v žaludku psy, tak to bude dvakr…"
"Představuješ si to moc jednoduchý, holka.", zase mi skočil do řeči. "Tohle není žádný pitomý sen…"
To je fakt, žádný pitomý sen to nebyl. Ve snu aspoň necítím prázdnej žaludek. Byla to pitomá skutečnost…

Počkali jsme pár hodin, než ti lotři odejdou. Dopoledne už byli dávno pryč.
"Počkej tady", podíval se na mě Curtis, "seď a nepokoušej se o žádné hrdinství. V pustině si marná…" Vyndal z držky stéblo suché trávy, ukázal na mně a pak k obzoru. Rozhlédla jsem se kolem. Všude pustina, dokonce i v mé představivosti. Vypadalo to, že čeká na každou mou chybu.
Asi po tři čtvrtě hodině se vrátil, celý od krve, s úsměvem a masem v každé ruce. Hodil po mě můj nůž; taky nebyl zrovna nejčistější.
"Tak přece nám tam ti šmejdi něco nechali…" Zakousl se do syrového psího masa. "Jen doufej, že se na ňho nevychcali než odcházeli, nebo tak něco…"
Tentokrát mi nedokázal zkazit chuť k jídlu. Upekla jsem si kus toho čokla nad ohněm; poprvé v životě jsem jedla něco fakt dobrého…

Ani sem si to nestačila vychutnat a Curtis znova zamířil do pustiny, jako by mu to působilo uspokojení. Děsila jsem se další tůry. Naštěstí, každé naše další putování ubíhalo rychleji a rychleji.
Šli jsme dvě tři hodiny a Curtis byl celou tu dobu zticha. Vždycky když cestoval, byl zticha… asi proto měl na konci dost sil.
"Hele, Curte…když jsi žvanil o těch psech, říkals něco o Hubu nebo Dubu nebo tak…no…kam vlastně jdeme?" Popravdě, tohle nebylo to nejdůležitější, co jsem chtěla vědět. "A hlavně --- KDY už tam budem?"
Curtise to ale z tempa bohužel moc nevyvedlo.
"Jo, Hub, jo. Tam jdeme. Našel jsem tě asi den cesty na jih od jednoho starýho Vaultu…a co se týče toho Hubu, tam bych došel do pěti dní. S tebou tak za sedm…bez urážky"
Pochopitelně, že mě vytočil…
"Mimochodem, už se tam docela těšim, protože tady je to hrůza a navíc sucho jak v prdeli."
"Co prosim?" Tak on se tam těší, hmm…
Curtis vrhl pohled naděje tam do dáli. "Jo, je to tu úplná prdel. I na pustinu."
Po dlouhé době mě jeho odpověď potěšila. Větší katastrofu jsem si ani nedovedla představit.
"A…co v tomu Hubu…máme tam nějaké…uh…plány? Co tak jiná města…" Z té neznalosti mi bylo až trapně.
Curtise to lehce nadzvedlo. "Tak hele…víš ty o světě vůbec něco, děvenko?! Víš ty vůbec, CO se stalo? A jakej je rok???...měla by ses probrat, je rok 2139, OK? Jo, tohle číslo bych chtěl mít v zátkách…"
Zavrtěla jsem hlavou. Curtis na mě udiveně hleděl - aspoň, že se na chvilku zastavil.
Vyprávěl mi příběh tohoto světa, jak prý spadly bomby, mluvil o banditech, o Vaultech a trochu o Hubu…nebyla to žádná pohádka na dobrou noc. Naopak; už jsem se nedivila tomu, co zbylo, jakou krásu nám zanechala moderní civilizace…

Měla jsem divný pocit. Po těch jeho moudrech sem si připadla opravdu jako vůl.
"Hele…myslíš, že se dokážu vrátit zpátky do pustiny?? Víš, jako to myslim…od toho toho…no...od té rány…"
"Určitě to dokážeš. Když už jsi přežila těch dvacet pětadvacet let v minulým životě, tak to ještě pár let zvládneš, se vzpomínkama, nebo bez nich. Ta rána ti vzala paměť, ale ne rozum. Povaha, pudy a schopnosti, to všechno ti zůstalo…stačí jen navázat a vzpomeneš si. Uvidíš…
"A jak vůbec víš, kolik mi je? Sama to nevím…"
"Jen odhad…nevypadáš eště tak špatně."
Ten chlap opravdu uměl potěšit.
"Víš, všimnul jsem si, že seš docela vnímavé dítě."
"Já?...Jakto?"
"Třeba ten nůž…čekal sem, že ho tam necháš ležet. A rozpoznat bandity skoro na jednu míli…v takovém stavu…úžasné. A to počkej, až se ti uzdraví oči…"
To bylo poprvé, co na mě něco veřejně obdivoval; samozřejmě kromě postavy. Ale stejně sem si musela rejpnout…
"Nebude to třeba tím, že ty vidíš hovno??"
---
"Možná…možná je dobře, co se ti stalo. Třeba jsi byla nešťastná, měla všelijaký problémy, dětí víc než zátek…no jak všichni ti kreténi od brahmín. Zatím nemáš žádný starosti, jsi úplně čistá a je pouze na tobě jak dlouho zůstaneš, tak se sakra raduj…a pak, možná narazíš v nějakým městě na někoho, kdo tě pozná…"

"Hmmm…prej sem vnímavá holka, bez starostí, bez výčitek…páni, ten zas mele…", opakovala sem si pořád dokola. Ačkoli jsem ji původně nechtěla pustit do hlavy, tahle myšlenka se mi líbila. Asi mám fakt velký vnímání…protože jak sme šli, rychle jsem začala vnímat, jak se mi zvedá žaludek. Opravdu ideální doba pro cestování.
"Curte, zastav na chvíli…jinak se asi vybliju z podoby."
Okamžitě věděl, která bije.
"No, víš…seš fakt vnímavej parchant, ale tvůj žaludek, to je hotovej srab…a to ti psi eště nebyli tak moc nemocný… Vlastně, tady jich moc v lepším stavu nepotkáme. No tak už to vyhoď ven, ať jdeme…"
Řekla jsem si, že až budu zvracet, tak jedině směrem na toho hajzla. Tak se i stalo. Už sem neměla sílu vstanout, natož trmácet se někam do řiti. Po téhle myšlence jsem okamžitě usla…

Noc byla nějaká divná. Poprvé se mi nic nezdálo. Mozek asi celou noc přemýšlel nad tím, jak se zbavit zbytku té sračky z žaludku, protože sem se vzbudila a hned hodila šavli, kousek vedle Curtise. Jestli se ten chudák otočí na druhý bok…
Sotva jsem se podruhé probudila, už mě Curt tahal za ruku a snažil se mě dostat na nohy. Neúspěšně.
"Na, napij se…", podával mi láhev nějakého chlastu. "Na nevolnost po ránu neznám nic lepšího."
Nevím, proč jsem se napila. "Fuuj!...brrrrrr…"
Vyplivla jsem mu tu sračku na nohy. Kupodivu mi to pomohlo; aspoň ze mě táhlo něco jiného než zvratky. Ten den jsme cestovali nevalnou rychlostí. Curtisovi bylo taky blbě…i když se pochopitelně nepřiznal.
V hlavě jsem porovnávala to, co povídal Curtis a to, co mi naposledy řekl ten sen. Třeba bych to neměla vzdát, jak jsem měla hned v plánu. Třeba to má nějaký smysl…brzdi holka, žiješ přece v apokalyptických sračkách. Otázka je, co tady má vůbec smysl…

Přišla další bezesná noc. Někdy po půlnoci mě probudilo vytí divokých psů. Z jejich smutného žalozpěvu to vypadalo, že plně chápou, co se na zemi stalo. I oni si našli nový způsob života…jak mi řekl Curtis, v těchhle končinách jdou po všem co se pohne a, jak mi jednou řekl Curtis, sami přitom plní jídelníčky většiny renomovaných hospod v tomhle světě… Měsíc na obloze svítil tak silně, že jsem ho docela zřetelně viděla i přes ten všechen prach, co pokrývá planetu. Určitě vyli na něj…
Podívala jsem se na Curtise. Spal jako dudek, hlavu měl osvětlenou měsícem. Napadlo mě, jaký asi má cíl, kam putuje a čeho chce dosáhnout…a proč mě vůbec tahá s sebou... Co když je to nějakej hajzl?? Především to je ale hajzl, který mě zachránil. Otočila jsem se na druhý bok, zakryla si uši, abych neslyšela to vytí, dala mozku pohov a usnula…

Vstala jsem jako vždy první. Ráno bylo jako každé jiné; během dvou hodin stoupla teplota o čtyřicet stupňů… Chtěla jsem si trochu zkrátit vlasy, tak sem sáhla do kapsy po noži. Až teď jsem si všimla tajemství, které skrývala rukojeť… Do kvalitního ebenového dřeva bylo vyryto slovo RAY. Ten nůž mi připomněl, co že to vlastně chci. Získat zpět svou minulost…a tohle byla první stopa.
Mezitím se ale probudil Curtis a do půl minuty byl na nohou. Nezbývalo, než zase vyrazit do té hrůzy. Teď se mi šlo mnohem líp, s tím nožem…

Curtis byl toho dne nebývale hovorný. Asi se po dlouhé době pohodlně vyspal…
"Hele kotě, co bys dělala, kdyby…"
"Už žádný kotě. Jmenuju se Ray."
Curt jen nechápavě vykulil oči.
"Jak, Ray. Co si to představuješ…praštila ses zase někde do hlavy, nebo co?? Dyť je to chlapský jméno…"
"Podívej."
Podala jsem mu ten nůž. Za svou myšlenkou jsem si hodlala pevně stát.
"Přece…už sem ti to jednou říkal…určitě jsi ten nůž někde ukradla. Otázka je jen kde a komu."
"Mě se to jméno líbí. Ray, Ray…když to vyslovíš, jde to s větrem. Jo, hodí se to sem…a je to mnohem lepší, než nějaký CURT. No a taky, zapamatuje si to každej debil. I ty."
Udělala jsem na něj šibalský úsměv, abych toho hajzlíka ujistila, že to myslím vážně.
"No jo, pojmenuj se třeba šprcka, už je mi to jedno, je to tvoje vizitka…"

Kolem dopoledne jsme poprvé narazili na členitý terén. Měla jsem docela radost, že ani pustina není všude stejná. Ne tak moje nohy… Po hodině naštěstí přešel strmý výstup v pozvolné klesání a před námi se rozprostřela plošina pokrytá mlžným oparem. Poprvé se mi na nějakém místě líbilo.
Curtise všechna ta krása nevyvedla z míry.
"Takhle to tady na horách vypadá všude. Zvykej si."
Sotva jsem se stačila pokochat, všimla sem si nějaké hradby v dálce. Teď byla ještě celá zahalena v mlze.
Curtis pochopil, kam moje oči směřujou.
"No já sice ještě nevidím nic, ale předpokládám, že v dálce vidíš takový val z kupy šrotu. To je Junktown."
"Vybrali si pěkné místo na bydlení."
"Řek bych že je hlavně bezpečné. Ten opar, to je jejich trumf. Opadá až po poledni a k ránu se objevuje znova. Chtytré hlavy."
Hned mi bylo líp…
"A my se tam určitě zastavíme, ne?"
"Ne." Řekl to takovým tónem, že jsem se neodvážila oponovat. "Ne, pokud nechceš celej večer tahat broky ze zadku…"
"Proč? Cos tam provedl…"
"Nejsem vítán. A co tam budeš dělat ty sama mezi takovou sebrankou, to teda nevim…"
"Tak cos jim teda udělal tak hroznýho…"
"Vlastně skoro nic, jenom sem si na ně trochu otvíral hubu, podobě jako ty."
Hmm…takže hajzl, tak je to. Ta výmluva o přílišné výřečnosti nebyla dvakrát dobrá. Po tom ranním dumání mi to na důvěře k němu moc nepřidalo…

Míjeli jsme město z východní strany, ani ne půl míle od hradeb. Ony to ani tak nebyly hradby - jen pár kdysi tak hýčkaných vraků slisovaných do sebe. Na havěť z pouště to evidentně stačilo. V dálce jsem viděla dva strážné u vchodu z jižní strany. Curtova slova se potvrdila - sotva uviděli dvě tečky v poušti, začali nervózně vytahovat bouchačky… Curtis se tedy rozhodl nechat město hnít bez naší návštěvy a nabral směr Hub.

Čtvrt hodinky cesty od brány jsme narazili na mrtvolu. Někdo asi viděl v Junktownu svoji poslední naději, ale padnul těsně pod vrcholem. Pustina si ho vzala mezi sebe.
Nebyl na ni moc hezký pohled, ale ještě bylo poznat že to byl plešatý chlap.
"Cos to říkal o té bezpečnosti?"
"Taky mě to zaráží. Nevim…možná to byl nezvanej host. Co si o tom myslíš?"
Divné, poprvé se mě zeptal na můj názor.
"Nevím…fuj, není mi z toho dobře. Dyť ten chlap smrdí a rozkládá se…je zpola ožranej od vlků… Pojď, vypadnem radši do toho Hubu…"
"No jo. Ten žaludek, ten tvůj žaludek…"
No pravda je, že můj žaludek nebyl žádná hvězda a dodneška není, asi tak jako jeho oči…
"Ne ne, byla by chyba nechat ho tu jen tak ležet ze vším, co po něm zbylo, zvláště, když už nemůže zasáhnout."
Sotva to dořek, otočil pozůstatky na záda a nestydatě obral mrtvého o jeho majetek - Loveckou pušku se zaměřovačem a pár .223mm nábojů. Už je nevyužije, a mrchožroutům je to na prd…

Curtisovi se ta puška evidentně líbila. Dobrých deset minut cesty se s ní mazlil, obhlížel ji zprava, pak zas zleva…a srovnával ji s tou svojí, nachlup stejnou. Zaujalo mě na ní takové malé kovové udělátko přpevněné na hlavni, které ta Curtova puška postrádala. Panejo, s něčím takovým se to musí zabíjet…
"Puč mi tu krasavici na chvíli."
Curtis mi dal pušku do ruky. Byla těžká, bestie… Kupodivu se jí nedomáhal zpět.
"Je tvoje…aspoň prozatím. Vidíš ten dalekohled? Pro někoho tak bystrého jako ty to má sakra velký význam. Víš, nemá cenu mířit na někoho, kam ani nedohlédnu."
No vida, konečně mám pušku…ale bylo mi ho líto. Jistě byla pravda to, co říkal…muselo ho to bolet, ale asi je to pro naše dobro.
"Dík."
"Mě neděkuj. Já toho chlápka nezabil."
Stejně jsem doufala, že tu pušku nebudu muset použít…

Pokračovali jsme do Hubu. Dokud byl přes ten opar viděl Junktown, každou chvíli jsem se otáčela. Byl jako magnet. Pochopitelně že si toho Curtis všiml. Ani neví, jak moc bych se tam ráda podívala…
"Stejně je to divný město, ten Junktown."
"Jak to tam vlastně začalo?"
Curtis vyprávěl.
"Víš, po katastrofě tady nic nezbylo, smetlo to krajinu, města i lidi. Po těch bombách zbyly jen trosky…a radioaktivní spad. Je v nás i všude kolem. Lidé po letech vylezli ze svých úkrytů jako myši z děr a začali žít nový život v novém světě. Pro život si většinou vybírali místa pozůstatků předválečných měst…"
"…aha…"
"Vypadá to, že před Junktownem tady nestálo město, ale vrakoviště celého světa… Víš, Junktown je spolu s Hubem, Boneyardem, Vault City a Nekropolí jednou z prvních osad. Nevím, proč se usadili zrovna tady, asi se jim zdálo bezpečné spát mezi hromadou rezavých vraků… Jo jo, Junktown, to byl vždycky takový malý pajzl, ale nedávno se tam usadila nějaká banda a ti začali velmi volně stanovovat zákony a podobné kraviny."
"Ale proč se nechali buzerovat nějakýma kret…"
Curtis mi zase skočil do řeči. Ten jeho blbej zlozvyk…
"Měli prostě silnější kvér… A revoluce se málokdy obejde bez krve."
Najednou mě přešla chuť podívat se tam. Vyprávěl docela přesvědčivě.
"A co Hub?"
"Co si sakra holka myslíš, že jsem tvoje soukromá databanka nebo co…"
"Nejsem žádná holka…jsem RAY."
"Nejseš."
"Krucinál, chci aspoň něco vědět o místě, kam jdeme…"
Curt se konečně uklidnil. Vždycky když se nasral, bylo obtížné ho utišit…
"Dobře, dobře… Hub, to je trochu jiná pohádka. Stojí tu v pustině možná ještě dýl než Junktown…ale byl založen podobnými lidmi; teda aspoň co sem slyšel. Nikdo už nezjistí odkud se vzali - nikdy se nechlubili odkať jsou a kolik nachytali radiace… Založili město uprostřed velké plošiny na místě nějaké předválečné továrny nebo čeho… Důležité je, že se tam odjakživa daří obchodu. Obchodu se vším. Líbí se mi tam, v Hubu panuje odjakživa bordel… Před nějakými patnácti lety se to tam jistý Angus pokoušel sjednotit, ale nakonec ho stejně picli. Někdy v tý době se různé obchodní spolky navzájem řezaly o moc a o zisk, což tam trvá vlastně dodnes. Jinak je to docela tiché místo, to mi věř…"
"Jo, vždycky tak pět minut po boji, co?"
Curt mluvil dál.
"Většina lidí v se tam má relativně dobře…co dobře…řek bych, že nikde ti není líp než na nějakým vysokým místečku v Hubu."
Curtis plivl do dálky, jako by tím faktem pohrdal.
"Je to tak…je jich tam plno jsou příšerně mocný. Za takových 200 let se z toho dostanou a spolu s nějakýma podobnýma kreténama, dejme tomu s Vault City, na sebe shodí atomovky, vsaď se že jo… My dva se toho asi nedožijem, ale historie se bude opakovat a je jedno, za jakých okolností k tomu dojde, uvidíš…"
"Curte, neměl bys tolik pít…" A myslela jsem to vážně. Co na tom, že jsme na vodu nenarazili skoro půldruhého dne a zásoby byly opravdu mizivé…
Curtis vypadal, že už ho ty dotazy zmohly, tak jsem se schválně zeptala na další.
"A Boneyard?"
Na odpověď jsem čekala málem půl odpoledne.
"Boneyard, Boneyard… Nevím, nikdy jsem tam nebyl. Prej se tam snoubí špína s přepychem, nevím, co si mám pod tím představit… Vím akorát, že někde pod ním leží starý Vault…jeden z těch mnoha Vaultů rozesetých po…a víš co, radši bych si měl urvat jazyk…"

Utábořili jsme se. Prozkoumávala jsem ještě jednou svůj nůž, potom tu novou zbraň…zatímco Curtis kroutil hlavou nad docházejícími zásobami. To, co zbylo, navíc nevypadalo moc vábně.
"Měli bychom si pohnout holka, jinak tu chcípnem."
"No jo, kdybys nechodil tak pomalu…"
Čekala jsem, kdy mi ji vrazí. Nestalo se tak… Poprvé v životě jsem usínala spokojeně, s vědomím, že toho o té bídě tady vím zase o něco víc…

Zase jsem snila. Zase jsem byla malá holka, stojící bosa v bouřce uprostřed ohrady plné brahmín…odehrávalo se znova to samé, pořád to stejné divadlo… Ten černoch na mě opět promluvil, ale já tentokrát nevěděla co říct… Myslela jsem si, že tohle asi není ta pravá noc… Hrůza, a ten lovec se pořád ptal… S každou další otázkou se Lovcův hlas mění a mění až usoudím, že patří Curtisovi…

"Vstávej, vstávej…puč mi tu svoji pušku, něco se tam v poušti hýbe…"
Takové probuzení mě moc nepotěšilo. Rozespale jsem mlela…
"Co chceš…co…to děláš, ty…magore… Jdeš lovit králíky nebo co…teď v noci…"
"Hmm…radši se tady pomalu prober, ale hlavně mi dej tu pušku s dalekohledem…prokrista…opatrně, nebo mi eště ustřelíš oko…"
Curtis zalehl do křoví kousek ode mně a hledal cíle skrz dalekohled.
"I kdyby to byla banda sto padesáti otrokářů, stejně nikoho neuvidíš, je tma jak v prdeli…"
"Drž hubu, nebo vzbudíš všechnu havěť v okruhu pěti mil, teda pokud náhodou spí…"
Ani přes ty nadávky nedokázal odtrhnout oči od dalekohledu.
"Á hele, počkat…už je mám… Mám je!"
"Cože? TY je máš??"
Když Curt konečně odlepil oko od kukátka, byl o poznání klidnější.
"Hehe, to je v pohodě…jsou to karavany."
"Tak hele ty chytrej, a co když jenom VYPADAJÍ jako karavany?"
Ten parchant samozřejmě zavrtěl hlavou.
"Ne ne, ti míří stoprocentně do Junktownu. Jak to jen říct abys to poch…no, víš…Junktown a Hub spolu mají odedávna dost těsný vztahy. Ať už v noci nebo přes den, z jednoho města do druhého vyrážejí týdně spousty karavan. A nezáleží, kterej kretén je kde zrovna u moci, jde přece o prachy… Funguje to úspěšně po desetiletí."
Ještě že jsme se blížili k Hubu, protože už mě ty jeho přednášky začínaly srát…

Curt si už ale nelehal. Pár minut ještě v takovém polosedu vyprovázel ty obchodníky skrz můj dalekohled, než mu do výhledu vstoupil nějaký šutr. Potom svoji zábavu nadobro vzdal a naházel do baťohu poslední zbytky zásob, většinou už nepoživatelné… Ke své hrůze jsem zjistila, že se hodlá vydat na cestu.
"Co to děláš ty blázne, dyť je tma…"
"Jdeme. Říkal sem, že je tu bezpečno ne? Ještě zítra bych chtěl vidět Hub."
Zmohla jsem se jen na blbej kyselej výraz. Hodil po mě tu pušku, jako by to byl kus šrotu a kývl hlavou směrem do pustiny. Když se ten magor pro něco rozhodl, už s ním nešlo hnout. A vůbec, taky bych ráda spatřila to slavné místo…

Curtis mě zase rychle vrátil do reality.
"Na, tu máš bágl. Dneska neseš ty. Je to lehký, už v něm skoro nic není… všechno jsme sežrali nebo vyhodili…"
Ta krosna měla pořád dobrých deset liber, a během chvilky byla dvakrát těžší, protože nasákla mým potem. Až uvidím ten Hub, tak padnu na kolena a radostí sežeru hrst písku…
Kolem poledne jsme dorazili k jakési oáze… Pár skal a hromada kamení trčící z písku. Všimla jsem si, že čím více se blížíme Hubu, tím je půda měkčí… Mezi dvěma kameny jsem objevila hlubokou jámu plnou silně zapáchající vody. Pěkný zpestření, až na to, že už skoro den nemáme co pít… Curt si toho všiml a jako vždy zakročil.
"Nechlastej to…" řekl, když viděl můj zoufalý obličej.
"Nenech se zlomit… Víš, je lepší dojít do Hubu se silnou dehydratací než se na chvíli uspokojit a vůbec tam nedojít…"
Výjimečně měl pravdu, vzhledem k tomu smradu jsem uvažovala, z koho ty sračky vytekly…
Pozdě odpoledne jsme čím dál víc naráželi na všelijaké napadrť zrezlé plechy a trubky, čouhající ze země v různých úhlech. Sem tam okolí zkrášlovala kostra člověka či jiného zvířete… Moc jsem tu tragédii nevnímala, na zádech mi seděl obrovský balvan. Podlomily se mi nohy a zakopla jsem o lebku, co kdysi patřila nějaké havěti.
Curtis se naštěstí projevil jako pravej chlap a vzal bágl na sebe, po osmi hodinách…

Sešli jsme z malého srázu zase na rovinu. V dáli už byly vidět trosky nějakých domů. Nikdy bych neřekla, že se mi budou tak líbit… Sekla jsem sebou k zemi a radostí se nechávala pražit paprsky zapadajícího Slunce. Pět nebo šest dní jsem dřela pro tenhle okamžik. Zajímalo mě, jak se Curt bude chovat mezi lidmi. Konečně zjistím, kdo to je…
Curtis to přijal radostně, ale s nadhledem. Už zase.
"Tak slečno, tohle je Hub. Ode dneška budeš muset přemýšlet, o čem mluvíš. Tady venku se tě za každou chybu bude snažit potrestat čtyři pět lidí. Tam ve městě stačí jedna malá, opravdu malá a máš jich na zádech desítky… A to si piš, že v takový situaci tě nezachrání ani kvér od Boha…"
"Rozumím. Ani silnej kvér." Ale nechápala sem, ani ten kvér…sama jsem to měla brzy poznat.
"Prostě si dej bacha na svoji prdel."
"No jo, budu se snažit udržet ji v suchu…"
To se Curtisovi docela zamlouvalo, a já si zase vzpomněla na svůj cíl…

Došli jsme blíž k těm troskám, ale nikde žádná brána, nic. Místo napjatých strážných všude kolem zevlovala kupa obchodníků, které nějací dva zatoulanci moc netankovali. Byli jsme jedni z mnoha, z MNOHA. Došlo mi to potom dál v obchodní čtvrti… Snažila jsem se držet pomalý krok s Curtisem, ale přirozená zvědavost mě hnala dál. Není divu, byla jsem poprvé ve městě…
Zaklepali jsme, a Hub nás pozval dál. Tak jsme šli, pochybný muž a žena bez minulosti…