Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Way of the Weed

Zrovna včera jsem dostala k narozeninám starý Pip Boy po pra pra pradědečkovi. Ten starý krám je rád, že funguje. Bylo to nějak….

Seděli jsme za Hakuninovým stanem s několika dalšími a sjížděli jsme nějaké nové bylinky. Byla to fakt síla. Hakunin se fakt vytáhl a když jsem měla ty narozky, tak se nenechal prosit. Jeho zahrádka je hodně dobrá věc. Jenom mu tam vyrostly ty kousavý potvory, tak jsem mu slíbila, že mu s nima pomůžu. No, byla to jízda a ještě večer jsem měla semo tamo haluze, ale co na tom. No s očima jak angorák jsem vlezla do stanu ke starší. Rašple jedna, nebýt to moje vlastní bába, tak jsem ji už dávno poslala k šípku. Tak mě zpérovala, že zase hulím. No a? Co je jí kruci po tom. Tak mi dala tuhle hračku a jenom tak mimochodem mi řekla, že za tejden mě nažene do chrámu, abych ukázala, co ve mně je. Mrcha.

No, další ráno jsem si ubalila brko ze starého dobrého canabisu. Není to sice tak dobrej matroš, jako šamanovy modely, ale po ránu se to nemá přehánět. Nějaký dobrák konečně spravil studnu, tak jsem zahnala sušáka z předchozího dne a šlo se na pole.
Kousavky jsou pěkný mrchy, ale když se do nich dobře kopne, tak zvadnou jako plevel. Párkrát po mně plivly nějaký ostny. Hakunin kdysi říkal, že když se podrtí na prášek a přidá se k nim stejné množství nadrceného štířího krunýře, jsou po tom skvělý stavy. Trocha prášku pod jazyk a už to jede a svět není jen tak nějaký šedý místo, ale hraje všema barvama. Nacpala jsem si ty ostny do kapes a šla jsem skouknout své vlastní políčko. Zašila jsem si svoje kytičky kus za Aroyem. Po cestě mě sice opruzoval nějakej geckon, no, dal mi docela zabrat, tak jsem si nabila šluknu, abych ten šok rozdýchala. Kytičky byly v pohoděnce, jenom se roztáhly do kaluže takových divně svítících sraček. Třeba jim to neublíží.
Dalších pár dní jsem si lámala hlavu, kde najít nějakýho štíra. Hakunin jenom kroutil hlavou, a tvrdil, že jemu už namletý krunýř došel. Tak jsem z něho aspoň vymámila pytlík jeho posledního modelu. Sice nerad, ale usypal mi trochu bylinek z jedná z jeho nádob se slovy: "A kdyby něco, tak to nemáš ode mně." Je mi jasný, jak by ho starší zpucovala. Už tak se na něho dívá jenom jako na feťáka. Co bych jí já měla povídat? Stejně neví vo čem to je, rašple jedna.

Dneska to stálo za houbec. Konala se další rodinná večeře. Takže jsem se musela přemáhat a nehulit. Dopr, jaký já mám absťák. Bratránek uspořádal dlabanec na rozloučenou. Už týden tady pobýhá v divných hadrách, které prej nosil nějaký prapředek. Jsou nechutně modrý a na zádech maj třináctku. Zejtra padá hledat nějakou svatou relikvii, GECH, GLEK, nebo tak nějak. Je to namyšlenej trouba, ale spravil studnu, tak má u mě malý docela malinkatý bezvýznamný plus. Bábrle se na něho usmívala jako Hakunin po třech práscích. Tak jsem tlačila do hlavy a nechala je, aby si dělali co chtěli a těšila se, až odtamtud vypadnu a konečně si zahulím. Málem mi z nich praskla palice. A to mně ta stará mrcha chce hnát do chrámu. Asi jí jednoho krásného dne něco nasypu do jídla a pak se posmějeme všichni.
Když jsem se několika šluky uklidnila, zašla jsem omrknout kytičky. Geckoni byli jinde a po cestě se mi podařilo najít pár žlutejch kytek. Hakunin z nich dělá hojivé masti, tak za ně třeba něco vyhandluju. Moje travka se měla dobře. Budu si muset půjčit sekyrku, abych ty stromy mohla sklidit a nasušit. Ale ty palice stály za to. Z nich bude hulení nejmíň na tři měsíce. Ještě pár dní a pak se bude podtínat a sušit.

Bylo pod mrakem. Seděla jsem na schodech chrámu a čekala na Starší, ale jak se dalo čekat, rašple se nedostavila. Jeden z lovců mi řekl co a jak a nahnal mně dovnitř. Hned v první chodbě pochodovali nějací mravenci. Jejich kyselina se prý dá použít na vylepšení léčivé masti. Tak jsem se do nich pustila. Třeba mi Hakunin prozradí co to přesně s tou hojivou mastí provede. Za dveřmi byla křižovatka a vlevo se ozývaly zvuky klepet. Konečně nějací škorpioni. Byli hned dva. Tyhle potvory si musí jeden držet od těla, tak jsem je vzala oštěpem. Sice se jim podařilo mě cvaknout, ale na druhou stranu jsem konečně měla ty krunýře. Prostě jsem se propracovala až na konec. Když na mně na konci jedné dlouhé chodby vystřelila ze zdi naostřená tyčka. Hodně blbý fóry. V duchu jsem si říkala, že jednu vezmu a zarazím ji Starší hodně hluboko do ……..
No, na konci jsem vylezla k velkému ohništi. Tu místnost si pamatuju. Před rokem jsme se tady s bandou zašili a vyhulili by jsme všechno, co vyhulit šlo, kdyby nás ovšem nevyhmátla starší. Měla jsme pak měsíc nucených prací u brahmin. No, teď tady stál jeden z lovců a vykládal něco o zkoušce síly. Byl to ale kámoš, tak jsme dali pár šluků. Po druhé šlukně už mu nepřipadala ta bitka nutná, tak jsme se domluvili, že z toho uděláme plichtu, a párkrát jsme se praštili, aby to bylo věrohodné.
Po cestě zpátky z chrámu, kde jsem si vyslechla haldu keců a senilních poznámek, jsem posbírala svoje trofeje a tajně jsem se vplížila k Hakuninovi do stanu. Od jisté doby tam nesmím. Tedy od té, co jsme se se staroušem šamanem tak zhulili, že jsme nemohli ani chodit. No já byla v pohodě, ale on pak celý další den vykřikoval něco o konci Aroya a nájezdnících z oblohy. Magor. Ale na druhou stranu ty haldy musely bejt fak hustý. Když jsem se ho teďkom ptala na tu hojivou mast a mravenčí kyselinu, jenom se pousmál. V té kyselině, je prý velmi slabý halucinogen. No, on je vlastně v kořeni, který je součástí masti, ale ta kyselina ho uvolní. Navíc o trochu urychluje hojení. Mně, nebo jemu by to neudělalo vůbec nic, ale…. Dostala jsem náprd. Poprosila jsem ho, ať mi namíchá dávku. Během týdne mi, až mi doschne úroda, beru roha, tak nechám staré rašpli něco na rozloučenou. Ten pohled, jak si bude mazat kolena a pak to spustí by stál za to, ale už mě nebaví tady oxidovat a čekat, jestli se staví bráchanec s tím pokladem nebo ne.

Úroda je zapakovaná na cestu. Ale neodejdu přece bez rozloučení, tak jsem vzala vzorek a sedla jsem s Hakuninem na jeho svatém místě v kopcích. Svěřila jsem se mu už před pár dny a on jenom poznamenal, že je to škoda. Chtěl mi předat svou živnost. Ale to by asi stará rašple neschválila. Já jsem pro ni jenom feťák a černá ovce rodiny. Po Hakuninovi už jde nějakou dobu, takže by se zbavila nás obou jedním tahem. Svině stará. Tak mi dal pár receptů ze své tajné kuchařky a zakončili jsme to mým novým modelem. Nevím, ale asi to bylo tou kaluží toho svinstva, u kterého moje kytičky rostly, ale tenhle model byla síla jak halda sraček z brahminy. Hakunin se usmíval jako měsíček za úplňku a labužnicky potahoval ze své fajfky. Druhý den, když jsem se probrala z té jízdy se mě vyptal, kde jsem to sadila, že tak dobrou ganju ještě neměl. Nechala jsem mu pytlík na rozloučenou a v noci jsem se vytratila pryč.

Klamath.
První zastávka na štrece. Zaslechla jsem, jak ta stará potvora radí bratránkovi, aby se stavil tady a našel někoho, kdo se jmenuje Vic. Vica znám docela dobře. Občas jsem mu prodala nějaké to zelí a peníze jsem si ukládala v tajné skrýši. Tak jsem se trochu poptala a nakonec jsem našla jeho boudu. Nebylo to nejhorší zapadák. Vlastně proti stanům, ve kterých jsme spali doma to byl docela ráj. Trochu jsem mu to tam prošmejdila, ale podle všeho tam už bráchanec byl, takže všechno, co mělo nějakou cenu určitě posbíral. Aby ho brahmin kopl. Dala jsem si pár prásků a s holkama z lázní jsem probrala život z perspektivy na zádech. Ony na druhou stranu uvítaly novou zábavu, tak jsem zase jednou nehulila sama. Ale horší než hulit sám je nehulit vůbec.
V jedné místní hospodě, jsou tu dvě, dělal vyhazovače hustě potetovaný týpek. Jmenuje se Sulik. Neřekl mi sice, proč tam tvrdne, ale dali jsme si párkráte trochu prášku a hned bylo líp. Mluvil trochu z cesty, stejně jako Hakunin, když se přejel odvarem z kořene kytky kousavky, ale jinak se s ním dobře kecalo. Když jsem mu navrhla, aby šel se mnou, tak jenom pokrčil rameny a plácnul něco jako, že ještě nesplatil svůj závazek, tak jsem ho tam nechala.
Pár možností, jak si přivydělat se našlo velmi záhy. Jeden maník v hospodě mi platil za to, že mu budu chodit přikládat pod kotel do chaty nedaleko města. Na rozloučenou jsem nastavila další várku chlastu trochou barevného prášku. Zjistila jsem totiž, že s alkoholem se jeho účinky posilují. V okolí pálenice se mi povedlo kuchnout pár gecků a tak jsem si tam nasušila pár kožek. Dokonce se mi povedlo dostat i jednu zlatou mrchu, tak si z jejího kožíšku spíchnu něco na sebe, třeba podprda by nemusela být špatná. Taky jsem hledala nějaké bylinky, ale neměla jsem moc štěstí. Většinou to byly jenom věci na obyčejnou hojivou mast, ale našla jsem jeden, který jsem neznala. Nebyl nijak zvláštní, tak jsem si řekla: "Holka nemáš co ztratit," a hodila jsem kousek do sebe. Probudila jsem se až další den ráno. To se může hodit.
Vydělávat na zádech je docela sranda. A s gumou je to v pohodě. Nezapadnu a nic nechytím. A navíc mě to občas bavilo. Pak se z ničeho noc objevil bráchanec a vyptával se po Vicovi. Vrátil se s nějakým lovcem, který ho pak učil, jak stahovat kůži z gecků. Hrdina jeden. Já to umím už nějakej pátek. Stačilo se zeptat doma. Řeklo mi to ale, že je na čase vypadnout. Do mapy jsem si přidala pár měst a vzala jsem dráhu než mě bráchanec zblejskne. Další zastávka - Den.

Den.
Den oproti Klamathu kypěl životem. V kasínu to cinkalo a ulice byly plné lidí. Našla jsem si dobré místečko na střeše jednoho baráku a zapálila si brko, to abych se na ty letce mohla ksychtit pěkně z vrchu. každej druhej tam na něčem fičel. Jeden z lepších dealerů, Tuším, že to byl Jessie, se mě snažil uvrtat do nějakých drog, ale nejsem kdovíjak hloupá. Už Hakunin tvrdil, že to, co si člověk sám nevypěstuje, by neměl ani užívat. Tak jsem mu řekla: "Heleď frajírku, ty svoje ampulky a jehly si narvi třeba do prdele. Na ty já ti seru. Jak to před tím nerostlo, tak to není nic pro mě." No, sice mu to nezacvaklo tak rychle, ale po několika prdech z Haruninova matroše, který donutí i Gecka, aby sám donesl svou kůži a naporcoval se k vyuzení, se probral o den a půl později. Bolela ho palice a byl bílej jako slunkem vypálený kosti. Břídil. Tak se jenom tak mezi jednotlivýma šavlema zmínil, že raději zůstane u toho svýho. Na spravení jsme zahulili obyč matroš.
No, pokud jsem neseděla s Jessiem u ohně, tak jsem prošmejdila město. Jeden maník tam vyřvával něco o mumii. Tak jsem na to koukla. Měl tam v krabici zafačovanou hnijící mrtvolu. No prostě vodvaz. Jenom ten maník tak trochu nezachápal, když jsem uškubla kus toho vobvazu z té jeho múmie, ubalila si do něj brko a mezi jednotlivými prásky mu řekla, že takovejch už jsem viděla a jestli chce abych za to platila, tak ať raději strčí hlavu do brahniní prdele. Sice nadával, ale já už byla venku.
Když jsem tak jednou u Mámy dlabala velmi pozdní snídani po ffakt dlouhým tahu, předchozí večer jsme seděli s Jessiem, Flickem a dvěma štětkama a bafali jsme něco pro začátečníky, co jsem našla v okolí. Byla prča, jak se tam všichni dusili a kašlali, dokonce i pár šavlí proletělo vzduchem, ale nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. No, tak to ráno jsem si sedla k dlabanci. Nějak mi to lezlo ušima, no a pořád mě tam rušil pohled na maníka, kterej měl na krku ceduli, jako že prej bude dělat za kus žvance. No, přisedla jsem si k němu a dala mu zbytek svý snídaně. Nejdřív se díval tak nějak divně, ale nakonec to zhltnul dřív, než jsem stačila nabít šluknu. Pak jsme zahulili, no a von se rozvykládal o nějakých strašidlech, který ho vyhnaly z jeho farmy a teď musí dělat co je a má furt akorát prázdný břicho. No, o strašidlech vím svoje, ale zajímalo by mně, co mu někdo nasypal do žrádla, že jich viděl hned milión. Tak jsem mu řekla, že já spím na baráku, kde je vopravdovej duch. No nechtěl věřit. Mně to původně taky nešlo do lebky, když jsem se takhle po půlnoci probrala a vidím průsvitnou postavu, jak pobíhá po troskách něco blábolí. No a ten den jsem si nic nedala, takže proč ty haluze no ne? Jak jsem zjistila, že fakt vidím ducha, a odkýval mi to i Flick, že ho taky občas viděl, jsem se mockrát bavila tím, že jsem šňupla barvící prášek a řehtala se jak ta průsvitná baba mění barvy.

Čokl.
Když jsem vysmahla z Denu, nevěděla jsem kudy, tak jsem to vzala rovnou za nosem, teda dokud jsem nepřišla k horám. No a jak tak jednoho večera hulím, a přitom koukám, jak se opéká maso na ohni, brala mně docela žravka, naproti se mi posadil pes. Nic zvláštního, prostě obyčejnej zablešenej čokl. No votevřel hubu a začal na mně dělat ksychty. Čokl blbej. Tak mu říkám: "Heleď kámo, todle je tak akorát pro mě." Znova jsem si práskla a vom se tam furt tak ksychtil. Jak bylo maso hotový, začala jsem jíst. No znáte to. Čokl lehnul a dělal smutný voči. Jak už jsem tak byla přihulená, tak mi ho začalo být najednou líto a říkám si: "Tak se na něj koukni, je kost a kůže, beztak hlady šilhá, kdo ví kde se tu vzal a navíc by třeba moh jít s tebou, páč psi jsou prej dobří při lovu,…" No prostě mi ho bylo najednou tak líto, že jsem mu kus masa na kosti hodila. No a jak to chodí, ráno šel se mnou. Říkám mu Rasto.

Redding
Tak nějak jsem doufala, že narazím na nějakou cestu nebo stezku, protože plahočení po kopcích bez zřejmého cíle mně docela štvalo. No cestu našel Rasta. Teda přesněji našel hovno vod brahmina. Koleje po voze vod karavany mu nic neříkaly, tak jsem šla po nich. Táhly mě okolo hor po rovince a pak zahnuly do kopců a já nakonec skončila v Reddindu. Bylo to město plný chlapů, Džetu a zlata. Jo, když horníci něco začali, tak byla sranda. Po páru dnech jsem začala dělat u Lou v jejím psím salúnu a když nebylo co dělat, tak jsem ubalila špeky z toho, co rostlo kolem a bylo veselo. Jenom rasta se někam vypařil, takže asi skončil v nějakým guláši. No co, tak dlouho se mnou zase nešel, ale….no co.

Reno, prej nové…
Svezla jsem se s jednou partou maníků, kteří jeli pro nějaký hrozně tajný zásoby do Rena. Vysadili mně na hlavní a jediný pořádný ulici a mazali dál. Tak jsem skoukla okolí a při balení špeka dala řeč s jedním místním dýlerem, o tom, jak to chodí. Chtěl mně hned odeslat do Wrightovic bordelu, ale po tom, co jsem mu dupla na nohu s tím přestal. Dali jsme řeč o tom, co se kde ve městě děje. No po třetím špeku, ten hajzlík měl výdrž, se mu jazyk rozvázal natolik, že jsem se dozvěděla i velikost jeho spodků, což je věc, kterou jsem ani vědět nemusela.
Bylo na čase udělat si vobrázek o místě na vlastní oči, tak jsem se nějakou dobu flákala po ulicích a uličkách. Pokud bych si chtěla přivydělat, neměla bych tady konkurenci. Všechny místní kurvy byly buďto staré nebo zdrogované a ani na jednu se nedalo koukat.
Stojím si takhle na sluníčku a balím si brko. Najednou slunko nikde a před ksychtem mi stojí nějakej maník, a prej za kolik jdu. V klidu jsem si připálila, voukla mu kouř do ksychtu a řekla mu, že po jeho ksychtě se proskočím i zadara. Boty jsem na to měla. Načež se další tři maníci zasmáli a ten jeden byl nejspíš za blba. Viditelně se nasral a chtěl něco namítat a možná mě i praštit, tak jsem si zahrála kulečník s jeho koulema a von padnul jak podťatej. Když nemám chuť, tak prostě nemám. No, stáli tam ještě tři. Podívala jsem se na ně skrz opar z mího brka. Ten uprostřed byl docela pohlednej, umitý vlasy, naleštěná kůže a u pasu měl jenom kudlu, ale s červenou střenkou. Usmíval se jako měsíček v úplňku. Chtěla jsem zmizet, ale von říká: "Hej kotě, počkej." Jsem se na něj podívala, jestli to jako mluví na mně. A on prej že jo. Říkal: "Nic ve zlym kotě, tady Sears to vzal za špatnej konec. Heleď, hledáme nějakou novou buchtu pro jednoho hodně prominentního kluka vod nás z rodiny no a ty jseš přesně to pravý."
Já na to, že nemám zájem, ale von byl nevoblomnej. No prostě mně ukecal. Jenom jsem mu řekla, že pokud to bude nějakej parchant stará, tak mu kromě koulí rozkopu i hlavu, načež se celá trojice zasmála. Toho čtvrtýho tam prostě nechali.
Do Stájí nás přivezli. Já a ještě dalších pět lidí, z toho jenom jedna holka. Nás dvě stáhli dolů. Venku to byl samej brahmin a chlap s kvérem. Dole zase spousta potrubí. Tam nás zavedli do místnosti, kde u dveří stáli dva maníci. No ta místnost byla dobře zařízená. Ten kápo s červenou kudlou poslal hlídače ven a zavřel dveře. Nás holky tam nechal stát. Plácla jsem sebou do pohodlnýho křesla a nabila si šluknu. No tak jsme se seznámili s Mironem. Miron bejby Miron. Byl to mladej klacek, mladší než já, ale všichni se k němu chovali, jako by byl bůh no a on se podle toho taky choval. Strávili jsme dlouhé dny tím, že jsme rozebírali výhody Džetu a hulení. Naučila jsem se něco od něj, zmákla jsem jeho počítače a vzadu za barákem jsem si založila malou zahrádku. Po roce mně ale začal nudit, tak jsem sklidila, a práskla do bot. V posteli stál za houby a furt plácal o svým Džetu a navíc byl co chvilka sjetej. Tak jsem mu štípla pár užitečných věciček.
Zpátky v Renu mě čekalo překvápko. Sedím takhle na střeše a najednou přijelo auto. Fakt, přijelo, a nebyl to nikdo jinej, než bráchanec. Tu káru jsem poznala. Parkovala v Denu na vrakáči, ale nebyly k němu náhradní díly, tak jsem ho nechala bejt, a navíc za něj chtěl ten parchant šíleně peněz. No, bráchanec zaparkoval, vyskočil ven, chvíli se hramal v kufru, načež se vytratil. Jak jsem v sobě ještě měla trochu letošní sklizně, dostala jsem náprd. Skočila jsem k němu a prohrábla jsem kufr. Bráchanec tam měl spoustu dobrejch věcí, tak jsem si krapet přilepšila. Vybrala jsem si jednu starou pistoli, podle čitelných rytin to byl Mauser M/96, přibrala jsem nějaké stimpacky a dost nábojů. A pak mi zaklepal kdosi na rameno. Ohlídnu se a stálo tam pět maníků, všechno mobstři od Salvatoreho. A kruci. Než jsem stačila cokoliv říct, ten vrchní se začal: "Je tahlenc kára na prodej?" Jak jsem si uvědomila, že to můžu bráchancovi nadrobit ještě trochu víc, tak jsem kývla, a že prej jo.
"Kolik?" zeptal se a měl úsměv okolo celý hlavy.
"Dvě ticky a můžeš si to vodvézt jak to tu stojí." Jsem to ale mrcha. Plácli jsme si, dal mi prachy, celá banda naskočila dovnitř a už fičeli pryč. Já si vylezla zpátky na střechu, ubalila si nové brko a čekala jsem, co se bude dít. No, bráchanec přišel asi za tři hodinky. Došel k parkovišti, čuměl jak brahmin na vohradu, pak tam začal pobíhat a vřískat na celé kolo, málem uškrtil Jimmiho J., a pak se zklidnil. Celej von. Stropit kravál na celý město. No, nakonec šel za stopama spálený gumy, páč to maníci od Salvatoreho trochu obrousili. Prostě to stálo za tu prču a navíc jsem byla o dvě ticky bohatší.

Flákárna kolem.
Fakt nevím, jak jsem se mohla do teď uživit bez bouchačky. Ta Mauzrovka, kterou jsem čorkla bráchovi, je fakt boží věc. Tak jsem vobčas něco picla, aby bylo cosi k jídlu, Gecka jsem kuchala oštěpem, kvůli kůži, to dá rozum, semotamo jsem zakopla o karavanu, nebo bandu divochů, a tak. Divoši byli hodně pohostinní, i v hulení se někteří vyznali. Takže cestování byla i prča, teda pokud jsem zrovna neutíkala.
Seděla jsem si takhle s brkem a chtěla jsem zapálit oheň. Večer se blížil a vod toho hulení jsem měla i slyšiny, no, prostě prča. najednou slyším kroky, tak jsem se koukla a vidím, jak ke mně ženou tři maníci. Za nima šla skupina svázaných divochů. Votrokáři. S vysmátým šklebem jsem se vydrápala na nohy, drapla bágl a vzala jsem dráhu. No neběželo se mi zrovna nejlíp. Když se jednomu klepou nohy z hulení a občas vidí věci, který tam ve skutečnosti nejsou, tak se neutíká kdovíjak. No měla jsem z prdele kliku. Když jsem si všimla, že místo normálního pohybu padám. To už jsem začala střízlivět. No, jak jsem tak běžela nazdařbůh, podařilo se mi zahučet do díry. Do díry plný štírů. Já měla štěstí, Dopadla jsem docela dobře a odkutálela jsem se ke zdi. Ten otrokář, který letěl za mnou už takovou kliku neměl. Pleskl sebou na štíra a než se sebral, měl docela problém udržet pozitivní myšlení. To dá rozum, protože útočící radškorpion, podle všeho dospělý kus, je hodně tvrdý protivník i pro chlapa s velmi velkým kvérem. Když jsem se probrala, byla mi zima, ale vzpomněla jsem si, co se dělo, než jsem odpadla, tak jsem se raději potichu vyplazila za světlem. Z prdele klika to byla.
Venku v pustině si jeden užije i dobrý podívaný. Když jeden uslyší střelbu, je lepší jít jinudy. Já byla zrovna zvědavá, tak jsem vystrčila palici nad hranu kopečku. Rozdávala si to tam partička rajdrů a pár maníků od karavany. Sedla jsem na prdel a nabila jsem šluknu. Střílečka jako z vyprávění. Manící po sobě solili ze všeho, co měli po ruce. Dokonce by po sobě házeli i šutrama, kdyby nezbylo nic jiného. Tak si tam hulím a chechtám se tomu všemu, když z leva přišel nějaký maník, podle všeho tulák, ale asi notně obranej. No když jsem ho ujistila, že jsem jenom divák, tak si přisedl. Dala jsem mu prásknout, no skopalo ho to do kulatý krychle.
"Si ještě nehulil co?"
Kašlal, plival a prej, že ne. No po dalších několika šlucích jsme se tam pořechtávali spolu. Já si navíc šňupla barevnýho prášku, takže najednou tam stáli oranžoví proti bledě modrejm a všechno okolo bylo zelenočervený. Přestřelka skončila nerozhodně. Karavana sice vystřelila jako poslední, ale obránci podlehli zraněním z boje. No smůla. Ráno, když jsem se probrala, hulič nováček přebíral mrtvoly. Zapálila jsem si ranní ptáče a dala jsem se do hledání nějakých nábojů. Mauzer nežere cokoliv. Kvér vybíravej. Ale nevyměním ho ani náhodou. Ten tulas si docela pomohl, tak jsme dali na oslavu jeho začínající kupecké kariéry flašku Rot Gutu a pár jointů. Mrtvoly kolem si vesele hnily. Někdo má holt štěstí a někdo si vesele hnije.

Pařba se skvotery.
Nalákal mně tam hlasitý zpěv a velmi velký oheň. Potáhla jsem z brka a vydala jsem se tím směrem. A fakt to byla pařba. Přivtěřila jsem se k ohni a vyhlídla jsem si někoho, koho bych se mohla vyptat, co se vlastně slaví, ať nejsem za blba. Na kraji stálo několik mladých, tak jsem se přesunula k nim. Středem pozornosti tam byla holka jako já, Chrissy se jmenovala. No, vyptala jsem se co a jak, a vypadl mi z toho zase a opět bráchanec. Už jsem byla na toho vola tak nakrknutá, že jsem mu v duchu vynadala do všeho možného i nemožného. Přišel, vysvobodil ji, vymlátil všechno ve vaultu, který tu je, dohodl příměří a zmizel. Raději jsem o své rodinné příslušnosti pomlčela. Na druhou stranu se pařba začala poněkud rozjíždět a starci odpadali, tak jsem vytáhla hulení. Pařilo se ještě další tři dny a moje zásoby se tenčily. Ale když je tady vault, mohlo by se tam dát najít i nějaké lepší hnojivo. Tak jsem zapustila kořen a založila jsem novou zahrádku.

Houbičky.
O houbách mně naučil už Hakunin. Musí se s nima opatrně, jako s ohněm. Jsou to velice silné halucinogeny a přejetí hrozí fakt pokaždý. Navíc mi ty mršky rostly rovnou za stanem. Nechtěla jsem před ostatními skvotery vypadat jako feťák hned ze startu, tak jsem hulila jenom na dobrou noc a moc to nepřeháněla. Byli to fakt milí lidi. A ani moc nenamítali, když jsem se chtěla jít kouknout do vaultu. Chrissy a Jack, dva vrstevníci, kteří se ke mně přidali, že mně jako provedou, se nenechali pobízet, tak jsme tam dole zahulili a já hledala nějaké hnojení pro zahrádku. Ti dva vypadali jako rozumní huliči, tak jsem je začala zasvěcovat do tajů pěstování ganji. Po tom, co jsem si přečetla v počítačích vaultu, teda pokud si to dobře pamatuju, páč jsem byla zhulená jak brahmin na bobulích. Ale co si pamatuju velmi jasně je, že ganja přežila téměř bez úhony. To potěší.
Pak jsem našla ty houby. Poznala jsem je. Hakunin byl dobrý učitel. Takže jsem věděla, kolik snesu. Dala jsem si tři kloboučky a už to jelo. Seděla jsem ve vchodu do stanu no a přišel Jack. No, jak jsem měla ty haluze, vypadal fakt příšerně a ještě se navíc vlnil a jeho řeč mi zněla jako huhlání imbecila, no tak jsem vybuchla smíchy. Jack se se mnou ještě dva dny potom nebavil. Tak jsem mu to nakonec vysvětlila a s Chrissy jsme se zhoubovali vetrojku. Tak jsem se ještě nechechtala.

Rozlučka.
Skvoteři byli sice fajn, ale políčko už viselo na sluníšku a sušilo se, a zásobu houbiček jsem měla dobře schovanou. Tak nakonec nastal čas, abych vysmahla zase vo dům dál. Táhlo mně to k domovu, ale né zas tak úplně. Fakt jsem netoužila po tom setkat se s tou starou rašplí. Pro mě byla moje rodina políčko a Hakunin.
Když už bylo sbaleno, pozvala jsem Chrissy, Jacka a ještě pár kámošů na poslední hulení. Ti dva jmenovaní se vytáhli, takže se hulily jejich modely. Nebyly špatné, to fakt ne. Moje rady si podle všeho vzali k srdci. Hulení tady jen tak nezmizí. To zahřeje u srdce.

Frisko.
Místo na sever jsem šla na západ, na pobřeží. Po několika dnech jsem se srazila s partičkou žlutejch maníků. Tvrdili, že jsou do Friska, tak jsem se přidala. Žluťásci vypadali jako zhulení, ikdyž nebyli. Když byli, usmívali se ještě víc. Kdyby neměli uši, tak se smějou okolo celý hlavy. Jednou jsme se dokonce ztratili, protože se vůdce tý party poněkud přehulil a další ráno neviděl ani na dva kroky, natož aby ostatní vedl správným směrem. Nakonec jsme ale prošli takovou divnou bránou a byli jsme tam. Maníci se rozloučili a splynuli s okolím.
První, co jsem uviděla, bylo Bráchancovo auto. Hrklo ve mně, že by se snad mohl ukázat, tak jsem se zašila. O dva dny později se auto ani nepohnulo a on furt nikde. Tak jsem se poptala jednoho místního huliče a ten mi řekl, že dojel, chvíli se o něčem bavil maníkem vod Bratrstva, pak se flákal na tankeru a pak si nacpal batoh nábojema a vypadl někam na sever. Tak jsem další večer zaimprovizovala a prolezla bráchancovo auto odshora dolů. Našla jsem ještě nějaké střelivo pro Mausera a přibalila jsem pár stimpáčů. Měl jich hromadu, takže nic nepozná, až se vrátí. Hulič na mně koukal jako na stvůru.
"To je v klídku, to je bráchancovo," já na něho.
"Fakt?"
"Jasná píka kámo, jenom ho moc nemusím."
"Hele, a nebyl by tam nějakej fet?"
"No, má tám pár MENTOSek a krabku Buffoutu, ale to je asi všechno. Von je slušnej správňák, chápej. Ani neví na co je to dobrý."
"To musí bejt vůl jak lampa co?"
"Si piš, silnej, ale blbej."
"Hele, co myslíš, moh bych…"
"Jasně, je to v tom hnědým somradle vzádu na sedadle."
Hulič/dýler se vrhnul do auta a za chvíli vypadl ven. Do kapes si cpal krabičky a usmíval se. Ztratil u mě glanc. Tvrdý matroš není pro mě. Hulo je v poho, ale do tohohle nejdu ani kdyby mě za to platili.
Frisko bylo jinak docela klidné místo. Jenom Dragonovi a Lo-Panovi příznivci si občas dávali do zubů, ale to se dalo překousnout. Okoukala jsem nějaký bojový pohyby a na tankeru se skamarádila s několika místními houmlesy. Nebyla to sice ztráta času, ale moc jsem se nezdržela. Tak jsem si říkala, že bych se mohla stavit do Klamathu za holkama…..

Chajda.
Našla jsem chajdu. Nic moc dílo, ale dala by se zabydlet. Je to kus nad Klamathem a do Aroya to mám taky jenom pár dní. Navíc pár kiláků odsud prosakuje ta zelená břečka, takže tam zasejc nasadím nějaký kytičky, aby tak dobrý hulení nedošlo. Ještě sice bude chvilku trvat, než to tady zušlechtim aby mi to tu sedlo, ale je to, no, prostě domov.
Nějakou oklikou jsem se dostala zase k domovu. Jsem si řekla, že plahočení už bylo dost a docela jsem se těšila, až si založím vlastní bylinkovou zahrádku. No a ta chajda mi přišla vhod. Škoda, že mi Rastu sežrali nějací parchanti v Reddingu. Bylo ho chudáka škoda a tady by se mu beztak líbilo. Tak jsem si řekla: "kotvu upustit a konec šmitec".
Šlo to sice pomalu, ale už mám chajdu pomalu opravenou. Při šmejdění okolo jsem narazila na jeskyni, která byla ale plná tý zelený břečky, tak jsem tam raději neokouněla moc dlouho. No aspoň vím, odkud se to svinstvo bere. Taky jsem přišla na to, že ten někdo, kdo tady bydlel předemnou, asi utekl, nebo ho sežraly kytky, Tak jsem se vyzbrojila mačetou a dala jsem těm kousavým potvorám jasně najevo, že si na mně vyskakovat nebudou. To teda ne. Když jsem je pak pokládala na střechu, aby dobře proschly, našla jsem tam lopatu a krumpáč. Skvělý. Nebudu muset kopat hlínu rukama.
Tak si sedím a koukám se, jak mi zelená políčko. Je to už pomalu půlrok, co jsem tady a zatím mi nic nechybí. Minulej tejden tu zabloudila brahmina, takže už nejsem sama a mám i mlíko, abych se mohla kromě vody pít i něco jinačího.

Divnej sen.
Zdál se mi fakt divnej sen. Zdálo se mi o Aroyu a o tak vůbec. Převalovala jsem se v posteli fakt divoce, páč jsem se ráno probudila na zemi. Ale to nejdivnější bylo, že to bylo, jako bych letěla nad zemí přímo za nosem k Hakuninovu stanu a přímo před jeho hlavu.
"Holka," říkal, "Je to v prdeli. Vzpomínáš ještě, když jsem se před roky přehulili a já pak měl ty haluze o nájezdnících z oblohy? Tak se to fakt stalo. Přiletěli, bojovníky postříleli a ostatní odvlekli do svých lodí, kterýma přiletěli a zase uletěli pryč. Neboj se nic, mně už nic nebolí. Cestuju za předky do světa duchů a doufám že si tam užiju nějaký dobrý hulení. Ale už to nebude jako tehdy, když jsme hulívali za oltářem v chrámu jenom abychom nasrali starou rašpli. Už spolu nezahulíme. Mám ale poslední přání. Jdi do Aroya. Vesnice je zničená a moje tělo leží před mostem. Postav hranici a spal mě. Můj popel pak rozhoď na svoji zahrádku. Až budeš pak tu ganju hulit, budu s tebou navěky. Tvýho bratránka jsem poslal za těma sviněma, které mi udělaly díru do břicha. Změnil se za tu dobu co hledal GECK. Je nadupanej a určitě nás pomstí. Loučím se s tebou holka. Nezapomeň na starého šamana…" Všechno se rozuplynulo v mlze a já se probudila na tý zemi s brekem a věděla jsem, že to musí být pravda. Šla jsem do Aroya a splnila jsem starouškovi jeho poslední přání. Celou dobu jsem držela absťák na památku Hakunina. Když jsem pak doma zaryla jeho popel do fakt velkýho kořenáče se semínky svého nejlepšího canabisu, zhulila jsem se do mrtva. V duchu jsem popřála bráchancovi hodně štěstí a to bylo naposledy, co jsem vzpomínala na rodné Aroyo.

…na konec…
Tak si bydlím na svým a občas se staví holky z Klamathských lázní a pravidelně za mnou chodí pár mlaďochů z nedalekého kmene. Hulíme a bavíme se po svým. Jejich šaman, Hakunin to sice není, ale učí se, je u mě pravidelně, aby se vyptal co říkají duchové, nebo aby se pochlubil novým kořínkem, který vykopal někde v pustině. Už jsem za tu dobu zestárla a na tahání se po světě mně už neužije, ale hlavní věc, kořenáč s Hakuninovým popelem na dně mám pořád. Každý rok do něj zasadím jedno semínko a z toho vyroste kytka. Malá, ale těch obřích palic… A když je nasuším, tak se při hulení se staroušem Hakuninem smějeme starým věcem. Domov je tam, kde je dobrý hulení….