Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Dreix - černí škorpioni 2. část Kapitola 9: Kaňon Po nějaké době se Josh probral. Nezbylo nám už žádné morfium, takže byl pořád v agónii. Celou jednu ruku měl v háji. Oproti tomu bylo mé rameno nic. I přes tu bolest, kterou Josh prožíval mi dokázal říct kudy mám jet. Vault City jsme objeli velikým obloukem a pomalu se blížili k Gecku. Josh nechtěl ani v jednom městě zastavit. Proč, to mi neřekl. Další den jsme dojeli k horám za Geckem. Josh mě navigoval a my se dostali do kaňonu tak akorát pro naše auto. "Teď zahni...aahhhh....dol...doleva" vysoukal ze sebe Josh, když jsme byli zhruba v půlce kaňonu. Jeli jsme malou odbočkou. Cesta byla až na pár kamenů v pohodě. Jeli jsme, ale v tom nás zastavil obří muž v omlácené energozbroji. Namířil na nás svůj gatling { v tu chvíli jsem si vzpoměl na Reno } a řekl: "Kdo jste a co tu děláte?!" Nevšiml si na zadním sedadle ležícího Joshe, což bylo velmi nebezpečné. Takový rozzuřený chlapík s gatlingem by z našeho auta udělal cedník raz dva. "Tak znova, kdo jste a co tu děláte?!" zařval na mě. "Jsem přítel Joshe, bratra vašeho vůdce. Musím ho odvést do vašeho tábora, je ošklivě raněný! Jsi snad z Černých škorpiónů, ne?" řekl jsem. Udivilo mě, že jsem se to takhle z ostra nebál říct. Obr očividně znejistěl. Než stačil něco říct, dodal jsem: "Leží vzadu a potřebuje doktora! Hned!!!" Obr sklonil gatling a šel se podívat. Když ho uviděl, něco zařval. Z okolních skalisek se zvedlo asi pět postav v maskáčích, kteří měli vesměs sniperky a běželi k nám. Obr jim něco řekl řečí, které jsem nerozuměl, ale došlo mi co jim řekl. Přiběhli k autu a vzali Joshe a odnášeli ho směrem do zdi. Obr si asi všimnul mého udiveného výrazu a řekl: "Jen klid" Pak vzal vysílačku a zase řekl něco tou svou hatlapatlaštinou. Náhle se to co jsem považoval za zeď zvedlo a já zjistil, že jsou to obří maskovaná vrata do nějakého komplexu. Skupinka i s Josem vešla dovnitř a dveře se zase zavřely. Obr si sundal helmu a já uviděl mladíka zhruba v mém věku. Měl několik jizev na obličeji a také jednu obrovskou spáleninu na levé tváři. Musel projít mnoha bitvami. Usmál se a řekl: "Auto nech tady, postaráme se o něj. Pojď se mnou" Vystoupil jsem a následoval ho do jiných maskovaných dveří. Kapitola 10: Základna v horách Muž v energozbroji mě odvedl do dlouhé chodby. Nebyla to jen díra vytesaná do skály, tunel plně vyztužený ocelí. Podivil jsem se, jak to mohla banda zlodějů zvládnout. Museli mít těžkou techniku a spoustu prostředků. Pomyslel jsem si, že Josh asi mluvil pravdu. Muselo to dát obrovskou práci. Když jsme došli na konec chodby, muž něco namačkal na počítač, který byl u obrovských dveří z oceli. S hlasitým vrznutím se dveře otevřely a my pokračovali. To co jsem tenkrát uviděl nikdy nezapomenu. Obrovská hala plná počítačů, obrovských monitorů, techniky a lidí v černých hábitech. My jsme přišli na nějakou plošinu vysoko nad tím vším, takže jsem měl skvělý rozhled. Všude na stropě byly světla na elektriku, takže mohly osvítit i ty nejzapadlejší kouty haly. Naproti dveřím ze kterých jsme přišli byl obrovský rotační kulomet bez obsluhy. "Automat" pomyslel jsem si.. Každého kdo by nezadal heslo a i přes to se dostal přes ty ocelové dveře by určitě bez problémů rozstřílel na malinkaté kousíčky. Muž v energozbroji si všiml mého udiveného výrazu a hned spustil. "Když ti Josh ukázal cestu sem, musíš být jeho moc dobrý přítel. Určitě ti tedy vyprávěl o naší organizaci. Možná se ti zdá, že nejsme ani tak zlodějský cech, jako nějaký protiatomový bunkr, ale to je jen zdání. Trvalo to mnoho, mnoho let, než jsme tohle vybudovali. Začínali jsme na skalách, ve stanech. Byli jsme o hladu a každý lepší voják, nebo zabiják nám mohl pořádně zatopit. Neměli jsme nic než talent a šikovné ruce. No a vidíš teď". Dopovídal a já se tvářil ještě udiveněji. On směle pokračoval dál. "Kdysi dávno jsme přepadli jednu malou karavanu do Bratrstva. Normálně takhle neútočíme, ale věděli jsme, že povezou nějaké vybavení a zbraně. S velkými ztrátami jsme je nakonec dostali a našli u nich několik energozbrojí a těžkých zbraní" "No a takhle jsme získali konečně nějaké dobré vybavení a tak jsme se rozrůstali. Přidalo se k nám několik zběhů z Bratrstva a také nějací jejich inženýři. "Jednou, když jsme jeli pustinou a narazili na tyhle hory, stala se nám nehoda a vybuchly dvě energozbroje. To udělalo díru do skály a my tak našli tenhle komplex. Je to nějaký předválečný protiatomový bunkr. Nebýt toho výbuchu, nenašli by jsme ho. Byl totiž dokonale zapečetěn" Možná se divíš, že normální voják jako já tohle všechno ví, ale my všichni tady víme všechno o všech. Je to lepší, než tajemství a nevědomost" domluvil voják a pokynul mi, že už by jsme mohli sejít dolů. "No....to mě podrž" řekl jsem. "A kam to vlastně jdeme?" zeptal jsem se když jsme scházeli po schodech k počítačům. Byly to počítače pravděpodobně z Bratrstva, protože si jinak nedokážu představit, která jiná organizace by takové někdy po válce měla. "K naší radě. Určitě si s tebou chtějí popovídat" odpověděl mi muž. "Jo, mimochodem, jmenuju se Steve" řekl a podal mi ruku. Potřásli jsme si, ikdyž nevím jestli cítil můj stisk přes tu ocelovou rukavici, která bylo součástí jeho energozbroje. "Já jsem Dreix. Těší mě!" "Mě též!" řekl spokojeně Steve a oba jsme pokračovali. "Všichni tito muži jsou buďto taky vojáci nebo zloději. Všichni naši členové musí mít výcvik ve všech oblastech" řekl Steve po chvíli. Zatočila se mi hlava. Takový komplex s takovými možnostmi mi až naháněl hrůzu. "Hele a kdo o vás vlastně všechno ví?" zeptal jsem se. "No... tak akorát Bratrstvo, ale to nemá ani šajn kde jsme ukrytí. Když už tak o tom mluvíme... víš kdo vykradl Siera Army Depot?" řekl pyšně a usmíval se na celé kolo. "No... hádám, že asi vy, ne?" odpověděl jsem mu a taky jsem se usmál. "Popovídáme si potom, teď musíš za radou, nebo nás přetrhne, že tam jdeme tak dlouho" řekl a oba jsme vyšli po dalších schodech do další, tentokrát menší haly s mnoha dveřmi a chodbami. Všude na stropech byla velká a stará světla. Takhle nějak si představuju že by mohli vypadat Vaulty. Do jedněch dveří jsme vešli a já uviděl obrovský stůl za kterým sedělo asi deset mužů a čtyři ženy. Všichni vypadali váženě. "Nechám tě teď tady. Pak tě najdu a pokecáme, jestli budeš chtít" řekl mi Steve a já mu kývnul. Odešel a já tam zůstal spolu s jejich radou. "Tak se posaď, mládenče" zaznělo v místnosti. Byl jsem hrozně nervózní. Nevěděl jsem co mám čekat. Na nic jsem nečekal a posadil jsem se. "Nemusíš se bát" řekla jedna z žen. Asi to na mě bylo poznat. Měla nakrátko střižené, hnědé vlasy, brýle a jednu jizvu přes čelo až k uchu. Dřív musela být voják, nebo tak něco. Než jsem se stačil pořádně porozhlédnout po ostatních, promluvil na mě muž ve středním věku. Měl plešku a nakrátko střižené vousy. Nevěděl jsem kdo to je, ale vypadal ze všech nejváženěji. "Tak nám pověz co se stalo. A nic prosím nevynechej." řekl mi. A tak jsem jim začal vyprávět můj příběh od plného začátku. "Je mi líto tvého přítele" pronesl, když jsem skončil. "Jsem ti moc zavázán, že jsi mi dovezl bratra živého. Po tom co se stalo v Renu jsem o něj měl velký strach. Jsem ti vděčný" řekl mi po chvíli. Byl jsem docela překvapený, že zrovna on je Joshův bratr. Sice mu byl docela podobný, ale choval se úplně jinak. Ale vem to čert. "Asi se potřebuješ najíst a odpočinout si. Steve, kterého už jistě znáš tě tady provede a ukáže ti tvůj nový pokoj" "Doufám, že se ti tu zalíbí a zůstaneš u nás. Rozmysli si to. Pokud by jsi chtěl, můžeš se přidat i do našeho cechu, ale o tom až později. Teď si jdi odpočinout, vypadáš, že to potřebuješ" pronesl a jeho kolega po pravici zmáčkl čudlík, dveře se otevřely a vešel Steve, který mě odvedl směrem k jejich jídelně. "Je to těžké, dostat se do cechu?" zeptal jsem se Steva, který už byl svlečený z energozbroje a byl v nějakém hábitu černé barvy ne nepodobný tomu, co měli ti v té obrovské hale. "No... já ji udělal jen tak tak" řekl Steve a křečovitě se usmál. "Ale jo, jde to" To mě trochu uklidnilo a já se už neptal dál. Steve mě dovedl do jejich jídelny, což byla místnost asi tak 30x40 metrů plná stolů s jídlem. Nějací muži ho pořád doplňovali, aby se vojáci nemuseli plahočit v řadách ve frontě. "Těchto jídelen tu máme šest" řekl mi po chvíli. "Hory v kterých jsme jsou velké" dodal a pousmál se. Pustil jsem se do jídla. Vzal jsem si nějaké pivo a několik plátků osmaženého masa. Neptal jsem se z čeho to je a prostě jsem jedl. Začal jsem přemýšlet, jak dlouho to tak mohlo trvat, než tohle postavili. Určitě mnoho let i s těžkou technikou. "Chutná?" zeptal se Steve, který pil Nuka-Colu. "He o guber!" odpověděl jsem s plnou pusou. "To jsem rád" řekl Steve a dopil svou láhev. "Jak dlouho už jsi tu?" zeptal jsem se když jsem otvíral druhé pivo. "Mno...asi šest, nebo sedm let. Proč?" "Jen se ptám" odpověděl jsem mu. "A jaké to tu je? ptal jsem se dál. "No tak... je to tu OK. Já jako voják nemám moc práce, ale když jdu do akce jako zloděj...to je panečku vzrůšo! Naposledy jsem byl ještě s asi pěti chlapama v New Renu a tam jsme se dozvěděli o 'Stájích' nějakýho pošuka. Prý tam dělá Jet a skladuje otroky. Tak jsme se tam potichu dostali a osvobodili ty otroky. Ty zásoby Jetu jsme zničili, protože je to hrozná sračka, která už ničí lidi dost dlouho. Ten magor co mu to patřilo prej dost vyváděl...takže asi tak. Máme se tady všichni dobře" řekl Steve. Neodpověděl jsem. Přemýšlel jsem co udělám. Po jídle mi Steve ukázal můj pokoj a já se uložil do té nádherné slasti jménem bezesný spánek. Nic se mi, zaplať pánbůh, nezdálo. Děsil jsem se toho, že by se mi ve snu zjevilo to přepadení, a to jsem nechtěl. Nechtěl jsem vidět všechny ty mrtvé, které jsem zabil, ani Mikovo bezvládné tělo. Jednou mi to stačilo... Vstal jsem z postele a rozhlédl se po pokoji. Když mě sem Steve dovedl, moc jsem dojem tohoto pokoje nevnímal. Byl jsem rád, že je tu postel. To mi stačilo. Sundal jsem si mou zbroj a usnul jsem hned co jsem si lehnul. Musel jsem spát dlouho... Byl to pokoj zhruba 5x3 metry. Byly v něm dvě postele, stůl, dvě židle a dvě skříně. V malých dveřích, vedoucí do pidimístnosti byl malinkatý záchodek. Celý pokoj, a to jsem se divil, byl jako olověný kvádr vražený do skály. Zdi, postele, vše bylo z olova. "Kde ho berou?" řekl jsem si pro sebe. Oblékl jsem si mou zbroj a všiml jsem si, že v místnosti byl také malý počítač. Chtěl jsem se k němu jít podívat, ale náhle se otevřely dveře a vykoukla Steveho hlava. "Nazdárek" pozdravil mě. "Tak co, jak jsi se vyspal?" "Čau! No... jde to" odpověděl jsem mu rozespale. "Hele, za deset minut se sejdeme támhle na rohu u toho koše" řekl a ukazoval směrem do chodby. "Doufám, že už jsi si rozmyslel, jestli tu s námi zůstaneš, hm?" dodal ještě, usmál se, zavřel dveře a odběhl zase pryč. "Sakra!" zaklel jsem si pro sebe. "Dyť já na to zapomněl, kurva!" Musel jsem se uklidnit, s chladnou hlavou jde všechno líp. Sedl jsem si na postel a začal uvažovat. Nemám kam jít. O svého nejlepšího kámoše jsem přišel. V NCR mě hledají za útěk z vězení a loupež.... pomalu, ale jistě jsem docházel k názoru, že tu zůstanu. "Je tady vzrůšo, skvělé vybavení a zajímavá 'práce', tak proč ne? O takovém životě jsem vždycky snil" řekl jsem si. Ano, byl jsem rozhodnutý. Ještě jsem si rychle vzal chleba s něčím, co jsem měl kupodivu přichystaný na stole a vyšel jsem ze dveří a zamířil na místo schůzky. Bylo to na křižovatce čtyř chodeb směřujících do pokojů. Počkal jsem u koše a čekal na Steveho. Přišel skoro přesně."Tak..." řekl mi. "Můžeme jít. Rada tě chce zase vidět" dodal a oba jsme zamířili chodbou do sálu rady. Stejný scénář jako včera. Steve mě tam nechal a já uslyšel to povědomé "Posaď se, mladíku" Posadil jsem se a čekal co bude. Tentokrát tam nebylo čtrnáct lidí, jako včera, ale asi dvacet. Skoro jsem měl až strach. Všichni byli vážní. "Tak...jak jsi se vyspal?" zeptala se mě žena v kápi. Měla dlouhé vlasy, blonďaté barvy a laskavé oči. "Celkem dobře, díky za optání" odpověděl jsem. "A jak jsi se rozhodl? Zůstaneš? Asi je ti divné, že je nás tu tolik a že se zrovna o tebe tak zajímáme, ale Josh se v noci probral a vřele tě doporučil. Že prý dokážeš pomoci v nouzi, umíš to se zbraněmi a že znáš pustinu" zeptal se Joshův bratr. Udivilo mě, kde to Josh sebral. Zná mě sotva pár hodin. V té chvíli jsem byl ale rád, že je mu už líp. "Jestli bych tu mohl zůstat a přidat se do vaší organizace, byl bych moc rád!" odpověděl jsem mu. "Výborně!" usmál se. "Steve ti řekne co a jak. Nesmíme ztratit ani chvilinku! Zítra budeš mít první zkoušku, cítíš se na to?" vychrlil na mě. "Myslím, že ano"odpověděl jsem mu nejistě. "Dobře. Teď jdi načerpat síly" řekl a pokynul mi ke dveřím. "A co Josh? Můžu někdy za ním?" zeptal jsem se ve dveřích. "Ještě ne. Má mnoho poranění a touhle dobou je operován. Včera jsem byl poslední kdo s ním mluvil. Doufej, ať se ta operace vydaří" řekl a jeho milý úsměv se náhle změnil na starostlivý obličej. Nechtěl jsem mu přitěžovat dalšími otázkami a tak jsem odešel. Steve na mě ještě s jednou ženou čekal přede dveřmi. Když jsem k nim přišel, představil mě své kamarádce. Jmenovala se Liz. Měla kaštanové vlasy po ramena, modré oči a nádherný úsměv. Její modré oči byly jako dvě studny. Po představení se jsme si podívali do očí. Bylo to skvělé. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Takový... takový divný, příjemný pocit. Dlouze jsme se na sebe dívali. Asi by jsme nikdy neuhnuli, kdyby Steve nepromluvil. "Tak jak? Zůstaneš tu?" Odvrátil jsem od Liz zrak a ona o mikrosekundu udělala totéž. Podíval jsem se na Steveho a kývnul jsem. "Super!" zajásal. Celou dobu co ho znám mě napadá, jestli je tak kamarádský odjakživa. Možná je to proto, že jsem zachránil bratra jejich vůdce, nevím... "Jo... zítra mám první zkoušku. Nevíš co to bude?" zeptal jsem se. "Už zítra?! Člověče... já ji měl až za týden od té doby, co jsem jsem přišel. Ne, nemůžu ti říct co to bude. Nebylo by to ono" řekl a šibalsky se usmál. "Hmmm..." odpověděl jsem mu suše. "Hele já teď musím něco zařídit. Ráno pro tebe přijdeme, tak se na to připrav... jo a znáš už cestu do pokoje? Víš co Liz, jdi s ním. Eště se nám tu ztratí a co pak, že? Pokoj má v D8 pokoj 72" řekl a odběhl. Ikdyž jsem cestu znal, nic jsem nenamítal. Liz se na mě usmála a oba jsme vykročili. Kapitola 11: Příprava "Tak... jakpak se ti u nás líbí?" zeptala se mě po chvíli a usmála se na mě. "Je to tu super!" pochválil jsem to. "Co ty tu děláš?" "No... já jsem taková holka do nepohody. Něco se rozbije, opravím to. Někdo je zraněný, vyléčím ho. Nejde ti otevřít zámek na nějakém sejfu, vypáčím ho..." Při tom posledním příkladu se usmála od ucha k uchu. Slušelo jí, když se smála. "Aha. Hele, co to je se Stevem? Je nějak moc kamarádský, nezdá se ti?" zeptal jsem se. "On je takový, protože nemá skoro žádné přátele. Lidi ho prostě nemaj moc rádi. No a já jsem jeho jediná kamarádka. No a teď poznal tebe a ty ses k němu choval úplně v pohodě, což on dlouho nezažil, takže se snaží, aby 'o tebe nepřišel'" odpověděla Liz. "A proč ho proboha nemají rádi? Vždyť je to milej a hodnej kluk" ptal jsem se nechápavě. "To já nevím. Jsou prostě oblíbení a neoblíbení lidé. On má tu smůlu, že patří do té druhé kategorie" řekla Liz smutně. Už jsme byli skoro u mého pokoje a tak jsme dokončovali konverzaci. "No... přeju ti hodně štěstí při tý zkoušce!" řekla mi na rozloučenou a políbila mě na tvář. Usmála se a odběhla pryč. Ještě chvíli jsem tam stál ve stejné poloze a přemýšlel, čím jsem si to zasloužil. nakonec jsem se usmál a odešel do pokoje. Kupodivu jsem zase našel jídlo na stole. Protože jsem měl hlad, rychle jsem ho snědl a opět jsem si sundal zbroj, lehl jsem si na postel a přemýšlel o té zkoušce. Jenže pořád se mi do hlavy pletla Liz. "Co to asi bude za zkoušku?....ten úsměv.... bude to fyzická, nebo psychická zkouška?... ty oči... ve dne, nebo v noci?... ty...." "A už dost!" řekl jsem si pro sebe. "Jak se mám sakra soustředit?" Přestal jsem uvažovat co bude zítra a snažil jsem se usnout. Nechám se překvapit. Kapitola 12: Den D Když jsem se ráno probudil, byl jsem nervózní. Nevěděl jsem co mě čeká a to mě děsilo. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Oblékl jsem se do zbroje, vzal si Desert Eagle z batohu, několik zásobníků a nůž. Co kdybych je potřeboval. Ještě pro mě nikdo nepřišel a tak jsem vyšel z pokoje. Dnes bylo na chodbách rušno. Lidé pobíhali, bavili se, smáli... Sedl jsem si před můj pokoj a koukal na chodbu. Několik mužů kousek ode mě se vzrušeně bavilo a jen tak jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru. ".... a ten magor si toho ani nevšimnul....měl ho pod postelí... jo?....dostali jsme....tolik?.... kam ste to dali?.... no jo, tam se toho vleze hodně....všimly si vás stráže?.... ses posral, ne?..... by sme tu asi teď nebyli..." Podle mě mluvili o nějaké noční akci. Po chvíli ti dva domluvili a šli mým směrem. "Hej, chlapi, můžu se zeptat kde jste byli na té akci?" "Ale jo..." naparoval se jeden. "Byli jsme v Denu, okradli jsme nějakýho otrokáře co tam vládne. Ukradli jsme mu nějaký prachy a munici, proč?" "Nic nic, jen se ptám" Jeden z těch dvou pokrčil rameny a oba pokračovali dál. Zaslechl jsem jenom "... kdo je to?... nevím....asi ten novej... aha...". Když už tak mluvili o Denu, vzpomněl jsem si na to, jak jsem tam kdysi žil. Moc si to nepamatuju, ale kdo ví, možná bych si zase vzpomněl, kdybych ho zase viděl. Z tohoto přemýšlení mě vytrhl až Steve s ještě jedním mužem. Měl vousy dlouhé bezmála dvacet centimetrů a nakrátko ostříhané vlasy. "Ahoj!" pozdravil mě Steve. "Jsi připraven?" zeptal se mě druhý muž. "Doufejme" odpověděl jsem nejistě a zvedl se země přede dveřmi, kde jsem seděl. Byla docela studená a tak jsem byl rád, že už jsem zase na nohou a nemusím si ničit ledviny. Šli jsme mnoha chodbami a dveřmi, než jsme došli do malé haly, kde byl výtah. Vyjeli jsme výtahem až nahoru. vystoupili jsme a Steve svojí identifikační kartou otevřel nějaké dveře. Vyšli jsme a já z hrůzou zjistil, že jsme na samém vrcholku hor,ve kterých je základna Černých škorpiónů. Sešli jsme na menší maskovanou plošinu, na které už bylo několik lidí. Po okrajích plošiny byly těžké zbraně, některé pravděpodobně automatické, jiné s lidskou obsluhou. Přišli jsme doprostřed plošiny. Foukal silný vítr. Po chvíli jsem zjistil, že nejsem sám, kdo dělá zkoušku. Ještě dva muži a jedna žena tu stáli se mnou. Jeden muž byl od pohledu divoch. Měl ostře řezané rysy válečníka. Druhý muž vypadal, jako kdyby se deset let nemyl ani nečesal. Byl malý a vyhublý, ale měl nějaké svoje osobní kouzlo. A ta žena. Ta na sobě měla černou a otrhanou koženou bundu. Krátké a na zeleno obarvené { čím asi? } vlasy jí dokonale ladily s bundou. Byla velmi, velmi podobná nájezdníkům. Kdo ví, odkud přišla. "Vítejte na přijímací zkoušce do naší organizace. Zkouška má pět částí. Vyzkoušíme si v nich, jak jste na tom se střelbou, vůlí, odolností vůči bolesti, bojovými schopnostmi a nakonec uměním krást. Teď přejdeme k první zkoušce" pronesl muž, který vypadal jako trenér. Měl na sobě černý hábit s nějakými výšivkami. Nevěděl jsem co to je, ale vypadalo to dobře. Jeho výrazem budil respekt. "Vaše první zkouška bude střelba na vzdálený cíl. Musíte si složit rozebranou zbraň a na omezený počet výstřelů sestřelit pohyblivý cíl. Na vše máte časový limit. Začínáme...TEĎ!" dořekl a ukázal nám kde máme rozebrané zbraně. Všichni jsme se rozeběhli tím směrem. Na okraji plošiny byly čtyři stoly s hromadou součástek. Každý zasedl k jednomu stolu a snažil se co nejrychleji sestavit svou zbraň. Byla tam hromada součástek... skoro u žádné jsem si nebyl jist, kam patří... ale pak jsem si vzpoměl. Když jsem byl menší a bydlel u toho vůdce karavany, co mě zachránil, ukazoval mi svou novou pušku. Zkusmo ji tenkrát přede mnou rozebral a složil. "Možná to bude to samý, kdo ví" pomyslel jsem si a zkusil to složit tak, jako tenkrát on. Moc jsem si to nepamatoval... vítr mi foukal písek do tváře, ale přece! Po chvíli snažení jsem spojil dvě součástky a poté jen přidával další a další. Zhruba za minutu jsem měl pušku složenou. Byla to ta samá, co mi ukazoval. Vzal jsem již hotovou zbraň a vstal, otočil jsem se a koukl na našeho trenéra třímajícího staré hodinky. Jen souhlasně kývnul hlavou a spustil. "Dobře. Běž k okraji plošiny a v dálce uvidíš auto. Až mu dám znamení, tak se rozjede a ty mu prostřelíš pneumatiku. Pokud se ti to povede, jsi za vodou. Dělej, čas letí!" Na nic jsem nečekal a běžel na určené místo. Mezitím už žena i muž co se deset let nemyl dokončili skládání své zbraně a běželi si také pro instrukce. Divoch to vzdal a naštvaně zchodil součástky ze stolu. Já jsem mezitím opřel svou pracně sestavenou pušku o zábradlí a zamířil jsem přes optický zaměřovač. Čekal jsem až trenér dá znamení a auto se rozjede. Byl to starý Hummer. Nemusel jsem dlouho čekat. Trenér vystřelil světlici a auto se dalo do pohybu. Měnilo rychlosti a tak bylo těžké předvídat, kde bude za tři vteřiny. Už jsem to chtěl vzdát, ale auto náhle vjelo do jakési díry a muselo zpomalit. To byla má šance. Chvilkové zamíření....PRÁSK! Vystřelil jsem. Okamžik se nic nedělo, ale po zhruba sekundě jsem přes zaměřovač viděl, jak levá přední pneumatika praskla a plášť se rozlétl do okolí. "Velkej kalibr" řekl jsem si. Pyšně jsem vstal a viděl jak se totéž podařilo mým 'spolužákům' na autech jim přidělených. Všichni jsme vstali a šli za trenérem. "Výborně! Zítra je další zkouška. Odpočiňte si!" Kapitola 13: Relaxace Po skončení první zkoušky jsem se Stevem sjel výtahem dolů a šli jsme se projít. "Zvládl jsi to dobře! Já jsem potřeboval tři výstřely, abych se trefil" "Měl jsem jenom štěstí, nic víc" odpověděl jsem mu. "Hele, nechceš se jít kouknout na ty obří počítače v hlavní hale?" zeptal se mě po tom, co jsme se málem srazili s dalším členem organizace. "Jasně!" řekl jsem. Oba jsme prošli kolem místnosti, kde sídlí rada a sešli po schodech do hlavní haly s počítači. "Co tady na těch počítačích vlastně děláte?" zeptal jsem se nechápavě. "No tak různě... děláme si na digitální mapě značky, kde už jsme byli, kde není co ukrást a tak podobně. Celkem nuda, sám tomu totiž moc nerozumím. No ale na jednom jsme kdysi našli jednu hru!!!" řekl vzrušeně. "Hru? Jak hru?" nechápal jsem. Sice jsem v jednom předválečném časopise četl o nějakých počítačových hrách, ale myslel jsem že jsou to kecy. "No tak se koukni" řekl a ukázal na monitor, který byl v porovnání s ostatními třetinový a vypadal desetkrát starší. Steve zmáčkl tlačítko a monitor s lupnutím naskočil. Pak zmáčkl další na krabici vedle a i ta se rozběhla. "Kde vlastně berete napájení?" zeptal jsem se. "No... naši vědci kdysi přišli na způsob jak použité a vybité el. články znovu nabít. Nevím jak to dělají. No a tak jich tady máme hromadu, který pořád mají energii. A když náhodou začne klesat, pošlem tam bandu maníků v bílým a za dvě hoďky je po problému" odpověděl mi Steve. "Koukni!" řekl mi po chvíli když ten starý počítač naskočil. "Našli jsme ho na jednom smetišti poblíž San Francisca" řekl a ukazoval mi již zmíněnou hru. Byly to takový kostičky co šly různě natáčet a všechny padaly dolů na obrazovku. Když byla celá dolní řada zaplněná, zmizela a ty si dostal body. Všichni lidi okolo nás si najednou přestali všímat své práce a začli Steva povzbuzovat. Já jsem jenom koukal a smál jsem se. "Dreixi, pojď to taky zkusit!" řekl mi po prohrané hře Steve a usmíval se na celé kolo. "Tak jo..." řekl jsem a zasedl za židli. Pustili mi hru a už jsem pařil! Moc mi to nešlo, a tak jsem toho po chvíli nechal. "To nic. Až zvládneš zkoušky, můžeš tady denně trénovat" povzbudil mě Steve a oba jsme odešli zpět na křižovatku k pokojům. "Já jdu tudy, mám pokoj na druhým podlaží" řekl mi Steve, opět se usmál a odešel na druhou stranu, než jsem odcházel já. Přišel jsem k pokoji, otevřel jsem a co mě nepřekvapilo. V mém pokoji byla Liz a když jsem přišel trhla sebou a měla se k odchodu. Já jsem zavřel dveře a zůstal stát u nich. "Já... já jen...." koktala. "Copak?" zeptal jsem se s úsměvem na rtech. "No...já...já...chtěla jsem... chtěla jsem tě vidět..." koktala ještě víc. Tadle věta mi pořádně namasírovala ego a já ho měl až u stropu. To ego, samozřejmě. "A pročpak?" zeptal jsem se. "Pro tohle" řekla už normálně, přišla ke mě, zhasla a políbila mě. Nejdřív krátce, a když viděla, že se nebráním ba spíše naopak, začla déle. Trvalo dlouho, než jsme se pustili. Nechceš tu zůstat?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. "Nemůžu... mám službu" řekla smutně.. "To je škoda" řekl jsem ještě smutněji. Liz mě pustila ze svého objetí, rozsvítila pohladila mě po tváři a řekla "Gratuluju k první úspěšné zkoušce!", krátce mě políbila a odešla s úsměvem na rtech. Ten večer jsem se cítil velmi uvolněně až radostně. První zkouška za mnou a ještě k tomu takové sladké překvapení v podobě návštěvy Liz. Svlékl jsem si zbroj, kterou jsem stejně nevyužil, najedl se a lehl si do mé postele a kde jsem ihned usnul. Kapitola 14: Pustina Když jsem se ráno probudil, bolelo mě celé tělo. Jako bych spal v míchačce. Další šok bylo to, že jsem neležel ve své posteli, ale na zadních sedadlech nějakého Jeepu. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se po okolí. Byl jsem hluboko v pustině. Široko daleko nic, než písek. Rozhlédl jsem se po Jeppu. Byl v něm nůž, láhev vody, kompas a mapa. Na mapě z druhé strany bylo napsané, že mám 24 hodin, aby jsem se dostal do centrály. Sice bylo na mapě nakreslené, kde jsem, ale měl jsem málo šancí dojít zpátky živý. "No super..." řekl jsem si pro sebe. "Kurva..." zaklel jsem a seskočil do písku. Podíval jsem se na mapu, na kompas a zase na mapu. Věděl jsem směr, což bylo hlavní. Zkusil jsem Jeep, jestli nenastartuje. A přece! Po několika pokusech se mi podařilo nastartovat. Plný optimismu jsem naskočil na místo řidiče a rozjel jsem se. Cesta ubíhala rychle a bez problémů. Až do chvíle, kdy jsem byl asi deset kilometrů od místa, odkud jsem vyjel. Došel mi benzín! Klel jsem tak, že se to ani popsat nedá. "No nic, nač se rozčilovat, že?" říkal jsem si sám sobě. Nechal jsem Jeep Jeepem a vydal se dál pěšky. Bylo mi ukrutné horko a slunce mi pražilo do zad. Zbývalo mi asi tak šest kilometrů. Možná se to nezdá hodně, ale po poušti v takové výhni je to až nadlidský úkol. Začínal jsem litovat, že jsem se chtěl přidat do organizace. Napil jsem se vody... už mi zbývala jen třetina láhve. Nikdy jsem nevěřil, že mi bude voda tak moc někdy chybět. Modlil jsem se, abych nepotkal nějakého agresora. Střet bych v tomhle stavu nepřežil... Letmo jsem koukl na kompas, abych se ujistil, že jdu správným směrem. Šel jsem. .... po několika dlouhých hodinách.... Nemohl jsem dál. Pomalu mi začalo docházet, že zemřu tady v pustině. Sám. Už jsem nemohl dál. Kolena se mi podlomila a já spadl do písku. Byl vařící. "Musíš dál!" řekl jsem si. Tohle mi vždycky pomohlo, takhle si rozkázat. Pomalu jsem vstal. Vodu už jsem měl dávno vypitou. Pomalu jsem se plahočil pískem. Ještě kousek a překročím písečný převis. Pět metrů. Tři metry. Metr. Byl jsem na samotném převisu odkud byl široko daleko nejlepší výhled. Uviděl jsem skaliska. Zhruba pět set metrů daleko. Zprvu jsem myslel, že je to halucinace, ale byla to skutečnost! Poznával jsem místo kolem kterého jsme s Joshem jeli. V tu chvíli jsem děkoval všem svatým a dal se do rychlé chůze. Myšlenka na stín a vodu mě hnala kupředu. Moje tělo protestovalo a začalo se bránit, takovému vysilování, ale já tu bolest nevnímal. Jediné na co jsem myslel byla sklenice vody a kus stínu. 200 metrů. Už tam skoro jsem. Ještě kousek. 100 metrů. "Nic to není, to zvládneš!!!" říkal jsem si pro sebe. Pomalu jsem se dobelhal pod skalní masiv a vychutnával stín. Svalil jsem se do písku, který nebyl vařící jako tam odkud jsem teď přiběhl, ale krásně chladivý. Chvíli jsem odpočíval a přemýšlel, ja daleko to ještě může být. Nanejvýš 50 metrů. S velkými obtížemi jsem vstal a šel jsem. Prošel jsem kolem místa, kde jsme s Joshem zatočili doleva. Zatočil jsem a šel k místu, kde jsem poprvé potkal Steveho. Už jsem byl skoro tam. Deset metrů... pět...zastavil jsem se na místě, kde tenkrát stál Steve. Rozhlédl jsem se a... nic. Nikde nikdo. Na nic jsem tedy nečekal a přišel k maskovaným dveřím, kterými jsem se Stevem vcházel do centrály. Zabouchal jsem. Jednou... dvakrát... Ozývalo se jenom dunění. Sesunul jsem se do písku a čekal, že se blíží má smrt. V té chvíli by to bylo vysvobození. Náhle se však otevřely dveře a asi čtyři muži s nosítky mě naložili a vzali dovnitř. Když jsem je uviděl, usmál jsem se a omdlel jsem. Když jsem se probudil, bolelo mě celé tělo. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ani co se se mnou dělo. Museli mě nadrogovat, protože jsem měl takový příjemný, uvolňující pocit. Nad sebou jsem slyšel hlasy. Neotevřel jsem oči a jenom jsem je poslouchal. "... jak je mu?..." zeptal se hlas. Byl to chrchlavý, až téměř bručící hlas. "... byl tam dlouho, ale myslím, že bude v pořádku..." odpověděl jemný a milý hlásek, patřící patrně nějaké hezké doktorce. "... OK, až se probere a bude schopen komunikace, pošlete pro mě ..." "... dobře ..." Po tomto dialogu jsem ještě chvíli ležel se zavřenýma očima a poslouchal jsem okolí. Udivilo mě, že až na pár rozhovorů není nic slyšet. Otevřel jsem proto oči a rozhlédl se po místnosti. Ležel jsem na jednom z mnoha lůžek v obrovské místnosti. Všude pobíhaly ženy v pláštích zajímavé barvy. Byla to směsice modré, červené a zelené. Podivilo mě, proč taková divná barva. Jedna, obzvlášť hezká žena, prošla kolem mě zastavila se u vedlejší postele s pacientem. Při pohledu na něj se mi udělalo nevolno. Byl celý zafačovaný do obvazů. Celkem nic tak hrozného, ale čeho jsem se lekl byly jeho nohy a ruce. Tam kde normálně začínají holeně měl jenom dva zakrvácené obvazy. To bylo vše. Od kolen dolů neměl nohy. Ta krev tomu dodávala zvláštní odpudivý nádech. Když jsem si ho prohlédl pozorněji, všiml jsem si také, že mu chybí několik prstů na ruce. Opět jen prokrvavené obvazy. "Ano, je to hrozný pohled. Před několika dny jsme ho takhle našli v pustině. Byl na akci a dlouho se nevracel, a tak jsme pro něj poslali několik lidí. Dostal velkou dávku radškorpiiního jedu. Ne smrtelnou, ale velkou. Pouze ho to nějak omráčilo a tak si z něj udělali oběd. Ty okousané pahýly co vidíš jsou jejich práce" promluvila doktorka co mě pravděpodobně přišla zkontrolovat. V jejím hlase jsem poznal, že je to ta co jsem slyšel před chvílí. Byla malá, měla kulaté brýle a vlasy stažené do culíku. Chtěl jsem s ní začít mluvit, ale jazyk se ne a ne pohybovat! Vydal jsem jenom nějaké neformulovatelné skřeky. "To je normální. Je to vedlejší reakce jednoho z léků, co jsme ti museli dát. Neměj strach, za pár hodin to odezní" uklidnila mě doktorka. Přestal jsem to tedy zkoušet a uvolnil jsem se. Pořád mě bolelo celé tělo, tak jsem se snažil odpočívat. Po tom, co mi doktorka zkontrolovala kapačku, odešla a za chvíli se vrátila i se čtyřmi muži. Byl mezi nimi i Steve a můj trenér. Ty další dva jsem viděl poprvé. "Tak si to zvládl!" řekl mi bez pozdravu Steve. Usmál jsem se. "Až budeš zdravý, podrobíš se třetí zkoušce. Tuhle jsi zvládl téměř na výbornou, jenom ti příště do toho auta dáme víc benzínu, ať se pro něj nemusíme vracet tak daleko" řekl mi po chvíli trenér. Všichni, včetně mě se rozesmáli. Po chvíli uvolněného smíchu ti dva další muži něco řekli Stevemu a oba odešli k dalšímu lůžku. Ležela na něm moje 'spolužačka' a měla ošklivě popálenou ruku. Uvědomil jsem si, že já jsem na tom oproti ní skvěle. "Nevíme od čeho má tu ruku. Ještě se neprobrala, tak čekáme" řekl mi Steve. "Viděl jsem ji jak se belhala ke dveřím v kaňonu. Plazila se skoro jako ty, jestli si na to pamatuješ" řekl mi po chvíli trenér. Pokusil jsem si vzpomenout, ale téměř na nic jsem si nevzpomínal. Pouze na úkol a to jak jsem jel autem. Nic víc. A to mě štvalo. Steve mi ještě řekl, že můj 'spolužák' je celkem v pořádku a touhle dobou se tu někde prochází. Řekl mi taky, že se teď v NCR dějí velké věci. Prý vypravili nějakou výpravu, aby jela prozkoumat jih. Oba jsme se tomu zasmáli. "Docela odvážný, co říkáš? Jo aha, já zapomněl že nemůžeš mluvit" řekl mi Steve. Jenom jsem souhlasně kývnul. "Jo a pozdravuje tě Liz. Prej až se vrátí z akce, tak se zastaví" dodal. Usmál jsem se. "Já tě tu teď nechám. Musíš odpočívat. Měj se!" řekl a odešel. Trenér také po chvíli odešel já jsem zase zůstal sám. Pozoroval jsem okolí. Pacienti měli zranění všeho druhu. Od škrábanců až po těžké průstřely. Pozorně jsem si prohlédl místnost ve které jsme byli. Byla asi 40 metrů široká a stejně tak dlouhá. Pořád mě fascinovalo, jak tohle mohli postavit. Sám sobě jsem se divil, proč mě to pořád tolik bere, ale bylo to fascinující. Z tohoto rozjímání mě vytrhlo až pojízdné lůžko, tlačené dvěma muži. Na lůžku ležel Josh! Pomalu se otočil mým směrem a bylo vidět, že už je celkem v pořádku. Usmál se a zamával mi. Já, i přes bolest co mi vystřelila rukou, hned jak jsem ji zvedl jsem mu zamával také. Potom jsem se spokojeným výrazem usnul. Kapitola 15: Návrat Po několika nudných dnech na lůžku jsem měl dostatek sil ke třetí zkoušce. Na nic jsem nečekal a vyhledal jsem trenéra. Ten mi řekl, že ještě není ten správný čas a že mám přijít další den večer. Nechápal jsem. Sil už jsem měl dost, byl jsem celkem fit, tak co ho žralo? Naštvaně jsem odešel do svého pokoje. Teda ne že bych se těšil na zkoušku bolesti, ale chtěl jsem to všechno mít rychle za sebou. Tentokrát tam na mě nečekala milá návštěva v podobě Liz. Naštvaně jsem si sedl na postel. Po chvíli nic nedělání se otevřely dveře a vstoupil malý kluk s vozíkem plným jídla. "Ejhle! Nazdar, kámo! Nesu ti jídlo. Promiň, nevěděl jsem že jsi tu. Sice mi řekli, že se dnes vracíš, ale nečekal jsem tě tak brzo" řekl mi vylekaně. "Brzo? Dyť je večer, ne?" zeptal jsem se udiveně. "No jo, já vím, ale většinou ses vracel později. Hele, jestli chceš, můžeš si vybrat co chceš k jídlu. Nevím, jestli ti chutná to, co ti vybírám já" Pomalu jsem vstal a šel k vozíku. Bylo tam mnoho druhů jídla. Vybral jsem si Nuka-Colu a nějakou sušenku. Poděkoval jsem a mladík odešel. Po té stravě co mi dávali, když jsem byl na tom lůžku to byla hotová pochoutka. Dojedl jsem a šel si lehnout. Chvíli jsem ještě přemýšlel, ale po chvíli mě přemohl spánek a já se vydal do říše snů.