Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
HNOJ - O Hrdinech a Hrobech
Pustina je dokonale depresivní místo. Vítr, který tady vane, zní jako výkřiky hrůzy milionů lidí, ve chvíli kdy dopadly bomby. Tento teskný pláč, se vžírá do mysli až jí nakazí a vy si začnete prozpěvovat až začnete křičet s tím větrem a nakonec z toho zešílíte. Je to hrozné, ale ještě horší je tich hor. Zde v horách nevane vítr kopce ho zastavili, je tu zima a děsivé ticho. Po nějaké době osamoceného života v horách začnete mluvit sami pro sebe, abyste nezešíleli. Potom i když jdete do města stále mluvíte pro sebe a ostatní si o vás myslí, že jste se zbláznili. Já žiju na rozhraní pouště a hor. Jmenuju se Jack. Jsem Ranger. Můj život je, toulat se pouštích, procházet hory, už několikrát jsem se přistihl, jak si mluvím sám pro sebe. Asi jsem blázen, mohl bych žít ve městě, ale to nemůžu, mám strach z lidí, každý člověk by mě mohl v nestřeženém okamžiku zabít a z toho já mám strach. A tak jsem přešel celou pustinu- od moře na východě až k moři na západě, navštívil jsem spoustu měst, ale vždy jsem se vrátil zpět do své jeskyně poblíž západního pobřeží. Rodinu nemám, teď je mi 42 let, takže už je to 26, co mi zemřeli rodiče, když někdo zapálil naší farmu, asi to byli nájezdníci, nebo sousedi (?), kdo ví…. Od té doby se toulám pustinami.
Jednou jsem přišel do Junktownu. Bylo to poklidné město, se starostou Killianem Darkwaterem. Přišel jsem nakoupit zásoby. Ale celé město bylo na nohou, všichni ho opevňovali a čekali na útok. Tehdy se sen blížila armáda supermutantů, jejichž základnu zničil jakýsi Zakladatel. Armáda putovala směrem na jih a ničila vše co jí stálo v cestě. Nakoupil jsem zásoby a chystal jsem se odejít, ale pak jsem zahládl jakési shromáždění, šel jsem tam abych zjistil, co se děje. Bylo to posel z Hubu, potřebovali nutně posily, Hub neměl opevnění a tak musel být chráněn alespoň střelci. Odešel jsem tehdy do Hubu s nimi, život pro mě neměl naprosto žádnou cenu a bylo mi jedno jestli zemřu v krupobití kulek, nebo v poklidu ve své jeskyni, ale nechtěl pro nic za nic a tak jsem se rozhodl, že zemřu při obraně města, jako válečník. Když jsme dorazili do Hubu, byly už opevňovací práce dokončeny. Celé město bylo obehnáno hradbami z pytlů naplněných pískem. Všude vykukovali hlavy obránců, čekajících na boj. Šerif všem nově příchozím věnoval 5 stimpaků a náboje do jeho zbraně, ti, kteří neměli zbraň dostali lovecké pušky. Už od pohledu bylo vidět, že půlka obránců Hubu byly sedláci, kteří drží zbraň v ruce poprvé. Byl tu smutný pohled na předem prohraný boj.
Na obzoru se začalo zvedat mračno prachu, armáda mutantů se blížila ohromující rychlostí, budou tu tak za 2 hodiny. Půlka mužů zde se modlí a druhá půlka nadává na Vůdce, stvořitele mutantů. Když byli mutanti na dostřel, někdo zařval „Zabte je fšeckýýýý!!!!“ a spustila se mohutná palba, bohužel supermutanti byli vyzbrojeni těžkými zbraněmi a po jednom zásahu z granátometu, či raketometu bylo opevnění města proraženo a střelc nebyli kryti. Armáda mutantů se rozdělila na 2 části, jedna se chtěla městu vyhnout a putovala na jiho-západ. Ta druhá půlka začala zběsile pálit a my také. Byla to děsivá přestřelka. Bojovníků na obou stranách přibývalo, ale pak přišel o holi zdejší mafiáský boss Dekker a s ním jeho vyzbrojená ochranka asi 20 lidí z kulomety a v kevlarových zbrojích. Oznámil šerifovi že jestli dnešní bitvu přežije, vydá se do rukou zákona, pak zahodil hůl a postavil se s brokovnicí do čela své jednotky. Odplivnul si a zařval: „Zabte ty zelený zrůdy!“ a kulhajíc vyrazil v čele proti mutantům, z hlavní jejich zbraní začali proudit nekonečné proudy střel. Zabili mnoho mutantů a pak zemřeli v dešti střel z těžkých kulometů, byl to smutný pohled na umírající hrdiny. Ale dodal nám naději a odvahu, mnoho z nás se vydalo po jejich příkladu na jistou smrt, pokusit se zachránit své domovy, ženy a děti. Všichni do jednoho zemřeli a mutanti byly už téměř u města a pálili, jak nejvíce jim jejich zbraně dovolili. Nenáviděli lidskou rasu a my jsme nenáviděli je. Všichni bojovníci už padli, zbylo nás asi 30, vytáhli jsme nože a kopí a rozběhli se na smrt. Mutanti nás, ale pochytali a svázali, jejich velitel si nás pak prohlídnul a odsoudil nás k ukřižováni před městem. Vztyčili kříže a přivázali nás na ně, abychom zemřeli žízní na slunci. A pak se vydali zabít ostatní obyvatele města a ženy a celé město srovnat se zemí. Na kříži, na okraji pouště to bylo opravu hrozné. Když tam tak člověk visí a vedle něj naříkají lidé musí myslet jen na smrt. Všude okolo ležely těla našich spolubojovníků a mutantů, těla na slunci hrozně páchla a supy byly úplně všude, stejně jako mouchy, bylo to odporné. Během dne nás na křížích zemřelo 6, i já chtěl zemřít, ale osud ke mně byl krutý. O tři dny později jsme tam viseli už jen 4, všichni ostatní již zemřeli. Blouznili jsme a náš křik musel být slyšet hrozně daleko, ale pak přišli lidé z Junktownu, aby zjistili, jak skončil Hub a našli jen ruiny poseté mrtvými těly. Odvázali nás a my jsme se dali do pohřbívání těl byla to hrozná praáce, první den jsme spálili mutantí těla, byl to odpornej smrad. Druhý den přišel, ten kdo tohle všechno způsobil, všichni mu říkali zakladatel, před nějakou dobou zničil základnu mutantů a zabil Vůdce, čímž nepřímo způsobil tenhle masakr. Zjevně měl těžkou depresi a s nikým nemluvil, ani nejedl a nikdo nevěděl, co se mu vlastně stalo. Pomáhal nám, pohřbívat těla. Asi za týden byla těla pohřbena a všichni ostatní se rozešli do Junktownu, Shady Sans nebo Adytum. Zůstal jsem tu jen já a zakladatel. Zakladatel o mě nevěděl, schovával jsem se před ním. Celé dny proseděl nad hroby a plakal, několikrát si vrazil pušku do pusy, ale ani jednou se nezastřelil a pak se znovu rozplakal. Obcházel hroby a četl jména na křížích, většinu těch lidí, asi znal. Nechápal jsem, proč neodešel do města s ostaními. Bydlel tu 6 dní ve stanu. Sedmý den jsem viděl nad pohřebištěm kroužit supy. Šel jsem se podívat, co se stalo. Zakladatel si podřezal žíly. Jeho tělo tam leželo v kaluži krve a vypadal mrtvý. Nenáviděl jsem ho a obdivoval zároveň, on zničil Vůdce a zastavil tak hrozbu mutantů, ale tím způsobil tohle strašné krveprolití, ale kdyby vůdce nezastavil, možná by bylo vyhlazené celé lidstvo. Odešel jsem od jeho těla. Nepohřbil jsem ho. Měl jsem o čem přemýšlet, byl to vlastně hrdina, který nás zachránil, ale díky němu nás i hodně zemřelo. Odešel jsem zpět do své jeskyně pro stan, rozhodl jsem se žít na pohřebišti Hubu. Když jsem se za několik dní vrátil, tělo zakladatele už tam nebylo, byla tam jen louže zaschlé krve. Kdyby tělo sežrali vlci nebo supy, něco by tu zbylo, ale nebylo tu nic. Zmizel. Postavil jsem si stan a žiju tam dodnes. Na pohřebišti. Nevane tu vítr, který by mi nahlodával mysl, ani tu není ticho hor. V noci chodím po pohřebišti a poslouchám příběhy mrtvých, jsou to rozmanité životní osudy, prožívám jejich zapomenuté smutky i radosti a na oplátku jim vyprávím své příběhy. Nejsem blázen, já jen žiju sám…