Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

ČÁST DRUHÁ - SETKÁNÍ

Jarredova nálada byla pod bodem mrazu. Opilci se v jeho hospůdce dali spočítat na prstech jedné ruky, přitom ještě včera, předevčírem a kterýkoli předchozí den tu bylo narváno. Přes blábolící a vytahující se pijany se doslova zakopávalo. Ale dnes tomu bylo jinak. Kolem poledne k němu totiž zavítalo pět ostřílených tuláků z pustiny. Přinesli s sebou spoustu zátek, o tom žádná, i když na některých byly stále znát zaschlé stopy krve. Jarred je přivítal a oni si dali každý pár drinků, ale pak se to stalo. Jeden z jeho štamgastů se s jedním z tuláků nějak nepohodl a skončilo to masakrem. Tuláci odešli jen tři a nechali mu na podlaze deset mrtvých plus škodu za stovky zátek. Teď potrvá týdny, než se zase lidé odváží přijít napít se vína nebo skotské whisky. A jak tak čistil půllitry a skleničky a hloubal ve vzpomínkách na tuto událost, rozrazily se na jednou dveře do lokálu a ze tmy venku se vynořila malá, zhruba stošedesáti-centimetrová postava.


„Pěkně vítám, Vanesso. Podařilo se?“ zeptal se Jarred s milým úsměvem na tváři, který mu ovšem ztuhl, jakmile stín došel na přímé světlo z olejových lamp. Viděl před sebou zuboženou mladou dívku, s krátkými zrzavými vlasy, s tělem plným malých oděrek a špíny, oblečenou jen v nějakých dvou hadrech, obtočených kolem intimních partií. V kulatém obličeji s jemnými rysy bylo jasně vidět, že je na pokraji sil. V ruce křečovitě držela neméně špinavou a poškrábanou pistoli s jasně rudou čerstvou krví pokrytou hlavní.

„Vypadám snad na to? Vsadím se, že ze mě ta úspěšnost úplně čiší,“ usmála se s přemáháním.

„Proboha, co se ti stalo...,“ zavrtěl hlavou Jarred a vytáhl z pod pultu láhev slazené vodky.

„To je na účet podniku,“ zamumlal směrem k dívce ve dveřích. Ta zavřela, došla k barovému pultu, sedla si a začala pomalu upíjet láhev alkoholu. Jarred se na ni chvíli beze slova díval. Měl ji rád. Přišla k němu do lokálu asi před sedmi lety bez peněz a bez domova. Vyprávěla mu, jak její dům vypálil a její rodiče zabil tajemný muž v černém. Jarred byl dobrý muž, takový, jakých v tomto poválečném světě moc není a nechal mladou dívku bydlet ve sklepě své hospody a dával jí najíst. Když se zotavila a zorientovala ve městě, pomáhal jí v pátrání po identitě vraha, kterého nenáviděla víc, než cokoli a kohokoli jiného, a ona pro něj na oplátku pracovala jako servírka, barmanka... a občas i v jiném typu „služeb“.

„Nepomohl mi. Ne, že bych čekala něco jiného, ale proč to nezkusit?“ řekla.

„Neudělala jsi mu nic, že ne?“ a letmo vrhl pohled na pistoli, kterou položila na pult.

Ona se na něj podívala klidným pohledem: „Ne.“

„Jako bys někdy uměla lhát. Nejsem sice zrovna laureát Nobelovy ceny, ale nejsem ani idiot,“ usmál se na ni Jarred. Vanessa se ušklíbla.

„V každém případě musím hledat jinde. Víš o někom dalším, u koho by byla minimální šance, že mi pomůže?“

„Vanesso... proč ho hledáš? Mně taky uškodil, a to hodně. Vypálil mi lokál a zmlátil mě do polomrtva. Ale neženu se za ním jak raněný bizon po celém světě, natož abych ho chtěl zabít. Rodiče ti to nevrátí. Není to řešení.“

Vanessa se na něj naštvaně podívala. Viděl jí v očích ten letitý vztek a nenávist, které potřebovaly ven.

„Rodiče mi to nevrátí, ale uleví se mi! A navíc – doufám – se jednou pořádně vyspím, bez těch proklatých nočních můr, co se každou noc vracejí! Nesnaž se mě od toho odradit. Budu si užívat, až budu pomalu otáčet nožem zabodlým v jeho žaludku!“

Jarred zemutněl. „Jak chceš. Ale teď bys měla jít k sobě, převléct se a trochu se vyspat.“

„Spala jsem až dost,“ zavrčela rozladěně. Pak si prohlédla své tělo a přikývla: „Ale obléct bych se mohla. Až dopiju tohle,“ potřásla poloprázdnou vodkou. Na Jarreda někdo namával a on mu šel dolít, takže měla konečně Vanessa chvilku na přemýšlení. Přemýšlela o Jarredových slovech. Doposud věřila, že jí pomsta přinese nejvyšší satisfakci, ale po dnešní noci? Kdyby po ní šli synové a otcové všech, které dnes zabila... nedožila by se vysokého věku. Přesto od svého plánu nedlala upustit. Při návalu myšlenek si téměř nevšimla, že ožrala sedící vedle se jí snaží stáhnout hadr zakrývající její ňadra. Ani se nehula, ale obrátila oči v sloup a zamumlala pár nadávek na muže, ožraly a nadržené parchanty. Zatla svaly a vymrštila ruku za sebe, tím uštědřila opilci ránu loktem přímo do obličeje. Muž spadl ze stoličky a několik zubů odletělo stranou. Postavila se a otočila, očekávajíc, že se opilec zvedne a pokusí se ji praštit, ale nestalo se tak. Jen se válel po zemi lokálu a mával rukama, přičemž něco nesrozumitelně vykřikoval. Nikdo se ani neotočil, všichni je ignorovali. Vanessa při pohledu na vrtícího se muže znechuceně pohodila hlavou a odešla dolů do svého sklípku, kde měla postel a svůj skrmoný majetek. Do půl hodinky usnula.

***

Ráno Vanessu probudil křik. Rychle se oblékla a vyšla ven před lokál. Na náměstí stál dav lidí, snad všichni obyvatelé města a obklopoval postarší plačící a zkrvavenou ženu. Šla blíž a prorvala se davem až k ženě, která plačíc křičela motlitby proložené sem tam nějakou nadávkou, až někteří pobožnější obyvatelé začali mezi sebou mluvit o rouhání.

„Všemohoucí Bože, proč jsi pustil toho zkurvysyna k nám do domu, proč? Můj Carl a naše dcerka! Proč jsi je nechal tohle udělat?!“

„O co tady jde,“ ptala se Vanessa muže stojícího vedle ní.

„Deadeye a jeho nohsledi zase udeřili. Zabili jí muže a dítě a zapálili dům. Poslední dobou je to čím dál, tím častější,“ odpověděl muž vrtíc hlavou. „Máme tu asi dvacet sekuriťáků, ale vždycky přijdou pozdě. Ten parchant je snad podplácí.“

„Kde je její dům?“ ptala se Vanessa dál s nadějí, že vraha ještě najde.

„Tam vzadu, u severní brány,“ odpověděl muž a ukázal prstem směr.

Vanessa bežela, jak nejrychleji dokázala, až doběhla k malému dřevěnému domečku s trochu ohořelou střechou, ale zřejmě požár někdo uhasil, protože už tu nehořelo. Vanessa se rozhlédla kolem.

„Sakra, už tu nejsou,“ ulevila si.

„A co když jsou,“ ozval se za ní pobavený hlas. Vanessu to překvapilo, protože žádný pohyb nikde nezaslechla, a než stihla zareagovat, chytila ji pod krkem silná ruka. Zatímco se Vanessa urputně bránila, přiběhlo pár lidí z davu na náměstí podívat, co se to tu děje. Muž, který držel vrtící se Vanessu vytáhl laserovou pistoli a levou rukou mířil na lidi, kteří se bojácně zastavili.

„Nikdo ani hnout,“ řekl chladným hlasem, ve kterém byl stále slyšet pobavený tón. Hned nato se ozval další hlas.

„Někde jsem slyšel, že jsi po mně pátrala. A to, že jsi tady, to zřejmě potvrzuje.“

Vanessa by mluvčímu ráda vmetla několik nadávek do tváře, ale s rukou pod krkem nemohla ani dýchat, natožpak mluvit. Už začínala pomalu omdlévat z nedostatku kyslíku, když se ozval rychlý povel a muž ji pustil. Padla na kolena a rozdýchávala se. Za pár sekund stále vkleče otočila hlavu na útočníky.

Muž, který ji držel, byl z nich největší. Měřil přes dva metry a měl obrovské svaly. Byl plešatý, zato měl dlouhý černý špinavý plnovous a na levé straně čela mu pulzovala velká žíla.Kromě něj tu stál jeden pomenší, netrpělivě podupávající muž s naštvaným výrazem, krátkými bloďatými, až bílými vlasy a rozseklým rtem. Byl zhruba stejně velký jako Vanessa a v rukou svíral upravenou úročnou pušku M4. Oba byli v černém triku a džínsech. A ten třetí, poslendní, který předtím promluvil, měřil tak metr devadesát, byl plešatý, s levou rukou odshora dolů potetovanou, oděný v černé kůži a s řetězem kolem beder. Na pravé ruce měl koženou rukavici, pod kterou byl zřejmě nějaký kovový plát s ostrými zuby. Na zádech mu visela ruská odstřelovačská puška, zřejmě SVU. Co bylo ovšem nezapomenutelné, byl jeho obličej. Na zakulaceném obličeji s nepřítomným výrazem dominovala obrovská jizva, táhnoucí se po pravé straně obličeje odshora dolů přes čelo, oko a tvář až ke krku, Jeho pravé oko bylo narůžovělé, s rudým kruhem místo zorničky. Přesto vypadalo funkčně. Když se na něj Vanessa podívala, vzpomněla si na vraha svých rodičů. Ten sice neměl tu jizvu a měl normální oko, ale jinak se jejich vzhled naprosto shodoval. Vanesse projela mozkem vlna obrovského vzteku a každá molekula jejího těla žádala pomstu.

Vyrazila. Obrovskou rychlostí se vyhnula dvoumetrové gorile, která se ji marně snažila chytit a řítila se přímo na muže s jizvou. Očekávala, že vytáhne nějakou pistoli a její útok rychle ukončí, ale neučinil tak. Když byla Vanessa na dosah ruky, napřáhla se k bleskovému úderu pěstí. Tomu se ovšem muž ladně vyhnul směrem vlevo a zastavil Vanessu úderem pravačkou do břicha. Vanessa se tím zastavila a zavrávorala, rychle se ale vzpamatovala a znovu šlehla pěstí po oponentově obličeji. Ten opět neměl s úderem výraznější potíže, pravačkou její ruku zachytil a uštědřil jí kopanec kolenem do rozkroku. Vanessa poklesla v kolenou.

„Kdybys byla chlap, skočili jsme,“ usmál se s drzým výrazem vrah.

Vanessa se zmohla na poslední pokus a rychle vyrazila proti svému sokovi. Ten se přikrčil a z otočky jí podkopl nohy. Poslední, co viděla, byl velký kámen u cesty, na který padala.