Jednoho pěkného pondělního rána se hlavní hrdina probouzí v jedné londýnské nemocnici. Je děsně happy, protže právě dnes mu mají sundat obvaz, a on zase uvidí. Radost mu však kazí fakt, že prošvihl meteorický roj, který proletěl atmosférou Země právě včera večer, a který prý byl právě tak krásný, jako neočekávaný. Zanedlouho ovšem zjistí, že snad všichni ostatní lidé jsou slepí.
Zde je na místě vysvětlit pojem trifid. Je to vysoká bylina vypěstovaná v SSSR a roztroušená po Zemi díky nekonečné nepravděpodobnosti (jako fandu přes letectvo by mě docela zajímalo, kdy naposledy zasáhla sovětská rakta svůj cíl). Kromě toho, že pije vodku, ji soudruzi genetikové vybavili dalšími přednostmi: olej z ní vypěstovaný je nejlepší, má jedové žihadlo, kterým si doplňuje jídelní lístek, pomocí tří vibrátorů (odtud ten název) se dorozumívá a hlavně-umí chodit. Navíc je strašně vychytralá, neřkuli chytrá. Člověk má proti ní jedinou výhodu-vidí.
Kniha se časem mění v diskusi o lidství, pragmatismu a soucitu. Hlavní hrdina se navíc zamiluje, a tak má všechny věci potřebné k přežití (zdraví, znalosti, zbraň a cíl-svou holku). Kniha popisuje hrdinovu současnost, ale často se noří také do minulosti, odkud vyhrabává dávno zapomenuté podrobnosti. Čtenář tak pomalu zjišťuje, jak se to všechno vlastně seběhlo a navíc má takový divný pocit spůsobený příliš mnoha náhodami. Konec je na můj vkus příliš otevřený a nepotvrzuje ani nevyvrácí teorii záměru.
Rozhodně doporučuju si tuhle knihu přečíst (hlavně se pak nějakou dobu vyhýbejte Broken Hills-Seymour by to nemusela přežít). Námět je velmi netradiční a spracování osvěžující. Kniha hýří nápady, které vám pomůžou zvládnout jakoukoliv apokalypsu.