Scházel jsem ze schodů s umělohmotným kalichem piva v ruce a za chůze se rozhlížel po okolí, jen do té míry, kolik mi dovoloval dřevěný přístřešek terasy. A stejně sem bez problému dohlédl až na matně se lesknoucí hladinu moře na jedné straně a zasněžené vrcholky hor na druhé. Něco podobného je možné snad jenom v North Vancouveru. Ale taky je to asi jediné místo ve staré Kanadě, kde si musím zajít pro pivo, navíc každým rokem horší, až k pultu. Sedl sem si na třínohou rozviklanou židli, povytáhl nůž u pasu a hodil nohy na stůl. Ten pod nečekanou tíhou táhle zavrzal a přilákal tak pozornost místních, opírajících se v různých pozicích o cokoli stabilního a vychutnávajících si tu trochu letního slunce, co sem během roku zavítá. Jejich pohledy mě utvrdily v tom že ani náhodou nezapomněli na to, co jsem tady před pár lety vyvedl. Občas mám sto chutí k jednomu z nich přijít a říct mu ´Odpusť, byl sem tenkrát mladej a nerozvážej, víckrát bych nic podobnýho neudělal.´. Přitom vím že mít po ruce jen o trošku silnější zbraň než mám já u boků, dávno by mě setřeli ze světa jako hlen. Ale tohle je realita a oni moc dobře vědí že na mě takhle nemůžou, stejně jako já vím, že ze sebe tu špínu nikdy po dobru nesmyju…

North Vancouver. Kdysi tu prý bylo možné lyžovat a plavat v jeden den, dneska je ale i ta bílá sračka radioaktivní a tam daleko v moři žijou ryby třikrát větší než je tahle blbá hospoda. Teď jsem vysedával pod střechou jednoho z jeho poválečných zbytků a posrkával to pitomé pivo… a pozoroval jak se tu pořád nic neděje. Jak to tu umírá. Při takových příležitostech mám aspoň čas uvažovat nad svojí zkurvenou minulostí. Ten den to ale zrovna moc dobře nešlo, do zorného pole mezi opřenou rukou a sklenkou mi vlezla neznámá pěkná holčina a pěkně se na mě usmála. Co ale z toho, dneska se na lidi smějou jen děvky, nebo ty které chcou vyžebrat aspoň jeden doušek těch chcanek. Brzy mi to bylo stejně jedno. Pár desítek yardů za obrysem její štíhlé figury se do kopce šinul můj šedý zákal minulosti.

Santoro, násilník pomalu od narození, Mad Eyův přisluhovač a vrah mojí holky. Co chtít víc. Přemýšlel sem o tom celou věčnost, ale nenapadl mě nikdo koho bych tak upřímně nenáviděl. Jako by chtěl na sobě demonstrovat moji hloupost - jdu po něm od začátku zimy a on se skoro po roce najednou jen tak ukáže na chodníku. Jak se tak houpavým krokem přibližoval k putyce, usmál se na tutéž holku co já, když mi ještě bylo do smíchu, pak se od ní odvrátil a rádoby překvapivě položil oči na mě. Tentokrát už se neusmál. Ne. Zašklebil se jako debil. Radši sem zase odvrátil pohled do hor za mnou.
Když jsem se obrátil zpět, on už vedle mě seděl, seděl a vychutnával si to, jako generál, s pocitem že výše už být nemůže.
"Á, Castor. Jdeš po mě co…"
"Ne."
Pokud jsem si tím před pár sekundama nebyl úplně jistý, tak teď už jo. Opravdu si ty chvíle vychutnával.
"Ale jo… nejradši bys byl kdybych tu před tebou visel."
"Jednou přede mnou budeš viset."
"Jo, jo, jo. Jo… Každej má nějaký svůj osobní cíl. Je pěkný že máš taky jeden."
"Ne, mám dva."
"Zabít mě a zatancovat si na mým slavným drnu?"
Hrozné řeči. Měl sem sto chutí vytáhnout nůž a tím nožem ho zapíchnout, ale vím že tam ten chlápek s brokovnicí opřený o svoji kůlnu by byl s ním. Ne že by zapůsobilo nějaké zvláštní Santorovo fluidum. Byl by na číkoli straně, jen ne mojí. Před pár roky po mě řval když se skláněl nad svou umírající dcerou, zatímco jsem mířil k Mad Eyovi s vidinou solidní kupy zátek v hlavě.
Santoro se nadechnul a zvednul levou ruku do vzduchu. Ze západu pomalu začínal proudit teplý, dusný vítr.
"Myslím že je tak akorát čas se spakovat, za pár minut tady bude půl metru svinstva z pouště. Sladké sny stopaři!"
"Brzy se uvidíme."
V jednom měl ten kretén pravdu, byl čas zabalit. Ještě sem tam chvíli seděl s nohama na stole a jen tak sledoval začínající frmol kolem sebe. Místním jednomu po druhém docházelo co se děje a ulice plná životních trosek se začala pomalu vyprazdňovat, až sem se přistihl že jsem tu jedinej já a ta žena. Konečně nikdo nepozoroval kam si dávám nohy a co mám v tom pouzdře na stehně.
"Běž se schovat holka!", zařval sem jejím směrem ale první vážnější poryv větru to celé přehlušil. Cáry, které někdo kdysi narychlo přibyl k rýně zaplápolaly a vyklubala se z nich stará Kanadská vlajka. Nevím proč zaplápolala zrovna v tuhle chvíli.
Stejně je to hnusná země.

Sundal jsem líně nohy ze stolu a vrátil se do šera hospody, kam se mezitím nahrnula tlupa místních. Srandovní bylo, že se zas a znova pokoušeli o ten rádoby nezaujatý pohled. Zase čuměli na to pouzdro. Nejradši bych je tím nožem co je v něm zapíchl všechny.
Byla to zajímavá hospoda; otřesné pivo, otravní štamgasti, na zdi sotva čitelným písmem nějaké kecy o vlastenectví a odporné anektaci… Chvíli jsem ty kydy nad hostinským četl a chtěl sem si k nim dát jeden ten dryják, ale venku jako by během pár okamžiků přišla noc. Máte opravdu zajímavý pocit, když vám na střechu místo dešťových kapek bubnuje písek…
Naštěstí byla ta bouře slabá a krátká, za pár minut se přehnala někam nad oceán. Lidé ale pořád seděli na zadku a ne a ne se podívat ven, tak jsem se na to šel podívat sám, zase sám… Nebylo to nejhorší, okolní domy a kamenitou půdu pokrýval jen malý poprašek milionů zlatých zrnek. Nejhorší byl pohled doprava, na dřevěném zápraží protějšího domu ležela v krvi stejná žena, která se na mě před bouří smála. Teď její čerstvá krev vytvářela v písku ty nejšílenější pavouky a obrazce. Přitom sem ani neviděl smrtelnou ránu nebo něco. Vraha sem si mohl klidně domyslet. Ten parchant to udělal jenom proto, aby mě na sebe upozornil, "nebudeš to mít se mnou lehký…".
Byl tak akorát čas projít uličkou kolem nich a vypadnout do kopců. Odtama bude na ten poprask, který v nejbližších minutách se vší pravděpodobností nastane, dobrý výhled. Jak sem si naplánoval, tak sem i tím mrtvolným tichem odešel, z hučícím písečnou anomálií za zády, řádící mezitím někde na volném moři.

Po pár minutách strávených na kameni lety omletého do pitomého patvaru, který byl jakýmsi symbolem vrcholu kopce, začalo být opravdu veselo. Lidi začali vylízat ze zabarikádovaných stavení, sundávali z oken provizorní kryty a přesvědčovali se, jak je ten písek reálný. A jak dokáže krásně zničit jejich chabou úrodu. Děti si ho jeho hrstky nevěřícně přesypávaly z ruky do ruky, než jim došlo, že z toho materiálu stejně nic plodného nevzejde. Opodál vyběhl z trosek nějaký pomatenec a začal řvát něco o posledním Kanadském prezidentovi. Tady v horách je dobrá ozvěna.
Na desítky let mrtvé borovici za mnou nahlas zakrákal nějaký pták, asi kondor. Když jsem se otočil zpátky od toho zvířete, dole už se všichni sbíhali k ní, jenom ten šílenec tam pořád hulákal ty svoje nesmysly. Někdo zvedl větrem utržený trám a praštil toho magora vší silou do hlavy. Myslím, že víc už vidět nepotřebuju.
Mrzelo mě jen, že jsem si tam dole nestihl nakoupit zásoby dříve než sem se stal automaticky hlavním podezřelým. Pochybuju ale že někoho třeba jen napadne jít mě hledat. Znám ty sraby, většina z nich se bojí jít dál než za tuhle borovici, která už to má taky spočítaný… Přitom netuší, že i v jihozápadní Kanadě jsou hezké místa k žití, když má člověk s kým. Oni vlastně netuší vůbec nic.

Nabral sem trochu vody z koryta pod převisem a vyrazil dál a šel dobrých deset minut, než jsem se zastavil a zamyslel se nad tou vsugerovanou podivností.
Proč jdu sakra zrovna na sever?

Oficiálně děkuji Mad_Eyovi za propůjčení "licence" na jeho nick :)