Celý Vault pohltila tma. Pouze některé červené majáčky blikaly nad dveřmi, pokud nebyly zničeny. Dokonce i některá světla, napájená záložním zdrojem, slabě zářila. Více však Andree škvírou ve dvířkách plechové skříně rozeznat nedokázal. Hlava se mu ještě stále trochu točila a oči se mu sami zavíraly.
Potichu dvířka otevřel a zamžoural do pološera. Zaposlouchal se, ale nic již neslyšel. Ani výstražný alarm… bylo naprosté ticho.

Ocitl se v temné místnosti, která sloužila jako šatna k tělocvičnám a posilovnám, jimiž byl Vault vybaven. Po dvou malátných krocích se však Andree se šílenými bolestmi hlavy zhroutil k zemi. Poslední co jeho vyčerpaná mysl zaregistrovala byl teplý proud krve, který mu opět začal přes spánek stékat na obličej.

* * *

" Co se to děje, Marco?" křikl za běhu Andree na svého kamaráda. Ten však nijak nereagoval a stále se řítil chodbou Vaultu k výtahové šachtě.
" Vůbec nevim," prohodil zadýchaně, když společně dorazili k výtahu. Dveře byly stále zavřené. " něco se prej ale děje u Dveří…" zhluboka se nadechl . " A nikdo, tady dole, vlastně neví co." dořekl Marco, opřel se dlaněmi o kolena a zhluboka v předklonu oddechoval.
Andree se rozhlédl po ostatních rozrušených spoluobčanech Vaultu. Byli tu však jen muži, většinou které znal a kterým byl dán jako jemu od Správce rozkaz, aby se dostavili co nejrychleji ke Dveřím. Mimo jiné mohla z tohoto příkazu vyplívat i Mobilizace.
Andreeho domněnka se potvrdila ihned poté, co se namačkaný dav vyhrnul z výtahu. Desítky mužských těl v modro- žlutých kombinézách se tísnily ve frontě, na jejímž konci dva nervózní mladíci rozdávali čekatelům pendreky z tvrdé gumy. Těch několik málo desetimilimetrových pistolí, které Vault vlastnil, bylo již rozdáno příslušně vycvičeným jedincům.
" Marco, drž mi místo!" křikl Andree na kamaráda, obešel frontu a vydal se k hlavním Dveřím.
Tam se již s určitým odstupem od Dveří samotných tísnil další dav. V předních liniích v podřepu mladí i staří muži mířili přidělenými pistolemi na obrovské kulaté dveře.
" A sakra…" zamumlal si Andree potichu. Po obvodu Dveří se z několika míst zvedal k železobetonovému stropu hustý černý dým. Samotné Dveře byly na těchto i jiných místech zcela rozškvařené. " Co se to, sakra, děje?" zeptal se vytřeštěně Andree jednoho z obyvatelů Vaultu, který s pendrekem v ruce nervózně přešlapoval.
" Já nevim, …" vydal ze sebe zoufale. " Někdo se snaží dostat dovnitř!"
" Víte, kdo to je?" ptal se vystrašeně Andree.
" Ne, zničili kamery i venkovní ovládací panel…" odpověděl nervózně nešťastník a bacil se pendrekem do dlaně.
Andree se rychle otočil a odběhl k Marcovi. Ten už však přebíral pendreky a jeden ihned Andreeovi předal.
" Je to špatný," podotkl jen Andree a kývl hlavou, aby jej Marco následoval.

Mezitím barbarství páchané na Dveřích ustalo. Napětí nikoliv. Ohořelé části čadily už jen slabě, něco se však pravděpodobně chystalo venku.
Náhle se ode Dveří ozval strašlivý dutý skřípavý zvuk a sama obrovská kulatá brána se začala pomalu vysouvat. Několik slabých povah vyjeklo hrůzou a znervóznili tak ostatní ještě více. Poté se Dveře na okamžik zastavili. Následovalo několik vteřin napjatého ticha, během nějž nikdo ani nezadutal. Dveře se však opět daly do pohybu a o několik okamžiků později se vyvrátily do venkovního prostoru, který nikdy žádný dosavadní občan Vaultu nenavštívil. Z tmavé kamenné kobky se po jejich dopadu na zem zvedl mrak zatuchlého prachu.
Andree instinktivně udělal krok zpět. Nakonec se však stáhl úplně, zalezl za roh chodby a nechal vystrčenou jen hlavu. Marco však jako přibitý zůstal stát na místě a zíral do tmy za otvorem, který po dveřích zbyl.
Všichni napjatě očekávali, ale nic se nedělo. Ze země se však zvedl jeden odvážlivec, starší černoch, a se zbraní namířenou před sebe se opatrně vydal k otvoru.
" Nedělej to…" zašeptal muž vedle Andreeho spíše přejíc si, než jako návrh.
Odvážlivec udělal několik opatrných kroků až došel na okraj temnoty, kde se zastavil a spustil zbraň k zemi.
" Bože," vydal ze sebe potichu, ale v naprostém tichu ho slyšel každý. Udělal krok zpět, ale než stačil došlápnout, roztrhala jeho tmavé tělo a modro- žlutou kombinézu dávka střel, které zasáhly i nešťastníky za ním. Ticho přehlušily výstřely silných zbraní, tmou za Dveřmi zazářilo několik záblesků osvěcujících zkřivené lidské tváře. Andreeovi připadaly jako zvířecí.
Ve Vaultu zavládla panika a chaos. Lidé se začali tlačit směrem k výtahu, ale příliš mnoho jich bylo trháno a drásáno strašlivou silou zbraní. Údy a tělní tekutiny létaly prostorem chodby, hrozivou rychlostí se zastavovaly až o zadní stěnu.
Andree na nic nečekal a s ostatními co přežili se rozběhl k výtahu. Předtím ještě stačil zpozorovat několik malých předmětů vhozených do chodby. Po chvilce explodovaly a Andreeovi zalehly uši. To už se však tísnil s ostatními šokovanými vy výtahu. Marco mezi nimi nebyl.

Jakmile se kabina rozjela, rozhostilo se strnulé ticho, které narušovaly jen hluboké výdechu. Všichni civěli do země avšak byli natolik vystrašeni a šokováni, než aby si uvědomili, že jako jediní v prvním patře přežili. Náhle se výtah zastavil. Všichni zůstali strnule stát, po chvilce se však rychle probrali a rozběhli se do ubikací upozornit ostatní. Dobře ale věděli, že bránit se budou těžko.
Andree udělal několik kroků a opět se zastavil. Strnul na místě a po zádech mu přejel mráz, když za sebou uslyšel odjíždějící výtah. Pomalu se otočil a podíval se na displej. Výtah jel do prvního patra. Začal se přemáhat, ale z očí mu i tak začaly pomalu kanout slzy. Ne ze strachu, ale z uvědomění, že nezadrželi výtah v patře a že jeho nejbližší jsou v poschodí druhém. Vault měl jen jeden výtah.
Ten se po chvilce z prvního patra rozjel opět dolů, do patra druhého. V tu chvíli se za Andreem objevilo několik obyvatel a začali tiše a vystrašeně rozprávět. Andree však jejich hlasy nevnímal. Představoval si, co se asi v druhém patře děje.
Náhle Vaultem otřáslo několik explozí. Všechny pocházely z poschodí nad nimi, všechny byly cítit jen slabě. O patro výš však musely mít zničující následky.
Pote se ostatní za Andreem s křikem rozutekli. Neměli však kam prchnou, uvědomil si Andree. Zůstal tedy stát na místě a bezmocně pozoroval displej výtahu.

Téměř po čtvrt hodině se výtah opět dal do pohybu. Andree se probudil a zmocnila se ho hrůza. Pomalu začal couvat, nevěděl však, co si počít.
Od výtahu byl vzdálen téměř třicet metrů, když se dveře otevřely. Uvnitř stálo několik tmavě oděných osob se zvířecími rysy ve tváři, některé však měli jakési plynové masky.
Kolem Andreeho náhle proběhlo několik žen i mužů a s dlaněmi vklíněnými do sebe prosili vetřelce o ušetření. Ti je však nebrali na vědomí a do chodby hodili několik granátů. Poté nechaly výtahové dveře opět zavřít. Andree se otočil a co nejrychleji se rozběhl k nejbližšímu možnému úkrytu. Za sebou slyšel pomalu kutálející se vajíčka smrti, které měly každou chvíli vybuchnout. Čas jakoby se zastavil a už už Andree přivíral oči, očekávajíc explozi. Nic ale nenásledovalo. Domněnka, že granáty selžou, však byla milná.
Tunel se náhle otřásl a tlaková vlna mrštila Andreem o roh chodby, do které se chystal zatočit. Rukama však nejhoršímu zabránil a tak si jen lehce narazil bok. Pád ho však také převrátil a on se ocitl tváří v tvář výbuchu dalšího granátu. Chodbou se rozlétly ostré střepiny, ale letěly takovou rychlostí, že je Andree ani nemohl spatřit. Natáhl před sebe ruku, aby si na poslední chvíli ochránil obličej, ale těsně před tím se mu nad hlavou do železobetonové stěny zasekla jedna z několika větších střepin. Nezapomněla se však také otřít o Andreeho levou polovinu hlavy. Andree se zhroutil k zemi a přes oční víčka mu stékala krev. Na spánku cítil silný tep, který mu otřásal celou hlavou, jež se mu šeredně točila. Snažil se postavit, ale nedařilo se mu to. Začal se tedy plížit po čtyřech a myslel jen na jedno: schovat se před vetřelci.
Plížil se stále vpřed a matně si uvědomoval, že je v šatnách do tělocvičen. Všechny skříňky byly zavřené až na jednu. Byla to právě ta jeho, co zůstala otevřená, když se rozezněl alarm, vzpomínal. Náhle se chodbou rozezvučely výstřely a výkřiky nevinných občanů Vaultu.
Andree už byl u skříňky, ale největší práci mu dalo dostat se do ní. Byla sice prostorná, ale hlava se mu nepředstavitelně motala a oči se mu sami zavíraly… konečně do skříňky dostal i nohy… poté strčil prst do větrací škvíry ve dvířkách a dveře zabouchl. Ihned nato omdlel.

* * *

Když přišel k vědomí, cítil se jakoby se vzbudil ze zimního spánku. Hlava ho ještě stále bolela, cítil se však nejodpočatěji od doby, co se v tomto Vaultu narodil. Možná spal i několik desítek hodin, uvědomil si.
Záložní zdroj nahodil slabá světla, díky kterým Andree viděl na své kombinéze skvrny zaschlé krve. Opatrně se dotkl bolestivé rány, ta však byla příliš citlivá. Posadil se tedy opatrně na kovovou lavici a zamžoural očima do chodby. Na rohu spatřil střepinu, zaseknutou do stěny, na zemi spousty trosek chodby mísící se s lidskými pozůstatky.
Chvíli jen tak seděl a přemýšlel, co se asi stalo. Přežil snad někdo další? Pokládala si otázku zmateně jeho hlava. Zvedl se tedy a vydal se malátně do chodby.

Spoušť byla nehorázná: stěny opálené od výbuchů, kusy železobetonu povalující se všude okolo, rozsápaná těla obyvatel Vaultu a krev pokrývající toto všechno.
Nebylo to však takové jako akční filmy, které se promítaly v knihovně. Ani horory se k těmto scénám přirovnávat nedaly. Zmrzačená lidská těla povalující se okolo ve smrtelných křečích doplňoval všudypřítomný pach spáleného mase. Andreeovi se zvedl žaludek, ale na poslední chvíli se mu podařilo zvracení zastavit. Zacpal si nos a ne chvíli zavřel oči. Poté opět vyrazil.
Nakoukl do několika místností, vše ale bylo zruinováno a většina elektronického vybavení ukradena. Části těl se válely všude okolo a na všem.
Andreeovi se opět zatočila hlava. Opřel se bokem o stěnu, po chvíli se ale hroutil k zemi.

* * *

Sen skončil v ten samí okamžik jako každou jinou noc. Noc však byla pro Andreeho poslední dva roky skoro nepřetržitě. Světla, napájena záložním zdrojem, zářila asi tolik jako svíčky. Kdyby se Andree sem tam nepodíval na malý displej jednoho z funkčních počítačů, nedokázal by ani rozeznat Denní a Noční cyklus.
Pomalu se posadil na okraj postele, otřel si pot z čela a zapřemýšlel, co dnes. Možná by se měl připravit na cestu…
Vyšel z malého zařízeného pokoje a zamířil k rozlehlé koupelně, kterou měl celou pro sebe. Přešel k prvnímu umyvadlu, pustil studený proud vody a opláchl si obličej. Je pátek, dnes by si po týdnu mohl dopřát koupel v teplé vodě, zauvažoval. Ano, ale až večer. Až bude mít odcvičeno a hotovu všechnu práci.

Bylo těžké žít ve vypleněném Vaultu, jehož technologie byly využívány jen z několika procent- záložní zdroj by sice nato, aby některé funkce byly využity naplno, stačil, ale počítač, který tuto energii redukuje, byl již dávno zničen.
Andree vyšel zpět do temné chodby. Dal ruce v bok a opět se zamyslel. Ano, dnes se již připraví na cestu a zítra vyrazí. Déle to již ve Vaultu nevydrží. Jak se zdálo, energie pomalu, ale jistě, byla téměř vyčerpána…ještě před dvěma roky byla tato chodba osvícena dost na to, aby se dalo dohlédnou na druhý konec, rozhlédl se Andree. Dnes ztěží rozeznával obrysy dveří. Ale hlavně ty noční můry! To byl snad ten nejpádnější důvod k opuštění těchto katakomb. Noc co noc, spánek co spánek pronásledovala Andreeho tatáž noční můra. Snad pomine, jakmile začnu žít v novém prostředí…pokud tedy přežiju.
Slabé zablikání jednoho ze světel vytrhlo Andreeho z přemýšlení. Moment na to zhaslo světlo úplně.
" A sakra…" promluvil Andree po několika měsících. Nic si však z poruchy nedělal. Věděl, že je čas odejít.
Prošel tedy chodbou a zabočil do skladu. Tam uklízel naposledy někdy před měsícem, vzpomněl si. Skříňky však neprohledával skoro vůbec. Při vzpomínce na to, jak před dvěma roky obíral své mrtvé spoluobčany o jediné střelné zbraně ve Vaultu a skládal je do skříněk, mu přeběhl po zátylku mráz a naježili se mu chlupy.
S rukama v bok se Andree rozhlédl po temném skladu. Bude potřebovat jen pár základních věcí: zásoby jídla, vody, zbraň s dostatkem střeliva, baterku a náhradní elektrické články a …masku, vzpomněl si náhle na jeden výukový program, který mu v dětství vštěpovali do hlavy. Bez masky by " venku" na slunečním světe oslepl. O zrak by ale přišel asi i tehdy, kdyby se náhle světla ve Vaultu rozzářila na plný výkon… Ale nad čím furt přemejšlim?! rozčílil se Andree v duchu a vyrazil ke skříňkám. Došel do třetí řady a otevřel první plechová dvířka. Ta zaskřípala, ale víc neodporovala. Ze skříňky se vyvalil slabý pach zatuchliny a jakési dezinfekce, která Andreeovi připomínala vůni vyprané kombinézy…. Začal se přehrabovat v nahromaděných pásech a popruzích až konečně našel to co hledal. Nikdy sice nepochopil, nač se vak, který lze za popruhy přehodit přes ramena, dá ve Vaultu použít, ale snad tu byl připraven na takovéto příležitosti. Andree se cynicky usmál a započal ve výběru dalších věcí, které tu, bohudík, vetřelci opomněli.

Vak nakonec Andree zaplnil až po okraj. Nakonec si samozřejmě nechal místo na pistoli se zásobníky, nerezový, laserem broušený Rambo nůž, halogenovou baterku s náhradními články a malý benzinový zapalovač, který se v rodině dědil z generace na generaci. Nechyběla také univerzální sada, kterou vlastnil každý občan Vaultu. Nyní už ji vlastnil jen Andree… a možná také pár barbarů, kteří do Vaultu vnikli. Nůžky, pilník, břitva a štípátko na nehty. Vše z titanu a uložené v koženém pouzdře.
Zbytek vaku byl zaplněn už jen několika čutorami s vodou a desítkami tub s umělou stravou.
Na hlavu si nakonec Andree nasadil onu očichránící masku. Sklíčka byla ale tak tmavá, že nespatřil víc než tmu. Sejmul tedy opět masku a nasadil si ji na čelo. Nyní byl připraven vyrazit.

Nechtěl to tu však opouštět jen tak. Na toto místo byl zvyklý od dětství a nikde jinde zatím nebyl. To však nebyla ve Vaultu výjimka, přesvědčoval se. Pomalu dostával mít strach.
" Cvič, jen cvič. A hlavně na trenažéru běhej!" vzpomněl si na otcova slova. " Jednoho dne to užiješ…" dodal jeho táta, než se vrátil zpět ke své práci. Jako doktor pracoval v prvním patře,to už je však dávno pryč, zavzpomínal Andree na své dětství. Otcovy rady uposlechl a do teď na sobě pilně pracoval. Třeba i toto otec tušil… říkával, že se jednoho dne Vault otevře a venku přežijí jen ti nejsilnější…ne trosky, které se jednou denně projdou na záchod a zpět.
" Nakonec si snad měl pravdu…" zamručel Andree s úsměvem na tváři a vydal se do svého pokoje.

Vak položil vedle postele, na kterou se posléze posadil. Zabořil hlavu do dlaní a znervózněn začal opět přemýšlet. Copak ho asi venku čeká? Měl strach… Ten mít ale nemusí! přesvědčoval sebe samotného. Zvedl se z postele a šel se odreagovat- cvičení mu vždycky pomůže přijít na jiné myšlenky.

Bylo kolem osmnácté hodiny, když začal Andree napouštět do staré vany vařící vodu. Z posiloven musel sice ujít pěkný kus, ale jediná vana ve třetím patře se nacházela ve Správcovo bývalé ubikaci.
Vedle lázně si položil čistý ručník, nové mýdlo a novou kombinézu. Ne jeho starou vyčištěnou, ale novou. Možná mu bude trochu těsná, ale s novým životem chtěl začít se vším všudy. Boty si však nechá, přiznal si, když se potopil do horké vody. Má je sice asi rok, ale nikdy nezapomene na bolest a sedřené paty z neprošlápnutých bot. Tyto byly připravené na, možná, dlouhou pouť.

Jakmile Andree zalezl pod deku uvědomil si, že tu si musí přibalit také. Představa však byla jen několikavteřinový útěk od tíživých myšlenek a výplodů fantazie, které ho pronásledovaly každým okamžikem. Vzrušení i strach.
Musím usnou! nutil se Andree se zaťatými prsty do deky. Buzení si na počítači navolil na čtvrtou hodinu ranní- to aby ještě stihl východ slunce, který jako ostatní znal jen z obrazovek počítače vaultovské knihovny. Začal se soustředit jen na tento vytoužený okamžik a uvolnil se. Věděl, že se musí vyspat… zachumlal se do deky a s úsměvem na tváři usínal očekávajíc výplod snad poslední noční můry… Ta se nedostavila.

Budík zazvonil tak nečekaně jako se objeví blesk na čistém nebi. Andree sebou trhl a vyskočil z postele. Je to tady, uvědomil si. Natáhl si ponožky a vrhl se do koupelny. Snažil se ranní rutinu neuspěchat, ale rozrušení ho ovládalo jako svého otroka. V rychlosti se opláchl a zuby si kartáčkem přejel tak rychle, jak mu to jen jeho ruka dovolovala. Po minutě se vrátil do své místnosti.
Zavazadlo bylo připraveno. Pod přezky ještě strčil složenou deku a vak si hodil přes rameno. Lehce nadskočil, aby si vyzkoušel jeho váhu, ale pro borce, který každodenně tahal v posilovně činky, nepředstavoval bágl žádnou zátěž. Za stolku ještě sebral masku chránící oči před zářením a nasadil si ji na čelo. Látku, v které byla zabalena, si zavázal kolem krku v domněnce, že ji snad ještě využije, krabičku od ní však nechal ležet na stolku.
Rozhlédl se po místnosti, nic však už s sebou tahat nehodlal. Vyšel na chodbu a dotkl se displeje ve stěně. Dveře se zavřely a Andree se beze slov vydal k výtahu.

Kapitola 2.

V prvním patře světla nesvítila již vůbec. Andree vytáhl baterku a prozkoumal temnou chodbu před sebou. Vše pokrýval všudypřítomný prach, pod jehož silnou vrstvou se nacházely staré stopy krve, opálená podlaha či praskliny a trhliny.
Přestože desítky mužských těl odpočívaly již několik měsíců v izolované místnosti ve druhém patře, vybavila se Andreeovi krvavá scenérie z minulého roku.

Pomalu našlapoval do vrstvy prachu jakoby se bál, že šlápne do shnilého pozůstatku někoho z bývalých spoluobčanů. Bota však jen měkce došlapovala na zaprášenou zem.
Jakmile Andree došel na okraj chodby, zastavil se a naposledy se ohlédl. Směrem ke konci koridoru se od něj táhly pravidelně umístěné šlápoty, na kterých se opět usazov
al zvířený prach. " Sbohem," pronesl Andree do prázdna a vstoupil do jeskyně

Opatrně kráčel středem tunelu a vzrušeně si prohlížel hrubě opracované stěny. Světlometem, který dřímal v levé ruce, prozkoumával části jeskyně před sebou a vyhledával případné nebezpečí. V pravačce pevně svíral pistoli, připravenou k okamžitému použití. Nezdálo se však, že by ho v tomto úzkém prostoru, který měl celý před sebou, mohlo něco překvapit.
Ušel zhruba sto metrů, když se jeskyně začala stáčet doleva a do nosu ho náhle praštily nové pachy a vůně. Po každém kroku jejich intenzita sílila, i vzduch okolo se zdál být jinačí. Byl sušší a teplejší, zato však čerstvý a dokonce začínal jeskyní lehce vát. Andree tušil, že se blíží ke konci tunelu. Mírně začal zrychlovat a nedočkavě pokračoval levotočivou tmavou chodbou.
Náhle se však z prostoru nad ním ozval několikahlasí skřek a vlasy na hlavě mu zvířil proud vzduchu. Andree vykřikl, trhl sebou a přitiskl se zády k pravé stěně. Pomalu se sesunul k zemi a vystrašeně svítil na hejno malých černých ptáků, kteří mizeli v prostoru, odkud přišel. Jakmile mu zmizeli z dohledu, popadl opět dech a začal hluboce oddechovat. Cítil, jak mu srdce rychle a silně bije a jak se celý třese. Trochu se usmál a donutil se uklidnit. Z leknutí dokonce zapomněl, jak se tito noční tvorové jmenují, ale nedělal si s tím hlavu a po minutě opět vyrazil.
Ušel však několik desítek metrů a spatřil konečně začátek jeskyně. Venku byla ještě tma, přesto tam bylo světleji a jasněji než uvnitř skály. Andree šťastně a vzrušeně došel až nakonec kobky. Spatři, že zde kdysi stála vysoká plechová brána a před ní závora s budkou. Nyní však už vše rezivělo na zemi a nadále podléhalo času. Andree však pohled od těchto trosek rychle odvrátil a zapozoroval se před sebe. Svítání započalo a slunce mělo vyjít každou chvíli.
Hory před ním začaly pomalu zářit. Andree si pro jistotu nasadil masku a posadil se na plochý kámen, který se povaloval na staré asfaltové silnici táhnoucí se od jeskyně směrem do suchého údolí.

Několik desítek minut fascinovaně pozoroval žluto- červené slunce stoupající nad hory. Jak se však dostávalo výš a výš, byl Andree nucen pomalu zrak odvracet. I přes masku ho při pohledu do slunce oči pálily.
Nakonec se zvedl a dal ruce v bok. Východ slunce mu připadal majestátnější než čekal a on navíc hořel nedočkavostí poznat svět okolo. Radiace se však ani nebál. Podle všech informací, které jeho Vault měl, v okolí žádná atomoví puma nespadla. I když člověk nikdy neví…o Vaultech se také říkalo, že jsou nejbezpečnějším místem na zemi.
Pomalu se tedy vydal po asfaltové silnici směrem dolů z kopce. Vytáčel hlavu do všech stran, aby si prohlédl všechny ty přírodní krásy: balvany různých barev i velikostí, písek a štěrk, seschlou bílou trávu a vyprahlá křoviska. Nebe začínalo modrat, jen v dálce se ztrácela bílá mračna.
Na jednom kameni se dokonce začínal vyhřívat metr dlouhý, zelený ještěr. Vypoulil na Andreeho obrovské oči a ztuhl. Andree však taky.cítil se zranitelný, neboť všechny zbraně měl opět ve vaku a od velikého stvoření ho dělilo jen několik metrů. Ještěr však byl vystrašenější než Andree a mrštným pohybem zmizel kdesi v sutinách. Andree si oddechl a po chvilce radši pokračoval po silnici dál.

Téměř po půl hodině chůze klesání zvolnilo a Andree se dostal na rozcestí tvaru T. Staré rezavé značky se rozpadajíc povalovaly částečně zahrabané pískem na zemi, jejich tyče však stály na místě, i když některé z nich byly ohnuté na různé strany. Andree se sehnul k zemi a rukou jednu ze značek oprášil. Zachoval se však jen konec nápisu: číslo 7.
"Hm," zadumal jen Andree a domyslel si, že tato cedule směřovala lidi do jeho Vaultu. Stejné číslo měl na zádech kombinézy, i když nikdy nepochopil proč.
Poté se zvedl a rozhlédl se po okolí. Ruce dal opět v bok a kousl se do rtu. Zamyslel se, ale opět ho nenapadlo nic, čím by si zdůvodnil směr, kterým se chystal vyrazit. Cesta pod horami se mu prostě zdála být zajímavější než putování do nekonečné dály, kam právě hleděl. Ani nevěděl, kde se vlastně nachází. Jediné, co se z počítačů ve Vaultu dozvěděl bylo, že je občanem Spojených Států Amerických a že se Vault nachází na západním pobřeží Severní Ameriky.
Z toho sice ve Vaultu nikdo moc chytrý nebyl, nikoho však zapírané informace nezajímaly, uvědomil si Andree. Vydal se tedy bez rozmýšlení po zašlé krajnici staré asfaltky směrem mezi vysoko tyčící se hory a přemýšlel, kam ho cesta asi zavede. Nechám se překvapit, řekl si v duchu a s úsměvem se vydal vstříc osudu.

S příchodem večera se začalo okolí měnit. Přestože se načervenalé hory stále zmenšovaly, začaly vrhat dlouhé stíny a v údolí se již pomalu šeřilo. Andree si troufl sundat masku, poté si bolavé oči promnul a začal se rozhlížet pozorněji, aby si snad našel nějaké lepší místo k přespání.
Než se však svět okolo ponořil do úplné tmy, pokračoval Andree bezmála dvě hodiny po silnici dál. Iniciativu už téměř převzaly holá prostranství, vysoké hory vystřídaly jen všudypřítomné balvany či vyprahlé pískovce.
Andree si vyhledal místo k přenocování, jež tvořila malá prohlubeň na vrcholku jednoho z pískovců, kterou pravděpodobně vytvořila vzácná voda. Hodil do ní deku a vakem a pozorujíc krajinu před sebou se protáhl. Kůže na obličeji a na zápěstích ho pálila a měl ji celou červenou: nejspíš od slunečního záření, domyslel si Andree. Svlažil si tedy tyto části trochou vody, neopomněl však i vyprahlá ústa a hrdlo.
Když začal rozšroubovávat jednu z mnoha tub s umělou stravou byla již úplná tma. Andree si cucl z otvoru a usadil se do prohlubně. Naposledy se rozhlédl po okolí a tuba mu málem z ruky vypadla, když v neveliké dálce zahlédl slabé světlo. Tělem mu projela nová dávka energie a vzrušení, vnitřní hlas mu však říkal, aby zůstal v klidu. Promnul si oči a opět se na bod zahleděl, aby se přesvědčil, zda ho zrak nešálil. Ne, světlo tam stále bylo a vycházelo pravděpodobně z nějakého okna. Andree se tedy nemusí nikam hnát.
Jakmile vysál celou tubu, zmačkal ji a opět zazátkoval. Odpad vhodil do vaku a sám se, zachumlán do deky, natáhl. Chvíli fascinovaně pozoroval zářící hvězdy a naslouchal nočním zvukům nového světa. Cvrkání kobylek chvílemi narušoval závan příjemného větru, který mezi kameny vytvářel jakousi meluzínu, která byla nepříjemnou kulisou. Andree však věděl, že na vrcholku pískovce je, snad, před nočními živočichy v bezpečí a tak po chvilce bezstarostně usnul.
Příjemně ho také překvapil sen, který mu zrekapituloval celý předešlý den. Konečně ne ta noční můra, potěšilo Andreeho, když se uprostřed noci probudil, ale v zápětí opět usnul. Opravdový budíček mu přichystal až ranní silný vítr. Slunce ještě nevysvitlo, přesto si Andree nasadil masku. Vítr s sebou unášel i zrnka písku, která ho štípala po celém obličeji.

Netrvalo dlouho a silný vítr se změnil v bezdeštnou pískovou bouři. Andree si šátek, který měl do teď kolem krku, zavázal kolem dolní části obličeje, aby si jej celý ochránil a s vakem na zádech seskočil z pískovce.
Hledal různé skuliny a škvíry, ale nikde se mu před pískem najít úkryt nepodařilo. Bouře navíc zesílila a viditelnost si zmenšila jen na několik kroků. Vítr se do Andreeho opřel a začal s ním cloumat. V hlavě mu bleskla myšlenka, že by se mohl vrátit mezi vysoké hory, kde by se mohl skrýt, ale vzápětí ho napadlo něco jiného: vydá se za zdrojem večerního světla.
Trmácel se půl hodiny, když konečně dorazil ke starému stavení. Bouře byla stále silná, ale nebyl problém jej najít, neboť plot, který ho obepínal dosahoval až téměř k silnici. Andree rychle proběhl otevřenou brankou a zastavil se až na terase před dveřmi, kde byl již před bouří trochu uchráněn.
Bouda byla téměř celá z červených cihel, trámy zabedněných oken a dveře však tvořilo vybledlé dřevo. Andree pěstí zabušil na dveře a téměř skočil zpět do bouře, když se o zlomek vteřiny později otevřely a v nich stál starý jednooký muž s upilovanou flintou v rukou. Přes masku Andreeovi připadalo, že má nažloutlou kůži, to však asi dělalo zabarvení sklíček.
Namířil Andreeovi do obličeje a vykřikl, sotva se stačily dveře se skřípáním úplně otevřít :
" Co chceš, zplozenče Bratrstva?!" vyprskl jeho prořídlý chrup. Když si však prohlédl neozbrojeného Andreeho od hlavy až k patě, křeč v obličeji mu ochabla. Andree zůstal bezbranně stát a ani se nehnul. Chvíli na to muž v otrhaných hadrech pušku sklopil a zeptal se již příjemnějším tónem: " Seš tu sám?"
" Ano," odpověděl stroze Andree a zakýval hlavou.
" Tak pojď dál," mávl chlapík hlavní a ze dveří ustoupil. Andree vešel do chatrče a postavil se doprostřed ošuntělé místnosti. Dveře se zabouchly a stařec si stoupl metr od Andreeho.
" Kdo vlastně seš a co tu pohledáváš?" zeptal se a podezřívavě si prohlížel Andrejův oblek.
" Jmenuji se Andree Peterson a pocházím z Vaultu 7, který je odtud vzdálen den cesty." Odpověděl Andree úslužně. Muž chvíli nic neřekl a jen se pokusil přes temná sklíčka zahlédnout Andreeho oči.
" Blbost!" vyprskl a přešel k prastaré rezavé posteli, na kterou se posléze posadil. " Vault byl vypleněn skoro před dvouma rokama! To sem tě dostal, co?!" smál se prskla dohromady. " Tak pro koho špehuješ, no?!" pozvedl opět hlaveň.
" Pro nikoho nešpehuji." Andree se odmlčel. " Jako jediný sem přepadení Vaultu přežil," dodal. Muž chvíli mlčela opět si ho začal podezřívavě prohlížet.
" To neni možný… voni…všechny zabili."
" Mě ne," pokračoval Andree. " A co o tom vůbec víte?" zeptal se trochu zaraženě. Muž chvíli neodpovídal.
" Žiju tady už dlouho… viděl sem, jak odváželi vybavení i lidi" odpověděl s odporem.
" Cože?!" vyhrkl Andree. " I lidi? A…c…co jsou vůbec zač?" zajíkal se Andree.
" Sou to obyčejný lidi, co žijou venku," odpověděl po chvíli chlap. " Viděl jsem jinom, že s sebou táhli pár ženskejch, kerý asi nechali přežít."
" Víte, kde by mohli být?" zeptal se vzrušeně Andree.
" Je to kousek odtud," zašklebil se muž. " ale nedělej si naděje. Ty holky už stejně nežijou." odmlčel se. "Venku hned osleply a… pak prostě nepřežily." Andreeovi se muž začal nelíbit.
" Znáte ty, co to udělali?" zeptal se prozíravě.
" Některý…žijou ve městě. A sundej si tu masku! Tady vevnitř bouřka neni." rozhořčil se. Andree si sundal jen šátek, ale dál nepokračoval.
" Sluneční světlo by mě mohlo oslepit,"
" No dobře," dodal muž a s úšklebkem se natáhl na postel. " co chceš teda dělat?"
" Půjdu do toho města. Ukážete mi cestu?" zeptal se prosebným hlasem.
" Můžu tam jít s tebou… ne ale dřív, než skončí ta bouře." otočil se na bok a flintu položil před sebe.
Andree si sundal vak a usadil se na vrzavou židli ke starému stolu. Rozhlédl se po místnosti, nic ho však neupoutalo. Naproti němu stála stará železná kamna, uvnitř kterých se nacházely spálené zbytky odpadků. Napravo se na staré matraci válel ohavný muž, jež pravé zavřel oči a pokusil se tak zkrátit si čas během přečkávání bouře. Vedle postele pak stála jakási truhlice, na níž se nacházel plechový zelený přístroj. Byl však pokryt prachem a bez přísunu energie nemohl pracovat. Andree ho chvíli pozoroval, nepřišlo mu však, že by pocházel z Vaultu. Na opačné straně místnosti se pro změnu nacházely staré kusy nábytku, které ale vypadaly, že se každou chvíli rozloží.
Andreeovi ale přišlo divné, jak tu může muž žít. Ptát se ho na podrobnosti však už nechtěl. Stařec začal právě hluboce oddechovat a chrápat. Andree však netušil, že spánek jen předstírá a pokradmu ho koutkem oka sleduje. Založil ruce na stůl, položil si na ně hlavu a pokusil se také usnout. Nepodařilo se mu to ale. Byl odpočatý a zneklidnily ho nové zprávy.

Téměř po třech hodinách se písečná bouře konečně uklidnila. Andree drkl do muže a ten sebou škubl, předstírajíc probuzení. Začal si do staré krosny balit láhve s vodou, krabičku se střelivem a pár dalších věcí, které však Andreeovi nic neříkaly a tak je nedokázal poznat. Bezmála po deseti minutách se konečně vydali na cestu.
Pokračovali po silnici, která se místy ztrácela v písku a kamení. Stařče je však vedl sebejistě a se zkušenostmi, které, jak Andree předpokládal, jistě měl. Celé dopoledne však nemluvili a ticho porušil až muž, když se Andreeho zeptal: " Kam si vůbec měl namířeno?"
" Nevím," pokrčil Andree rameny. " ve Vaultu se však už žít nedalo."
" A myslíš že tady jo?!" zasmál se muž bláhově. Andree se na něj podíval, ale mlčel. " Neska si nevybereš…" prohodil ještě a zbytek odpoledne opět mlčel.

Noc přečkali v jednom z polorozpadlých domů, které se objevovaly čím dál tím častěji.
" Zejtra do poledne sme tam," oznámil stařec Andreeovi, než se natáhl na batoh a zavřel oči. Andree ho po chvilce napodobil a bez potíží usnul. A spalo se mu příjemně, noční můra se opět nedostavila. Brzy ráno ho však starý muž vzbudil a opět se vydali na cestu.

Každým dalším krokem se přibližovali k nedalekému cíly, uvědomoval si Andree. Silnice je zavedla přímo do starého temného města poznamenaného válkou i časem. Staré šedé budovy zely prázdnotou a opuštěně se tyčily do výše. Skrze většinu z nich bylo možno zahlédnout další ulice, které však byly plné betonových trosek či zrezivělých, rozpadajících se vraků.
Z některých holobytů sem tam vlály staré látky, jež mohly být kdysi záclony, jinde zas byla okna zabedněna všemožným odpadem. Andree se po pohřebišti domů dokola rozhlédl, nespatřil však nic, než jen staré betonové kostry. Tušil, že svět po válce bude vypadat hrozně, ne však zbaven civilizace. Jediné co zbylo, byla snad vypleněná města.
" Kam to vůbec jdeme?" zeptal se, kroutíc hlavu do všech směrů.
" Do jediný obydlený oblasti široko daleko…"
" Je to tam nebezpečné?"
" Jak pro koho," odpověděl stroze stařec a razantním tónem konverzaci ukončil.

Po několika minutách konečně dorazili k cíly. Přes ulici, mezi dvěma budovami, byla vystavěna vysoká barikáda, uprostřed níž se jasně tyčila dvoukřídlá plechová brána. Po vnitřní straně opevnění se procházelo několik strážců se zbraněmi a několik z nich pozorně sledovalo nově příchozí. Andrejův průvodce na ně zamával a jeden z mužů mu pozdrav oplatil. Chvíli na to se brána začala otevírat.

Andree nejistě našlapoval na hladkou zem a pozorně se rozhlížel okolo. Jakmile vstoupily na " území", brána se samovolně mechanicky zavřela, ovládána pomocí řetězu, který vedl kamsi do podzemí. Ihned ho zachvátil pocit úzkosti, neboť ihned po vstupu na něj osoby v okolí začaly nevraživě hledět. Opatrně je přejel pohledem a zjistil, že jich není zdaleka tolik, kolik očekával. Snad několik desítek plus osazenstvo dvou vysokých věžáků, což bylo jediné, co barikáda vlastně ohraničovala.
Budovy byly vyšší než ty okolo a zdálo se, že snad i obyvatelné. Dokonce i některá okna byla provizorně zasklena. Střechy obou budov byly spojeny jakýmsi mostem, který nevyhlížel příliš bezpečně, ale i ze starých balkonů vedly podobné spojovací články na vrcholky nižších budov okolo. Vše obklopovaly všudypřítomné pytle s pískem, za nimiž postávali muži s upřenými pohledy. A nažloutlou pokožkou.
" Děje se něco?" zeptal se vystrašeně Andree.
" Jo," prohodil stařec, zasmál se a začal odcházet. Otočen zády ještě prohodil: " Máš špatný oblečení… takový tu viděli naposled před dvěma rokama." zasmál se a pozdravil několik známých. Andree se nejistě podíval na svoji kombinézu a poté na odcházejícího muže. Ostatní okolo se však k němu náhle začali stahovat a poslední, co si Andree pamatoval, než ho cosi udeřilo strašlivou ranou do hlavy, byly nelidské výrazy v obličejích, shlukující se kolem něho.

* * *

Žízeň. Takto Andreeho mučili. Byl zavřen v jakési podzemní cele, promřížovaným oknem, které bylo na úrovni země, měl výhled jen na hlavní bránu.
V této kobce sice nebylo takové vedro jako venku, bylo zde ale taktéž sucho. Žaludek se Andreeovi hladově svíjel a hrdlo se dožadovalo tekutin, které se nedostávaly ani ve formě slin. Padací dveře se náhle ale otevřely a po kamenných schodech sestoupil dolů muž, který ho zradil. V jedné ruce držel průhlednou sklenici naplněnou čistou vodou, v druhé svíral injekční stříkačku napuštěnou zelenou tekutinou. Neustále se křenil a ukazoval tak svůj odporný prořídlý chrup.
V cele bylo sice temno, proto měl Andree masku sejmutou, přesto mohl spatřit nelidsky zelenou kůži, která přes masku vypadal jako žlutá, a zlo sálající z očí.
Obě nádoby postavil stařec na chatrný stůl před celou a sám se posadil na železnou židli.
" Vyber si," začal nelítostný stařec. " buď si to píchneš- a necham tě se napít, nebo si to píchnu já a vypiju to já." dožadoval se.
" A bude za mě to co z vás?" chraptěl Andree a oči se mu klížili.
" Nebudeš jen JAKO my, ale JEDNÍM z nás," zdůrazňoval stařec. " Díky tomuhle lektvaru jsme dokonalou rasou, která je schopna vládnout tomuhle světu!" pronášel fanaticky a prskal.
" To vidím," pokusil se Andree o úsměv. Zmutovaný stařec se roztřásl zuřivostí a sklenicí s vodou mrštil o zem.
" Však ty se připojíš… nebo zemřeš!" vycenil hnědé zuby a vrátil se se stříkačkou zpátky na povrch.

* * *

Andree se probral z nepohodlného spánku ztrápen další, opakující se noční můrou, kterou měl již podruhé. Žízeň, kterou měl však teď se nedala s nepříjemným snem srovnávat. Hrdlo měl tak vyschlé, že i dýchání mu působilo bolest.
Nečekal však dlouho a ohavný stařec se po čtyřiadvaceti hodinách opět dostavil. Zavřel za sebou padající dveře a obě nádoby opět postavil na stůl.
" Tak co, vezmeš si ten FEV?" vyhrkl nazelenalý stařec. Andree sice netušil, o čem mluví, ale po chvíli malátně přikývl. " Hm, no vidiš," usmál se zrádce. Sebral ze stolu stříkačku se zelenou tekutinou a obrátil se k cele. " Až si to píchneš, dostaneš napít." Oznámil Andreemu. Ten přikývl a prostrčil ruku mříží, aby si injekci vzal. Místo ní však starce uchopil za zápěstí a z posledních sil provedl svoji poslední nadějnou akci. Udělal krok zpět a současně trhl rukou k sobě. Mutant vytřeštil oči, ale než stačil vykřiknout či se bránit, narazila jeho hlava plnou rychlostí do mříží. Andree ho chytil i druhou rukou a rytmicky začal stále silněji a silněji mlátit starcem o mříže. Lebka mu praskala a zrezivělé tyče začaly pokrývat kousky mozku, kostí a spousty krve. Téměř po dvaceti vteřinách zbyly z hlavy jen krvavé čvachtající cáry připevněné ke krčním obratlům.
Andree se vyčerpaně posadil na zem a zhluboka sípavě oddechoval. Poslouchal, zda bitím o mříže někoho nezburcoval, ale nedělo se nic neobvyklého. Po chvíli si k mřížím přitáhl zbytek mutantova těla a začal ho prohledávat. Klíče našel po chvíli, musel však zaklít, protože u sebe " žalářník" neměl žádnou zbraň. Kromě malé kudličky.
Chvějící se rukou konečně odemkl Andree mříže a pomalu se posadil na židli vedle stolu. Opatrně vzal do ruky sklenici s vodou a pomalu začal tekutinu polykat. Po krásné chvilce, jakoby se znovu narodil, postavil sklenici zpátky na stůl a se zavřenýma očima začal tiše vzlykat.

Chvíli seděl a nevěděl co si počít. Byl ještě stále vyčerpaný a jedna sklenice ho uspokojila pouze na chvíli. Zahleděl se do země, neboť okno na druhé straně místnosti propouštělo příliš silné světlo. Prohlížel si svoje chvějící se ruce, když náhle venku propukla panika. Mutanti začali řvát a mezi budovami se ozvaly první výstřely. Andree si nasadil masku a dobelhal se k oknu. Muži na barikádách pálili kamsi do ulice a pořvávali na ty dole, co se ještě nezapojili. Několik jich padlo, ale nebylo to nic proti tomu, když se brána vyvrátila a v ní se objevilo několik strojů rozsévajících smrt. Než Andree opět omdlel uvědomil si jen, že tvarem i velikostí připomínaly člověka.