Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Dreix - Cesta od nikud nikam Nad pustinou se začaly objevovat první paprsky slunce. Bylo tiché, ničím nerušené ráno. Jen vítr občas přivál nějaké chuchvalce písku s odpadky z nedalekého města. To město se jmenovalo Den. Bylo to malinké městečko, které nemělo nic na práci. Jen otrokáři tu měli pořád co dělat. V posledních letech se tento druh práce značně rozmohl. Nad Denem zaznělo několik výstřelů, které probudily Maxe, spícího v pustině, nedaleko města. Byl to tulák, co skoro nic neměl, ale byl rád že má alespoň volnost. Kolikrát už přemýšlel o tom, že by se usadil, ale nikdy mu to moc dlouho nevydrželo. Spal na dece z brahminí kůže přikrytý koženou vestou. Pomalu vstal a zkontroloval, jestli mu nechybí něco z jeho "majetku". Vše bylo na místě. Mnohokrát s mu totiž už stalo, že se ráno probudil a neměl nic než deku. Tentokrát mu však zůstalo vše. Zabalil si tedy deku do batohu, oblékl si vestu a odjistil svou Barretu. Byla to stará, omlácená pistole, která nebyla moc účinná, ale bylo to lepší, než holé ruce. Max se pak protáhl, dal si batoh na záda a vydal se na cestu. Měl namířeno do Gecka. Většinu měst už poznal a toto bylo jediné, pravda kapku vzdálené, které chtěl ještě poznat. Už toho o ghoulech slyšel hodně a chtěl je alespoň jednou v životě vidět. Dal se na cestu. Věděl, že je to dlouhá cesta a že je také velmi nebezpečná. Měl však svůj cíl a nic ho neomezovalo, tak šel. Po dlouhé a úmorné chůzi přes holou pláň přešel skalnatý převis a uviděl přestřelku mezi skupinkou obchodníků a zloději. Lehl si tedy a čekal co bude dál. Po několika minutách střelba ustála a Max uviděl jak zloději obírají mrtvé obchodníky o jejich vybavení. Netrvalo jim to dlouho. Potom, co obrali posledního mrtvého se všichni zloději vydali na cestu na sever. Max ještě chvíli počkal a poté se vydal k mrtvým. Doufal, že tam něco zloději nechali, a tak se dal do běhu, protože byl plný naděje, že najde něco užitečného. Když k nim doběhl, rozhlédl se kolem a začal prohledávat mrtvé. Po chvilce zjistil, že mu toho zloději moc nenechali. Až na pár prázdných lahví, náhrdelníku, jednoho nože a... Max prohledával posledního obchodníka a rozzářil se radostí. Zloději na tohohle asi zapomněli, či co, ale nechali mu... loveckou pušku! Max se mohl zbláznit radostí. Dlouho si nějakou takovou přál a teď se mu jeho přání splnilo. Vzal si tedy pušku a vše ostatní co našel a pokračoval v cestě. Měl dobrou náladu a cestou si broukal nějakou melodii. Když se začalo stmívat, usadil se u takové menší skály a zkoumal svoje nálezy. Náhrdelník byl z vlčích zubů. Byl moc hezký a tak si ho Max nasadil. Cítil se v něm dobře. Nůž co našel byl malý nožík, který se by se hodil tak akorát na vyřezávání. Kdysi o tom četl. Lidé dřív vyřezávali sošky a podobné věci například ze dřeva. Panečku, to mohla být psina! Ale teď se Maxovi hodí ke každodennímu používání. A v poslední řadě... jeho nová lovecká puška! Zjistil, že má plný zásobník. "Hmm..." řekl si pro sebe a usmál se. Zkusmo zkusil zamířit na okolo probíhající krysu. Mířidla a pažbu měla dobrou. Už začala být tma a tak se Max rozhodl, že si půjde lehnout. Byl to další večer bez večeře, ale moc toho k jídlu neměl. Pár Nuka Cool, které ukradl v Denu, leguán na špejli, co už se začínal kazit a něco, co nevěděl jak se jmenuje,ale koupil si to od "Mámy" v Denu a ta vaří dobře, takže si to nechával na nějakou zvláštní příležitost. Po chvilce ho ale trklo, že je to dnes, když našel tolik hezkých věcí a dal se do jídla té neznámé věci. Chutnalo to trochu jako brahminí maso s nějakou další věcí. Jakou, to si Max nemohl vzpomenout. Dojedl a šel spát. Ráno se probudil, zopakoval to samé co včera ráno s výjimkou, že teď už odjišťoval i svou novou pušku. Chtěl se dát znovu na cestu, ale kdosi na něj zavolal. "Haló, člověče!" Max se rychle otočil a uviděl malého mužíka s obrovským úsměvem. "Ahoj! Já jsem Bob"řekl radostně a usmál se na Maxe. "Já jsem Max" "Co tu děláš, Bobe?" "Ále.. unesli mně otrokáři, ale když mně převáželi, utekl jsem jim"řekl vítězoslavně. Maxovi se ale na něm zdálo něco divného. Pomalu sjel rukou na svou novou pušku. "Co se děje?" zeptal se udiveně Bob. Místo odpovědi však dostal dvě kulky. Jednu do hrudníku a druhou do krku. Max se zděšeně díval na mrtvého muže a celý se klepal. Ještě nikdy nikoho nezabil! Ptal se sám sebe, jestli to bylo nutné, ale hned dostal odpověď. Ten muž měl pod kabátem schovaný nabitý a ihned střelby schopný Desert Eagle a opasek, který nosívají jenom nájezdníci. Max, celý ještě rozklepaný mu vzal Desert i opasek a utíkal pryč. Bál se, že tam Bob, nebo jak se vlastně popravdě jmenoval, nebyl sám. Utíkal dlouho... zastavil se až u stanoviště karavan, kde se svalil do stínu. Lapal po dechu, protože nebyl zvyklý na tak dlouhé běhy. Pořád před sebou viděl výraz toho mrtvého muže. "No... kdyby ne já, tak on by mně po chvíli taky zastřelil" uklidnil se Max. Vstal a rozhlédl se. Nikde nikdo. Stanoviště karavan byl malý plácek plný sutin, kde byla studna. To bylo vše. Nic jiného poutníci,když na své cestě náhodou zabloudili na toto místo, víceméně nepotřebovali. Došel ke studni a podíval se dolů. Byla v ní voda, ale jen na dně. Sucho je svině. Max se nahnul a nabral si trošku vody do dlaně, přičuchl si a když zjistil že je to voda, která se dá pít nalil si plné láhve, které našel u mrtvých obchodníků. Poté se dlouze napil a opět se rozhlédl po okolí. Nic. Jen písek, ruiny, kosti a jeden keř. Šel se tedy kouknout k tomu keři. Malý, vyprahlý keřík, který se sotva držel. Max se nahnul, aby se koukl jestli v něm něco není, ale vyskočila proti němu krysa, kterou asi probudil. Instinktivně sáhl po pistoli a dvěma ranami ji zastřelil. Lekl se, ale teď už se jen smál tomu, co ho vylekalo. Rozhodl se, že opět vyrazí. Ještě mu zbývala dlouhá cesta. Po dlouhé chůzi přes holou pustinu narazil na ženu, přivázanou u kůlu, která byla omráčená a měla rozbitou tvář. Nejdřív si myslel, že je to nějaká past, ale když si uvědomil, jak dlouho tu už může být bez vody... Přiběhl k ní a svým novým nožem ji odřízl. Odnesl ji do nedalekého stínu, který vrhal jediné dva stromy široko daleko. Položil ji na písek a polil jí obličej vodou. Také jí několik doušků vlil do krku. Žena se po chvíli probrala. Začala sebou trhat. Neměla ale už moc sil a omdlela. Max ji po zbytek dne opatroval a pečoval oni. Celou noc nezamhouřil oka. Přemýšlel o tom, co se tak mohlo té ženě, která spí metr od něj, stát. Ráno byl Max celý nevyspalý, ale dychtivý po odpovědích.Ta žena, kterou zachránil se už pomalu probrala. Max k ní přišel, promluvil na ni a pohladil ji. Mělo to účinek jaký očekával. Žena se pomalu probudila a otevřela své modré oči. "Kdo jsi?" zeptal se Max. Dívka nepromluvila. "Jak se jmenuješ?" zeptal se znovu Max. "...Jolan..." řekla tiše. "Co se ti stalo?" "Proč tě sem někdo přivázal?" ptal se Max. "...otrokáři..." řekla tiše a začala slzet. "Byla jsem otrok, utekla jsem, ale chytili mně a chtěli ze mě udělat odstrašující příklad..." dodala Jolan smutně. "Děkuji ti že jsi mi pomohl!" řekla a pokusila se o úsměv. Tvář měla ale pořád ošklivě pořezanou, takže se jí obličej hned zkřivil bolestí. "Nemůžu tě tu takhle nechat." "Kde bydlíš...kdes bydlela?" opravil se Max. "V Reddingu"... řekla smutně. "Dobře, a co... co chceš dělat teď?" zeptal se Max opatrně. "... nevím, já... nevím..." a rozplakala se. "Nechceš jít se mnou?" "Jdu do Gecka"zeptal se mile Max. "... budu ti přítěží..." na to Jolan. "Budu rád v tvé společnosti' usmál se na ni Max. A tak vyrazili. Šli několikanásobně pomaleji, ale Max byl rád,že má takovou společnost. Dlouho toužil po příteli, který by ho doprovázel na cestách. ... po několika dnech... Během cesty se už nic zvláštního nestalo. Akorát oba naše poutníky napadli dva vlci, ale těm se Max bravurně ubránil. Oba časem dorazili do Gecka. Bylo to menší městečko, jakých bylo před válkou spousty, ale mělo jednu zvláštnost. Převážná většina obyvatel byli totiž ghoulové. Lidé, kteří přežili radioaktivní spad a záření. Díky tomu mají spálenou kůži až do zelena. Jsou víceméně přátelští, ale mnoho lidí se jich bojí a proto je pronásledují. Oba naši poutníci dorazili do tamější hospůdky na nějaké občerstvení po tak dlouhé pouti. Jolan neměla nic, takže Max musel spoléhat na své zdroje. Vyměnil Desert Eagle za několik nábojů do své pušky a několik sklenic dobré a čisté vody a taky trochu jídla. Během cesty se Max a Jolan sblížili. Už to nebyl vztah jaký je mezi dvěma poutníky. Už to bylo víc. Oba se další den nechali najmout na práci u jednoho milého ghoula za přístřeší a jídlo. Hlídali brahmíny. Brahmíny byly zajímavé stvoření. To byly krávy, jenže s dvěma hlavami. Oba tato práce bavila. ... po několika měsících... Max si kleknul a rozbrečel se. Právě se skláněl nad Jolaniným hrobem. Jednou je při hlídání brahmín napadli radškorpióni... Obří, radioaktivní škorpióni. Max se snažil ochránit je i brahmíny, ale stál proti velké přesile. Oba byli tenkrát uštknuti a jen díky péči ghoulského doktora se Max vyléčil. Jolan takové štěstí neměla. Dávka jedu byla až příliš velká... Po návštěvě Jolaniného hrobu Max odešel. Skončil s hlídáním brahmín a odešel do pustin. Nikdo ho už vícekrát neviděl...