INFERNO
Zakladatel byl feťák. Vyvolený byl feťák. Frank Horrigan byl taky feťák, byl to Enklávský feťák. Je to více než sto let po zničení Enklávy, skoro celá severní Amerika je územím státu NeCRo, za podpory Pampers of America, si dcera Tandi, jménem Pindy podmanila skoro celý známý svět, od Faul City po Žumpatown. Bratrstvo oceli zrezivělo, většina jeho členů desertovala a vstoupila k Pampers of America. Většina světa žije v míru. Kolem měst jsou budovány chmelnice, a kromě šárky a obaleče už není s kým bojovat. Vypadá to, že konečně po dvou tisících letech, třech měsících, patnácti dnech a šesti hodinách válek lidstvo pochopilo a začalo ctít pípu.
Daleko na jihu leží pro NeCRo neznámá a neprobádaná území. Tato oblast je oddělena velkou pouští, známou z předválečných map jako Velká poušť. Nikdo neví co zde je…ani Stopařův průvodce. NeCRo má stále více a více obyvatel a je potřeba místo pro expanzi. Na sever leží jen pustiny, pokryté sněhem, zcela nevhodné k životu. Jediné místo, kam se dá jít, je Jih… A tak začíná příběh (před)poslední cesty…
Za úplňku 16. října 22..., po šíleně dlouhém rokování senátu a následné přestřelce papírovýma koulema, je odsouhlasena výprava na jih. Výpravu bude tvořit co nejvíce vědců, aby se tak vláda zbavila těch starých páprdů. Střežit vědce a zajistit, aby se jich vrátilo pokud možno co nejméně, má za úkol komando těch nejlepších vojáků, mixů Silvestra Stalloneho a Silvestra&Tweetyho. Výprava odjede přesně v pátek 13. ledna 22…
MÍSA
Ráno jsem se probudil za svítání, měl jsem příšernou kocovinu. Zbytek osazenstva studených kasáren ještě spala po žhavé pařbě. Vzal jsem něčí boty a šel do baru na pár misek surové kávy smíchané se sodou. Bar je naštěstí otevřen 24 hodin denně, barman je abstinent. Cestou jsem poblil hlídku, oba dva se divili, že jejich velitel je oblečený jen v botách boxera. Já bych se taky divil. Do budíčku zbývalo ještě spousta času, a tak jsem nemusel spěchat. Pomalu jsem přežvykoval a čas od času odběhl na záchod zvracet. U vedlejšího stolu debatovali dva abstinenti.
"Ale šance vrátit se odtamtud je nulová, nikdo přece neví, co tam je," prohlásil vzrušeně jeden z nich, kterého jsem znal už z dřívějška, byl to mechanik, který opravoval naši kolonu.
"Jo, ale za tu misi je plat jako je roční plat generála, veškerá výzbroj a chlast zdarma, já se určitě přihlásím!" namítal ten vedle něj.
Zvenku začal vyřvávat Elvis, budíček. Všichni se zvedli a urychleně odběhli, asi za svýma holkama. Já jsem si taky odskočil a pak jsem už běžel vyhánět svoji jednotku z postelí, zpod stolů, gaučů a dalších míst. Těsně před odchodem na cvičiště, zrovna když nám vydávali cvičnou sklenici, mě zastihlo hlášení: "Velitel komanda Hotovo se má okamžitě, nejpozději ihned hlásit u starýho!!"
Sjel jsem po zábradlí do nejnižšího patra základny a vrazil ke generálovi. Tam jsem strnul. Byla tam prezidentka, co to tady proboha ti dva dělají, aha už je mi to jasné…
"Posaďte se," pokynul mi generál a utáhl si opasek. "Určitě jste už slyšel drby o průzkumné misi někam do hajzlu, daleko na jih."
"Jasná páka," zalhal jsem. Už mi bylo jasné, o čem to klábosila ta holka včera večer a dneska ráno!
"Vy a vaše parta nabušených poserů jste byli vybráni jako kanónenfuter, eh, pardon, jako základní posádka mise."
Nemohl jsem nic říct, však víte, jak je po flámu sucho v hubě.
"Tady máte potřebný papíry, vaše parta bude ubgradnutá o pár dalších maníků a mužů určených k likvidaci, pardon, techniků. Fajn, a teď vypadněte!"
Bylo to řečeno tak stručně, že mi bylo jasné, že mě velitel pokládá za debila. Kašlal jsem na něj a zašel za svými chovanci. Když slyšeli o misi, byli strašně nadšení, tak nadšení, že se mě samým nadšením pokoušeli zabít.
Zajímavý to začalo být o pár dnů pozdějc. Začal nám intenzivní výcvik, během kterého nám nedovolili ani chlastat, takže na jeho konci jsme byli skoro všichni střízlivý, což byl u naší divize rekord. Jeden maník se z toho zhroutil, a tak vyvstala otázka, koho přibrat na jeho místo. Dostali jsme fešnou bloncku, která byla abstinentka, vůbec nebal blbá a jmenovala se Chroustka.
CESTA NA KLIH
Konečně přišel vytoužený pátek 13. ledna. Nasedli jsme do čtyř Hummerů, naposledy se pomazlili s holkama a pak už jsme vyrazili tam, co ukazovala černá ručička mého kompasu. Motory pravidelně předly a texaská poušť rychle ubíhala. U města Den jsme se zastavili, protože jsme zjistili, že kovový rám hummeru má na kompas negativní účinky. O chvíli později jsme už uháněli na regulérně odhlasovaný jih, cestou jsme se znovu stavili na bázi a rozloučili se, protože některým to první loučení nestačilo. Až k místu, kde kdysi leželo městečko Austin cesta ubíhala rychle, ale pak se to táhlo jak žvýkačka. No, bylo na čase přenocovat, rudé kotouče sluncí už zapadaly na východ a západ…sakra, zase mám rozbité brýle!
Na místním hřbitově jsme rozestavili stany a uvařili kus žvance na večeři a pak jsme šli spát. Dva maníky jsem postavil jako hlídky, bylo tady sice dost mrtvo, ale ti dva mě celou cestu štvali, tak ať si to teď vylížou!
Za svitu ohně jsem si prohlížel mapy, ale bez brýlí jsem viděl jen tmu, tak jsem se nahnul trochu víc k ohni, ještě víc…ano, zítra máme dojet k městu San Anton…kurňa, tady chybí kus mapy, jo ahá, ona hoří! Od mapy chytla bagáž a pár členů posádky, na uhašení požáru jsme spotřebovali skoro všechnu vodu z chladičů aut. Jinak se celou noc nic moc nedělo, akorát ráno nám chyběli ti dva maníci a jeden Hummer. Kašlali jsme na ně a ráno chvíli po úsvitu jsme se po krátké snídani vydali dále na jih.
Naše cesta byla vlastně celá naplánovaná i časovým harmonogramem a zastávkama na záchod, aby staříci věděli, kdy zhruba hrozí náš návrat. Měli jsme předválečné mapy (ale žádný toaleťák, takže mapy byly brzo použity k humánnějším účelům) a na nich místa, která jsme měli navštívit. Další zastávkou bylo San Antonio. Už z dálky bylo vidět toto rozlehlé město, ale nebyly to už americké vícepatrové domy. Vlastně tam nebyly vůbec žádné domy. Od západu protékala celým městem teď téměř vyschlá řeka Abilene. Její koryto bylo velmi široké, možná, že někdy teče trochu víc. Nevím, nejsem instalatér. Město se zdálo být opuštěné - jeho obyvatelé už o nás asi slyšeli.
Vlítli jsme do města bez ohledu na pasti nebo snajpry - jak jsem si dodatečně uvědomil ve chvíli, kdy prvnímu džípu prdla guma po nájezdu na zákeřný hřebík. Vyskočili jsme z aut, jako by nás kousl chřestýš, teda až na kulometníka Baryka, kterého kousl chřestýš. Slitch mu píchl injekci, a já poslal Chroustku dopředu s detektorem kovů. Prst se mi chvěl na spoušti, pak se Chroustka vrátila, výsledkem průzkumu bylo, že cesta je volná. Ulevil jsem si. Pomalu jsme vjeli do města v očekávání věcí příštích. A pak se to stalo - nic se nestalo. Teda, čekal jsem aspoň něco, ale nebylo tam vůbec nic. Nevěděl jsem, jestli mám být naštvaný, nebo šťastný, že tu nikdo není. Teepee ale byly zjevně udržované, tak proč tu nikdo nebyl? Že by s tím mělo něco společného to hejno přerostlých zmutovaných baboček, které na nás vlítly pár minut po příjezdu a odtáhly a sežraly jednoho vědce? To ví jen Bůh…
Sestoupili jsme k řece, tak příšernej smrad nezažil nikdo z nás. Jeden z vědců se skláněl nad vodou, aby jí nabral do zkumavky, když uklouznul po bahně a spadnul tam, v tu chvíli mi to připadalo strašně zábavný, tak jsem ho tam shodil znova. Další místo, které jsme měli prozkoumat byly kanály. Skočili jsme tam a čekali nějaké hydroponické farmy a podobné věci, ale byly tam jenom splašky. Vzali jsme vzorky. Pak jsem se rozhodl jít dál do stok, protože jsem zacítil vůni připomínající domov. Po pár minutách chůze jsme narazili na stěnu, kterou jsem promptně rozstřelil granátometem, ale za ní byla jenom další stěna. Tak jsem se otočil a vrátil k autům.
U aut zrovna mí lidé pořádali družbu s místníma - snažili se jich postřílet co nejvíc.
"Proč po nich střílíte?" překřičel jsem řev kulometů.
"Jedinej dobrej indián je mrtvej indián!" odpověděl jeden z vojáků. "Jo a taky zabili jednoho z vědců."
"Zastavte palbu!" rozkázal jsem. Vědec ještě žil, akorát jeho kůže připomínala ham and eggs po půl hodině smažení. Zavolal jsem Slitche, našeho ranhojiče, aby mu pomohl. Když to uviděl, okamžitě mu do jedné žíly vrazil Ultrastimpak a do druhé tekutý kokain na ztlumení bolesti. Naložili jsme ho na nosítka a dali do auta, Slitch u něj zůstal.
Řek jsem si, že už jsme viděli dost, tak jsem kulometnou dávkou naškrábal na jedno teepee své iniciály a jeli jsme pryč.
Příští zastávkou je poslední "Americké město", Laredo, ležící v horském údolí. Toto město je pro NeCRo velmi důležité, protože v něm jsou doly, na rozdíl od zbytku území země, kde jsou jen hory. Kromě toho se zde natáčely ty skvělé filmy jako "Přepadení v Laredu" s Johnem Waynem, "Přepadení v Tombstone" s Clintem Eastwoodem a "Přepadení v průsmyku" s Charliem Chaplinem.
Cestou se nám přihodila malá nehoda: Jeden vědec chytal jakéhosi pavoukovce a štípnula ho do ruky obrovská moucha, tak ji štípl taky. Slitch jim oběma píchl penicilin kvůli infekci. Jestli to takhle půjde dál, všechny lékařské zásoby nám už brzo dojdou.
Celá cesta do Lareda vedla po dálnici. Město se rozkládalo v místě, kde se údolí řeky, jejíž jméno se nám nepodařilo zjistit, náhle rozšiřuje a tvoří několik kilometrů široké. Dvě strany města byly obklopeny horami pokrytými hustými lesy, přes které se klikatila silnice dolů do údolí, to se mi nelíbilo. V serpentinách se mi dělá šoufl. Nařídil jsem zastavit a vypnout motory. Bylo takové horko, že jsem se zpotil jako pes a v autě byla taká dychna, že nám omdlel řidič, sklátil se na volant a auto sjelo z kopce přímo do města, přičemž povalilo jednu hlídkovou věž. Tak jsme tam vjeli za ním. Obyvatelé města nás mile překvapili chlebem, solí a browningy. Byli to supermutanti.
"Stát," vykřikl vysoký mutant s kulometem v jedné ruce, jako by to byl revolver. "Jsem velitel stráží města Laredo, mé jméno je Koláček. Nemáme v úmyslu střílet, pokud nezačnete střílet vy!" prohlásil, a tvářil se, jako by mu to tady patřilo.
"Jsem Johnny Velký Mlíko, generál Pampers of America, jsem vyslancem NeCRo, my také nebudeme střílet! Náboje nám došly předevčírem. Chceme mluvit se zdejším starostou, nebo jinou osobou, jejíž IQ je vyšší než dnešní datum!" odpověděl jsem mu.
"Ok, ok. Jděte támhle, pak doleva, u WC doprava kolem jídelny a pak zase doleva a doprava, tři yardy, pak doleva a hned zase doprava a podchodem kolem stanice metra a pak kolem věže…víte co, raději vás tam zavedu sám. Jo a zamkněte si auta, dost se tady krade!" řekl Koláček. Vedl mě dlouho do středu města až do budovy u které stáli dva mutanti v uniformách, když jsme procházeli okolo, zasalutovali.
"Počkej chvilku člověče, sedni si tu, starosta tě za chvíli přijme," otočil se Koláček a odešel. Byla to zcela nově postavená budova, zpoza dveří byly slyšet hlasy. Za chvíli vylezl očividně nachmelený starosta.
"Vítejte v…hmhmhm…vítejte u nás. Tady tohle je městská rada a já jsem starosta, říkají mi Scooby Doo, nebo taky Mentoska, to podle počasí. A teď si tady někam sedněte, ať nám nevynesete spaní, a ruce dejte na stůl, ať nám něco neodnesete!"
Zaujal jsem místo vedle jakési staré squaw a připravil si pokec s Mentoskou. On ale začal řečnit první.
"Ještě nikdy tady nebyla mírová delegace, jen samí zabijáci. Nejste doufám zabijáci?"
"Ne, my bychom v životě nikomu neublížili. Podívejte se na Baryka, to je učiněný hipízák!"
"S kulometem?" otázal se nedůvěřivě Menťák a zahleděl se kalným zrakem na Barykovou oblíbenou zbraň s modrou mašlí na závěru.
"To je kalumet, ne kulomet," řekl jsem rychle.
"To je fuk. Co chcete a kolik nás to bude stát?"
"NeCRo vám nabízí členství v největší mocnosti v severní Americe, možnost expanze a migrace na sever. Máme k dispozici nejmodernější technologie a lékařské technologie a postupy, to vše je NeCRo." Mluvil jsem přesně tak jako mě to naučili při školení na tuto misi. Starosta se na mě chvíli díval a pak pravil: "To je sice hezké, že nám to NeCRo nabízí, ale jak už to tak na světě chodí, nic není zadarmo, co si žádá NeCRo na oplátku za tyto vymoženosti?"
Mentoska zjevně nebyl žádnej dement a zjevně by bylo na nic chodit okolo horký kaše: "NeCRo si žádá vaše přírodní zdroje, v tomto městě se před válkou těžil uran a uhlí a republika je potřebuje," řekl jsem zpříma, a asi až moc zpříma. Scooby Doo se nejprve trochu zarazil. Pak se zarazil krapet víc. Pak se zarazil ještě o něco více. A teprve, když mu ze země čouhala jen hlava, odpověděl: "No jo, jenomže my už jsme všechen uran vytěžili a uhlí máme dost sotva pro náš podnik na výrobu tužek!"
"Ahá, tak v tom případě naschle," řekl jsem, popadl Baryka a vypadli jsme z města.
Pelášili jsme pouští do dalšího města, do Montérek, nebo tak nějak. Všude bylo plno písku, na kterém ležela další vrstva písku. Ale ten písek byl zrádný. Jeden z Hummerů najel na zakopaného velblouda, kolem kterého se choulila tlupa Tuarégů a čekala, až přejde písečná bouře. Hummer vyletěl tak tři metry do vzduchu, udělal salto a pak ještě jedno a piruetu a sudový výkrut a vývrtku zakončenou svíčkou, načež dopadl na všechny čtyři a zlomil si nápravu. Naštěstí nebyl nikdo zraněn, kromě našeho poštovního holuba, po kterém jsem posílal zprávy zpátky do Dallasu. Sundali jsme z něj kulomet (z Hummeru, ne z holuba) a pokoušeli se ho zapálit. Bohužel, kovový jeep s elektromotorem neobsahoval nic hořlavého, tak jsme aspoň vlezli dovnitř a pořádně to tam zadýmovali a zaházeli vajglama.
Dál v cestě pokračovaly už jen dva auťáky. Bylo nás ale moc a nevlezli bychom se tam, a tak jsem musel dát utratit jednoho kandidáta věd a jeho sekretářku. A pak jsme projeli kolem Montérek, už z dálky jsme viděli velkou ceduli s nápisem "Tohle město pro vás nemá žádnou cenu," a tak jsme si řekli, že tohle město pro nás nemá žádnou cenu, a jeli jsme dál.
Další město bylo Torreön. Tohle město mělo být pro nás velmi důležité, před válkou tam byly zbrojní fabriky na nekonveční a koblihové zbraně. Cesta byla dlouhá a úmorná, teploty v poušti dosahovaly pravého úhlu a v energozbrojích bylo k nevydržení… ještě štěstí, že já jsem žádnou neměl. Po příjezdu do města se kolem nás shluklo plno lidiček, pár jsme jich bohužel přejeli. Vůbec se s nima nedalo domluvit, mluvili totiž čistou Oxfordskou angličtinou. Nemělo to cenu, ale byli velmi přátelští a nabídli se, že nám odnesou zavazadla. Už nikdy jsme je pak neviděli, ale čert to vem, stejně to byla jen zásoba bojových plynů v lahvích od coca-coly.
Taky nás zavedli do místního pajzlu a dali nám něco k jídlu. Já jsem nejedl, jednak proto, že udržuju štíhlou linii a po 6. dni každého měsíce už nejím, a taky protože se to jídlo ještě hýbalo.
Daroval jsem místnímu starochovi hodinky s granátem místo kukačky, a jeli jsme dál. Fór byl v tom, že jsme nevěděli kam. Kompas nefungoval, slunce se skrylo za mráčky a poslední mapu jsem spotřeboval dnes ráno. Zbyl nám sice ještě autoatlas, ale ten byl určen pro jižní Argentinu a i když na něm byly vyznačeny obě silnice, které tam tudy vedou, nějak jsem ji nedokázal aplikovat na naši situaci. Tak jsme se rozhodli jet na východ k moři, trochu si zaplavat. Nějaké betálné beťár nám ale obrátil šipky na rozcestníku, a tak jsme za pár hodinek dojeli do podhůří hor na západě. Baryk, který se byl provětrat a s nadšením nastavoval tvář pouštnímu vánku vanoucímu tak stošedesátikilometrovou rychlostí, nás upozornil na supermarket před náma.
"Ty vole, Tesco!"
"Pojedeme tam?" zeptal jsem se kolegů s nadějí na nějakou akci, už dlouho jsem nestřílel.
"Jo! Supermarkety jsou nástrojem globalizace," přidal se ke mně Baryk s kulometem, když ještě stál na střeše. Divím se, že ho nikdo neukradl, vždyť nebyl ani přivázaný…
"Ne, zabíjení nic neřeší," prohlásil Slitch, doktor, složil Hypokratovu přísahu a kromě případu, kdy kulovnicí složil Schrödingerovu kočku nesnášel zabíjení. Já osobně jsem zabíjel moc rád, bavilo mě to. Nikdy bych nedokázal zabít zvíře, třeba psa, ale nic mi nepůsobilo takové uspokojení než zabít kapitalistu. Nikdy jsem ale nezabíjel nevinné lidi, vždy jen ty "špatné".
"Moje fragy, moje fragy!!" připojila se k mému návrhu Chrousta a poslintala si odstřelovací pušku.
"Zabijem je, hezky pomalu! A pak je ukřižujme, pro výstrahu ostatním!" pronesl se sadistickým úsměvem Mad Max.
"Mě je to jedno, ale už mě taky svědí prsty!" prohlásil Martini.
"Taky by sis mohl občas umýt ruce."
Baryk je podle mě totálně vyšinutej. V jednom kuse se tváří, jako by mu vypadl mozek. A možná taky vypadl. Mad Max byl taky blázen, strašně rád se hlásil do popravčí čety, ale od chvíle, co zrušili trest smrti, musel si sám simulovat oběť i popravčího, což ho tak vysilovalo, že neměl čas ani spát. Martiniho naverbovali vlastně omylem, původně mu měli vybrat apendix, ale doktor si spletl papíry. To je však jedno, on je taky blázen.
Plán byl jednoduchý, auto s vědcama pojede první v roli minového detektoru, a my ostatní za ním. Vlítneme do obchoďáku a pak už to je každý na vlastní pěst. Co si nezabiješ sám, to nemáš…
Motory zaburácely a my se tam rozjeli plnou rychlostí, Baryk a Mad Max na střechách aut spustili strašlivou palbu a kropili barikády proudy projektilů. Proti nám se zvedla mírná tsunami odporu a všichni v Tescu vypadali mrtví, než jsme tam stačili dojet, vystoupili jsme z aut a v tu chvíli se na nás spustili proudy střel ze skály na opačné straně. Jednoho z vojáků střeli do hlavy kulometem a jeho helma teď vypadala, jako rozbitá skořápka vejce, už mu nebylo pomoci, skácel se mrtev k zemi. Jedno auto vyletělo do vzduchu, trefili ho raketometem. Tohle snadné vítězství se začínalo měnit ve strašlivé peklo. Najednou se z jeskyně vyvalilo asi 100 tlusťochů s těžkými zbraněmi.
"Oh, sákryš," řekl jsem si a všechny je odrovnal Nebelwerferm namontovaným na střeše džípu. Pak z další jeskyně vyskočilo dalších 100 tlusťochů, ale ty si podali Žeryk a Mad Max. Pak z další jeskyně vyskočil Ali Baba a 40 loupežníků, ale o ty se postarala Chrousta a Bayrk. Pak odněkud vypadlo dalších pár maníků, ale ty si vzal na mušku Kowalský a Ferreti. Jenomže pak se ukázalo, že se zbrojní důstojník děsně sekl, když nám vydával munici na tuhle misi. Jo, možná se chtěl zbavit přebytečných zásob, nebo jsem si spletl papíry na druh střeliva…(to by vysvětlovalo ty obrovské ztráty při výcviku)…no jo, zkuste někoho zastřelit GUMOVÝMI PROJEKTILY!!!!
Takže jsme rázem stáli v kruhu pár stovek naštvaných maníků, nájezdníků, středoškolských profesorů a podobné havěti.
"Okamžitý ústup!!!!" zařval jsem do vysílačky, nechtěl jsem tady umřít. Jednoho vojáka střelili do nohy a vypadalo to s nim opravdu špatně, Slitch se k němu rozběhl, aby mu ukradl boty, my jme se je pokoušeli krýt od té armády, ale jeden ze střelců na skále je zasáhl plyšákem, poslední co jsem viděl byly jejich těla, jak letí několik metrů daleko… Už nebylo kam ustoupit, byli jsme obklíčeni. Dopředu se dostali nájezdníci s vodníma pistolkama a nám zbývala už jen poslední naděje - stáhnou se do jeskyně. Rychle jsem odeslal zprávu vědcům, aby okamžitě opustili oblast a pokusili se dostat do Švýcarska. Věděl jsem ale, že už je pozdě, mohlo být tak půl desáté. Byli jsme v tmavé jeskyni a já se začal příšerně bát.
"KILL THEM ALL!!!" zařval Baryk, nadšený sběratel Fuckémonů, a rychle a zběsile vyrazil proti nepřátelům. Za ním Mad Max s bojovým pokřikem na rtech, chtěli padnout v boji. Mad Max zemřel téměř okamžitě, zakopl o krápník a rozplácl se na zemi, ale Baryk se dostal skoro ke vchodu, kde zaklekl a střílel do nepřátel. Náhle se však ozval řev za námi z hlubin jeskyně, zjevně tady žili jeskynní medvědi, byli jsme obklíčeni. Baryk byl ulechtán k smrti a nepřátelé postupovali z obou stran a zjevně nechtěli brát zajatce. Já bych je taky nebral.
Říká se, že těstě před smrtí se vám promítne celý život. Není to pravda, mě se promítal v hlavě Dr. No a pak ještě Chobotnička a ještě něco s Connerym, a taky co by se stalo, kdybych se nestal Rangerem. Podle kvantové fyziky může částice projít všemi možnými svými historiemi, což by mohlo znamenat, že by to možná šlo zaonačit tak, abych neskejsl v týhle jeskyni s vyhlídkou na brzkou smrt, ale stal se ze mě politik a žil bych v klidu na ranči…
Zatímco jsem přemýšlel nad tím, jak z imaginárního času extrapolovat pohyb svých částic do reálného času, abych mohl odhadnou, kdy by bylo nejlepší přehodit transsvětelnou výhybku a stát se úspěšným flákačem, založil jsem do samopalu poslední zásobník a natáhl závěr.
"Ok, vy parchanti, jen pojďte!" zařval jsem do jeskyně, a když přišli, tak jsem je postřílel.
No a pak přišli další, tak jsem je taky postřílel, přičemž mi došly poslední náboje.
A pak přišli další…
