Silné zářící záblesky se mi mihotají před očima. Vzápětí obrovská narůstající křečovitá bolest. Připadá mi, že jsem lampička, kterou někdo rozsvící a zhasíná. Snažím se nadechnout, ale elektrické výboje mi to znemožňují. Během chvíle ustaly. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Do mozku proudí krev. Cítím, jak mé tělo nabývá na tělesné teplotě a do končetin dostávám cit. Otevřu oči a vidím obrys lidské postavy, která se ke mně naklání. "Neboj se, z nejhoršího jsi venku. Jsem doktor Jonhson. Teď si odpočiň, ztratil jsi mnoho krve." Ucítil jsem píchnutí v pravé paži. Doktor mi do žil vstříkl stimpak. Poté mi bodnul do nohy radaway, abych mě zbavil radiace, které jsem byl vystaven v poušti. Netrvá dlouho a opět usínám...

"Máš na výběr…To je tvé poslední slovo...Staeici ne!!…Zabte je všechny.. Dearny zařiď…ať to vypadá, že je… šéfe, tady jeden ještě dejchá…rozumím… Uvidíme se v pekle…"

"NE!" Dezorientovaný vyskočím z postele, neudržím rovnováhu a pravou stranou těla dopadnu na podlahu. "Sakra"
Zpoza záclony přišel ke mně člověk, ehm spíš shrbená troska.
Čapnul mě a posadil na postel. Něž jsem stačil poděkovat, vyhrknul "Doktor říct Ratt nemluvit z hosty".
"Á..Ratt, já...sakra....jak..se..?" snažím se vzpomenout na své jméno.
"DearlJam. Je tvé jméno, máš to napsané na svých věcech."
Můj pohled směřoval na mrtvolně bledého člověka v zašpiněném plášti, který stojí mezi primitivně vyrobeným, ale jinak praktickým závěsem. Je to doktor Johnson, který kývl na Ratta, a ten mi v zápětí podal věci. Obléknul jsem se a pozoroval v zrcadle.
"Co to je za hadry?… Proč bych nosil bledě modrý oblek…se žlutými pruhy...a na zádech číslo 15. Hm. To jsem trestanec nebo snad otrok?" udiveně se podívám na Johnsona.
"Ne vůbec. Pokud tě to zajímá, tak obyvatelé z Vaultu, to je taková piksla zakopaná desítky metrů pod zemí…no prostě atomový kryt. A tyhle lidičky nosí stejný hadry jako Ty. A číslo na zádech označuje z…" "Kterého Vaultu pocházím." "Jo." "A nenašlo by se tu něco…"
rozhlížím se po místnosti. "..normálního." Chvíli jsme se na sebe zírali.
"Já jsem doktor… a ne krejčí" Opět ta chvilka vražedných pohledů, kdy se v myšlenkách promítá, jak by ten jeden druhého nejradši... "Určitě máš hlad, tak tam nestůj a pojď semnou."
Johnson se otočil zády ke mě a odcházel do vedlejší místnosti. Zakroutím nespokojeně hlavou a směřuji za ním.

Paprsky světla osvětlují místnost. Na pravé straně jsou dvě postele nad kterými je emblém. Vypadá jako nějaký náboženský symbol. Naproti stojí kovový stůl, pokrytý nějakou biomasou. Po pár metrech vycházím z budovy, zastavím se, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Do plic se mi dostává nepříjemný smrad. "sakra" v duchu vykřiknu. Dělá se mi mdlo, dosedám na pohovku, která je hned u vchodu. "Najdeš mě v hospodě u Malamuta!" zvolal na mě Johnson a vydal se směrem k hospodě.
Sedím a přemýšlím o tom, co se mi stalo a kde to vlastně jsem.
Vybavují se mi útržky ze snu. "Staeci." Kdo je ta žena?
Ať se snažím sebevíc nedokážu říct kdo to byl, proč ji zabili a jestli to byl pouhý sen. Jak se snažím vzpomenout, slunce se ztrácí z obzoru. Uschlý strom u budovy vrhá stín na mou tvář. Uvědomuji si, že na mě čeká Johnson. Vstanu z pohovky a vydávám se směrem k hospodě.

Cestou míjím stádo brahmín. Je mi jasný, proč je tu všude takový zápach. K obličeji si přiložím rukáv a pokračuji dále k hospodě. Čím blíže se přibližuji k hospodě slyším hlasitější zvuky lidí. Dorazil jsem k hospodě, u vchodu na zdi je neonová cedule s nápisem "Hospoda u Malamuta." Budova je celá černá z rozmlácenými okny. Jedním slovem "Barabizna."

Vstoupím do hospody. Nastalo ticho. Jako bych toho ticha neměl dnes dost. Zírají na mě svými ošklivými obličeji a přitom se tváří jako by měli v puse citron. Odlepím zrak od nich a rozhlížím se. Mé oči se zastavili na plakátu za ženou, která stojí za pultem. Nevědomky jsem nahlas přečetl nápis na plakátu "Vault Future". Znova se dali do řeči. Přistoupil jsem blíže k pultu, abych si prohlídnul plakát. Byl tam obrázek Vaultu umístěný ve skále. Tak to je ten Vault o kterém mi říkal Johnson, já.... "DearlJam! Pojď sem." Otočím se vpravo, u stolu sedí Johnson.

Přijdu blíže ke šikovně zhotovenému stolu. Ruční práce, ale přesto vypadá mnohem lépe než všechny stoly, které jsou v místnosti. Na rohu stolu je vyryto "by otec.Pity / Broken Hills"
"Posaď se, nebo to budeš mít studený." Na stole je velký talíř, na kterém jsou leguáni napíchnutý na špejli a vedle stojí plná vlaška piva.
Po prvních soustech spláchnutými několika loky ..mi jídlo přestalo být nechutné.
"Jen se kontroluj, aby si vůbec došel zpět po svých." oznámil mi už lehce podnapilý Johnson.
Zatím co jsem pojídal leguány, Johnson hrál kulečník ze svými přáteli. Poslední sousta v ústech sklouzla do krku, když v tom zazněl velký výbuch a dveře od hospody se rozletěli.

Velký kus dřeva letěl směrem k pultu a ty menší se rozlétli do stran. Žena za pultem uskočila stranou, ale za to mladá prostitutka před pultem nestačila zareagovat. Dřevo jí přirazilo k pultu. Dosedla na zem a snažila se nadýchnout, z úst ji vytékala krev. Starší muž, který stál předtím pár metrů opodál se dostal k těžce zraněné ženě.

Do dveří stoupila obrovská postava, jeho tělo bylo potaženo zpuchřelou kůží nazelenalé barvy a na sobě měl potrhané hadry. Pomalu se sune k pultu. Podlaha se pod jeho tíhou prohýbá. Pod koleny má připnuté kovové dlahy, které po došlápnutí na zem vydávají pisklavé zvuky. V ruce drží laserovou pušku, z které vyšel laser. Uslyším výkřik a otočím se k pultu. Na zemi leží bezvládné tělo prostitutky a vedle ní spálené tělo muže. Letmo jsem se rozhlídnul po hospodě, jestli je někdo naživu. Nikdo, kromě ženy za pultem, která se snažila upoutat mojí pozornost. Ukazovala na zadní dveře hospody.

Odrazil jsem se od židle a přeskočil stůl. Při dopadu mi těsně nad hlavou proletěl laser, který se zabořil do cihelné zdi. Mutant si zasunul laserovou pušku za záda a směřuje ke mě. Byl jsem jediný živý terč v místnosti, který zpozoroval. "Dveře jsou zavřené!" panikou jsem vykřikl. Mutant byl už skoro u mě.

Žena bez varování vyskočila zpoza pultu na mohutného mutanta. Ohlídnul se na ženu, která se drápala po jeho levé paži, snažila se mu vzít zbraň, kterou má na zádech. Mutant chytl ženu kolem pasu, napřáhnul se a silnou odhodil ženu na stůl za sebe. Přepadla přes stůl a zády dopadla na podlahu. Mezitím co byl otočený na ležící ženu...bezmyšlenkovitě jsem se přiblížil k mutantovy z boku a vytrhnul mu zbraň z pouzdra. Mutant se otočil na mě. U levého oka měl hlaveň laserové pistole, neváhal jsem ani chvíli a vypálil laser, který urval mutantovi část hlavy.

Před očima mi bleskla vzpomínka na mrtvou Staeici. Vykřiknu "Lásko! Schovej se!" Vidím laser, který jí urval hlavu a ona se kácí na zem. "NEEEE!!!" začali se mi vracet ztracené vzpomínky. Vyděšený ze strašlivé vzpomínky upustím zbraň na zem. "To byla má žena." slzy mám na kraji. Do mozku mi proudí více krve. V temeni hlavy cítím píchání. Mám hroznou zlost a bolest, podlomí se mi kolena a já se klátím na zem. Mezitím co se psychicky začínám hroutit ze vzpomínek , mutanti vyvražďují město.

Do ramene mě někdo strčil. "Seber se proboha! Není čas tu ležet, za chvíli jsou tu!" křičí na mě žena. "Já..vždyť Vás.." "Měla jsem prostě štěstí a Ty taky, zabít mutanta to vyžaduje odvahu." nastavila mi ruku a já se postavil na nohy. Setřel jsem z tváře mutantovo krev. Žena otevřela zadní dveře "Tak pojď!"

Venku zazněl poslední výstřel. V tom někdo zavolal "Storty! Venku je čisto co u Tebe?!" nikdo neodpovídá. Podíval jsem se na mrtvé tělo mutanta. U pasu měl zásobníky a vysílačku. Sebral jsem zbraň ze země a strčil za pásek, vzal jsem také dva zásobníky. "Storty! Kurva žiješ?!…Colyn, Stan! Běžte to omrknout."

Vběhnul jsem do chodby a zastavil. Kam teď? Doprava, doleva. "doprava" běžím nakonec chodby do pokoje. Panicky se rozhlížím po místnosti. "sakra". Vyběhnu zpět na chodbu a běžím na druhou stranu. Probíhám kolem okna. Někdo mě zpozoroval. "vetřelec!" Pevně stisknu náboje v ruce a běžím dál. Vběhnu do otevřených dveří. Z otevřeného okna na mě volá žena. "dělej, tak pojď." Vylezu na stůl a skáču ven. Dopadnu na levou nohu, cítím bolest. Stehy na noze se trhají. Běžíme do blízkého lesa a schováme se za velký strom.

Žena se ohlédne za strom a potom na mě "Já se jmenuji Mey a jak Ty?" "DearlJam." Mey si sundala ze zad pytel a vytahuje lékárničku. "Ukaž mi nohu. No není to, tak zlé" obváže mi nohu a lékárničku dá zpět do pytle. "Máme dvě možnosti, kam se vydat. Vpravo se nachází Hornická kolonie, ale tam z velkou pravděpodobností jsou mutanti…nebo… můžeme zkusit projít mezi mutanti do dolu Wanamingo." "Co je tohle za město?" " Přece Redding." odpoví Mey "A co ostatní města poblíž?" "Den je severozápadně od Nás vzdálený 6 dní, 10 dní jihovýchodně New Reno a" "aaa" Mey padá z prostřeleným ramenem na zem. "Mey!" snažím se k ní dostat, ale mutanti střílejí po mě. Vytahuji zbraň a vypálím na mutanta. Minul jsem. Mutant se nesnaží ani krýt a postupuje směrem ke mě. Zhluboka se nadechnu a znova vystřelím. Laser trefil určitou část zbraně, která explodovala a oba mutanti se rozlétli na kusy. Plamen zapaluje okolní suché stromy. Oheň se rychle šíří po lese směrem k nám.

Mey se svíjí v bolestech na zemi. Z jejího pravého ramene teče mnoho krve. Snaží se mi něco říct, nakloním se k ní. "Jdi do…Denu, najdi Frankiiieho." z levé kapsy vytahuje lístek "Tohle…mu dej" stisknu papír . Usměje se na mě a naposledy vydechne… Vezmu pytel, který leží na zemi. Otevřu ho a házím do něj náboje a papírek od Mey. Zbraň si strkám za pásek a vyrážím do Hornické kolonie.