Seděl jsem za stolem na tvrdé židli a do obličeje mi svítilo ostré světlo. Kolem mne byli ctyři lidé. Samý významní lidé. Paladin Hirley na mě nenávistně shlížel, a vypadal, že by mě nejradši zabil. Zbylí tři byly Generál, jeden písař a poslední byl muž kterému jsem neviděl do obličeje, takže nevím kdo to byl.
"Tak pane Johne Wazovski, teď nám pěkně všechno povíte, nebo to s vámi dopadne hodně špatně." přikázal mi Hirley.
"Ano, řeknu vám všechno." Souhlasil jsem a začal mluvit o svém nedávném životě.
"Začnu od jednoho dne v našem karavanu….."

* * *

Hele Johne, posloucháš mě vůbec???" zeptal se mě Dave.
"Co? hm, jasně že jo." řekl jsem probíraje se ze spánku.
"Nekecej!"
"No dobře, co jsi říkal?" optal jsem se.
"Než jsi se ráčil probudit, tak jsem říkal, že bysme měli naplánovat to přepadení toho obchodu v Humusakov!"
"Jo jasný, ale co na tom chceš domlouvat, prostě tam vlítnem, pokosíme všechno živý, sebereme prachy a zase pěkně vypadnem!" řekl jsem prostě.
"Ty si byl vždycky moc blbej." řekl Martin, kterej přišel z kuchyně. Byl to náš "velitel". My tři jsme byli zloději. Vykrádali jsem obchody v okolí a někdy při tom i zabíjely, což jsem většinou dělal já. Jsem krvelačná bestie.
"Proč myslíš?!" řekl jsem útočně.
"Kolikrát ti to mám říkat?!" řekl stejně útočně. "Nemůžeš zabíjet lidi jen tak!"
"Proč ne?" Optal jsem se slušně.

Martin jen mávl rukou a zamumlal něco jako "zatracenec" a odkráčel zpět do kuchyně.
Bydleli jsem, no vlastně jsme se pořád přesouvali, ale měli jsem takový karavan, se kterých jsme cestovaly po pustině. Naše zlodějina vypadala následovně: Vtrhli jsem do obchodu, zamávali zbraněma, a prodavač vysolil vše co měl, já jsem ještě občas někoho odbouchnul, a to bylo celé, pak už jsem jen ujížděli v dál.

Naše akce v městečku Humusakov se měla konat zítra. Dobře jsem se na to připravily, vyčistili zbraně, najedli se a došly na záchod. Vždy večer před akcí jsem se strašně opili abychom měli na zítřek dost odvahy, dnešek nebyl vyjímkou. Sice nás vždycky bolela hlava, a tím jsme byli víc nasranější ,a tím víc se nás lidi báli a šly nám na ruku.

Než sme si šli lehnout, povídali jsem si pohádky. Byli to takové ty dětské, ale co byste si v totální opilosti nepovídaly, že. Ráno jsme se vzbudily. Nebo spíš nás vzbudila strašná opice, ne zvíře. Posbírali veškerou výzbroj a výstroj. Já jsem měl dva desert eagly, sice jsou velký a těžký, ale nevěřily byste jak umějí přesvědčovat. Martin měl loveckou pušku a Dave měl colt. Vyrazili jsme k městu.

Po příjezdu do města a povystoupení z našeho karavanu po nás každý pokukoval, možná to bylo tím, že nám čouhaly z bund zbraně. Jeden chlápek se otočil a vykřikoval něco o policii a že sežene pomoc. Bohužel k tomu nedostal příležitost. Martin shodil svou pušku z ramene a jedním zásahem ho poslal k zemi. Mrtvého.
Pak se strhla jatka.

Polovina lidí, která byli na ulici se rozprchla, ale ta druhá kupodivu ne. Ta začala tasit zbraně. A co hůř, také z nich začala střílet. Měli jsem tak akorát čas schovat se za karavan. Bohužel za pět vteřin se z něj stal nepojízdný karavan. Za dalších pět už to byl vrak. To tou jejich střelbou.

"Kurva" Zaklel jsem.
Moji druhové neříkali nic, protože byli příliš soustředění na palbu po vesničanech. Tím, že jsme byli krytí za vrakem, jsme neschytali žádný přímý zásah do těla, akorát Martina lízla kulka do ruky. Za chvíli byli vesničané mrtvý, no nedivte se máme několikaletý trénink. Stoupli jsme si a přemýšleli co teď.
"Mám to!" řekl Dave.
"Co?!" vypálili jsme současně svou otázku já a Martin.
"Vzhledem k tomu, že nám ti křupani rozstříleli karavan, musíme najít jinej prostředek dopravy." Řekl tónem, který zněl jakoby tím všechno vyřešil.
"Tý jo, to je nápad, my potřebujeme prostředek dopravy, ty si chytrej a na to si určitě přišel sám ty šikulko." řekl s Nepřeslechnutelnou ironií v hlase.
"Haha, ale mám pravdu" ozval se Dave.
"Opravdu to jo máš recht, ale víš proč potřebujem odsuď rychle vypadnout?" Zeptal se Martin Davea.
"Jasně, přece nepudem pěšky" řekl naprosto vážně.
"NE PROTOŽE ZA CHVÍLI TO TU BUDE PLNÝ POLDŮ Z OKOLNÍCH MĚST!" zařval Martin.
"Aha" zmohl se Dave jen na tohle.

Já jsem po celou tu dobu mlčel a přemýšlel. Přemýšlel jsem o tom, kdy jsem poprvé uviděl umírat člověka a zrovna já jsem ho zabil. Bylo to když jsme jako zlodějíčci začínali u nějakýho frajera, kterej si nás najímal. To jsme byli ještě čtyři. Prostě se ten grázl rozhodl, že už od nás víc nepotřebuje, ale také že toho víme moc. Jednou nás poslal do baráku za městem, kde jsme bydleli, abychom mu donesli nějaký bedny, o jejichž obsahu nám nic neřekl. Ten parchant do jedný z beden dal nálož dal nálož. Dost silnou na to, aby to ten barák úplně rozcupovalo. Beden bylo osm a my se rozhodli, že si je nejdřív vyneseme ven. Pro poslední bednu šel Jimmy, a zrovna tam byla ta bomba, viděli jsem skrz okno, že jakmile se jí dotknul, tak vybuchla. Byla to ohromná detonace a ten parchant Jake, kterej to na nás nachystal si mohl blahopřát. Vlastně ne úplně. Jenom ze čtvrtiny. Z Jimmyho jsem našli jen cáry oblečení.

Hnáni touhou po pomstě, jsem se domluvili na plánu, no on to ani nebyl plán. Spočívalo to v tom, že vtrhnem k Jakovi do baráku a pěkně ho zpacifikujeme. A tak jsme taky udělali. Byla noc a my se tiše plížili podél jeho domu, Dave vykopl dveře a vlítli jsme dovnitř. Vytáhli jsme své Colty a mířili k jeho ložnici. Ten byl ale překvapenej, když nás viděl. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá, ale když jsem ho střelil do ruky, tak mu asi jako sen už moc nepřipadalo. Vrhli jsme se na něj a svázali ho k posteli. Trošku jsem ho vyzpovídali a on nám to vyklopil. Chtěl se nás zbavit, tak nastražil tu bombu. Odvázali jsem, že ho jako postavíme jako na popravčí četě, ale jakmile jsme to udělali, bleskově sáhl do kapsy a vytáhl pistol. Rychle zamířil, i přes kouřící díru v jeho hrudi, když si tohle uvědomil tak už nemířil. Jen trochu sípal a chrochtal, než chcípnul. Já jsem ho zastřelil. Ve spěchu jsem ho přikryli a vypadli odtamtud. Od té doby jsme měli dost příležitostí střílet lidi. Koneckonců jsem zloději, a od toho je krůček k vrahům. Trošku větším vrahům v mém případě. Masovým. Ale zpět k příběhu.

Mezitím Martin nevymyslel jak se odtud dostaneme. Prošmejdily jsme celé městečko a vyděšení obyvatelé na nás jen hleděli s hrůzou v očích. Hledali jsme nějaké auto nebo aspoň něco takového. Měli jsme štěstí. Našli jsme auto typu Chrisler, u domku, který vypadal jako starostův, nebo nějakého významného člověka. Nastartovaly jsme a naložily do něj všechny věci, které se nám podařilo zachránit z vraku karavanu.
Vyjeli jsme.

Ani jsme nevěděli kam pojedem, ale jedno bylo jasné, musíme přepadnou nějaký obchod a doplnit zásoby. Asi po hodině cesty se před námi objevilo polorozpadlé město. Spíš rozpadlé. A měli jsme jasno kam pudem "nakupovat". Obchod tam byl, dokonce docela velký. Zastavili jsme kus opodál a vzali si své zbraně. V obchodě bylo docela dost špinavo. Za pultem byl menší lysí chlap. V obchodě bylo asi pět lidí. Vzájemně jsme si popřáli štěstí a Martin zažval.
"Všichni lehnou na zem a žádný pohyby nebo to koupíte, no vlastně už nekoupíte nikdy nic." A dohlížel jestli lidé udělají co řekl. Udělali.

Já jsme mě na starosti pokladnu. Prodavač se moc neměl k vydání obsahu pokladny, ale když jsem na něj namířil mé dva desertíky tak povolil. A Dave mě na starosti aby vzal nějaké potraviny a pití. Rozběhl se do obchodu a za chvíli má dvě plné tašky. Už přiběhl k Martinovi a gratulují si jak se to povedlo. Něčeho si ale nevšimli. Jeden chlap na zemi vytáhl nůž a chtěl se na ně vrhnout. S kulkou v hlavě se blbě vrhá na lidi. Pro jistotu jsem vystřelil ještě jednou. To už sebou jeho tělo jenom cuklo a ležel dál. Běželi jsme k východu a já první otevřel dveře. Narazil jsem do něčeho hrozně tvrdého. Až mě to odhodilo. Letěl jsem po podlaze asi pět metrů a svůj let zakončil u jednoho regálu. Ozval se tvrdý hlas, který řekl "Zlikvidujte je" Pak se ozvala rána. Několik ran. Hodně ran. Martin a Dave jenom němě zírali na lidi, kteří vešli do ochodu. Pak se rozstřílení svezli na podlahu. Pak jsem omdlel.

Probudil jsem se na tom samém místě, kam jsem spadnul. Vojáci už byli na odchodu, ale jasně jsem slyšel několik hlasů.
"Pane, proč jsme je museli zabít." Ptal se jeden z nich.
"Protože zabili člověka a kradli!" řekl trošku naštvaně, a já v něm poznal ten hlas, který dal povel ke střelbě. Mě si nikdo nevšímal, byl jsem zavalený v sušeném mase. Doufal jsem, že zaslechnu jméno toho velitele, ale už odcházeli.Ale měl jsem štěstí. ještě jsem zaslechl někoho z nich říkat.
"By mě zajímalo co si Paladin Hirley vymyslí příště." Pošeptal jeden voják. A zmizeli venku.
Pro jistotu jsem ležel v hromadě masa půl hodiny. Když jsem se z něho vyhrabal, zamířil jsem k mým rozstříleným přátelům. Skláněl jsem se nad jejich mrtvolami a postupně se ve mně hromadil vztek a lítost. Zuřil jsem a plakal. Vzal jsem si jejich zbraně, pytel s potravinami a peníze a rychle jsem odešel, prodavač už sahal pod pult, ani nedomýšlím pro co.

Jakmile jsem zaslechl jak voják řekl svému veliteli "Paladin", bylo mi jasné co to bylo za vojáky Bratrstvo oceli. Ale jaktože sakra byli zrovna v takový díře? Vím o nich jen to, že je to tvrdá komunita a technicky vyspělá. A taky, že čas od času berou rekruty. Usmál jsem se a vykročil z města. Rozhodnutý, že zkusím kariéru u Bratrstva oceli. Bloudil jsem pustinou a hledal někoho kdo by mě aspoň nasměroval po půl roce se povedlo, potkal jsem přímo vojáky Bratrstva. Vysvětlil jsem jim, že umím střílet a taky jsem docela mrštný, takže si myslím, že bych se jim hodil. Vojáci mě po krátké rozmluvě vzali sebou. A tak jsem stanul před bunkrem Bratrstva. Někdo v mém těle se krutě usmál. Vkročili jsme dovnitř.