Lovec ležel na vysoké skalní vyvýšenině. Pod ním se rozléhala asi desetimetrová rokle, plná stromů a vysoké trávy. Ten kontrast hnědé se žlutou a všudypřítomné houštiny způsobovaly, že tam nebylo vidět téměř ani na krok. Ale lovec měl z hůry pěkný výhled. Svým způsobem by mohl skolit cokoliv co by se tam jen na krátky okamžik ukázalo.
Lovec v ruce třímal svou starou loveckou pušku. Už ji měl léta, a sám si nepamatoval, že by ho někdy zradila. Byla místy narezlá, místy špinavá a na pažbě měla dva hluboké zářezy. Lovec nevěděl, kdo je tam tehdy vyryl. Zbraň byla menším rodiným dědictvím, a v jeho rodině se pohybovala již bezmála sto let. On sám ji dostal svého strýce, a snad ji jednoho dne předá dál.
Lovci stékal po tváři pot. Teď, v poledne bylo venku pořádné vedro. Slunce se tyčilo právě v polovině své denní cesty přes oblohu a sesílalo své paprsky na všechno pod ním. Slunce bylo tady v pustině tím největším nepřítelem. Větším než nájezdníci, otrokáři. Kdyby si měl člověk vybrat, jestli zemřít rychle rukou nájezdníka, nebo pomalu umírat na slunci, nejspíše by si vybral prvou variantu.
Lovec už neodolal a na krátky okamžik sundal ruku ze spouště a odehnal si kapičky potu z čela. Zrovna v ten okamžik se ale něco prohnalo trávou pod ním. Událo se to tak rychle, že si lovec nestačil zvíře ani prohlédnout, natož ho skolit. Rozhlížel se ze strany na stranu, ale neviděl nic. Jen vysokou trávu, se kterou si hrál vítr a rozkmitával jí ze strany na stranu.
Ještě dlouhou chvíli ležel a měl oči na šťopkách, ale nic. Nic už se v rokli toho dne neukázalo.

Lovec se vracel zpátky do města poněkuď rozrušený. V lese byl od rána do večera, ale přesto neviděl ani jedno zvíře, které by mohl ulovit. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Dokonce i v těch nejhorších časech ulovil alespoň něco, ale teď? Nic.
Vracel se lesní pěšinkou domů, už v dálce viděl první domy své vesnice, když za sebou uslyšel podivné vrčení. Ihned se zastavil, ale neotočil se. Teď by to byla velká chyba, nejspíše by agresivní zvíře, které nepochybně bylo někde za ním, vyprovokoval ke skoku.
Vrčení bylo slyšet neustále. Lovec pořád nemohl zvíře podle toho zvuku identifikovat. Nikdy takový zvuk ještě neslyšel!
Pomalu, ale jistě si sundal ze zad svou loveckou pušku a pomalu se otočil. Ale ani tak nic neviděl. V nastávajícím šeru nebylo do houštin kolem cestičky totiž vidět. Ale i tak si dokázal vytyčit místo, odkud vrčení vycházelo. „Tak tamhle jsi!“ pomyslel si v tu chvíli lovec a vyslal kulku mezi stromy. Vrčení najednou ustálo. Teď nebylo naopak slyšet nic. Lovec se ještě pěknou chvíli ani nehnul. Stál jako přibitý a vyčkával. Po chvíli se pomalými kroky vydal k houštině, kde by podle něho mělo zvíře ležel.
Našel ale jen zohýbanou trávu. Tady nejspíše leželo. Krev nebyla nikde. Lovec nejspíš minul. Ale oddychl si, alespoň se mu podařilo zvíře zastrašit.
Ještě jednou se porozhlídl po okolí jestli něco neuvidí, zakroutil hlavou a otočil se zpět k vesnici. Zrovna, když vcházel do svého srubu, uslyšel v dálce nějaké zvíře hrůzostrašně kvílet.

Lovec se probral ze spánku kolem půl deváte ráno. Odhodil ze sebe přikrývku a oblíkl se. Došel ke stolu svého jednomístného bytu a posadil se. Vzal si do ruky nějaké pečivo, které tam nechal nejspíše od včerejška a začal ho pomaličku uždibovat.
Vedle stolu byl výhled na cestičku k lesu. Lovec se na chvilku zadíval tím směrem a přitom žvýkal svůj krajíc chleba. Slunce už vycházelo, a on se do něj s přivřenýma očima díval a při tom znovu přemýšlel co se to stalo včera večer. Na normálního geckona to bylo přece příliš velké a naopak na párače, který se už v těhto končinách neukázal bezmála dvacet let, příliš malé.
Prostě nějakým způsobem nedokázal to zvíře nikam zařadit. Bylo to celé nějak podivné. Lovec dojedl a hodil na sebe kožený kabát a vyšel na verandu svého domu. Zamkl dveře a vzal prázdný kbelík, který ležel opodál, a vydal se směrem k náměstí, aby si do kbelíku napustil vodu z městcké studně. Teď ráno tam byla docela fronta. Tato studna byla asi tím nejdůležitějším místem v této proradné vesnici. Je ze dřeva a je asi deset metrů hluboká. Voda ale dosahuje asi do pěti metrů.
Lovec zrovna napouštěl vodu do svého kbelíku, když ho někdo za jeho zády oslovil. „Nazdar!“ Lovec naplnil kbelík až k okraji a otočil se. Před ním stál středně vysoký, štíhlý muž, s dlouhými rovnými hnědými vlasy a odhodlaným výrazem ve tváři a zeširoka se smál.
„Tebe už jsem neviděl asi tejden, brachu! Kde si k čertu byl? U Ernesta jsi nebyl ani nepamatuju! Co to s tebou poslední dobou je?“ řekl muž.
„Sklapni, Joey! Měl jsem práci,“ řekl neochotně Storm, obešel Joeye a vydal se se svým kbelíkem zpátky ke svému domu. Joeyho se ale nezbavil.
„Práci? Heh, jakou?“
„Ty to slovo ‘práce’ znáš? Překvapil jsi mě, kamaráde…”
„He-he, moc vtipný… jo, už víš co se stalo dnes v noci? Už teď ráno je toho plný město!“
„Co se tedy stalo?“ řekl nevraživým tónem Storm.
„Dobrá… heh… něco pozabíjelo z noci na dnešek Petersonovy brahmíny. Viděl jsi ho? Je z toho úplně zničený! Všechno jeho stádo! Heh. Něco je tak rozsápalo, že nejde najít ani jednotlivý kusy těla… heh,“
„Cože?“
„No fakt, nekecám… kdybych si měl tipnout, tak bych to svedl na párače!“
„Blbost, párač se tu neukázal už dvacet let…“ „Přesně na tomhle jsem před chvíli myslel!“
„Tak kurva polož ten svůj kbelíček s lopatičkou a pojď za mnou! Ukážu ti to!“ řekl definitivně Joey. Storm tedy položil kbelík s vodou na verandu svého srubu a společně s Joeym se vydali k Petersonovému statku.

Statek starého Petersona ležel na úplněm okraji města s divočinou. Za tímto statkem už byl jen les a divoká zvěř, nic víc. Statek byl postaven celý ze dřeva a skládal se z jedné velké obytné části domu, dvou obydlí pro dobytek a jedné velké ohrady pro brahmíny. Ta ležela za velkou skládkou sena, témeř u konce hradeb statku.
Teď, když se k ní Storm s Joeym protlačili mezi lidmi, kteří se u ohrady seskupili, vůbec nějakou ohradu nepřípomínala. Spíše dobytčí popraviště.
Přes deset brahmín leželo rozsápano uvnitř ohrady. Utrhané hlavy, údy, rozsápaná těla. „Tak ten parchant měl pravdu!“ pomyslel si v tu chvíli Storm a přeskočil dřevěnou ohradu a zamířil si to k nejbližšímu mrtvému tělu.
„Hele, co si myslíš, že kurva děláš?“ ozval se nějaký hlas z davu.
„Klídek… je to lovec, chce vědět jaká svině tohlensto způsobila!“ bránil ho Joey.
„Ale to my už přece víme!“ ozval se další hlas.
„Jo, byl to párač!“ ozvalo se souhlasně z davu.
Storm, který se skláněl nad mrtvolou jedné z brahmin, přejel rukou po ráně na hrudi brahminy. Byla to hluboká rána od pěti drápů. „Ale, vždyť párač má ale jen čtyři drápy!“ uvědomil si Storm. Vstal a přešel k další mrtvole a začal jí znovu zkoumat.

Mezitím se Stormův přítel hlasitě dohadoval s davem.
„…kdybych si měl vybrat mezitím, abych věřil támhle Stormovi, lovci, nebo tebou, smradlavým hovnem, myslím, že by bylo jasné co bych si zvolil…“ prohlásil sebevědomě Joey.
„Já ti ukážu ty hajzle!“ řekl mohutný muž u ohrady a vrhl se střemhlav na bezbranného Joeyho.
Oba dva se hojnou chvíli váleli na zemi v písku. Prali se zuby, nehty…
„Co se to tu zase děje?“ řekl starý Peterson, který se přikradl tak potichu, že si ho nevšiml ani jeden z přihlížejících.
Joey se pomalu zvedl ze země a oklepával si šaty od písku. „Eh, drobná rozepře, pane“ podotkl a nenápadně se snažil odstoupil od svého protivníka.
„A co, k sakru, dělá tamhleten chlap v mý ohradě? Jako by už nestačila ta pohroma co se tu odehrála v noci. Ještě se mi tu budou scházet všichni lidí z okolí aby se na ten sajrajt podívali zblízka…“ řekl nevraživým tónem starý Peterson.
„Chtěl se podívat na ty mrtvoly, pane.“ řekl Joey vlídným tónem.
„On chtěl!? A kdo mu k tomu dal sakra povolení? Toto je pořád můj statek, takže vy…“ ukázal na dav okolo „… rychle vypadněte než začnu střílet!“ řekl Peterson a to vše dokončil mávnutím svou brokovnicí, kterou držel v ruce.
Dav se tedy v klidu rozešel, jen s drobnými tichými poznámkami. Zůstal jen starý Peterson, Joey a Storm, který ještě stále nepřestal s prohlížením mrtvol.
„A ty…“ zahulákal na Storma svým dunícím hlasem „…vylez už k sakru z tý ohrady!“
Na Storma to ale nezapůsobilo. Byl tak zabraný do své práce, že snad nic jiného ani nevnímal.
„Tak co?!“ zahulákal znovu Peterson. Storm konečně vstal a vydal zpátky směrem k ohradě.
„Zjistil jsi něco bližšího?“ zeptal se najednou klidně Peterson.
„Já myslel, že se moje přítomnost nezamlouvá…“ podotkl Storm.
„Víš, rád bych chtěl zjistit co je za tímhle svinstvem,“
„Samozřejmě,“ řekl lovec „Takže, mrtvoly jsou rozsápané na kusy…“
„…heh, toho jsme si fakt nevšimli“ řekl Joey a trapně se zasmál. Storm ale na jeho řeči nereagoval a pokračoval dále. „…klasické divoké zvíře nevchází jen tak do lidských obydlí a nezabijí jejich dobytek. Navíc, jak jsem si stačil prohlídnout, potenciální útočník nezabíjel určitě pro jídlo. Nevšiml jsem si, že by si nějaký dobytek odtáhl, anebo přímo na místě nepozřel… nějak to zavání podvodem“ dokončil.
„Podvodem?“ zeptal se Peterson.
„No, ano“ odvětil Storm.
„Ty prostě nemáš párače rád, co?“ vložil se do debaty Joey.
„Párač to být nemohl“
„A to jako proč?“
„Nikdy jsem neviděl párače s pěti drápy“
„Co?“
„Oběti mají na sobě stopy po drápech, pěti drápech“ zasvětil je do situace Storm.
„Cože?“
„Slyšels. Všiml by si toho každý“
„Dobrá, dobrá…“ přerušil jejich debatu Peterson „…co to tedy bylo za zvíře a co jsi k čertu myslel tím podvodem?
Storm se zadíval do dálky a hluboce se zamyslel. Pak se nadechl a promluvil: „Nedokážu odpovědět ani na jednu z tvých otázek“
„Eh?“ ušklíbl se Joey.
„Nikdy jsem neviděl normální zvíře, co by se takto chovalo… takže v tom případě zbýva jedna varianta…“
„A to?“ zeptal se až skoro nedočkavě Joey.
„No přeci to nemohlo být jen tak obyčejné zvíře!“

Když se před polednem spolu s Joeym vracel zpět domů, stále nepřestával o těch jatkách přemýšlet. Přece takové zvíře se nemohlo přes hradby dostat jen tak, a navíc… Petersonovi by přece museli alespoň něco slyšet. Není možné, že by nějaké zvíře vyvraždilo stádo brahmin jen tak v tichosti.
„Je to celé nějaké podivné“ řekl z ničeho nic Joey.
„Nezbývá mi než souhlasit“ pokýval hlavou Storm.
„A co teď?“ zeptal se Joey.
„Nevím, přemýšlel jsem o tom, že bych se vydal do lesa na lov. Včera se mi nedařilo,“ prohlásil Storm.
„Do lesa?“
„Proč, chceš jít se mnou?“ řekl Storm a v duchu se zasmál „Co jsem to řekl? Joey na lovu!“
„Ne, to ne… ale za těhto okolností“ řekl Joey.
„Proč by ne? Navíc, docela mně zajímá co to způsobilo, nebo kdo to způsobil…“
„Kdo?“
„Ano. Přece nevěříš tomu, že by nějaké zvíře zčista jasna přelezlo hradby vesnice a vyřádilo se bezmyšlenkovitě na brahmínech,“
„Proč by ne?“
„Nejsi lovec, nechápeš to… zvířata, tedy většina zvířat není jak my, Joeyi, neloví pro zábavu…“ „Ok, takže chceš říct, že tam někdo nějaké zvíře nadstrčil?“
„To by bylo nemožné…“
„Dobrá, tak tedy nechápu jak se to mohlo stát…“
„Já také,“
„A nechceš si spíše zajít k Ernestovi?“
„Nemám na chlast chuť…“ řekl Storm, ale ihned doplnil „…tedy, možná se tam zastavím večer“
„Dobrá, tak večer. A dej si pozor! Ať ti nějaké příšera nerozsápe tu tvou prdel“ řekl Joey a odkráčel směrem k místní nalejvárně.

Stormovi netrvalo dlouho aby se oblékl do loveckého. Hodil na sebe jen svůj kožený kabátec, přes rameno si pověsil loveckou pušku, za opasek si strčil koženou pochvu i s nožem a na záda si hodil batoh s loveckými potřebami. Pak si obul kožené boty a vystoupil ven z domu. Zamkl a klíč si strčil do kabátce.
Ještě chvíli stal na verandě. Mohl to zkusit na stejném místě jako včera, ale pochyboval, že by to dnes dopadlo jinak než včera. V tu se jeho myšlenky zatoulaly k podivné události při lovu. Zvíře, které zmizelo tak rychle, že ho Storm nedokázal ani zahlédnout. Ta podivná událost při cestě z lovu. To vrčení. To děsivé vytí. Vtom se Storm zasmál, zakroutil hlavou, sestoupil z verandy a vydal se po cestičce k lesu. Dnes to možná nebude jen obyčejný lov.

2. část

Stormův lov nedopadl o moc lépe než ten včerejší. Za celou dobu lovu nezahlédl skoro nic. Jako by se všechna zvířata stáhla do úskalí. Schovala do svých nor. Něco tady poslední dobou cítila. Něco nečistého… něčeho se poslední dobou bála. A Storm v tom měl jasno, věděl, že to má něco společného s předešlými událostmi.
Zase se vracel tou stejnou cestičkou jako včera. V tu mu přejel mráz po zádech. „Dejavu?“ Rychle se otočil na místo, kde včera vyslal střelu. Přesně tam, mezi stromy, do houští. Nic tam nebylo. Zasmál se a otočil se zpět k cestě do vesnice.
Znovu přemýšlel. Co to mohlo být za zvíře? A jak se sem sakra dostalo? Nový druh? Nová mutace? Storma už to přestalo bavit. Věděl, že obyčejné zvíře to být nemohlo. Nebo to nebylo zvíře?
To už došel ke svému bytu a pokoušel se v kapse kabátce najít klíč. „Kde je?“ Shodil batoh a začal v něm hrabat. Nebyl tam. Musel ho po cestě vytratit. „Kurva!“
Nasadil si batoh a přešel k oknu. „Díkybohu, já věděl, proč dnes nechat větrat“ Otevřel to okno více a hodil dovnitř batoh, pak se tam vsoukal celý.
Shodil si při tom, pěknou řádku věcí ze stolu, který měl umístěný přesně před oknem, ale to ho vůbec netrápilo. Zítra to uklidí. Vyložil si věci z batohu a uložil je do skříně.
„Ehm… hospoda,“ řekl Storm nahlas a promnul si rukami své dlouhé černé vlasy. Složil se na postel a chvíli jen tak ležel. Znova přemýšlel.
Po chvilce zase vstal a do kapsy kabátce si strčil pár zátek, které měl schované pod postelí v měšci. Vydal se ke dveřím a zacloumal klikou. „K sakru!“ Musel se tedy zase vykrást z bytu oknem. To pak přivřel, aby nebylo vidět, že je otevřeno, a pak se vydal k ‘Ernestovi’.

„Tak co lov?” zeptal se Gruber, který seděl společně s Joeyem a Piercem u jednoho stolu, kde si právě přisedl i Storm.
„Zase nic“ řekl Storm.
„Nic? To jako, že si nic neulovil? He?“ zeptal se Joey. Už měl v sobě hojnou dávku alkoholu.
„Ne, zvířata jsou v poslední dobu nějaká plachá“ řekl Storm a pomocí gesta, zdvihnutého ukazováčku, si objednal jednu rundu.
„Jo a zase se dostáváme k těm jatkám u Petersona, co?“ řekl Gruber.
„Proboha, už zase?“ zeptal se Pierce. „Celé odpoledne, až do těďka tu nemluvíme o ničem jiným. Tady Joey říkal, že prej máš nějakou teorii“
„Teorii? Ne, naopak… vůbec nevím o jaký zvíře se mohlo jednat. Je to záhada“ řekl Storm. Své poznatky si zatím nechal pro sebe.
„Záhada! Souhlasím!“ řekl Joey.
Ernest zrovna v tu chvíli položil před Storma pivo se zlatavou barvou.

Konverzace plynula dál a dál. Už bylo někdy po desáté hodině, když Gruber společně s Piercem začali zpívat z plných plic nějakou žalostnou písničku.
„Tak se přidej Storme!“ řekl Pierce.
„Joey taky nezpívá…“ řekl Storm a poukázal na spícího společníka. Navíc, neměl rád zpěv.
„Joey už to má dávno za sebou,“ řekl Pierce a pohlédl na Joeye, který složil hlavu do dlaní a pochrupoval.
„Ale, stejně zpívat nebudu, naopak, myslím že už půjdu,“ řekl Storm.
„No to nemyslíš vážně, sakra!“ řekl skoro nesrozumitelně Gruber a přestal se zpíváním.
„Kolik je…“ Stará finta. Storm se podíval na hodinky na pravém zápěstí „…skoro dvanáct, no vidíš! Vy byste měli jít už taky,“ prohlásil Storm, který už na sebe házel kabát.
„Sakra Storme, seš tu jednou za měsíc, zůstaň tu s námi přes noc…“ řekl Pierce.
„Nazdar,“ řekl Storm a položil na stůl devět zrezivělých víček.

Probudil ho řev. Hrůzu nahánějící řev. Ihned se rozhlídl po okolí. Byl ve svém bytu, ale zaboha si nemohl vzpomenout jak se sem k čertu dostal. „Ten chlast!“ Křik neustával, naopak – sílil. Storm pohlédl z okna. Byla tma. Nejspíše ještě noc.
Vzal z poličky svého Mausera a rozeběhl se ke dveřím a zacloumal klikou. „Kurva, ráno ty dveře nechám vyrazit“ pomyslel si a ve vzteku do nich z plných sil vrazil. Vyběhl k oknu a proskočil jím ven.
Vstal ze země a rozeběhl se směrem k hospodě, odkud řev patrně pocházel. Cestou potkal lidi s vyděšenými tvářemi, kteří se nejspíše nerozhodli pomoci. Jiní, plní strachu, jen vyhlíželi z oken.
Vyřítil se k hospodě, ale křik se neozýval z ní, nýbrž z uličky vedle. Storm tam ihned zamířil a naskytl se mu příšerný pohled. Na zemi před ním se válely dvě rozervané těla. Jedno z nich poznal. Joey. Ležel na zádech a z hrudi mu vytékaly litry krve. Nejspíše už byl mrtvý. Druhý člověk, který ležel vedle něho z plna hrdla řval. Také byl vážně poraněn. Na tváři měl tři rány od drápů a nohu rozseklou. Ale žil, ačkoliv už patrně ne na dlouho. Lovec nebyl doktor, ale poznal, že muž ztratil už příliš moc krve. „Pomoc, prosím.. pomoc!“ žadonil zraněný muž.
Storm se ihned vydal k němu a poklekl.
„Jsem tady… kdo vám to udělal?“
„Pomoc! Prosím!“
„Kdo ti to udělal?!“
„Támhle vzadu… prosím…“ sténal muž.
Ano, Storm měl pravdu. Muž ztratil spoustu krve. Když u něj klečel, všiml si totiž další ošklivé rány. Někdo mu překousl ruku. Ano. Celé zápěstí měl silně zdeformované. Tomu muži už nikdo nepomůže..
Storm se vyřítil uličkou dál. Zahnul za roh a prudce se zastavil. U kamené zdi, která vyrůstala ode zdi ke zdi se tyčilo nějaké podivné stvoření, skoro jako by bylo průhledné. Mělo šedivou barvu a svýma pronikavýma světle zelenýma očima upřeně hledělo na lovce. Pak začalo zase to vrčení.
Storm tam stál jak přibitý. Díval se na to stvoření, a to se zase dívalo na něj. V tom si Storm uvědomil, že vlastně pořád v ruce drží svého Mausera.
Zamířil a pětkrát vystřelil. Zvířeti to ale nic neudělalo. Naopak, vyřítilo se proti němu. Běželo rychle. Zem pod ním jako by duněla. Storm střílel a pomalými kroky ustupoval. Ty střely mu nic nedělaly!
Bylo už asi pět metru od něj, když vyskočilo a napřáhlo své pařáty, podobné páračím. Storm rychle zavřel oči. Pak už jen vnímal, že letí vzduchem a dopadá na něco hodně tvrdého.

Otevřel oči. Zase někde ležel. Toto ale nebyl jeho srub. Chvíli jen tak ležel a díval se do stropu. Hlava se mu točila a třeštila. Tohle ale kocovina z předešlé noci nebyla.
„Ááá, probudil jste se!“ řekla žena, která stála nepozorovaně vedle něj.
„Eh?“ řekl zraněný lovec a otočil hlavou. Byla velké štíhlé postavy a na Storma se ze široka usmívala. Její bílý dlouhý nemocniční plášť dokázal úplně zakrýt její křivky těla. Měla dlouhé černé vlasy, vzadu sepnuté do culíku.
„Pěkně vás zřídil, pane. Ale měl jste štěstí…“ řekla svým jízlyvým hlasem.
„A co ti druzí?“
„Bohužel. Jeden byl už mrtev na místě a druhý zemřel ještě v noci. Nebylo jim možno pomoct,“
„A co já?“
„To stvoření, ať už to bylo cokoliv, vámi nejspíše mrštilo o kamenou zeď. Našli jsme vás v bezvědomí. Prospal jste asi čtyři hodiny,“
„A mohu vstát?“
„Máte sice malý otřes mozku a pár pohmožděnin, ale jinak vám nic není. Takže jistě, můžete vstát, ale zatím bych vám to nedoporučovala…“ řekla a usmála se.
„Myslím, že se o to ale pokusím. Nebavilo by mě tu ležet, ikdyž s vámi bych to možná zvládl,“ usmál se a pomalu vstal.
Slečna se také usmála.
Výborně. V tom si Storm uvědomil, že nemá své šaty, nýbrž nemocniční hábit.
„A kdo, že se o mně postaral?“ zeptal se.
„Celou noc jsem na vás dohlížela já,“ řekla, ale neskryla drobný úsměv.
„Aha…“ řekl Storm. „Paráda!“ „A kde najdu své šaty?“
„Támhle v té místnosti napravo,“ řekla pohledná černovláska.
„Dobrá…“ řekl a vydal se tím směrem „…ale!“ řekl už skoro ve dveřích.
„Co je?“ zeptala se pohotově slečna.
„Co dobré vychování?! Říkají mi Storm.“
„Joan,“ řekla a usmála se.
„Ještě se uvidíme,“

Když lovec vystoupil z domu, uvědomil si, že už je ráno. Slunce už vyšlo a ozařovalo krajinu.
Storm měl na sobě šaty ze včerejška. Na kabátci měl něčí krev. Nejspíše zraněného muže, jeho by to být neměla. Byl stále značně otřesen, hlava se mu stále trochu točila. Ruku měl silně pohmožděnou a nemohl jí skoro nic pořádně uchopit.
Teď si uvědomil, že někde vytratil svůj Mauser. V nemocnici nebyl, takže musel někde zůstat na tom místě kde se to odehrálo. Vlastně až teď si uvědomil, že Joeyho zvíře rozpáralo. Za každou cenu se tam musel podívat.

Stormovi cesta trvala poněkuď déle. Cestou se musel několikrát zastavit a odpočívat. Lidé se na něj dívali z oken a něco si ve svých domovech potichu šeptali. „Co to s nimi je? Jsou posraní strachy?“ pomyslel si Storm.
Když Storm došel na ono místo, hemžilo už se tam pár odvážlivců a pár obránců, jak se zde říkalo místní policii. Na zemi, kde se včera válel rozsápaný Joey a neznámý muž, už byly jen stopy krve. Těla už stačil někdo odklidit, anebo si je stvoření odneslo už včera. Pochyboval totiž, že by to někdo chytil.
„Vy jste se už probral? Jakto, že ještě nejste v nemocnici?“ zeptal se šerif Pillman, který si jako jediný Stormova příchodu všiml.
„Sestřička byla tak hodná a pustila mně,“ řekl Storm a popošel kolébavou chůzí blíž.
„Chtěli jsme za vámi zajít sami a zeptat se vás na to co to způsobilo,“ šerif.
„Tušil jsem to,“ prohlásil Storm, ale to už stál za šerifem a prohledával místo, na které se pamatoval naposled.
„Co to hledáte?“ zeptal se Pillman.
„Svoji pistoli…“
„Ano, tu jsme našli my…“ řekl Pillman a zpoza opasku vytáhl Mauser a podal ho Stormovi „…všimli jsme si, že jste vystřílel skoro celý zásobník,“
„Ano, a chcete vědět, co to tomu stvoření udělalo, že? Neudělalo mu to NIC!“ řekl zvýšeným hlasem Storm.
„Toho jsme si jisti…“ řekl Pillman.
„Jak to myslíte?“
„Stvoření tu noc zabíjelo ještě dvakrát,“ řekl nějaký muž, který stál vedle šerifa Pillmana. Storm ho znal od vidění, ale ani za nic si nemohl vzpomenout kdo to k čertu je. „Promiňte, jmenuji se Winston,“ řekl muž a podal Stormovi ruku, ten jí ale nestiskl, ale přešel zpátky k šerifovi.
„Dostanu ho! Dejte mi pár mužů a do večera tu bude to stvoření ležel mrtvé,“ řekl Storm polohlasem.
„Není potřeba…“ řekl Pillman „…poradíme si s ním sami. Já, mí muži a pár dobrovolníků z vesnice na něj pořádáme hon,“
„Cože? Vy nemáte šanci, neviděli jste ho. Nevíte jak ho zabít! Já jsem lovec, dokážu to!“ Storm
„Jen se na sebe podívejte! Jen sotva se držíte na nohou! Vy si myslíte, že to dostanete?“ Pillman
„Dokážu to!“ řekl vážně, lovec.
„Měl jste štěstí, že vás to zvíře nerozsápalo. Jen vás to odhodilo a vydalo se do támhletěch domů…“ řekl Pillman a ukázal na skupinku domů na východ „…a zabilo to tam dvě rodiny. DVĚ rodiny,“
„To mně mrzí, ale nic to nemění na tom, že to zvíře dostanu. Půjdu s vámi!“ řekl Storm definitivně.
„Jen byste zdržoval skupinu,“
„Sakra! Jsem tu z vás nejlepší bojovník, to si přiznejte. To zvíře jsem viděl, vím jak se pohybuje a vím jak ho zabít. Není to poprvé co jsem ho viděl!“ řekl Storm z plných plic.
„Jak to myslíte, že jste ho viděl?“ zeptal se Pillman.
„Již přede dvěma dny, ještě před tím masakrem na Petersonově statku, na mně to zvíře málem zaútočilo. Zastrašil jsem ho svou puškou, nevím, možná jsem ho i tehdy trefil, stejně jako tady. Kulky mu nic nedělají!“
„Takže jak ho chcete zabít?“
„Jsem přece lovec!“
„Dobrá. Tak…tak přesně o poledni máme na náměstí,“ řekl z těžka Pillman.
„Budu tam!“ řekl Storm.

3. část

Stormovi už se přestala točit hlava. Pohyb jeho těla byl stále ještě nemotorný, ale každou chvíli byl lepší a lepší. Ruka ale ještě bolela pořád. Nemohl pořádně otočit loktem, ale zbraň držet mohl.
Cesta do srubu mu trvala asi deset minut jeho chůze. Vešel na verandu srubu a rozkopl plnou silou dveře. Ty se rozletěly dovnitř. Nebylo již potřeba klíče!
Storm vzal kbelík s vodou a celý se jí polil. Pak se jí ještě trochu napil a ukral si kousek chleba a ihned ho snědl. Pak přešel ke skříni a vytáhl si svou loveckou pušku a další vybavení.
Do batohu postupně naskládal všechny lovecké potřeby. Za opasek si zasunul jak Mausera tak i svůj lovecký nůž. Na záda si dal batoh a přes rameno si pověsil pušku. Pás s náboji měl připnutý přes hruď. Vykročil směrem k náměstí, které nebylo zase tak daleko.
Už z dálky viděl, že se tam shromáždila docela početná skupinka. Pár z nich bylo z městcké ochranky a pár i z řad dobrovolníku. Poznal jak Grubera a Pierce, tak i starocha Petersona, který v ruce třímal svou dvojhlavňovou brokovnici.
„Hele, už jde!“ řekl Pierce. Všichni přítomní se otočili směrem k Stormovi, někteří se tvářili vážně a lovce obdivovali. Jiní se mu smáli. A mezi ty patřil i mladíček městcké obrany Winston.
„Kamaráde, jsi v pořádku?“ zeptal se Gruber.
„Jo nic to není,“ řekl Storm.
„Ok, to co se stalo Joeyemu bylo hrozné. Díkybohu, že jsi to přežil aspoň ty!“ řekl Pierce.
Storm pokýval hlavou na Pillmana, který stál uprostřed skupinky. Ten zvedl ruku aby utišil celou skupinu. „Klid! Všichni víme, co se v posledních dnech stalo a víme, že to musí skončit. Dneska pořádáme hon na tu potvoru, která zabila již přes deset lidí! Nás, osmnáct statečných se vydáme do lesa tu potvoru najít a zabít. Rozdělíme se do tří skupin po šesti. Každá z nás půjde na určitou světovou stranu. Budeme spojeni těmito vysílačkami, které dostanou velitelé všech skupin. Já a má skupina půjde na sever. Tady skupina poručíka Brenta půjde na východ od města k úpatí hory a skupina dobrovolníků, pod vedením lovce Storma půjde na západ do houštin. Přeji vám mnoho štěstí, přátelé. Dostaňte tu potvoru!“ řekl Pillman a pozvedl svou zbraň.

Storm šel v čele skupinky. Za ním se vlekl Gruber se svou mačetou, Pierce s revolverem, Peterson s brokovnicí a dva neznámí mladíci, každý se svým samopalem a nožem.
Jako skupinka byli moc hluční. Brodili se houštinami, nedaleko od místa, kde se Storm setkal se stvořením poprvé. Stormův šestý smysl mu říkal, že jsou blízko. Za každým stromem na ně může to stvoření vyskočit a jednoho po druhém rozsápat. Bylo by to pro ní tak jednoduché.
„Co si myslíš? Dostanem ho?“ zeptal se Gruber.
„Máme malou šanci s tím co máme,“ řekl Strom.
„Proč myslíš?“ zeptal se Pierce, který Stroma a Grubera dohnal a srovnal s nimi krok.
„Dnes ráno jsem do něj vystřílel celý zásobník a nic mu to neudělalo, ani škrábnutí…“
„Třeba budeme mít větší štěstí,“ podotkl Gruber.
„Pochybuji,“
„Ty jsi to přece viděl! Jak to vypadalo?“
„Nejsem si jistý, možná to bylo tím chlastem ale zdálo se mi, jako by to stvoření bylo průhledné. Mělo světle zelené, široce od sebe, posazené oči a ve předu nějaký mohutný krunýř,“
„Cože? Neviditelný a krunýř? Co to k čeru je? Nějaká další mutace?“ zeptal se Pierce.
„Nejspíše. Když na mě to stvoření vyskočilo, věděl jsem, že je po mně. Naštěstí jsem se mýlil,“
„Dostanem ho! Je nás osmnáct a on jenom jeden,“ řekl mohutným hlasem Peterson.

Stormova skupinka se dostala na širokou pláň. To byl konec lesa, dál už byla jen pustina. Storm se otočil ke skupince a pokynul k návratu. Věděl, že dál už nic není. To stvoření muselo být někde tady v lese.
V tom zapípala u Stormova pasu vysílačka. Z ní se ozval děsivý Pillmanův řev.
„Pomoc, útočí to…“ ozvalo se.
„Kde? Kde jste?“ řekl Storm do vysílačky.
„U kaňonu, rychle přijďte sem!“ Zařval do vysílačky Pillman.
„Dobrá… rychle ke kaňonu!“ řekl Storm a sundal si z ramena pušku a rozeběhl se. Nohy už ho poslouchaly úplně, hlava už také byla v pořádku. Jedině pravá ruka byla pořád na maděru.
Běželi lesem co jim síly stačili. On s Piercem, kteří běželi nejrychleji se postupně vytratili ostatním členům. Oba dva se zanedlouho ocitli na další menší louce, kde leželi tři muži v kalužích krve. Jeden z nich byl Winston, který byl v pase skoro rozpůlený. Na tváři měl pořád ten svůj pitomý smích. „K čertu s ním!“
Nedaleko od nich se ještě ozývaly zvuky střelby.
Storm pohlédl na Pierce a oba se zároveň rozeběhli dopředu. Gruber, který přiběhl jako třetí, si od jednoho z mrtvého vzal jeho samopal a vydal se za nimi. Totéž udělali i ostatní ze skupinky.

Vyběhli mezi stromy a našli tělo Pillmana i ostatní muže. Jeden z nich stále žil a hlasitě řval a ukazoval na stvoření asi dva metry vedle něj.
Storm spustil střelbu. Musel zatnout zuby, když raněnou pravou rukou držel zbraň. Pierce se k němu přidal a zběsile střílel ze svého revolveru.
Stvoření, které k nim doposud stálo zády se otočilo. „Zase ty zelené oči!“ pomyslel si Storm a odhodil vystřílenou pušku na zem. Na nabíjení nebyl čas! Vytáhl tedy Mausera a znovu spustil střelbu.
Mezitím stačili přijít i ostatní. Peterson vystřelil ze své brokovnice a povalil to průhledné stvoření na zem. „Tak tohle na něj platí!“ řekl si pro sebe Storm.
„Dělej starochu! Střílej, k sakru!“ zařval z plných plic na Petersona, který právě nabíjel.
Oba mladíci se taktéž přidali, jednomu z nich se ale samopal zasekl, a tak tam stál a zápasil s nabíjecí komorou.
Stvoření, které disponovalo širokým krunýřem porostlým kůží se postavilo a dvěma rychlými skoky se dostalo před Pierce a mrštilo s ním pár metrů do strany. Pierce přistál a sesunul se na zem. Nejspíše mrtvý.
Peterson znovu vystřelil, ale kulky neměly účinek jako předtím, prostřelil sice krunýř, ale očividně to potvoře nic nezpůsobilo.
Zvíře se znovu rozmáhlo svým pařátem a zasáhl jednoho z mladíku do tváře. Mrtvý. Potom se rozmáhl zase svými pařáty a přesekl druhému mladíku hruď. Ten se složil na zem a začal zběsile křičet.
Jeden z Pillmanových mužů stále žil, postavil se a vystřelil ze své slonobijky. Stvoření to odhodilo kousek stranou, a poskytlo tak Stormovi dost času aby si nabil loveckou pušku a párkrát vystřelil.
Dostal stvoření do tváře a to začalo zběsile kvílet, ale nepřestalo bojovat. V tom se nějakým způsobem za stvořením neviděně ocitl Gruber se svou mačetou. Rozmáhl se s ní a usekl stvoření levou tlapu, od ramene dolů. Grubervi do tváře vytryskl pramen horké červené krve. Svoření padlo na zem.
„Vidíte? Když to krvácí, musí to jít zabít!“ zařval Storm a znovu nabíjel.
Petersonovi došly náboje do jeho brokovnice a tak ji odhodil. alespoň vzal jednoho z mladíků, který doposud žil a odtáhl ho do bezpečí.
Gruber se od potvory raději vzdálil a popošel blíž ke Stormovi.
„Je to mrtvé?“ zeptal se.
„Nevím, dýchá to. Měli bysme to dorazit,“ řekl Storm a stále nabíjel.
„Kde je Pierce?“ zeptal se Gruber.
Storm ukázal na muže sesunutého na zemi, který vzdáleně připomínal Pierce.
„K sakru! Ta svině, dostanuji ji!“ zařval v záchvatu vzteku Gruber.
„Klid, ta už bude na pokraji svých sil. Ty, kámo…“ promluvil Storm na jednoho z přeživších Pillmanových mužů „…hoď mi tu slonobijku!“
Muž poslechl s hodil mu jí. Ale mezitím, než ji stihl Storm chytit, stvoření, které už zase stálo na nohách mu ji vyrazilo z ruky.
„Grubere, k sakru! Střílejte!“ zařval Storm.
Stvoření se rozehnalo svou zbývající tlapou a udeřilo Storma do hrudi. Ten se skácel na zem a začal kašlat krev.
„Kurva!“ zařval Gruber, odhodil mačetu, vytáhl pistoli a začal zběsile střílet. Povedlo se mu to! Stvoření odstoupilo od Storma a rozeběhlo se ke Gruberovi.
Pillmanův voják se statečně, avšak zbytečně, vrhl stvoření do cesty a bodl nožem. Zvířeti to ale nic neudělalo a odhodil muže nazpátek. Teď ho zajímal jen Gruber, ten nepřestával střílet a při tom ustupovat.
Storm se pomalu postavil na nohy a vzal do ruky slonobijku a z dálky zamířil. Střelil potvoru do zad a ta se zase skácela na zem, ale jen na chvíli.
Storm odhodil vystřílenou slonobijku a znovu vzal svou loveckou pušku, která se válela na zemi kousek vedle něj. V pásu mu zbývaly dva náboje, rychle nabil.
Mezitím se stvoření postavilo a porazilo Grubera na zem a propíchlo mu pravou nohu svými drápy. Teď to byl Gruber kdo zařval bolestí.
Storm nabil jeden náboj a soukal do komory druhý, ten mu ale vypadl na zem do písku. „K čertu s ním!“
Zacílil a poslal první náboj do hlavy potvoře. Ta bolestně zavyla a otočila se ke Stormovi. Tomu se naskytl pohled na stále svíjejícího se Grubera. Měl rozsápanou nohu a teskně křičel.
Stvoření se rozeběhlo ke Stormovi, ten se přikrčil a hledal náboj. Neviděl ho. „Kde je? Kde je?“ Stvoření se přiřítilo a mrštilo Stomem o strom, který rostl za ním. Vyrazilo mu to zbraň z ruky. Stvoření se nad ním sklonilo a připravoval se k útoku svým pařátem.
Storm hbitě vyndal nůž z pochvy a dvakrát bodl. Čepel prošla krunýřem a způsobila tak stvoření ohromné bolesti. Bodal. Pořád bodal. Nepřestával. A ještě jednou, ještě!
Stvoření najednou, v jednom děsivém okamžiku, vyrazilo Stormovi kudlu z ruky a ihned bodlo svými pařáty. Roztrhl Stormovi hruď. V tom se ozval výstřel. Stvoření otevřelo tlamu a vydalo poslední vrčivý zvuk a svalilo se na polomrtvého Storma.

Hodnou chvíli Storm neviděl nic než jen stvoření, co na něm leželo, a krev, která mu odněkuď stékala do obličeje. Za chvíli se přibelhal Gruber a odvalil stvoření ze Storma.
„Vidím, že tě párkrát dostal,“ řekl a ušklíbl se. Z úst mu stékal pramínek krve, ale jinak byl v pořádku. Storm byl na tom hůře. Monohem hůře. Měl prošpikovanou hruď pařáty a jistojistě mnohočetná vnitřní zranení, a Gruber to věděl.
„Pojď, jdeme odtud!“ řekl Gruber.
„N-ne…nemůžu,“ řekl Storm.
V jeho zorném poli se objevil i strarý Peterson, zcela zdravý. „Pojď, zvedneme ho!“ řekl.
„Ne! Jsem už mrtvý, nic pro mě nemůžete udělat!“ řekl Storm a věděl, že mluví pravdu. I Gruber s Petersonem to určitě věděli.
„Jak…jak jsou na tom…“ řekl Storm a potom začal zase kašlat krev „…jak?“
„Pierce je mrtvý, stejně tak jako ti dva mladíci. Pillmanovi muži až na jednoho jsou také mrtví,“ řekl Peterson.
„Grubere,“ řekl Storm.
„Ano, brachu?“ zeptal se Gruber.
„Tu moji loveckou zbraň si nechej… jsou tam dva zářezy…“
„Ano, vidím je,“
„Udělej tam třetí…“ řekl Storm z plných sil a zase začal kašlat.
„Ne, uděláš si ho tam sám,“ řekl Gruber.
Lovec se usmál a tak zemřel. S úsměvem na rtech. Věděl, že už si nikdy nezajde k Ernestovi, nikdy nepůjde na lov, nikdy již neuvidí tu sestřičku, a věděl, že toto je jeho smrt. Ale přesto se smál, smál se protože vyhrál. Zabil tu potvoru, zabil jí a vítěztví je jeho.

Poručík Brent se přihnal až za deset minut, když už bylo po boji. Našel jen trojici přeživších. Zraněného Grubera se starým Petersonem a jediného přeživšího a vážně zraněného Pillmanova muže Kormana.
Storm už byl v té době po smrti, stejně jako osm dalších nešťastníků, které toto stvoření zabilo.
Poručík Brent spolu s přeživšími odnesli zraněné a mrtvé zpět do vesnice a ještě toho dne stvoření spálili na hranici.

Poslední dobou se říká, že lidé z vesnice občas v lese vidí chodit černě oblečeného muže v kabátci s loveckou puškou přehozenou přez záda. Říká se, že duch lovce Storma pořád ještě žije, a že stále dohlíží na své lovecké teritorium.

Von Hawk