Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

pauL - Krysa „Povídám ti, takhle velká,“ řekl Karl a rozpřáhnul ruce, jak nejdál to šlo. „Velká, minimálně jako ty!“ Chudák, byl celý vystrašený a třeštil oči do poledního slunce. Přiběhnul zpátky do města okolo půl jedenácté, teď bylo dvanáct a po celou dobu nezavřel pusu. Ani na chvilku. „Vydechni si, Karle,“ řekl starý Herman, když procházel okolo. Karl mu nevěnoval pozornost. Ani svá slova nekontroloval. Tiše zasýpal a znovu rozpřáhl ruce. „Takhle!“ řekl. „A možná ještě trochu víc. Sakra, jako ty, doopravdy jako ty!“ Nesmysl. Co říká je nesmysl. Nikdo není veliký jako Kellner, natož aby byl tak silný a šel z něho takový strach a respekt. Jeho pružné tělo se napjalo, když se protahoval a krůpěje potu zazářily v poledním slunci. Nikdo není tak silný. „Běž do stínu, Karle. Sluníčko ti leze na mozek.“ „Hovno sluníčko, kamaráde. Tys tam nebyl, neviděls tu horu masa!“ Kellner si otřel pot z čela s pohledem zjišťoval, zda s ním je vše v pořádku. Ruce měl na místě, nohy taky. Shlédnul na svou hruď, širokou a mohutnou. Jeho břišní svaly se napnuly. „Karle, komu všemu jsi to stačil říct? Povídej!“ „No, víš…“ „Každýmu, kohos potkal, žejo, Karle? Každej druhej ve městě teď ví, že jsi blázen, že ti leze slunce na mozek a že někde v jeskyni žije veliká krysa.“ „Heh, veliká? Obrovská, kámo, obrovská. Jako ty veliká a ty jsi… obrovskej.“ „Karle, nikdo není velkej jako já, natož pitomá krysa.“ „Heh, pitomá? Byla moc chytrá, sakra chytrá byla, mrcha.“ „Jo a uměla do pěti počítat,“ řekl Kellner. „Podívej, klidně mi jí sem přiveď, třeba na vodítku a já ti z ní udělam pořádný steaky.“ Karl pochopil, že ho Kellner nebere vážně a sedl si do prachu, hned naproti němu. A Kellner stál na jatkách. „Podívej Karle, nemůžeš se tu takhle válet po zemi. Mám práci, vstaň prosimtě.“ Karl ale ztuhnul. Jeho pohled zkameněl, ale byly to omleté oblázky, na kterých bujel život. Byly to kluzké kameny. „Karle. Karle? Karle!“ Karl se odmítal hnout. „Dobře, Karle,“ řekl Kellner, „jestli se hned nezvedneš, nakopnu tě, že zahučíš zpátky do svý jeskyně k obřím krysám a dalším fantasmagoriím.“ Karl se odmítal hnout. „Karle, víš, jak nerad to udělam.“ Kellner to zkusil a nikdo mu nemůže mít za zlé, že ztratil nervy. „Karle, víš, že to udělam!“ Karl se odmítal hnout. Jenom jeho ztuhlý pohled na chvíli roztál a panenky nervózně kmitaly stranou, směrem, kterým se ubíral Kellner. Karl pak uslyšel dusot. Bylo to, jako když se stádo divokých zvířat žene prérií. Kopyta tvrdě dopadají na vyschlou půdu, nemilosrdně drtí zbytky vegetace a dál, ano, ještě jižněji, se střídavě topí a zas vynořují z písku. Karl hledal to početné stádo v obloze a nacházel jenom pár beránků. „Ty hajzle!“ vykřiknul, když se mu zadnice téměř promáčkla do pánve, alespoň to tak cítil a vždycky každému vyprávěl. Kotrmelec prachem Karl ustál bez problémů, ale stejně jako život mnoha dobrodruhů, i teď Karlova čelist skončila v rozpáleném prachu. ‚Celej svět najdeš v týhle díře‘ pomyslel si Kellner. Zrnka písku mu skřípala mezi zuby, jak pohyboval čelistí. Kellner si mnul kotník. Ztratil pět minut a Karl se válel na zemi jenom o kousek dál. „Karle,“ řekl Kellner jakoby na omluvu, „mám tu práci. Musím skolit hodně kousků, abys měl co do pusinky, víš? Závisí na mě osud celého města.“ „Brahminy dokáže zabít každej.“ „Opravdu? Tak proč to každej nedělá? Proč nepracuješ na jatkách, Karle?“ „Právě proto, že to necham na takovejch, jako seš ty, abych se mohl věnovat větším věcem.“ „Třeba velkejm krysám?“ „Děláš si ze mě srandu?“ „Jo, Karle, dělam.“ „Ach,“ řekl a vstal. Pomalu a důkladně se oprašoval. Stál na poledním slunci a snažil ze sebe dostat rozpálený prach. „Dobře,“ začal znovu, „víš co já ti řeknu?“ Kellner zavrtěl hlavou. „Povím ti, že se bojíš. Je to tak, viď? Jsi pěkně připosranej kvůli tý kryse. Už jsi za mnou nebyl půl roku, obloukem se tý jeskyni vyhýbáš, znáš jí moc dobře, ale tý krysy se bojíš, jenom si to nikomu nechtěl říkat.“ Kellner si prohlížel Karla. Pak řekl: “Nenapadlo tě někdy, že se tý jeskyni vyhýbam proto, abych s tebou nemusel vést tak stupidní rozhovor, jako právě teď? Copak ti nedošlo, že žiješ jako samotář, protože na tebe serou? Dokonce i starý Herman a ještě starší Zahn si o tobě myslí svý a to už je co říct, když dva obecní starci a tak trochu blázni si klepou na čelo kvůli někomu jinýmu. A co teprv žena, kterou dálkově živíš?“ A bylo to. Kellner nechtěl nic takového říct, ale musel. Karl ho vyprovokoval. Nemohl mu to mít ale za zlé, protože Karl byl skutečný blázen, nefalšovaný pošuk a tak trochu šílenec, takže si ho lidé chránili kvůli pestrosti místního koloritu a dalším důvodem nepochybně byly jeho vypravěčské schopnosti a fantazie bujnější než porost jeho brady. Teď tam stál, dokonale oprášen a neříkal nic. Svěsil ramena a pohledem zpráskaného psa vtloukal hřebíky do Kellnerova srdce. Byl ten den nějak naměkko. „Karle,“ řekl pak,“víš co?“ Karl zavrtěl hlavou v odpověď a Kellnerovi tak přerušil řečnickou otázku. „Až tady skončím, skočíme na pár piv k Buninovi do hospody a pak zkouknem jeskyni, co ty nato?“ Karlovi oči, jakoby se projasnily. Udělal pár kroků směrem ke Kellnerovi a znovu se zastavil, zkoumavě si ho prohlížel a když v blízkosti toho obra nezahlédl jediný nástroj a spatřil, že Kellner stojí naprosto s holýma rukama a takřka otevřenou náručí, rozběhnul se, kopnul ho do lýtka a pak objal jeho trup a vyplakal se Kellnerovi na rameno. „Copak se všichni zbláznili?“ zamumlal Bunin, když pokládal třetí rundu před Kellnera s Karlem. „Co máš na mysli?“ „Určitě mou krysu,“ řekl Karl s úšklebkem. „Tvoje krysa je tím nejmenším, alespoň se tu kvůli ní nesjíždí takováhle hromada lidí,“ řekl Bunin ustaraně a rozpřáhnul ruce ve všeobjímajícím gestu. „Nemáš tu zvlášť narváno,“ podotknul Kellner. „Ne, ne. Jsou nenápadní. Vlastně hádám, že ještě všichni chrápou, jako zařezaný. Říkají si profesionální lovci a vojáci. Jediné, co zatím dokázali, je ožírat se vytížit místní bordely natolik, že ženské nevědí, ke komu skočit dřív.“ „Vidíš, říkal jsem to,“ přerušil Bunina Karl, „jde o tu velkou tlustou krysu, každej chce její kožich a mozek, aby ho mohli prozkoumat.“ Bunin mlčel. „Klid Karle, hned se tam podíváme.“ „Hned? Sedíme tu už tři hodiny, nejsme o nic lepší než ti chlápci nahoře, co chlastaj a chrápou.“ Kellner si říhnul. Podíval se na Bunina… ten pokrčil rameny a odešel k výčepu. Nejhorší, jak se Kellner uvědomil bylo, že má Karl vlastně pravdu. Ten pošahanej blázen má recht, Kellner se tu upíjí, blábolí, že půjde do jeskyně… ale nemá náhodou strach? Cože on? A strach? Nemá strach jenom je… líný… ne, unavený je, práce na jatkách není procházka růžovým sadem. Je to válení se v hovnech, krvi a mase. „Karle,“ řekl pak,“hodíme do sebe ještě rundu a půjdem, co ty na to?“ „Jak chceš, kámo, stejně nevěřim, že se zvedneš?“ „Cože?“ „Správně! Nezvedneš tu svojí prdel, i kdyby se ti chtělo srát.“ „Karle, co to žvaníš?“ „Myslim si totiž, že máš pěkně nasráno. Jo, jo, bojíš se… jo, jo.“ „Nebojim se ničeho.“ „Až na mou krysu,“ řekl Karl. „Jak to tvou?“ „Objevil jsem jí.“ „Žádná není Karle, jseš jenom blázen. Chtěl jsem ti prostě pomoct.“ „Tím, že sedíš a chlastáš?“ „No, Karle, poslyš, přišel jsi za mnou, abych ti pomohl, je to tak?“ „Jo.“ „A chceš, abych se s tebou vydal tři míle za město a lezl do jámy ve skále…“ „Vlastně… ano.“ „… protože víš, že sám nic nezmůžeš a pokud tam ta krysa… pokud budeš věřit, že tam ta krysa je, neuživíš se ani náhodou, natož abys nakrmil svojí rodinu.“ „Máš pravdu, ale co z toho vyplývá?“ „KARLE! VYPLÝVÁ Z TOHO, ŽE BYS MĚ MĚL PŘESTAT SRÁT!“ Karl zmlknul a odvrátil pohled do podlahy. Kellner se protáhnul ve svojí židli a pozdvihl sklenici: “Tak na zdraví, Karle!“ K ničemu se neměl. „Na zdraví, Karle,“ opakoval Kellner, „ať před tou krysou stihnem ještě jednu rundu.“ Karl neochotně uchopil sklenici a vyklopil do sebe pivo jedním tahem. Chtěl to mít co nejdřív odbyté. Karl nebyl jediný, který nevěřil, že se kdy Kellner zvedne a odejde před svítáním. Zbytek hospody (Bunin, starý Herman a pozvolna usínající pan Zahn) se jal uzavírat sázky. „Není to zábava,“ konstatoval Herman suše, „když víme, že se stejně nezvedne.“ „Ne tak nahlas, Hermane,“ tišil ho Bunin, „uslyší tě a…“ „A? Vždyť už tu s chudákem Karlem sedí skoro šest hodin. Víš, že se po šesté, sedmé rundě nikdy nezvedá, jenom v krajnim případě na záchod a zpátky.“ „Další piva!“ zavelel Kellner od stolu a podnapilýma očima si měřil Karla. „Karle?“ ozval se po chvíli. „Hm?“ „Ty nevěříš, že, že… tam půjdem, co?“ „Mmmm.“ Kellner uhodil pěstí do stolu, až sklenice nadskočily a Zahn, na chvíli vybuzený z dřímoty na něj mávnul rukou. „Věříš nebo… nevěříš?“ Karl se rozmýšlel: „Nevěřím,“ řekl. „Nevěříš?“ „Nevěřím.“ „Tak abys věděl… Bunie, ty piva!... abys věděl, po téhle rundě jdeme… Bunine, přines každému dvě… nebo, radši tři… slyšels, Karle, dopijeme objednávku a pak vypadneme.“ „Dobře, kámo,“ zamumlal Karl. „Co?“ „Dobře.“ „Nahlas!“ „Dobře!“ „Nekřič, Karle, mluvím k Hermanovi,“ otočil se Kellner k baru. „Ke mně?“ „Jo.“ „A… proč?“ „Zopakuj, cos říkal.“ „Co myslíš.“ „To… o mně.“ „Já jsem… o tobě nic neříkal.“ „Nelži, ksakru!“ rozčiloval se Kellner. „Ale ani se nenamáhej. Vaše pitomé sázky s Buninen mě nezajímají.“ Herman sklopil zrak. „Pověz mi ale,“ vyzval ho Kellner, „copak už mi nevěříte? Nikdo mi tu nevěří?“ Podíval se zoufale na Karla. „Krysa,“ zašeptal Karl. Kellnerovi se rozjasnila tvář. „Bunine!“ zakřičel na barmana, který přinášel šest piv na tácu. „Ano? Ještě něco to bude? Pár panáků?“ „Kdepak. Ušetři si práci i pípu, tu objednávku ruším.“ Bunin se s povzdechem otočil k odchodu. „Krysa je teď naším cílem. Ani déšť, ani sníh, ani větrná smršť nás nezastaví!“ Kellnerovi teď začaly zářit oči. Nebyl to matný lesk bulev zdejších opilců, ale záře odhodlání. Karl si toho všimnul a gesty ho vybízel, aby pokračoval. „My teď s Karlem zneškodníme zlo, dole v nitru země, spustíme se do temných útrob hlubokých jeskyní, potřeme temnotu bez smlouvání a osvobodíme zmučené a přikované duše tohohle místa z řetězů, aby zpátky vystoupaly do nebe blahobytu a svobody.“ Hermanovi sklapla čelist, Bunin ústa naopak otevřel. Karl se vším ohromně bavil a významně na Kellnera pohlédnul, ten mu pohled opakoval. „Loučíme se tak s vámi, pánové,“ pokračoval Kellner, „a nevrátíme se dřív, než Karla zbavíme jeho děsu…“ „Bunine?“ „Ano, Karle“ „Radši nám natoč flašku něčeho ostřejšího na cestu… na zpáteční cestu.“ „Se ví…“ Prásk! A už to tu bylo. Povídačky… fámy a jiné další pohádky. Stane se to hned, ‚ráz na ráz‘, jak tvrdil Bunin. „Prostě vstal, vypadalo to, že s sebou sekne o zem, nebo přinejmenším o židli a bude v hospodě vysedávat až do rána, ale jak se Kellner jednou zvedne… to se ví… už se jen tak nevzdá… teda vypadalo to, že mu není nejlíp, ale ustál to a potom už jenom vznešená slova!... A rozhodnutí… a už si to s Karlem… Jo,jo, ten pološílenec… no tak s tím si to hasí z hospody. Rozhodně jsem chtěl vědět, kam mají namířeno, tak jsem vyšel na verandu, ale to se mi ztráceli v zatáčce, šli totiž hodně rychle… A rozhodně odhodlaně,“ vykládal Buninl všem na potkání a že jich to dopoledne potkal hodně, protože hospoda, což se nestávalo příliš často, praskala ve švech. Hučelo to tam, kývalo se a hýbalo. Bunin musel otevřít všechna okna, aby se uvnitř dalo dýchat, ale bylo mu jasné, že po poledni je všechny pozavírá, jinak by o svoji klientelu mohl přijít nadobro. „Kam šli?“ ptal se někdo. „Kam říkal ten Keller… Kallner, nebo jak s menuje, že půjde?“ stříleli chlapi v hospodě otázky po Buninovi, který je tak, tak stačil obsluhovat. „No,“ řekl hostinský s námahou a otíral si hřbetem ruky pot z čela, “Karl včera mluvil vo obří kryse v jeskyni asi tři míle od města. Myslím, že měli namířeno tam.“ Ztichlým lokálem (všichni chtěli vědět, kam se ten velký chlap poděl) projela vlna vzrušení a vzdechů, kterou každý spláchl douškem Buninova piva. „Krysa… obří krysa… V jeskyni asi tři míle odtud… to není zrovna moc… Jo,jo! Za hodinku jsme tam. Pušky, pistole, nože, všechno připraveno. Můžeme jít, ale, jak velká říkal? Jako Kellner, cože? Velká říkáš? No, Bunine, dáme si tu ještě tak rundu dvě a pak… vyrazíme.“ „Říkám ti, zbláznili se.“ „Jo, ty dva jsou úplně pošahaný… blázni.“ „Karl a Kellner.“ „Já jsem si už od začátku myslel, že nebudou v pořádku. Samej problém… dobrodružství. Pche.“ „Pche! To je moje. Dobrodružství je jedna věc, ale nechat se zabít.“ „Velkou krysou…“ „… jako dospělej člověk velkou.“ „Větší… jako Kellner velkou.“ „Bláznovství!“ „Blbost!“ „Sebevražda!“ Nad tím vším se u stropu válely kotouče dýmu. Dobrodruzi ze severu, kteří zaplnili místní lokál do poslední volné židle teď oslavovali svoji prozíravost, že neskočili na špek těm dvěma bláznům. „Můžu říct, že jsem toho zkusil hodně, ale nikdy mě Pustina nepřipravila o rozum natolik, abych šel na smrt někam, kde to vůbec neznam, k nějakýmu zmutovanýmu monstru do podzemí. Už je mimochodem po nich.“ Dále pak říkali: „Ti dva kašpaři si snad doopravdy myslí, že jim na ten špek s krysou skočíme. To jistě… jistě, velká krysa, cha! V jeskyni, cha, cha! A oni jí jdou zlikvidovat, jen tak, holýma rukama, cha, cha, cha!“ Do hospody se vplížil Holý, jako obvykle okolo jedenácté (přispal si) a zamířil k Hermanovi se Zahnem. „Chlapi!“ řekl. „Tome!“ řekli oni. „Tady to je, jedno pivo,“ ozval se jim Bunin za zády. „Díky,“ řekl Holý a Bunin zmizel zpět mezi hosty. „Docela pozdvižení.“ „To jo,“ přisvědčil Herman. „Kdo jsou všichni ti lidé?“ „Jsou to prej dobrodruzi ze severu. Nedávno se tam měli dít velký věci nebo tak něco a teď se prej budou dít u nás.“ „Jenom chlastaj,“ postěžoval si Zahn. „No pro Bunia to událost je určitě,“ zahuhlal Holý, nos ponořený ve sklenici, „neviděl jsem, že by měl někdy takhle narváno.“ „To ano, navíc, když budou všichni chlastat, dokud se nedoví, co se vlastně stalo s těmi ubožáky Karlem a Kellnerem, za týden má roční příjem. Hotová kalamita, zvedne ceny.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se Holý překvapeně. „Ty to nevíš?“ zamumlal Zahn ještě překvapeněji. „A co jako?“ „Nikdo neví, kde jsou. Zmizeli po půlnoci do Karlovi jeskyně a od tý doby se neukázali.“ „Co to povídáš?“ řekl Holý překvapeně. „Karl s Kellnerem jsou na jatkách.“ Pánové Herman a Zahn se v okamžiku zarazili, jako by jim ulýtly včely i s úlem. „Cože? To ne, to je blbost,“ zahuhlal Herman. „Je to tak, právě od nich teď jdu. Mají tam obří krsu, nadobro úplně mrtvou. Chci říct, je opravdu obrovská a Kellner jí právě zpracovává, říkal, že z ní udělá ty největší steaky, jaký kdy kdo viděl.“ Celá hospoda na nohou… Všichni běží… jako šílení, řekl by náhodný kolemjdoucí… Běží si urvat kousek slávy… „Hej vy, no vy tam, pamatujete se mě, jak stojim u tý krysy… ne, že bych jí zabil já, ale byl jsem u toho. Popravdě, dal jsem jí co proto. Byla to moje poslední rána, co jí složila.“ Dupou v písku, funí a mezitím Buninova hospody větrá, všechna okna dokořán, aby byl pořádný průvan, až se zvedají ubrusy. Jenomže na stolech žádné nejsou a průvan taky nikde. Kouř se ztrácí zpod stropu. A zase dusot, jsou blíž a blíž… Bum! Bum! Bum! Něco zarachotilo nalevo od davu a každý sám za sebe, ale všichni, jako jeden muž si chrání zadky, vytahují pistole a vrhají se k zemi a zahlédnou jenom odlesk svištícího předmětu, cítí zápach gum… další Bum! Bum!... Pneumatiky dostávají zabrat a druhé vozidlo skáče na hrbolatém povrchu… A další za ním… a další a další. Obrovská, hučící monstra si to valí Pustinou a přes ploty až na jatka a dolů do města, sjíždějí se k Buninově hospodě… to ale majitel nemůže vědět, protože si na polní cestě kryje záda s ostatníma… Bláznivě pobíhá v prachu… sem tam a zase zpět. A teď je ta věc blízko, až moc blízko, říká si Bunin i ostatní…Řítí se na ně a oni jsou úplně bezmocní, než zavřískají gumy a kovovej přízrak si to odfuní asi metr před hostinského, který stojí jako přikovaný… až do chvíle, kdy se s překvapivou lehkostí otevřou dveře od toho smrtonoše a vystupuje úplně normální chlap v pitomí uniformě… Bunin chce utéct, stejně jako ostatní, ale něco ho tam drží… ten chlápek asi, protože se na něj upřeně dívá, pak se usměje, což v daném okamžiku Bunin nečekal. Říkal si jenom, jak zatraceně jsou zranitelní. Pak mu vykládá něco jako svoje jméno, odkud je, proč tam byl a co tu chce. Bunin ví, že se už nemá čeho bát. Křičí na ostatní do grázlíků a srabů, když se všichni slézají, ještě se třesou z té vichřice strachu, co tu před několika okamžiky rvala kořeny jejich statečnosti ze srdcí, pár si jich vytáhlo srdce z kalhot a už všichni konverzují. „Jsme ze severu,“ říká pak ten chlápek z vozidla. „Budou se tu dít velké věci.“ Všechno už je v pořádku a ubytování najdete tam dole, vysvětluje Bunin, v mým hostinci, dodává a jde se na jatka. Teď už všichni vlažní, že je nemůže nic překvapit. „Karle!“ zakřičel Bunin, když viděl známou postavu pochodovat po cestě. „Víš, co se tu děje, přijely vozidla ze severu, prej velký věci.“ „Velký věci, říkáš?“ zahlaholil Karl. „Chceš vidět velkou věc?“ zeptal se a pokynul všem rukou, aby ho následovali… a jakoby to nestačilo před chvílí, rozpoutala se další vřava a celý zástup utíkal Karlovi v patách. „Do prdele!“ řekl někdo. A doopravdy, Kellner právě zpracovával tu největší hroudu masa, jakou kdo kdy viděl… každopádně to platilo o každém z davu. Vzpomínky na nedávný chaos byly ty tam, jakmile každý z velké motanice uviděl to, co Kellner s Karlem ulovili… Ach!... Úžasné… a zase Do prdele!... sliny tekly proudem, rychleji než pivo, kterého si užívali u Bunina. Karl se smál, jako… nikdo se na slovo ‚blázen‘ nedokázal spolehnout… jako šíleně šťastný člověk. „Budou steaky!“ zakřičel a za chvíli křičeli všichni a provolávali slávu… Sláva! Velké věci na severu se mohli jít bodnout, protože jim nikdo nevěnoval pozornost. Byla tu krysa, zatraceně veliká se spoustou masa ke snědení. Všichni chápali, že se dnes jen tak spát nepůjde a dole, před Buninovým lokálem se rozpoutá taková vřava, na kterou bude tohle město ještě dlouho vzpomínat, déle, než na invazi kovovejch soptících příšer. A přišel večer a měli pravdu ti, kteří věřili, že se pořádně nasytí. Obrovská krysa poskytovala víc masa, než si kdo dokázal představit, byla tu kýta, bok, plecko a pro gurmány mozeček… i seveřané přisedli a nenechali se dvakrát přemlouvat k hodování… Cpali si do úst největší kousky a omastek jim odkapával na ty legrační uniformy. „Velký věci se dějou i tady,“ podotkl Bunin u hodovní tabule k vojákům… najdeš tu celej svět napadlo ho a Kapitán spokojeně pokyvoval hlavou a nepřetržitě žvýkal. Ta krysa byla to největší co viděl. Někdo řekl: „Ta krysa byla zatraceně veliká.“ Byla vskutku monstrózní, ale na Kellnera neměla, ne, větší než on určitě nebyla.