Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
HNOJ - Alone rider
Nikdo ho neznal, s nikým totiž nemluvil. Nikdo o něm zhola nic nevěděl, jen se o něm čas od času donesly zprávy o jeho činech v pustinách. Říkalo se mu osamělý jezdec, nejspíš byl poutníkem. Jezdil na své prastaré motorce přestavěné na pulzní pohon. Jezdil celý v černém. Byl to černý přízrak, uhánějící po žlutavém pouštním písku, který za sebou vířil a ten oblak prachu byl jediné, co po něm vždy zbylo. Někdo tvrdil, že je to bývalý voják bratrstva, kterého vyhnali, za to že neuposlechl rozkaz. Jiná verze zněla, že přijel přes nekonečné pustiny středozápadu až z dalekého a pustého východu a tady prý zabíjí nájezdníky v pustinách… Nikdo o něm nic nevěděl… Jednou za čas se ukáže našem městě a nakoupí zásoby a staví se na pár piv ve zdejší hospodě. Když už se rozhodl zajít na pár piv, vždy seděl v tmavém rohu místnosti a popíjel sám, nikdy ho nikdo z nás neviděl, že by se zahazoval s nějakou zdejší kurvou. Když tam tak sedíval pokuřoval a zjevně zhnuseně pozoroval dění v lokále.
Díval jsem se na něj už skoro hodinu, věděl jsem, že po nějaké době to nevydrží a něco udělá, ale zdál se být skálopevný, už několikrát jsem viděl, jak o mě zavadil pohledem a hned se zase podíval jinam, jakoby mu můj pohled vadil. O několik hodin později se začal dívat on na mě, už byla skoro půlnoc a lokál se pomalu začal vyprazdňovat. Jeho šedé oči téměř bíle zářili z temnoty jeho rohu, pozorně mě sledoval a prohlížel si mě. Pak se to stalo, naprosto dokonalým pohybem ruky, který jakoby byl z jiného světa, jakoby byl součástí světa už od jeho počátku přivolal k sobě. K sobě do temnoty rohu. Do temnoty, kde byl on a jeho svět, svět, který mi byl naprostou neznámou a který jsem chtěl poznat.
„Jak se jmenuješ chlapče?“ zeptal se mě hlasem, který se ozýval jakoby přímo v mojí hlavě.
„Jsem Butch a kdo jste vy?“ zeptal jsem se ho nedočkavě.
„Jsem osamělý jezdec, ale to asi není odpověď, kterou chceš slyšet…“
„Možná, že je a možná, že není.“
„A co bys tedy chtěl slyšet?“ zeptal se mě i když naprosto spolehlivě znal mou odpověď.
„Vaše jméno, přece nejste jen osamělý jezdec.“
„Já už jsem jen osamělý jezdec. Nic víc. Jsem zapomenutá vzpomínka. Ale na to ses neptal,“ chvilku se odmlčel aby upil trochu piva. „Mé jméno je Jacob.“
Úžasem jsem na několik vteřin oněměl, snad ne ten Jacob.
„Vy jste Jacob, paladin bratrstva oceli?“ zeptal jsem se zcela omráčen jeho odpovědí.
„Už nejsem paladinem bratrstva, už nejsem ani Jacob. Vzdal jsem se toho…“
„Proč, jste se toho vzdal?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Protože Jacob bojoval, za to čemu věřil, ale všechno, za co bojoval je už dávno ztraceno.“
„Co je ztraceno?“
„Věřil jsem v mír a spravedlnost, kterou by do pustin přineslo bratrstvo a s ní i naději na novou civilizaci. Ale pak, když jsem viděl zvěrstva, které páchá bratrstvo oceli nyní jsem odešel na východ a stal se osamělým jezdcem.“
„Ano bratrstvo se opravdu změnilo, ale stále ještě nás chrání…“ řekl jsem mu s nadějí v hlase.
„Možná, že vás chrání, ale za jakou cenu?“ zeptal se a vzápětí si i sám odpověděl. „Za cenu vaší svobody a práce…“
„Ano, to máš pravdu, sou to pěkný pijavice, ale co se s tím dá dělat. A proč jste opustil Marcuse v Broken Hills?“ zeptal jsem se ještě.
„Marcuse jsem nikdy neopustil, jako by on nikdy neopustil mě. Je to můj přítel a proto bude vždycky se mnou a já budu s ním.“
„Dobře, ale proč jste opustil Broken Hills?“
„Odešel jsem pryč, protože mě tehdy ještě zajímal osud lidstva, odešel jsem hledat zbytky vůdcovi armády, abych zamezil případnému krveprolití a tam daleko na východě jsem narazil na nové bratrstvo, které si samo určuje zákony a pravidla bratrstvo otrokářů, které bojuje jen ve vlastní prospěch…“
„Proto je z vás osamělý člověk, který na všechny zanevřel?“
„Ano, proto. Lidstvo je uzamčeno v bludném kruhu, bude se stále ničit a uvrhávat do temnoty, dokud se nenajde někdo, kdy temnotu prozáří nadějí a ukáže mu správnou cestu.“
„Ale proč jste začal mluvit se mnou? Snad nevěříte, že já jsme ten vyvolený…“
„Ne to opravdu nevěřím, ale už několik let jsem sám, tak alespoň ve smrti jsem nechtěl být sám.“
„Ve smrti?“ zeptal jsem se s úlekem v hlase.
Poodhrnul si koženou bundu a pod ní se na tmavohnědé kombinéze objevila obrovská tmavorudá skvrna.
„Ve smrti,“ pravil odhodlaně a zapnul si bundu.
Seděli jsme tam do rána, popíjeli a mlčeli, jen jsme se na sebe dívali a oddávali jsme se vlastním myšlenkám, až do prvních ranních paprsků, které ozářily jeho tmavý kout, kde seděl celý v černém. Pomalu a bolestně se zvedl a v záři jitřního slunce vypadal, jako anděl zkázy, který vší silou zápasí o temnotu ve světle.
Upadl. Už nedýchal. Zemřel jako osamělý jezdec, ale jeho poslední přání se splnilo, někomu na světě určitě bylo líto, že zemřel. Odnesl jsem jeho tělo na hřbitov a zahrabal ho celého v černém do černé země.
V životě byl sám, ne však ve smrti, já jsem ho doprovázel na poslední cestu. Už nebyl sám.
Vrátil se Jacob, paladin bratrstva. Paprsek světla, vnášející naději do temnoty.
Vrátil se Jacob.s