Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Natáhl jsme na sebe svou brahmíní zbroj, připravil si pistoli a pušku, zásoby na týden cesty a nedlouho po poledni jsme vyrazili. Putovat pustinou je fakt zabíračka, hlavně co se nervů týče. Po třech dnech cesty jsme už navzájem znali kompletní životopisy, a začala na nás lézt ponorka. Proto jsme také uvítali oblak prachu, jenž se ukázal na obzoru. Po půl hodině se ukázalo, že se jedná o karavanu tvořenou dvěma brahmíními povozy a partou šesti nabušených maníků. Všichni běželi, dokonce i brahmíny nabraly vyšší tempo, než obvykle. Karavana mířila zhruba ze směru New Reno na Hub, tedy přesně proti nám. Když běželi kolem, nahodil jsem dotaz: "Kam tak utíkáte?" Vůdce karavany: "Prcháme před…" Druhý týpek: "…velkou skupinou…" Třetí maník: "…nabušených a rozzuřených…" Zadní voj: "…supermutantů." Supermutantů!! A do háje! Karavana proběhla kolem, a jen my dva jsme stáli v pustině jak takový dvě trubky. Rozhlíželi jsme se kolem, ale žádné útočící supermutanty jsme neviděli. Suchou, rozpraskanou a rozpálenou pustinu přerušoval jen jeden mírný kopeček. "Z toho vrcholku budeme mít lepší rozhled," řekl Justin Green, druhý nejslavnější šerif v oblasti a sebejistě vykročil. "Máš taky takový dojem, jako by ten kopec pořád rostl?" zeptal jsem se po chvíli, když jsme zadýcháni stanuli v půlce úbočí. "Uch, ech, z dálky vypadal, ech, menší, vhuf." Nakonec jsme ovšem přece jen vylezli na dotyčný kopeček. Je zajímavé, že i když Vůdcovi supermutanti po ponoření do Nádrží většinou přišli o většinu svého IQ, na základy taktiky a zdravého rozumu nezapomněli. A taky jim zůstalo něco zvědavosti. Taky byli zvědaví na rozhled. A v okolí byl jen jeden kopec. "Jé, pane supermutant, co vy tady?" začal rozpačitě Justin a snažil se oblbnout vůdce supermutantů zářivým úsměvem. "Ty připravit se na svoja smrt," ovanul nás smrdutý dech oné hory masa. Toto prohlášení se zcela zjevně zakládalo na faktu, že onen supermutík i jeho šest kolegů bylo vyzbrojeno několika rotačními kulomety, bazookami a plamenomety. "Ty vole, Justine, zdrháme!" Tu srážku jsem nezavinil, to jenom Green začal zdrhat dřív. Nedlouho před tím, než USA anektovaly Kanadu, zhruba v době tvorby Frontové linie Anchorage, se pokusili Mexičtí nacionalisté o protiútok, a zaútočili na jih Spojených států - do oblasti dřívějšího severního Mexika. Některé skupinky ozbrojenců se vyhnuli střetu s Pancéřovou kavalérií a pronikli až daleko na sever. Když byli nakonec poraženi, vláda USA rozhodla o vytvoření nového vojenského okruhu, který by chránil oblast od Los Angeles přes San Francisko až po Salt Lake City. Vojenský okruh 42 měl být natolik soběstačný, aby po dobu tří týdnů odolal pozemnímu útoku z jihu či námořní invazi přes Tichý oceán. Z tohoto důvodu byly po jeho obvodu budovány pásy opevnění, tvořené velkým množstvím řopíků doplněných o několik pěchotních srubů. Komunikace k těmto pásům opevnění vedly často přes neobydlené prérie, a aby se vyloučila možnost přerušení vzdušným výsadkem, byly tyto komunikace chráněny dalšími pevnůstkami, někdy o velikosti pěchotní boudy. Tyto bunkry byly vybaveny množstvím těžkých kulometů, kanóny ráže 20 mm a někdy také bezzákluzovým dělem či zezadu nabíjeným minometem ráže 70 -80 mm. Obehnány byly diamantovými příkopy, drátěnými zátarasy a dračími zuby. Když končila válka, učinil nějaký nedůležitý čínský plukovník, velitel nějaké nedůležité základny, jedno malé, nedůležité rozhodnutí, čímž završil svůj předčasně ukončený, nedůležitý život. Odpálil právě na takovéto bunkříky, již dávno zmapované družicemi, taktické nukleární střely. Ne že by někoho pár kilotun vytrhlo, když se celý svět potácel v anihilačním žáru multikobaltových a vodíkových pum - teda pokud ten někdo zrovna v oné pevnůstce neseděl. Ale některé bunkry měly štěstí a střely, zaměřené na ně, je minuly. Někdy dost těsně. Bunkr, o který jsme na útěku před supermutanty doslova zakopli, měl stěny spálené a oškvařené nesmírným žárem, a proto se mu dařilo úspěšně splývat s okolní neveselou krajinou. Nebýt toho, že jsem nahoře zakopl o kus betonu a následkem toho spadl tak, že se vstup prostě nedal přehlédnout, vůbec bych si ho nevšiml. Justin Green dopadl vedle mě, právě tak, aby se vyhnul dávce z rotačáku. "Jutine, hele, ňáká díra!" "Dělej, zapadni tam!" zařval Green a už mě tlačil do dveří, respektive toho, co z nich zbylo - kdybych si k tomu domyslel ocelový rám, dalo by se to nazvat futra. Dopadl jsem na protější stěnu a všiml si druhých dveří nalevo a také střílny, kterou by na mě koukal kulomet, kdyby z něj nebyla ztuhlá loužička kovu na zaprášené podlaze. Popoháněn Greenem, honem jsem prolezl druhýma dveřma a stanul v první místnosti, kterou bylo postavení střelce hlídajícího vchod. Vedly odsud dvoje dveře - napravo a nalevo. Obé zavřené. Instinktivně jsem skočil po těch napravo a snažil se pohnout závorou, která je zamykala. Byla však zajištěna z druhé strany. Otočil jsem se a uviděl supermutanta, jak se snaží protáhnout druhými vstupními dveřmi, a taky šerifa Greena, kterak otevírá druhé dveře. Skočil jsem tam po hlavě a přistál mezi bednami se střelivem. Justin hbitě vklouzl za mnou a zavřel dveře. Se zrezivělou závorou však nemohl hnout. Nyní jsme se nalézali v místnosti střelce - kulometníka, jenž měl krýt hlavní palpost. Byla tady děsná tma, ale přece jen jsem rozeznal další dveře a s výkřikem "Prosím, buďte otevřené," jsem se k nim vydal. Moje cesta však skončila nárazem do krytu granátového skluzu, načež jsem sklouzl na podlahu. Zasypalo mě pár vejčitých věcí. Granáty, no potěš! Green mě chytil za ruku a odtáhl ke dveřím, které naštěstí nebyly zamčené. Vlezli jsme dovnitř, a ještě než Green zavřel, uslyšeli jsme, jak se jakýsi Vůdcův bojovník snaží otevřít ty zamčené pancéřové dveře dávkou z rotačáku. Soudě podle hvízdotu odražených kulek a řevu si to opravdu vychutnal. Nyní jsme se nacházeli v místnosti s dělem. Byla to statná osmaosmdesátka, bezzákluzová verze, schopná střelby atomovými granáty. Nyní ovšem byla spálená a na některých místech nesla stopy po roztavení. Granáty pohotovostní dávky, uskladněné v ocelových truhlách, zřejmě po jaderném útoku vybuchly - k veliké radosti obsluhy, ze které tady zbylo pár nádherně mumifikovaných kousků tkáně. Šerif Green zavřel dveře a zajistil je závorou. "Tak," řekl a hluboce oddychoval. "Teď snad máme chvilku času. Ale kde to sakra jsme?" "Řekl bych, že se jedná o předválečný strážní bunkr. Kdosi po něm vypálil atomovku, ale zjevně se netrefil úplně přesně. Otázkou je, jak dlouho se tady udržíme." "Ty dveře je zastaví," řekl Green, ale znělo to značně nejistě. A jako poslední rána jeho naději se zpoza dvou dveří ozval výbuch rakety. Exploze v tak těsném prostoru musela s mutanty zamávat, ale podle tlakové vlny, která narazila na "naše" dveře, jsme poznali, že se nightinkům přece jen podařilo otevřít dveře předešlé. "Musíme se bránit tady," rozhodl jsem a hbitě vstal. Opadal ze mě metrák prachu a taky pár granátů. "Mám nápad!" Vzal jsem granáty, z kapsy vytáhl šňůru, granáty svázal, zaklínil za jakýsi trám ve stěně a pak šňůru protáhl skrze pojistky a přibil ji na trám na druhé straně místnosti. "Když bude chtít někdo vejít, pěkně to s ním zamává," podotkl Green. "Ale co když i tyhle dveře otevřou raketou?" "Myslím, že po nedávné zkušenosti už nebudou pálit raketama v uzavřené místnosti." Náhlý náraz něčeho těžkého na dveře mou domněnku potvrdil. "Snaží se ty dveře vyrazit beranidlem," konstatoval jsem. "Tak honem, musíme odsud!" Prošli jsme dalšími dveřmi a ve světle světlice uviděli spoustu granátů, bedny .50 cal. střeliva, nábojové pásy 12,7 mm, protipěchotní i protitankové miny. Svazky granátů obranných i útočných, broky, 9 mm patrony, plesnivé sendviče, bednu výtisků Kočičí packy. Kulomety ráže .30, 5 cm minomet, několik lehkých kulometů, pancéřové pěsti, stingery a dokonce jeden Roland, pár LAWSů a jejich modernějších bratříčků - Viperů a samozřejmě Rockwell BigBazooky. "Tý krávo, to je nářez!" zahučel Justin Green, který viděl pořádný kvér jenom jednou, a to v Kočičí pracce. "Kam se hrabe to moje šidítko!" S těmi slovy schoval svůj SIG Sauer a jal se z hromady beden tahat nejrůznější kvéry. Také jsem se pořádně vyzbrojil, k mému waltheru p99, lovecké pušce Remington a bezva samopalu UZI jsem přibral desítku malých vejčitých granátů, tři pancéřovky, samopal G 11, a spoustu munice. Chtěl jsem vzít ještě SAW, ale když jsem se potom chtěl postavit, nějak mi to nešlo. "Slyšel jsem, že mravenec unese 11× více, než sám váží," poznamenal Green. "Chtěl bych být mravencem." Rytmické rány na dveře, které k nám doléhaly s místnosti s dělem, nás poháněly k větší rychlosti. Green si vzal pumpovací brokárnu a pás s náboji, laserovou pistoli i s náhradními články, samopal P 90 a granátomet. V tom okamžiku se z vedlejší místnosti ozvalo hlasité třísknutí, když ocelové dveře vyletěly z pantů, a radostné zahučení supermutnatů. To bylo vzápětí přehlušeno mohutným výbuchem a bolestivým skučením. "Tak bych řekl, že se právě seznámili s tvou pastí," poznamenal Green spokojeně. "Jestli to dobře počítám, tak tam jsou už jenom čtyři. A v tom lepším případě ještě míň." "Možná to vzdají," odváži jsem se zadoufat. Mohutné "VHUUM!" zpoza dveří a slabé plamínky vyskakující kolem však mé naděje uhasily. "Anebo spíš ne." "Řekl bych, že do vedení se teď dostal chlápek s plamenometem. Měli bychom zdrhnout." Otevřeli jsme další dveře a vlezli do místnosti, která byla k našemu údivu osvětlená. Dvě svítilny poháněné nukleárním článkem zářily na pult pokrytý mnoha elektronickými přístroji. "Tohle musí být komunikační stanoviště." "Jestli mě můj skvělý vrozený smysl pro orientaci neklame, jsme nyní přesně na opačné straně bunkru, než je vstup." "Skvělý orientační smysl a tvůj?" rýpl si Green. Pak si ale všiml, že jeden z počítačů je stále funkční. Obrazovka sice nezobrazovala žlutou barvu a taky byla notně zaprášená, ale přesto byl vidět text, a při troše fantazie se dal i číst. Jo, Vault-tec dělá kvalitní věci. "Musí to být nějaká zpráva," řekl Justin a začal číst: "Drahá, náš seržant nám právě řekl, že Číňané vyslali své námořnictvo k našim břehům. Umím si představit, jaké pocity musela tato zpráva vzbudit u nás doma a chci tě ujistit, že pokud se nepřátelé pokusí o vylodění, budou smeteni do moře našimi mariňáky. Já a moji kámoši v bunkru jsme tady v závětří, a nehrozí nám žádné nebezpečí. Věřím, že již brzy tahle válka skončí, a já se vrátím k vám. Ani nevíš, jak moc mi scházíš, miláčku. Pozdravuj malého Joea a buďte oba stateční. Tvůj Mike. P.S.: Právě byla vyhlášena bojová pohotovost, ale jde určitě jen o další cvičení, takže se není čeho bát. Prostě nás jenom chtějí ti nahoře udržet bdělé a připravené na cok…" "Připravené na cokoliv," dořekl chmurně Justin Green. "V jednom měl pravdu, válka skutečně skončila brzo." "Jestli sebou nepohneme, skončíme stejně jako on," varoval jsem ho. Skutečně, pohled do zbrojnice mi prozradil, že dveře už dlouho nápor mutantů nezadrží. Justin se vzpamatoval a vešel do dalších dveří. Posvítil si do tmy baterkou, kterou sebral ze stolu v komunikační místnosti. Kužel světla osvítil několik tříposchoďových postelí, pečlivě ustlaných a čistých. Vypadaly, jako b z nich právě jejich obyvatelé vylezli a šli se nasnídat. Zavřeli jsme za sebou dveře a proběhli do další místnosti, což bylo spirálovité schodiště, vedoucí někam dolů. Nahoru zase vedl poklop ústící do pancéřového zvonu, ale ten byl roztavený jaderným žárem. Justin posvítil na schodiště, světlo baterky se ztrácelo ve tmě. "Tam dole je asi studna, elektrický agregát, nebo možná jaderný zdroj, a primární muniční sklad. Tam by se dalo najít věcí," zamyslel se Justin. "Jestli jsi zapomněl, jsme na útěku před mutanty!" připomněl jsem mu situaci, ve které jsme se nacházeli. "No jo, už jdu," pravil rozmrzele a otevřel další dveře. Vešli jsme do další místnosti, která sloužila jako palpost pro těžké kulometné dvojče. Na zemi se mezi spoustou munice válely nějaké kosti. Podle cárů uniformy bych řekl, že nebyly zvířecí. To ale nebylo to hlavní. Ocelové dveře, které se černaly na protějším konci místnosti, nesly známky po střelbě. "Hele, Justi, za těmihle dveřmi už jsme asi jednou byli, že?" "Jo, to asi jo. Zdá se, že jsme prostě celý ten blbý bunkr oběhli, a teď jsme zase u vchodu," řekl Green a párkrát kopl do zrezivělé závory, až ji uvolnil. Možná díky ranám, které jsme slyšeli za sebou, a taky díky palbě z těžkých zbraní v uzavřených prostorách jsme si o mutantech nemysleli nic světoborného. Vůbec nás nenapadlo, že by mohli nechat někoho, kdo by hlídal vchod. Takže jsme vletěli přímo do náruče velké šedozelené hoře masa s plamenometem v prackách. Zdálo se, že je překvapenější než my, ale díky svým rychlejším reflexům a brutální síle měl nad námi jasnou výhodu. O tu však přišel, když se pokusil namířit na nás plamenomet. Hlaveň se vzpříčila o ocelovou příčku, a to nám dalo tolik potřebný čas. Justin nabil svoji brokovnici a já tasil sapík G 11. Začali jsme pálit. CVAK CVAK PRÁSK!!, CVAK CVAK PRÁSK!! duněla Justiho brokovnice a rytmické klapání samopalu tomu dělalo kulisu. Supermutant se otřásal pod náporem střel, a už jsme myslili, že je po něm, když se náhle postavil, pod kůží mu naběhli provazce svalů, a navzdory řetězům dírek po kulkách a brocích, které se mu táhly přes celé tělo, zaútočil na nás! V těsném prostoru chodby se nemohl pořádně rozpřáhnout, ale i tak mi uštědřil pořádnou ránu, kterou naštěstí zčásti zablokoval můj hrudní pancíř z brahmíní kůže. Odletěl jsem zpět do místnosti se spřaženými kulomety. Jedna z pancéřových pěstí se ohnula a nehezky mě praštila do křížové kosti, samopal mi vyletěl z ruky. Mutant konečně vytáhl plamenomet, namířil na Greena a zmáčkl spoušť. Na Hubského šerifa vyprskla sprška zápalné směsi, ale než se rozhořel plamínek zapalovače, protáhl se Green mutantovi pod nohama a zezadu do něj napral pár střel ze SIGu. Ani to ale nepomohlo, mutant kopl dozadu, a Justin se válel na zemi. Nightink na něj šlápl. V této chvíli jistě Justin děkoval sám sobě, že nešetřil a koupil si pořádnou kovovou zbroj druhého typu, která se sice pořádně ohnula, ale hrudní koš ochránila. Mutant se napřahoval k dalšímu úderu, ale ve chvíli, kdy vítězství viselo na dosah, uchopil jsem Justinovu brokovnici a ustřelil mutíkovi pravačku. To ho asi dosti nakrklo, neboť se otočil. Nabil jsem a znovu vypálil. Broky vyrvali kus kůže a masa z prsou, ale protivník si toho zjevně nevšímal. Další rána, další rudý květ vykvetl na zelenavé pokožce. Avšak další rána byla klíčová, neboť po zásahu urvala mutantovi z žeber kus masa. Nabít, pal! Tentokrát se mi podařilo toho šmejda prostřelit skrz naskrz. Následující výstřel mu urval kus čelisti, a mutant poklesl v kolenou. Z tváře se mu vytratil veškerý výraz, nebylo toho moc, co se vytratilo. Obličejem mu cukl nerv, pak se v očích objevily slzy. Nohy mu povolily, skácel se na zem. Krev stříkala z hrozných ran, které jsem mu způsobil. Na chvíli se pokusil napřímit na levé ruce, ale neudržel se. Myslím, že mu došlo, že umírá. Těžce oddychoval a kašlal krvavou pěnu. Pak vydal snad jediný artikulovaný zvuk za celou dobu bitvy. "Vůdče…VŮDČE!!!" Bezduché tělo spadlo na zem a již se nepohlo. Krev přestala téci. Pomohl jsem Greenovi vstát. "Ty vole, ještě dobře, že jsem za broky nabil pár slugů!" prohlásil rozčíleně. "Ještě není konec, je tu ještě pár dalších mutíků!" varoval jsem ho. Skutečně, slyšeli jsme zřetelně, jak se mutanti snaží běžet k nám. Naštěstí jim to v úzkých a tmavých místnostech šlo dost těžko. "Justine, utíkej!" Zakřičel jsem a táhl ho ven z bunkru. Vyběhli jsme do vyprahlé krajiny na úpatí kopce. Sluneční svit nás téměř oslepil. "Sakra, co teďkom? Na otevřeném prostranství nás snadno doženou!" "Joe, tvoje pancéřovky!" "Co, jaké pancéřovky…aha, tyhle!" Sundal jsem si ze zad jednu pancéřovou pěst a pohybem, o kterém jsem si myslel, že je dostatečně nonšalantní, jsem si ji hodil na záda. Odklopil jsem zaměřovač a zarámoval dveře do bunkru. Uchopil jsem pevně spoušť. Ve dveřích se objevil kus šedozelené kůže, a tak jsem to zmáčkl. CVAK! Nic se nestalo! Kus kůže se proměnil v supermutanta, který na nás mířil gatlingem. Trhl jsem sebou a nějakou náhodou se mi podařilo zbraň odjistit a odpálit. Ze zádě trubky vyšlehl plamen a podpálil Greenovi nohavice, pak se podlouhlá vřetenovitá hlavice pomalu oddělila od těla zbraně a zamířila ke svému cíli. Plamen z trysky mi ožehl ofinu a obočí, ale plamen, který zažehla dvě kila vysoce brizantní trhaviny, způsobily mutantovi mnohem větší škody. Krvavé chuchvalce masa a kostí se rozlétly po obloze. Odhodil jsem trubku a začal hasit doutnající vlasy. "Bacha, Joe, lezou sem další!" zavolal varovně kolega šerif. Vytáhl jsem tedy další pancéřovku, odjistil ji a vypálil. Střela vletěla přímo do dveří a vybuchla v malé místnůstce. Ven vyletělo pár kusů něčeho, a pak ještě obrovské plameny. Očividně vybuchl některý z mutantích plamenometů. "Nechci být morbidní, ale řekl bych, že se z toho potrhali smíchy," řekl Justin Green a jedním mocným máchnutím, které mělo uhasit oheň na levé nohavici, si zapálil také nohavici pravou. Než se mu podařilo se uhasit, vyrobil si z kalhot bermudy. Pak mu to konečně došlo. "Ježíšikriste, my jsme to skutečně přežili!" Rozklepali se mu nohy a tak se raději posadil. Já jsem seděl už delší dobu. "Skutečně jsme se ubránili proti sedmi mutantům!!" "Zázraky se přece jen dějí." "Myslím, že jsme měli prostě štěstí." "Měli jsme zatraceně moc štěstí! Mnohem víc štěstí než rozumu!" Když jsme se jakž takž sebrali, obnovili jsme kurz k Junktownu. Po společné dohodě jsme bunkr, který se poté, co jsem rozstřílel vstup stal hrobkou pro sedm mutantů, vymazali z našich map. Přeci jenom, trocha piety se sluší, nebo ne? Dorazí šerifové konečně do Junktownu? Odkud se tady vzali ti mutanti? Máte dobré srdce? Dozvíte se v příštím díle!!! |
