Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Ale počkat! Tohle byl přece jen sen ne?! Kdesi vzadu v hlavě mne tačil pocit, že jsem tohle už zažil. Že se mi tohle zdálo. Nebo ne? Nebo to se Satanem byla pravda a to, že mne Mike zachránil byl sen? Ale pokud se mi to jen zdálo, je to vůbec Mike? Sakra co se to děje? Strážní, kteří mě nesli, si toho zvuku také všimli. Otočili se a nakonec pohlédli na podlahu. Ježiši, to je pitomost! Snažil jsem se zapátrat v paměti a vzpomínky na Mika se mi jevily, jako bych je neprožil, ale jako by se mi to všechno zdálo. To je přece nemožné! Najednou mi před očima vyvstal obraz Satana. Tak jasně a živě, že jsem okamžitě poznal, že ten se mi nezdál. Že jsem ho doopravdy viděl na vlastní oči. ″Co to je?″ řekl jeden z nich, když mě hodili na zem a skrčili se k podlaze. Teď jsem měl v hlavě už zase jen úkol od Satana, o kterém jsem si myslel, že se mi zdál. V té vteřince jsem si to zkoušel všechno srovnat. Metzger mě zastřelil a já se setkal se Satanem. Ten mě pověřil úkolem přinést mu deset zlých duší. Ale co to bylo předtím? Měl jsem sen, ve kterém mne zachránil ten Cizinec a o Satanovi jsem si myslel, že to byla noční můra. To ale není možné, protože by mne teď strážci Metzgera neupustili na zem a neprohlíželi si co mi to vypadlo z hlavy. ″Ty vole, vypadá to jako kulka. A už použitá, ale kde se tu vzala? řekl jeden z nich. A je to tady, pokud se zase nestane něco dalšího nepochopitelného, tak mám pověření od Satana. Taky jsme si teď vzpomněl, že se mi v tom snu na poušti zjevil Metzger a říkal mi: ″Zabil je. Mike je všechny zabil.″ Pak si jen pamatuji, že ten sen skončil, když mě někdo přetáhl něčím po hlavě. Ale dost snění. Do práce. Ten druhý strážný měl najednou zlomenou klíční kost a ruku o dost níž. A to jsem mu jen chtěl poklepat na rameno. Budu muset svou novou sílu teprve objevit. Ale i to stačilo. Ten druhý strážný se na mě podíval a omdlel. Ono, vidět na nohou člověka, které jste před chvílí nesli a který měl kulku v hlavě, na náladě nepřidá. Ten, který měl tu špatnou ruku se už taky otočil. Tak jsem ho otočil zpátky, tedy jen hlavu. Bezbolestná smrt. Dupl jsem na koleno tomu co omdlel a ten se trhnutím a s výkřikem bolesti probudil. Vypadal hodně vyděšeně, ale už si asi řekl, že zůstane při vědomí. Druhé koleno asi mít zlomené nechtěl. Mám donést Satanovi deset opravdu zkažených duší. Dobře, udělám to, jak nejlépe budu moci. A vím kde začnu. ″Příteli, prozradíte mi kde se nachází pan Metzger?″ zeptal jsem se stráže. Jakmile utichlo jeho bublání, v němž jsem poznal slova:″Den″, mi byla má další zastávka jasná. Nebohého strážce jsem dorazil pouhým klepnutím na hlavu. Když jsem vyndal mou ruku z jeho teď-už-ne-hlavy, zjistil jsem ještě něco. Pokud se mi to, že mne Mike zachránil, jen zdálo, mohl bych se mu také podívat na zoubek. Nepředpokládám, že by byl pořád u nás ve městě. Pravděpodobně se s Metzgerem schoval v Denu..Ale co když ne? Co když teď zase jen sním? Vzpomněl jsem si na jeden intenzivní pocit, který se mi ve snu s Mikem rozlil tělem. Byla to touha po spravedlnosti. Pche, nic jako spravedlnost neexistuje. Je jen touha po pomstě a zabíjení. To ne! Tak to není. Někde kdesi v hlavě se mi ozval jiný hlas. Tak to není! Nejdůležitější je láska a mír. Cože?! Jaká láska a mír, řekl jsem si a pouhou myšlenkou zabil ten ubohý slabošský hlas v mé hlavě. Ale dost řečí. Jde se do práce. Když jsem doletěl do Denu vypadalo to tam přesně tak, jak jsem to slýchal od kupců co zavítali do našeho městečka. Špinavá, smrdutá díra. Plná odporných prostitutek a ještě hnusnějších dětí. Kolem několik pasáků a zlodějíčků. Zapadl jsem do nejbližší hospody a šel rovnou k baru. Jmenovalo se to tam ″U Becky″. Za barem stála nejspíš majitelka. ″Dobrý den.″ slušně jsem pozdravil. ″Dobrý, pěknej kabát mladej.″ mrkla na mne. ″Děkuji, prosím vás, nevíte kde bych tady mohl najít pana Metzgera?″ ″Vážně chcete za ním jít? Víte co se o něm říká? Víte co je to za hrozného člověka?″ ustrašeně zakoktala. ″Něco jsem o něm slyšel.″ řekl jsem mrazivým hlasem. ″Dobře, když vyjdete z baru musíte jít…″ Becky mi vysvětlila jak se dostanu do Metzgerova příbytku, který prý také slouží k přechovávání a prodávání otroků. Na místo jsem radši došel. Ono, kdy by mne někdo viděl letět, vypadalo by to přinejmenším podivně. Za chvilku jsem stanul před polorozbořenou ruinou. Do těla se mi nalil pocit nenávisti. Zaklepal a vešel. ″Ty vole von má rohy.″ vykřikl jeden ze strážných. To už letěl skrz strop ven. ″Ale, takové neslušné vtípky.″ řekl jsem. Další tři maníci začali neprofesionálně zvracet. Tak jsem je profesionálně poslal ven z místnosti skrze dveře. Zavřené. Do místnosti přiběhlo pár stráží. V jedné sekundě, co jsme na sebe hleděli, mne napadlo, co říkala ta teď už mrtvola. Že mám rohy. Co je to za nesmysl. Rychle jsem si hmátl na hlavu. Jak bych asi mohl mít rohy, že? A ono jo. Dál jsem se v úvahách nedostal, jelikož se na mne všech pět bouchačů vrhlo. Mezi námi, je to paráda mít takovou sílu. Člověku, tedy spíš tomu, co jsem teď, stačí akorát jednou kopnout a noha vám vyleze na druhé straně hrudníku. Efektní, sic ne efektivní. Než jsem stihl nohu s odporným žbluňkáním ze skulptury vyndat, už do mne bušili ostatní. Myslím lidé, skeletoni to ještě nebyli. Ne, že by to bolelo, ale příjemné to také nebylo. Čas něco udělat, kdo ví, kolik jich tady ještě je. Jen jsem se tak rozmáchl rukou a kdyby někdo přišel, přísahal by, že tu provádíme psí kusy. Tedy ani ne tak psí, jako lidské. A vida, my o vlku a psi v baráku. Nevím odkud přiběhli, ale hrdelní zařvání jednoho ne-tak-úplně-mrtvého otrokáře je asi přilákalo. Tak pojďte chlapíci. Tedy, spíš čoklíci. Byli ze stejného těsta jako jejich páníčci. Tedy abych to upřesnil, byli stejně naplnění vnitřnostmi a krví, jako jejich páníčci. Když jsem skončil i s nimi, vypadalo to, že jim tam přišel profesionální malíř. Jak jsem se tak na chvilku rozhlédl po místnosti, tak mne napadlo, že takhle dokonale bych nevymaloval, kdybych chtěl. Ale kdo by si také maloval zdi na krvavo, že? Překročil jsem chroptící mrtvolu a vstoupil do další místnosti. Tam už byl uvítací výbor. Do oka mi spadl příbor. Tedy, promiňte, že píšu v rýmech, a ten příbor mi taky do oka nespadl, ale někdo mi ho tam sprostě vrazil. Jak jsem tam tak stál s vidličkou v oku, působilo to trochu divně. Rychle jsem zanalyzoval mé pocity a došel jsem k závěru, že vidlička v oku není to pravé. Tak jsem to tomu drzounovi oplatil. A aby neřekl, vrazil jsem mu tu vidličku do druhého oka, než on mě. ″No jo hochu, kdo s čím schází, s tím taky zachází.″ vzpomněl jsem si na jedno přísloví. Doufám jen, že jsem ho řekl správně. V této místnosti byli ještě tři lidé, ale poté, co viděli představení s vidličkou, se vzdali. Alespoň mi ušetřili máchání rukou. I noha mlátí. Když jsem jejich mozky nahodil zeď za nimi, musel jsem spěchat. Co když Metzgera napadne utéct. A jestli má auto, tak bych ho ani já nemusel doletět. Otevřel jsem další dveře a nestačil se divit. Byl tam. Jen on sám. Nevím, jestli mu došli lidé, nebo na mě čekal a myslel si, že mne zabije. Každopádně jsem nechtěl být takový škrt a upřít mu poslední dialog před smrtí. ″Nazdar Metzmetku.″ slušně jsem pozdravil. On mi neodpověděl. Doposud byl příliš zabrán pohledem na moje rohy. A poté i na mé zakrvácené a mozkem obalené rukavice a nohy. Vlastně celý jsem byl tak nějak pokryt takovou kašovitou hnusnou a lepkavou směsí. Pak mu pohled padl do mých očí a v těch jeho jsem zahlédl strach. Asi jsem se na něj nedíval příliš přátelsky. A to, že si nejdu jen tak pokecat ho zřejmě napadlo taky. ″Takže, jelikož si mne ani nepozdravil, což se nesluší, tak tě to naučím.″ oznámil jsem mu a zlomil mu ruku na pětkrát. Jen něco neartikulovaně vykřikl a padl na kolena. ″Takže, za to, že jsi mne podvedl, využil a následně zabil, tě odsuzuji k pobytu v pekle. Jo, a taky za to zotročování lidí.″ dodal jsem. Při slově peklo se mu oči trochu rozšířily a on poznal, že už nemá naději. A v jehpo případě jsem si chtěl dát nechat záležet. Jak jsem tak stál nad jeho tělem, otevřel se nad ním malý portál a vyšlo to malé shrbené stvoření, které jsem potkal u Satanovy brány. Vzalo si Metzgerovu duši a beze slova odešlo portálem zpět. Nebudu vám popisovat, co jsem mu dělal. Bylo toho hodně. Strávili jsem spolu pěkných pár chvil. Pro něj asi nejdelším na světě. Ale dokonáno je a práce taky ještě dost. Budu se muset poptat po Denu, jestli neznají nějaké další grázly. Jak jsem vyšel ven, tak jsem zase začal přemýšlet. Metzger říkal, že ten Cizinec zabil všechny radní. Ve snu, za předpokladu, že to byl sen, se mi zdálo, že mne onen zabiják zachránil a že se jmenuje Mike. Jak jsem se tedy mohl myslet, že se mi Satan jenom zdál? Zvlášť když mám teď opravdu takovou sílu. A když jsem teď viděl, jak si satanův pohůnek odnesl jeho duši do pekla. Je to celé trochu zmatené. Spíš trochu hodně. No co, skutečnost je taková, že mám úkol od Satana, ať už se to zdá jakkoliv neskutečné. Zašel jsem opět do baru k Becky, třeba je světa znalá. Ale bohužel. Jen mi poradila jedno město. New Reno. Takže příští zastávka je jasná. Poděkoval jsem a divil se, že na mne neciví jako ti strážci u Metzgera. Vyšel jsem ven a zjistil, že už zase nemám rohy. Ale jak to? Že bych je měl jenom když chci zabíjet? Nebo když se opravdu naštvu? Nejspíš. Ale dost úvah, jde se plnit úkol. Po tom, co jsem dorazil do New Rena, se dostavil první problém. Co když mě někdo u Metzgera viděl, myslím tím někdo z obyvatel. To bych se pak mohl dočkat nežádané popularity. I když… Ale tuhle starost jsem téměř ihned zavrhl.Vy byste věřili, že viděl chlápka jen tak máchat rukama a způsobovat taková jatka? Já bych tomu teda nevěřil. Tedy teď už ano, ale před svou smrtí určitě ne. Chvilku jsem chodil po měste a vyptával se. Nakonec mi vyšlo jedno jméno, které budilo největší hrůzu. Bishop. Nechal jsem si vysvětlit kde má casino a rozhodl se, že ho půjdu poctít návštěvou. Když jsem přišel k jeho casinu, nestačil jsem se divit. Někdo mě normálně sprostě přeběhl. U dveří byli zastřelené stráže a když jsem vešel dovnitř, málem na mě spadla půlka stropu. Něco tu pekelně porušilo statiku. Na schodech do druhého patra to nevypadalo lépe. Bylo poseto mrtvolami. Prošel jsem chodbou a vešel do poslední místnosti, o které jsem předpokládal, že je Bishopovi soukromá kancelář. A byl tam. Ležel v křesle s dírou v břiše. Ale byl tam ještě jeden mrtvý. Také seděl v křesle a také ho někdo provrtal broky. Poznal jsem ho. Byl to onen cizinec, který zabil radní v mém městě. Co dělal tady jsem se mohl pouze domýšlet. Nejspíš se nechat najmout na další špinavou práci. A to se mi zdál jako čestňák. Bylo zvláštní, že mě hned napadlo pojmenovat ho Mike, a ne Cizinec. Nejspíš dozvuky toho snu. Seděl tam, vytřeštěné oči a otevřenou pusu němým výkřikem. Tady jsem už neměl co dělat. Sakra, rád bych našel toho dobráka, který mi upřel donést Satanovi jeho duši. Pitomec jeden. Tak, kam vyrazím teď? Jistě, mohl bych sice vymlátit všechny mafiánské bosy v Renu, ale neřekl bych, že by to byl až tak kvalitní přínos pro Satana. I když… ″Pane Mordino, chce s vámi mluvit nějaký divný chlápek, prý ho znáte.″ řekl tichým hlasem strážný. ″Jak vypadá?″ zeptal se Mordino. ″No, trochu z něj jde strach pane a-″ ″Sakra, ptal jsem se snad na to, jestli ste z něho posranej?″ ″Promiňte pane, je asi 185 centimetrů vysoký, kolem 70-ti kilo-″ ″DEBILE, nezajímají mně jeho míry, jde mi o to, jak vypadá v ksicht a co má na sobě.″ rozkřikl se Mordino. Jeho obtloustlá fyzická schránka vypadala přímo hrozivě, proto se strážný rozhodl dále návštěvu neprotahovat a rychle říct, co chce jeho pán slyšet. ″Má upraveném obličej, skoro jako nějakej posranej bankéř, přes jednu tvář má malou jizvu a tváří se dost v klidu.″ řekl strážce ještě tišším hlasem, než poprvé a celý se přikrčil. ″Aha, konečně z tebe, tys jedno nicotné hovno, vypadlo více než je hromádka brahminího trusu.″ ulevil si Mordino a zle se na gorilu podíval. Strážce jakoby čekal, kdy udeří jeho hněv, ale Mordino jen pokračoval: ″Ale nemám pocit, že bych ho znal. Ale budiž, když má takovou klidnou náladu, i když jde za mnou, tak si musí být nějak zatraceně jistý v kramflecích. Pošlete ho sem.!″ zaječel Mordino a strážce ustrašeně odběhl. ″Zasraný zkurvený debilní sráč.″ pomyslel si Rico. ″Debilní tlustý idiot, jenom řve a nadává, trochu vděku projevit neumí. Ale já mu ještě ukážu. Dělám mu deset let poslíčka, děvečku pro všechno a on jako bych byl jen nějaké nic. Nějaká nicka, co nemá žádnou hodnotu. Jako kdybych se o něj nestaral a nevyřizoval dobře jeho přání. Nestřílel ty lidi, na které on ukáže. Nedělal špinavou práci. Ten jeho syn je to samá hnusná špína hoven. Oba blbě skončí. A nejradši bych byl, kdybych k tomu mohl přispět.″ Strážný došel ke mně a uvedl mě k Mordinovi. Mordino kupodivu strážci přikázal, aby odešel a tak jsme zůstali sami. Nechápal jsem sice proč to udělal, ale asi k tomu měl své důvody. A ty jsem se měl vzápětí dozvědět. ″Poslouchej, nevím kdo si, ani jak se jmenuješ a je mi to úplně jedno, řeknu ti jen jedno. Nikdo si ještě nedovolil, říct že je známý Mordina, aniž by z toho nevyvázl bez důsledků.Takže ti dám na výběr. Buďto tě teď na místě zabiju a na celou tuhle trapnou záležitost zapomenu, nebo ti dám šanci se projevit a poté se budeš moci honosit tím, že jsi můj známý. Splníš-li úkol dobře, odměním se ti nejen svým přátelstvím, ale i patřičnou peněžní částkou. Souhlasíš?″ dokončil svůj monolog a čekal, co já na to. ″Přijde nato,″ řekl jsem, ″kdo to bude.″ a jak jsem to řekl, napadlo mne, že možná bude chtít abych oddělal nějakého grázla, a doufal jsem, že bude dost velký na to, aby mělo cenu ho pro něj oddělat a následně dodat Satanovi. A pak Mordina. ″Je to ten největší parchant, kterého jsem v životě viděl. Sere se mi do obchodu a ještě je drzej jak opice. Sice sme spolu kšeftovali, ale od tý doby, co mě zradil, mu du po krku, ale nechci, aby věděl, že to sem já. Potřebuju někoho, kdo ho pro mne oddělá. Pokud přijmeš, dám ti tolik zlata, kolik uneseš. Jak jsi jistě poznal, má to pro mne velkou cenu.″ domluvil a čekal co já na to. Já jsem aspoň předpokládal, že mi hned řekne, o koho se jedná. Zřejmě čekal až se zeptám. Tak jo no. ″A hm…pane Mordino, o koho se jedná.″ zeptal jsem se co nejneutrálnějším tónem a snažil se zakrýt radost z toho, že budu moci oddělat nějakého velkého grázla. ″Jmenuje se Metzger, nevím jestli ho znáš, má v Denu otrokářský cech, když ho zabiješ, vysloužíš si slíbenou odměnu.″ V tu chvíli jsem pocítil obrovské zklamání a začal přemýšlet, zda zabít Mordina rovnou, nebo mu říct, že sme už Metzgera vyřídil. Ale patrně by mi neuvěřil. I když, podle masakru, který jsem tam způsobil… Ale na druhou stranu, tam Metzgerovo tělo nenajdou. Odnesl si jej satanův sluha. Mezitím, co jsem takto přemýšlel, se Mordino netrpělivě pohupoval na nohou. provrtával mne pohledem a čekal co řeknu. Už jsem se rozhodl. ″Víte pane Mordino, co jsem udělal Metzgerovi, než zemřel?″ Pan Mordino se na mne podíval poněkud znepokojeně a přemýšlel, zda dobře slyšel. ″No, to je celkem jedno,jen na jednu otázečku se zeptám.″ ″Ano?!″ řekl výhružně Mordino. ″Veříte na peklo?″ Mordino pochopil která bije a nevím jak to udělal, ale v mžiku byla místnost plná strážců a goril. Achjo, proč se prostě neklidí a nenechají mne to vyřídit. Takhle se akorát budu muset zdržovat. Mordino mezitím statečně utekl pryč místnosti. ″Hele, pánové-,″ ozvalo se zlé zafrknutí, ″dobře, pánové a dámo, co kdybychom to vyřídili v klidu?″ zeptal jsem se dobrosrdečným hlasem. Odpověděli mi jen posměšně otevřené huby. Tak dobře no, když to musí být. ″Tak jak chcete no.″ nato jsem se rozmáchl a minul hlavu jednoho strážce. Asi to vypadlo komicky, ale jak jsem jí minul, tak se mi ruka po loket zarazila do zdi vedle a nějak se mi tam zasekla. Chvilku jsem jí lomcoval až jsem jí vyrval i s pěkným kusem zdi. Ostatní té chvilky stihli využít. Obešli mne tak, že mohli zaútočit všichni zároveň a já bych je nestihl odrazit. Tedy, tahle taktika platí leda na lidi, né na Satanovy pomocníky, že. Jeden se na mne vrhnul a hned za ním další dva. Já toho prvního vzal za ruku a ta pěkně křupla. Následně jsem ji škubnutím oddělil od těla a ukázkovým kopem poslal druhé dva strážce na protější zeď. Jak tak letěli, vypadalo to jako kdyby nacvičovali piruety střižené trojitým salchovem. Já jsem zatím profackoval nejblíže stojícího maníka. Tou rukou, kterou jsem si půjčil od strážného. Pak bylo chvilku ticho, tedy když nepočítám vzdychání pana jednorukého na podlaze. Zbylo tam ještě pět stráží a ty se na jednu zeď a postupně se pomalu tlačily ke dveřím. ″Vy!″ řekl jsem a dramaticky na ně ukázal prstem, ze kterého odkapávala krev. Strážci se zarazili a ztuhli. Vykročil jsem jim vstříc a cestou přišlápl skučícího bezrukáče. Stál jsem před nimi a vychutnával si jejich strach. Přece je nemůžu jen tak chladnokrevně zabít. Nebo ano? ″Prosím, nezabíjej nás.″ vykřikla dívka. Mohlo ji být tak kolem dvaceti pěti a nebýt jizev, byla i celkem hezká. ″A proč bych to prosím dělal? Víte co, já vás musím potrestat. Za to, jací jste, kolik jste zabili neviných. Mladých a zdravých. Za to budete pikat.″ dodal jsem výhružně a oni se přikrčili. Ve mně zase vzrost pocit, že musím udělat spravedlnosti za dost. Najednou jsem viděl, že se začali bát ještě víc. Už jsem tušil, co se stalo. Podle stínu na podlaze jsem to i viděl. Rohy. Ale to nebylo všechno. Slyšel jsem šepot. Jakoby několik lidí na mne šeptalo. Něco jako modlitby. A pak jsem si to uvědomil. Já slyším jejich myšlenky! Ale jak to? Sakra co se to děje? Že by to byla další vlastnost, kterou mi přidělil? Aha, proto jsem slyšel to co si ten strážný Rico myslel o Mordino, když šel pro mne. No, to ses ukázal, Satane. Číst myšlenky, to jsem ještě neslyšel. Ale třeba to využiji. Každopádně jsem pořád musel vyřešit ty stráže. Asi mi nebývá, než je eliminovat, nechci, aby se rozkřiklo, že se tu potlouká chlápek s rohama. ″Tak ty, poď sem.″ ukázal jsem na jednoho z nich. Poté mu ukázal doprostřed místnosti a kopem ho zabil. Tak jsem to udělal i ostatním. Pakuj zbyla jen ta dívka. Když viděla, co jsem udělal s těmi předchozími, začal plakat. Plakala i když stála uprostřed místnosti a čekala, až ji také zabiji. V to se ozvalo: ″Opravdu to chceš udělat?″ Nevím co to bylo, ale jakmile sem to uslyšel, mohl jsem se zbláznit bolestí. Měl jsem pocit, že ten hlas a vše co k němu patřilo nesnáším a chci ho zničit. Udělalo se mi špatně a pozvracel jsem se. Pak bolest ustala tak náhle, jako začala. Sebral jsem se a rozhodl se rychle vykonat tu vraždu. Vraždu? Jak sakra vraždu, tohle není vražda, oni mě chtěli zabít. Jenom jí prostě zabiji, oko za oko, zub za zub. Pak zase: ″Nemusíš to dělat, nedělej to.″ Zase ten hlas. Vůbec jsem nevěděl odkud. Přišlo mi to, že ho slyším odevšud. Zase to se mnou začalo mlít. Cítil jsem, jak mi hoří vnitřnosti nenávistí a bezmocí. Jako bych chtěl tu bytost, které ten hlas patří zabít, ale přitom věděl, že to nikdy nemůžu dokázat. Bolest zase ustoupila. Sakra, co se to dějě? Když jsem se zase rozkoukal, divil jsem se, že dívka neutekla. Jen tam stála, trochu zmatená tím, co se mnou dějě. ″Promiň.″ zašeptal jsem. Dívce skápla z očí poslední slza. Pak byl konec. Poté jsem se necítil ani trochu dobře. Nevěděl jsem, proč jsem byl z toho, že jsem ji zabil tak rozhozený. Ale musím se sebrat. Jsem tu kvůli Mordinovi. Vyšel jsem z místnosti a přesně jak jsem očekával, Mordino mi tu připravil překvapení. V chodbě bylo tak deset lidí ozbrojených útočnými puškami. Nehodlal jsem aby mi prostříleli oblečení a vůbec, tohle by mohlo složit i mne. Takže jsem se rozběhl a dřív, než úplně vzadu se krčící Mordino stihl dát povel ke střelbě, se rozletěl. Nevím proč, ale rozletěl jsem se opravdu rychle. Vůbec jsem netušil, že to tak rychle dokážu. Jak provedl to zrychlení, tlaková vlna způsobila, že strážím praskli ušní bubínky a spustila se jim krev z nosu. Až pak jsem proletěl kolem nich. To jim praskali hlavy. Jen jsem zahlédl, jak Mordino mizí po schodech dolů. Takže byl praskohlavu ušetřen. Ne na dlouho. Málem jsem z toho zrychlení nezastavil a proletěl zdivem ven. Takhle jsem to ubrzdil držkou přesně v první cihle. Radši jsem se rozhodl jít dál po svých. Jakmile jsem seběhl dolů, do casina, tak jsem se celkem podivil. Nikdo tam nebyl. Tedy, nikdo až na krčícího se Mordina vzadu za pultem. Co se dějě? To mu došli bouchači? Nebo to je nějaká past? I když, nevím jestli měl má chuť na mě ještě něco zkoušet po tom, co jsem mu předvedl s jeho ozbrojenci v chodbě. Vznesl jsem se malinko nad zem a dolevitoval až k němu. Jak jsem se pomalu blíží, tak jsem viděl, jak se mu postupně rozšiřují oči strachem. Těch rohů si všiml až teď. V té chodbě mu na to čas nezbyl. Byl tam schovaný jako králíček v noře. Třásl se po celém svém tučném těle. Těle, které si svůj blahobyt vysloužilo na utrpení jiných. Jen jsem se na něj usmál a rozpřáhl se. V tom casino zmizelo. Stál jsem na rozlehlé pláni. Byla úplně holá a bezútěšná. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ztuhl jsem jak solný sloup. To, co jsem viděl, neviděl přinejmenším ještě žádný smrtelník. Na jedné straně jsem viděl krásné věže a hlásky. Před obrovskou stavbou, tak velkou, že jsem nedohlédl do její výše, stála obrovská armáda. Andělé, nevím kolik jich bylo, do tolika počítat neumím. Třímali v rukou meče. Krásné, blyštivé a zářící. Stáli naprosto nehnutě a dívali se na druhou stranu pláně. Tak jsem se taky podíval. Také tam byla armáda, ale mnohem rozličnější, větší a mnohem hrůzostrašnější. Byli tam různé obludy a zplozenci nejspíš pekla. Jelikož jedině peklo mohlo vyprodukovat tak odporné kreatury jako byli tyto. Bylo jich tolik, že jsem nemohl spočítat druhy, natož kolik jich je celkově. Viděl jsem mezi nimi příšery s dvěma a více hlavami. Mnohoruké nestvůry. A také třímali zbraně. Sekyry, kopí i meče. Stál jsem naprosto ohromen. Pak se obě armády dali do pohybu. Běželi proti sobě. Bylo to neskutečné. Země se roztřásla pod všemi těmi tvory. Ale něčeho jsem si všiml až teď. Já stál přesně uprostřed toho všeho. Pás armády byl tak velký, že bych ho nestihl přeletět. Ale nahoru by to jít mohlo. Nešlo. Ani jsem nepovyskočil, byl jsem jako přikovaný k zemi. Mohl jsem jen čekat, až mě ušlapou. Armády byli čím dál blíž a já začal neartikulovaně řvát. Za chvíli byli už tak blízko, že jsem viděl pohledy andělů. Byli naplněné odporem a odhodláním. Otočil jsem se a v pohledech pekelných vojáků byla jen smrt. Nejhlubší a nejčernější smrt. V tom pohledu jsem viděl jen zmar a touhu zničit vše krásné. Cosi v tom pohledu mi bylo blízké. Ale v tu chvíli jsem si nemohl vzpomenout co. Ještě jednou jsem se otočil na anděly, kteří už byli jen pár metrů ode mne. V jejich pohledech mne také přišlo něco povědomé. Ale taky jsem si nemohl vzpomenout co. Pak se armády srazily a já zmizel. Najednou jsem zase stál v casinu Mordina a díval se na něj. Cítil jsem nutnou potřebu si sednout.Začala se mi točit hlava. Vůbec nic jsem nechápal. Co to mělo být? Sen? Vize? Vidina? Chtěl jsem se přinutit zabít Mordina a odejít, ale nějak jsem nemohl opustit kolotoč myšlenek. Musel jsem se zabývat tím, co jsem před chvílí viděl. Rozhodně mi to připadalo, jako souboj. Mezi peklem a nebem. Ale Satan říkal, že nebe není, že je pouze peklo. Lhal mi? Nebo tohle byl opravdu jen nesmyslný sen? Nevěděl jsem která bije a začala mne bolet hlava. Cítil jsem se tak slabý, jako nikdy. Snad jako když jsem slyšel ten hlas nahoře pokoji. Začal jsem zhluboka dýchat. Hlava se pomalu uklidnila a už jsem byl celkem v pořádku. V tom jsem si připomněl, proč jsem tady. ″Takže, pane Mordino, za zabíjení a bůhví ještě co, vás odsuzuji k věčnosti v pekle.″ oznámil jsem mu suchým tónem. Chytnul jsem ho pod krkem a rozdrtil jsem mu hrtan a odhodil na jeden stůl s ruletou. Mordino začal chroptit a lapat po dechu. Ale nedochroptil se. Koukal jsem se na něj, jak z něho vyprchává život. Mohl jsem ho hned zabít, ale chtěl jsem, aby zažil aspoň zlomek toho, co dělal svým obětem. Pak konečně dochroptil a přestal se hýbat. Nad jeho tělem se otevřel portál a vystoupilo z něj zase to stvoření, které si vzalo Metzgera a které jsem potkal u satanových dveří. Tentokrát se mnou dokonce promluvilo. ″Plň svůj úkol, neptej se proč, až jej dobře splníš, pán se ti odmění.″ řeklo to a zmizelo i s Mordinem. Sice jsem to trochu nepochopil, ale co na tom. Teď bych si rád chvíli někde v klidu odpočinul a utřídil si myšlenky. Ale překvapení toho dne ještě neskončila. Při tom zmatku a zážitcích s vizemi a Mordinem, jsem si nevšiml, že někdo vstoupil do casina. Byl to muž, tak kolem třiceti, čtyřiceti. Měl na sobě dlouhý černý kabát a klobouk do čela. pomalu šel ke mně. Nevím proč, ale ani jsem se nehnul a čekal co bude. Muž přišel téměř ke mně a podíval si mi do obličeje. Jak se na mě podíval, uviděl jsem do obličeje i já jemu. Koho jsem v tom obličeji poznal naprosto ohromilo. ″Miku?″ |
