Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Jen se tak projít... - - - - - Svět se už dávno změnil. Jen ne tak, jak si všichni kdysi mysleli. Lidé se nestěhují na cízí planety, nemají lék na rakovinu a krom pár vyvolených žijí ve špinavých chátrajících částech měst. Mezi světovými velmocemi panuje neustálé napětí a veškeré zbytky zdrojů pohltí nenasytný zbrojní průmysl. Všichni mají strach… Naučit se s ním žít, je jediná cesta jak se nezbláznit…- - - - - Cák… Moje bota právě narušila křehký svět mikroorganismů, jež si doposud spokojeně užívaly svou krátkou existenci v obrovské louži. Pod tíhou dvanáctky šlápoty se hladina na chvilku rozsetoupila, aby v zápětí z pohledu oněch mikrobů přílivová vlna tsunami zaplavila mou lehkou vycházkovou botu. No bezva… poznamenává ironicky část mé mysli. Při každém dalším kroku to v botě nepříjemně čvachtá. Vlastně při každém druhém. Dup, čvacht, dup čvacht… Leze mi to na mozek. I ta původně zahloubaná část mysli je tím postupně nahlodávána. Že jsem rovnou nenamočil i tu druhou botu. Nemám rád asymetrii… Ale co, při toše smůly ani druhá bota nezůstane dlouho pozadu. Zdejší asfaltová vozovka je téměř pravidelně narušována nenápadnými ale hlubokými loužemi. Jako by je snad někdo vykopal schválně. Takové malé pasti na nízká sportovní auta… Vždycky jsem takové chtěl. Rychlé, červené a nejlépe bez střechy. Mělo by dva bílé pruhy přes celou kapotu a hliníková kola. S takovou károu bych už vypadal jinak. Sandy by se určitě líbilo! Jó kdybych v něm tak včera přijel před bar, všechno mohlo dopadnout jinak. Hlavně by si mě Sandy aspoň všimla. Možná…, snad kdybych jel dost ostře, a to bych tedy určitě jel! Za pískajícími pneumatikami se otočí každý. Hmm, hmm, to by šlo. K baru vede z centra jedna z nejlepších silnic. Stačilo by jen počkat, až bude Sandy přicházet... Ale k autu to chce ještě mít pořádné prachy. Palivo je dneska šíleně drahé a bez pořádného balíku a stylového obleku bych jí stejně neoslnil… Hmm, není to jen tak, jenom auto nestačí… A najednou… Začalo pršet. Paráda…Jo, jak ze špatnýho filmu. Chybí už jen aby mě začali pronásledovat krvelační zombie nebo podobná havěť… Cítím jak mi zpočátku jemné malinkaté kapičky orosily tvář. Jako když vejdete do husté mlhy. Během chvilky však přátelský májový deštík nabírá na síle a bubnuje do všeho kolem vlekými těžkými cákanci. Ta ta ta ta ta… Jako by vás ten shora kropil tlumeným samopalem. No když nic jiného, aspoň to čvachtání v botách se za chvíli vyrovná. Ještě že ten kabriolet nemám. To svinstvo co poslední dobou prší z nebe by mi z čalounění udělalo paseku… Auta tu holt mají jen ti největší bossové a co se týče toho balíku peněz - sotva bych měl na pár galonů paliva. A tak jsem ležérně oblečen ve starších kalhotách a stylově ošoupané kožené bundě přišel do baru po svých. Rozvážně jsem vstoupil do dveří a rozhlédl se po zdejší společnosti. Netrvalo moc dlouho než jsem si jí všimnul. Zrovna se tak svůdně vlnila na parketě. Chvíli jsem si jen tak užíval neskrývaný pohled přímo na ni. Tančila ode mě sotva pár metrů. Usměvavá, veselá, krásná… Dlouhé rovné vlasy se s každým pohybem hlavy pravidelně zavlnily a laškovně poletovaly kolem. Mám rád brunetky… A když si do nich vjela rukou… Hmm... Už tehdy jsem věděl že mě živé vzpomínky na tuhle chvíli budou ještě dlouho pronásledovat… Pořád lepší než kdyby mě pronásledovali ti zombie… Zvláštní. Po této úvaze mě cosi donutilo na chvíli se zastavit a ohlédnout zpět do temné ulice. Hustý déšť vytvářel na hrbolaté silnici klikaté potůčky končící kdesi v hlubinách stok, vzrostlé stromy lemující zablácené chodníky se hrozivě kymácely v sílícím větru. Listí jím unášené vytvářelo na chodnících další prokladě kluzkou vrstvu bordelu. Vlnící se dávno přerostlý trávník ve mně vylovlával jen další pocit nevolnosti. Nemám rád moře. Z houpání je mi špatně. Celou tou ponurou scénou prostupuje jen pár kmitajících kuželů žlutého světla z rozhoupaných pouličních lamp. I přes hučení větru a bubnování deště je slyšet vrzání jejich uvolněných zrezlých stínidel. Děsivé. Na jinak mrtvé ulici je najednou všechno v pohybu. Jen po obou stranách tiše stojící oprýskané domy, namačkány v řadách jeden vedle druhého jakoby se každou chvíli chystaly vkročit do ulice, pošlapat přerostlý trávník a rozmačkat mě, lampy i stromy mezi svými pokřivenými zdmi… Ale zatím jen stojí… A zombie taky nikde… Jasně že ne, přece neexistují! Blbnu…, upozorňuje mě na mé iracionální chování ta bdělejší část mysli… Jo mysli kamaráde, mysli… Jak se k ní dostat? Tak blízko a přeci tak daleko… Pozoroval jsem jak si tu hudbu užívá, jak dokáže tělo dokonale přizpůsobit rytmu a melodii. Usrkával jsem ze skleničky kvalitního vína a nechal jí tančit. Proč také rušit něco tak krásného? V baru bylo celkem narváno, ale na parketě se pod probleskujícími barevnými světly bavila jen Sandy se svými kamarádkami. Ti všichni okolo pro mě stejně už vůbec neexistovali. Byla tu jen ona sama… A dnes jsem tu sám já. Jen já a moje deprese kráčíme snad tou nejzapadlejší ulicí ve městě. Nebýt těch domů kolem, věřil bych že tudy ani nikdo nechodí. Kde jste lidi? Kdokoli? … Nikdo… Všichni jsou někde s přáteli, doma s rodinou, nebo v baru s ostatními opilci. Každý někoho má, tak kdo by se taky sám producíroval v noci po takovéhle hnusné ulici? Já… Jasně, já. Zoufalec, který jako jediný zůstal. Příšerná ubíjející práce ve zbrojovce, mizerné bydlení na okraji města a opovržení společností, kam jen přijdu. Na neustále větší a větší zbrojení teď většina lidí nadává. Ale co já s tím mám co společného? Jak se mám sakra jinak uživit? Jsem jen malý bezvýznamný dělník a lidé na mě hledí jak na masového vraha. To je ono! Oni nesnáší mě a já nesnáším je. To oni mi podělali život… Skvěle… Hned je na kom si vylít zlost… Jasně! Mám chuť něco udělat hned teď! Rozmlátit auto, prohodit koš výlohou, někoho zbít… Cokoli… Ani ten pitomý koš tu ale není… Měl jsem tehdy odsud zmizet jako všichni mí kamarádi dokud byl čas… Čas pomalu plynul, rychlejší rytmy prostřídaly melancholické balady a já stále seděl u baru. Čím víc víno otupovalo moje smysly, měl jsem větší strach jít za ní. Je příliš dokonalá aby se zahazovala s někým jako jsem já. To by si před kamarádkami nemohla dovolit… Další víno už asi nesnesu, dám si něco jiného. Než jsem si ale stačil znovu objednat, všechny tančící slečny si jako na povel sebraly své věci a odcházejí… Sandy! Sandy, Sandy… Sandy, ta tě žere kámo…Co? Kde se mi sakra vzal ten druhý hlas v hlavě? Musím se trochu uklidnit. Klídek, klídek, klídek… OK, nebudu rozbíjet žádné výlohy. Nebyla to jejich chyba že mi Sandy zmizela. Proto jsem tu sám. Proto nejsem v baru, proto nejsem ve městě. Nebaví mě koukat po lidech, vést další přihlouplé rozhovory s opilci ani snášet urážlivé řeči od ostatních. Normálně mi to vlastně už ani nevadí, člověk si čase zvykne. Ale dnes… Vlastně jsem chtěl být sám, jen se tak projít a zapomenout… Ale v tomhle dešti…, ještě že domů už je to jen pár kroků… Vítr stále sílil. Každým dalším krokem provázeným čvachtáním v botách jsem musel překonávat jeho sílící nárazy. Stromy lemující ulici už vypadaly že se každou chvíli zlomí nebo vyvrátí z promočené země a zatarasí mi cestu. Potůčky proudící po silnici se se sílícím deštěm začaly slévat ve špinavý souvislý příkrov poničené vozovky. Dostat se domů suchou nohou byla už zcela utopická představa. Nechvátám, je mi to jedno. Už se na mě nemá co promočit. Prodlouženým krokem překonávám velkou louži, osvětlenou poslední lampou jen pár metrů před mým domem. Ještě že tu ta lampa je. Kolikrát už jsem kolem ní šel… Vždycky svítila, jako jedna z mála. Rez se z ní už sám odlupuje, stínidlo drží jen silou vůle a žárovku zakrývá jenom pár zbylých střepů z původní kopule. Velká hlásná trouba nad stínidlem je dávno ucpaná padajícím listím a zjevně nefunkční. Z rozlámaného bakelitového krytu u země trčí na chodník pár drátů a žárovka přesto pořád svítí… Co to? Jakoby se tam něco pohnulo, tam, za lampou! Zastavil jsem. Zpoza kusu bakelitu vykoukla dvě zářící očka. "Kotě?" Zeptal jsem se sám sebe nahlas. Kotě zamňoukalo. Chvilku jsme si jen tak prohlíželi jeden druhého a pak se to maličké mourovaté zvířátko opatrně vydalo ke mně. "Ztratil ses kamaráde?" Sehnul jsem se k němu a pomalu natáhl ruku. Kotě jenom dál smutně koukalo a bombardováno těžkými kapkami deště jen občas rezignovaně zamňoukalo. Chudák, nemůže mu být víc než pár měsíců. Konečně překonalo strach a přivinulo se mi k ruce. "Neboj…" Zvedl jsem ho do náručí a podíval se na něj. Zamrkal svými modrými očky, jak mu do nich padla kapka a hlavičkou se mi zavrtával pod límec kabátu. "Schovej se maličký…" Pomůžu ti… Hmm…, příjemný pocit… Ne, najednou nepřestalo pršet, ulici neprosvětlily hřejivé paprsky slunce, stromy se nepřestaly ohýbat ve větru, ani bordel z chodníků nezmizel. Všechno okolo vypadalo pořád stejně hrozivě jako před pár minutami. Jen tenhle malý choulící se tvorček dodával v této chvíli mému mizernému sebevědomí další smysl do života. Jakkoli nicotný byl, pomáhal mé mysli aspoň na chvíli se odprostit od temných myšlenek… a vzpomínek na Sandy… Jdeme domů… Schoval jsem kotě pod kabát. Jen hlavička vykoukla jako by se chtěl podívat kam to vlastně půjdeme. Roztomilé… Já a můj nový kamarád jsme se pomalu vzdalovali kuželu světla poslední lampy. Ulice se opět ponořila do tmy a všechny ty zvuky a pohyby ve větru byly zase o něco strašidelnější. Díkybohu jsem však konečně myslel na něco jiného než samotu a beznaděj. Cítil jsem jak se kotě klepe zimou. "Doma bude teplo a něco k jídlu ti taky najdeme…" Ozvalo se hlasité zapraskání. A znovu. Někde za mnou. Vítr láme stromy… Myslel jsem si, ale nedalo mi to, abych se nepřesvědčil. Za mnou kupodivu nic. Žádný padající strom, větve, nic... Praskání se ozvalo znovu. Tentokrát doprovázené pronikavým pískotem. Lampa? "Hlásná trouba!" Řekl jsem překvapeně nahlas. Z trychtýře hlásné trouby začalo lítat listí, jako když pustíte vysavač obráceně. Pak proud listí ustal a ulicí se rozezněl dlouhý sytý kolísavý tón, z takové blízkosti pro ucho nesnesitelný… Strnule jsem zíral nahoru. I přes oslňující světlo lampy jsem zahlédl cosi zářícího mihnout se v dálce po obloze. Leknutím jsem ustoupil o krok zpět. Přímo do další huboké louže. Do pr… Cítli jsem jak kotě schovává svou zvědavou hlavičku zpět pod kabát... Země se otřásla a v dáli nad městem se objevila bílá záře… © Harley 2004