Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Chekotay - O prokletí FEV

Mlha. Není vidět na krok. Tma. Tma a chlad. Rozjasňuje se. Postava. Znám ji. Má na sobě černobílou kombinézu vaultu. Přichází blíž, prochází kolem a já cítím klid a mír. A taky smutek, šílený smutek. Postava prochází kolem mne a míří k bílému obdélníku dveří. Na prahu zastavuje. Pomalu se otáčí na mně a salutuje. Pak se otáčí a prochází do zapomnění. Zbloudilé duše mrtvých jej následují. Pak se dveře zavírají…nastává tma. A pak už nic.

Stalo se to na přelomu Roku, kdy byl zabit Vůdce a Roku, kdy odešel Zakladatel. Tyto měsíce jsou nazývány Období Ocele, podle Bratrstva Oceli, které právě v těch dnech vystupňovalo svou aktivitu. Bandy mutantů a nájezdníku byly spojeným úsilím Shady Sands, Hubu a Junktownu vytlačeny daleko mimo oblast. Proslýchalo se sice, že někde na západ od Shady je v horách ukrytá základna banditů, nájezdníků, otrokářů a komunistů, ale všeobecně jsme tyto zprávy brali s rezervou. Vždyť jen blázen by se usídlil v oblasti mezi Bratrstvem a Junktownským revírem, který kontrolovaly spojené hlídky a udržovali zde pořádek. Jo, staly se tu občas různý věci, některý karavany byly přepadeny, mělo to něco společnýho i s Gizmem a Junktownem, ale Kilian, Aradesh a Vault Dweller drželi ty šmejdy daleko od měst a vesnic revíru. Irwing a Seth spolupracovali na udržování pořádku a společně vedli muže ze Shady. Také naše vesnička se změnila. Přibyla další čtvrť, pole zavlažovaná technikou koupenou z Pohřebiště se rozrostla a počet obyvatel stoupl o polovinu. To vše zásluhou Tandi, která postupně přebírala pravomoce svého otce a přestože to byla mladá dívka, rychle se učila a svým přirozeným talentem si získala důvěru a respekt mezi mnoha lidmi. Budoucnost se zdála být světlá, ale byl to jen klam. Určitě jste již slyšeli pověsti o Jeho odchodu a o Velkém hejnu mantisů, které téměř zničilo všechnu naší úrodu. O tom vám budu vyprávět jindy, stejně jako o tom, jak si Fešák Billy, otec té technomaniačky Doroty, málem vypíchl oko. Jó, to bylo tehdá veselý…no ale zpět k mému vyprávění. Jedno pěknýho prosincovýho dne, někdy tak ke konci, se u nás ve vesnici objevil podivný člověk v kápi. Napřed jsem si myslel, že to je někdo z Dětí Katedrály, které se po zabití Vůdce rozprchli po celé oblasti. Ale nebyl. Když procházel bránou Shady Sands, požádal jsem ho o zbraně, a odvolal se na Tandinu sbírku zákonů, rozevřel svůj hábit a ukázal tak kevlarovou zbroj, na které měl navěšené granáty, blaster vypadající jako mauserova pistole a v podpaží ještě pouzdro se škorpiónem. To mě překvapilo, ale dech mi vyrazilo hlavně to, co měl ten člověk na prsou. Okřídlený meč na ozubených kolech.

Byl to středně vysoký muž, mírně obtloustlý, aspoň na naše poměry. Vše na něm přímo křičelo: Voják! Každá tkanička, každý knoflík byl přesně upraven, jeho šat nebrázdil jediný záhyb. Vyzařovala z něj ta hrdost, bez které by si každý Bratr připadal jako nahý – a s níž vypadal plně oblečený, i když nahý byl. Hlavu mu kryly slámově žluté, nakrátko ostříhané vlasy. Pod nimi se klenulo bledé čelo, které brázdila dlouhá tenká jizva. Na nose seděly tmavé brýle, po okrajích lemované kůží. Pod úzkým knírkem se jako čára rýsovaly pevné rty, přeseknuté další tenkou jizvou táhnoucí se až k levému uchu. Podíval se na mne aniž by cokoliv řekl.
„Vy…vy jste z Bratrstva?“ vykoktal jsem.
„Vojín Johnson, armáda Spojených států,“ řekl pevným a trochu tvrďáckým hlasem. „A vy?“
„Já jsem Joe…místní šerif.“
„Pak tedy…“ řekl a předal mi své zbraně. Nechal si jen nůž. „Zaveďte mne ke starostovi.“ Učinil jsem tak. Když jsme vešli do Aradeshova domku, sundal si onen muž brýle a pečlivě je choval do náprsní kapsy. Odkryl tak své oči, velmi světlé modré oči kryté jen krátkým obočím. Jedno z nich měl kdysi přeseknuté, o čemž svědčila jizva na nadočnicovém oblouku a drobný implantát opravující duhovku.
„Ahoj šerife, koho nám to vedeš?“ pozdravila mě Tandi vesele. Tmavé kruhy pod očima a unavený hlas ukazovaly, že zase jednou jednala dlouho do noci. Z vedlejšího pokoje se vynořil Aradesh, Tycho a Katja. Vypadali stejně jako Tandi.
„Starosto, tohle je vojín Johnson z Bratrstva Oceli.“
„Vítejte. Smím vědět, co vás k nám přivádí?“
„Bratrstvo se doslechlo o vaší skvělé myslitelce, Myře O´Reilly. Vree, naše velitelka výzkumu, si myslí, že by spolupráce s ní mohla být pro Bratrstvo přínosem,“ řekl rovnou a bez okolků.
„A vy ji, echm, chcete přijmout do Bratrstva?“
„Zatím s ní chceme pouze spolupracovat.“
„No dobře, já proti tomu nemůžu nic namítat a ani nechci. Konečné rozhodnutí je pouze na Myřiných rodičích…eeé chci říct na Myře samotné,“ dodal, když mu Tandi připomněla, že Myra už je plnoletá. „Šerife, zaveď paladina k Myře!“
„Nejsem paladin,“ upozornil vojín Johnson Aradeshe „Jsem Rytíř-zasvěcenec.“
„Ale Myra tu není, odjela s Paulem a Katrinou k Danielovu vaultu. Chtějí se tam pokochat krásou planiny Dopadu,“ namítl jsem, ale Aradesh byl zmožen množstvím problémů a tak zmizel v kuchyni a nechal nás tam stát. Zavedl jsem tedy Johnsona do mé novoučké úřadovny, kterou nechal Aradesh postavit kvůli zločinům mezi přistěhovalci a ukázal mu jeho pokoj. Pokoj…no vlastně ještě nedostavěnou celu, na které chyběly mříže. Ve vedlejší cele chrápal Razlo, který se zase ožral a celou noc zpíval „Give me a kiss to build a dream on“ pořád dokola, protože dál už to neuměl. Tak jsem ho zabásl. Johnson se usadil na pryčně, kterou si potáhl vlastní dekou a poté, co jsem mu vrátil zbraně, usnul. Nechal jsem ho odpočívat a rychle jsem skočil za Peterem. Zaúkoloval jsem toho mladíka, ať zaběhne za svým bráchou a přivede Myru domů. Připravil si zásoby na cestu a vyrazil.

Už nebyla tma. Bylo světlo. Nebylo bílé, vlastně nevím, jakou mělo barvu. Vím jen, že bylo všude kolem mé mysli a bylo plné informací. Byly to události, slova, pocity…nedokázal jsem je všechny vnímat a vyhodnocovat. Tato stálá záplava informací působila šílenou bolest. Bolest ne fyzickou, ale duševní. Mozek proti své vůli obdařován dalšími synapsemi se vzpíral přijmout všechny poznatky, které do něj pronikaly. Nedokázal je utřídit a pochopit. A to způsobovalo tu bolest.

Peter, Paul, pacifistka Katrina a Myra se vrátili v rekordním čase. Netrvalo to ani dva týdny. Během tohoto času jsem samozřejmě neležel na zádech a neproháněl mouchy, nýbrž zažil s Irwingem, Tandi a vojínem rytířem Still Johnsonem spoustu dobrodružství. Například jsme bránili starý ranč u kaňonu Děravej mokasín před nájezdem obřích mravenců. Lili jsme na ně líh a ten pak zapalovali. A protože jsme mířili přesně, podařilo se nám pár litrů zachránit, a tak jsme mohli uspořádat družný večer za účelem stírání kulturních rozdílů. Tyto rozdíly jsme setřeli tak silně, že jsem se ráno probudil na vrcholku dvacet metrů vysoké skalní jehly, příhodně přezdívané Prst boží, přivázaný za nohu k železnému zrezlému kolíku, který tu trčel už sto let. Asi bylo strašně vtipné, sledovat mě, jak se snažím slézt, soudě aspoň podle smíchu, který se ozýval zdola, ale mě to tak směšné nepřipadalo.

Teď ale zpátky k příběhu, který vám chci vyprávět. No vlastně nechci, ale když už mě Tandi pověřila výchovou budoucí generace, tak co mám sakra dělat, že. Jakmile se romantický kontingent vrátil a jeho členové se umyli, najedli a pořádně vyspali, už tady byl náborový pracovník Johnson a jako ten mamlas ve Faustovi se snažil sehnat Myřin souhlas. Vlastně se nemusel ani snažit, stačilo předat Vreein vzkaz. Ten vzkaz byl plný cizích slov, po jejichž vyslechnutí zemřel jeden neopatrný pes a na místě, kde byla vyslovena, dodnes neroste tráva. Proto tam taky Tandi později nechala postavit novou věznici. Jak se mi později Still svěřil, musel se to hrozné poselství naučit nazpaměť, protože mu vůbec nerozuměl. Každopádně když Myra vyslechla onu vědátorskou šílenost, radostně vyskočila a v mžiku byla sbalena. Šel jsem Aradeshovi tlumočit její souhlas, což byla osudová chyba, neboť starosta usoudil, že mám teď málo práce, a tak mě pověřil Myřiným hlídáním. A uhlídat jankovitou ženskou s obrovským množstvím znalostí, vysokým inteligenčním kvocientem a výborným nosem na problémy je docela těžké. Spoléhat jsem se mohl jen na svůj revolver, pušku a vrozenou nešikovnost. Než jsem se sbalil a připravil na cestu, byl už Johnson u brány a po Myře zůstal jen oblak prachu na obzoru.
Kdybych byl schopen myslet, asi bych si myslil, že jsem se zbláznil. Vlastně to byla pravda. Mozek, odpojen od všech vjemů, se stal hypersenzibilním. Na povrch vyplouvaly dávno zapomenuté vzpomínky a vzpomínky na věci, které se nikdy neudaly. A v posledním stádiu přibyly vzpomínky na věci, které se teprve měly udát.

„Jestli chceš znát můj osobní názor, tak si myslím, že je to pěkná blbost. Pěkně nebezpečná blbost,“ řekl jsem, jakmile mi došlo to, co mi právě Myra sdělila Po týdnu chůze se konečně vytasila s účelem naší cesty.
„Tvůj šerifovský názor znát nechci, ale když už jsi se s ním vytasil, věz, že můj názor je přesně opačný,“ odvětila. Chvíli jsem mlčel a shromažďoval protiargumenty.
„Podívej, viry a bomby už jednou způsobili tohle,“ řekl jsem a ukázal rukou do tmy, která milosrdně skrývala tvrdý a nelítostný postapokalyptický svět. „A můžou to způsobit znova. Nemyslím si, že je bezpečné znovu si s tím začínat. Zvláště ne teď, když je civilizace oslabena.“
„Tandi dělá vše proto, aby byla znovu posílena.“
„Neodbíhej od tématu, jo. Já si prostě myslím, že bychom měli dát ruce pryč od technologií, které nám přinesli zkázu.“
„Chceš lidstvo shodit zpět do doby kamenné?“
„Tam už dávno je, alespoň jeho větší část. Podle mě nám válka dala šanci…ne jinak…možnost znovu vyrazit vpřed jinou cestou.“
„Bez techniky?“
„Bez techniky, nebo jen s minimem. Člověk je velmi adaptabilní tvor. Přizpůsobíme se.“
„Co to znamená?“
„Ty a Tandi. Vree a Zakladatel. Vy všichni chcete obnovit předválečnou strukturu, včetně všech jejích neduhů. To se mi nelíní. Obávám se další apokalypsy.“
„Obnova je jediná cesta vpřed, žádná jiná již není možná. Ne s takovou úrovní, které lidský rod dosáhl. Nebo spíše na jakou klesl. Chybí jednotný vůdce, který by ukázal cestu.“
„Ale Zakladatel by možná mohl…“
„Zakladatelova moc je velká, ale ne dost. Jsou jen dva elementy, které můžou něco dokázat: Bratrstvo Oceli a Jednota. Ale Bratrstvo degeneruje. Nakonec z armády nezbude nic než náboženství. Možná přijde i džihádd, svatá válka ve jménu Oceli. Toho se zase bojím já, a Vree je mírová alternativa. A Jednota…“
„Máš pravdu. Teď když je Vůdce mrtev…někdy si myslím, že je ho škoda. Mohl přinést změnu, i za cenu potlačení lidské podstaty.“
„To je přinejmenším zajímavá myšlenka. Vůdce měnil lidi pomocí F.E.V. Takže vlastně nevím, proč se znepokojuješ. Prostě jen navážeme na jeho výzkum. Možná dokážeme přetvořit lidi tak, aby nepotřebovali stroje.“
„Mám z toho špatný pocit. Vím přece, jak skončil Vůdce. A navíc, Bratrstvo Ocele je přesně ten případ religiózních technomaniaků. Ti nebudou chtít rozvíjet člověka.“ Bylo asi štěstí, že nás neslyšel Still, který trochu dál držel hlídku. Myra hodila do ohně další hrst jakési biologické hmoty posbírané v pustině a pak oponovala: „Ale to je názor jen části Bratrstva. Maxson a Vree nám můžou pomoct. Pokud dosáhneme spojenectví a skloubíme jejich plány s plány Tandi, můžeme dosáhnout kvalitativního pokroku v lidském společenstvu. Zdroje máme! Bratrstvo Oceli, Junktownsk pakt, Následníci Apoklaypsy, Blades a prorok světlých zítřků Daniel…a pak ještě F.E.V..“
„Ten virus je zbraň!“
„Ale může to být lék! Musíme o něm vědět víc!“
„Bože, Myro, uvědomuješ si, kolik lidí kvůli němu už zemřelo! Stovky, možná tisíce!“
„A kolik lidí jsi zabil ty?!“ schladila mě přesně mířenou výtkou. Raději jsem se zabalil do deky a předstíral že spím.
„Mluvíš jako Daniel. A vzpomeň si, ani ty jsi nedával jeho plánu šanci. Ano, nyní máme novou možnost a musíme vykročit správným směrem. Já věřím Tandi a budu ji podporovat,“ zakončila Myra. Teď, s odstupem tolika let vidím, že měla pravdu. NCR vzkvétá. Ale stejně mám pochyby, zda jsme tenkrát neudělali chybu. A strach z Forced Evolutionary Virusu mě neopustil nikdy. Řeknu vám proč.

Ale byly i chvíle bez bolesti, bez tmy či světla, bez pocitů. V takových chvílích jsem si jasně uvědomoval, v jakém postavení se nacházím. Má mysl jela na plné obrátky a zpracovávala obrovské objemy dat, které byly uloženy v paměti. V těch chvílích jsem poznal význam slova „mentant“. Najednou jsem pochopil mnoho dříve nepochopitelných věcí. Události odhalovaly svůj skrytý význam. Všechny hypotézy směřovaly k jedinému cíly, neomylně vedeny zákony logiky. A já jsem najednou pochopil Vůdce.

Na druhý den ráno, ještě než vyšlo slunce, jsem vzbudil Myru a Johnsona (nechápu, proč vždycky ranní hlídka padne na mě) a s prvním paprskem, který vyklouzl nad obzor, jsme vyrazili. Procházeli jsme horským pásem, které odděluje Shady od Plání, které kontroluje Bratrstvo. Myslím, že právě toto pohoří, jehož podmínky neutralizovaly výhody kavalérie, chránilo Junktownský revír před Bratrstvem, které by jinak možná mělo chuť přibrat do svého ocelového mocenství další lidské komunity. Ne, neříkám, že to skutečně zamýšlelo, ale jsem si jist, že se mezi některými staršími objevil ten názor. Proč si to myslím, to vám řeknu později. Právě kvůli této výhodě pohoří jsem se však cítil značně nejistě. Území kryté chainguny Bratrstva bylo relativně bezpečné, tady se však mohly schovávat bandy lupičů a nájezdníků. Taky se to tady hemží radškorpióny a krtkopotkany, o hájích masožravých kytek nemluvě. Chodit po horách je dost blbý, z naší vesnice se v tom vyžívá jen Seth. Irwing horská pásma nesnáší a já taky ne – Modoc leží v pěkné, mírně zvlněné pahorkatině, kde je vždycky vidět, že se na vás hrne stádo geckonů, ještě dlouho před tím, než se dostanou na dostřel. Ale tady na vás může něco vybafnout s zpoza rohu, ani se nenadějete! Však jsem si takových překvápek užil dost v těch stupidních průrvách u vaultu 29 a taky když jsem se před rokem plížil kolem Bandite. Kolem poledne jsme naštěstí tyhle hory opustili a vyšli na pláně, kde jsme zabočili ostře na jih. Poobědvali jsme u studánky, o které nevěděl ani Johnson, kterou však našla Myra díky svému sedmému smyslu (šestý je smysl pro logiku). Trochu jsme při té příležitosti zavzpomínali na první náš společný úkol, kdy jsme nalezli zdroj vody pro Shady Sands a neutralizovali hrozbu otrokářů. Po téhle pauze jsme opět pokračovali v chůzi. Poušť byla ještě hnusnější než hory. Byla šíleně jednotvárná a nebyl na ní kousek stínu. Pěkně jsme se pekli. Sluneční paprsky se odrážely od vrstvy solí na povrchu a opalovaly nás tak i zespoda. Ve vyprahlé půdě se dařilo pouze několika kaktusům, většinou druhu Mammilaria a Echinocactus, občas se někde za šutrem kryl zakrslík keře Larrea Mexicana. Velké kaktusy Saguaro, jejichž mrtvými těly jsme topili, podlehli radiací zamořené vodě, kterou nasávaly ze země. Přežily pouze ty organismy, které životadárnou tekutinu přijímaly z ovzduší. Například brouci. Když jsem je přihodil do fazolo-kukuřično-pšeničného mixu, chutnali velmi dobře. Během chůze jsme moc nemluvili, já a Myra jsme si všechno vyříkali večer a Johnson funěl do masky recyklující vydechovanou vodu. V podvečer se přihodila zajímavá věc – narazil jsme na malou hromádku kamenů. Nebyli bychom si ji všimli, ale Still Johnson se náhle zarazil, sundal masku a postavil se tak, aby stál zády ke slunci. Teprve nyní jsem si všiml malého zrezlého plíšku, který se povaloval mezi šutry. Byl to znak Bratrstva Oceli. Došlo mi, že stojíme nad hrobem nějakého Stillova kolegy.
„Tady na tom místě zemřel můj kámoš, paladin Sharpens, a mí rodiče,“ začal Johnson pomalu vyprávět. „Stalo se to už před léty, tehdy jsem ještě nebyl ani v Bratrstvu. Cestovali jsme, já a mí rodiče, z rodného Hubu do New Rena. Sharpens, jenž byl mým přítelem ještě před svým vstupem do bratrstva, nás doprovázel. Tady, na tomto místě jsme, jsme byli přepadeni tlupou lupičů. Okamžitě zabili mé rodiče a dva kupce , co cestovali s námi. Jimy se urputně bránil a šest těch parchantů zabil. Pak se ale jejich vůdce vytasil s pancéřovou pěstí. Výbuch mého ochránce odhodil, poškodil zbroj a útočníkům tak nečinilo potíže dobít jej. Já jsem byl omráčen výbuchem a lupiči mě považovali za mrtvého. Vzali, co unesli, a zmizeli. Já jsem pohřbil své mrtvé a opravil Jimovu zbroj tak, jak mě to naučil. Z posledních sil jsem doklopýtal k bunkru. Cabbot mě vzal do výcviku a já jsem si slíbil, že všechny ty hajzly odpravím. A taky jsem je všechny dostal.“ Still utichl a já s Myrou jsme přemýšleli nad tou chmurnou minulostí, nad příhodou, které se udala snad stokrát. Poutníci přepadeni smečkou lidské spodiny. Zatímco co rytíř mluvil, zapadlo slunce, pouze rudá záře zdobila vršky vzdáleného pobřežního horstva. Johnson vzal svůj batoh a zamyšlen vykročil na cestu. Po chvíli chůze ještě dodal: „Všechny…až na jednoho. Jeden – ten nejmladší – mi unikl. Dnes má vlastní bandu a často přepadává karavany. Ví, že po něm jdu, a tak si dává pozor. Ale já ho dostanu!“
„Jak se jmenuje?“ vyzvídal jsem. Koneckonců, jednou jsem šerif, a tak musím být informován o případných protivnících, že. A kromě toho jsem to nejzvědavější stvoření pod sluncem, jak o mě jednou prohlásil Irwing, když mě našel, jak se snažím rozmontovat ruční granát.
„Nevím, jak se jmenoval dřív, ale teď si říká Pershing. Jim Pershing. Prý si změnil jméno, aby mohl obchodovat s vodními kupci z Hubu.“
„Jim Pershing! Toho jsme nedávno potkali, že, Myro?!“
„Já o tom nic nevím, já jsem byla mimo.“
„Samozřejmě! On byl šéfem těch nájezdníků, co se chtěli dostat do Danielova vaultu.“
„Takže ho taky znáte? Tak to mi jistě potvrdíte, že to je úskočný, proradný skunk, který neváhá podrazit kohokoliv. Vykroutí se z každé pasti a má devět životů jako kočka.“
„Jo, přesně tak! Je to parchant.“
„Hmm…znala jsem jednoho chlápka, taky se říkalo, že má devět životů…“ ozvala se zamyšleně Myra.
„Měli bychom někdy vzít pár chlapů a sejmout toho hajzla,“ navrhl Johnson.
„Jo, to bychom měli. Však až tady skončíme, můžeš zajít k nám a najdem si ho,“ uzavřel jsem diskusi. Dále jsme pokračovali mlčky. Nedlouho před půlnocí jsme dorazili k bunkru Bratrstva Oceli.

Chvíle, kdy mozek fungoval naplno, však byly zřídkavé. Mnohem častěji jsem měl pocit naprostého zmatku. Z jednoho stádia jsem velmi snadno sklouzával do druhého. V takovýchto chvílích má mysl nepracovala. Šíleně jsem se bál. Byl to nelogický, pudový strach z ničeho. Po chvíli, která mohla být vteřinou, nebo taky týdnem, jsem si vzpomněl na litanii proti strachu, kterou mě učila má matka. S její pomocí a se vzpomínkami, které se znovu objevily, se mi podařilo strach zkrotit. Vystřídalo jej zoufalství.

Na druhý den jsem se vzbudil v měkké posteli, kterou předčily jen postele ve vaultu 29. Pořádně jsem se protáhl a odhadl, že je tak půl osmé. Navlíkl jsem na sebe bezva džíny, které jsem nedávno vyhrál, když jsem s Razlem soutěžil ve vrhu nevybuchlým granátem a dorazil to suprovým trikem, které jsem našel válet se jen tak v pustině. Krev předchozího majitele se mi podařilo vyprat, a těch pár děr v srdeční krajině jsem dokonale zakryl jakousi nášivkou s nápisem „Ku-klux-klan“. Takto dokonale ohozený jsem vykročil levou nohou z pokoje 24/III, přičemž jsem zakopl o práh a natáhl se na chodbě.
„Vida, mužský mi sami padají k nohám,“ okomentovala to Myra, která se zrovna vynořila zpoza rohu. Chtěl jsem říct něco jako že „zespoda vypadá tenhle bunkr líp,“ ale musel jsem se urychleně postavit, jináč by mě asi udusala jednotka paladinů vracející se z ranní hlídky.
„Ahoj Myro, tys už taky vstala?“ řekl jsem místo toho.
„Já jsem už i po snídani, ospalče. Vojín Johnson nás sezval dolů do laborky přesně v devět…tedy asi za dvacet minut. A měl by ses oholit.“
Co..he..proč…? A kde se tady dá najít jídlo?“ zvolal jsem ještě na odcházející Myru. Odpovědí mi bylo asi dvacet čísel, která jsem samozřejmě bleskově zapomněl.

Do laboratoří jsem dorazil sice včas, ale hladový, protože se mi nepovedlo najít jídelnu. Chtěl jsem si dát něco z báglu, ale nedokázal jsem najít ani svůj pokoj. Jen s vypětím posledních sil se mi povedlo najít vědeckou sekci. Myra už stála přede dveřmi a vztekle prskala na strážného, který ji nechtěl pustit dál. Pak se ale dveře otevřely a v nich se ukázala postava ve fajn kápi. Zavedla nás k další takové postavě, která zrovna pozorně prohlížela něco malého a krvavého, co leželo na pitevní misce. Ještě že jsem nic nejedl. Když jsme na sebe slušně upozornili tuberáckým pokašláváním, uráčila se ona postava otočit. Spatřil jsem obličej nepříliš staré ženy, hned mě na něm upoutaly velké oči zpola ukryté za malými brýlemi a ohraničené výrazným obočím. Tyhle oči v mžiku prolétly po mě a pak se přenesly na Myru. Já jsem si onu osobu prohlížel taky. Měla úplně vyholenou hlavu, až na cop světle hnědých vlasů na zátylku. Velmi pěkný, souměrný obličej zdobily pootevřené rty, na kterých pohrával slabý úsměv.
„Ahoj,“ řekla, „Já jsem Vree. A ty musíš být Myra.“
„Jsem ráda, že vás potkávám.“
„A já jsem šerif, říkejte mi Joe,“ dodal jsem.
„Á, šerif, o vás jsem taky slyšela…“
„Vážně? A kde?“ zajímal jsem se, přičemž se ve mně vzedmula vlna pýchy.
„Chrm hmm echmmmhm,“ řekla Myra a vrhla po Vree velmi významný pohled. Jejich oči se setkaly. Nikdy nepochopím ženskou schopnost říct pouhým pohledem TOLIK věcí. Vree okamžitě pochopila.
„Echchmhm…hm..á, to už je tolik echm hodin? Pojďte, musím vám něco hm ukázat,“ řekla, otočila se a následována Myrou přešla k nejbližší počítačové konzoli. Já jsem si všiml, že na stole, kde ležela hromada různých holodisků, zpráv a papírů, se povaluje taky svazek zežloutlých a otrhaných stránek popsaných drobným, ohledným, přesným, prostě Myřiným písmem. Se zájmem jsem to vzal do rukou. Nadpis byl: „Studie vrozené neschopnosti dobře střílet a souvislost s nechápavostí a inteligenčním kvocientem.“ Podezřele často se tam vyskytovalo „Subjekt Joe“. To by mě zajímalo, co to sakra znamená.
„Hej, Joe, kde ses zasekl?“
„Jó, však už jdu…“ Došel jsem k nim a mrkl na monitor. Pohybovalo se tam něco vzdáleně připomínající květák, akorát to bylo pravidelné.
„Ták Joe, představuju ti objekt mého a teď i Myřina studia-virus urychlené evoluce.“
„Hm, fakt pěkný. Pošlete mi toho tucet.“
„To je ten FEV, co ho nemáš tak rád,“ tiše vysvětlila Myra.
„A-ha. Tak takhle vypadá ta mrška, jó.“
„Tohle je záznam, který jsem objevila v hromadě holodisků pocházejících ještě z doby před Exodem. Pojednává o kmenu panimunitního viru číslo 10-011, později nazvaném FEV. Obsahuje ovšem údaje pouze o prvotních zkouškách. Není zde žádný záznam o pokusech, ani o dalším vývoji viru.“
„Ten mám já,“ řekl Myra a z kapsy vytáhla malý kvádr něčeho zabaleného v papíru. „Na tomhle holodisku jsou záznamy, které Zakladatel vynesl z Kráteru. Velká část je poškozena radiací, ale i přesto obsahuje mnoho informací o FEV.“
„Výborně!“ zajásala Vree, „Je tam uložený i genom, nebo aspoň popis pozdějších šarží viru?“
„Ne, to tě musím zklamat. Jsou tam pouze popisy experimentů, což vypovídá hlavně o projevech virózy.“
„Echm, hm, nejsem tu tak trošku zbytečný?“ ozval jsem se.
„No..asi jo.“
„Tak to si radši skáknu na něco k jídlu, a vy se tu bavte,“ zavolal jsem při odchodu.

S postupující rekombinací synaptických spojů jsem postupně ztrácel schopnost využívat celou kapacitu svého mozku. Pomalu jsem si přestal uvědomovat sám sebe – a mou identitu vystřídala identita mnoha…tvorů, možná spíše jen myšlenkových otisků, které se vynořili z hloubi mysli. Nerozuměl jsem tomu, a přestože byla má mysl okupována mnoha jinými, cítil jsem se šíleně osamělý.

Když jsem se večer vrátil do laborky, skoro jsem ji nepoznal. Vree a Myra za pomoci několika písařů celou místnost předělaly na specializované pracoviště určené k výzkumu FEV. Nechyběla karanténní zóna 4. stupně, jé vé véčko monitorující několik uzavřených pracovních buněk, hromada počítačů, pitevní stůl, velké monitory zavěšené pod stropem a laboratorní pláště pro každého, kdo by se odvážil nakouknout. Maxson a jeho pravá ruka Mathia už tu taky byli a pozorně poslouchali Vreein výklad. Mezi tou hromadou lidí jsem uviděl známou tvář – rytíře Johnsona.
„Čau Stille, co se to tady děje? Vree pořádá párty?“
„Hm, vlastně jo. Vzala si do hlavy, že si přinese vlastní vzorek FEV. Má v plánu zítra odjet k mutantské základně, teda pokud jí to Maxson povolí. A hádej, kdo ji bude provázet?“
„No asi Myra, né?“
„Samozřejmě, ale taky ty a já. Nechápu proč mám jít zrovna já, asi že mám s váma divochama nejvíce zkušeností.“ Přišla k nám Myra kecající s nějakou ženskou v laboratorním plášti.
„Ahoj Joe, jak se daří tvému žaludku? Doktorko, představuju vám mého kámoše Joea. Šerife, tohle je Lorri, doktorka bratrstva.“
„Zdravím, doktorko. Myro, co je pravdy na těch zvěstech, které tady po okolí šíří Still, že totiž půjdem obhlídnout mutantskou základnu?“
„Jo, odjíždíme zítra ráno v pět. Potřebujeme získat vzorek FEV. Nevypadáš zrovna nadšeně.“
„Nepřipadá mi moudré jít se mrknout na základnu, odkud ještě nedávno útočili supermutanti. Co když tam ještě nějací jsou?“
„Nejsou. Naši svatí bojovníci je všechny pobili nebo vyhnali,“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a uviděl starce, jehož pleš věnčil úzký pruh šedin. Šedé bylo i jeho obočí. Měl na obě takovou modrofialovou kutnu nebo co a zamyšleně se usmíval.
„Dobrý den. Já jsem Joe, šerif ze Shady Sands a vy asi budete Mexson, že?“
„Teda tomu to dneska pálí…“ pronesla tiše Myra.
„Ano, já jsem generál Maxson.“
„Můžu se vás na něco zeptat?“
„Střílej!“
„Co si slibujete od výzkumu FEV?“
„Bratrstvo oceli šťastně překonalo období vnitřních rozporů, nyní jsme opět jednotní. Znovu se můžeme plně věnovat našemu posvátnému úkolu. Ale Vůdcovi mutanti nás něčemu naučili. Ukázali nám, že Bratrstvo nemůže zůstat uvnitř bunkru, bez spojení s okolím. Naším dalším, novým cílem nyní je nastolení řádu v celé pustině. Expandujeme. Na mnoha místech stavíme nové základny, z nichž budou naši agenti dohlížet na pořádek. Současně s tím pokračujeme v našem původním úkolu. Musíme to být my, kdo bude kontrolovat nebezpečné technologie. Nesmíme dopustit, aby se výkvět předválečné techniky dostal do rukou grázlům! Vůdce se zmocnil FEV a stvořil z něj nástroj pro své plány. Ukázalo se, že jsme selhali. To se již nikdy nesmí opakovat! Musíme zjistit více o FEV a také o dalších technologiích. Díky informacím, které nám poskytl Vault Dweller, jsme mohli znovu poslat jednotku bratří do Kráteru. Nyní se jej snažíme dekontaminovat, a až se nám to podaří, budeme mít řešení mnoha otázek, které trápí radu starších. Podobně musíme jednat i v případě báze Omega,“ řekl starec a já najednou pochopil, proč je zrovna on velitelem. Každé jeho slovo bylo prolnuto vůdcovským duchem. Generál Maxson vskutku dokázal vést pouhým slovem stovky mužů a žen.
„Doufám, že jsem uspokojil tvou zvědavost, synku,“ řekl Maxson a odešel za Mathiou, která jej ve své zbroji převyšovala o dobré dvě hlavy, a přesto vedle něj vypadala menší.
„Tý vole…no to je teda osobnost!“ zašeptal jsem obdivně.
„To je. Bratrstvu bude zle, až zemře,“ řekla zamyšleně Lorri.
„Cíle Shady Sands jsou velice podobné cílům Bratrstva. Když se spojíme, překonáme každou nepříjemnost,“ řekla Myra, pak ji něco napadlo a odběhla za Mathiou. Myra není tak dobrý agitátor jako Tandi, ale nakonec z toho příslib spolupráce vytřískala.

Druhý den brzo ráno jsem zase zakopl o práh a i s báglem se poskládal Myře k nohám. A opět jsem měl co dělat, abych vstal předtím, než mě převálcujou ocelové botky paladinů vracejících se z noční hlídky. A opět si Myra neodpustila rádoby vtipnou poznámku. Radši jsem ani neodpovídal. Vyjeli jsme na povrch a vyšli před bunkr. Bylo tam docela rušno. Obzor už světlal a blednoucí jas hvězd osvětloval partu paladinů, které se chystala na hlídku, stráž stojící před bunkrem a naši partu. To jest: Vree, narvaná v kevlarové zbroji a s laserovkou u pasu, Still Johnson, taktéž ve zbroji překryté pláštěm a se samopalem Škorpión, paladin Darrel s minigunem o velikosti nedonošeného slúněte a samozřejmě Myra v plné (vědecké) polní. Partu doplňoval ještě otřískaný, zrezivělý, kdysi dávno maskovacími barvami natřený Hummer.
„Bože…ono to jezdí?“
„Není nádherný?“ řekl Still hrdě. „Sám jsem ho opravil, sám jsem se naučil jezdit. No, trošku mi pomohl Cabbot a pár dalších rytířů, ale nejvíc jsem se s ním nadřel já. Je to vlajková loď naší flotily aut.“
„No jestli toto je vlajková loď, pak nechci vidět ty ostatní,“ zašeptala ohromeně Myra. Pak si opatrně sedla na zadní sedadlo mezi Darrela a Vree. Still Johnson se nasoukal za volant. Já jsem zatím sbíral odvahu potřebnou k nasednutí.
„Tak dělej, Joe, na co čekáš?!“ zvolal Still a nahodil motor.
„Já se jen bojím, abych od toho krámu nezačal rezivět,“ řekl jsem, ale byl jsem přehlušen podivným rachotem vycházejícím zpod kapoty. Celé auto se otřáslo a vyslalo na mě mrak rzi a blíže nedefinovaného smradu. Pak ke mně zezadu přistoupila hromada oceli jménem Cabbot a hodila mne na přední sedadlo.

Když se ta…věc, co jí říkali motor zahřála na provozní teplotu, přestala se třást a začala spokojeně bzučet. Darrel taky spokojeně bzučel, neboť si nasadil přilbu a usnul, přičemž hlasitě chrápal. Další spokojený bzukot vyluzovaly bioložky, které se snažily přehlušit svist větru a konzultovaly spolu nějaké strašně důležité věci ohledně FEV. Nejspokojeněji ale bzučel Still, který byl děsně happy z toho, že může řídit své vozítko a rychlostí čtyřicet kiláků za hoďku vířit radioaktivní prach, aniž by hrozilo, že ho stopne ňáký polda. Celou cestu spokojeně mluvil o automobilech, o elektromotorech a o tom, jak je obtížné sehnat nové pneumatiky.

Po několika hodinách jízdy se ukázalo, že tohle nebude poklidný výlet. Všimli jsme si totiž podivných skvrn na písku. Still k nim zamířil a Darrel se vzbudil. Když jsme přijeli blíže, zvedla se náhle jedna z těch skvrn do vzduchu. Vypadalo to jako placatý koláč na dlouhé, úzké stopce. Pak se začaly zvedat další skvrny.
„Bože, to je floater!“ vykřikl vojín a smykem zastavil. Před námi se zvedlo hejno Vůdcových mazlíčků. Rozplazili se k nám. Další floateři se zvedli z prachu všude kolem nás. Mohlo jich být asi tak třicet. Vylezli jsme z auta a zaujali obranný postoj.
„Co navrhujete, veliteli?“ zeptal se vojín Johnson.
„No, já nevím,“ začal jsem, ale byl jsem přerušen Darrelem:
„Zkusíme jim ujet. Vojíne, k řízení! Písařko, k dělu! Vy dva vesničani, kryjte pravý bok,“ řekl a vytáhl svůj minigun. Jedním mocným trhnutím jej nabil. Vyskočil jsem z auta a odjistil svou loveckou pušku. Myra taky vylezla a zaklekla. Z batohu vytáhla malou izraelskou útočnou pistoli a pár granátů. Viděl jsem, jak Still odjistil svůj škorpión a položil jej na palubní desku. Vree si vlezla do díry ve střeše a odkrytovala těžký kulomet, který byl lafetován na prstenci na střeše. Zručně do něj založila nábojový pás vedoucí do schránky pod střechou. A pak už tady byly ty potvory.
„Palte!“ zahřměl hlas paladinův. Zahřměly výstřely mnoha zbraní. Práskání UZI, rozléhající se výstřel z pušky, hromové dunění kulometu a hučení gatlingu. Nevím, jak si vedl paladin, ale výstřely z mojí pušky neudělaly na „mého“ floatera žádný dojem. A to byla prosím originál Piotti, ručně vyřezávána pažba a pochromovaná hlaveň! Myra na tom byla líp, sejmula toho svého jednou dávkou, které přesekla onu „stopku“ po které se ta zmutované žížala plazí. Vypálil jsem tři rány, ale nic. Pak Vree sklonila kulomet níž a pískem polétla dlouhá dávka, které rozsekala talíře dvou hajzlů. Dobil jsem je několika výstřely. Pak se Darrel mohutným skokem přenesl přes auto. Z hlavní jeho zbraně stoupal dým.
„Palte napravo vpřed! Prostřílíme si cestu!“
„Jasně šéfe!“ zvolal jsem a vystřílel zásobník na jednoho plaziče. Zhebl. Pak jsem si všiml pohybu za kufrem.
„Myro, pozor! Za tebou!“ Tahle milá holka se bleskově otočila a mrštila za záď plasmový granát.
„Bacha, kryjte si zadky!“ zvolala v letu. I já jsem sebou mrskl na zem. Okolí osvítil modrozelený záblesk a hromový třesk. Uvolněná plasma v mžiku vychladla a imploze nasála do auta spoustu písku.
„Krucinál holka, jestli jsi mi ožehla lak, tak si mě nepřej!“ zakřičel Still. Vstal jsem a uviděl tři floatery stojící poblíž epicentra výbuchu. Byli zuhelnatělí a přesto se drželi zpříma. Jako Lotova žena.
„Sakra, to jo! Natrhnu ti zadek!“ zařvala Myra a hodila další granát po skupince slizounů. Oblak ionizovaného plynu je v mžiku spálil.
„Rytíři, nakopni tu káru!“ křičel paladin a naskočil do auta. Dávkou z rotačáku ustřelil hlavy (?) dvou potvor.
„Bacha, funí mi na ksicht zleva,“ zavolal Still a své tvrzení podpořil dávkou ze samopalu.
„Myro, hoď mi sem granát!“
„Tady máš, chytej!“
„Šmárja holka, ne odjištěnej!“ Okolím prolítla hromada tkáně náležící několika dalším floaterům a ostříkla mi obličej. Než jsem si ho utřel, hodil na mně další výbuch hromadu písku. Vstal jsem přímo do proudu nábojnic z Vreeina kulometu. Pak mě ještě přetáhla po hlavě moje vlastní puška. Totálně dobitý jsem ležel v prachu a přemýšlel nad tím, jestli mám tohle zapotřebí. Proč sakra nepěstuju kytičky v Shady Sands! Spadl na mě další floater. Ohlušovala mě střelba těžkých zbraní, tekla po mě cizí krev, v krku jsem měl metrák písku. Na záda mi šlápla Myra.
„Co se tady sakra válíš, Joe, nevidíš, že odjíždíme?!“
„Však bylo na čase, už se mi tu přestává líbit.“
Po hlavě jsem vlítl do auta zrovna když Still posunul páku přípustě energie prudce dopředu. Narazil jsem na Darrela a sklouzl po něm pod sedadla. Vree si na mně stoupla a otočila mašinkvér dozadu. Myra se jednou rukou držela rámu a druhou pálila z UZIny. Vzhlédl jsem nahoru podél dolních svahů Mount Darrel a uviděl doruda rozpálené hlavně. Zavalila mě další lavina nábojnic.
„Bacha lidi, bude…“ křičel Still. Náraz mi vtlačil tvář do ocelové podlahy. „…srážka!“
„Krucinál, řídíš jako moje babička!“ vykřikla Myra a prolezla dopředu se zřejmým úmyslem převzít řízení. Další floater, do kterého to Still napral v plné rychlosti, jí to ale překazil. Roztříštil pravou okenní tabulku a vlítl Myře do náruče.
„Nééé!“ ječel hystericky Johnson. „Víte jakou práci mi dalo sehnat to sklo!?!“ Pak vytáhl škorpión a vypálil dávku po floaterovi na Myře. Proud kulek ho vyhodil ze dveří, ale Myra se netvářila zrovna šťastně.
„Ty blbče, mohl´s mě zabít!“ Paladin Darrel sejmul ještě pár dalších potvor a pak si dal pro dnešek padla. Vree zase schovala kulomet do krytu na střeše a sklouzla na sedadlo. I já, ubohý vesničan utlačovaný Darrelem, jsem povstal z prachu a zaujal své místo (sakra, to bylo ale pěkně řečeno) v autě. Díky Stillově řidičskému umění a neuvěřitelně velkému štígru se nám povedlo floaterům zdrhnout. Zmizeli jsme za obzorem. Slizouni, kteří nás chtěli pronásledovat, se zase otočili a připojili se k těm co začali konzumovat těla svých mrtvých druhů. Pak se zase usadili do prachu, trávili a přemýšleli (dá-li se to tak nazvat) nad námi. Zanedlouho byla poušť opět pouští pokrytou několika tmavě hnědými skvrnami. Přesně takhle se místo přepadu vyjímalo v dalekohledu vůdce bandy zdivočelých lidí, která mířila na bázi Omega.

Myslím, že tenhle zážitek navždy změnil můj život. Přestal jsem se bát svého zániku. Pochopil jsem, jak můžu přelstít smrt. Ideály, znalosti…osobnost, ta přetrvává. To dokázal Zakladatel, který je zde s námi, přestože je už určitě mrtvý. A když jsem tehdy ležel na stole jako obyčejná hromádka uhlíku, fosforu, kyslíku a vodíku, uvědomil jsem si, že můj dosavadní život nestojí za nic. Tehdy jsem se rozhodl změnit to. Pochopil jsem Vůdce, a nyní jsem pochopil i Zakladatele. Rozhodl jsem se vzít do svých rukou svůj život. Teď, s odstupem času, vidím, že se mi to podařilo.

Armádní báze Omega. Kolik pověstí se vztahuje k této základně! Kolik hrdinských eposů o Exodu se zpívá na ubikacích Bratrstva! V nedávné historii se dovnitř dostalo mnoho lidí. Ale jen Zakladatel se dostal také ven. Still zastavil před zrezlou bránou a všichni jsme vystoupili.
„Tak jsme tady,“ řekl celkem zbytečně Johnson.
„Ano. Tak jsme tady.“
„Báze Omega. Tolik jsem o ní slyšel…a teď ji vidím na vlastní oči,“ řekl Darrel a v hlase se mu objevila posvátná úcta.
„Odsud tehdy Osvoboditel Maxson dostal naše předky,“ řekla Vree a sundala si z hlavy přilbu. Pomalu jsme přešli k závoře. Na rezavé tyči bylo vyškrábáno číslo 13.
„To byl Zakladatel,“ řekla tiše Myra. Prošli jsme kolem strážní budky. Obklopilo nás neuvěřitelně tiché ticho. Vládla zde atmosféra jako v kostele. Chvíli jsem jen tak stáli a očumovali betonový zdi a vraky aut.
„Obhlédněte okolí,“ zavelela Vree, čímž jaksi nenápadně dala najevo, že přebírá velení nad vědeckou částí mise. Však se jí Darrel bez okolků podrobil. Rozešli jsme se po okolí základny, zatímco Vree a Myra vytahovaly z kufru auta své nástroje. Základna ležela v mírně zvlněném terénu, samotná báze byla umístěna uvnitř jednoho pahorku. Still, Darrel a já jsme ji obcházeli. Zpoza jednoho kopce se ozvalo táhlé psí zavytí.
„Helemese, že by pejsek?“ řekl jsem. Pak něco zavylo kus za mnou. Ohlédl jsem se a uviděl hnusnou, zmutovanou, čtyřnohou bestii bez srsti a s krví podlitýma očima. Velkou tlamu měla plnou slin a nehezky špičatých zubů. Asi byla hladová. Jo a ještě něco. Šla po mně.
„Hm, tak asi ne,“ odpověděl jsem si, sundal z ramena pušku, zamířil a zmáčkl spoušť. Rána nevyšla, místo toho se ozval Stillův škorpión. Dávka rozsekala tomu…psovi hlavu.
„Tohle by se ti nemělo stávat, šerife,“ řekl Still, zatímco já jsem se pral se zaseklou pojistkou zbraně. Za chvíli k nám doklusal Darrel, chtěl vědět, co se tu děje. Další zavytí zpoza kopců mu bylo odpovědí. Paladin chvíli přemýšlel.
„Kašlem na psy. Zřídíme obranný perimetr a každému mutantovi, co do něj zabloudí, ustřelíme čumák. Poďte, ať to máme co nejdřív z krku.“ Radostně jsme se vyprdli na obhlídku terénu a vrátili se k Hummeru, kde jsme zrovna nachytali Vree, jak se převlíká. No, na to, že pořád jen sedí za přístroji, má docela fajn postavu, slint slint… Jakmile ze sebe Vree sundala zbroj a natáhla pracovní kombinézu, rozdala nám nářadí a spolu s Myrou si sedla k plánům základny. Po hodině počítání, během níž jsme stihli rozbít tábor, překrýt jej maskovací sítí, natáhnout výstražné dráty všude dokola, nabít dva pásy do kulometu a pořádně se opít, nám konečně oznámily výsledek.
„Chlapi, kde jste?!“ vykřikla Vree a vstala od balvanu, na kterém měla rozložené papíry.
„Tady nikdo není, tady se pracuje,“ ozvalo se zpoza Hummeru. Vree následovaná Myrou tedy opatrně nakoukla přes kapotu.
„To jsem si mohla myslet. Zase ožralí!“
„Ale písařko, zvyšování morálky je důležitá věc!“ bránil nás barel-Darrel, jenže Vree mu to nesežrala.
„Bože, proč zrovna JÁ musím mít zrovna VÁS jako pomocníky,“ povzdechla si Vree a na důkaz totálního znechucení si přihla z naší flašky.

Na druhý den mě probudil výstřel. Byl ztlumený kopci, ale přesto jsem v něm poznal svou loveckou pušku. Opatrně, abych nevzbudil Vree, která mi spala na nohách, jsem vstal, vyhnul se hromádce střepů, překročil chrápajícího paladina Darrela a vyběhl ve směru, odkud se výstřel ozval. Přitom jsem vběhl do maskovací sítě, zakopl o bednu s náboji 12 mm, rozkopl Vreeiny plány a šlápl do omelety. Holt, jak pravil klasik, těžká jsou rána opilcova. Chtěl jsem dát zase všechno do pořádku, ale další výstřel mě upozornil, proč jsem vlastně vstal. Oběhl jsem tedy kopec se základnou a pak ještě jeden. Další výstřel, tentokrát mnohem blíže. Proběhl jsem lesíkem spálených a vyschlých stromků a uviděl Myru, jak sedí na jednom zachovalejším stromku, pod kterým postávalo několik psů. Nebo vlků. Všichni byli v tak pokročilém stádiu mutace, že to bylo celkem jedno. Tři potvory už byly zastřeleny a ležely nedaleko. Myra se nějak divně naklonila, aby mohla postřelovat prostor těsně u kmene, přičemž se jednou rukou držela větve a v druhé měla moji pušku. Vystřelila, ale netrefila, místo toho ji zpětný ráz skoro shodil ze stromu. Zatím si mě nevšimla. Rychle jsem přemýšlel, jak jí pomoct. Rychlá prohlídka všech kapes a tělesných dutin odhalila, že sebou mám: 1ks projímadlo, 30ks náboje 10 mm JHP, 4ks pasti na myši, 1ks Playboy s Naomi Campbel na obálce i uvnitř, 1ks Ká Pé Zetka (jehla, niť, desetikoruna na telefon, křída), 3ks nedefinovatelné kusy bio hmoty (později soudně určené jako ovoce), 1ks litrová bandaska na vodu, 1ks památný revolver od Vaultu 29, 6ks střelivo .375 Magnum, 1ks podepsané foto Zakladatele, 3ks Irwingův návod na používání ručního granátu. Měl jsem tedy dvě možnosti: buďto ty psy upíchat jehlou z krabičky poslední záchrany, nebo zkusit štěstí s Crusherovým revolverem.

Vytáhl jsem jehlu a opatrně jako rudá huba na válečné stezce jsem se plížil k těm potvorám. Myra zase vystřelila a tentokrát se jí podařilo jednoho zmutovance škrábnout. Chvíli jsem se divil, že se nevzbudil nikdo z ostatních členů výpravy, ale pak se mlžný příkrov vzpomínek rozestoupil a já si vzpomněl na včerejší večer. Uprostřed vzpomínání si mě všiml jeden pes. Rozběhl se na mně. Tasil jsem kolt a natáhl jej.
„Joe! Moje UZIna! Támhle leží!“ vykřikla Myra, přičemž propadla o další dvě větve níž. Skutečně, nedaleko stromku ležela Myřina UZI. Pes už byl dost blízko. Zmáčkl jsem spoušť, kulka zase nevyšla.
„Krucinál!“ zařval jsem a praštil kvérem o zem. Padl výstřel, střela proletěla psovi okem a roztrhla mu lebku. „Bože, mám já to ale štěstí,“ řekl jsem si a vyběhl pro UZI. Další psi se rozběhli ke mně. Skočil jsem po zbrani, překulil se a vypálil dávku. Tři bestie to obohatilo olovem a zbytek radši vzal roha. Přišel jsem ke stromku. Nejdřív na mně spadla puška, pak Myra.
„Díky bohu, žes přišel. Fakt v pravý čas.“
„Cha, už jsem někdy přišel pozdě?…blbá otázka. Ale co tě to napadlo, jen tak si vyjít na procházku?“
„Včera jste řádili dlouho do noci a ráno jste se nemohli vzbudit,“
„To je normální…“
„A tak jsem ještě jednou zkontrolovala všechny výpočty, a protože jsem se nudila, rozhodla jsem se trochu to tady prohlídnout.“
„S mojí puškou.“
„S tvojí puškou. Moje hračka se nepyšní zrovna bůhvíjakým dostřelem.“
„No dobře. Teď bychom se měli vrátit do tábora. Než přiběhnou další.“ Když jsme dorazili do tábora, uviděli jsme napřed Darrela, jenž svlíknuvše svou zbroj, pustil se do rozšlapané snídaně. Pak jsem zahlédl Stilla Johnsona, kterak se třepotá půl metru nad zemí zamotán do maskovací sítě jako nějaký motýl. Ještě před tím, než jsem zakopl o výstražný drát, jsem si také všiml ctěné písařky Vree, jejíž obličej byl mírně pobledlý a nazelenalý.
„Vida, naše parta již vstala,“ prohodila Myra. Darrel s hlasitým mlasknutím dojedl a mrkl na nás. Z očí se mu dalo vyčíst, o čem zrovna uvažuje. Brzo ráno, všichni ještě spí, a oni dva někde za stromkama…
„Nemohli byste mě sundat?!“ ozval se Still, jenž se stále snažil vyprostit z pasti, kterou včera s takovou pýchou natahoval. Paladin zatáhl za nějakou šňůru, síť se zhoupla a vysokým obloukem vymrštila rytíře někam do pryč. Myra si vylezla na takový větší kus něčeho, kriticky obhlédla situaci a zvolala:
„No tak, panstvo, měli bychom se vrhnout do práce!“
„Vrhnout…“ potvrdila Vree a zmizela za autem, odkud se vzápětí ozvaly zvuky připomínající dojení brahmíny krumpáčem. Myře se však přece jen podařilo nějak nás dostat do formy a za neustálého odbíhání Vree, Darrelova zpěvu a Stillova nadávání jsme do večera změnili plácek před základnou v golfové hřiště, přičemž za jamky sloužily sondážní výkopy pět až dvacet metrů hluboké. Z této bohulibé činnosti jsme byli tak unavení, že o nás myšlenky na opakování předešlého večera ani nezakoply. Pouze Myra, které se lopaty ani láhve nedotkla, zůstala čerstvá, a za svitu automobilových reflektorů (vlastně jenom jednoho) prováděla další výpočty a měření.

Druhý den naše zákopnická činnost pokračovala. Podle Vreeiných nákresů jsme vykopali hlubokou jámu až k vnějšímu zdivu základny. Pak Myra otevřela můj batoh a vytáhla odtamtud onu plasmovou vrtačkotavičku, kterou jsme ukořistili u vaultu 29. Neměl jsem ani ponětí o tom, že ten krám táhnu sebou.
„Hej! Jak se ta věc dostala do mého batohu?!“
„Strčila jsem to tam, když ses nedíval. Musela jsem ale napřed vyhodit ten rajčatovej humus, abys nic nepoznal.“
„Cože, moje nakládaná rajčata?!“
„Nebreč, maminka ti koupí nové. A teď, do práce! Musíme se propálit přes zdi.“ Darrel si zase navlíkl Zbroj Moci a s plasmovkou pod ramenem si vlezl do jámy. Zanedlouho se odtamtud začaly ozývat podivné zvuky doprovázené množstvím dýmu. Tak po půlhodince paladin vylezl.
„Uf, tak je to hotovo. Teď tam můžete naklusat vy, písařko.“
„Dobře, Ty zůstaň tady nahoře a dávej pozor, my ostatní půjdem dovnitř.“ Pomalu jsme se spustili dolů. V půlmetrové zdi byl plasmovým řezákem vypálen otvor tak 50×120 cenťáků. Vree opatrně vlezla dovnitř. Já jsem si pozorně prohlídl zdivo. Železobeton, olověná vložka a zase železobeton.
„Šerife, pohni,“ ozvala se netrpělivě Myra. Prolezl jsem dírou a octl se v nevelkém prostoru, který vymezovaly kužely světla vrhané našimi svítilnami. Při bližším ohledání jsem zjistil, že jsme se prokopali do nějakého skladiště.
„Jak jste vy dvě věděli, že tyhle prostory nejsou zavalené?“
„Z našich starých plánů vyplynulo, že ne všude byly autodestrukční nálože. Zakladatel sice spustil autodestrukci, ale to neznamená, že byla zničena celé základna. Na mnoha místech nálože nebyly, jinak by jen výbušniny stály více než zbytek základny. Kromě toho se dalo předpokládat, že některé nálože nevybuchly. Po těch létech už byly nefunkční,“ podala Vree vyčerpávající vysvětlení.
„Jsou tu nějaké dveře,“ ozvala se Myra.
„Johnsone, odstřel to,“ rozkázala Vree. Still se kolem nás prosmýkl s hbitostí vypelichané lasičky, připevnil na dveře nálože a odpálil je. S pancéřovými dveřmi to ani nehlo.
„Počkejte, já to zkusím,“ řekla Myra, odmítla nabídnuté páčidlo a přistoupila ke dveřím. Začala se vrtat v zámku, ale po deseti minutách to vzdala.
„Sakra…!“
„Moment…mohl bych to…eventuelně…zkusit já?“ ozval jsem se.
„Tak si posluž.“ Přistoupil jsem ke dveřím a zkusil kliku. Nebylo zamčeno. Vlezli jsme do dalšího prostoru. Všude bylo plno kusů betonu a sutin. Přímo uprostřed místnosti na zemi ležela obrovská kostra nějakého humanoida.
„To…to musel být nějaký supermutant,“ konstatovala Myra.
„Pravděpodobně zemřel hladem. Vzduchu tu měl dost a zavalen nebyl. Vojíne, posbírej ty kosti do pytle a pošli je nahoru.“
„Muselo to být pro něj hrozné. Sedět tady a vědět, že se blíží smrt…bez možnosti na záchranu,“ zašeptala Myra. Náhle mě přepadl šíleně klaustrofóbní pocit. Zapnul jsem svou baterku a začal prohledávat okolí.
„Hm, byl to supermutant. A myslím, že zemřel nedlouho po výbuchu.“
„Já…já si nemyslím…že zemřel ihned,“ řekl jsem a do mé mysli se vkradla hrůza. Kužel světla mé svítilny se totiž zastavil na urovnané hromádce kostí. Lidských kostí. Nesly stopy ohryzání.

Neumíte si představit, jaká je to hrůza, být zcela oddělen od těla. Nemít žádné smysly, ani bolest, nic. Jen vlastní myšlenky a paměť a vědomí, že ani na jedno se nemůžete zcela spolehnout. Nevidět, neslyšet, nečichat, nehmatat, nechutnat, nedýchat, nehýbat…Nechápu, jak to, že jsem se z toho nezbláznil. Anebo možná že jo.

Přes další hromady sutin jsme se dostali pomocí výbušnin. Byla to tvrdá průkopnická práce, ale nakonec jsme se dostali ke svému cíli. K velitelově kanceláři. Na zdi jsem si všiml staré zaschlé skvrny, možná že to byl plukovníkův mozek. Anebo spíš jen moje představivost vzbuzená tímhle prostředím a Stillovými historkami. V zásuvkách jeho stolu bylo přesně to, co jsme tam očekávali – tedy nic. Zato pod stolem bylo překvápko. V kovovém botníku zajištěném silným zámkem (Stillově blasteru neodolal) tam byly naskládány holodisky, zkumavky, pečlivě utěsněné Erlenmayerovy (či jak se tomu nadává) baňky a nějaké preparáty k mikroskopování. Vree a Myra z toho měly vánoce. Skákaly radostí, objímaly se (i mně) a výskaly na celou základnu.
„Tohle jsou protokoly…a tohle vzorky FEV! A co je tohle…Bio Med Gel? E? A nějaké divné kosti…vau!“
„Dobře holky, tak to vemte a pojďme na povrch. Mám tady z toho husí kůži!“
„No jo, počkej, možná ještě něco objevíme…“
„Neobjevíme,“ ozval se Still. „Prohlídl jsem okolí. Všechny další chodby jsou zavaleny a závaly jsou velmi silné. A taky si myslím, že jsme si dneska vybrali příděly štěstí na týden dopředu.“ Vree a já jsme souhlasili a Myra taky nebyla v zásadě proti…a tak jsme se vzali a odešli stejnou cestou, jako jsme sem vlezli. Na povrchu už byla tma. Ani jsme si neuvědomili, jak dlouho už jsme v podzemí. Tábor tonul ve tmě. Darrela jsme našli podle hlučného chrápání, které vyluzoval. Ani jsme ho nebudili, pouze jsme rozdělili hlídky a plni dojmů šli spát.

Na druhý den ráno se první probudila Myra. Zrovna jsem dělal snídani (zase na mě připadla ranní hlídka) a tak si ke mně přisedla. Chvíli jsme si povídali o všem možném, o tom, kam se asi poděl Zakladatel, když jsme ho teď tak dlouho neviděli a jestli skutečně čeká Razlová dcera dítě s Paulem, nebo ne. Pak se Myra odhodlala šlápnout přímo do vosího hnízda.
„Co si myslíš o výzkumu F.E.V. teď?“
„Svůj názor jsem nezměnil. Stále si myslím, že je to příliš nebezpečné.“
„A přesto nám pomáháš?“
„Kdybych se přesunul do tvrdé opozice, zůstal bych v Shady Sands a neměl bych žádnou možnost zasáhnout do případných rozhodnutí. Byl bych úplně mimo mísu. A navíc na tebe musím dávat pozor.“
„Aradesh tě zaúkoloval?“
„Aradesh…a taky bych si nikdy neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“
„Ó, můj velký bratříček!“ zvolala se smíchem Myra. „Nebo snad něco víc než bratříček?“ dodala a na tváři se ji objevil laškovný úsměv.
„No,…ehm…“ začal jsem se dusit s cílem zamaskovat krev v lícních kapilárách.
„Hej, nepálí se tu něco!?“ vykřikla právě se probudivší Vree.
„Do pr…., moje snídaně!“
„Zachraňte co se dá!“ hulákala Myra nadšeně.
„Krucinál synku, jestli zmrvíš snídani, tak si mě nepřej!“ ozval se Darrel. Vida, jak se nám spáči probouzejí! S nasazením všech sil a za cenu heroického vypětí se mi povedlo zachránit několik fragmentů vaječiny a slaniny.
„Hele, to se občas stane, nemusíš se kvůli tomu tak červenat,“ chlácholivě řekla Vree. No, já sice rudl kvůli něčemu jinému, ale rozmlouvat jí to nebudu.
Still otevřel jednu docela zachovalou konzervu, když jsme odřezali plesnivé, hnijící a rezavé místa, dalo se to jíst. V kombinaci se spálenými vejci to docela chutnalo.

Zbytek dopoledne jsme strávili každý po svém. Myra a Vree prohlížely kořist, Still se toulal prokopanými prostorami základny, Darrel spal do zásoby a já šel omrknout okolí. Má výzkumná činnost byla po zásluze odměněna. Našel jsem zbytky kevlarové zbroje. Když jsem z ní vyklepal kosti a hlínu, ukázalo se, že část je v docela dobrém stavu. Vzal jsem si ji s tím, že si z ní doma udělám brnění. Dál jsem už nenašel nic zajímavého, tedy nic, co by se v takovém normálním postapokalyptickém světě naválelo na každém kroku. Nějaký konzervy, pár oběšenců, zrezivělý M60 s roztrženou hlavní, ztracenou přepravku poštovních známek a na osamělém paloučku, na kterém nerostla tráva a který zdobily vybělené kostřičky neopatrných zvířátek pohozenou bedničku nahrávek Britney Shitsové. Posledně jmenovanému předmětu jsem se obezřetně vyhnul, ale stejně jsem si po návratu do tábora pořádně vydrhnul ruce, nohy a oči.

Vree seděla na velkém kusu čehosi a zářila jako sluníčko. Myra seděla na úplně jiném velkém kusu něčeho a zářila jako úplně jiné sluníčko. Oproti jim seděl na přilbě svaté zbroje zarostlý Darrel a chmuřil se jako mračný protiklad obou sluníček. Still měl asi znázorňovat vítr, neboť se opět třepotal zamotaný v maskovacích sítích.
„Co se děje?“ oslovil jsem osazenstvo alegorického tábora.
„Další průzkum,“ odvětil chmurně Darrel.
„A co je s ním?“ otázal jsem se.
„Nekoná se.“
„A–ha. Ty nevypadáš zrovna nadšeně.“
„Není. Nemá rád život v bunkru,“ řekla Vree.
„Je tam nuda!“ vykřikl Darrel.
„A žádný holky,“ ozval se Still.
„Hele pánové, nechcete náhodou dezertovat,“ zeptala se Vree a hmátla po paladinově kulometu. Pod bledou pokožkou jejích paží se náhle napjaly silné provazce svalů. I bez posilovačů uzvadla rotačák celkem bez problémů. Uvědomil jsem si, jaká strašná síla a odhodlání je ukrytá i v tak milém a nenápadném stvoření. Darrel se náhle pohnul. V jednu chvíli seděl a o půl vteřiny již držel Vree na mušce svých šestí hlavní, které ji vytrhl z rukou.
„No, písařko?!“ řekl Darrel a v hlase se mu ozvala pýcha a radost.
„Jen si prohlídni podpaží, ty chodící tanku,“ řekla klidně Vree. Paladin se mrkl na svůj bok. Na pancíři zbroje tam byl upevněn magnetický granát. I Vree dokázala být nesmírně rychlá. Darrel dotčeně odtrhl granát a s výčitkou v očích se podíval na Vree.
„Ale no tak opatrně. Každá hra má své hranice.“
„Chtěla jsem ti jen ukázat, že i já jsem z Bratrstva Oceli,“ řekla Vree a mě na tom upoutal tón, jakým řekla to „Oceli“. Byla v tom skrytá hrdost, pýcha, sebejistota a vědomí vlastní síly. Tehdy jsem pochopil, že Bratrstvo není jen tak obyčejný spolek, něco jako Gun Runeři nebo Regulátoři. Tohle je skutečně elita. Odmotal jsem Still a přitom se ho zeptal, o co se tady jedná.
„Hm, písaři a paladinové se občas trochu škádlí. Chtějí si navzájem dokázat, že jsou rovnocenní. Dík žes mě vymotal,“ řekl Still a žuchnul na zem.
„A proč vlastně končí průzkum?“
„Protože už máme to, pro co jsme sem přišli,“ ozvala se Vree. „V tom botníku byly vzorky většiny šarží FEV, které se používaly tady na Maripose. Schoval to tam nějaký VanHaggen, podle přiloženého papíru člen Dětí Katedrály. Nevím proč, ale je to tak. Ohromně nám tak ulehčil práci, původně jsem si myslela, že se budem prokopávat sutinami tak týden.“
„Holt máme víc štěstí než rozumu,“ ozval se motýlek Johnson ze země.
„Takže balíme,“ vykřikla Vree a tleskla. „Do večera zahrabejte ty díry a připravte se na odjezd. Zítra ráno odsud vypadneme.

Zítra jsme odtamtud vypadli. Jestli mě paměť a znalosti matematiky nepletou, skejsli jsme na tý podivný základně čtyři dny, plus dva dny cesty. Vůbec se mi tam nelíbilo, byl jsem strašně rád, že už konečně vypadnem. Naházel jsem všechny svoje věci do kufru Stillova Hummeru a pohodlně se usídlil na předním sedadle. Myra a Darrel sebou hodili na zadní sedačku, a když se dostavil i Still Johnson, byli jsme téměř připraveni vyrazit. Vree naposledy zkontrolovala vše, co se ještě zkontrolovat dalo, a pak si taky přisedla, přičemž si ke své vyvinuté hrudi tiskla batoh, ve kterém měla naskládané vzorky FEV a holodisky. Sedla si mezi paladina a amatérskou vševědku.
„Doufám, že nás nepřepadnou žádní nájezdníci, mutanti, psi, kočky, krysy, želvy, párači, mantisi, lupiči ani otrokáři. A ty, rytíři, pojedeš s tím krámem jako s nákladem odjištěnejch granátů, jasné!?! Jestli se mým vzorkům něco stane, nakopu vás do !!!“
„Úú, to by bolelo!“ hlesl Still. Pak nastavil stupeň odběru energie, pootevřel přípusť a vyrazil vpřed…tam, kam se dosud nikdo nevydal…tátatatá…ehm, pardon, nechal jsem se unést. Vyrazil k bunkru Bratrstva.

Pomoc! Pomozte mi! Je tu někdo!? Hej…slyšíte mě…? Proč nic nevidím? Dostal jsem to do očí? No tak, proč neodpovídáte? Haló…haló…jsem tady…žiju… Žiju? Proč necítím své ruce..ani nohy!? Bože, za co mě trestáš! Haló…! Kde jste kdo?! Pomoc! Myro, proboha, pomož mi! Proč neodpovídáš! Myro…nenechávej mě tady! Myro!

Asi půl hodiny po odjezdu z Mariposy jsme naše roční příděly štěstí vyčerpali definitivně. A pohodový výlet se změnil v noční můru. První si toho všimla Myra, která si hrála s lékarničkou.
„Neviděli jste můj skalpel? Někam mi spadl.“
„Hmmm?“ probudil se Darrel.
„Ježíšikriste!!!“ zařval Still a strhl auto do smyku. Koutkem oka jsem zahlédl kouřovou stopu protínající světlou modř oblohy. O zlomek vteřiny raketa vybuchla tam, kde bychom teď byli nebýt Stillových reakcí. Auto se povážlivě naklonilo na pravý bok a přes nás se přesypala směs hlíny a spáleného korditu. Myra vyletěla z auta a Darrel ji následoval. Still instinktivně dupl na brzdy a v dalším vražedném smyku zastavil. Já jsem vyskočil z auta a hodil sebou na zem. Vree taky. Still vyskočila na druhou stranu. Celé to trvalo kratší chvíli, než za jakou to přečtete, i kdybyste měli perk rychločtenář. Z místa, odkud vyletěla raketa, se ozval hromový řev. Vytáhl jsem své pistole, puška zůstala někde v autě. Pak se na vrcholku jakéhosi kopečku objevilo několik postav. Vypálily ze svých pušek. Odpovědí jim byly střely ze Stillova blasteru a Darrelova rotačáku. Postavy se rozběhly k nám, přičemž řvaly nějaký bojový heslo.
„Tak jo, vy svině!“ vykřikla nenávistně Vree a vlezla si do Hummeru ke kulometu. Útočníci již byli dost blízko. Začal jsem pálit z P99QA a revolveru Magnum, Still spustil ze škorpiónu. Jeden z nájezdníků vypálil po autě z plamenometu. Vree odkrytovala kulomet, nabila ho, odjistila a natočila na útočníky. Pískem se prohnala dávka kulek, zasáhla plamenometníka a roztrhala jeho tělo na malé hořící kousky. Dalších asi pět šmejdů zasáhl proud olova z paladinova minigunu a nadělal z nich krvavou omáčku. Už byli u nás. Still vypálil dávku, kterou rozstřílel jednoho, ale pak už neměl čas vyměnit zásobník. Odhodil český samopal a laserovou pistolí nakrájel dalších pár bastardů na kousky. Vzduchem duněly výstřely. Na naší straně stála převaha v kadenci, jich zase bylo víc. Ozvala se Myřina UZI. Přeskočil jsem Hummer a střelil dotírajícího nájezdníka do hlavy. Pak mi došly náboje do revolveru, tak jsem ho odhodil. Střelil jsem po dalším, ale nezabil ho. Still stál vedle mě, obnaženou dýku v jedné a laserový blaster v druhé ruce.
„Pobijem ty sráče!!“ Vystřílel jsem zásobník do dalších dvou šmejdů, a pak i mě zbyla jen dýka. Řady útočníku notně prořídly. Vree stále střílela, v boji na blízko jsme ji kryli my dva. Hnal se na mě jeden z oštěpem, ale po mém prudkém protiútoku si radši sedl na zem a jal se radit o nastalé situaci se svými střevy a zanedlouho i se svými předky. Bojovali jsme, když nám došlo střelivo, bili jsme se noži, ale pomalu jsme umdlévali. Pak Vree došlo střelivo do kulometu. Sklouzla z věže jako lasička, popadla moji pušku a vrhla se do bitvy. Její dlouhý cop slepený krví a potem vlál na bojištěm, byla hned tu, hned zase tam a ručně vyřezávaná pažba z mahagonového dřeva se odívala do krvavého hávu. Stillovi někdo ukradl jeho dýku (dotyčný zloděj ji měl schovanou mezi žebry, asi aby ji mohl přenést přes hranice), ale rytíř vytrhl nějakému nájezdníku kopí a oháněla se s ním vskutku dobře. Od Myry a Darrela jsem slyšel hluk gatlingu a výbuchy granátů. Pak jsem před sebou na zlomek vteřiny uviděl tvář, kterou jsem si dobře pamatoval. Byl to vůdce bandy, která mě zajala u Vaultu 15 a byl to ten šmejd, se kterým jsem se bil u Vaultu 29.
„Jim Pershing!“ zařval jsem a skočil přímo do víru bitky. Oháněl jsem se nožem jako mačetou, a přestože jsem utržil mnoho ran, probil jsem se k vůdci bandy. I on si mě všiml. Nad bojištěm se rozlehl jeho hromový hlas.
„To je šerif! Ten je můj!!“ Skočil ke mně s puškou FN v ruce. Ukázkovým výkopem jsem ji odmrštil do dáli. Tasil svůj nádherně zdobený nůž a přikrčil se do bojového postoje. Koutkem oka jsem zahlédl Stilla Johnsona, kterak si povšiml Jima. Pak na něj ale skočilo mnoho nájezdníků a mně se ztratil z očí. Kroužil jsem s Pershingem v tanci na život a na smrt. Darrelův kulomet utichl a Myřiny granáty již neotřásaly zemí. Pershing po mně skočil, uhnul jsem a sekl. Stáhl se právě včas. Pak si přehodil nůž tak, aby směřoval čepelí dolů a vrhl se na mně. Skočil jsem do kotoulu a nabral ho špičkou mezi nohy. Po dopadu jsme se okamžitě otočili proti sobě. Znovu jsme začali kroužit, poloměr kruhu se neustále zmenšoval. Skočil jsem po něm s nožem mířícím na jeho hlavu, ale v poslední chvíli jsem si dýku přehodil do levé ruky. Pravačkou jsem chytl jeho ruku z nožem a vlastní dýku přitlačil na jeho břicho. Drželi jsme se vzájemně za ruce, oba jsme do toho stisku dali veškerou svou sílu. Bylo jasné, že Pershing je silnější. Jeho dýka se pomalu blížila k mému pravému rameni. Ještě jeden primitivní fígl. Zahákl jsem mu nohu a trhl. Vůdce spadl na zemi, ale hned se odvalil do strany. Stáli jsme teď asi tři metry od sebe. Oba jsme byli udýchaní, naše nože ještě neměly příležitost dostat se na kůži protivníka. Pak náhle Pershing odhodil svůj nůž, vytrhl z rukou postávajícího bojovníka kalašnikov a vypálil po mně. Neměl jsem šanci. Snažil jsem se sice o nějaké salto vzad, a to mi zachránilo život, ale i tak jsem to dostal do nohou. Budiž mi útěchou, že střely, které mne minuly, zabily dalšího nájezdníka. Dopadl jsem na zem jako pytel brambor. Dolní část těla jsem necítil, viděl jsem jen, jak všude kolem stříká krev. Pershing přistoupil ke mně a namířil na čelo svůj samopal.
„Tak jo, šerife. Kde máte revolver, který byste po mně mohl hodit?“
„Budeš se smažit v pekle, saláte!“ Pershing se podíval na moje rozstřílené nohy a na rány, které jsem utržil v boji a řekl: „Tebe si ještě vychutnám!“
„Šéfe, zajali sme ty vostatní,“ ozval se jakýsi hlas. „Ale toho ve zbroji sme sejmuli plasmovým vajíčkem, má nohy v hajzlu. Tak sme ho tam nechali.“ Těch několik nájezdníků, kteří ještě žili, sem dovedlo mé přátele. Still Johnson byl pokryt množstvím ran, krev z rozseknutého čela mu zalévala obličej. Vree měla svou zbroj na několika místech rozseknutou zbarvenou krví, ale většina té krve nepocházela z písařky. A pak přišla Myra. Měla urvaný rukáv a paži pokrytou mnoha řeznými ranami, přes levou tvář se táhla dlouhá stopa po noži, ale jinak vypadala z celé skupiny nejlíp.
„Tak kohopak to tu máme…?“ řekl Pershing a přeletěl tváře příchozích. Když zahlédl Myru, viditelně se zapotácel.
„Můj bože! Myro, Myro jsi to ty?!“ Na Myřině tváři se vystřídal údiv, překvapení, vztek a nenávist.
„Ty hajzle!!“ zařvala a skočila po něm. Zezadu ji však chytli čísi ruce a strhly ji zpět.
„Tak ty žiješ?“ vydechl překvapeně Pershing.
„Bohužel pro tebe!“
„Já…já myslel že jsi mrtvá.“
„Nejsem. A nemysli si, že jsem zapomněla!“
„Kdo jsou ti ostatní?!“ zeptal se šéf a znovu nabíral rozvahu.
„Paladin, písařka a rytíř z Bratrstva, pane.“
„Zabijte je. Tyhle dva svažte a vemte je sebou!“ přistoupil k Myře. „Po smrti Matta jsme bez vědecky založeného mozku. A kromě toho jsi fakt pěkná holka, Myro. Budeš se u mě mít fajn…“
„Šéfe, to auto možná ještě pojede,“ přerušil Pershingovy chlípné myšlenky bandita přicházející od Hummeru a Vreeinou taškou v ruce. Zastavil se nedaleko mne.
„Tak ho připrav. Naskládejte do něj všechny naše raněné!“ Pak se znovu otočil k Myře. Objal ji jednou rukou kolem ramen a chtěl vykročit. „Na tuto chvíli jsem čekal dlouho!“ V Myřině ruce se náhle něco zablesklo. Pouze nesmírně rychlé reflexy zachránily Jima Pershinga před smrtí. I tak mu ale laserem broušená čepel skalpelu pronikla šatstvem a vykrojila mu pěknou jizvu přes rameno a prsa. Jim odskočil co nejdál.
„Ty!!!“ zařval ohromeně. Po Myře skočil jeden jeho posluhovač držící pistoli za hlaveň a chtěl ji omráčit. Náhle se ozvalo slabounké „pufff“, načež se útočník skácel. Vree držela v ruce malinkou pistolku, kterou jsem u Vaultu 29 čorknul Tychovi a dal Myře. Brok ze vzduchovky pronikl nájezdníkovým okem až do mozku a na místě ho zabil. Ze své pozice na zemi jsem jen bezmocně sledoval, jak se na Myru a Vree vrhlo pár chlápků a strhlo je k zemi. Náhle se od místa, kde ležel připálený Darrel ozval jeho hromový hlas umocněný reproduktorem energozbroje.
„Já…jsem…voják…oceli!!“ zařval, popadl svůj kulomet a vypálil dávku, která rozsekala na tucet banditů. Still využil situace, udělal něco jako přemet a zdvihl ze země můj revolver. Když však zjistil, že je prázdný, odhodil jej a šel si hledat jinou zbraň. Vzal jsem zbraň a mrštil jí po dalším otrapovi. Kolem proběhl nájezdník držící v náručí Vreein batoh. Náhle se ozvala dlouhá dávka z laser gatlingu, protla klubko lupičů a zasáhla onoho nájezdníka. Roztrhala ho na kusy, jeho krev a kousky masa dopadly na mě. Rozpoutala se bitva, ale laser gatling drtil překvapené nájezdníky a nedával jim šanci na nějaký odpor.
„Ústup!!“ zavelel Pershing. Na tohle má ten maník smysl. Během chvilky byli nájezdníci pryč. Na kopci, odkud vylétaly laserové střely, se zjevila postava oblečená ve Zbroji Moci a tmavém potrhaném plášti.
„To je Eso Rimmer!“ slyšel jsem říkat někoho. Pak přišla ona postava blíž. Měl jsem sice výhled zastřený humusem, co na mě vyprskl z nájezdníka a onoho batohu, ale i tak jsem poznal o koho jde. Prozradily mi to chloupky vstávající díky abnormální karmě.
„To…je…Zakladatel!“ Byl to on. Na hrudním plátu své zbroje měl natřenou žlutou třináctku v modrém poli, na zádech batoh se zásobami a dvě pušky. V rukou třímal onen už zmíněný laser minigun. Pomalu sestupoval k nám. Všichni pohybu schopní členové naší výpravy se někam vrhali. Vree se vrhla k Darrelovi, Myra ke mně a Still Johnson k Hummerovi.
„Hej, Joe, jak ti je,“ zeptala se mě Myra a na jejím zakrváceném obličeji se objevily vrásky starostí.
„Bylo mi…líp.“
„Máš rozseknutou kost…a všude je spousta krve.“
„Ta krev není moje. Z větší části.“
„Klid, dostanem tě z toho. Cítíš něco?“
„Ne. Asi by to mělo bolet, ale já fakt necítím vůbec nic.“
„Sakra, to je divný. Snad je to jen šok, snad nejsou porušené nervy. Ale co je tohle? To vypadá jako Vreein batoh a něčí hlava.“
„Je to Vreein batoh a hlava toho, co ho nesl.“
„Počkej, co to máš na tý noze?!“
„To jsou zbytky toho batohu a jeho…vlastníka.“
„Bože!! Vree! Honem pojď sem!“ Písařka v mžiku přiklusala. Stačil ji jediný pohled.
„To je ten sliz! To je FEV!!“
„Tak to je v hajzlu…“ řekl jsem a definitivně omdlel.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

Bude šerif infikován FEV? Dostane se z toho Darrel celý, nebo přijde o nohy? Jak se sem dostal Zakladatel? Co má společného Jim Pershing a Myra? Odkud se znají? Kdo je VanHaggen a proč dal všechny vzorky FEV dohromady? Podaří se Pershingovi utéct před trestným oddílem Bratrstva? A co Still Johnson? Vrátí se do bunkru, nebo se vydá po stopách svého nepřítele? Dá Maxson obsadit Mariposu? Kolik je hodin?

Dovíte se v příštím díle!!!

Pokračování