   Slunce osvětlovalo do mlhy se halící trosky rozbombardovaného města. Kostry budov byly oprýskané, zkřívané a zrezivělé. Před velkou válkou bylo tohle město metropol plná života, teď jediné obyvatele tvoří různá zmutovaná havěť. Ani vítr nenavštěvoval tohle místo smrti a zkázy.
   Po rozpraskané a erozí poškozené ulici kráčely dvě postavy. Byly to dva muži, oblečení do silně obnošených vojenských uniforem. Jejich kroky se rozléhaly a odrážely od stěn popraskaných a zničených domů. Oby byli ozbrojeni a pozorně se rozhlíželi. Jeden měl v rukou pušku a ten druhý samopal. Bezpochyby byli odhodláni střílet na každého, kdo by se jim jen trochu nelíbil.
   „Zatraceně, koho vlastně hledáme?“ zeptal se jeden druhého. Měl mladý hlas. Podle něj mu nemohlo být víc než dvacet.
   „Nejspíš nějakýho zvěda. Plukovník nemá rád, když se mu někdo ochomejtá na jeho území.“ Hlas druhého muž byl mnohem starší. A mnohem pevnější.
   „Máme ho zabít, žejo.“ Hlas mladšího muže byl plný nejistoty.
   „Jo. Jako by ses tomu divil, Joe.“
   Došli na křižovatku, na které stály vraky aut. Dva byly zaklíněné do sebe a další byly porůznu rozestavěné na ulici. Oba se zastavili a opřeli o jeden z vraků. Byl to Chryslus, model Corvega. Jeden z prvních fůzních automobilů na světě. Před válkou to bylo krásné auto. Teď to byla troska. Nátěr byl opálený a spečený, pneumatiky dávno shořely a čalounění bylo potrhané a zčernalé od stále svítícího slunce.
   Starší muž opřel pušku o vrak Corvegy a vytáhl z kapsy na vestě malý dalekohled. Joe mezitím vyndal z kapsy láhev vody a napil se. Pak nabídnul Staršímu, ten jen zavrtěl hlavou, čímž vodu odmítl. Prohlížel si ulici, které vedla ve stejném směru, z kterého přišli. Chvíli se díval ze strany na stranu, pak ztuhnul. Odložil dalekohaled, vzal do ruky pušku a syknul:
   „Joe, máme ho. Je támhle dál po ulici. Teď hlavně opatrně.“ Schoval dalekohled zpátky do kapsy a natáhl závěr na pušce. To samé udělal Joe se samopalem. Teď už viděl postavu na konci ulice. Skláněla se nad něčím na zemi. Starší muž se přikrčil u stěny a přiložil k líci pušku a zamířil na klečící postavu.
   Klečící postava byl muž asi tak kolem třicítky. Byl oblečen do černých ošoupaných kalhot a světlé vesty. Měl dredy do půli zad. Na zádech měl jakýsi podlouhlý předmět a pušku. Ruce měl prázdné, ale nebylo vidět, nad čím klečí a sklání se.
   Starší muž se s Joem v závěsu ještě víc přiblížil, takže byl od klečícího asi jen padesát metrů. Pohyboval se takřka neslyšně. Pak vypálil. Zasáhl klečícího do zad. Ten se vztyčil a rozhodil ruce do stran. Pak padl na kolena, ale pochvíli se zvednul, a jako by nic utekl někam do hlubin domu, před kterým klečel.
   „Co to sakra…?“ řekl Starší muž, zvedl se a rozběhl se ke klečícímu předmětu. Joe běžel za níc. V očích se mu zračil údiv a zděšení.
   „Co…co to je, Lairde?“ zeptal se Joe staršího muže.
   „Krysa. A je skoro bez krve.“ Řekl Laird a zvedl krysu za nohu. Z tichosti je vytrhlo zašramocení vycházející z vnitřku budovy. Oba sebou trhli zděšením.
   „Tak do toho. Jdeš první, Joe.“ Řekl Laird a ukázal na vnitřek budovy.
   „Ale…“ řekl Joe a couvnul.
   „Žádný ale. Pořád sem tvůj nadřízenej a ty mě budeš poslouchat, jasný?“
   „Jasný.“ Řekl Joe, sevřel v rukou samopal a vkročil dovnitř.
   Vnitřek budovy musel být před mnoha a mnoha lety nějaký obchod. Byly tu regály plné zašlých a polorozpadlých časopisů a knih. Podlaha byla pokrytá letitým prachem a mrtvými hmyzími tělíčky. Po Joovi tam zůstávaly šlápoty. Našlapoval opatrně, jakoby podlaha pálila. Ze zadního traktu se zase ozvalo zašramocení. Joe ztuhnul a podíval se do zadního traktu obchodu. Nebylo tam zdaleka tolik světla jako tady. Viděl ale, že ve stínu se skrývá postava muže.

- 2 -

   Zásah do břicha mě nepříjemně svěděl, ale nic hrozného. Ještě štěstí, že ten chlap nebyl lepší střelec. Teď jsem se krčil v zadním traktu obchodu s knihami. Ještě že jsem se stačil najíst. Vytáhnul jsem z pouzdra pistoli a natáhnul do hlavně náboj. Pak jsem je uslyšel.
   <Ale>
   <Žádný ale. Pořád se tvůj nadřízenej a ty mě budeš poslouchat, jasný?>
   <Jasný.>
   Ten mladší se mě vydal hledat. Sice jsem je nechtěl zabít, ale nebylo zbytí. Přikrčil jsem se v rohu místnosti a čekal, až vstoupí. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem vyměnil pistoli za katanu. Muž vstoupil do místnosti a namířil na mě. Nic dalšího nestihnul. Useknul jsem mu obě ruce i se samopal. S dutým bouchnutím dopadly na zem. Muž na mě vyděšeně hleděl. Pak se podíval na pahýly, ze kterých v pravidelných gejzírech stříkala krev. Jako by tomu nechtěl uvěřit. Chvíli jsem ho tak sledoval. Pak jsem mu useknul hlavu. Jeho tělo se sesunulo na zem, přímo před jeho ruce. Otřel jsem si meč o jeho tělo a vyšel do předního traktu obchodu.
   „Joe?“ zeptal se starší muž, když mě uslyšel.
   „Joe je mrtvej.“ Řekl jsem a usmál se na něj. On to však špatně pochopil a dal se na útěk. Rozběhl jsem se za ním a srazil ho na zem.
   „Co…Co seš zač?“ zeptal se, se zřetelným zděšením v očích.
   „Věřís na upíry?“ usmál jsem se a probodnul mu srdce.

****

   To, že jsem upír, mi řekla jedna z žen, se kterými jsem se znal. Tahle byla něčím vyjímečná. Potkal jsem jí v jednom ze zaplivaných pajzlů, jakých je v okolí Amrilla plno. Přijel jsem tam tenkrát zapíjet další doručenou zásilku. Pracoval jsem jako řidič kamionu. Docela mě udivilo že si mě všimla, protože podobné ženy si chlapů jako já nevšímají. Přisedla i ke mně v baru. Vypadala zbědovaně. Mezi řečí se zmínila, že ji někdo sleduje. A já se v záchvatu šlechetnosti rozhodl, že jí pomůžu. Seděli jsme v tom baru několik hodin (já utrácel za chlast, ona neměla ani skleničku), pak jsme se zvedli a odešli. Na parkovišti se to stalo. Když jsme vyšli ze dveří baru, od jednoho auta se odlepily dvě postavy v dlouhých pláštích. Kamion jsem měl zaparkovaný poměrně daleko, takže jsem si je dobře prohlédl. Byli to dva muži. Nevypadali nijak silně, ale mrazilo mě z nich v zádech. Pohybovali se totiž příliš svižně, jako jaguáři v džungli. Sáhnul jsem pod bundu a vytáhl z pouzdra pistoli. Jeden po Angele (tak se jmenovala) hmátnul, ale to už jsem na něj mířil a pálil. Moje pistole je Colt 1911 ráže .45. Na deset metrů srazí na zem koně. Tenhle chlap jenom vydechnul a podklesnul v kolenou. Polil mě ledový pot. Angela ale odněkud vytáhla katanu a po muži ťala. Zasáhla ho do krku a usekla mu hlavu. Druhý muž ji ale zasáhl do nohy. Angela vykřikla a já si všimnul, že z rány se jí kouří.
   „Chcípni hajzle!!“ zařval jsem, zamířil na něj a vypálil do něj zbytek zásobníku. Naštěstí jsem ho zasáhnul do hlavy. Muž ještě ve smrtelné křeči vystřelil do vzduchu, pak se svezl na zem a zemřel.
   Angela na zemi zasténala. Vrátil jsem roztřesenou rukou pistoli zpět do pouzdra a rozběhl se za ní. Ležela na boku, v ruce katanu a z rány na stehně se jí kouřilo. V obličeji měla výraz plný bolesti. Když jsem došel až k ní, zasténala:
   „Johne…pomoz mi. Prosím…“ pak zavřela oči a omdlela. Nevěděl jsem, co dělat. Nejdřív jsem vzal její meč a vrátil ho do pochvy, kterou měla skrytou pod kabátem. Pak jí vzal do náruče a odnesl ji do svého kamionu. Mezitím jsem přemýšlel, co dál. Kdyby mě napadli další vrazi, neudělal bych s nimi nic. Odjel jsem z toho parkoviště domů, do východního Amarilla. Po cestě jsem pokaždé ztuhnul, když nás míjel policejní vůz. Doteď jsem totiž neměl potíže se zákonem, pokud nepočítám občasné nedodržení předpisů. Angele se z rány pořád kouřilo, takže jsem musel jet s otevřeným okénkem, abych se v kabině neudusil kouřem.
   Zastavil jsem před svým domem a postupně vnesl dovnitř Angelu, svoje věci a její věci. Pak jsem kabinu zamknul a schoval klíčky do tajné schránky pod pravým předním blatníkem. Pak jsem odešel do domu a zamknul za sebou dveře. Na závoru. Angela ležící na pohovce lehce zasténala. Shodil jsem ze sebe bundu a roztrhl jsem jí kalhoty v místě, kde je měla prostřelené. Rána byla začernalá a stále se z ní jemně kouřilo. Dým byl bílý a štiplavě páchl. Nevěděl jsem, co dělat.
   „Budu ti muset zavolat doktora.“ Řekl jsem a jemně s ní zatřásl.
   „Ne….doktora ne…“ hlas jí vyhasl, obrátila oči v sloup a obličej se jí zkřivil do grimasy bolesti.
   „Máš kočku? Nebo nějaké zvíře?“ zeptala se. Viděl jsem, že jí to stojí hodně přemáhání.
   „Mám, ale nevim, na co potřebuješ kočku.“ Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.
   „Tak jí sem přines….prosím.“ řekla a zavřela oči. Protože jsem jí chtěl pomoct, tak jsem kočku přinesl. Přesněji kocoura. Byl to velký černý krasavec. Přišel na první zavolání.
   „Pojď Fousku. Uvidíš pěknou slečnu.“ Řekl jsem a odnesl ho do obýváku na pohovku, kde ležela Angela. Ta ho vzala do rukou a začala ho hladit po hřbetě. Fousek spokojeně předl a přivinul se k Angele.
   „Johne….odejdi prosím!“ řekla.
   „Ale….ale co s ním chceš dělat?“ zeptal jsem se a podíval se na ní. Něco mi na ní nesedělo. Její oči. Neměla jako normální lidi. Zornice měla stažené do svislých čárek jako Fousek. Pod tíhou jejího pohledu jsem vycouval z pokoje. Fousek ve vyprovodil táhlým „Mňáááuuu“.

****

   Ztěžka jsem dosednul na židli v kuchyni a přebíral si, co jsem ten den zažil. Začal celkem normálně, dovezl jsem zásilku, dostal peníze a vrátil jsem do Amrilla, kde jsem je chtěl propít. Pak jsem potkal Angelu a už se to vezlo. Zabijáci na parkovišti, podivné zranění a její oči. Měla oči jako kočka. Z přemýšlení mě vytrhla Angela. Ačkoli kulhaje, přišla za mnou do kuchyně, Fouska v náručí.
   „Nakrm ho a nech ho spát. Hlavně spát.“ Řekla a podala mi ho. Fousek měl na krku trochu zvlhlé chlupy a spal. Jak jsem ho vzal do rukou, probudil se mňouknul. Uložil jsem ho do jeho košíku a nalil mu trochu mléka do jeho misky.
   Angela se vrátila do obýváku. Šel jsem za ní. Seděla na pohovce a sledovala mě. Sednul jsem si vedle ní. Vzala mě za ruku.
   „Věřís na upíry?“ zeptala se mě. Přitom mi stiskla ruku, až mi zavrzaly kosti. Tak jsem začal věřit.

****

   Během několika dalších dní se Angela uzdravila. Jak jsem zjistil (co mi řekla) to byla rána stříbrem. Stříbro je jediná slabina upírů.
   Během těch dalších dní jsme se také sblížili. Téměř víc než přátelé. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Tohle se mi stalo naposledy někdy v patnácti. Prostě jsem se do ní zamiloval. A ona mé city opětovala.
   Jedné noci si vlezla ke mně do postele. Prý dostala strach. Ani nemusím popisovat, co se dělo. Ráno mě bolely záda a cítil jsem se malátný. Angela ležela v posteli a v ranním slunci jí tajemně svítily oči. Pak se mně zeptala. Ta jediná otázka mi změnila život.
   „Johne, chtěl bys být nesmrtelný?“ Přemýšlel jsem nad tím notnou chvíli a pak jsem souhlasil. A ona mi darovala Život.

****

   Přeměna v upíra probíhá následovně. Člověku jsou odsáty asi 2 dcl krve, ty jsou následně přeměněny v dárcovském organismu a následně vstříknuty zpět. Po přeměně, která se podobá silnému záchvatu malárie se stává z člověka upír.
   Podle Angely jsou upíři logickým vyústěním evolučního procesu. Upírů ale není mnoho. Vždycky, když jsem se jí ptal, kolik nás je, mi řekla, že ví asi o dvaceti dalších.
   Oproti člověku je upír mnohonásobně rychlejší a silnější. Stačí mu nadechnout se jen jednou za tři čtvrtě hodiny a jíst musí jen jednou za měsíc. S jídlem je právě největší potíž. Upíři se musí živit krví teplokrevných živočichů. Kdyby totiž pozřeli cokoliv jiného zemřeli by. Souvisí to s upířím bezodpadovým metabolismem. Největší devizou upírů je jejich nesmrtelnost. Díky dokonalé regenerační schopnosti nestárnou a pořád vypadají mladě. Upíří organismus se totiž pořád reguluje na co nejvýkonnější možnou variantu.
   Upíři mají ale jednu velkou slabost. Tou je stříbro. Nevím proč, ale naše kůže ve styku se stříbrem doutná a škvaří se. Angela mi řekla, že to má souvislost s našimi geneticky zakořeněnými pověrami. Dřív toho bylo víc, ale většinu těchto pověr se podařilo vymýtit. Já to chápal jako zásah přírody. Kdyby tahle pověra zmizela, stali by se z nás opravdu nesmrtelní tvorové.

****

Pár let potom, co jsem se seznámil s Angelou se začala situace ve světě vyhrocovat. Bylo to v létě roku 2066. Vztahy mezi Čínou a Amerikou se vyhrotily po odhalení první fúzní jednotky. Začal být znát nedostatek fosilních paliv. Silniční doprava takřka vymizela a mnoho mých přátel řidičů se ocitlo na dlažbě. Já jakožto upír jsem nechal ježdění už před rokem a začal s Angelou cestovat. S mými nově nabytými schopnostmi nebylo cestování nejmenším problémem. Nemuseli jsme s sebou tahat zásoby jídla. Stačilo si někde ulovit jelena nebo jiného teplokrevného živočicha a napít se jeho krve. Takhle jsem procestovali celý svět. V roce 2077 se situace vyhrotila natolik, že válka byla nevyhnutelná. Oba jsme měli zajištěné místo v jednom z vaultů, ve Vaultu 25. Vault ležel poblíž města Los Alamos v Novém Mexiku. Nastoupit jsme tam měli 1.8.2077. Bohužel jsem tam skončil sám. Nevím co se stalo s Angelou, ale když jsem na ní čekal na našem smluveném místě dostal jsem od ní zprávu ‘Nečekej na mě a zachraň se’. Když 23.10. 2077 dopadly bomby jsem si byl jistý, že už jí neuvidím. I přes naší téměř zázračnou regeneraci nemohla jaderné peklo přežít neskryta v krytu. Po dvaceti letech v krytu jsem musel vault opustit. Někteří si všimli, že nestárnu. Naaranžoval jsem to tak, že to vypadalo na sebevraždu. Vzal jsem si z vaultu nějaké vybavení a opustil ho.

- 3 - <Poutník>

   Když jsem vyšel ven z vaultu, přivítala mě spálená sluncem zalitá krajina. Díval jsem se do pouště, kterou jsem si pamatoval jako travnatou pláň, na které si hrály děti. Teď bylo všechno pryč. Atomový oheň všechno spálil. Ze stromů, které tu stály se staly spálené a sluncem vybělené pahýly mrtvě trčící k nebi. Na zemi jsem tu a tam rozeznal stíny lidí, kteří se nestihli skrýt před bombami. A ačkoli je má stálá teplota 23o C, přeběhl mi po zádech mráz, když jsem si představil, že takhle nějak skončila Angela.
   Na obzoru jsem rozeznal trosky Los Alamos rozmazané žhavým vzduchem. Vzpomněl jsem si na jedno léto, kdy jsme s Angelou sledovali východ slunce na Sahaře. Zabolelo mě přitom srdce a zhluboka jsem se nadechnul. Ikdyž jsem se ten den pořádně najedl (v krevní bance chybí pár konzerv), nechtělo se mi běžet. Tak trochu jsem se bál toho, co ve městě uvidím. Bál jsem se vzpomínek. Nevím proč, ale jako upír si dovedu vybavit hodně věcí. A neuvěřitelně detailně.
   Už z dálky jsem je viděl. U paty jednoho z mrakodrapů se krčila skupinka kdysi lidských bytostí. Vypadali neuvěřitelně zbědovaně, oblečení v rozedraných zašpiněných hadrech. Ještě horší byla jejich kůže. Vypadala jako kdyby se jim tam za ty roky hromadily mokvající boláky. Byly to lidské trosky. Spatřil jsem, jak se nad něčím hádají. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaké uhynulé zvíře, ale pak jsem si všimnul, že to má lidské obrysy. Jsem rád, že upíři nemohou zvracet. Schoval jsem se za vrak auta a sledoval jejich snažení. Rvali se o jídlo jako smečka zvířat. Čekal jsem plno věcí, ale kanibaly ne. Zděsilo mě, za jak krátkou se vytratila lidskost z tváře světa. Rozhodl jsem se nevstupovat do Los Alamos a jít dál na západ, směrem, kde dřív bývala Kalifornie.

****

   5.10.2097 jsem dorazil k troskám města Holbrook. Už z dálky jsem je viděl. Tušil jsem, že je obydlené, ale až noc mě přesvědčila. Na ulicích se rozsvítily ohně a v oknech domů zaplály lampy. Kolem ohňů na ulicích postávaly postavy choulící se v různém oblečení. Ohně jim osvětlovaly obličeje a společně s jejich stíny vytvářely stíny polorozpadlých budov pitoreskní obrazce.
   Vylezl jsem na kopec nad městem a důkladně si ho ještě prohlédl. Napočítal jsem deset ohňů na ulicích a dvacet domů a budov. V západní čísti byly postaveny stany a u nich stály podivní tvorové připomínající krávy zapřažené do povozů vyrobených ze zničených aut. Celé město obepínala hradba sestavená z vraků aut, sutě, barelů a mnoho dalšího, co se dalo najít v troskách města.
   Sestoupil jsem dolů z kopce a kráčel směrem k městu. Přes tmu jsem viděl jako ve dne, jen stíny byly trochu temnější. Stráže na městských hradbách jsem viděl z dálky. Byly ozbrojeny puškami a samopaly. Když jsem došel na pár metrů od hradby, zaslechl jsem zeshora:
   „Stůj. Co chceš?“ podíval jsem se tím směrem. Jeden ze strážných na mě mířil dvojhlavňovou brokovnicí. Byl to chlap jako hora, široká ramena, silné ruce a obličej ošlehaný větrem a opálený pořád svítícím sluncem.
   „Chci přenocovat. Zaplatím.“ Řekl jsem a rozpřáhl jsem ruce na znamení toho, že je mám prázdné. Chlap zmizel, zaslechl jsem, jak se domlouvají. Pak se nahoře objevil.
   „Dobře. Můžeš vstoupit.“ Po jeho slovech se v hradbě otevřela brána a odhalila mi pohled na město. Prošel jsem bránou a kráčel po jedné z ulic. Do cesty se mi postavil jeden z domobránců. Na tváři arogantní výraz a v rukou loveckou pušku.
   „Tak hele, nováčku, poslouchej dobře. Ve městě se chovej slušně. Nevyvolávej rvačky. Nesnaž se krást. Pokud se budeš řídit těmahle pravidlama, necháme tě na pokoji. Jinak budeš mít problémy. Kapišto?“ Na odpověd jsem kývnul a dál si ho nevšímal. Šel jsem do hospody.
   Hospodu jsem poznal z dálky. Hluk hovoru, vůně piva a kouře. Vstoupil jsem dovnitř a nasál vzduch. Uvnitř bylo asi třicet lidí. Podle vzhledu jsem polovinu tipoval na farmáře. Zaprášené šaty, zaprášené opálené obličeje a svalnaté paže. Ti ostatní vypadali na cestovatele. Různé variace oblečení, od kožených bund, kabátů až po vojenské pancíře a maskáče. A všechno ve značném stádiu rozpadu. Někteří (hlavně farmáři a několik cestovatelů) se otočili, když jsem vstoupil dovnitř a prohlíželi si mě. Musím připustit, že jsem vypadal celkem neobvykle v modré vaultové kombinéze a s mečem na zádech. Naštěstí byl jeden ze stolů volný, tak jsem si k němu sednul. Okamžitě se ke mně přitočil hospodský.
   „Co to bude, cizinče?“ zeptal se a žmoulal v rukou umaštěnou utěrku.
   „Pivo.“ Řekl jsem a zadíval se do hospody.Všichni se už zase bavili o svých věcech a nevšímali si mě. Hospodský mi přinesl pivo. Byla to nějaká břečka, kterou tady vaří. Nechal jsem láhev stát před sebou a sledoval jsem cvrkot v sále. Jeden z opilců mě sledoval. Vzal jsem láhev do ruky a pokynul jsem mu. On na mě jen udělal neslušné gesto vtyčeným prostředníčkem a civěl na mě dál. Nevšímal jsem si ho a sledoval jednoho z cestovatelů. Byl trochu odlišný. Na hlavě stetson, na popruhu na krku plynovou masku a na sobě dlouhý nepromokavý plášť. Na pultě vedle sebe měl položený samopal. A před sebou sklenici s kořalkou. Vypadal stejně ošuntěle jako ostatní,ale jeho obličej byl jiný. Pamatoval jsem si takové mže. Byli to většinou úspěšní důstojníci v armádě a u policie. Čestní a správní. Všimnul si, že ho sleduji a pokynul mi sklenicí. Udělal jsem to samé a podíval se ke dveřím. Vcházela dovnitř skupinka mužů. Byli oblečeni do dlouhých plášťů a na zádech měli pušky. Sedli si k jednomu ze stolů a objednali si pití. Nějak mi sem nezapadali.
   V lokále se zvedl rozruch. Pár cestovatelů odmítlo platit. Podíval jsem se, co se děje a uviděl jsem tři muže hádající se s hostinským. Muži vypadali docela rozzlobeně a hostinský rudnul v obličeji. Farmáři sedící u jednoho ze stolů se zvedli a radši odešli. Znali zdejší poměry. Všechno totiž nasvědčovalo na rvačku. Ostatní cestovatelé sledovali hádku. Jeden z hádajících se rozpřáhl a vrazil hostinskému jednu pěstí. Ten se zapotácel a ránu vrátil. Dva další muži se vrhli na hostinského, ale to už je drželi další. Brzy rvačka zachvátila celou hospodu. Vzduchem létaly židle, lahve sklenice i rváči. Jeden z nich se rozhodl, že o mě rozbije židli, což se mu podařilo. Židle se s dutým křupnutím rozlomila o moje nastavené předloktí. Útočníkovi zůstalo v rukou jen opěradlo, za které židli držel. A nějak nevěřil tomu, že to se mnou nic neudělalo. A nějak nechtěl věřit tomu, že jsem ho jednou rukou prohodil skrz zavřené okno. Další na mě běžel s láhví v ruce. Jeho pomalost mě až zarážela. Chtěl mě praštit po hlavě, ale rána nedopadla. Láhev jsem zachytil za letu a jen tak mimochodem útočníkovi zlomil ruku, ve které držel láhev.
   Pomalu jsem se probojovával k jádru problému – k hostinskému. Ten se ještě pořád tloukl s tím samým mužem. Oba byli pokryti modřinami, ale stále neměli dost. Tak jsem chytil muže za límec a vyhodil ho oknem ven. To samé jsem udělal s několika dalšími. Hospoda se pomalu vylidňovala, když jsem si všimnul, že muž ve stetsonu potřebuje pomoc. Chlap se kterým se pral, sáhl po noži a chystal se mu ho bodnout do břicha. Jedním skokem jsem muže smetl na zem a pomohl muži se Stetsonem na nohy.
   „Díky chlapče, zachránils mi život. Teď odtud radši vypadnem.“ Řekl a sáhl po samopalu, který pořád ležel na baru. Mě cyhtil za rukáv a vyvlekl ven. Před hospodou leželo několik mužů. Většinou to byli ti, které jsem vyházel ven okny. Ještě se pořád nevzpamatovali z bezvědomí. Muž se stetsonem vzal ze země vědro, nabral do něj z koryta a polil jich pár. Ti sebou škubli a leželi dál.
   „Dals jim to dobře. Jmenuju se Tycho.“ Řekl a podal mi ruku.
   „Já jsem John Logan. Těší mě.“ Odvětil jsem a potřásl jsem mu rukou. Tycho zastrčil samopal kamsi pod kabát a upravil si na hlavě klobouk. Kráčeli jsme k jednomu z prázdných domů. Že je prázdný jsem poznal podle toho, že uvnitř nesvítilo světlo.
   „Tady přespíme. Udělej si pohodlí, Johne.“ Řekl Tycho a natáhl se na zemi. Pod hlavu si dal kus něčeho, co před lety byl polštář. Teď to byla téměř beztvará masa hmoty rozežraná hmyzem a krysami. Já jsem si lehnul pod okno a pokusil se usnout.

****

   Když jsem se probudil, Tycho ještě spal. Potichu jsem se zvedl a chtěl odejít, ale pak jsem si uvědomil, že o okolním světě nic nevím. A Tycho by mě mohl hodně naučit. Sednul jsem si tedy před dům a sledoval cvrkot ve městě. Dům, ve kterém jsme přespávali byl poblíž tábořiště karavan, jak řekl Tycho. Tam jsem viděl nejvíc farmářů a cestovatelů. Vyměňovali si zboží a snažili se na tom co nejvíc ušetřit.
   Asi za hodinu vyšel ven Tycho.
   „Dobrý ráno, Johny.“ Řekl a protáhnul se.
   „Co budeme dělat dneska?“ zeptal jsem se ho. Tycho přestal zívat a protahovat se a podrbal se na holé hlavě.
   „No, dneska sem chtěl jít na západ. Mam namířeno do Kalifornie. Můžeš jít se mnou, jestli chceš.“ Řekl Tycho a vrátil se zpět do domu. Tam sebral ze země svoje vybavení a vyšel ven.
   „Jdeme?“ zeptal se, ale spíš než otázka bylo konstatování. Následoval jsem ho. Prošli jsme přes tábořiště karavan. Bylo tam rušno. Obchodníci vyvolávali svoje zboží a snažili se je vychválit do výšin.
   Během několika hodin jsme ušli asi padesát kilometrů. Kdybych šel sám, ušel bych asi dvakrát tolik, ale musel jsem jít stejně rychle jako Tycho. Zdálo se mi, že se strašně vleče. Nebyl jsem už zvyklý na normální lidskou rychlost. Na obzoru jsme viděli rozvaliny nějakého města.
   „Podle starejch map to je Winslow. Stará obchodní křižovatka.“ Řekl Tycho. Důkladně si město prohlížel.
   „Ještě jsem tam nebyl. Můžeme si ho prohlídnout, jestli chceš.“ Řekl ještě.
   Nechtělo se mi, ale zvědavost byla větší.
   „Jo. Prohlídneme si ho.“
   Kráčeli jsme po staré předválečné silnici. Kdysi snad byla asfaltová, teď ale byla pohlcená pouští. Popraskaná a zavátá pískem, v jejích prasklinách rostly trsy pouštního plevele. Svodidla, pokud nějaká zbyla, byla zrezivělá a pokroucená a zrezivělá. Nebylo tady moc vraků, ale sem tam nějaký stál. Všechny do jednoho byly ve značném stádiu rozpadu. Ohořelé pneumatiky, rzí narušená barva a zničené polstrování. V některých vracích sedačky úplně chyběly. Auta tu stály jako němí svědci časů dávno minulých. Povzdechl jsem si, protože jsem věděl, že to už nikdy nebude stejné, jako před válkou.
   Po vstupu do města nás přivítalo tíživé ticho, občas přerušené větrem. Trosky domů byly mrtvé. Nebyly zničené válkou, ale mnoha desítkami let nepoužívání a opuštění.
   „Co tady hledáme?“ zeptal jsem se, čímž jsem porušil zdejší skoro posvátné ticho.
   „Nevim. Artefakty, technologie. Cokoliv co by se dalo prodat.“ Odvětil Tycho. Kráčeli jsme právě před jedním z věžáků. Chyběly mu okna a byl v docela dobrém stavu. Nad monumentálním vchodem byl nápis ‘Vault-Tec’. Vault-Tec, firma která měla na starosti výstavbu vaultů a civilní obranu USA. Tahle korporace měla své lidi ve vládě, u federálů v armádě a u policie. Byla nejmocnější v zemi.
   „Jdeme dovnitř?“ řekl jsem a ukázal na Vault-Tec budovu.
   „Vault-Tec? Jasně. Tady by se dalo něco najít. Jdem.“ Řekl Tycho, překročil polorozpadlý odpadkový koš a vstoupil do stínu budovy. Následoval jsem ho. Uvnitř budovy byla podlaha pokryta nánosem navátého písku, prachem a letitou špínou. Zůstávaly tam po nás stopy, které se po chvíli zaplňovaly pískem.
   Vnitřek domu vypadal ještě zbědovaněji zevnitř než zvenku. Nábytek byl rozpadlý, obsah skříněk se už dávno vysypal a rozvál ho vítr. Židlím chybělo polstrování a některé byly rozlámané. Koberce byly zaváté pískem a prožrané škůdci. Nad tím vším se vznášel pach smrti. Tohle město nejspíš zničili a vyrabovali nájezdníci.
   „Koukej, Johne.“ Řekl Tycho a zvednul ze země starý časopis. Erotický časopis.
   „Ty jsou, co?“ řekl ještě a začal si časopis prohlížet. Ten se mu skoro rozpadl pod rukama. Rozhlédl jsem se po místnosti a všimnul si, že jeden z výtahů je zavřený. Přistoupil jsem k němu a stiskl tlačítko na ovládacím panelu. Nic se nedělo, jak jsem očekával. V hloubi duše jsem se cítil zklamaný. Pak se ozvalo hučení motoru a ovládací panel se rozsvítil.
   „Hej Tycho, pojď sem!“ křiknul jsem na Tycha a sledoval dveře.Ty se po několika vteřinách se skřípotem otevřely a odhalily nám pohled na vnitřek výtahu. Ten byl zničený rzí, ale nijak víc nepoškozený. Vykročil jsem a vstoupil do kabiny výtahu. Tycho zůstal stát a zíral na vnitřek kabiny.
   „Tak pojď.“ Řekl jsem a zatáhl ho dovnitř. Zároveň jsem stisknul tlačítko pro jízdu dolů. Dveře se s mohutným skřípotem zavřely a kabina se dala do pohybu. Tycho se přikrčil a chytil madel, které tu byly. Já ho pobaveně sledoval.
   Po minutě jízdy kabina výtahu zastavila a dveře se otevřely. Pohlédl jsem ven a uviděl vnitřek vaultu. Nevypadalo to tam nijak špatně, až na to, že všechno bylo zrezivělé. Chodbu osvětlovaly jen nouzová světla. Vyšel jsem ven. Tycho šel za mnou a vypadal udiveně.
   Kdysi před lety jsem s Angelou byl v jednom takovém vaultu. Naučila mě, jak nahodit hlavní generátor. Naučila mě, jak se dostat do uzavřeného vaultu. A řekla mi, kde je vybavení.
   Zamířil jsem do hlavní místnosti. Vybavení vaultu bylo poškozené rzí a zubem času. Polstrování na židlích většinou chybělo, nebo viselo ve shnilých cárech. Monitory byly prasklé díky elektromagnetickému pulzu od bomb. Ale nikde žádné mrtvoly. Lidi se sem zřejmě nestihli dostat.
   Přišli jsme ke dveřím vedoucím do řídící místnosti. Nad nimi svítilo červené světlo značící uzamčení. To by mohl být problém. Neměl jsem žádný paklíč, ani nářadí. Otevřel jsem terminál ovládající dveře a vytáhnul pár drátků. Chvíli jsem přemýšlel a pak spojil červenohnědý s modrohnědým. Zajiskřilo to, červené světlo nade dveřmi se změnilo na zelené a dveře se se sykotem otevřely.

****

   Vyvalil se na nás zatuchlý vzduch páchnoucí kovem, vodou a olejem. Místnost byla nejspíš neprodyšně uzavřená a vzduch se tam neměnil dobře dvacet let. S Tychem trochu zamávala nevolnost, takže jsem ho musel chytit, aby nespadnul. Ve vzduchu byl totiž i mrtvolný pach. Takže se sem někdo dostal, ale nepřežil. Vstoupili jsme dovnitř. Místnost byla celkem rozlehlá a zaplněná výpočetní technikou. Stěny byly obestavěné počítači, v nichž rachotily pásky. K některým byly připojeny blikající a zrnící obrazovky terminálů. Těch pár stolů, které tu byly, byly zaplněné počítačovými součástkami. A nad tím vším ten mrtvolný puch.
   Přistoupil jsem k počítači ovládajícímu generátor a nahodil proud. Všechna světla zablikala a rozhučela se klimatizace. Monitory počítačů přestaly zrnit a na většině se rozběhla autodiagnostika. Přistoupil jsem k jednomu z nich a vyťukal na klávesnici pár příkazů. Dostal jsem se do registrů a odtud do vybavení vaultu. Tenhle kryt nebyl pravý vault, byl to jen sklad s možností přežití malé skupiny lidí po omezenou dobu. Sklady byly plné a nevyrabované, jak jsem doufal. Zjistil jsem si přístupové kódy a odlogoval se. Tycho si mezitím prohlížel ostatní počítače.
   „Tak jo. Chceš vybavení?“ zeptal jsem se ho.
   „Jo. Proč ne.“ Odvětil. Zamířil jsem s Tychem v zádech do skladu. Dveře byly zamčené, ale se znalostí kódu to nebyl problém. Ve skladu bylo vzduchoprázdno, takže jsem museli chvíli počkat, než se tlak vyrovná. Po chvíli se dveře otevřely a my vstoupili dovnitř.
   Bylo to jako bychom vstoupili do jiného světa. Nikde žádný prach ani špína, naleštěné podlahy a čistý vzduch. A všude plno různého vybavení. Tycho chvíli nevěřícně zíral a pak se jal otvírat jednu z beden. Moc mu to nešlo, protože byla zamčená.
   „Pusť mě k tomu.“ Řekl jsem, naťukal na zámku kód a bednu otevřel. Byla plná pokladů, alespoň podle Tycha. Bylo v ní totiž oblečení. Tycho si hned kus vytáhl a vyměnil za to svoje. Byly to černé vojenské kalhoty a černé bavlněné tričko. Usoudil jsem, že tohle oblečení je mnohem praktičtější než slušivá modrá vaultová kombinéza a obléknul se taky. Chvíli mi trvalo, než jsem si utáhnul všechny nylonové řemínky, aby mi všechno sedělo. Pak jsem se pustil do prohlížení dalších beden. Všechny měly naštěstí stejný kód. V další bedně jsme našli pravý poklad – konzervovanou stravu. Podle všeho měla vydržet až padesát let, takže ještě byla poživatelná. Mě to bylo celkem jedno, ale Tychovi by se mohla hodit. Tycho mezitím otevřel další bednu a objevil lékařské vybavení. Byly tam Stimpaky a Superstimpaky, Rad-X a Rad-Away a nějaké protijedy. Tycho si všechno schoval do batohu a vrhnul se na další bednu. Ta skrývala Pip-Boye.
   Pip-Boy je navigační počítač napojený na síť vojenských družic. Je napájený z mikrofůzního zdroje, takže může fungovat nepřetržitě několik desítek let. Používal se k uchovávání dat a navigaci neznámou krajinou. Takže teď by se mohl zatraceně hodit. Vzal jsem si jeden a vložil do něj palivový článek. Zapnul ho a na obrazovce na mě zablikal nápis ‘Pip-Boy 2000’. Přístroj chtěl provést autodiagnostiku, tak jsem šel do hlavní místnosti a napojil ho na jeden z počítačů. Tycho mezitím v dalších bednách objevil zbraně. Vzal si samopal na 10mm střelivo a pistoli Desert Eagle. Já si vzal automatickou brokovnici do batohu si dal náboje. Tycho si ještě vybral pár věcí na výměnu a pak jsme se vydali ven z krytu.´Cestou jsem se zastavil pro Pip-Boye. Měl nahraný nejnovější software a mapu pobřeží a středozápadu.

****

   Vyšli jsme ven z dubovy Vault-Tecu a zamířili ven z města. Zvedal se vítr a jih podivně ztemněl. Začínalo být vedro a všude se rozprostíralo podivné ticho.
   „Blíží se bouře, Johne. Radši se někde schováme.“ Řekl Tycho a zatáhl mě do skrytu jednoho z mála převrácených automobilů. Odkudsi vytáhnul celtu a zručně nás s ní přikryl. Za tu chvíli, co celtu připevňoval, se zvedl vítr. Hnal přes cestu, na která jsme byli skryti, prach, písek a kutálející se keře. Pak to přišlo. Obloha ztemněla ještě víc a všude se ozývalo burácení bouře. Do naší tenké celty se začaly opírat kvanta písku. Bylo to, jako by ho na nás někdo vrhal po tunách. Nevěřil jsem, že to celta vydrží, ale vydržela.
   Asi po dvou hodinách bouře ustala. Tak rychle, jako se objevila, tak rychle zmizela. Vylezli jsme zpod celty a zjistili, že nás z poloviny zasypal písek. Tycho z celty prach a písek vysypal a já mu ji pomohl sbalit. Pak jsme se vydali an cestu na západ.
   Šli jsme po předválečné Route 40. Vedla až do Kalifornie, do města Barstow. Silnice bylo zpola zavátá pískem a sem tam na ní stály vraky automobilů. U jednoho takového jsme se jednoho večera zastavili. Obdivoval jsem Tycho, že dokáže tak dlouho jít bez odpočinku. Šli jsme už nepřetržitě tři dny a na něm nebyly znát a známky únavy. Já bych dokázal jít další týden, ale musel jsem brát ohledy na něj.
   Sednul si na zem a zády se opřel o vrak. Já jsem posbíral nějaké roští a trochu dřeva z nedalekého stromu a rozdělal oheň. V noci bude dobrý. Ačkoli se teploty před den přibližují čtyřiceti stupňům celsia, v noci spadnou k nule. Tycho vyndal z batohu pánev a začal si na ní dělat jídlo. Konzervované fazole a párek. To, co si vzal z vaultu ve Winslow. Po chvíli škvíření a prskání pánev z ohně sundal a pustil se do jídla. Já se zabalil do deky a sledoval obzor, rámovaný hvězdným nebem. Vyšel měsíc a zalil krajinu matným stříbřitým světlem. Tycho si lehnul a zapálil cigaretu. Když dokouřil, přetáhnul si pokrývku přes hlavu a usnul. Já si ještě chvíli prohlížel noční pustiny a pak usnul a taky.

[ POKRAČOVÁNÍ ]