Ze všeho nejdřív bych chtěl říct, že tenhle thread je parádní, jeden z nejkvalitnějších, který jsme kdy ve fórech měli - nestačím se divit, jak tady ta diskuze kvete. Falloutí fóra jsme otevřeli před prakticky před chvílí a kolik už je tady postů, 60 000?

Taky jsem stačil postřehnout, že takový nápor pravděpodobně očekává nějaký můj pořádný post. Říkal jsem si, že sem přece občas chodím, ale potom jsem se mrknul pod profil a ouha, můj poslední post byl zbastlen v roce.. 2004. Proboha. To je z mé strany celkem prasárna, no ne? Předpokládám, že za to můžou dvě věci – mé dlouhodobé enormní vytížení a neochota se pouštět do zdlouhavých citačních dobrodružství, které jsou obvykle k ničemu. Jen ať si to užijí ostatní členové studia, které tisk neotravuje čtyřiadvacet hodin denně. Horší je, že tisku opakujete pořád to samé tak dlouho, dokud to stejně někdo nepřekroutí, takže předpokládám, že tenhle post tak trochu pomůže ujasnit některé věci.

Ok, takže v rychlosti mi neuspořádaně na srdci leží asi tohle:

Kdo jsem a proč tu jsem?

Todd Howard, „obětní beránek Fallouterů“ pro Bethesdí F3 vývoj. Pracoval jsem na většině našich dosavadních věcí, ale svým krkem ručím až za Future Shock, SkyNET, Redguard, Morrowind a Oblivion.

Co je mou inspirací…

Hmm, vlastně cokoliv. Ptáte se mě na to jen proto, že chcete být lišácky lépe informovaní o tom, kdo jsme a z čeho čerpáme a potom vesele odhadnete, jaký Fallout asi musí potom být, ale na tohle vám neodpovím, protože si prostě zasloužíte něco víc.

Tradičně musím říct, že tady nemůžu žvanit o obsahu hry, ale můžu vás trochu zasvětit do pohledu, s jakým k tomu já/my přistupuji/eme. Když jsme se v roce 2004 dohmátli licence, byl jsem pěkně vzrušený a hodně jsem do toho Bethesdu tlačil, protože jsem měl první Fallout opravdu rád a mohl to pro nás být vážně skvělý úlovek. Fallout obsahuje všechny ty věci, které na RPG žánru zbožňuju – svobodu hráče a velký otevřený svět ve stylu běž si kam chceš a dělej si, co se ti zlíbí. Jenže pak ho najednou máte k dispozici a přemýšlíte, jak a kudy s takovou ikonou vlastně pracovat, což je mnohem složitější, než si myslíte, protože tady se bezesporu jedná o hru, která neuvěřitelně zlegendovatěla a je opravdu, opravdu nelehké vystihnout po letech její „duši“ – kór když k ní lid pravidelně přistupuje se silným nostalgickým tónem.

Fallouty jsem si samozřejmě zopakoval a musím říct, že F1 pořád zůstává naší inspirací číslo jedna, ale znova opakuji, že vystihnout „duši“ tak letité záležitosti může být docela drsné. Takže jsem si prošel věci jako starý herní manuál, mytologii a ladění světa… Je tady jedna opravdu výborná část Fallout 1 příručky a to „One Woman´s Path through the Desert“, což je vlastně deník z procházení hrou, jako by se jednalo o reálné okolnosti – v určitých pohledech vám tato část dá lepší náhled než hra samotná. Taky jsem listoval v dobových recenzích, abych zjistil, jak lidé reagovali bezprostředně po vydání. Vidíte, opět ta ďábelská časová propast…

Pochopitelně jsem zkouknul všechny možné PA snímky – Boy and his dog, Mad Max, Dr. Strangelove atp. Osobně jsem shledal tyhle PA věci trochu bez duše, prostě jim chybí to, co je na světě Falloutu tak speciální, obecný konec světa mi prostě nestačí, zato svět zničený roku 2077, poté namáhavě znova stavěný, to je něco. Najednou jsem se namísto „post-war“ událostí zajímalo o ten „pre-war“ svět.

Rovněž jsem tak trochu sledoval mé vlastní reakce na proslulé značky, kolem kterých bylo dlouhatánské ticho, načež se o generaci dále dočkaly pokračování/remaku. Šlo především o filmovou branži a o snímky typu LotR, Superman, Batman atd atd. Díky F3 jsem se opět stal komixovým závislákem, takže budu patrně všudem kolem sebe drobit reference na různé superhrdiny a tiše doufat, že to bude mít nějaký smysl. Abych byl trochu konkrétnější, klidně bych prodal hromady krabic s komixy co mi hnijou ve sklepě, ale nikdy ni nemůžete vzít mého Dark Knighta od Franka Millera. Když už jsme u Dark Knighta – Batman zůstává pořád můj miláček. Poslední snímky s Batmanem a Spidermanem nebo i jejich starší protějšky jsou ukázkovým případem kvalitního oživení kulturních ikon. Žeru… prostě žeru film Batman Begins. Chris Nolan je @#$*!^& machr – pusťte si jeho novinku The Prestige, pokud jste ji ještě neviděli. Jako ohromný fanda batmana mám nějaké problémy s novými prvky, nicméně srdce Batmana bije ve snímku stejně čistě jako dřív, a Nolanův „I believe in Harvey Dent“ útržek z The Dark Knight je jen dalším důkazem jeho geniality.

Podobným způsobem zbožňuju prvního Supermana a myslím, že jsem objevil spoustu paralel Bryana Singera, režiséra Superman Returns, snažících se navázat na Supermana 1 a 2 a ingorovat ty další dva, což je myslím celkem podobné naší situaci.

Blbuvzdorný infokoutek

Todd Howard je výkonným producentem Bethesda Softworks, tvůrců mj. her ze světa The Elder Scrolls. Říká se, že je to on, kdo odstartoval filozofii společnosti i série TES - "Prožij další život hezky v jiném světě". Pro BS pracuje od roku 1994 a od vývoje Oblivionu má hlavní slovo nad herní složkou Bethesdích produktů.

Moc bych si přál dát vám jasnou a pravdivou představu, co vlastně chceme do hry vecpat, a rozhodně vám teď nechci mazat med kolem huby nebo nějak zlehčovat situaci, protože opravdu neřeším, jestli máte rádi naši práci nebo nemáte. My jsme velcí fandové, pořádně zapálení do své práce a v tomto tažení budeme tvrdohlavě pokračovat, dokud neuděláme nejlepší hru, jaké jsme schopni. Vytváříme titul, pro který bychom ihned utíkali do nejbližšího krámu, hádáme se, debatujem, křičíme, zůstáváme vzhůru celou noc, tleskáme a smějeme se pokrokům a proklínáme malost. Jednoho krásného dne přijdeme na způsob, jak vás – třeba v podobě mouchy na stěně – propašovat na jeden z designérských mítinků – jsou zatraceně inspirující. A přál bych vám vidět obličeje všech 80 vývojářů, potících krev pro jednu skvělou hru. Mluvím o nenápadných hvězdičkách, kteří jsou mimo světla ramp, o lidech jako Istvan Pely, Mike Lipari, Scott Franke. Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Často jsem dotazován ohledně fandů na našich fórech a domnívám se, že všichni chtějí vědět, zda jejich názory bereme nebo tady jen křičí doblba a marní čas. Můžu vás bezpečně ujistit, že na tohle slyšíme, ano, většinu z toho skutečně pročítáme. Je to zhruba jako se silniční bouračkou – sem tam vám to prostě nedá, vidíte sice nemalý násilí a sem tam nějaký výbuchy, ale tu a tam třeba zakopnete o něco brilantního. Vaše názory většinou dávají smysl a my je chceme. Ovlivňujete nás vy svými výroky, ovlivňují nás média, dopisy, které dostáváme a tak podobně. Když už jsme u dopisů, tak těch dostáváme moc, a většinou se od postů ve fóru dost liší. Jednou jsme dokonce obdrželi psaníčko od někoho, kdo nám psal o svém životě, nechutně převráceném naruby, nebo procházel špatným obdobím nebo tak něco, a psal kolik pro něj tehdá Morrowind/Oblivion znamenal. Tyto hry se pro něj prý staly reálným světem, do kterého vždycky utekl a hrál za silnější/odlišnou postavu, než je v reálném životě, což mu asi pomohlo. Páni, museli byste být pořádně přepracovaní, aby se vás tohle svým způsobem nedotklo. Tohle je jeden z nejjasnějších důvodů, proč se člověk jako já snaží navštěvovat tahle fóra, zatímco si mnoho RPG neznalých existencí může domyslet, že jste střelení. Tohle nejsou jen nějaké hry, to jsou fungující světy, a počas vašeho hraní jednoho z dílů dokážou být stejně reálné jako jakákoliv jiná životní zkušenost, jednoduše se stanou součástí vás a to je něco, co vás zajímá. To je hádám hlavní důvod, proč jsme společně tady.

Říct něco ve smyslu, že nám na Falloutu záleží a tečka, by byl asi blábol epických rozměrů. Cítíme se vzrušeni/poctěni být těmi, kteří ho mají přinést zpátky. Vím, že nemáme v rukávu všechny ty správný odpovědi jak se to bude hrát, vypadat atd. Můžem dělat jen to, co zrovna považujeme za správné a pracovat na tom, co nás nejvíc bere. Při hledání Falloutí „dušičky“ jsme doslova nenechali kámen na kameni a tato rozhodnutí jsou naše, ne vaše. Doufáme ale, že hře potom věnujete jistou péči a teprve pak rozhodnete, jestli je vám naše varianta dost po chuti.

Myslím, že jsem celkem dobře pochopil pocit adoptivního rodiče, protože jsem Fallouta vlastně adoptovali a poslední 3 roky jej hýčkáme jak můžem, a teď ho miluju, jako by mi byl vlastní už od narození; a brzy, velice brzy, ho konečně znova ukážeme světu. Hádám, že vám má co důležitého říct a ukázat.

Můžete nesouhlasit, můžete být přespříliš cyničtí na jakýkoliv objektivní pohled, ale nechte mě hádat – tím, že se poflakujete po fórech dáváte jasně najevo, že vám Fallout rozhodně není lhostejný, což znamená, že je pro vás mnohem víc než jen „gamesou“. Takže, co se týče mé superhrdinovy reference, nechám vás na pospas starému moudru Supermana Christophera Reevese:

„Superman skutečně měnil lidské životy a já to všechno viděl z první ruky. Viděl jsem děti se smrtelnou diagnózou nádoru na mozku, jejichž posledním přáním bylo prohodit se mnou pár slov a odejít do hrobu šťastné v domnění, že jejich víra v komixový charakter měla svůj smysl. Viděl jsem, že Superman pro ně skutečně něco znamená. Spojují si ho totiž s něčím docela jednoduchým: se schopností překonávat překážky, buldočí vůlí, porozumění nejrůznějším trablím - kterým se může každý jednoho krásného dne vysmát, jen musí chtít.“