Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
„Tss tss tss,“ zasyčel voják a bleskovým pohledem zkontroloval strany a týl. Pak pozvedl svou zbraň a třikrát vystřelil směrem k protivníkovi. Dunění brokovnice se rozléhalo zříceninami podstatně silněji, než praskot lovecké pušky, ale voják si nedělal naděje, že by snad nějaký brok zasáhl ukrytého vzbouřence. Potřeboval jenom krýt rychlé přeběhnutí do dalšího krytu, spálené skořepiny autobusu na druhé straně ulice. Jen se jeho kolenní chránič zabořil do prachu cesty, už v konstrukci nad ním zahvízdala další kulka. A další a další, jak jen střelec stihl natahovat závěr. Hvízdání odražených střel a praskání přestřelovaných kovových tyčí dotvářelo podivný koncert. „O co ti sakra jde?“ zašeptal voják a skrčil se za poloroztavený blok motoru. O tom, že protivníkova lovecká puška plive munici s wolframovým jádrem schopnou prostřelit i standardní pěchotní zbroj, se přesvědčil už dávno. Na začátku tohohle stíhání; tehdy přišel o parťáka. Lehký průstřel ramene, ale dostalo se do toho nějaké svinstvo a následná infekce rezistentní vůči antibiotikům vykonala své. Lovecká munice v protipancéřovém provedení. Hodí se leda k lovu bestií s tvrdým pancířem, nebo vojáků. Takové věci by se měly zakázat! pomyslel si voják. Další série výstřelů zabubnovala do zdi za vojákem, kterého pokropila červená sprška cihlového prachu. O co ti sakra... Skřípot a praskot vzadu nahoře. Pohled zpátky. „Oh ty hajzle!“ Pak se střelci podařilo přestřelit poslední kovovou tyč držící v prvním patře jakýsi primitivně přistavěný balkon – a masa železobetonu a cihel se sesula dolů do ulice a pohřbila vojáka pod sebou. Na chvíli byly kotouče prachu to jediné, co se v ulici pohybovalo. Pak se z trosek nákupního střediska vynořil střelec, ramenatý muž oblečený v dlouhém kabátě podšitém vypelichanou kožešinou. Přes hlavu měl přetaženou koženou kuklu, tvář mu chránila primitivní maska civilní obrany, pravda, poněkud vylepšená o soustavu filtrů a desinfikátorů. „Tak a máš to, fízle,“ pronesl znechuceně směrem k hromadě betonu. Pak se otočil a pružným krokem zmizel v ulicích. Z hromady stavební suti se svezl úlomek cihly. Za ním druhý. A pak se vynořila ruka v kevlarové rukavici. Dan Černý. Legendární postava Jesenického pašeráka, dobře známá každému v tomhle koutě téhle zatracené planety. Původně to byl jen vychytralý mladík, který se nebál pustých hor a který začal do Polska pašovat zbraně ukradené na území ČSFR. Později k tomu přidal i další zboží, zbraně hromadného ničení, otroky, léky... Několikrát téměř přišel o život, ale měl štěstí, přežil. A co tě nezabije... Zesílil, zmoudřel – naučil se poznávat spálenou zemi a čelit jejím nástrahám. Teokratická diktatura republiky Rzecpospolita Katolicka s Danem spolupracovala ráda. Dobře mu platili a on je zásoboval dobrým zbožím a informacemi, které měly cenu zlata. Byl celkem obratný i v politice, usmířil se s mafií a zakrátko se vyšvihl opravdu vysoko. A přitom pořád dělal sám, pomocníky si najímal neochotně a velmi obezřetně a velmi často jim platil kulkou do týla. O čemž samozřejmě nikdo nevěděl. Prostí lidé si jeho příběh ověnčili dalšími zkazkami a šeptanda z něj udělala jakéhosi pochybného hrdinu. Inu, historie je plná podobných případů. Nakonec ho policisté přece jen vyhmátli. Vládu to stálo nechutné úplatky OSN, ale satelitní průzkum byl přesný a zásah rychlý. Černý přišel o své parťáky, o svůj náklad i o většinu svých prostředků. Ale z nastražené léčky unikl. Šli po něm. Komando z Finanční policie a pár borců od Pohraničníků. Vylákal je do centra Jesenického masívu, kde měl připraven skrýše právě pro podobné případy, a tam je postupně odstřeloval jednoho po druhém. Zdecimované komando vystřídala četa Lidové armády, ale stačila jediná píse ná bou e, a i oni se museli stáhnout. Nastoupili chlapci od výsadká . Pronásledovalč ř řů i Černého napříč horami i dolinami, na území Federace i Polska. V neznámém smrtícím terénu umírali, ale stopu nepustili. Bylo to pekelné pronásledování, ale ještě stále nic proti tomu, co mělo teprve přijít. Dan navedl na federály skupinu místních vzbouřenců a v nastalém masakru za sebou zametl stopy. Dan Černý byl prostě nejlepší. O nejlepší muže se osobně zajímá prezident. Nasazuje na ně své nejlepší muže. Prašná bouře trvající dva dny zametla všechny stopy a zvedla úroveň radiace vysoko nad bezpečnou normu. Voják, uvězněný v troskách předválečného města, ji přečkal hluboko v koutě propadlého podzemního parkoviště schoulený do klubíčka a zakrytý maskovacím pláštěm s protiradiační podšívkou. Dva dny nejedl, nepil, ani se nepohnul. Nebyl to spánek, spíš stav podobný katalepsii. Jako had, ztuhlý v zimním chladě. Po třech dnech, když oblaka smrtícího prachu opadla, rozsvítila se v temnotě obrazovka osobního počítače. Voják se pousmál. Podle nedávného leteckého průzkumu byla v okolí jen jediná vesnice. A kam jinam by ten pašerák mohl jít? Jeden muž má jen svou pušku, své svaly a svou hlavu. Ten druhý má za sebou armádu, letecké snímkování, nejmodernější zbraně. Není to fér. A proč by mělo? Dan přečkal bouři zakopaný dva metry pod povrchem. Nahoru vedla jen dlouhá hadice filtru dýchací masky, filtr samotný byl schován v hromadě kamení. Bouře jej nakonec zničila, ale Černý to přežil a brzy již zase kráčel dál. Směřoval k jediné vesnici v okolí, o které věděl. Začínal toho mít dost. Ta honička s armádou byla dost o hubu, ale tenhleten frajer s výložkami Hradní stráže jej několikrát málem dostal. Na začátku byli dva, ten druhý byl asi nováček. Byl rychlý, opravdu rychlý, ale Dan uměl dobře střílet a jako tolikrát v minulosti měl i tentokrát štěstí. Ale teď... Všechny předpřipravené skrýše nechal daleko za sebou, tam, kde se nad obzorem zvedalo jeho rodné pohoří. Nyní upaloval na jih, projít Moravskou bránou a honem do Rakouska. Tam to teď vřelo, Rakušané a Italové uzavřeli spojenectví a nyní vytláčeli ze svého území Frantíky i Spojené národy. Obratný pašerák se tam neztratí. Hlavně že konečně setřásl toho fízla. Jestli přežil pád toho přístavku, jistě toho nechá. Vždyť bouře zametla všechny stopy. A na obzoru už sloup kouře ukazuje, kde je vesnice. Had běžel celý den a celou noc. Nebyl to nijak rychlý běh, šetřil síly a zastavoval se, jen aby se napil energetického nápoje z vnitřní kapsy svého obleku. Ventilátory filtrů tiše šuměly a v uších praskalo čidlo radiační výstrahy. Široko daleko nebylo ani živáčka a pronásledovaný měl stále slušný náskok. Voják sevřel oči do úzké štěrbiny. Ještě nikdy mu nikdo neunikl. Tenhle pašerák nebude výjimkou. „Sakrafix!“ odplivl si Dan, když se vzpamatoval z překvapení. Slabý sloup dýmu dosud stoupal k nebi, přiživován doutnajícími plachtami a kůžemi zhrouceného obydlí. Vesnice byla zničená. Všude kolem leželi mrtví. Roztrhané, zohavené mrtvoly mnoha lidí. Čerstvá vůně krve se mísila se smradem tráveniny, která vyhřezla z rozškubaných střev. Dan si všiml torza jednoho muže, jehož nohy ležely dobrých pět metrů od zbytku těla. Důležité však bylo, co nebožtík svíral ve svých ztuhlých rukou. Byla to armádní puška vzor nula nula, starý, ale velmi výkonný model. Všude kolem byla spousta vystřelených nábojnic. Až doposud si Dan myslel, že tenhle kvér dokáže skolit cokoliv, ale široko daleko viděl jenom těla zabitých vesničanů. Některá byla okousaná... A pak našel ty stopy. „Ach Ježíši Kriste!“ Čtyři prsty s masivními drápy ukazovaly na psa. Jenže který pes má tlapu dlouhou třicet centimetrů? Had vstoupil do vesnice s prvním soumrakem. Při pohledu na ženu, kterou něco rozpáralo a rozvěsilo po okolí, jen zkřivil tvář. Ani další nálezy, byť sebehrůznější, s ním nehnuly. Termovizor ukazoval šňůru stop. Dan Černý tady byl docela nedávno, chodil od domu k domu. Zřejmě se vyzbrojoval. Voják zamyšleně zvedl jednu nábojnici, měla ráži dva centimetry. Tihle vesničané byli vyzbrojeni opravdu dobře! Bude jistější poslat sem zabezpečovací a vyšetřovací tým. Vypnul termovizi a v krytu pod potrhanou plachtovou střechou aktivoval komlink osobního počítače. Odeslal zprávu a zamyslel se. Jak se zdá, Černý už tady nebyl. Snažil se uniknout co nejdál ze zmasakrované vesnice? Bál se snad, že se ti tvorové, kteří tohle spáchali, vrátí na večeři? Ale venku na pláni bude ještě snadnější kořistí! Snad nedoufá, že unikne...i když možná... Termovize. Stopy. Ještě stále patrné. Kdy tady byl? Kdy odešel? Přesně! Písek je izolátor, s příchodem noci rychle chladne, ale pašerák tady musel být... Ještě v době, kdy jsem se dostal na dohled. Utekl, protože mě viděl...nebo chvíli poté, co mě uviděl... Symboly na průhledovém displeyi se změnily s rychlostí myšlenky, termovizi vystřídal elektromagnetický detektor. Stan o tři „domy“ dál zářil nevelikou jiskřičkou EM aktivity. Silnější než lidské srdce, slabší než nástražný systém – akorát dost silný na to, aby patřil časovacímu zařízení. Jiskra zablikala a rozzářila se. Had se vrhl k zemi a zakryl se svým maskovacím pláštěm. Exploze nedaleko umístěné trhaviny jím smýkla a prohodila ho skrz dřevěnou stěnu nuzné chýše. Plameny a tlaková vlna na chvilku odstavily přístroje a při dopadu ho pažba Pancoru tvrdě uhodila pod žebra. „Hhhrrsss,“ zasyčel voják a zvedal se ze země. Trosky vesnice v okolí hořely jasnými plameny. Když je všude kolem tma, je velmi hloupé stát na osvětleném místě. Ještě se ani pořádně nevzpamatoval z otřesu vyvolaném výbuchem, a už zase skákal po hlavě do neznámé noci. Zvlášť když protivník je ostřelovač, pomyslel si a ještě v letu změnil směr. První kulka zvedla prach z místa, kde stál. Dopadl na rameno a hlavu a nebýt vyztuženého límce uniformy, která tak byla propojena s helmou, byl by si zlomil páteř. Druhá kulka zasáhla místo, kde by dopadl, kdyby neskočil bokem. Ale ani tma není jistou záležitostí... Další skok, nebo spíš nemotorné salto vzad. Další kulka velmi těsně kolem. ...když protivník má noktovizor. S tou myšlenkou se schoulil za jakýsi vozík, akorát na hranici osvětleného území. Na oči moc tma, na přístroj moc světlo. HUD opět naskočil a puška opustila poutací systém, aby vklouzla do rukou. Přikrčil se, rychlými pohyby prohmatal své tělo, aby se ujistil, že opravdu nemá nic rozbité a veškerá výstroj je na svém místě, a pak se vrhl do plamenů. Proběhl ohněm do mnohem lepšího krytu. Uniforma byla nehořlavá a dobře izolovala, ale oheň mate senzory. Lepší bude bojovat v otevřené, chladné krajině. Jenže tmu protnul zvuk, který způsobil, že dokonce i Hadovi přeběhl mráz po zádech. Bylo to strašlivé, silné zavytí, které se ztrácelo v tak hlubokých tónech, že rezonovaly v kostech. Vojákovi cukla tvář, když se mu vybavily vzpomínky na boje v Beskydech. Tehdy jeho jednotku zmasakrovala smečka vlků a psů, kterým velel D-vlk, geneticky upravené monstrum, stroj na zabíjení. Naučil se, že vlci mají tři druhy zavytí, pokud jde o lov: „Našel jsem kořist!“, „Připravit k boji!“ a „Útok!!“ Tohle vytí patřilo k prvnímu druhu. Ale ví to Černý? Chvilička nerozhodnosti. Pokračovat ve stíhání, nebo počkat, až vlci odtáhnou? Psovitých šelem se přece není třeba obávat. Jenže tyhle vyčistily dobře bráněnou vesnici! Rozhodl se pokračovat ve stíhání. Pašerák Dan Černý musí být zatčen nebo zabit, bez ohledu na nějaké psy! V otevřené krajině má ovšem výhodu snajpr s dalekonosnou puškou. Chtě nechtě, musel Had přezbrojit ze své oblíbené brokovnice na něco onačejšího. Pár přískoky proklouzl přes střed vesnice. Zavrhl několik pistolí, kulovnic a samopalů, a zastavil se u muže, jehož hrudní koš byl vytrhnut z těla ven. V zakrvácené ruce třímal jakousi pušku. I přes svůj výcvik Had nedokázal přijít na to, co je to za typ, ale to mu nevadilo. Měla dlouhou hlaveň a armádní puškovou ráži a kolem se válelo několik protáhlých patron. Nožem uřízl mrtvole prsty a vykroutil pušku ze ztuhlé ruky. Zkontroloval závěr a vložil do komory náboj. Pak trochu zariskoval a vyběhl ven z vesnice, kde zalehl a aktivoval plně noční pozorovací rozhraní. Tma zezelenala a odkryla okolní kopečkovitý terén, který pak nabyl na plasticitě díky infravizi. Přes to se ještě promítalo i termální zobrazení, ale nyní v okolí neregistrovalo žádné teplo. Voják už ale věděl, že pašerák umí svou tepelnou stopu velmi dobře zakrýt. Jednou ho tak málem dostal – nechal na svém stanovišti vlastní kabát obrácený teplým rubem ven a sám číhal opodál zahrabán v pilinách... Část vizoru na okamžik zfialověla, což vojáka zmátlo. Zapomněl, že ještě stále má aktivní EM senzory, a ty nyní zachytily pole vyzařované zpoza jednoho z větších kopců opodál. Tak silná aktivita by vypovídala o výkonném elektronickém zařízení. Lokátor nebo vysílačka, hádal voják. Bůh ví, co v té vesnici našel... Nad jiným, dosti vzdáleným kopcem se ukázal flíček tepla. Had ho okamžitě zaměřil, ale se střelbou na poslední chvíli zaváhal. Že by šlo o další úskok? Nějaké elektronické zaměřovací zařízení a támhle návnada v podobě teplého kabátu? Rozhodl se tu záhadu objasnit a začal se široký obloukem plížit ke kopci, za nímž zahlédl záření pole. Dan Černý se pousmál. Laserový detektor pohybu polské výroby fungoval bezvadně i na větší vzdálenost, než noktovizor, který nosil na očích. A když nyní zapnul noční vidění na puškohledu, mohl spatřit vojáka, kterak opouští svůj kryt. Prst pomalu, něžně zmáčkl spoušť. Bolest! Náraz převrátil vojáka na bok. Teprve pak zaslechl zvuk výstřelu. Reagoval instinktivně, pokrčil nohy, aby neměl slabiny vystavené protivníkovi,mezi kolena zaklesl svou pušku a vypálil tam, co viděl plát maličký ohníček tepla. Znovu zmáčkl spoušť, ale rychle mu došlo, že tohle není žádný automat. Honem se odrazil spodní nohou, jenom aby se pohnul, jenom ne ležet na místě! Druhá kulka jej škrábla na stehenním krunýři. Během pádu na záda vyrval z bandalíru granát a mrštil jím nedaleko své pozice. Dan sledoval padajícího vojáka s úsměvem. Když dopadl, mířil zaměřovací kříž přesně doprostřed prsou. Ale pak obraz zmizel v záplavě tak jasné, zářící zeleni, že oči zakřičely bolestí. „Ten bastard!“ zařval Dan a stáhl se za vršek kopce. Když o pár sekund později zase vyhlédl, vojáka už nikde neviděl. Had skočil do kouřící díry po granátu ihned po výbuchu a bleskově nad sebou roztáhl maskovací plachtu. Padající horký písek ho zakryl a on spolehlivě zmizel z povrchu pouště. Teď měl chvilku času zjistit rozsah svých zranění. Záda silně bolela a když si tam voják sáhl, nahmatal roztříštěné kousíčky zádového pancíře. Sundal ze zad svou brokovnici a zjistil, že plastová pažba má v sobě hlubokou rýhu. Kulka musela narazit do zbraně, sklouzla po ní a vletěla do krunýře, který rozbila, ale neprošla skrz. Však také záhy našel malý pokřivený kousek horkého kovu. Tohle bude pěkná modřina, ale jinak nic vážného. Na příští podobnou práci si musím vzít těžší pancéřování! pomyslel si. V té chvíli se ozvalo další zavytí, ale nebyl to stupeň dvě, nýbrž rovnou příkaz k útoku! Do pekla! Pašerákova puška začala střílet v tempu vpravdě nelidském. Rychle, ale opatrně vystrčil hlavu zpod maskovacího přehozu. Záblesky střelby šly z druhé strany kopce a nikde nebylo nic teplého, tedy kromě dohořívající vesničky. Prudkým trhnutím nabil svou pušku, na záda si hodil Jackhammer a rychle vyb hl k pašerákoviě . Střelba na okamžik ustala, aby vzápětí pokračovala o kousek vedle, a byl to rychlý klapot samopalu pálícího v krátkých dávkách. Had sprintoval. Rachot přešel v jednu velmi dlouhou dávku a pak umlkl. O pár sekund později se ozval srdcervoucí výkřik plný hrůzy a bolesti. „Tssss!“ zasyčel vztekle voják. Už byl pod kopcem. Vyletěl nahoru a přes vrchol se přenesl bočním kotoulem; ještě stále to mohla být past! Jenomže rychlý pohled ukázal jenom velkou teplou skvrnu. Byl to pašerák. Opodál ležel jeho samopal s kouřící hlavní. Danu Černému už nebylo pomoci – chyběla mu levá ruka i s podstatným kusem hrudníku. Celé tělo bylo roztrhané, vnitřnosti rozházené po okolí. Horká játra jasně svítila v termovizi, ze střev stoupala pára. „Občane Dane Černý, jménem Federace vás zatýkám za závažnou protistátní činnost, vlastizradu, několikanásobnou vraždu a...no asi tak. Tsss.“ Voják cukl koutky úst. Stíhání skončilo. Subjekt byl eliminován. Sice ne jeho vlastní rukou, ale to mu vůbec nevadilo. Navzdory šuškandě Had neměl zabíjení rád. A to nebyla jediná věc, kterou neměl rád, a přesto ji musel dělat. Prezident chtěl hlavu... Sehnul se s nožem v ruce, ale pak se zarazil. Jak to, že tu nejsou žádní mrtví psi...?! Voják dorazil do vesnice až po setmění a těch stop si prostě nevšiml. Ještě stále věřil na smečku obyčejných psů... Fialová záře sílícího EM pole ho upozornila na pohyb po straně. Současně zazněl nocí další signál k útoku. Byl to strašný zvuk. Snad poprvé od doby, co mu začali říkat Had, voják ztuhl strachy. To co se k němu blížilo rychlostí expresního vlaku bylo příliš šílené, než aby to dokázala lidská mysl pojmout. Spojené pohledy EM, termo, nokto a infravize dotvářely obraz strašlivé surrealistické příšery. Přibližovala se. Výcvik. Instinkt. Vrhl nožem a popadl svou pušku a bez míření vystřelil. Všichni s tím bojovali. Všichni bojovali a všichni zemřeli! A dal se na útěk. Utíkat není ostuda. Ostuda je nechat se zabít! Voják uháněl po hřebeni pahorku jak nejrychleji jeho vylepšené svaly uměly. Na krátké vzdálenosti jsou dvě nohy rychlejší než čtyři, ale nyní to tak úplně neplatilo. To...to zvíře muselo mít snad čtyři metry na výšku! A to ještě běží v předklonu! Před vojákem se ukázala úzká trhlina. Už ji chtěl přeskočit, ale pak ho napadlo něco lepšího, srazil nohy a vskočil do trhliny. Byla dosti úzká a plná ostrých skalních výstupků, ale směrem dolů se rozšiřovala. Honem se rukama postrčil dolů. Nad ním proběhla ta bestie, smykem zastavila a otočila se zpátky. Dopadl na zemi. Uniforma byla na několika místech potrhaná a v uších zvonil první stupeň radiačního nebezpečí, ale Had jej rychle vypnul. Když to přežili vesničané, snad to nebude tak hrozné! Konečně mohl tasit Pancor Automatic, rychlopalnou brokovnici předválečné výroby. Pak se podíval nad sebe. Na vrcholku desetimetrového útesu stála ohromná bestie. Hlava s protáhlým čenichem, špičatýma ušima a dlouhými, bílými tesáky ukazovala na psa, na vlka byla lebka moc široká. Celé zvíře bylo porostlé hustou srstí. Oči planuly v záplavě infračerveného světla. Bestie byla obrovská. Takhle velcí nejsou ani D-vlci! Voják polkl. Kurňa, ani medvědi! Na okamžik si pomyslel, jak se asi něco takového mohlo vůbec zrodit, ale pak si uvědomil, že radiace a nejrůznější chemickobiologické přípravky použité za války způsobili nárůst mnoha potvor. Obyčejné stonožky se změnily v postrach měst. K lovu pavouků se užívalo protitankových střel. Setkání s kudlankou nábožnou obvykle znamenalo... Pes skočil. Deset metrů není žádná míra, když sami měříte téměř polovinu! Pažba brokovnice se op ela do boku silným zp tným rázem. Pak se as rozvolnil do podoby matného sirupu. Pes dopadl na zem, ale to už voják vyskočil na skalní stěnu, několikrát se odrazil do výšky a pak zpátky do salta vzad. Proletěl nad bestií a vyprázdnil do ní zbytek zásobníku. Dopad na záda mu málem vyrazil dech, poškozený pancíř už nechránil jako kdysi, ale na bolest není čas, když v žilách proudí adrenalin! Jedním pohybem se převalil do pokleku, upustil brokovnici a tasil čezetu. Bestie se hnala přímo na něj! Má tak dva údery srdce čas. Psí oči byly velké jako pěsti a zářily do tmy odraženým IR. Snadný cíl pro dvě střely 9mm Dum-Dum! Pistole vyplivla dvě nábojnice a voják už zase skákal pryč. Nestvůra zastavila smykem v prachu, vztekle zavyla a tlapou se snažila protřít si rozbité oči. Had v poslední chvíli popadl svou brokovnici a vyběhl na blízký blok betonu, odkud pohlédl na zmítající se zvíře. Upravil si hledí a nevěřícně zíral na strašlivá zranění, která pes utrpěl. Hřbet byl na jednom místě roztržený a byly vidět obratle, silné jako odpadní trubky. Celý bok byl děravý. Ale rány už nekrvácely a zdálo se, že se zacelují. „Že by až tak? Velmi rychlá schopnost regenerace? To by mě zajímalo, z které laborky jsi utekl, hochu!“ zamyšleně zašeptal voják, zatímco do zbraně vložil další zásobník. Pak si ze zad svěsil vak a chvíli v něm hrabal, než vytáhl ještě jeden bubnový zásobník. V tom pes ztuhl – a vzápětí skočil přímo na vojáka! Náraz jej shodil z výstupku na zem, bestie si ho přimáčkla k zemi tlapou. Tíha mnoha metrických centů vojákovi vyrazila dech, hrudní pancíř zapraskal a žebra zasténala. Obrovská tlama plna ostrých zubů se stáhla v jakýsi úšklebek. Pak vyrazila vpřed. Z posledních sil Had trhl rukou a vrazil té příšeře do čumáku hlaveň brokovnice, zapřené o zem. A zmáčkl spoušť. Následujících několik sekund zaniklo v dunění automatické zbraně pálící největší broky z kontaktní vzdálenosti. Pes přišel o obličej. Oči, uši, dásně, jazyk, nosní chrupavky a pak i patrové kosti, horní čelist, zuby, mimické svalstvo, nervové provazce, cévy, vazy... se strašlivým zaskučením odskočil zpátky. „Ssss!“ vydechl voják a rychle vstal, vytrhl ze zbraně prázdný zásobník a zarazil tam nový, nabitý municí s jednolitými střelami. Bestie se zmítala v prachu, přišla o splanchokranium a zalykala se vlastní krví, ale přesto stále žila. Kolem jařmových oblouků vlály cáry vazů a žvýkacích svalů. Jestli čelist obyčejné šelmy dává stisk něco kolem půl tuny na čtvereční centimetr, pak tenhle fešák mohl chroustat tanky. Ale i takové strašné zranění už začalo regenerovat! Krev přestávala stříkat, pohyby se uklidnily, svalová vlákna opět přitáhla spodní čelist nahoru. Ale na to už voják nečekal. Se vzteklým zasyčením vyskočil na nějaký kámen a z něj přímo na záda té bestie. Díra vedoucí až k obratlům již byla zatažena novými svalovými snopci. „Chtěl bych se umět uzdravovat taky rychle jako ty,“ zavrčel voják a krátkou dávkou rozsekal páteř na třísky. Ocelové náboje ráže 12 gaugů rozrazily kost, rozbily se na ní a pokračovaly dál, páchajíce v měkké tkáni strašlivé škody. Pod psem se podlomily nohy, padl na zem a nekontrolovaně sebou škubal. Had přiběhl po zmítající se hromadě srsti k hlavě a zezadu ji prostřelil další krátkou dávkou. Bestie ztuhla. „Tak snad už máš dost!“ sykl voják a seskočil na zemi. Pak si vyvolal pohled na intenzitu elektromagnetického pole. Nervová tkáň pomalu ochabovala, ale srdce ještě zuřivě bilo. O poznání delší dávka slugů se probila kůží, masem a žebry a rozmašírovala srdce na kusy. Nebe nad obzorem začalo blednout. Tenhle souboj trval celou krátkou letní noc. Voják si musel sednout na kámen. Sundal si helmu. Pár radů navíc už ho snad nezabije, stejně toho přes roztrhanou kombinézu musel pochytat víc než dost. Z vaku vytáhl čokoládovou tyčinku, snědl ji a zapil douškem čisté vody. Teprve teď si uvědomil, jak je zpocený. V bandalíru byl ještě jeden granát. A ta bestie už dokázala, že přežije leccos. Nasadil si helmu a lehkým obloukem vhodil granát do díry v hrudníku příšery. Pak se ukryl za betonovou rozvalinu. Exploze vyhodila do vzduchu déšť krve a kousků masa. Teď už je to snad opravdu mrtvé! Sebraly vystřílené zásobníky a pistoli a připjal si vak zpátky na zádový nosný systém. Chvíli hledal nůž a pak zamířil k Danu Černému. Uprostřed svahu ho zastavilo strašlivé zavytí. Neslo se od vesnice a znělo pěkně vztekle. Had si bleskurychle vzpomn l, že v tuhle ro ní dobu psi loví ve dvojicích! A já myslel, že takový mutant může být jenom jeden! Polkl. Zbýval mu poslední zásobník obyčejného střeliva, 12g brokovnicové náboje laborované šesti velkými broky. A ve vaku dva zápalné granáty Terminex. Honem je vybral a založil do bandalíru. Pak vyběhl na svah, aby se mohl rozhlédnout. Od vesnice se ke kopcům hnala další bestie, i když tato byla trochu menší a v paprscích slabého ranního světla vypadala poněkud méně strašlivě. Vztekle zavyla, když ho spatřila a změnila směr. Do kopce takřka vyletěla. Vojenský výcvik nedovoluje se vzdát. Popadl dalekonosnou pušku, kterou zanechal u mrtvého pašeráka a s pomocí přilbového hledí vypálil na kilometrovou vzdálenost. Zásah do plece, puška trochu zanáší. Oprava a zásah do hlavy. Obrovský pes zakolísal, ale tempo nezvolnil. Tohle nebyly protipancéřové náboje, a ani ty vlastně nebyly Černému nic platné. Ještě dva výstřely, ale trefit oko se mu nepodařilo. Zvíře vyběhlo na hřeben a hnalo se přímo na vojáka. Čas na granát. A pak na útěk. Ohnivá záplava explodovala těsně před zvířetem, které už nedokázalo změnit směr. Terminex ho zacákal od čumáku k ocasu a začal se propalovat skrz živé maso. Pes vyl a skučel a podoben živoucí pochodni běžel dál. „Ty ještě nemáš dost?!“ zařval nevěřícně voják. Kdysi dávno na vlastní oči viděl, jak terminex taví legovanou ocel. Pes zakopl a svezl se po svahu dolů. Při převalování ze sebe smetl část zápalné směsi. Zase se postavil, zaměřil svého protivníka a vyběhl. Rovnou do cesty druhému granátu. „A já myslel, že psi se ohně bojí,“ zasyčel Had. Další exploze, třicetkrát silnější než napalm, proměnila kus svahu ve výheň. Pes hořel, zmítal se, ale běžel. Jestli doběhne, tak mě ani nemusí zakousnout. Stačí se otřít...nebo oklepat! Mutant už byl nedaleko. Voják přiložil brokovnici k líci a začal pálit v krátkých dávkách. Bez efektu, i když se zdálo, že bestie zpomaluje a dodělává. Čtyřicet metrů. Úderník zbraně klapl naprázdno. Odhodil pušku a tasil pistoli. Plán je jasný, zkusím mu vystřelit oči a pak honem do vesnice...snad s jejich zbraněmi zvládnu víc, než vesničané! Pes už dobíhal. Adrenalin. Zamířit na oči. Ta bestie je celá pokrytá plameny! Pak můžu střílet kamkoliv, kosti už musí být spálené! Musím ji zastavit! Střely Dum-Dum drtily spálenou lebku, ale zastavit rozběhnutou masu napůl spáleného masa už nedokázaly. Řítila se přímo na vojáka. Ten zařval, skočil ze svahu, dopadl na bok a začal se válet pryč. Za ním se rozduněl automatický kanón. Voják zastavil pád a překvapeně pohlédl vzhůru. Proti světlému nebi viděl obrovský oblak hořících útržků masa a rozervaných kostí. Bestie byla roztržena na poloviny. Přední směřovala někam dál po hřebeni, zadní plápolajíce padala zpátky po svahu. Pak se nad svahem objevila jiná bestie. Rozmazaný talíř rotoru, masivní ocelový čumák, plexisklo zářící v prvních slunečních paprscích, válce protitankových raket pod rozložitými nosníky. Bitevní helikoptéra! „Dobré ráno, vojáku!“ zahlaholil ve sluchátkách veselý hlas pilota. „Přišli jste právě včas!“ Hind se zvedl a naklonil na bok, jak v pomalém oblouku mířil k vesnici. Vojáci úklidového komanda vysbírají zbraně a použitelný materiál zabitých vesničanů, sepíšou protokol a pohřbí mrtvé. A musíme vzít nějaké vzorky těch bestií, pomyslel si Had. Zvedl se a zamířil pro svou zbraň... Cestu zpátky strávili mlčky. Většině vojáků bylo ještě zle z pohledu na roztrhané civilisty. A ti zbylí se snažili nedívat se na toho mlčenlivého, zaprášeného muže v rohu. Když voják Hradní stráže přenáší cosi kulaté zabalené v maskovacím plášti, je lepší se neptat, komu ta hlava patřila. Příště by mohla patřit vám. |
