Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
“Můj přítel je mrtev a někdo kvůli tomu bude trpět,” pokračoval. Proč jsem se musel probudit? Radeji bych umřel než žít v téhle noční můře. Nenávidím tenhle svět. Je to jen parodie na život... agónie žití. Spal sem 147 let. Pak Ed sklonil svou zbraň, když pochopil, že nejsem jedním z jeho pronásledovatelů. “Co tady kurva děláš?” zeptal se. “Ty tady žiješ nebo co?” Nic jsem neříkal, nic sem nechápal. Jen jsem na něj zíral, s otevřenou pusou. Spal jsem dlouho. A probudil jsem se v jiné realitě, v jiné době. Ed vypadal jako post-nukleární karikatura Mony Lízy. Aspoň jsem mu to vždy říkal. “Copak si ješte nikdy nevidel supermutanta?” řekl Ed. “Koho?” pravda je, že sem supermutanta nikdy předtím neviděl. Ani žádného jiného mutanta. “Supermutanta. Copak si teď vylezl z vaultu nebo co? Kdes byl posledních 50 let člověče?” Nechápal sem nic. Nevěděl jsem co se děje. Byla mi zima. Byl jsem celej pokrytej od zmrazovací tekutiny. Nahý. A stál jsem tam, zděšený a předemnou stál Ed. Měřil víc jak dva metry a díval se na mě těma jeho malejma očima. Zvláštní je, že se mu na té situaci nezdálo nic divné. Zažil toho už opravdu hodně. Ed byl kdysi dávno členem jakéhosi zvláštního kultu. Kult uctívačů soudného dne se jmenoval. Dostal se tak k Masterovi. Šílenci, který vytvořil supermutanty. Ale to jistě víte. Ed měl smůlu. Měl jí celý svůj život. Master ho připojil ke své armáde supermutantů. Supermutanti měli velmi malou inteligenci. Ed ne. Ed si nenechal vymýt mozek. Zůstal individuálem. Po Masterově porážce se nepřidal k hordě tupých mutantů, kteří zamířili na východ, kde je ješte neznali. Se svým jediným přítelem, ghoulem Bobem, se vydal na sever. Dlouho jen tak cestovali. Nakonec se usadili ve vznikajícím měste- Broken Hills. Pracovali pro karavanu... dlouho. Předevčírem byla jejich karavana přepadena nájezdníky. Ti zabili všechny kromě Eda. Zabili i jeho přítele Boba. Nakonec nájezdníci zahnali Eda až do nedaleké jeskyne, ve které se před okolním světem už dlouho skrývá předválečná vědecká základna. “Máš jméno?” zeptal se Ed. “Sem Warren Nigel Paulsen.” řekl jsem. “Fajn Warrene, já jsem Ed.” řekl Ed. A takhle jsem spoznal Eda. Byl to první, co jsem uviděl po probuzení. “Tak, teď když se známe, vezmi si tohle. Umíš s tím zacházet?” řekl Ed a podal mi pistoli. Steyer- nejmodernejší verze, s laserovým hledáčkem. Používal jsem ji v armádě. “Jo, proč?” zeptal sem se. Nevím proč si byl tak jistý, že ho nezabiju, hned jak mi ji podá. Z takové přehnané důvěry se mi dělá špatně. Pak mi Ed vysvětlil svou situaci. Řekl, že po něm jdou nějací muži, že jsou to lupiči. Že ho zahnali až do téhle jeskyně. Stále jsem nic nechápal. Stále jsem byl nahý a tak jsem si sebral nějaké svoje oblečení ze skříňky vedle mého kryo-boxu a šel jsem s Edem. Spal jsem dlouho. Byla to jen krátka přestřelka. Přepadli nás u východu z jeskyně. Sedm útočníku. Tři měli pušky, tři pistole a jeden měl zvláštní kuši. Ten padl jako první. Ed mě překvapil, bojoval jako špičkový voják. Zvládnul by je i sám, mě měl jen jako bonus. Aby si mohl být svojí výhrou jistý. On zabil čtyři, já tři. A to jsem stále nic nechápal. Ed pak obral jejich mrtvá těla. Vydechl a vzpomněl na svého přítele. Vrátili jsme se do jeskyně a sedli si na naskládané krabice. “Proč je venku všechno zničené? Proč je obloha rudá?” zeptal sem se Eda. A on mi všechno vyprávěl. O tom, že byla velká válka, že zemřela většina světové populace. O mutacích, o vaultech, o nových městech, postavěných na ruinách těch starých. Řekl mi o všem... a já jen nevěřícne koukal. Zeptal sem se ho na rok. Z jeho odpovědi se mi šíleně zatočila hlava. Byl rok 2221. Spal sem 147 let. 147 let sem byl kryo-genicky zmražen. Při dopadu bomb nejspíš celý personál základny umřel. Dokonce i všechny ostatní kryo-boxy byly poškozeny. Z celé základny jsem přežil asi jenom já. Měli mě probudit, až když se najde lék na mou nemoc. Víte, před válkou řádil ve světe novodobý mor. Dokonalý virus, který nakaženého zabíjí postupně. U každého jedince trval průběh nemoci rozdílně dlouhou dobu. Někdy to byl rok, jindy měsíc. Já sem se nakazil taky, když sem byl se svou jednotkou vyslán do Číny, podpořit naše hochy. Dlouhý příběh, krátky příbeh. Po návratu do vlasti na mě testovali různé léky. Jedním z nich byl i virus FEV. Virus urychlené evoluce. Ten dokázal, že virus, který sem v sobě měl, stratil schopnost dál se přenášet. Tak jsem už nebyl přenašečem, ale pořád jsem umíral a tak se mě vědci rozhodli zmrazit do doby, kdy naleznou lék. Aspoň na to posloužila velká válka. Zničila mor... vypálením celé planety. Ed mi věřil. Už když omylem vrazil do ovládacího panelu mého kryo-boxu, který mě následne vyplivnul. Když sem před ním stál nahý, třesoucí se. Mluvili sme tehdy spolu hodiny, spoustu hodin. Pak jsem usnul rovnou tam, mezi krabicemi od starého lékařského vybavení. Zdálo se mi, že mě vědci probudili, dali mi lék. Že skončila energetická krize... že nikdy nebyla žádná velká válka. Každý večer se modlím, aby byl ten svět skutečný... a tenhle ne. Aby tohle všechno byla jen noční můra, ze které se nedokážu probudit. Ráno mě vzbudil Ed. Řekl, že už musíme jít. Hledat lék na mou nemoc. A tak sem dal Edovu životu nový zmysl. Rozhodl to za mě. Ed mě probudil a cítil se za mne zodpovědný. Ed vypadal jak post-nukleární karikatura Mony Lízy. A byl můj nejlepší přítel. Odešli jsme z jeskyně... Proč jsem se musel probudit? Nenávidím tenhle svět. 
|
